Fallout: Equestria – Kapitola 20 – Za oponou

Kapitola 20: Za oponou

„Mohu pro vás něco udělat? …Nebo pro vás?“

Selhání.

Nedokázala jsem zachránit Monterey Jacka. Nedokázala jsem zastavit SteelHoovese, než stihl zabít Šéfa Grim Stara.

Zklamala jsem nejen své kamarády, ale i další, co mě potřebovali. To uvědomění si, co všechno jsem tou pojebanou závislostí způsobila svým nejbližším, bylo fakt zlé. A i když se mi chtělo křičet na Velvet, za smrt Montereho jsem mohla jedině já. Zabila jsem ho tím práškem. Vlastně jsem ho zabila pořádnou spoustou těch prášků. Jedla jsem je jak bonbony… krucinál, vždyť i chutnaly jako cukroví. Jak se to ještě mohlo zhoršit?

Byla jsem fyzicky vyčerpaná, psychicky narušená a na pokraji pláče.

Trvalo mi dlouho, než jsem se zvedla a našla cestu zpět. Sklep byl obrovský, jako velké bludiště. Špatně jsem zabočila a našla místnost plnou jiskrových generátorů. Polovina z nich ještě fungovala, takže se celá místnost mírně otřásala. Druhá půlka byla spálená nebo vyhořelá. Jeden generátor byl zničený explozí a prskal jiskry všude kolem, takže celý vzduch v okolí zapáchal ozonem. Na podlaze nedaleko generátorů ležela kostra poníka. Byla přepůlená velkým kovovým plátem. Technické schéma na zdi mi prozradilo, že tyhle generátory napájely magickou obranu věže. Obětovaly své životy, aby zachránily budovu a její obyvatele před účinkem Manehattanských moržárových bomb… tedy až na jednoho nešťastného údržbáře. Zajímalo by mě, jaké bylo její (nebo jeho) jméno. Měl ten poník rodinu? Dozvěděli se, co se mu stalo?

Posmutnělé osudy poznané po dvou stech letech. Ještě jedna slza.

Šla jsem po vlastních stopách a konečně našla správnou cestu k východu. Když jsem vyšla dveřmi do sklepa, zastavili mě dva strážní z Tenponské Věže.

„Littlepip. Půjdeš s námi.“

Podívala jsem se na ně a pak zpět na ten sklep. Oni mě chtěli zatknout? Posmutněla jsem. Museli si myslet, že jsem byla zodpovědná za zmizení Šéfa Grim Stara. To bylo… rychlé. Koneckonců jsem ještě nedávno pobíhala po celé věži jako blázen. A teď jsem opouštěla místo zločinu.

Dnešek už nemohl být horší.

Přikývla jsem jim a neřekla ani slovo. Nechala jsem se doprovodit ke kanceláři konstábla. Už jsem tam jednou byla. Zajímalo by mě, jestli tam budou přítomni nějací poníci, na které jsem před tím zkoušela oné svádivé hry, když jsem se potřebovala dostat k Montereymu. Nemuseli by mě ani popravit, umřela bych trapností sama.

Jedna věc byla jistá. Neřeknu ani slovo. Věděla jsem, co SteelHooves provedl, ale proč bych na to měla upozorňovat? Poučila jsem se z lekce s Montereym.

Poníci na mě poukazovali, když jsem šla Tenponskou policejní stanicí. Slyšela jsem na půl ucha, jak si šeptali. Poznala jsem pár strážných ve službě, včetně jednoho, kterého jsem přesvědčila, aby mi dal svou tužku a já tak mohla sepsat všechny nápady, které můj nadopovaný mozek vymyslel. Sklonila jsem hlavu a chtěla odsud co nejdřív zmizet.

Podívala jsem se na pár strážných, kteří právě mluvili se SteelHoovesem. Podle toho, jak to vypadalo, tu byl z vlastní vůle. To nevěstilo nic dobrého.

„Zde prosím,“ řekl jeden z mých strážných. Dveře k mému překvapení nevedly do cely, ale do jedné z lépe vypadajících kanceláří s falešným dřevem a poličky s knihami. „Posaďte se a nikam nechoďte. Brzy za vámi někdo přijde.“

Zmateně jsem se na něj podívala.

„Omlouvám se za to prodlení. Máme problémy se Šéfem, nejsi dnes naše priorita.“

***                    ***                     ***

Byla jsem tak unavená, že jsem akorát sedla na malý gauč v kanceláři a nehýbala se. Trvalo to pár minut, ale zdánlivě se to táhlo celé hodiny. Prohlížela jsem si PipBuck. Připozdívalo se. Byla jsem hladová. A zmatená.

Na stole bylo malé rádio. Zapla jsem ho a chtěla se nechat opájet muzikou DJ Pon3ho. Místo toho jsem uslyšela SteelHoovesův hluboký hlas.

Nejsem hrdina.

Jestli chcete najít hrdinu, jděte za Šéfem Grim Starem. Hrdinně obětoval svůj život, aby zachránil vás všechny. Kéž by se mi ho jen podařilo zachránit.

Šerif Rottingtail shromažďoval v servisních tunelech kolem Tenponské Věže armádu zombíků. Ve sklepě jsou dveře, kterými jich chtěl dovnitř vpustit stovky a povraždit tak všechny nevinné obyvatele věže. Byl by to masakr. Pařáty, které najal Šéf, se o té hrozbě dozvěděly, ale nepotěšilo je, jak to tam dole dopadlo (když jsem je potkal, bylo jich mnohem méně, než když je Šéf Grim Star najal), takže ho o tom odmítly informovat a nechaly vaše životy osudu.

Když jsem to řekl Šéfovi, trval na tom, abychom to dole prozkoumali. Našli jsme dveře, otevřeli jsme je a chtěli se ujistit, že jimi nikdo už nikdy neprojde. Zrovna jsme ničili terminál, který ten vstup spravoval, když nás napadli. Zachránilo mě jen moje brnění.

Pořád si pamatuji Grim Starova poslední slova, jak mi rozkázal, abych utekl a zavřel dveře. Aby bylo jisté, že terminál bude zničen i ze strany Věže. Zůstal vzadu a bojoval do posledního dechu. Obětoval se, aby mi dal čas, který jsem potřeboval. Aby byla Tenponská Věž v bezpečí.“

Zírala jsem na to rádio. U Celestiiny hřívy, on to nakonec všechno zvládne, že? Dal do toho příběhu tolik pravdy, že to každé vyšetřování potvrdí. A kdokoliv by zpochybňoval tu historku, zpochybňoval by zároveň i hrdinství Šéfa Grim Stara. Věděla jsem, že to bylo jinak, ale byla jsem jediná. A bylo by jeho slovo proti mému. Proti mému neobčanskému slovu. Ne že bych ho vůbec chtěla prásknout. Tuhle chybu už podruhé neudělám.

Ozval se hlas DJ Pon3ho. „…toto bylo interview od jednoho z mých drahých asistentů, staré asi hodinu. Tenponská policejní stanice potvrdila Pancéřníkův příběh podle záznamu v počítači Šéfa Grim Stara…“

Tak moment… proto sem předtím přišel? Má schopnost otvírat zámky byla nejspíš jedinečná, ale prolamovat terminály už asi tolik ne. A pokud kromě mě existuje ještě někdo, kdo to dokáže, tak jedině „rytíř Ministerstva Technologií“. Byl to jen předpoklad, skoro až podezření, ale došlo mi, že SteelHooves si svůj příběh kryl. Část mého já obdivovala, čeho byl schopen. Druhá část byla naštvaná, že k tomu používal Homagino vysílání, které bylo určené k rozšiřování pravdy (nehledě na to, jak je bolestivá), ne k šíření lží.

Vypnula jsem rádio.

***                    ***                     ***

Konečně někdo přišel, aby si se mnou promluvil. Sebevědomý džentlník, který si sedl na druhou stranu stolu. Hnědý jednorožec s brýlemi na nose a svitkem jako Znaménkem.

„Omlouvám se, že jste musela čekat. Dáme se do práce. Můžeme?“

Nadšeně jsem přikývla. Už jsem nebyla zvědavá, proč tu jsem. Jen jsem to chtěla mít už všechno za sebou.

Jednorožec přilevitoval několik svitků na stůl a otevřel je.

„Měla byste vědět, že tu jsou výdaje, které se musí započítat. Cena za lano na Montereyho Jacka je třicet zátek… kvalitní věc, velmi drahá. Cena za služby popravčího je dvacet pět zátek. Pak tu jsou výdaje na kremaci…“ Hřebec se na mě díval skrz jeho brýle. „Tedy, pokud byste nechtěla jeho tělo nechat vyhodit na ulici jako potravu pro ptáky.“ Jeho tón podtrhoval tuto myšlenku jako velmi necivilizovanou, ale bylo po něm požadováno, aby mi tu možnost dal. „Kremace jako taková stojí sto zátek, plus dalších padesát sedm za základní urnu…“

Zírala jsem na něj, všechno do sebe začalo zapadat. Musím zaplatit za Montereyho popravu? Byla jsem zaražená. Jaký tohle mělo ksakru smysl?

Jak jsem upadala do deprese, došlo mi, že to smysl má… bylo mojí chybou, že byl mrtvý. Proč bych za to neměla zaplatit? Pozorně jsem poslouchala, jak seznam rostl a rostl.

„…jednoroční nájem za ubytování a pronájem sýrového obchodu. Cena sedm tisíc dvě stě zátek. Dohromady, s ostatními výdaji a poplatky se suma rovná devíti tisícům a čtyřiceti sedmi zátkám.“

Chvíli jsem jen zírala a pak přikývla. S povzdechem jsem se zeptala: „Jak dlouho, než to budu muset zaplatit? Nemám tolik peněz.“ Jako skupina jsme měli víc než dvojnásobek, ale nezdálo se dobře sahat na finance i Calamitymu a Velvet. (A taky SteeHoovesovi, ačkoliv jsem měla dojem, že jemu to bylo fuk.)

Džentlník nechápavě zamrkal.

Skvěle. Podle jejich standardů jsem byla moc chudá. „Totiž, na dřevo dokážu zaplatit asi polovinu…“

Zkoumavě si mě prohlížel a pak mi oznámil. „Výdaje jsou už dávno zaplacené. Bohužel, Monterey Jack neměl dostatek hotovosti, ale zbytek byl zaplacen z konfiskovaného osobního majetku, který byl dán do aukce a…“ vyjmenoval legální procesy o nakládání se zabaveným majetkem, které šly jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Byla jsem zmatená. Takže nemusím platit za jeho popravu? Tak proč jsem tedy musela sedět tady a všechno tohle poslouchat? Copak jen chtěli, abych se to dozvěděla? Abych se mohla potěšit ze spravedlnosti a práva? Bylo právně vyžadováno, abych se z toho mohla těšit?

Džentlník na mě znovu zíral. Zamračil se. „Zdá se, že jsem právě prohrál sázku,“ zamumlal si pro sebe. Pak se znovu otočil na mě. „Nemáte tušení, proč tu jste, že?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Monterey Jack byl usvědčen z pokusu o lupičství. Vy jste ten poník, kterého se pokusil okrást. A proto po jeho smrti získáváte veškerý jeho majetek.“

Cože? Moment… COŽE!? Už takhle jsem na tom byla zle, když jsem si myslela, že mě chtějí potrestat. Smířila jsem se s tím, protože jsem si za svou blbost a chybu nic lepšího nezasloužila. Ale teď mě za to chtějí odměnit? Ne! Svět si se mnou nebude takhle zahrávat! Nehodlám to tak nechat.

Hřebec mě hodnotil. „Upřímně, je tu pár poníků, kteří si myslí, že Montereyho přiznání bylo ovlivněno spíš vaší magií než jeho svědomím.“ Vzpomněla jsem si na ty klepy, když jsem přicházela. Ovšem že ano. Kdokoliv, kdo znal celý tenhle systém, mě musel podezřívat. I když jsem nedokázala pochopit, proč se Monterey přiznal, dokud jsem se s ním nesetkala v soukromí.

Právník pokračoval dál. „Osobně jsem vsadil nemalé peníze na to, že jste se s Montereyem nějak domluvili.“ Znovu se zamračil. „Evidentně ne.“

Chytila jsem se toho. „Co? Vždyť umřel. Co za plán by to bylo?“

Hřebec pokrčil rameny. „Všichni víme, že Monterey nebyl úplně v pořádku od té doby, co jeho žena umřela.“

Poté, co Clarinet zahynula. Jsem to poslední, co jim zbylo.

„Clarinet, že?“ zeptala jsem se a právník přikývl. „Zmínil svou ženu. Co se s ní stalo?“

„Říká se, že někde u Fetlocku jsou nedotknuté Stáje. Pár měsíců zpátky se je snažili najít. Nikdy se to nepodařilo. Nikomu…“

Srdce mi poposkočilo. Bylo absurdní cítit se provinile, když jsem Stáje Dvacet Devět našla, nebo ne?

„…zabila ji mantikóra. Podle Montereyho tu mantikóru zabil, ale před tím je oba uštkla a ji pořádně potrhala. Měl dost protijedu jen pro jednoho a ona trvala na tom, aby si ho vzal. S tím, jak byla zraněná, by se podle Montereyho stejně nedokázala uzdravit, i kdyby jí ho dal.“ Hřebec zatřásl hlavou. „Takhle nám to všem řekl, samozřejmě si to mohl vymyslet. Ale pokud vím, nikdy před tím nikomu nelhal.“

Svatá milostivá Celestie.

Právník si odkašlal a vrátil se k dokumentům před ním. „Vraťme se k našim záležitostem. I po všech poplatcích a odpisech vám zůstává jeho soukromý byt, provozní a obchodní licence obchodu a skromná hromádka nábytku. Samozřejmě tu máme ještě dvě věci, které spolu musíme projednat.“

Tohle bylo špatně. Nemohla jsem přece vydělat na Montereyho tragédii. Prostě… prostě jsem to nemohla přijmout. Nezasloužila jsem si to.

„Zaprvé, samozřejmě je tu ten malý fakt, že nejste občankou Tenponské Věže. A proto nesmíte provozovat ve Věži žádný obchod. Obvykle trvá několik let, než získáte občanství. Ale díky vašemu majetku byste to mohla zvládnout zhruba za rok, pokud si podáte žádost co nejdřív.“ Podíval se na mě přes své brýle a uzemnil mě pohledem. „Ale i tak, doporučení této kanceláře je prodat váš majetek a licenci někomu, kdo je občanem této Věže. Postavte si někde nějaký útulný malý přístřešek a máte hotovo.“

Přikývla jsem. Zajímalo mě, jestli by pro bývalý obchod se sýrem našla Homage nějaké využití.

„Druhá věc se týká Montereyho dětí…“

Našpicovala jsem uši. Co to mělo znamenat?

„…kterým je dovoleno zůstat ve vašem bytě do konce měsíce. Takže i když právně vlastníte ten majetek, obávám se, že je nebudete moci vyhodit dřív než prvního…“

Cítila jsem se, jako by mi na hlavě přistálo piáno.

U všech zkurvených právníků v celé téhle posrané věži, nakonec to mám být , kdo ty chudinky vykopne do pustiny!

Zdálo se, že konečně vidím za oponu. Montereyho poprava mě z hrdinky, kterou ty děti uctívaly, změnila na někoho, kdo je ošidí o jejich domov sotva chvíli poté, co jejich otec zemře. Mají oprátku kolem krku a já mám podkopnout stoličku. Tedy pokud s tím ovšem něco neudělám…

…přesně jako jsem udělala. Postarala jsem se o ně ještě před tím, než tahle past sklapla.

Podívala jsem se na toho hřebce a mou depresi pomalu nahrazoval nový pocit: vztek.

***                    ***                     ***

„Ochcal mě!“

Obrátila jsem svůj hněv proti zdím našeho pokoje a telekineticky převrhla všechny postele. Oči byly plné slz a srdce naplno tlouklo hněvem.

„Všechno na mě narafičil!“ křičela jsem a dělala malé peřinové tornádo. „Byla jsem to malé blbé naivní hříbátko, o kterém věděl, že s ním může manipulovat. A měl pravdu!“ Dupala jsem. Hodila jsem peřiny na okno. Ty se následně odrazily a spadly na zem.

Nesnášela jsem Monterey Jacka. Chtěla jsem ho vidět mrtvého. Ale on už byl mrtvý. A já jsem nebyla ten typ poníka, který by si vylil zlost na jeho dětech. Měl o mně pravdu. Místo toho jsem se vybila na věcech v pokoji. A byla jsem vděčná, že mí společníci nebyli přítomni a neviděli tu spoušť.

Bylo toho moc. Ostuda ze závislosti, bolest z ubližování mým přátelům, zrada Velvet, a teď tahle Montereyho ojebávka ze záhrobí.

Hodila jsem jeden z batohů na zeď. Pokud by levitace měla nějakou svou sílu, nejspíš by do zdi udělala díru. Ale protože neměla, tak ten batoh jenom narazil a spadl. Při dopadu se otevřel a vysypal na zem všechen obsah. Životní zásoba Party Time Mint-alsů se rozsypala po zemi. Zásoba ze sejfu Pinkie Pie.

Zírala jsem na tu hromádku plechovek jako paralyzovaná.

Stačil jen malý okamžik, abych vybila svou zlost a utrpení na těch prášcích. Než jsem se nadála, stála jsem v koupelně a všechny ty plechovky, jednu po druhé, jsem sypala do záchodu. Proklínala jsem je i sebe za všechno, co se mi v životě stalo.

Splách. Měsíční zásoba. Splách. Další plechovka.

Splachovala jsem velkou zásobu zátek… ale stálo to za to. Už nikdy nikomu nezničí život.

Splách. Proklaté prášky, na které jsem se naučila spoléhat.

Splách. Ty proklaté prášky, které jsem nechala vstoupit mezi mě a poníky, na kterých mi záleželo.

Plakala jsem tak moc, že jsem sotva viděla, co dělám. Ale musela jsem.

Splách. Splách. Splách.

***                    ***                     ***

Zbývala poslední plechovka, vznášela se nad záchodem. Otevřená. Stačilo ji jen převrhnout a spláchnout. Nejsnadnější věc na světě. Telekineze pro děti. Jen převrhnout a spláchnout.

Plechovka se vznášela a nepřevrhnula se.

Poslední plechovka.

Způsobily mi tak obrovskou bolest… nechala jsem je udělat takových věcí… Party Time Mint-alsy mi ale zachránily život. A životy mých přátel. Nejen jednou.

Měla bych si tuhle poslední plechovku nechat? Jen pro nouzové případy?

Ale pokud si vezmu byť jen jediný prášek, stanu se znovu závislou. Tak jako poprvé. A tohle jsem si nemohla udělat. Nebyla jsem Monterey Jack. Nehodlala jsem se sebou nechat takhle zametat.

Plechovka se začala převrhovat.

Ale co když ony posilující účinky budou jediná věc, která by mohla zachránit mé přátele? Co když bude na řadě Calamity? Nebo Velvet? Nebo SteelHooves? Stálo by za to se kvůli nim obětovat?

Ano. Ano, stálo by to za to.

Plechovka se vrátila zpět ke mně.

Ale… mohu jim to udělat? Zase je nechat projít si tohle vše? Nebyla by to zrada, pokud si nechám byť jen tuhle jedinou pitomou plechovku?

Plechovka se zastavila a zase se vracela k záchodu.

„Littlepip?“ ozval se hlas Homage ze dveří koupelny. Magie byla přerušena. Plechovka spadla do záchodu i se svým obsahem.

Podívala jsem se na ni. Překvapeně a s červenýma napuchlýma očima. Věděla jsem, že vypadám hrozně.

Homage vešla do koupelny. Ve svých šatech vypadala nádherně a vyrovnaně. Ustoupila jsem. Nechtěla jsem jí svým špinavým tělem ušpinit ty nádherné šaty. Nenechala mě. Vzala mě a přitáhla si mě na hruď. Už jsem to nemohla vydržet a rozplakala se.

Slyšela jsem, jak Homage vytáhla magií tu plechovku a dala ji na hromadu ostatních.

Splách.

***                    ***                     ***

Po chvíli mě Homage odvedla z našeho pokoje do Athénea. Pustila klidnou muziku a zůstala u mě. Vysílání DJ Pon3ho jelo smyčku písniček beze zpráv.

„Jak dlouho bude trvat, než se to dostane do vysílání?“ zeptala jsem se unaveně, když začalo zapadat slunce.

Homage mi věnovala něžný, ale káravý pohled. „Opravářka toustrů porazila závislost na drogách – další zprávy za okamžik?“ Ta krásná šedá jednorožka mě něžně šťouchla nosem. „Vážně? Nemyslím si, že tohle je něco, co by se mělo vyslat do éteru, ne?“

Vděčně jsem se na ni usmála.

„Uvařím ti něco k jídlu,“ řekla, než se odvážila mě tu nechat samotnou. Uvědomila jsem si, jaký mám obrovský hlad. Nejedla jsem skoro… půl druhého dne?“

Kulinářské umění Homage naprosto zastínilo všechny restaurace v Tenponské Věži s jejich načančaným smaženým banánovým pyré. Jednoduché a krásně uvařené. A ani jí nevadilo uvařit toho víc, když jsem ji po spořádání celého talíře poprosila ještě o trochu.

Po večeři, jsem se cítila unavená a emočně vyšťavená. A taky nacpaná. Nyní jsem měla dost energie, abych se mohla trochu postavit na nohy.

„Kde ses naučila tak dobře vařit?“ zeptala jsem se. Přála bych si mít na našich cestách někoho s alespoň půlkou jejích schopností. Chtěla jsem ji požádat, aby se k nám přidala (a to nejen kvůli jídlu), ale věděla jsem, že je třeba tady. Equestrijská pustina potřebovala DJ Pon3ho.

„V bouřlivém mládí,“ mrkla na mě. Dotkla jsem se jí kopytem a ona pokračovala: „Opravdu jsem byla asistentkou posledního DJ Pon3ho. Proto jsem převzala žezlo, když onemocněl. Byla jsem jediná, kdo ho znal. To hlasové kouzlo se předává už alespoň pět generací. Pustina nikdy nepozná rozdíl.“

Přikývla jsem, přesně to jsem tušila.

„Po získání Znaménka jsem strávila pár let v Manehattanských ruinách s Jokeblue, mou nejbližší kamarádkou…“ Uvědomila jsem si, že tu kamarádku už zmínila před tím. „…území mezi Věží a Fillydelphií nebylo tak nebezpečné jako teď. Hledala jsem nahrávky a koule paměti, které bych mohla dát DJ Pon3mu, aby osvěžil hudební repertoár nebo měl nějaké novinky pro své vysílání. To samé dělali i ostatní pomocníci. Takhle jsem si získala občanství ve Věži. Naučila jsem se také, jak přežít tam venku. Vaření, oprava zbraní, hackování počítačů, abych se dostala do zamčených dveří a sejfů.“

Vzpomněla jsem si na všechno to otvírání zámků a hackování, které jsem dělala čistě kvůli zvědavosti a průzkumu. I kdyby ty vědomosti neměly žádnou hodnotu, to, že je znám, bylo prokázáním úcty minulosti.

„Jokeblue to uměla se zbraněmi. Skvěle odzbrojovala pasti…“ Homage se zastavila. Evidentně si vzpomněla na něco velmi bolestivého.

„Chceš… si o tom popovídat?“

Homage se usmála se slzou v oku. „…většinu pastí. Nějaký krutý hajzl narval dětský kočárek bombami a použil tělo novorozence a nahrávku s dětským pláčem jako návnadu.“ Byla jsem zhrozena. „Když se dostala blíž, uvědomila si, že je dítě mrtvé. Ale bylo příliš pozdě. Pokusila se bomby zase zajistit…“ Homage se zalkala, selhal jí hlas.

Teď byla řada na mně, abych ji utěšila.

***                    ***                     ***

Protáhla jsem se v Homagině posteli, když mi dávala masáž. Buď se něco naučila z naší návštěvy lázní, nebo měla velké zkušenosti. Tak jako tak to bylo úžasné! Kdybych byla kočka, předla bych.

Cítila jsem, jak se natahuje blíž, aby mi zašeptala do ucha. „Vím, že ti doktor nařídil, abys relaxovala a nepřetahovala se. Dodržuješ jeho instrukce asi tak poctivě, jako většina jeho pacientů.“

Přikývla jsem, nechtěla jsem o tom mluvit. Vlastně jsem nechtěla vůbec mluvit. To, co dělala se svými kopýtky, byl naprostý zázrak. Tlačila na mé nohy v kruzích. Možná sice nebyla tak dobrá jako profesionální lazebnice. Ale bylo to mnohem lepší, protože to dělala zrovna ona.

„Takže se nebudu omlouvat, pokud ti pomůžu je zase porušit.“ Neměla jsem tušení, co chtěla… ale no páni! Zalapala jsem po dechu, když jsem ucítila její jazyk tam, kde jsem si ho předtím jen představovala. Zaplavil mě nával nehorázného potěšení.

A to jsme teprve začínali. Tohle bude rozhodně přehnaná aktivita.

***                    ***                     ***

Seděla jsem na posteli a dívala se z temného okna.

Vedle mě ležela Homage, otevřela oči a magicky si upravila deku. „Littlepip?“ zeptala se ospale.

Řekla jsem jí o záblesku zeleného světla tam venku. Připomnělo mi to záblesk v mlze asi před týdnem.

„Nejspíš to je moržárový fénix,“ řekla a přitáhla se ke mně blíž. „V Manehattanu jich je několik.“

„Ano,“ přikývla jsem. „Ale myslím, že tenhle nás sleduje.“

***                    ***                     ***

Další ráno jsme strávily spolu. Homage vstala dřív, aby uvařila snídani. A pak znovu, aby trochu provětrala Nouzovou Vysílací Stanici nad námi. Zprávy se tentokrát točily kolem „hrdinné a troufalé záchrany“ Blackwinginých Pařátů, včetně poděkování od DJ za zničení dvou vajec jednou ranou – evidentně jsem zabila jen tak s jedním kopytem za zády tři alicorny, když jsem vyhodila do povětří nájezdnický tábor. Zavrtala jsem se do deky. Nemělo by mě to překvapovat. (Vlastně by mě více překvapilo, kdyby si Calamity chtěl nárokovat jakoukoliv zásluhu.) Homage se velmi líbilo, když mě donutila křičet. Všemi možnými způsoby.

Byla pryč skoro hodinu a zanechala mě jen s mými myšlenkami. Když se vrátila, rozhodla jsem se zeptat se na jedno velmi nepříjemné téma. Černý Opál.

„Tohlencto?“ zeptala se. Hned věděla, o čem mluvím. Myslela jsem, že se bude chtít zeptat, proč jsem to chtěla, ale místo toho řekla: „Jak víš, že tu věc mám?“

Kousla jsem se do rtu. „Je… jeden známý chce, abych mu ho „obstarala“.“ Odvrátila jsem pohled, a pak se jí podívala do očí. „Chtěla jsem mu říct, aby si políbil prdel. Ale napadlo mě, že se zeptám. Jestli nechceš, klidně řekni ne. Nic se mezi nás nepostaví. Nikdy.“

Homage mě chvíli pozorovala. Pak se ušklíbla. „Zlato, jediná věc, která se mezi nás předchozích pár hodin postavila, byl pot. I já se občas musím věnovat obchodním záležitostem, i kdybych nejradši jen ležela. Nebudu ti vyčítat, žes to udělala také.“

Úlevně jsem si oddechla.

„A ano, můžeš si ho vzít.“ Podívala se na mě s vážným pohledem. „Mám pro tebe dárek. Ten Černý Opál… ber ho jako takovou malou zálohu. Mám tu úkol, na který bych si tě chtěla najmout.“

Překvapeně jsem se na ni podívala. „Cokoliv.“

Zasmála se. „Radši počkej, až ti řeknu, co to vlastně bude. Ale… ty a tví přátelé chcete jít směrem k Fillydelphii, že ano?“ Jak řekla to jméno, radost v jejím hlase okamžitě zmizela.

Přikývla jsem. „Jsem přesvědčena, že se v pustině něco děje. Něco, co se týká Red Eyeho a těch alicornů. A už se to nejspíš děje nějakou dobu,“ řekla jsem jí. Dost dlouho na to, aby se SteelHooves proslavil jako Mocný Lovec Alicornů, tedy alespoň sarkasticky. „Alicorni tu byli i dřív, že ano? Ale teď se nejspíš objevují daleko častěji?“ začala jsem zpochybňovat svou teorii.

Homage se nad tím zamyslela. „Před deseti lety o nich nepadla ani zmínka. Teď jsou po celém Canterlotu a poslední rok jsou jejich skupiny i v Manehattanu.“

Znovu jsem přikývla. „Pokud zjistím, co se děje, DJ Pon3 se o tom dozví jako první,“ slíbila jsem.

„A celá Equestrie se to dozví hned poté,“ přísahala Homage. „I když nejspíš budu mít malý náskok…“ To odmlčení bylo nejspíš chtěné. „…pokud pro mě uděláš tenhle nemalý úkol. Vzpomínáš na těch pár tmavých obrazovek v kanceláři se sledovacím zařízením?“

Všimla jsem si jich, když mi Homage prvně dovolila vstoupit a porozhlédnout se. Řekla jsem jí to.

„To jsou zprávy z Fillydelphské věže. Red Eye převzal kontrolu nad věží a uzamkl mi přístup k oněm třem procentům, ke kterým ho normálně mám. Pokud půjdeš tím směrem, chci, abys přetížila hlavní počítač té věže. DJ Pon3 pak konečně uvidí, co se tam děje. Red Eye už příliš dlouho pracoval ve stínu.“

Dupla jsem na to (i když dupnutí na polštář nemělo takový efekt). „Souhlasím.”

***                    ***                     ***

Homage sundala obrázek Nádherného Údolí a odhalila sejf s dveřmi z opancéřovaného skla. Otevřela ho magií a mechanismus zaklikal.

Uvnitř byly tři předměty. Dva z nich vytáhla a dala mi je. Jeden byl Černý Opál. Dívala jsem se na ten předmět plný vzpomínek, které Pozorovatel tak moc chtěl.

„Chci ti tohle dát jako dar,“ řekla Homage s vřelým úsměvem a příjemným, ale rázným hlasem, když vytáhla malou světle růžovou figurku jednoho velmi známého poníka. Nikdy předtím jsem neviděla Pinkie Pie tak mladou a živou. Skoro jsem napůl čekala, že ta figurka vyletí do vzduchu a začne poskakovat po pokoji. Až takhle dobře byl její výraz zachycen. Uvědomila jsem si, že tohle byla ta pravá Pinkie Pie… Twilightina Pinkie Pie. Klisna z mých vzpomínek v porovnání s touto figurkou vypadala jen jako její slabý odraz.

„Byl to dárek od předchozího DJ Pon3ho. Od něj jsem ji dostala. Prý ji dostala původní DJ Pon3u, Vinyl Scratch, od samotné Klisny Ministerstva Morálky.“ Figurína měla kolem sebe takovou auru nadšení a štěstí, že jsem si nedovedla představit nikoho, kdo by v její blízkosti smutněl. „Sloužila mi dobře. A teď ti ji chci dát.“

Dívala jsem se na Homage a začala se cítit velmi neochotně. Tohle nemůžu! Tohle bylo její dědictví. Bylo to…

„Vím, čím vším sis prošla. A čím si prošla ona. Ty… tys to porazila. Ona ne. Chci ti to dát jako upomínku. Jako něco, na co se máš podívat pokaždé, když dostaneš chuť dát si další Mint-al.“

Nasucho jsem polkla. Slavnostně jsem přikývla, neboť jsem pochopila váhu toho dárku. Dotkla jsem se ho magií, a hned pocítila drobný záchvěv. Všechno bylo jasnější. Tělo mnohem živější. Skoro, jako bych kousla do Mint-alu, jen to chutnalo jako karamelové jablko a posyp na košíček. („Co vlastně?“ zeptala se část mého já. Vždyť jsem měla pusu prázdnou.) S Twilightinou a Pinkieinou soškou jsem se cítila skoro jako na Mint-alech, akorát bez nich. Lepší. Víc… úplná.

Podívala jsem se na tu sošku, abych si přečetla nápis na podstavci. Nebyl jako ostatní. Jasně, že nemohl.

„Ostražitost! Byla pod písmenem „V“!“

Cítila jsem se nadšeně i smutně zároveň. Soška byla upozorněním na to, co jsem dělala špatně a také za jakou cenu, nebýt mých přátel, kteří mě z té propasti vytáhli. Smutná připomínka špatného, které bylo nyní třeba napravit. A také vzkaz, že mám sílu neudělat to znovu. A možná, a to bylo ze všeho nejdůležitější, sdělení od Homage, že chápe mou slabost a odpouští mi. „Díky Homage. Znamená to… pro mě mnohem víc, než si myslíš.“

Dala jsem si ji do batohu (který se mnou Homage přinesla. Nejspíš jsem byla tak mimo, že jsem si toho ani nevšimla). Otevřela jsem kapsu s ostatními třemi soškami. Vytáhla jsem kus látky a přivázala Pinkie k Twilight. Teď byly opět konečně spolu. Bylo to hloupé, ale správné.

***                    ***                     ***

Když Homage zavírala sejf, všimla jsem si toho třetího předmětu v sejfu. Byla to nějaká magická energetická pistole, ale takovou jsem ještě neviděla. A neměla pažbu, která by seděla do poníkovské pusy.

Ozvala se zvědavost a tak jsem se Homage zeptala.

„Dlouhý příběh,“ řekla mi. „Jedné noci jsme s Jokeblue prozkoumávaly Fetlock. Chtěly jsme najít ty stáje, o kterých se tehdy vedly řeči. Kdesi nad mraky se ozval velmi zvláštní výbuch. Zpočátku jsem si myslela, že to jsou hromy, pak začaly z nebe padat trosky. Kusy toho nejzvláštnějšího nebeského vagónu, který jsem doposud viděla. Schovali jsme se ve vyhořeném pasažérském vagonu. Když bylo po všem, našla jsem ji mezi troskami,“ zasmála se. „Dobře, moc dlouhý příběh to asi není.“

„Co to je?“

„Nejsilnější magická zbraň v celé pustině, teda podle toho co vím. Jedna střela změní cokoliv v páru. Není jako všechny ostatní, které to udělají jen občas. Úplně. Každý. Zásah,“ Homage zněla, jako že se té zbraně bojí. „Vsadím se, že tím na jednu ránu zabiješ i draka.“ A po těch slovech jsem se bála taky.

„Kde se tu vlastně vzala?“ zeptala jsem se nahlas. Myšlenka, že existují poníci… nejspíš pegasové… kteří mají takovouhle hroznou zbraň, mi působila mrazení v zádech.

„Jokeblue napadlo, že pegasové experimentovali s nějakým létajícím tankem a ten jim vybouchl. Já…“ Homage polkla. „Vím, že budu znít směšně, ale nemohu si pomoci, myslím, že patří někomu ještě výš.“

„Výš?“ Představila jsem si, jak po celé Equestrii padají předměty ze samotné truhly Nightmare Moon.

Homage vypadala ztrapněně. „Budeš se smát.“

Slíbila jsem, že nebudu. A snažila se, abych to dodržela, ať už to bude jakkoliv těžké.

Krásná šedivá jednorožka si nejdřív utřídila myšlenky a pak opatrně řekla: „Jednou jsem potkala zebru.”

Tohle jsem nečekala. Našpicovala jsem uši a natáhla se blíž.

„Nedívají se na nebe stejně jako my. To proto, že nemají žádné pegasy. Ale to není všechno. Před apokalypsou jsme se my, poníci, dívali na nebe s radostí a bezpečím. Viděli jsme slunce, které přes den naváděla Celestie. A měsíc, který zase v noci naváděla Luna. Princezna Celestie a Princezna Luna byly naše vládkyně. A i když se s nimi většina poníků nikdy nesetkala, slunce a měsíc byly symboly jejich přítomnosti kdekoliv po celé Equestrii.“

Naklonila jsem se blíž, chtěla jsem slyšet každé slovo. Nikdy jsem o Luně a Celestii neslyšela nikoho mluvit takhle.

„Pegasové během apokalypsy zmizeli, zatáhli oblohu a ukradli nám slunce a měsíc. Proto jsme z nich udělali bohyně, aby byly pokaždé s námi. Dokonce to tak udělali i ti ve Stájích. Jakási paralelní evoluce.“

To, co říkala, bylo skoro kacířství, ale zahodila jsem tu touhu ji napomenout. Homage měla pohled, který jsem chtěla slyšet. I když bych to od nikoho jiného nejspíš nevydržela poslouchat. Naučila mě přemýšlet, ptát se otázky. Například, vysvětlovalo by to, proč Calamity nevěří na bohyně? Proč byl ateismus pegasům vlastní? Na rozdíl od nás, od poníků, kteří nikdy neviděli měsíc a slunce.

„Zebry, naproti tomu, se nebe bojí,“ řekla Homage. Něco takového bych čekala z propagandistického plakátu, ne od poníka, který s nimi mluvil. Ale znala jsem Homage a věděla jsem, že by neřekla nic jiného než absolutní pravdu. „Zebry se dívají na hvězdy, které na nás zírají z tajemné prázdnoty. A ty, které znají, nejsou dobrotivé.“

Natáhla jsem se, přepadla a spadla na bradu.

Homage se odmlčela a zakryla si svůj úsměv kopytem. Když jsem se znovu posadila, velmi rozpačitá z toho pádu, rozhodla se pokračovat dál. „Zebry věří, že tam nahoře je inteligence. Přímo u hvězd. Hvězdy hoří studeným, zlomyslným ohněm. Nedokáží v noci ohřát nebe. Přejí nám jen to nejhorší. A občas se o to i pokusí, ne přímo samy, ale umožňují nám si navzájem ubližovat.“

Otevřela jsem pusu a chtěla říct něco o praštěných zebrách, ale zarazila jsem se. Ano, znělo to divně. Ale copak jsme my sami neměli podobné legendy? Vzpomněla jsem si na příběh o Klisně na Měsíci (Tu pravou verzi, ne tu nesmyslnou knihu „Hřebec na Měsíci“).

Hvězdy jí pomůžou utéct.

„Vesměs si vypráví o čtyřech zlomyslných hvězdách, jejichž srdce jsou plná krutosti a chaosu. Vychutnávají si naši bolest a utrpení, které si sami přivodíme.“ A s vážným pohledem ještě dodala. „Pokud je na zebří mytologii aspoň kapka pravdy, myslím, že jsme jim uspořádali pořádnou hostinu.“

Čtyři hvězdy pomáhající zničit Equestrii. No nezní to povědomě.

Homage pokrčila rameny a zahnala tu děsivou atmosféru, kterou vytvořila svým příběhem. „Jak jsem řekla. Směšné. Jokeblue nejspíš měla pravdu. Nějaký pegasí experiment, který jim vybouchl do ksichtu.“

***                    ***                     ***

Homage mi byla po boku. Opatrně jsem se rohem dotkla toho černého kamínku. Jestli ho mám Pozorovateli dát, chtěla jsem nejdřív vědět, co v něm bylo ukryto.

Za několik okamžiků jsem byla daleko od Homage i od Athenea a vydala se do říše pradávna.

<-=======ooO Ooo=======->

Cítila jsem se zvláštně.

Byli jsme v tmavé chodbě, široké a velmi bohatě zdobené. A šli jsme do rozsvíceného pokoje se zdobenou záclonou, která většinu zakrývala. Přede mnou byli čtyři poníci a pátý, který je vedl. Klisny Ministerstev.

První, kterou jsem poznala, byla Pinkie Pie. Zatímco všechny ostatní kráčely halou, ona poskakovala jako puberťák, který čeká na setkání se svou dětskou hvězdou. Byla mladší než v ostatních vzpomínkách. Pořád ještě měla jasný vzhled cukrové vaty.

Cítila jsem nával ztrapnění, když jsem se podívala na toho vůdčího poníka, krásnou mladou jednorožku, o které jsem… fantazírovala. A poník, ve kterém jsem byla, na ni nedokázal přestat zírat….

U Celestiiny nadrženosti!

Ten, v kom jsem byla, nebyl poník. On byl (ano, rozhodně to byl on!) velký jako hřebec! Cítila jsem… věci, které nebyly kopyty, na mých nohách. Křídla u mých zad. A ocas!…

„Spiku,“ zeptala se Fluttershy nesměle. Otočila se a dívala se na mě. „Nebolí to?“

Má pozornost se přesunula na těsnou kovovou věc na mé hlavě. Recollector, předpokládala jsem. Nebyl navržen pro… cokoliv jsem byla.

Otevřela jsem pusu (cítila jsem se při tom divně) a odpověděla. „Neee, sotva to cítím. Kromě toho, Rarity chtěla mít na tohle vzpomínku.“

„Mohla tu korunku nosit sama,“ zamumlala Twilight pod fousy, přímo přede mnou. Můj pohled se opět stočil na krásnou bílou jednorožku s fialovou hřívou. Nejspíš to neslyšela. Zrovna si povídala s kobylkou, kterou jsem znala jako Applejack. Oranžový poník s třemi jablíčky jako Znaménkem, vypadala mnohem mladší a ne tak unaveně jako na Pinkieině poslední párty.

„Fakt doufám, že to nemá co dělat s… tou… věcí, vo který nemluvíme,“ řekla Applejack nervózně.

„Ale ne, drahá. Ten projekt skončil už před mnoha lety,“ odpověděla Rarity nádherným tónem.

„Ou,“ oddechl si oranžový poník. „Dobře.“

Šli jsme po nádherném koberci s všitými drahokamy. Ucítila jsem studený šok, když na něj vstoupila ta osoba, ve které jsem byla. Twilight Sparkle se zastavila přímo před námi a také se podívala na koberec, zatímco Rarity s Applejack dále mluvily. Ale pak jim opět věnovala pozornost, to když si Rarity hluboce odkašlala.

Zcela plynule změnila téma. Teď mluvila ke všem čtyřem poníkům, které vedla. „Tohle je jenom první návrh. Ale jsem si jistá, že budete nadšené.“

„Tvé návrhy jsou vždyky vítány, Rarity,“ podpořila ji Twilight.

Rarity se usmála s nacvičeným výrazem vděčností. „A tohle je teprve lehký oblek, ne plně napájená verze.“ Otočila se na Applejack a usmála se. „Jen aby bylo jasné, rozhodně se nesnažím dostat na cizí pole. Tohle brnění není tak silné jako Pancéřníků, a neposkytuje ani takovou ochranu…“

„Tak jakej maj účel?“ přerušila ji Applejack. „Proč děláš brnění, který chrání míň.“

Skupina došla na konec chodby. Na jedné straně pokoje bylo obrovské zrcadlo. Druhá strana u sebe měla několik šicích strojů, hromadu látky a šičky. Na zdech visela schémata a návrhy. Na Raritin pokyn všechny přestaly a podívaly se na závěs. (Tedy kromě mého podivného hosta, který se díval jen na bílou jednorožku.)

„To protože oblek může dělat i víc než jen zastavovat kulky, samozřejmě!“

Applejack vypadala, že bude nesouhlasit, ale nijak to nekomentovala.

„Dobře, Rainbow Dash!“ zvolala Rarity. „Můžem!“

Ze závěsu vyšla živoucí noční můra. Modrá pegaska, která byla oblečená do segmentovaného hmyzího brnění. Vidět byl jen nos a spodky křídel. Její ocas byl skryt v něčem, co vypadalo jako škorpioní žihadlo. Celá výzbroj byla ebenově černá a vypadala jak elegantně, tak i zlověstně. Vzhled ještě podtrhovaly žlutooranžové ochranné brýle se segmentovanýma čočkama, jako u brouků. Na stranách obleku byly jakési anténní výstupky. Krystal, který napájel magické energetické zbraně, zářil duhovým světlem.

Reakce ostatních přišly v podstatě ihned.

„Ííííík!“

„No páni.“

„To vypadá… démonicky.“

„Uuuu, Dashie, vypadáš děsivě!“

Osoba, ve které jsem byla, se najednou podívala stranou. „Fluttershy! Vrať se! To je jen Rainbow Dash!“

Já (my?) jsem se otočila přesně ve chvíli, abych spatřila Rainbow Dash, jak si sundavá brýle. S úsměvem se podívala na své obrněné tělo a zaujala bojový postoj před zrcadlem. Výhružně se zašklebila. Vypadala naprosto hrozivě.

„Jo!“ řekla. „Tohle je super!“

<-=======ooO Ooo=======->

Vrátila jsem se do reality. Cítila jsem se velmi zvláštně. Bylo fajn být zpět ve vlastním těle. Už nikdy jsem nechtěla být tou… věcí.

***                    ***                     ***

SteelHooves mě po cestě přes jednokolejkovou stanici Tenponské Věže. „Jdeš se setkat s tím svým… sprite-botím přítelem, že ano?“

Opatrně jsem přikývla jsem.

Jeho další slovo mě naprosto překvapilo. „Pozorovatel.“

„Ty ho znáš?“ vykřikla jsem. V hlavě jsem se kopla do zadku. Musím SteelHoovesovi pokládat víc otázek.

„Znám Pozorovatele,“ řekl. „Když žiješ tak dlouho jako já nebo on, tak se spolu prostě potkáte.“

Chvíli mi trvalo zpracovat, co to vlastně řekl, ale pak jsem přikývla. „Takže… Pozorovatel tu byl velmi dlouho. Co vlastně Pozorovatel… ať už je to ona nebo on… nebo to… dělá?“

„Kdo? To ti nemohu říct.“ SteelHooves zvedl kopyto a podíval se na něj. „Pozorovatel o sobě řekne ještě méně než já o sobě. A má k tomu dobrý důvod.“ Kopyto zase položil. „A pokud vím, Pozorovatel hledá poníky, kteří jsou… sami sebou…“

Neuvědomila jsem si, že na něj zírám, dokud se na mě nepodíval taky. „Pozorovatel hledá poníky, kteří jsou lepšími poníky. Dává je spolu dohromady a snaží se vytvořit skupiny přátel.“

Cítila jsem se nervózně. Byla jsem nerada takhle pozorována. „A potom?“

„No, většina z nich časem zmizí. Nebo umře.“

To. Nebylo. Moc. Utěšující.

Odklusala dál po Celestiině Lince, SteelHooves počkal na stanici. Nemusela jsem jít daleko. Jednokolejka se obtáčela kolem zničené budovy a Tenponská Věž se velmi brzy ztratila z dohledu. A tam stál Pozorovatel. Tiše se vznášející sprite-bot. Čekal.

„Mám to,“ řekla jsem bez emocí.

„Díky, Littlepip. Věděl jsem, že ti mohu věřit. Sprite-bot má místo pro náhradní baterie. Pokud bys mohla…“

„Ne.“

Sprite-bot se chvíli jen mlčenlivě vznášel. „Co?“ zeptal se.

„Důvěra je oboustranná, že?“ řekla jsem.

„Ovšem… ano. Odvysílal jsem tvou zprávu, jak jsi chtěla. Než jsi šla pro ten Černý Opál.“

Přikývla jsem. Dávalo to smysl, ale ne ten, který jsem hledala. Ne teď. Cítila jsem neústupné odhodlání. „Odpověď je pořád stejná. Ne.“

„Ne? Máš to, ale nechceš mi to dát?“

„To ne. Dám ti to,“ řekla jsem nedůtklivě. „Osobně.“

Pozorovatel se zase odmlčel. Tentokrát jsem nečekala na odpověď. „Pořád mluvíš o ctnostech a přátelství. Tak tedy, přátelé nikdy neutíkají od ostatních, kdykoliv se konverzace stane více osobní. Nikdy si nenajdeš přátele, pokud se neustále schováváš za roboty a nikdo tě doopravdy nevidí,“ odfrkla jsem si. „Dokonce i SteelHooves je v tomhle lepší. Chceš to? Musím se s tebou potkat.“

„Proč?“

„Protože chci vědět, jestli jsi můj přítel, nebo jestli si se mnou jen hraješ.“

Pozorovatel čekal. Zajímalo mě, jak moc bude tenhle cizinec za závojem chtít získat ten černý opál s velmi zajímavou avšak ne moc důležitou vzpomínkou. A po malé chvíli, když už jsem byla přesvědčená, že jen řekne, ať si trhnu nohou a skočím dolů z jednokolejky, mechanický hlas řekl: „Dobře.“

Mrkla jsem. Tohle byla odpověď, kterou jsem chtěla. Ale…

„Máš pravdu, Littlepip.“ Slyšela jsem pípnutí na mé noze. „Nahrál jsem ti mou pozici do PipBucku. Uvidíme se brzy.“ Ozvala se statika a sprite-bot odletěl s bubnovým sólem pryč.

Podívala jsem se na PipBuck. Na Equestrijské mapě byla ikona. Daleko od Manehattanu. Uprostřed ničeho. Tři týdny cesty pěšky.

Ale pokud si myslel, že mě to zdrží, nebo odradí, tak se teda mýlil.

***                    ***                     ***

Strávila jsem s Homage v Tenpony ještě jednu noc. Po ní jsem bohužel musela odejít. Naší první zastávkou byl Fetlock.

Calamity strávil pod Sky Banditem několik hodin, přemontovával regulátor toku a také se ujišťoval, že bude vše fungovat. Když byl hotov, už byla tma. „Mám pro vás super novinky, poníci,“ řekl, když vylezl ven. Vypadal umaštěně. „Máme novej dopravní prostředek!“

Velvet, SteelHooves i já jsme zadupali v dunivém aplausu.

„Tahle krasotinka lítá na sestavě jiskrovejch baterek. Ty dvě století jim daly docela zabrat. Takže je budeme muset pravidelně měnit.“

 

„Počkat!“ řekla Velvet zaskočeně. „Takže chceš říct, že tahle smrtelná past může kdykoliv spadnout?“

Calamity se na ni chápavě podíval. „Ne, nejspíš začne kuckat. Ztěžkne. Budeme mít dostatek varování.“

„A,“ ujistila jsem Velvet. „pokud se tak stane, moje telekineze je dost silná na to, aby nás dolů dostala hezky v klidu a bezpečně.“ Něco takovýho moc dlouho ve vzduchu neudržím, rozhodně ne dost dlouho, abychom se někam mohli dostat. Ale byla jsem si stoprocentně jistá, že nás v klidu dostanu dolů, i kdyby baterky chcíply a Calamity usnul. Tedy, na pár minut.

Všichni ostatní vlezli dovnitř. Velvet ho vyčistila magií a dokonce i nahlas přemýšlela, jak ho vyzdobit. Ani jeden z chlapů nevypadal, že by se toho chtěl účastnit.

Vytáhla jsem lžíci a plechovku sladkých brambor. Znovu jsem měla hlad. Hodlala jsem se najíst, zatímco jsem  plánovala další tři úkoly. Se Sky Banditem budeme u Pozorovatelova prahu nejpozději za dva dny.

„Ehm… Littlepip?“ zavolal na mě Calamity. „Budeš tady venku na dešti?“

Zastavila jsem se. Lžíce s bramborou byla sotva na půl cesty u mé pusy. „Co? Vždyť…“

>>PRÁÁÁÁSK!!<<

Ozval se hrom a začala na mě kapat voda, jako by někdo zrovna zapnul sprchu. Byla jsem okamžitě celá mokrá. Hříva se mi rozplihla po obličeji. Plechovka se naplnila vodou, kousky sladkých brambor padaly ven.

No jasně, pegas by moh něco vědět o počasí.

Zahodila jsem plechovku (nyní plnou vody) a běžela se schovat do vagonu. Calamity s Velvet se skryli za SteelHoovesem, když jsem se otřásla a cákala všude vodu.

Ozval se nádherný pronikavý skřek. Skrz rozbité okno proletěl moržárový fénix a posadil se na židli vedle Velvet, která nevěřila vlastním očím. Okamžitě šťastně zaječela.

***                    ***                     ***

„Tys ji pojmenovala Pyrelight?“ zeptal se SteelHooves. Opakoval tak moje myšlenky, když Velvet nakrmila svého ohnivého mazlíčka a schovala ho pod deku. Byli jsme na cestě už víc jak den. Vyrazili jsme hned, jak skončila ta bouřka. Fénix zůstal s námi, tedy přesněji s Velvet.

To jméno mi připadalo morbidní. A začala jsem o své kamarádce pochybovat.

Střídali jsme se na hlídce a předávali si můj dalekohled. Zatím na nás nic nestřílelo. Nyní jsme už věděli, co je cíl naší cesty. Bylo těžké minout obrovskou horu, která trčela z krajiny jako jedna z těch špičatých věží.

Když si byl SteelHooves jistý, že Velvet hluboce spí, přišel ke mně a zašeptal mi do ucha. „Měla bys ji přesvědčit, ať tráví v té kouli méně času.“

Podívala jsem se na ni. V posledních šestnácti hodinách byla dvakrát v oné kouli. Jako kdyby měla vlastní závislost.

„Není to dobrá vzpomínka,“ řekl a překvapil mě. Podívala jsem se na něj. Zajímalo by mě, jak někdo, kdo není jednorožec, mohl vědět, co se v kouli skrývá. Odpověděl, jako by mi četl myšlenky: „Zeptal jsem se jí.“

Aha, cítila jsem se, jako kdybych se měla plácnout do čela. „Co je na ní špatného?“

„Fluttershy nebyla jako ostatní. Rainbow Dash chtěla válku vyhrát. Applejack jen chtěla ochránit ostatní. Obzvlášť poté, co Big Macintosh umřel. Twilight Sparkle chtěla potěšit Princezny, hlavně Celestii,“ řekl. „Ale Fluttershy chtěla válku jen ukončit. Celá ta myšlenka je jen o tom, kdy celé její Ministerstvo začalo hledat prostředek k ukončení války. A taky se jim to podařilo.“

Cítila jsem zachvění.

„Ve světě, kde jsou všichni při smyslech, je žádoucí vytvořit zbraň tak silnou a tak hrozivou, že by si ji nikdy nikdo nedovolil použít.“

Ale ne.

Podívala jsem se na Velvet, jak spí. Chtěla jsem tu kouli vzít a zahodit, někam hodně daleko. Milovala Fluttershy. Chovala se jako ona, idolizovala si ji. Malý tichý žlutý pegas. Tohle se nesmí dozvědět.

„Počkat,“ řekla jsem pomalu. „Řekl jsi nikdo?“ Jeho divná slova mi připomněla mou první konverzaci s Pozorovatelem.

SteelHooves strašlivě odpověděl. „Možná jediná příčetnější věc, než věřit, že zbraň přinese mír, je takovou zbraň vytvořit… a dát ji oběma stranám.“

SteelHooves se na mě pozorně podíval. „Ta vzpomínka je konec našeho světa. Fluttershy nás ke konci války všechny zabila.

***                    ***                     ***

Kroužili jsme kolem hory a přidávali výšku. Byla noc. Calamity řídil velmi pomalu, když jsem ho naváděla s mapou v PipBucku.

„Dobrá,“ zavolal dozadu. „Doufal sem, že na to nedojde. Zdá se, že ten tvůj kamarádíček Pozorovatel žije nad mračnou vrstvou. Nejspíš se nám nic nestane, ale… řekněme, že není bezpečný být nad mrakama. Aspoň že tu nikde není civilizace.“

Všichni byli vzhůru (včetně Pyrelight). Přikývli jsme a připravili se. Neměla jsem tušení, co se stane, až prorazíme mračnou vrstvu. Ale asi nás nebude čekat uvítací párty s úsměvy a košíčky.

Calamity zamával křídly a vynesl nás nad mraky. Bylo to, jako bychom vrazili do hluboké mlhy. Viděla jsem akorát rezavého pegase, jak nás táhne k nebi. A jeho oranžový ocas.

O chvíli později Sky Bandit prorazil skrz mraky a objevilo se kolem nás noční nebe plné (zlých?) hvězd. Úplněk svítil za vrcholkem hory, která ho překrývala a symbolizovala tak jakýsi vryp do celého vesmíru.

Velvet Remedy nadšeně vydechla. „Oooooooooh!“ Pyrelight vydala nadšený zvukomalebný skřek.

Dostala mě závrať. Zatřásly se mi nohy a kolena to vzdaly. Zachvátila mě neracionální panika, že mě něco vcucne a dostanu se tak do onoho nekonečného prostoru. Třeba mě jedna z hvězd dostane.

Odešla jsem na stranu pasažérského vagonu a dívala se dolů na mraky. Z téhle strany byly lepší. Krásnější. Byly polaskané stříbrným svitem měsíce.

Mé oči („Byla pod písmenem „V!“) si všimly záblesku kovu v jednom skalisku. Řekla jsem Calamitymu, ať nás dostane blíž.

Čekala jsem, že to je Pozorovatel, nebo alespoň další sprite-bot. Ale tohle bylo zvukové nahrávací zařízení. Přilevitovala jsem ho na Sky Bandit.

„Jestli je tohle Pozorovatel…“ řekla jsem naštvaně.

„Nemyslim si,“ řekl Calamity z předku vagonu. Dala jsem nahrávač stranou a koukla se ven, co že to vlastně viděl. Zapla jsem UDS.

Přesně v tu chvíli mi PipBuck oznámil, že jsem našla „Dračí jeskyni“.

***                    ***                     ***

„Možná nás sem ten tvůj přítel poslal, aby nás sežrali,“ řekla Velvet nahlas a zírala do té hluboké temné jeskyně. Sky Bandit byl zaparkovaný na plošině za námi. SteelHooves pomáhal Calamitymu s postrojem.

„Data z PipBucku jsou dvě stě let stará,“ ujistila jsem ji nervózně. „Takže to byla Dračí jeskyně před dvěma sty lety. Teď tam může žít kdokoliv.“ Totiž, někdo s křídly, evidentně.

Přiběhl k nám Calamity, osvobozený od chomoutu. „Chcete tu čekat, až vyjde slunce?“ Pak, v případě, že bychom opravdu chtěli, dodal: „To moc nedoporučuju.“

Velvet Remedy zavrtěla hlavou. „Jistě, že ne. Littlepip, jdi první.“

Tak to teda pěkně díky. Věnovala jsem jí naštvaný pohled.

„No, Pozorovatel je tvůj přítel.“

Asi jo. Udělala jsem krok vpřed.

Uvnitř se ozval těžký náraz. Něco se v té temnotě pohnulo. A přibližovalo se to. Bylo to něco velkého.

„Ursy Major nemají křídla, že ne?“ zeptala se Velvet nervózně. Chtělo se mi ji nakopnout. Tvrdě. Jako bych nebyla už tak dost vystrašená.

Z jeskyně vykoukla dračí hlava. Velká, gigantická. Dospělý drak, který by v klidu zakousl dva poníky najednou. I kdyby jeden z nich byl SteelHooves. Tři poníky, kdyby dva byli Homage a já.

„Ahoj Littlepip. Jsem Spike!“ řekl drak hlasem, který nebyl ani tak děsivý ani ohlušující, jak jsem čekala.

„A neboj. Já tě nesežeru.“

Poznámka: Level Up.

Nová schopnost: Stopař – Čas strávený na cestách po známých lokacích pustiny se snižuje o 25%. Spotřeba energie z baterek Sky Bandity se též snižuje.

Nová úkolová schopnost: Pony Sutra – Jsi zkušenější v dávání a přijímání fyzického potěšení. Tvá šance na sexuální styk s určitými postavami se zvyšuje.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *