MLP – Dlouhá cesta do Coal Hill Town

Prérie jsou nebezpečné místo. A občas nebezpečí přijde z místa, odkud bys to nejméně čekal. To samé platí o pomoci v nouzi. 

V tomhle horku se těžko tvoří sliny, natož, aby se s nimi dalo znechuceně odplivnout. Pokud by to ale šlo, určitě bych to udělal. Očekával jsem indiány, smířil se i s tím, že by nás přepadli pouštní banditi, ale že mě zradí vlastní zákazník, to pro mě nebylo nic jiného než prohnaná dávka broků do zad.

„Copak Beany Jacku? Sluníčko nám nevoní?“

„Doufám, že tobě vonět bude, až ti namířím kolta na čelo.“

„Helemese, ono to vyhrožuje,“ řekl a nakopl mě do obličeje.

Padl jsem na zem, provlhčil svoji pusu krví z prokousnutého rtu, ale stále to bylo málo na odplivnutí. Ten zbyteček jsem spolkl.

„Budu se těšit na ten pohled, až tvou mrtvolu budou ohlodávat supi a tvé kosti budou bílé a oprášené pískem!“

Můj bývalý a ke všemu neplatící zákazník se dopálil a vytáhl revolver.

„Tak hele, už toho mám dost. Jedno slovo a ležíš na zemi.“

„Chcípni!“

Výstřel a následně letící projektil mi projel tělem a skončil v obláčku prachu a písku pár metrů za mnou. Padl jsem na zem a pomalu přestával cítit. I přes velké parno mi najednou začalo být chladno, jako když po vás někdo začal rozlévat čerstvou vodu ze studny. Ach, jak já bych se teď hltavě napil, svlažil své hrdlo v tom neskutečném drásavém suchu. Aspoň, že moje starosti brzy zmizí. Projektil nezasáhl žádné důležité orgány, ale poslalo mě to do říše snů na několik hodin.

Když jsem se probudil, ten parchant byl pryč. Místo toho mě někdo táhl na zádech a pískal si u toho krásnou melodii o nějaké dívce jménem Susan.

„Kdo…jsi?“

„Klídek parde, já se o tě postarám.“

Chtěl jsem se zeptat, kam jdeme, tedy spíš, kam mě táhne, ale opět jsem se propadl do hlubin nicoty.

Probudil jsem se na posteli, obvázaný, vyčerpaný a žíznivý. Byl jsem v pokoji, pravděpodobně pro hosty, neboť nikde nebyly nějaké osobní předměty. Vsadil bych svůj poslední dolar, kdyby mi ho ten parchant Santiago nevzal, že je na farmě nedaleko cesty, kterou šli. Seděla, tedy spíš spala u něj  vedle na židli jedna klisna, roztomilá, zrzavá, pihaté tváře, modré oči a opravdu fajn bělavé tělíčko. A taky měla správný rančerský klobouk.

„Pro…mhiňte…vodu…prosííím.“

„Co? Kde? Ah, už jsi vzhůru, tady,“ čapla sklenici vody a podala mi ji. Hltavě jsem se napil a konečně jsem se cítil aspoň trochu fit.

„Neboj se, kamaráde, jakmile si tě s bráchou vezmem do parády, budeš zase čilej jak rybička.“

„Budu vám vděčný. Musím se dostat do Coal Hill Town.“

„Ne tak rychle, kovboji,“ řekla udiveně. „Jsi zraněný a sotva živý. Coal Hill Town je odsud týden cesty. Nedošel bys ani za plot naší farmy.“

„Nechci být na obtíž.“

„Žádnej strach, jak jsem řekla, my se o tebe postaráme,“ řekla a mrkla na mě. Jakmile viděla, že se chci zvednout, tak mě zase usadila a dodala: „Zůstaň ležet, přinesu ti nějakou baštu.“

Vrátila se za pár minut s porcí polévky. Kouřilo se z ní, vonělo to, těšil jsem se jako nikdy před tím. Konečně napravím svůj zničený žaludek, který si musel zvykat na křížaly a zteplalou vodu.

Dívka, která se mi představila jako Marry Ann, mě začala krmit. Zpočátku jsem si připadal trapně, ale nakonec jsem na tom našel i jistá pozitiva. Když jsem byl totiž naposledy takhle s ženou, stálo mě to patnáct dolarů a sedmatřicet centů v jednom salonu, takhle jsem měl plnou penzi skoro zadarmo.

Když byla miska prázdná, zeptala se mě:

„Chceš ještě?“

Přikývl jsem. Klidně bych se nechal naplnit až k prasknutí, jen aby byla ještě chvíli u mě. Nechal jsem se takhle nakrmit ještě dvakrát, ale pak už jsem opravdu nemohl. Okomentovala to slovy:
„Teda, ty jseš jedlík.“

Většinu času jsem prospal. Trvalo několik dní, než jsem se odvážil chvilku se projít. Většinou to bylo pod Marry Anninou přísnou kontrolou a musela mě podpírat.

O mé další potřeby včetně mytí se starala právě ona. Jejího bratra, který se staral o chod  farmy a přivedl mě sem jsem nikde neviděl.

Teprve po několika dnech jsem byl schopný chodit alespoň o berlích. Během té doby jsem si povídal s Marry Ann, která se mi líbila čím dál víc, a pomalu jsem pozoroval, že i já se jí líbím víc a víc.

Jednoho dne, kdy už jsem mohl chodit docela normálně, jsem se šel podívat do kuchyně pro něco k jídlu, když jsem si všiml, že dveře jsou zavřené a uvnitř někdo mluví. Poznal jsem Marry Ann a jejího bratra.

„…se mi líbí.“

„Jednou odejde … nešťastná.“

„On se vrátí…jistá.“

Uslyšel jsem, jak začala brečet a utíká. Rychle jsem odběhl na schody a jakože jsem šel dolů. Pak, když bylo pár minut ticho, jsem přiklusal dolů a minul se s jejím bratrem, který jen smutně pokýval hlavou a sjel očima k podlaze.

„Kam utekla?“

„Do stodoly.“

Zamířil jsem ke stodole. Marry Ann ležela na stohu slámy a plakala. Slzy si utírala do puntíkatého šátku a nechávala naplno proudit svoje emoce. Přišel jsem k ní a objal ji. Vysmýkla se.

„Co to děláš? Copak nechápeš, že zítra zmizíš? Zastřelí tě a já…“

Znovu jsem ji objal, ale tentokrát se nechala. Políbil jsem ji, zatímco jsem jí sundal klobouk a pročesával hřívu. Její křivky byly ztvrdlé z každodenní práce, ale aspoň bylo za co pořádně chytit. Zprvu jsem měl obavy, aby na nás nepřišel její bratr, ale když se tak nakonec nestalo, začal jsem se oddávat prožitkům a nezaobíral jsem se tím, co přijde potom.

Užívali jsme si skoro celou noc.

***

Bylo ukrutné horko, ale už jsem byl skoro v cíli. Těšil jsem se, že konečně vyřídím, co mám. Santiago byl v salonu. Přesně tam, kde domlouvali bezpečný přechod přes zakázanou stezku Kojotů. Seděl uprostřed, obklopený pronajatými klisnami a taky několika bijci. Celým salonem létaly prázdné skleněné lahve, pivo teklo proudem a klavírista hrál na nové piano.

„Santiago!“ zakřičel jsem celým salonem.

„Jacku! Ty žiješ?“ řekl skoro se zklamáním.

„Ano. Ale ty dneska končíš!“ křikl jsem a tasil revolver.

Veškerá jeho banda vytáhla svoje. Začala přestřelka, která znamenala ukončování životů. Musel jsem se skrýt za stolem, který jsem převrhl pro svoje potřeby, zatímco ostatní začali střílet.

„Jen si vystřílejte náboje, já střílím s rozvahou,“ zašeptal jsem si pro sebe. Kolem proletělo pár třísek a projektilů, ale to mě jen drobně znervózňovalo. Prošel jsem příliš mnoha přestřelkami, aby mě to mohlo vylekat.

Jakmile začali přebíjet, vyklonil jsem se ze svého úkrytu a začal střílet. Jedna rána na každého. Začali padat mrtví hřebci, vše doprovázel třeskot ničeného skla a výkřiky jednotlivých hřebců a prchajících diváků okolo. Santiago byl ale pořád naživu. Namířil jsem na něj, ale ozvalo se jen prázdné cvaknutí. Tasil jsem tedy dýku a rozeběhl se přímo k němu. Santiago také tasil svou dýku a začala přetlačovaná. Chvíli byl na vrcholu on, chvíli já. Pak jsem ho konečně dostal na lopatky a zabodl do něj onu chladnou ocel.

„Já …thi to…říkal,“ procedil jsem skrz zuby, když jsem ho konečně dotlačil k smrti.

Podíval jsem se na sebe. Santiago mě trefil do břicha. Padl jsem vedle něj a čekal, co se stane. Pomalu jsem odcházel k bílému světlu na konci tunelu a uvědomoval si, že nemám šanci.

Ve dveřích se objevila Marry Ann a její bratr s Winchestrovkou.

„Čapni ho a běžíme.“

***

Zrovna jsme spolu dováděli ve stodole na seně, když se mě zeptala:

„Co budeš dělat?“

„Chtěl bych zůstat tady a pomoci vám na farmě. Nechci se už toulat prérií.“

Usmála se a přiklonila se k mému oušku.

„Tak se tedy připrav na pořádný rodeo!“

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *