Fallout: Equestria – Kapitola 20,5 – Klisna, pro kterou stojí za to bojovat

Kapitola 20,5: Klisna, pro kterou stojí za to bojovat

„NIKDY jsem necítila takové potěšení. Bylo to tak úžasné, že jsem se chtěla navždy usmívat!“

Neoficiální kapitola, která byla původní autorkou přijata jako canon.

Varování 15+: Erotický obsah

Protáhla jsem se v Homagině posteli, když mi dávala masáž. Buď se něco naučila z naší návštěvy lázní, nebo měla velké zkušenosti. Tak jako tak to bylo úžasné! Kdybych byla kočka, předla bych.

Cítila jsem, jak se natahuje blíž, aby mi zašeptala do ucha. „Vím, že ti doktor nařídil, abys relaxovala a nepřetahovala se. Dodržuješ jeho instrukce asi tak poctivě, jako většina jeho pacientů.“

Přikývla jsem, nechtěla jsem o tom mluvit. Vlastně jsem nechtěla vůbec mluvit. To, co dělala se svými kopýtky, byl naprostý zázrak. Tlačila na mé nohy v kruzích. Možná sice nebyla tak dobrá jako profesionální lazebnice. Ale bylo to mnohem lepší, protože to dělala zrovna ona.

„Takže se nebudu omlouvat, pokud ti pomůžu je zase porušit.“ Neměla jsem tušení, co chtěla… ale no páni! Zalapala jsem po dechu, když jsem ucítila její jazyk tam, kde jsem si ho předtím jen představovala. Zaplavil mě nával nehorázného potěšení.

A to jsme teprve začínali. Tohle bude rozhodně přehnaná aktivita.

Po druhém olíznutí jsem se začala třást. Usmívala jsem se jako hlupák. Opravdu se to děje. Opravdu jdeme na to!

Při třetím líznutí mě zasáhla jiná myšlenka. Bohyně, my to vážně děláme. Co když to zvorám? Bude mě navždy nenávidět? Dostane se zítra do ranních zpráv, že hrdinka ze Stájí je ta nejhorší milenka v Pustině?

Moje nesmírné potěšení se změnilo v paniku a začala jsem se třást po celém těle. Cítila jsem, že její jazyk přestal. Chtěla jsem křičet, aby pokračovala. Bála jsem se, že kouzlo pomine a ona si uvědomí, že by mohla být s mnohem vyšší a atraktivnější klisnou.

„Littlepip, jsi v pořádku?“ zeptala se s obavami. Nejspíš se bála, že mám další abstinenční syndrom, tak jako mnohokrát dnešní den.

„Jsem v pohodě,“ zalhala jsem. Jen teď projednou.

„Jsem na tebe… příliš rychlá?“

„Ne!“ vykřikla jsem, hlas mi přeskakoval. To nebyla lež. Mohla by mě ojet hned první okamžik, co jsem ji spatřila, a i tak bych řekla, že jí to hrozně trvalo.

„Skvěle,“ řekla s úsměvem. „Protože rozhodně nehodlám přestat.“

A pokračovala. Její jazyk mě vzrušoval krouživými pohyby. Jsou jazyky vždy tak teplé, když se přiblíží intimním partiím, nebo jsem byla tak teplá já tam dole, jak mě potěšovala? Přestala jsem přemýšlet, když se dostala dovnitř.

Vzdychla jsem. Jsem si jistá, že to, co plynulo z mých úst, nebyla obvyklá poní řeč. Najednou mi bylo fuk, co se děje kdekoliv jinde. Zajímal mě jen můj klín a ta úžasná klisnička, která se dostávala tam, kam nikdo jiný nikdy nevkročil.

Nějaká má malá část se cítila poníženě. Kdykoliv mě někdo v minulosti vzrušoval, byl to někdo, u koho jsem neměla nejmenší šanci. Vždy jsem z toho pak nějak vycouvala a skryla se, ale tady nebylo kde. Poznala, jak přesně se cítím. Byla uvnitř. Tohle bylo moc. Začala jsem se zahrabávat do peřin. Chtěla jsem pryč. Každou chvíli si určitě uvědomí, že tohle bylo jedno velké nedorozumění a vyhodí mě ven. Budu si pak muset někoho představit a dodělat se sama.

Dodělat? Ten tlak vzrůstal. Ale ne, bohyně, ne. Svatá Celestie s Lunou. Vždyť už jsem byla skoro hotová před chvílí, mějte slitování! Měly asi něco na práci. Udělala jsem se. Mé tělo začalo sebou křečovitě trhat, zakřičela jsem.

„Téda,“ zaklonila se Homage a oblizovala si ze rtů, no… mě. „A to jsem si říkala, že jsem vyšla ze cviku. To jsem tak dobrá, nebo ty tak citlivá?“ V jejím hlase bylo pobavení.

„Omlouvám se,“ řekla jsem. Chtěla jsem utéct dřív, než se začne smát, že malá hloupoučká Pip to nedokázala vydržet ani minutu.

Cítila jsem její rty na krku. „Proč se omlouváš?“ Její hlas byl tak vábný. Její hříva mě šimrala. Přísahala jsem, že jsem se málem udělala znova. „Už je to nějaká doba i pro mě.“

„Pro mě to je celý život.“ A kurva. Fakt jsem tohle právě řekla?! Zkoušela jsem si ta slova nacpat kopýtky zpátky.

Připravila jsem se na pohrdavý smích. Místo toho mě kousla něžně do ucha. „Tvoje poprvé a zrovna takovéhle?“ Vzdychala? „Docela žárlím.“

„No, ne že by to bylo vyloženě poprvé, byla jsem často sama a…“ Zacpala jsem si pusu kopytem. Svatá rozjebaná Celestie, může to být ještě horší? Dokážu říct něco, aniž bych se ještě víc ztrapnila? V hlase mi zazněl velmi rozhořčený hlas. Možná bys jí mohla říct, jak ses jako malá počůrala v posteli?

„Myslím s jiným poníkem.“ Cucala mi ušní lalůček. Jak se zdálo, bylo to mnohem více potěšující než cokoliv jiného, tedy s čestnou výjimkou toho, co dělala mezi mýma nohama. „Jen malá drobnost. Nejsi ještě hotová, že ne?“

Krucinál, to myslela vážně? Jen její hlas a ten pocit u ucha stačil, abych… Ale ne, tak tedy ještě jednou. Další vlna extáze projela mým tělem. Přitiskla se na mě, užívala si mé křečové stehy, a kousla mě do ucha. Tvrdě.

„Netřeba odpovídat,“ řekla, když jsem se uklidnila. Cítila jsem, jak se kolem mě objevuje telekinetické pole a otáčí mě na záda. „To je dobře, mám ještě spoustu nápadů.“ Ještě nikdo se na mě nikdy nepodíval tak, jako ona. Mrkla jsem, když opět zmizela do mého klína. Její rty byly stejně schopné jako její jazyk. Ale ten příslib něžného kousání byl tak…

„Mám otázku,“ řekla rychle, zrovna když její rty přerušily jakékoliv solidní myšlenky v mé hlavě.

„Teď?“ podařilo se mi pípnout.

Podívala se na mě, když se opřela o můj pulzující rozkrok. „Teď nebo nikdy. Chci o tobě vědět víc. Což je vzhledem k situaci pochopitelné. Nebo ne?“

Pokoušela jsem se dát dohromady nějakou kloudnou větu, když mě kousla do třísel. „Dobře!“

„Ta Velvet je docela kus.“

No to si ze mě děláš srandu.

„Když jsi prvně vyšla ze Stájí, prý jsi hledala ji. Pořád k ní něco cítíš?“ Hned poté do mě vrazila nos.

„To je… ACH! To je… Je FAKT těžký se soustředit, když to děláš!“

„Chceš, abych přestala?“ podívala se na mě. Její dech mě ovíval. „Potřebuješ si svou odpověď promyslet?“ Otevřela ústa a velmi něžně podráždila můj klín.

„Já jen, tohle je docela nepěkné přepadení,“ řekla jsem rychle, než jsem musela kousnout do zápěstí, abych opět nekřičela.

Konečně si sedla a nechala mě trochu si vydechnout. Pak mě začala dráždit kopýtkem. „Řeknu to takhle. Je fuk, co řekneš, stejně budeme pokračovat.“ Zatlačila silněji. „Podle toho, jak nás k sobě strhla dohromady a co jsi mi už řekla, vím, že není aspoň nic současného. Ale nemohla jsi někoho nahánět přes půl Pustiny jen tak pro nic za nic.“

„Byla jsem do ní blázen celý svůj život.“ Nemělo cenu zapírat. „Ale byla jen obličej, hlas v rádiu. Někdo, kdo mohl přiživovat mé fantazie.“ Nebyla jsem si úplně jistá od té doby, co mě postřelila, ale tohle byla všechno pravda. I když jsem to všechno řekla pod nátlakem. „Doopravdy jsem ji nepoznala, dokud jsem nebyla v Pustině.“

„Ou?“ opřela se hlavou o mé břicho.

„Ta fantazie vlastně nebyla opravdová.“ Povzdychla jsem si. Ty fantazie mi budou chybět. Vlastně to byli mí nejstarší společníci. „Ona je… jedinečná. Ale není to ta klisna, kterou jsem běžela zachránit. Tou byl jen duch, obraz, hlas v rádiu.“ Bolelo to. Jako bych řekla sbohem půlce svému já.

Dlouze mě pozorovala. Pak povytáhla obočí. „Hlas v rádiu, jo?“

Zasténala jsem. „Ani s tím nezačínej. Myslela jsem si, že jsi hřebec.“

Vrátila se k polibkům. „No, teď už víš.“

„A když už mluvíme o těch hřebcích, Calamity je taky jenom přítel. A se SteelHoovesem jsem se potkala jen krátce před tebou!“ Nechtěla jsem o těch dvou přemýšlet mezi orgasmy. Vůbec.

Našpulila rty a podívala se na mě. „Zlato, já vím, že tě zajímají jenom klisny. Prozrazuje to každé tvoje slovo.“

Neměla jsem moc času na to zase se ztrapnit. Její jazyk opět začal řádit. Mezi vzdychy a křičením mě napadlo, jestli se udělání dva orgasmy za sebou počítají jako jeden.

Miluju si s tebou takhle hrát.“

To jsem si všimla.

„Ještě jedna otázečka a nechám tě být.“

„Dobře,“ podařilo se mi říct, když jsem si vzpomněla, jak se to vlastně jmenuji.

Skočila, zabořila kolena do mé hrudi a podepřela si bradu. „Co vidí klisna jako ty v klisně jako já?“

Jasně, že mě donutila přemýšlet zrovna o tomhle.

„Jestli jsi unavená a chceš něco k snědku, posluž si.“ Přilevitovala misku s ovocem na noční stolek.

Uvědomila jsem si, jak jsem byla hladová. Vzala jsem si jablko a hned ho spořádala. Olízla jsem si rty, podívala se na ni, jak trpělivě čeká na mé hrudi. Obrátila jsem oči v sloup. „Je „byla jsem fakt nadržená“ dostatečná odpověď?“

Začala se smát a znělo to úžasně. „Copak? Žádné nájezdnické krasavice o tebe neprojevovaly zájem?“

„To ne, spousta jich do mě chtěla proniknout. Ale schovávala jsem si naděje pro nějakou, která by mě nejdřív pozvala na večeři.“ Zakousla jsem se do dalšího jablka. „Vlastně, velmi jsem respektovala DJ Pon3ho. Někdo tady venku, kdo je odhodlán pomoct všem, komu může? Vždy mi to pomáhalo uvědomit si, že ne všichni tady venku chtějí jen zabíjet.“

Homage mě políbila na hrudi a usmála se. „A přitom se stačilo podívat do zrcadla.“

Ukázalo se, že se pořád dokážu začervenat. „To ano, ale ty jsi pomáhala komukoliv bez jakéhokoliv…“ Zarazila jsem se. Vzpomněla jsem si, jak jsem měla krev na rohu a sledovala tu klisnu, která ležela na zemi a šeptala, že nechce umřít. Spolkla jsem kus jablka v puse. „Nikoho jsi nezabila. Chceš jen pomáhat. A to pro mě moc znamená.“ Viděla jsem její chápavý pohled. Rychle jsem změnila téma, než se zeptá, jestli si o tom chci popovídat. Nechci. „Ovšem, když jsem zjistila, že jsi krásná klisnička, která má nehoráznou vyřídilku a nádhernou zadnici, byla jsem unešena. Kdo by nebyl?“

Cítila jsem, jak ze mě slezla a kousla si z mého třetího jablka. V tu chvíli jsem ucítila její rty na klitorisu. Najednou jsem si uvědomila, že nemůžu dýchat. Bohužel ne v tom smyslu „anoanoanoanoanoano“ ale spíš „mám jablko zaseknuté v hrtanu“. Po několika zakašláních si Homage všimla, že něco není v pořádku. Nejspíš si uvědomila, že nechce být známá jako „ta, která zabila Stájníka orálním sexem“ a hned mě postavila a dala mi herdu do zad.

„Příště mě varuj, dobře?“ řekla jsem, když jsem vykašlala obrovský kus jablka na postel.

„Omlouvám se,“ řekla a pomazlila se se mnou na tváři. „Ale jak jsi mi řekla, že jsem tvá hrdinka, a pak jsi mi pochválila zadek… Nešlo odolat.“ Vytáhla z misky mrkev a vložila si ji do pusy. Ale místo co ji snědla, ji jenom pro mě přidržovala. Natáhla jsem se a kousla do ní. Myslela jsem, že ji pustí, ale věnovala mi jeden velmi flirtovní pohled. Trpělivě čekala, než jsem mrkev užvýkla a dotkla se jejích rtů. Pak spolkla zbytek toho, co měla v puse. Jsem si jistá, že to udělala jen, aby osvobodila svůj jazyk.

Po několika minutách jsem padla na záda a pohladila svůj žaludek se spokojeným povzdechem. „Teda, tohle byla ale dobrota. Mnohem lepší než Stájní jídlo.“

Homage se ke mně přitiskla a položila obličej na můj krk. „Chybí ti? Stáje, myslím.“

To mě docela překvapilo. Ani ne otázka jako taková, tu jsem tak trochu očekávala, ale spíš ta odpověď. „Ne.“

„Opravdu?“ zněla překvapeně.

„Totiž, stýská se mi po tom, že po mně nikdo nestřílí,“ dodala jsem rychle. „A taky po pohodlné posteli, kde jsem mohla každou noc spát. Ale nikdy jsem se tam necítila doopravdy živá. Jako bych jen čekala, než umřu. Nemyslím si, že by takhle měli poníci nakládat se svými životy.“ Homage chápavě zamručela a pohladila mě. Políbila jsem ji na čelo a přičichla si k její hřívě. „A kromě toho jsem se na svých cestách seznámila s velmi hodnými poníky.“

„Víš,“ usmála jsem se, jak jsem mluvila. „Myslím, že mi to ovoce dalo druhý dech. Chceš pokračovat, kde jsi přestala?“

Otočila se a sedla si. Podívala se na mě jako na někoho, kdo přišel na důležitý večírek ve společensky nevhodném oděvu. „Pip, právě jsem tě viděla, jak máš pět orgasmů. Nevím, co tě učili ve Stájích,“ lehla si a roztáhla nohy, „ale v posteli se musíš podělit.“

Malá část mého já byla paralyzovaná, že jsem pro ni vlastně celou noc nic neudělala. A druhá část mého já zírala na její rozkrok. Kromě zdravovědy jsem takhle nikdy žádnou klisnu neviděla. To bylo úžasné. Fascinující. Jako by mi dala další orgasmus, aniž by se mě krucinál vůbec dotkla!

Viděla mě, jak lapám po dechu. „Tys o té „nadrženosti“ fakt nelhala, že?“

„Před pár dny jsem pokoukávala po jednooké gryfce,“ řekla jsem, když jsem popadla dech.

„Aspoň vím, že jsi otevřená,“ řekla s úšklebem. Znovu si mě prohlédla. „Hele Pip, budeš něco brzy, však víš, dělat?

Ach. Ano, Ovšem. Lehla jsem si na břicho, abych jí byla blíž. Myslela jsem na všechno, co se mnou dělala. Zacvičila jsem si jazykem v puse. Byl takový neohrabaný. „Víš, um, máš nějakou knížku nebo něco, kde bych si mohla přečíst pár rad jak…“ Chytila mě nohama. Přísahám, málem jsem dostala infarkt.

Hluboce se nadechla a povzdechla si. „To je v pořádku. Příště tě zaučím pořádně.“ Zvedla se z postele. Chtělo se mi brečet. Pak něco začala vytahovat z pod postele. „Do té doby mám něco, co nás potěší obě.“

Vytáhla dlouhou hranatou krabicí. Otevřela víko. Krabice byla vystlaná papírem. „Je to předválečná technologie, kterou jsem našla na cestách. Zařízení, které dovolí oběma poníkům sdílet jejich potěšení.“ Zasvítil jí roh a dala papírový obal stranou. „Neboj, bezpečnost toho zařízení jsem testovala velmi poctivě.“ Vytáhla ten předmět z krabice a dmula se pýchou.

„Jsou to dva ptáci přilepení dohromady,“ řekla jsem bez nadšení.

„A ne snad,“ řekla se stejným pohledem, jaký měl Calamity, když čistil zbraně. Konečně od toho odtrhla pohled a nejspíš si všimla, že jsem nedokázala skrýt své zděšení. „Neboj, nejsou pravý.“ Šťouchla do nich a ony se zavlnily ve vzduchu. Chtělo se mi zvracet.

„Homage,“ řekla jsem a zírala na ty ptáky. „Říkala jsem, že mám ráda klisny. Tohle… no… není klisna.“

„Je to jen hračka, Pip,“ řekla trpělivě. Podezřívavě se na mě podívala. „Chceš mi říct, že jsi nikdy nic takového neviděla? Ani ve Stájích?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Co tedy děláš, abys uvolnila stres?“

„Procvičuju svá kopýtka,“ zamumlala jsem.

Homage otevřela pusu, aby ještě něco řekla, ale pak ji zase zavřela. Zasmála se a řekla: „Neboj se.“

Nemohla jsem si pomoct, cítila jsem se zle. Byla tak nadšená, že může svou hračku zase použít s někým jiným. Udělala toho pro mě tolik… a taky mi toho udělala tolik. Mávla jsem na ni, aby to nevracela do té krabičky. „Počkej, máš pravdu. Totiž, je to jen hračka a… myslím si, že to bude dobré, pokud u toho budeš ty.“ Uvědomila jsem si, že to myslím vážně. Neznaly jsme se tak dobře, ale Homage pro mě znamenala tolik, že mi to stálo za to, udělat ji šťastnou.

Vřele se na mě usmála a políbila mě na nos. „Mám tě obtočenou kolem kopýtka.“ Usmála se a začala štrachat v šuplíku u nočního stolku. „Tohle je v mém vztahu nový rekord. V podstatě se uděláš na povel, a děláš u toho ty nejroztomilejší obličeje na světě. Teď už se jen musíš naučit, jak vracet laskavosti, a bude to bájo.“

Věděla jsem, že ona bude mít od téhle chvíle v našem vztahu kalhoty. Stala jsem se oficiálně tou submisivní. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli… Počkat, vztah? Tohle byl vztah. Já, Littlepip, zkratka pro Pipsqueak, jsem měla pravý vztah. Křenila jsem se, jako kdybych měla narozeniny a Homage mi právě dala dort. Měla jsem vztah. Může do mě narvat, co bude chtít, protože mám vztah!

Když jsem se vrátila zpátky na zem, všimla jsem si, že se na mě celou dobu dívá. „Řekla jsem si, že bude lepší, když použijeme tohle,“ vytáhla přede mě malou tubu. „Bude to studit, a protože jsi ještě nikdy s nikým nebyla, bude to trochu bolet.“

Cha. Postřelili mě, pobodali, omlátili, a málem mě sežral drak. Byla jsem připravena na všechno. Otočila jsem se na břicho a vystrčila boky. Podívala jsem se na ni a mrkla. Zavrtěla hlavou a na jeden z konců namazala nějakou mazlavinu.

Stoupla si za mě, podržela mě za oba boky a připravila se. Zaujala stejnou polohu jako já a ta „hračka“ přiletěla mezi nás.

„Připravená?“ zeptala se.

Usmála jsem se. „Na to si vsaď ten svůj krásnej zadek.“ Pak se mě to dotklo. „Aaaaaaaaaaaaaaaa, fakt to studí!“ zapištěla jsem vysokým hlasem. „Ach.“ Tlačilo to na mě. Sevřela jsem se a přestalo to.

„Pip, jestli to nechceš dělat,“ začala Homage.

„Ne, ne, řekla jsem, že s tebou chci,“ odpověděla jsem rychle. Snažila jsem se necítit tu lepkavou studenou věc mezi mýma nohama.

„Tak se uvolni. Věř mi.“

Dobře. Věřím jí. Jsem uvolněná. Hluboce jsem vydechla. Pak Homage zatlačila. Tu noc jsem vymyslela už druhou řeč. Pomalu zatlačila. Po záchvatu něčeho, co by se dalo popsat jako nával neuctivosti, jsem zalapala po dechu, jak moc to bolelo a zároveň jak krásné to bylo. Tahle věc byla navržená, aby dráždila všechna citlivá místa najednou. Mělo se to dostat dovnitř. Velmi hluboko. Cítila jsem, jak mnou projíždí další orgasmus, jak ta věc rotovala. Homage se otočila na záda s tou věcí hluboko v sobě. Další dvojitý orgasmus. Měla bych je počítat?

„Co to ksakru,“ vydechla jsem. „Co to děláš?“

Zakroutila se. Znovu jsem se zatřásla. „Chci ti vidět do očí, je to takhle lehčí,“ zavzdychala. A teď se připrav, zapnu to.“

„Jak to myslíš, zap…“ Ozvalo se kliknutí. „Oooooooo, svatá Celestie mrdej Lunu do řiti!“ Ono to vibruje, to je skvělý.

Vypustila jsem veškerou slovní zásobu mých dvou nových jazyků spolu se sérií pěkně peprných nadávek, které se všechny týkaly ženských pohlavních orgánů. Trvalo to snad tisíc let, ale nevěděla jsem to přesně, protože jsem většinu času byla tuhá. Vím jen, že budeme muset vyměnit povlečení, a že Homage dělá ty nejúžasnější obličeje, když se udělá. Vypadala, jako by chtěla kýchnout, smát se a vzdychat v jednu a tu samou chvíli. Abych se přiznala, udělala jsem se s ní.

Vypnula to. Nejspíš bych padla, kdyby nás to stále nedrželo při sobě. Opatrně to ze mě vyndala a pak i ze sebe. Vášnivě mě políbila. Byla jsem na to svým způsobem hrdá. A pak to vrátila do krabice. Vyplázla na mě jazyk a zeptala se. „Takže, co říkáš na mou super hračku?“

Dotkla jsem se svých pulzujících třísel. „Funguje skvěle,“ vydechla jsem.

Přikývla a hvízdla mým směrem. „Všimla jsem si.“

Obrátila jsem se na záda a snažila se co nejmíň  hýbat nohama. „Abych byla upřímná, líbilo se mi to víc, když jsi to byla jen ty a já. Tohle bylo, jako bych si to jen dělala sama a při tom na tebe koukala. Bylo to moc… umělé.“

Zavřela krabičku a vrátila se do postele. „Tak jo, no,“ povzdechla si. „Díky, žes mi pomohla to doopravdy vyzkoušet. Slibuji, že už to znovu nevytáhnu.“ Přitiskla se na mě a políbila na tvář. „Tedy, kromě mých narozenin.“

Povzedchla jsem si a zakousla se do broskve z misky. Chvíli jsem ji tiše žvýkala. Jídlo mi pomohlo se uklidnit a nabrat znovu síly. Po chvíli mě napadla jedna myšlenka.

„Teď je čas na váš pohovor, paní Pon3,“ řekla jsem a snažila se znít, jak nejlíp to šlo. Bohužel to nebylo nic moc.

„Jsem na řadě, to je fér,“ řekla a zase se přitiskla obličejem na můj krk.

„Co vidí respektovaná asistentka DJ na opravářce toustrů?“ zeptala jsem se.

Homage najednou zvážněla. Sedla si a podívala se na mě. Dívala se na mě bez náznaku emocí. „Vážně to chceš vědět?“

„Ano, zeptala jsem se.“ Byla jsem nervózní. Možná to opravdu nechci vědět, jestli na ni moje otázka měla takovýhle efekt.

„Protože jsi hrdinka,“ řekla bez jakékoliv známky vtipkování.

Kdybych nebyla bledá po orgasmech, byla bych rudá od hlavy až ke kopytům. „Už zase tohle…“

„Nech mě to dokončit,“ řekla. „Zeptala ses a teď dostaneš odpověď, ať už bolí sebevíc.“

Začala jsem se bát.

„Jako DJ Pon3 jsem viděla spoustu věcí v Pustinách. Hrůzy, které jsi určitě viděla taky.“

Přikývla jsem. V hlavě se mi myšlenky vracely k vyvrženým tělům použitým jako dekorace nebo ke Calamitymu, který zastřelil to nájezdnické dítě.

„Ale viděla jsem a slyšela i o hrdinech.“ Zněla zamyšleně, když pokračovala. „Poníci, kteří se rozhodli pomáhat ostatním a bojovat proti komukoliv, kdo by ohrožoval jejich blízké. Milovala jsem je. Poslouchala jsem o nich každé slovo. Dávali mi naději, že na světě ještě pořád existuje něco dobrého. Že by tu v tomhle posraným tunelu mohlo být na konci i nějaké světlo naděje.“

Chtěla jsem s ní o tom souhlasit.

„A pak jsem viděla jejich hlavy naražené na kůlech u nájezdnických táborů.“ Podívala se na mě velmi znepokojeně. „Jsi hrdinka, Littlepip, a to znamená, že brzy umřeš, protože jsi příliš čistá pro Pustinu. Zabijou tě, protože do tohohle světa už nepatří „dělat to, co je správné“. Apak o tom budu muset mluvit ve zprávách.“

Vstala jsem z postele. O smrti jsem přemýšlela už dříve. Věděla jsem, že se to může stát. Ale aby mi někdo řekl, že to mám jisté…

Ještě neskončila. „Nebo to vzdáš. I to jsem viděla. Hrdinové, kteří pomohli někomu, jen  aby ten někdo pak umřel daleko horším způsobem. Nebo hůř, ti, kterým pomohli, pak ve jménu přežití páchali mnohem horší skutky. Pak ti hrdinové jen pověsili zbraně na hřebík a šli se upít k smrti do nějaké díry.“

Padla jsem na zadek.

„Jsi dobrý poník, Littlepip. Kurva úžasná hrdinka. A chtěla jsem tě poznat, držet se tě, milovat tě, než budeš taky pryč.“

Něco uvnitř mě se zlomilo. Ne. Ne něco. Mé srdce. Mé srdce se zlomilo. Hledala jsem a zabíjela a málem i umřela ve jménu něčeho, co jsem myslela, že je „správné“. Našla jsem takové, kteří dělají to samé. A ona mi teď řekla, že to ve skutečnosti nemá cenu.

Představovala jsem si Pustinu ne jako místo, ale jako obrovskou příšeru s ostrými zuby, která požírá poníky po tuctech. Viděla jsem sama sebe, jak na ni bezhlavě útočím, jen aby mě zamáčkla jako mouchu. Viděla jsem celou řadu „sebe samých“, jak na ni doráží a jedna za druhou umírají, aniž by to monstrum byť jen zpomalily.

Viděla jsem, jak Nová Appleloosa hoří. Měšťané povraždení nebo tažení v řetězech, aby byli prodaní jako otroci. Viděla jsem, jak se Pařátí žoldáci smějí a upouštějí děti Monterey Jacka z vražedné výšky. Viděla jsem, jak Gawd a její malá armáda přepadá konvoj zásob a nenechává žádné přeživší.

Viděla jsem sama sebe a Silver Bell, která byla tak zničená, že už ani nevnímala svět kolem sebe. Stála před hroby své rodiny. Přiběhla ke mně a přitiskla se mi na hruď. Plakala a prosila mě, abych jí řekla, že bude vše v pořádku. Vytáhla jsem Malého Macintoshe, přitiskla ho k její hlavě a utěšila ji. Pak jsem zmáčkla spoušť.

Chtěla jsem křičet, ale věděla jsem, že kdybych otevřela pusu, okamžitě bych se poblila. Padla jsem. Už jsem se nedokázala udržet.

Něco jsem potřebovala. Cokoliv, v co bych mohla věřit. Pokoušela jsem se myslet na Celestii a Lunu, ale byly to jen stíny v mojí mysli.

Vzpomněla jsem si na Silver Bell. Ale tentokrát na to, co se s ní doopravdy stalo. Viděla jsem, jak ji Velvet bere k Ditzy Doo. Ditzy Doo. Má mysl se soustředila jen na ni.

Pokoušela jsem si Ditzy představit před válkou. Nedokázala jsem si vzpomenout, jaká byla její srst. Z několika vlasů, které zbyly z její hřívy, jsem věděla, že byla béžová. Musela být nádherná, musela. Létávala okolo sousedství a usmívala se na všechny. S představovaným hlasem, který zněl jako vzdálená ozvěna, se omlouvala všem, že pro ně dnes nic nemá.

Ditzy se otočila a viděla v dálce Cloudsdale. Explodoval. Ožehl ji oheň. Hořela. Skočila dolů, aby ochránila někoho, kdo byl nejblíž, ale ten prostě zmizel. Viděla jsem ji, jak padá na zem. Byl z ní ghůl. Vstala a podívala se na Pustinu. Pomalu kráčela a nevěřícně koukala na hořící mrtvolu jejího světa.

Pak uslyšela zvuk. Brečící hřebeček. Přiběhla k němu. Byl příliš poraněný, aby mohl chodit, ale strašně křičel, když ji uviděl. Ditzy se na něj usmála, což jeho křik jen zhoršilo. Její oči se zahýbaly. Každé jinak, nezávisle na sobě. Dítě přestalo křičet. Bylo zmatené. Hodila si ho na záda, otočila se náhodným směrem a šla.

Na cestě uslyšela další křik. Další pláč. Všechno děti. U každého se zastavila. Pak došla k několika domkům. Poníci na ni začali střílet. Děti přiběhly k ní a křičely, že jim pomohla, že je hodná. Poníci ji ošetřili a vzali děti dovnitř. Ditzy uslyšela další křik v dálce. A tak odešla.

Viděla jsem ji mnohem později. Jak má otrokářovo kopyto na krku. Na druhé straně je jiný otrokář, který se naklání nad malým hříbátkem. Ditzy křičí, „Neubližuj jí, je to jen dítě. Prosím, udělám cokoliv, jen ji nech být. Tohle přece nechcete!“

Otrokář u dítěte zařve na toho druhého. „Ať už ta zombie drží hubu! Kvůli ní mi nestojí.“

Otrokář u Ditzy vezme nůž z blízkého stolu. „Si piš, hned to bude.“

Najednou je Ditzy na podlaze. Kolem její pusy teče krev. Oba otrokáři jsou na druhé straně pokoje a smějí se. Sebrala se. Měla dvě nohy zlomené. Vzala do pusy kus trubky.

Najednou jsem ji viděla, jak jde se zachráněným hříbátkem do Nové Appleloosy. Hříbátko pomáhá Ditzy psát. Viděla jsem, jak se naklání nad velkou prázdnou knížkou, kterou nazvala „Návod na přežití v pustinách.“

Viděla jsem, jak Ditzy nese dodávku nedaleko Ponyvillu a slyší plačící hříbátko.

Viděla jsem ji, tak jako tehdy, před dávnými věky. Byla zmlácená, uvězněná a jistá, že umře, jen co se její věznitelé rozhodnou jak. Objímala malé hříbátko a snažila se, aby přestalo plakat. Já ji vysvobodila, myslela jsem si, že je zrůda. Viděla jsem ji znovu, neozbrojenou. Jak umírá jen proto, že bylo další hříbátko v nouzi.

Ocitla jsem se zpět v přítomnosti a nemohla jsem přestat plakat. Popotahovala jsem, bolelo mě celé tělo. Homage se dotkla mých zad, a já okamžitě vstala. Popadla jsem dech, abych mohla promluvit. Zachrčela jsem, co nejhlasitěji to šlo. „Pleteš se.“

Pořád jsem se třásla, ale nemohla jsem přestat. „Viděla jsem všechny ty hrůzy! Viděla jsem věci tak odporné, že jsem si říkala, jestli ta válka nebyla trest za všechno to svinstvo, co v nás bylo. Ale to je špatně!“ Utřela jsem si slzy, abych mohla vidět. „Viděla jsem i dobré věci. Viděla jsem, jak město obchodující s otrokáři od svého založení nasadilo životy, aby pomohlo těm, které částečně sami zotročili. Viděla jsem, jak skupina nájezdníků změnila vězení v obchodní stanici. Celé nové město.“ Sevřel se mi krk, ale teď jsem nemohla přestat. „Viděla jsem klisnu, která viděla celý svůj svět hořet. Stala se jí úplně každá špatná věc, kterou si obě dovedeme představit, a přesto umí jen pomáhat.“

Dupla jsem. „Nebudu poslouchat, jak mi ty nebo kdokoliv jiný povídá, že dobrota skončí zle. DOBRO NIKDY NESKONČÍ ZLE!“ zakřičela jsem tak silně, jak mi krk dovolil. „Viděla jsem věci, o kterých z celého svého srdce vím, že neskončí zle. Můžeme být dobří. Chceme být dobří! Jen tenhle svět je tak zničen, že zlo může být venku nepotrestáno tak dlouho, až si najednou všichni začali myslet, že je to tak správně. Poníkům se jen musí ukázat, že nemusí být celí život vystrašení. Že oni sami dokáží to zlo porazit. Jednoho dne se budou jejich děti smát té myšlence, že ve stínech byly příšery.“

Dívala jsem se na Homage, byla paralyzovaná. „Říkala jsi, že mě buď zabijí, nebo to vzdám. Tak to mě teda budou muset kurva odkrouhnout, protože tenhle svět je v hajzlu a já se nevzdám. Nikdy!“ Těžce jsem oddychovala. Slzy mizely. Homage na mě zírala, jako by mě nikdy před tím neviděla.

Nevěděla jsem, co jsem měla dělat. Ale nečekala jsem, že mě políbí a odvede zpátky do postele. „Věřím ti,“ bylo vše, co řekla.

Mrkla jsem. „Ještě jednou?“

„Ještě mnohokrát, až si zase lehneš,“ řekla na půl úsměvu. Jen jsem na ni zírala. „Věřím ti. Spletla jsem se. Nikdy jsem ještě hrdiny neviděla. Myslela jsem, že jsem už viděla všechno.“ Plakala, ale ignorovala to. „Nikdy jsem ještě neviděla tebe. Věřím ti, Littlepip. Věřím v tebe. Věci se můžou změnit. A když se tak stane, bude to proto, že jsi tu byla ty, která nám všem připomněla, že naše pravá povaha je dobrá.“

Jak se ukázalo, stále jsem ještě v sobě měla nějaké slzy.

„A teď sem přitáhni ten svůj krásný zadek. Zaučím tě, jak jsem slíbila.“

Vrátila jsem se do postele a ona mi ukázala svou oblíbenou polohu. Lehly jsme si na sebe, já měla hlavu mezi jejíma nohama, ona mezi mýma, tak mě to naučila. Lízala mě velmi pomalu, abych se příliš nerozvášnila. Po drobném prozkoumání se ukázalo, že se učím rychle.

Homage vedle mě spala. Věděla jsem, že jsem měla taky už dávno spát. Ale nedokázala jsem to. Jen jsem tam tak ležela, dojídala poslední jablko a pozorovala ji, jak spí.

Cítila jsem něco, o čem jsem jen slýchávala vyprávět. Příběhy, které vždy zapálily oheň v srdci. Říkali tomu láska. Milovala jsem ji. Ukázala mi, že i poník, který si myslí, že viděl všechno, má naději. Kde byla láska, tam byla naděje. Zlo nemá šanci. Jednou musím Ditzy pořádně obejmout za to, že mi to připomněla.

Zasmála jsem se vlastním myšlenkám. „Bože, já jsem tak teplá.“

Bonusová schopnost: Jako ovoce – Už víš, co dělat s ovocem. Máš zvláštní, ale úžasné bonusy, kdykoliv jíš… ovoce. Při ochutnávání ovoce získáváš dočasný bonus +1 k síle. A když někdo ochutnává tebe, taky to není k zahození.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *