Fallout: Equestria – Kapitola 25 – Štědré duše

Kapitola 25: Štědré duše

„Stojíme na prahu nové zlaté éry. Tam, kde ostatní stěží přežívají, my rosteme! Já jsem vás sice vedl, ale jste to vy, kdo se o tento růst zasloužili… protože ano, svoboda je cíl, pro který všichni pracujeme.“

Samota.

Dala jsem Calamitymu všechny věci, včetně svého brnění. Rytířka Makovka mi dala špinavé potrhané hadry, do kterých jsem se měla obléct. Další kus látky zakryl můj PipBuck, plus pár klacků a krvavých skvrn, aby to vypadalo jako zranění, které bylo třeba dát do ortézy. Pokud se mě někdo zeptá, řeknu jim, že jsem se napíchla na kus roxoru.

A pak mě spoutali. Stejně jako kdysi otrokáři, ani Makovka mě nedokázala spoutat pořádně kvůli PipBucku, tak mě zavřela do pout nad koleny.) Vytáhla jsem se levitací do klece otrokářského vagónu a lehla si na plesnivou kupku sena, plnou malých kousavých brouků. Během pouhých pár vteřin mi bylo značně nepohodlno. Díky tomu, a také díky včerejšímu usmažení zadku velkým hořícím Pinkie Pie balonem, jsem vypadala dostatečně mizerně.

Bylo mi dovoleno schovat si pár sponek mezi hadry, ale pokud někde na druhé straně Zdi nenajdu šroubovák, budou stejně k ničemu.

Všichni mí přátelé se se mnou rozloučili a s ustaranými výrazy na tváři mě opustili. Teď už zbývalo jen počkat, než si mě vyzvednou a odvezou Red Eyeoví otrokáři, které Pancéřníci úspěšně podplatili (nebo si možná jejich spolupráci vynutili mnohem důraznějšími způsoby).

Už dávno jsem zapomněla, jaké to je, být sama. Strávila jsem tak celý svůj předchozí život. V dětství jsem neměla žádné přátele. A i když jsem svoji matku měla velmi ráda, nebyla rodičem, se kterým jsem se mohla cítit „jako s někým“. Samota je chladná, ošklivá a mizerná. Vakuum, které svědí a chce naplnit. Těch pár koníčků a činností nebylo nic, co by tu díru dokázalo vyplnit. Byla to díra, která se dala naplnit pouze přátelstvím.

To nejbližší, co jsem k přátelství mohla přirovnat, byla muzika – vysílání ve Stájích Dvě. Díky muzice jsem měla alespoň někoho dalšího, kdo mi dělal společnost. Mohla jsem předstírat, že zpívá jen pro mě a že nikdo další neposlouchá. Iluze to nebyla valná, a končila společně s písničkou. Ale když hrála muzika, ta iluze přátelství pomáhala proti temnému chladu.

Je třeba říct, že to byly právě Velvetiny písničky, které jsem měla nejradši. Dokonce jsem se i zamilovala do Velvetina obrazu. Pořád si pamatuji tu bolest zničených iluzí, když jsem viděla tu pravou Velvet, jak stojí ve vagonu. Svobodná klisna ve městě plném otrokářů. A i poté jsem se pořád upínala k zbytkům onoho obrazu, až do dne, kdy mě postřelila.

Nikdy bych ale nevyměnila opravdové přátelství s opravdovým poníkem, za vztah se snem z plakátu. To, co mám, je lepší. Mnohem lepší. Protože je to opravdové.

Když jsem odešla ze Stájí Dvě, můj život se navždy změnil. A tou nejdrastičtější změnou nebyla otevřená pustina, nebo matné sluneční světlo prosvítající vrstvou mraků. Nebyla to děs a krutost, kterou jsem viděla každý den, nebo obrovská bolest, kterou jsem utrpěla. Dokonce ani stále se zvětšující potok krve, který tekl všude kolem mě.

Nejdrastičtější změna bylo přátelství. A začalo to sotva pár dní poté, co jsem odešla ze Stájí, poníkem jménem Calamity.

Calamity byl jiný než kdokoliv, koho jsem se do té doby poznala. Byl odvážný a šlechetný takovým způsobem, o jakém se mi mohlo jen snít. A staral se o mě jako nikdo jiný, dokonce líp než moje vlastní matka. Byl tu pro mě, i když jsem byla tupá nebo jsem chybovala. Ne, že bychom spolu nikdy nesouhlasili, to se stávalo často. Ale vždycky mi dal šanci. Věřil mi a byl někým, komu jsem mohla věřit na oplátku.

Otevřeně přiznávám, že jsem velmi žárlila, když se Calamity s Velvet začali dávat dohromady. (A zpětně si říkám: Bylo mé přesvědčení, že jsou spolu, opravdu přesné, nebo to byla jen samonaplňující se proroctví?) To ode mě bylo fakt hloupé, takhle se cítit. Ale přátelství pro mě bylo stále něco nového, a ještě existuje spousta lekcí, které se o něm musím naučit. (Spousta, spousta lekcí, jestli se dá věřit všem těm Spikovým příběhům.)

Až když jsem přijala jejich vzájemnou náklonnost, a smířila se s ní, bylo mé srdce připravené otevřít se Homage. Měla jsem přátelství, ale ta prázdnota byla daleko hlubší. Chtěla jsem víc než přátele. Chtěla jsem lásku a fyzickou něhu.

Přiznávám, že když mi Homage nabídla tu možnost, chtěla jsem ji jen ze zoufalství. Ale to se změnilo. Ona to změnila. Nedivila bych se, kdyby někdo řekl, že náš vztah byla jenom rychlovka. Ale i když jsem se s Homage fyzicky viděla až v Tenponské Věži, poznaly jsme se mnohem dříve. Ve skutečnosti jsem se s ní znala skoro stejně dlouho, jako s Calamitym.

Pravda, tak hluboce a osobně jsem ji nepoznala, dokud jsme nebyly ve Věži, ale kdo pozná své přátele opravdu důkladně během pár týdnů? Mohu bezpečně říct, že ono spojení vzniklo před tím, než jsme se poprvé setkaly, a vznikl tak pevný a stabilní základ. Tohle vše mohu říct hlavně díky upřímnosti, která je Homage vlastní. Homage, kterou znám jako DJ Pon3ho, není ta pravá Homage. Ne zcela a ne bez šmouh. A přesto ta pravá.

Homage mě zná v mém nejlepším, ale také nejhorším. A místo, aby z toho vystrašeně vycouvala, objala mě a vtáhla dovnitř. Držela mě a utěšovala. A navíc mi dovolila nahlédnout do tajů intimity, o které jsem do té doby pouze snila, a to většinou k mé osobní hanbě. S Homage jsem se zahanbeně necítila.

Díky nahlédnutí do SteelHoovesových vzpomínek se do mých myšlenek vkradl závan melancholie. Byl jediným z mých společníků, který byl v podobném vztahu. (Tedy… pokud přede mnou Calamity s Velvet netajili daleko více, než si myslím.) Stejně jako já, i on měl druha, kterému mohl věřit a být k němu upřímný. A stejně jako já se rozhodl jí něco zatajit. Jsem si jistá, že Applejack neřekl o té vraždě, kterou spáchal. Zatímco v mém případě jsem neřekla Homage o… no, o té další vraždě, kterou SteelHooves spáchal.

Když o tom tak přemýšlím, ta paralelní situace je opravdu děsivá.

SteelHooves mi jednou řekl, že se o něm jednou dozvím, že není ten „lepší poník“ – což, jak jsem se přesvědčila, bylo založeno na pravdě – a o čemž se dozvěděla i Applejack. Mohu si jen domýšlet, co nakonec postihlo jejich vztah, ale vím, že když spadly bomby, byli pořád spolu. Určitě museli tvrdě dřít na svém vztahu a na zaplácnutí všech děr z jeho temné minulosti. A také vím, že ho pak nakonec opustila. Dala přednost rodině a jeho nechala být.

A on s tímhle opuštěním žil dvě stě let. Sám.

Se chvějícím srdcem a silným pocitem nejistoty jsem cítila ukrutnou potřebu promluvit si s Homage. A s trochou štěstí se mi to podaří, až mí přátelé nainstalují ten program. Zajímalo by mě, jestli bych s ní mohla mluvit čistě jen tím, že budu mluvit do vzduchu. Ale z toho, co jsem slyšela, se budu muset dostat až do té stanice. Tak jako tak, rozhodla jsem se, že budu mluvit pravdu. Ať už to bude k užitku nebo k neštěstí.

Na rozdíl od koníčků a rozptýlení mého osamělého mládí, přátelství opravdu dokáže zaplnit prázdnotu štěstím. A i když nepovažuji události, které jsem zažila v Equestrijské pustině za šťastné, rozhodně se mi dařilo líp než ve Stájích Dvě.

Být s přáteli je jako deka v zimě. Síla, která vás učiní neporazitelným. Spojení, které vede k velikosti. Bez přátel jste jako nazí. Malí a slabí.

A osamělí. Hodně, hodně osamělí.

***                    ***                    ***

Ostnatý drát pod proudem obklopoval vnější bránu. Ochranka se pobaveně dívala, jak otrokář táhl vagon ke Zdi.

„Jenom jeden?“ vykřikla klisna u brány. Byla až po krk v brnění a měla na sobě bojové sedlo se čtyřmi brokovnicemi. Ten pohled byl děsivý. „Celý vagon jenom pro jednu? Seš ňák z formy, Rafe.“

Otrokář, který táhl můj vagon, jen zavrčel. Poškrábala jsem se za krkem a snažila se udržet klid, kdykoliv vagon poposkočil po rozbité kamenné ulici. Zcela nerealisticky jsem doufala, že se otroci občas umyjí.

„A taky ňáká mrňavá,“ zavolal strážný v podobném brnění. Všimla jsem si, že u sebe nemá žádné zbraně, tedy až na jeho kopyta a roh. Znamená to, že byl méně nebezpečný, nebo naopak víc? „Kdyby to nebyla jednorožka, hodil bych ji do jezera.“

S tím, jak mě všechno svědilo, bych do něj ráda skočila sama. Dostalo mě ale, že tohle nebylo poprvé, co někdo řekl, že jsou jednorožci cenné zboží. Ne, že by mě to úplně překvapilo, i ve Stájích Dvě byli přiřazováni k technické práci díky jejich magii. Zajímalo mě, k čemu nás Red Eye používá. A nejspíš to brzy zjistím.

Poník se čtyřmi brokovnicemi na mě pořád mířil, její pánský společník zatáhl za páku a ukončil přívod proudu do elektrického plotu. Ta daná sekce pak vystoupala nahoru s pravidelným cvakáním a nám se odhalil průchod. Brokovnicová klisna na mě nepřestala mířit. Osamělý poník, uvězněný a spoutaný. Proti němu ještě dva snipeři na betonových věžích na každé straně vnitřní brány Zdi. Velitel stráží stál na balkoně a prohlížel si, co se děje. I když znám sama sebe, tohle byla prostě zbytečná přesila.

Nad námi přeletěl gryf, prohlédl si nejnovější přírůstek a za hlasitého smíchu odletěl pryč.

„U ty víš koho, Rafe, když jsem ji viděla poprvý, myslela sem, žes nám sem přivez mrně!“ začala se ta klisna smát. Cítila jsem se hrozně malinká. „Říkala sem si, že bych ti měla z milosti ustřelit hlavu dřív, než tě dostane do pařátů Stern.“

Můj „šofér“ Raf opět jen zavrčel.

„Co to je?“ zavrčel strážný a díval se na mě. Jeho roh zazářil a mezi mřížemi proniklo rezavé kopí. Rychle jsem se odplazila na druhou stranu. Jednorožec se na mě zamračil a kopím odhrnul mé krví nasáklé obvazy kolem PipBucku.

Kruci! Ještě jsem ani neprojela branou a celý plán jde do hajzlu.

„Aha,“ řekl se slizkým úsměvem. „Myslíš, jak jsi chytrá?“ Zamračil se a věnoval mi jeden krutý úšklebek. „Uvidíme, jak jsi chytrá uvnitř.“

Uvnitř? To mě chce znásilnit, napadlo mě v záchvatu paniky, nebo myslí za branou?

Strážná ho zpražila pohledem a pak se začala krutě smát. „Ano, prosím, udělej jí to! Pomůžu ti ji podržet!“ Lišácky se na něj usmála. „Patnáct minut legrace… a pak tě budou tam dole tejden kousat breberky z toho sena!“

Najednou jsem byla nesmírně vděčná za plesnivé seno.

Hřebec vycouval a pak se zamračil na klisnu. „To by se ti líbilo, co?“

„No to nemáš ani tušení jak.“ Jaký to nechutný pár.

„Fujtajxl!“ Zmáčkl tlačítko, aby zavřel vnější bránu a mávl na snipery. „Nechte je projít!“ Pak se ještě podíval a nechutně se odvrátil. Podíval se raději na můj PipBuck, jen částečně prosvítající skrz obvazy. „A taky ji označte pro Doktora Řezníka, má na hnátě jeden z těch počítačů, co nejdou sundat.“

Na to, že jsem až do morku kostí zklamaná, že mám PipBuck jako znaménko, jsem byla neuvěřitelně zhrozená, že bych o něj mohla přijít. Podle toho, jak se ke mně ten hřebec choval, už pár PipBucků viděli. A taky našli způsob, jak je zabrat pro sebe.

Zatáhl za páku, a plot se s praskáním a hučením zase zapnul.

S obrovským rachotem se začaly hýbat masivní řetězy vnitřní brány Zdi – a se stejným rachotem se přitáhl můstek na druhou stranu. PipBuck mi začal zběsile pípat, když zachytil radiaci z kanálu pod námi. Zeď bránila komukoliv dostat se dovnitř stejně dobře, jako komukoliv dostat se ven.

Dostala jsem první náhled na hlavní centrum Fillydelphie. Otrokáři v brnění a plynových maskách hlídali pracovní skupiny, popichovali je zbraněmi a dřeli je až do úplného vyčerpání. Nedokázala jsem přijít na to, co za práci vlastně dělají, ale rozhodně byli unavení, špinaví a nemocní.

Na nejbližším pracovním místě byl komín a tavící pec. Otevřeli k němu dvířka, ze kterých vyletěl načervenalý horký vzduch. Začala jsem kašlat z toho smradu nemytých poníků a splodin.

Kolem komína proletěla mžitka žluté a zelené a usadila se na nedaleké hromadě železa. Pyrelight! A podívala se na mě.

Nebyla jsem sama.

***                    ***                    ***

„Pohleďte!“ zněl hlas Red Eyeho. „Stojíme na pokraji nového věku. S každou továrnou, kterou znovu uvedeme do provozu, s každou ocelárnou, kterou znovu postavíme, jsme o jeden krok blíže Equestrii, kde si děti mohou hrát v bezpečí a komfortu moderních měst. Nebudou živořit v ruinách minulosti. S kameny, sklem a ocelí vyrobenými těmito poníky znovu postavíme naše domy, věže a jednokolejky, které nám zajistí svobodu a prosperitu po mnoho generací! Toto, mé děti, je poslední generace, která se musela krčit v jeskyních a hledat zbytky dvě stě let starého jídla.“

Fillydelphské vysílání se řinulo z tlampačů, které byly všude. Zprávy a muzika jela bez přestání. Nekonečný společník jak otrokářů, tak i jejich otroků.

Raf táhl vagon ještě kolem několika pracovních skupin, než zastavil na něčem, co dřív bývalo parkoviště. PipBuck mě zdvořile informoval, že veškeré spaliny, které se řinuly z komínů, byly jedovaté. Strážní měli plynové masky, ale na otroky evidentně nezbylo. Třásla jsem se vztekem. Spotřeba otroků musela být ohromná.

Parkoviště bylo plné klecových vagonů. Většina byla čerstvě vyprázdněna ostatními tahači, kteří shromažďovali otroky do řad na chodníku. Brána, kterou jsme přijeli, nebyla jediná, a já nebyla jediným přírůstkem.

Raf otevřel klec a vnořil dovnitř hlavu. Zuby mě odpoutal od řetězu a tvrdě mě vyhodil ven. Byla jsem vtáhnuta mezi shluk trpějících poníků, většina sem cestovala nejspíš i několik týdnů.

Na střeše nedalekého krytého parkoviště přistála gryfka v tmavě šedém brnění Pařátů a prohlížela si nás svou bílou hlavou. Nad její hlavou byla vlajka vlající ve větru: Red Eyeova vlajka. Pod jedním křídlem měla bič a pod druhým protitankovou pušku přivázanou páskem.

„Práce je to tvrdá, to vskutku ano,“ ozval se opět Red Eyeův hlas z nejbližšího tlampače, zatímco gryf si prohlížel tu ustrašenou a zbídačenou skupinu pod sebou. „Ale jen díky štědrému daru vašeho času a snahy mohou naše děti a děti jejich dětí mít lepší svět. Musíme zcela nesobecky dát vše, co můžeme, aby povstala Nová Equestrie. A to není vůbec malá věc, kterou musím takto žádat.“

Zcela upřímně, Red Eyei, nevidím, že bys moc žádal.

„Členové kmenů se starají jen o své malé skupinky, a nejsou schopni, nebo nechtějí být schopni, vidět věci v širším kontextu. Nájezdníci a Pancéřníci jsou doslova ztělesněním sobectví. Starají se jen o své základní potřeby a zastaralé kodexy. Berou si, co chtějí, a nechtějí se dělit.

Ale dnes, tady, každý den, se dělíme. Vytváříme. Kde ostatní umí jenom ničit, my stavíme! A to je, mé děti, ta správná cesta k…“

Jeden z tahačů na nás zařval. Většina se začala třást a někteří dokonce začali plakat. „Buďte aspoň trochu k světu, vy bezcenný paznechti!“

Gryfův výraz se změnil z neutrálního pohrdání na doslova bezcitnou zlost. Vytáhla svou pušku rychleji, než bych si kdy dovedla představit. Hluk zbraně zněl jako samotný hněv Luny. Tahač se rozpadl ve dví. Kulka protrhla asfalt a zůstala hluboko v zemi.

Několik poníků vyjeklo. Jedna fialová klisnička s oranžovou hřívou se tlačila zády pryč od zvětšující se louže krve. Na obličeji měla něco, co vypadalo jako zbytek otrokářova žaludku.

„…Nejsme zvířata. Nejsme zebry. Jsme poníci! Máme lepší povahu a vyšší cíl. Vím, že cesta k němu je trvdá, a stejně se té výzvě hodláme postavit. Víme, že spousta z nás trpí a umírá a nikdy nepozná ovoce naší tvrdé práce. Ale díky štědrosti a naději, která je nám stejně vlastní, ostatní mohou poznat lepší budoucnost. Ta budoucnost je hodna jakékoliv oběti. A ano, Nová Equestrie si zaslouží oběti.“

Dobře… ale oběti poníků?

Red Eyeův proslov skončil. Opět začala znít muzika. Povzbuzující a utěšující. Gryfka se přestala dívat na nás a podívala se na krčící se otrokáře.

„Když Red Eye mluví, vy držíte huby!“

Pak se podívala na nás. „Jmenuji se Stern,“ řekla a prohlížela si nové otroky. „A tohle je moje město.“

***                    ***                    ***

„Jste dělníci,“ informovala nás Stern, zatímco chodila po střeše. „Pracujete, abyste postavili lepší zítřek, vstříc Nové Equestrii, kterou bude obývat Jednota. Vaše práce je dar budoucnosti. A buď ho dáte dobrovolně, nebo vás k tomu Red Eye donutí.“

Cítila jsem se rozpačitě. Vadilo mi zacházení s otroky, což se rovnalo v podstatě jen pomalejšímu mučení. A přesto… jsem chápala Red Eyeův cíl. Možná ne celý. Celá ta věc s Jednotou je děsivá. Ale pokrok? Vytvořit na světě lepší místo za každou cenu? Ta samá motivace mě potopila až po zadek do krve, a přesto jsem se necítila provinile.

Red Eye nás nažene dělat věci, které bychom měli dělat stejně. (Ačkoliv možná víc dobrovolně a v lepších podmínkách.) Já? Ustřelím hlavu komukoliv, kdo znásilňuje, loupí mučí nebo zabíjí. V obou případech jsme rozhodli, že kdo se rozhodl dělat na světě zlo, si nezaslouží žít svobodně, pokud si zaslouží vůbec žít.

Nebyl tu rozdíl. Ano, mezi mnou a Red Eyem byl rozdíl. Ale ne tak velký, jak bych ráda. A přesto to nezměnilo tu bolest a hrůzu, kterou jsem viděla a slyšela kolem sebe, a tahle hrůza musela skončit.

„Většině z vás je ale budoucnost fuk, že jo? Vidím vám to na očích. Ostatní jsou vám jedno. Chcete jen svoji „svobodu“. Dobrá tedy, poslouchejte pozorně, protože vám řeknu, jak se osvobodit,“ řekla Stern s hlasitým pohrdáním a nechutí. Malá část mého já chtěla křičet, že mě to jedno není. Ale mnohem silnější část mi řekla, abych byla zticha a poslouchala. Teda, pokud nenajdu šroubovák a nějaké nehlídané místo, kde se schovat. Tohle byla moje největší šance.

„Musíte si to zasloužit!“ No jasně že jo, pomyslela jsem si. Ale Stern rychle řekla jak: „Buď budete pracovat v ocelárnách a továrnách, dokud nepadnete. Nebo se můžete přihlásit na nebezpečnější práci. Ti z vás, kteří na to mají, budou odměněni. Red Eye je velmi štědrý poník. Dá vám tři možnosti.“

Gryfka ukázala tři ostré pařáty a začal odpočítávat. „Buď se přidáte k Stájovým Sběračům. V okolí Fillydelphie je mnoho Stájí se spoustou zdrojů. Ale Stáje bývají velmi nebezpečné. Mají svou vlastní ochranu, a někdy i… unikátní rizika.“

Zatřásla mnou nová vlna čerstvé zuřivosti.

Gryfka se zamračila. „A pak tu jsou Pancéřníci, kteří chtějí to samé, co my. Ale než začnete mít nějaké hloupé nápady, Pancéřníci radši dřív střílí, než mluví. Obzvlášť, pokud někdo stojí v cestě k zabrání technologií Stáj-techu pro ně samé. Zastřelí vás stejně rychle, jako by zastřelili nás. A v tom výjimečném případě, kdy Stáje mají ještě živé obyvatele, obvykle je zabijí taky. Red Eye je štědřejší a dá jim na výběr, tak jako vám.“

Lekla jsem se a poklesla mi brada. Ať je Luna vojebe rohem!

„Pokud strávíte dva roky u Stájových Sběračů a přežijete, Red Eye vám dá svobodu. Označíme vás a můžete žít, kde budete chtít.“ Gryfka se ušklíbla. „Pokud se nerozhodnete stát se přítěží.“

Dva roky. Tak… tohle teda ne. Ale vlastně jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, jak si s Blueberry Sabre budu muset velmi tvrdě promluvit. Velmi, velmi tvrdě. Už jsem i vybírala, jakou munici použiju jako interpunkci.

Stern skrčila druhý pařát a pokračovala: „Můžete se přihlásit na práci ve Fillydelphském kráteru. Red Eye potřebuje radioaktivní materiály, a kráter jich je plný.“ Pokud se Blueberry Sabre dá důvěřovat, a byla by hloupost, kdyby lhala o mých úkolech, věděla jsem, proč Red Eye doluje v kráteru. Potřeboval palivo pro svůj Radioaktivní motor. Ale pracovat na místě, kam dopadla megakouzla… dokonce i v radioaktivním obleku to je rozsudek smrti!

„Red Eye slíbil, že kdokoliv přežije šest měsíců práce v kráteru, bude vyléčen z ozáření a dostane svobodu.“ Na zobáku se jí objevil falešný úsměv. „Ale protože je velmi štědrý, nedávno snížil hranici ze šesti měsíců na čtyři.“ Předpokládám, že smrtelného ozáření pracovníci dosáhnou už za tři.

 

„Třetí možnost,“ řekla Stern a ukazovala poslední pařát, „je boj v Jámě. Jáma je aréna, kde se bojuje na život a na smrt. Každý boj má šest kol, většinou se koná jednou týdně. Víckrát, pokud se nás Red Eye rozhodne poctít svou přítomností.“

Gryfka si nás znovu prohlédla pohrdavým pohledem. „Pokud přežijete šest kol boje, nejen že dostane svou milovanou svobodu, ale také čestné místo v Red Eyeově armádě.“ Napřímila se a zamračila se. „Ale nikdo z vás nevypadá, že by mu bylo dopřáno této cti.“

Černá gryfka si odfrkla. „Přesto vám tuto možnost musím nabídnout. Snažte se, ať neumřete moc rychle. Ať to váš protivník nedostane zadarmo.“ Pak nás varovala: „Tohle jsou způsoby, jak získat svobodu. Ale jsou tu ještě další dvě možnosti. Kdykoliv se můžete přidat k Jednotě. Pokud se tak stane, váš osud bude v kopytech Bohyně,“ řekla to slovo, jako kdyby mělo zvláštní hořkou příchuť. „A pochopitelně, poslední možnost, jak získat svobodu, je umřít.“

„Uděláte nějakou hloupost, pokusíte se vzbouřit, bojovat, utéct… tak zemřete bolestivou smrtí.“ A pak nás všechny uzemnila dalším pohledem. „Nic dalšího není.“

***                    ***                    ***

Vítejte ve Fillydelphské Farmě Radosti

Oprýskaný obrázek hlavy Pinkie Pie v nadživotní velikosti a s kopyty přes vstupní železnou bránu sledoval všechny nově příchozí. Za ním byly rozpadající se ruiny něčeho, co dřív bývalo zábavní park. Pamatuji si ten plakát ze SteelHoovesova domku. („Všechno, čím měla být Grand Galloping Gala. Každý den, navěky!“)

Prohnali nás přes hlavní bránu. Velká část zábavního parku byla předělána na ubytovnu otroků. Dostala jsem malý slamník v něčem, co dřív byla autodráha. Místo, kde nadšení poníci jezdili v elektrických autíčkách, vráželi do sebe a připadalo jim to moc zábavné. (Protože jsem byla nová, nezasloužila jsem si čtyři stěny. Jen střechu. A měla jsem za to být ještě ráda. Varovali mě, že déšť ve Fillydelphii… pálí.)

Na cestě k bráně jsem viděla otroky přivázané k radlici, jak odhrnují hlínu a tahají vůz plný trosek, zatímco je jejich šéf bičoval, protože nebyli dost rychlí. Nebo protože měl rád vřískot, který poníci vydávali, když je práskl bič. Nebo protože se nudil.

Napadlo mě, jestli někteří z těch poníků spí v Aréně, kde se pořádaly závody v odhrnování. Občas je ta ironie pěkně na houby.

Kdysi dávno mladí poníci táhli své rodiče na míle daleko, aby zde mohli jezdit na autodráhách a užívali různých atrakcí, které Farma Radosti nabízela. Nyní to byl zvrácený monument smrti a otroctví, dusící se ve vločkách odpadající barvy.

Pinkie Pie by se to nelíbilo.

Nad námi se vznášely tři Pinkie Pieiny balony. Jeden létal bez uvázání. Dva byly přivázány ke dvěma nejvyšším věžím Zdi. První ke starému hotelu, oprýskanému, ale nezničenému, který byl sotva několik bloků východně od Farmy. Velký nápis na něm byl sice už hodně oprýskaný od počasí, ale pořád se na něm dalo přečíst, že se jedná o hotel Alpha-Omega. Taky jsem to poznala podle tvaru z toho článku, který jsem před několika dny četla.

Druhý balon se vznášel přímo nad Farmou a byl přivázán k něčemu, co mělo vypadat jako velká stodola. Stylizovaná tak, jako ta stará budova na Sladkojablečných sadech. Přízemí bylo plné křiklavě barevných pohádkových bytostí a nástěnných maleb. Většina vypadala jako karikatury dětské představivosti a fantazie a pomalu se měnila ve velmi nepříjemné, skoro až děsivé charaktery. Horská dráha, která se táhla přes celý park, projížděla šestým patrem stodoly. Nahoře také stál velký radiový vysílač, takže celé stavení vypadalo jako předimenzovaná meterologická stanice.

Uvědomila jsem si, že se dívám na Fillydelphskou pobočku Ministerstva Morálky.

Mohlo mě to napadnout, že Pinkie Pie a její ministerstvo vymyslelo a vyrobilo sprite-boty. Zdroj toho jejich vysílání musel být některé z takovýchhle poboček. Signál nebyl dost silný, aby se dal vysílat až do Manehattanu, ale díky tomu, že vlastně každý sprite-bot vysílal svůj signál, dosah vysílání byl prakticky neomezený. Když Red Eye zabral pobočku, jednoduše jen přidal pár svých projevů na seznam. Muzika byla pořád ta samá, kterou Ministerstvo vysílalo před válkou.

A jako kdyby mě mělo tohle zjištění ještě víc potrestat, přes repráky se ozval ještě další text:

„Dělit se máš, starat se máš. Tak se to dělat má!“

Hodně, opravdu moc hodně jsem chtěla zbraň.

„Hele,“ zvolala červená klisna s tmavě zelenou hřívou tvarovanou jako bodliny. Dívala se přes hrazení autodráhy. „Čerstvý maso!“

Otrokáři, co nás hlídali, odešli pryč. Raf mi věnoval pohled na rozloučenou, který jsem nedokázala pochopit. Byla jsem sama s ostatními otroky. Většina nám nevěnovala pozornost. A ti, co se na nás dívali, měli v očích smutek a odevzdání.

Bylo mi špatně už jen z toho, že jsem se na ně musela dívat – většina měla šrámy, kousky hřívy a kožichu, které vypadaly, modřiny a špatně srostlé rány. Někteří měli zlomené kosti nebo vyražené zuby. Byli tu také ti, kteří se doslova rozpadali zaživa – pomalu umírající oběti radioaktivní otravy.

A pak tu byli ti, co rádi terorizovali ostatní.

Klisna v barvě krve skočila z ochozu a vydala se přímo k nám. „Poslouchejte, vy červi,“ řvala. Její znaménko byla oční bulva naražená na kůl. Otřásla jsem se při představě, co musela udělat, aby dostala tohle znaménko. Blueberry Sabre mě varovala, že bych se měla bát svých spolubydlících víc než strážných.

Připojil se k ní další: velký hřebec v barvě chcanek s velkou jizvou přes znaménko. Velká naštvaná žlutá květina. (Měla jsem absurdní představu, že mě ta květina chce zabít.)

I ve škole ve Stájích Dvě byla šikana, a tihle poníci mi ty chvíle připomněli. I když jsme všichni byli úplně bezmocní, někteří z nás byli odhodlaní získat alespoň nějakou moc tím, že srazí ty kolem sebe ještě hlouběji. Bylo to vysloveně odporné. Všichni jsme trpěli. Přišlo mi hrozné, že někteří otroci budou sami ještě hroznější, než jejich pánové, jen aby to sobě trochu ulehčili na úkor jiných. Naučila jsem se, že největší síla pochází z přátelství. Neměli bychom naopak pracovat všichni spolu? Ale všechno je asi… rychlejší a jednodušší, když je poník sobec.

„Jsem Blood,“ řekla příhodně obarvená klisna se špičatou hřívou. Pak se podívala na svého svalnatého společníka, „a tohle je Daff.“ Hřebec na nás všechny zíral a obzvláště se zajímal o klisny.

„Vím, že vám Stern všem řekla, že tohlecto je její mněsto,“ pokračovala. (Což by si pravděpodobně nedovolila, kdyby ta gryfka byla někde poblíž.) „Ale tahlecta autodráha, ta je naše!“

„Jakou krásnou říši tu máte,“ řekla jsem si pod vousy dřív, než jsem se dokázala zastavit.

Blood se na mě podívala, jako kdybych ji praštila do čumáku. „Co prosííííííííííím?“ Přiběhla ke mně s nasupeným výrazem. „Říkalas něco? Protože to znělo, jako kdybys mluvila, aniž bych ti to dovolila.“

Proč jen neumím držet hubu? No, možná když mě zkope do kulata, třeba se jí podaří zabít všechny ty otravný kousavý brouky.

A přesto… možná bylo dobře, že jsem si získala její pozornost. Pokud se stanu novou hračkou těchhle sviní, možná jim zbude méně síly na ostatní otroky. Čelila jsem drakovi, vydržím pár ran od těhle blbců.

Dobře, od draka jsem utekla, ale to už je jen slovíčkaření.

„Copak si teď nepromluvila?“ Blood se mě dotkla čumákem. Musela se trochu sklonit, což jsem si moc užila. Moje menší postava ze mě udělala mnohem lepší cíl.

„Já… já jen chtěla… říct, že máš opravdu krásnou říši. Však víš… s tou rozpadající se horskou dráhou,“ koktala jsem a couvala. „Musíš být tááák pyšná!“

Její zorničky se rozšířily. „Ah… ty. Mě. Doslova. Prosíš. Abych ti rozcákla držku.“ Zvedla kopyto a zatlačila můj obličej dolů do země. „Takže děcko, pár jasnejch pravidel. Mluvíš, když ti řeknu, že můžeš. Lízáš tam, kde ti řeknu, že budeš lízat. A každou noc mi dáš půlku svý potravinový dávky. A možná, jenom možná, si tě nechám pro sebe raději, než abych tě dala tuhlenc Daffovi. Ten se na tebe moc těší a bude si s tebou užívat každou Lunou zpropadenou noc, dokud tě nepřetrhne vedví.“

Podívala jsem se na ni žalostným pohledem.

„Daffe,“ zavolala na toho svého barbara. „Rozmrdej ji na hadry!“

Tvrďák se na mě otočil se slizkým úsměvem. „S potěšením!“ Otočil se a kopnul. TVRDĚ!

Hrudí mi pronikla obrovská bolest. Proletěla jsem vzduchem a přistála na něčem, co kdysi býval stánek s hot dogy (s obrázkem Pinkie Pie, která lila hořčici).

Snažila jsem se dostat zpět na nohy, když do mě narazil plnou rychlostí a pohodil mě dalších pár metrů. Myslím, že mi prasklo žebro. Dýchání bylo najednou velmi bolestivé.

Hřebec opět vyrazil proti mně. Snažila jsem se popadnout dech a dát se dohromady. Bez brnění mi mohl snadno zlomit vaz, takže jsem se skrčila. Vyrovnal to tím, že se otočil a nabral mě kopyty do žaludku. Přišla jsem o poslední zbytek dechu, který ve mně ještě zbyl. Kašlala jsem a cítila na jazyku krev.

Hřebec se nade mnou natáhl.

Spodek mu ozářila moje magie, jak jsem ho chytila za tu jeho velkou část a varovně ho zmáčkla.

Okamžitě strnul.

„Moje nabídka,“ zašeptala jsem a napůl skučela z bolesti. „Nejsem hodna vaši pozornosti. Zachováte si svou tvář. A na oplátku já ti neukážu, jak jsem dobrá s telekinezí.“ Zmáčkla jsem ho trochu víc. Hřebec cuknul bolestí a začal se potit. „A přestanete… ubližovat… i všem ostatním otrokům tady, nebo to udělám znovu.“ Zmáčkla jsem ještě víc, dokud nezačal rychle kývat. Ukápla mu slza a snažil se nekřičet.

„Dohodnuto?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že bude souhlasit. Zmáčkla jsem ho ještě trošičku víc. Jeho reakce stála za to.

„Dobře,“ zavrčela jsem. V puse mi chutnalo po mědi. Pustila jsem ho a hlava mi sklesla na zem. Zrak mi slábl. Potřebovala jsem doktora. Potřebovala jsem Velvet Remedy.

Daff se otřásl a díval se chvíli na mě a chvíli na ostatní. Pak hlasitě zavrčel. „Kašlu na to! Je mrňavá, bylo by to jako píchat děcko!“ Otočil se. Blood se na něj dívala s jedním okem napůl přivřeným. Nevěřila mu.

Daff se otočil přes rameno, zavrčel a přemýšlel, co mu ještě projde a co už ne. Pak se napřáhl a jedním zadním mě napůl kopnul přímo mezi nohy. Pak odešel a vychutnal si obdiv od své krvavě zabarvené kamarádky.

Nikdy v životě jsem neřvala tak hlasitě.

***                    ***                    ***

„Kráčel jsem Fillydelphskými ulicemi, vyčištěnými od sutin. A uviděl ocelárny vyrábějící ocel, textilky vyrábějící tkaninu a elektrárny vyrábějící elektřinu.“ Red Eyeův hlas zněl malými tlampači na ocelových sloupech a zněl do červeného večera. „Je to začátek, ale úžasný začátek. A zasloužili jsme se o to… jen my sami.“

„Co to je?“ zeptala jsem se, napůl šeptem, když jsem viděla nepopsatelnou směs, kterou mi dali před nos. Ten smrad mi málem zvrátil všechny mé pomlácené vnitřnosti.

„Ovesná kaše,“ řekl otrok bez jakékoliv emoce, a dával misku stejné bezbarvé kaše dalším.

„Ovesná kaše? To jako fakt? (Oatmeal? Are you crazy?)“ zírala jsem na tu misku. „Vůbec to nevypadá jako oves. Dokonce ani tak nevoní. Nebo…“ dodala jsem, když jsem nabrala kus lžičkou, „…nezní.“

Dala jsem půlku „ovesné kaše“ Blood a připadala si, že to já jsem ta krutá. Pak jsem se toulala, dokud jsem nenašla dalšího, kdo přišel o svůj podíl kvůli rváčům, a dala mu zbytek. Bylo mi tak zle, že kdybych se pokusila sníst byť jen kousek, stejně by to šlo ven.

Na oplátku mi dal velmi depresivní radu, jak přežít jako „dělník“ ve Fillydelphii. Nevybírat Kráter. Většina poníků nepřežije tři měsíce, natož čtyři. Nevybírat Jámu. Musela bych přežít třicet šest bitev proti ostatním otrokům, a bitvy byly vždy až na smrt. U toho jsem lehce zaskučela. Nedokázala bych se přinutit vzít život dalšímu otrokovi. Dobře, Blood a Daffovi ano, ale ne těm nevinným.

On sám pracoval na šrotišti. Používal nástroj jménem autořezačka, aby porcoval staré kočáry a traverzy, které se pak roztavily v ocelárně. Byla to nebezpečná práce a neustále je hlídali stráže z vrchu, ale aspoň je nikdo nebičoval. Žádný otrokář si netroufne jít dolů za otrokem, který má magicky očarovaný nástroj, co se dokáže prořezat železem.

Také mi prozradil vše o způsobech, jak se ve Fillydelphii dá umřít. Jeden z těch méně příjemných jsou ty pracovní jámy, které jsem viděla na cestě sem. „Ale naštěstí,“ řekl, „tam jdou jen ti, co se snaží utéct, nebo hůř, sabotovat Red Eyeovu práci.“

„A co to je?“

„Fillydelphia má problém s parasprity,“ řekl mi, když dojídal poslední zbytek mé porce. „Ukázalo se, že tři, možná čtyři desetiletí před výbuchem bylo město zamořené. Psalo se, že je všechny vyhladili, ale paraspriti jsou velmi odolní.“

Vylízával misku a snažil se nezakuckat.

„Pár let zpátky se Red Eyeovi hřebci se dostali do Stájí, které byly kousek od Kráteru. Když je otevřeli, bylo jich tam plno. Ozáření a naštvaní.“

„Bloatspriti?“ zeptala jsem se, ale on zatřásl hlavou.

„Ne, bloatsprite vznikne, když se parasprite dotkne taintu. Velkej a zlej, ale aspoň se moc nemnoží. A to je fakt dobře, to mi věř.“ Podíval se na mě se smrtelnou vážností. „Tihle malí zmetci jsou ozáření, a to je velkej rozdíl.“

„Takže… co teda dělají?“

„To samý, co před tím. Žerou a plivaj další,“ podíval se mi přímo do očí. „Jenže teď žerou maso.“

Oni žerou… poníky? U Celestie!

„A ty komíny?“

Zavrtěl hlavou. „Tam se pálej jejich hnízda. Jediná věc, jak se jich doopravdy zbavit, je sežehnout je na uhel.“ Zamračil se. „Problém je, že některý jejich hnízda jsou fakt hluboko a exterminátoři je nespálej úplně. Oni se pak probuděj, vyletěj a… strážnej nad stanovištěm se postará, že se nedostanou moc daleko. Aspoň jeden má u sebe vždycky plamenomet. Obzvlášť potom, co jedna klisna omylem jednoho spolkla. Sežrali ji zevnitř.“

Hotová noční můra. Přála bych si to neslyšet.

Ale jakkoliv to bylo zlé, na vrcholu seznamu, jak zemřít, bylo přidat se k Jednotě.

„Vím, co ten bastard Red Eye říká, ale znal jsem spoustu poníků, co se dobrovolně přihlásili k Jednotě, a ani jeden se nikdy nevrátil,“ svěřil se mi. „Podle některých je Bohyně, cokoliv to jen má bejt, přeměnuje na ty alicorní svině, které se občas objevjej. Ale kdyby to byla pravda, bylo by jich tu mnohem víc. A taky by se aspoň jeden někdy vrátil a pozdravil starýho kamaráda, když uměj lítat.“

Neměla jsem to srdce říct mu, že jich je opravdu mnohem víc, než si myslel. Sama jsem tuhle informaci teprve zpracovávala. Pseudobohyně neměly znaménka a byly vedené telepatií. Myslím si, že transformace kompletně odstranila jejich cit pro individualitu a jejich osobnost. Někoho takhle změnit bylo… horší než vražda!

***                    ***                    ***

Spát skoro pod širákem bez deky bylo hrozný. Spala jsem na matraci okousané od krys, která patřila mnoha otrokům přede mnou. Většina už je nejspíš pod drnem. Matrace byla tak stará, že byla tvrdší než cement pod ní, a tak špinavá, že se mi nechtělo jí ani dotknout. Ale bylo to vše, co jsem měla.

Tělo jsem měla celé poškrábané a pořád mě trochu bolelo samotné dýchání. Žebro bylo naštěstí jen nalomené, ale ne úplně zlomené. Snažila jsem se co nejvíc nesoustředit na tu bolest tam dole. Část mého já chtěla Daffa zabít jak nejkrutěji to bylo možné. Druhá část mého já chtěla plakat. Obě dvě části jsem potlačila. Vzhledem k tomu, co jsem mu všechno udělala a co mu slíbila udělat, část mého já chtěla ukázat, jak moc jsem tvrdá a kolik toho unesu. Na druhou stranu, řekla jsem mu, že si zachová tvář a jakkoliv mi to bylo nepříjemné, přesně tohle udělal.

Nebe nade mnou bylo černé s odrazy oranžové a červené. Se západem slunce, všechny pece a ohně barvily oblohu a dávali Fillydelphským Ruinám pekelnou podobu. Nejhorší byla ta černá zář uprostřed města, kam dopadly rakety s megakouzly. Rakety minuly průmyslovou čtvrť a zamířily přímo doprostřed města plného obyvatel. Fillydelphský Kráter není nikdy ve tmě.

Mírný vítr přinesl hlubokou zimu a dusivý palčivý kouř odkudsi z hluboké Fillydelphie. Několik otroků okolo zakašlalo ze spánku. Otřásla jsem se a snažila se dýchat nosem.

Chyběli mi mí přátelé. Přemýšlela jsem, jestli jsou v pořádku. V hlavě se mi začaly promítat všechny chyby, které jsem udělala, a všechny plány, které nevyšly…

Někde nedaleko jsem uviděla malý zelený plamínek.

Vstala jsem a tiše se vytratila. Zapnula jsem UDS a pokusila se najít moržárového fénixe. Byla jsem šťastná za trochu společnosti. Našla jsem ji, jak sedí na ceduli s usměvavou Pinkie Pie, která drží kopyto nahoře. („Musíš být takhle velký, abys mohl na Radostné Kolo.“) Za cedulí bylo obrovské železné kolo, které se tyčilo nad parkem jako velké mechanické oko, které vše pozorně sleduje.

Pyrelight mě pozdravila líbezným zavřeštěním.

„Děkuji,“ řekla jsem jí vděčně. Sama bych tímhle trápením projít nedokázala.

Napadlo mě, že bych se jí mohla na něco zeptat nebo jí požádat o donesení zprávy pro Velvet. Nebo tisíc dalších věcí, které jsem nakonec zamítla. Místo toho jsem si sedla, položila hlavu na plochou Pinkie a užívala si její přítomnost.

***                    ***                    ***

„Tak tě trochu zaučíme,“ řekl Mistr Světlej a prohlédl si mě. Mistr Světlej měl na starost přiřazování práce nováčkům, a podle mě měl velmi něžný hlas. „Vidím, že máš PipBuck a měl bych tě označit na návštěvu Doktora Řezníka, ale to, myslím, může chvíli počkat.“ Věnoval mi úsměv, který vypadal od ucha k uchu, ale vůbec z něj nevyzařovala vřelost. „Co kdybychom tu věc trochu využili?“

Pořád mi nebylo dobře a trochu jsem kulhala, ale vůbec si toho nevšiml, nebo mu to bylo jedno. Určitě nahnal do práce poníky, kteří byli v mnohem horším stavu. „Co musím udělat?“

„Ve městě je budova plná paraspritů. Ale nemůžeme do nich plamenomety. Takže by se nám hodil někdo s PipBuckem,“ řekl Mistr Světlej. „Ta věc přece může zaměřovat cíle, ne? Pošleme tě tam v obleku a slabší laserovkou. Rozstřílíš je na prach.“

„Ko… kolik jich tam je?“ Vrátily se mi noční můry z předchozí noci.

„Nemělo by jich být víc než padesát. Neměli nic k snědku od té doby, co se objevili, chudák Bělásek.“

Za půl hodiny jsem na sobě měla oblek a pušku. Munici mi dají, až budu uvnitř. Prostrčí ji přes poštovní dvířka.

***                    ***                    ***

Kolem hlavy mi proletělo pár lehce fialových paprsků magické energie z věžičky na stropě na chodbě. Jeden výboj mě trefil do obleku těsně nad znaménkem a vypálil ránu o velikosti kopyta, až se mi začalo pálit maso. Když jsem zapadala za převržený stůl, doufala jsem, že se to nezajizví jako ta rána na krku.

Terminál na stole matně zářil stejnou zelení, jako všechny ostatní. Schovala jsem se za ním a začala se nabourávat do systému. Trvalo mi to jen chvíli, heslo nestálo za moc. A měla jsem štěstí! Terminál ovládal věžičky.

Věžička vypustila další dávku. Několik paprsků zasáhlo terminál a ten vybouchl přímo proti mému obličeji.

Byla bych nadosmrti osleplá, ne-li přímo mrtvá, nebýt mého obleku s plynovou maskou a brýlemi. Schovala jsem se rychle za stolem a zvažovala své možnosti.

Až do teď ten lov na škodnou nestál za moc a byl spíš otravný než přímo nebezpečný. Oblek mě chránil proti jejich kousnutím a uměla jsem se tak dobře plížit, že bych dokázala dojít až přímo k těm poloslepým potvorám. To se hodilo, protože s magicko energetickými zbraněmi mi to vůbec nejde. Dokonce i takhle blízko a se StaKoZaSem jsem půlku ran minula.

Zatímco po mně věžička vypálila další sérii, přiletěl malý žlutý parasprite přilákaný vůní spálenýho masa. Aktivovala jsem StaKoZaS a začala po něm pálit. Zasáhla jsem až třetí ranou. Rozpadl se na světélkující tyrkysový prach. Zrušila jsem kouzlo jenom proto, abych ho o vteřinu později zase nahodila, protože přiletěli další dva paraspriti (jeden měl barvu mrtvého masa).

„Asi mám průser.“

Podívala jsem se na stav munice. Ty dva poslední mě stáli pět ran. Lepší poměr, ale stejně to nebylo nic moc. A podle mého prvního skenu z PipBucku jich bylo celkem padesát dva. A já jich zabila od devatenácti do dvaceti jedna. Zbývalo třicet jedna, většina z nich se hemžila na patře výrobny – místa, kterému jsem se vyhýbala a schválně si vybírala všechno ostatní. Jenomže teď cítili maso.

Zbývalo mi sedm střel.

„Pořádný průser.“

Věžička po mně pořád střílela. Nebyla dost chytrá na to uvědomit si, že jsem za kovovým stolem. Ten se začal stávat horkým na dotek.

Jestli nenajdu další munici… nebo ještě líp, další zbraň…

Otevřela jsem stůl, jenom tak pro jistotu.

Zátky. Tři. Hlasitě jsem si povzdechla.

Podívala jsem se okolo a uviděla dveře údržby. Vznesla jsem stůl levitací a použila ho jako štít, když jsem se snažila doběhnout ke dveřím. Byly zamčené.

Pořád jsem neměla šroubovák. Podívala jsem se nahoru, „Jestli tam vy dvě pořád jste, omlouvám se za své pochyby. Opravdu. Je mi to líto. Prosím… pomůžete mi?“

Věžička opět vystřelila. Stůl už nebyl jenom teplý, teď začal doslova topit. Přiletěli tři další paraspriti přilákaní mým smradem.

„Tak si naserte. Obě!“ zařvala jsem do vzduchu. „Vyližte si svoje…“ Vklouzla jsem do StaKoZaSu a poslala vlnu mířených střel na parasprity. Dva se proměnili v popel. Třetí byl omráčen a padl na zem, ale neumřel. Ostatní rány minuly. Došla mi munice. Hekla jsem. Žebro zabolelo a těžce se mi dýchalo.

Do pytle!

Věžička opět vystřelila. Stůl teď už zářil. Naštvaně jsem vykřikla: „Chceš ho? Tumáš! Užij si!“ Hodila jsem stůl na věžičku a mlátila s ním do ní, dokud se ten zpropadenej stroj s hlasitým křupnutím nerozbil.

Pak jsem stůl vznesla na druhou stranu, otočila ho a zamáčkla s ním zraněného modrého brouka.

***                    ***                    ***

Podařilo se mi dostat se do kanceláře nad hlavní výrobnou. Chodba, kterou věžička kryla, vedla do tého místnosti – něčeho jako kanceláře Vrchní klisny. Byly tu malé dveře na straně, kudy se šlo do komory a k masivním proskleným oknům, kudy se dalo dívat na pracoviště. Dívala jsem se na hromadu roztomilých barevných predátorů, kteří poskakovali na schodech a plošinách a taky mezi tiskárnami dole.

Vše postavené ve stejném klasickém stylu, všimla jsem si. Jako kdyby celý svět před apokalypsou měl rád strohé průmyslové betonové dekorace.

Taky už jsem chápala, proč sem nemohli vejít s plamenomety. Tohle byla tiskárna. Byla tu spousta knížek a plakátů a spousta dalšího paliva pro obrovský nekontrolovatelný oheň. A takový oheň by určitě zničil to, o co Red Eyeovi šlo: lisy.

Musela jsem mu v duchu zatlestkat. Měl energii, ocel, textil… a teď hodlal vzkřísit i masové tiskoviny. Pokud mi je známo, jediná knížka, která byla napsána a rozšířena po apokalypse v nějakém větším měřítku, byl Návod na přežití v pustinách. Zprovoznit tohle místo by byl obrovský krok vpřed.

Sliby o zavedení škol najednou zněly skoro opravdově.

Všimla jsem si několika věžiček, které hlídaly výrobnu. Ty vypráskané stroje naprosto ignorovaly brouky, ale bylo mi jasné, že kdybych tam vešla, okamžitě by po mně začaly pálit. Vyřídit najednou parasprity i věžičky nebylo v mých silách.

Pokoj měl pořád funkční terminál. Sedla jsem si a pokoušela se proniknout jeho ochranou. Doufala jsem, že se mi podaří vypnout věžičky. Heslo bylo, a to bylo docela zajímavé, „Štědré duše“.

Vítejte v Ministerstvu Projevu, pobočka Fillydelphia, Paní Barvínková

Jak se máte tohle krásné ráno?

Od vaší poslední návštěvy uběhlo 202 Let, 37 Dní, 1 Hodina a 13 Minut.

Přejete si zkontrolovat vaše zprávy?

Počkat… tohle byla pobočka? Ale… vždyť tu nic není! Jen malá budova, skoro jako normální tiskárna. Nic tu nebylo.

Tohle… nedávalo smysl. Nebyla to věž, mělo to sotva dvě poschodí. A viděla jsem dost, abych mohla říct, že tohle místo určitě nemá moc pater v podzemí. Nebylo tu moc kanceláří. Ne víc, než kolik by se dalo čekat od malého nakladatelství.

Vstala jsem a rozhlédla se okolo. Byly tu všude rozvěšené plakáty a dole ve výrobně jich bylo ještě mnohem víc. Většinu jsem jich už viděla. Všechno byly plakáty „POKROK“ pro Ministerstvo Válečných Technologií. A také plakáty s Twilight Sparkle a mottem „Čtení je magické“ (tenhle plakát visel i v Ponyvillské knihovně, akorát tady byl bez obscérních graffiti).

Podívala jsem se zase na terminál, ale tentokrát jsem si všimla ještě něčeho. Na stole leželo staré album. Otevřela jsem ho a začla si ho prohlížet. Staré novinové výstřižky, plakáty, oznámení. Většina byla zašlá a nešla přečíst. Nebo mi byla moc povědomá. Třeba varování doktorů ohledně Válečné stresové poruchy, například.

Jeden těžko čitelný článek mě ale přeci jen zaujal.

Drak nad Hoofingtonem

Letka Shadowbolts vedená Rainbow Dash zaútočila na draka Žlutoďasa nad městem Hoofington minulý týden, zatímco zebří síly provedly jeden z nejhlubších průniků fronty během třinácti let války. Zvěsti, že zebry naverbovali do své armády draky, kteří žijí na jejich území, se tímto potvrdily. Princezna Luna přísahala, že navýší Equestrijské pegasí…

Článek pokračoval na další stránce. Zbytek této byl pokryt fotkou Rainbow Dash, jak hrdě stojí u těla padlého draka.

Přesně takový obrázek by ukotvil Rainbow Dash v myslích poníků jako hrdinku na mnoho generací.

Zavřela jsem album a podívala se zpátky na obrazovku. Už jsem tomu začala přicházet na kloub.

Vzpomněla jsem si na vůbec první plakát Pinkie Pie, který mě upozornil na existenci Ministerstev. Kdybych se sama sebe zeptala, řekla bych, že Ministerstvo Morálky bylo to první, které jsem viděla.

Spletla bych se.

Ministerstvo Projevu bylo to první. Jen jsem neznala jeho jméno. Nikdy se tak neprezentovalo, teda alespoň navenek. Vlastně, myslím si, že Základy správného poníkovského projevu byl interní dokument.

Ministerstvo Projevu nepracovalo na vlastních projektech. Pomáhalo ostatním Ministerstvům. Vyrábělo jejich materiály, knihy, plakáty, letáky… v jednom případě dokonce i brnění. Každý plakát, který patřil jinému Ministerstvu… hergot, nejspíš úplně všechny, které jsem kdy viděla, pocházely z Ministerstva Projevu.

Neviditelné Ministerstvo… které bylo všude.

***                    ***                    ***

Stáhla jsem si zprávy Paní Barvínkové do PipBucku pro pozdější použití a pak se vydala vypořádat se s mnohem důležitějším úkolem. S věžičkami. Doufala jsem, že je budu moci vypnout přes terminál v kanceláři. Ale on mi dovolil ještě víc. Přeprogramovala jsem ho, aby vyhladil parasprity!

Skrčila jsem se za stolem a poslouchala kakofonii střelby na hlavním patře výroby pobočky Ministerstva Projevu. Počet mrtvých paraspritů zaznamenaný PipBuckem dosáhl čísla třicet devět a teprve teď začal zpomalovat. Uvědomila jsem si, že ty ostatní budu muset ještě nalovit. Místa a místnosti, které věžičky nepokryjí. Ale najednou byla ta práce mnohem snazší.

Mé štěstí nabíralo novou formu. Na druhé straně kanceláře byla koupelna. Když se můj PipBuck přiblížil k záchodu, začal hlasitě klikat a kohoutek u umyvadla nefungoval… jedna nebohá instalatérka ho zrovna opravovala, když bouchla megakouzla. Její kostra byla pořád v místnosti. Umřela, když jí na hlavu spadl kus stropu.

Kromě údržbářské uniformy toho na ní moc nezbylo. Ale bylo to dost na to, abych si vyspravila oblek a to jen za pomoci lepidla. V brašně měla několik lahviček. A spolu s nimi také hasák a (jupí!) šroubovák!

Bylo tu také pár chabě zamčených lékárniček s obvazy a několika dalšími vlásenkami. A taky s plechovkou Mint-alsů.

Dívala jsem se na tu krabičku opravdu dlouho. Bojovala jsem s chutí vzít si jednu tabletku. Jen jednu.

Zavřela jsem krabici a nechala je uvnitř. Zamkla jsem zámek. Už nikdy víc.

Konečně jsem byla pryč z těch pout. Všimla jsem si, že většina ostatních otroků je neměla, takže jsem si byla jistá, že mi to projde. Ale kdybych si je sama nesundala, nejspíš by tu nebyl nikdo, kdo by věděl jak a měl k tomu dostatek odvahy, aby mi je sundal.

Vážně nesnáším Fillydelphii.

Palba věžiček přestala. Pro jistotu jsem je všechny vypnula před tím, než jsem vyšla ven z kanceláře. PipBuck mi hlásil, že jich pořád pět zbývá. A já pořád neměla munici. Potřebovala jsem plán.

Vrátila jsem se po svých stopách a pokoušela se otevřít dveře do údržbářské místnosti. S trochou štěstí by uvnitř mohlo být pár magických baterek.

Dveře se s kliknutím otevřely a štěstí mi došlo. Uvnitř nebyly žádné baterky. Žádné zbraně nebo munice. Jenom kostra Pegasa, který se zamkl uvnitř a snědl celou krabičku Kopu a prášků proti bolesti. Podle pozice a z toho jak celá místnost vypadala, zemřel po mnoha nárazech do hlavy… ale snad je aspoň necítil.

Bylo tu pár plakátů, dobře zachovalých. Některé jsem nikdy předtím neviděla. Několik fantaskních plakátů pegasích leteckých akrobatů, kteří se jmenovali „Wonderbolts“. Jejich krásné modré uniformy byly jasně okopírované od jejich temnějších vojenských bratrů „Shadowbolts“.

Nebo to bylo naopak? V zarámovaném článku na zdi se psalo:

Hrdinský pokus Wonderbolts zachránit zebří zajatce skončil čtyřmi mrtvými

Toto ráno Princezna Celestie potvrdila úspěšnou záchranu sedmnácti poníků držených dva týdny zebřími drahokamovými piráty. Wonderbolts, nejlepší letci v Equestrii, se dobrovolně přihlásili na tuto tajnou misi do zebřích vod. Naneštěstí, jejich úspěch stál velkou cenu, čtyři mrtvé z elitní pegasí jednotky. Žádnému zajatci se nic nestalo a všichni přežili bez větší úhony.

Během této dvoutýdenní krize zebří Císař opakovaně odsoudil činy pirátů a nabídl podporu Princezně Celestii, ale odmítl vydat povolení pro vstup Equestrijským poníkům do zebřích území s vysvětlením, že by to „eskalovalo současné napětí“. Též potvrdil, že podle jeho rozvědky piráti operují z mezinárodních vod. Zebří Císař opakovaně odmítá podat jasné informace o kotvištích těchto pirátů.

Princezna Celestie tvrdí, že operace Wonderbolts v zebřím teritoriu byl výsledek „šťastného nedorozumění“ a osobně se Císaři omluvila…

Článek byl datován ještě před válkou. Další věc, o které můžu přemýšlet, jakmile se konečně vypořádám s parasprity bez magicko energetické zbraně nebo plamenometu.

V údržbářské místnosti byl také pracovní stůl, pár nástrojů včetně obědové krabice Wonderbolts a také pytlík s pěkně rozpadlou sbírkou pornočasopisů. Většinou stará vydání časopsu Křídlostoják. Podařilo se mi se na ně nedívat. Ne, vážně.

Dobře, možná trochu. Pegasí klisny jsou přece… no… exotické, nebo ne?

Uhodila mě inspirace. Hodila jsem stranou pornočasáky. Pak vyprázdnila svačinový box od shnilých zbytků jídla. Vytáhla jsem návod od Ditzy Doo, který jsem kdysi od ní dostala darem. Nečekala jsem, že by podomácku vyrobená mina mohla zabít parasprity, ale to neznamená, že ji nebudu moci použít později.

Zrovna jsem se chystala dát mou novou minu do pytle, když jsem dostala další nápad. Nemohla jsem zapálit brouky žeroucí poníky uvnitř budovy, ale…

O půl hodiny později jsem vyšla z tiskárny s pytlem plným naštvaných paraspritů vedle mě.

„Oh, Pyrelight!“ zazpívala jsem s úsměvem.

***                    ***                    ***

Mistr Světlej byl opravdu nadšen, až jsem se nadmula pýchou. Pýchu za okamžik vystřídala hanba a vztek, že jsem si dovolila být šťastná z otrocké práce. A co hůř, vděčná, že mě jeden otrokář pochválil.

Odměna za mou práci byla, že mi vzali pušku, ale na oplátku mi dali lehčí brnění pro otroky. Moc nechránilo, ale bylo to lepší než nemít nic a taky se to bude hodit proti těm mrazivým nocím. Původnímu nositeli, jak řekl Mistr Světlej, to chybět nebude, protože přišel o hlavu.

Pracovat rychle vedlo jenom k tomu, že té práce bylo víc. Byla jsem přiřazena na šroťák. Celých deset minut jsem dostávala instrukce, jak zacházet s velkou autořezačkou jenom proto, aby si to předák, sám taky otrok, rozmyslel. Podle něj jsem byla příliš malá a slabá na to, abych mohla řezat kovy na kusy. Řekla jsem mu, že jako jednorožec jsem víc než schopná téhle práce a velikost s tím nemá co dělat. Jako odpověď mě nechal sbírat kusy železa od ostatních pracovníků (otroků, krucinál!), kteří řezali na kusy staré pasažérské vagony a další velké ocelové artefakty minulosti.

Odplahočila jsem se do uši rvoucího hluku ze smeťáku. Desítky poníků tlačily ony magicky roztočené čepele na kovové traverzy. Alespoň deset dalších sbíralo to, co po nich zbylo. Podívala jsem se nahoru na otrokáře, co nás hlídali. Měli na sobě sedla s karabinami a od autořezaček si drželi značný odstup. Odvážný jednorožec by jednu autořezačku dostal až k nim nahoru, ale ostatní by ho zastřelili dřív, než by zabil víc jak jednoho, jestli vůbec. Koutkem oka jsem zachytila krásnou žlutozelenou Pyrelight, jak udělala kolo a v pařátech držela svačinovou krabici Wonderbolts, než mi zmizela z očí.

Usmála jsem se i přes mou nepěknou situaci a dala se do práce.

Zotročení poníci křičeli pod práskáním biče otrokářů a tahali vozíky plné kovů na rozřezání do šrotiště. Byla jsem šokována, když několik poníků přivezlo do centra šrotiště vagon naložený masivními ocelovými dveřmi Stájí.

Moje práce byla mnohem jednodušší díky mé magii. Dalo mi to šanci mluvit s ostatními. Nebyli to zrovna mluvkové, a rychle mi připomněli, že příliš hovoru dělá stráže neklidnými. A taky je to rychlý způsob, jak si nechat vyříznout jazyk. Ale i tak se mi podařilo získat pár informací, které mě přesvědčily, že plány k Radiačnímu motoru a jeho výzkum k Zkratkovému kouzlu jsou buď v hotelu Alfa – Omega, nebo v pobočce Ministerstva Morálky.

Alfa-Omega se používala k ubytování privilegovaných. Spodní patra patřilo rváčům z Jámy. Riziko rychlé a bolestivé smrti ostatních otroků nebylo zcela bez kompenzace. Lepší místo na spaní, kratší pracovní doba, a (jestli byly pověry pravdivé) příděl pálenky. Kdo nebo co bylo ve vyšších patrech bylo přísně střežené tajemství.

„Jediný místo v celý Fillydelphii, kde se dá dostat k chlastu,“ řekl jeden otrok s autořezačkou, kterou nechával vychladnout, než se znovu pustil do tři metry dlouhé sekce, co kdysi bývala zdí ve Stájích. „Je Tuláckej bar. Je to na druhý straně Zdi, votrokáři tam chlastaj.“ Škoda, protože by mi trocha jablečné whiskey přišla docela k chuti. „Stern to nemá ráda. Říká, že chlast udělá z votrokářů blbce a že vona pro blbý nemá místo.“

Otrokyně se zvláštním akcentem skousla páku a natáhla. Autořezačka zase začala vřeštět a porcovat železo na kusy. Počkala jsem než nařezala pár kusů, vzala je a roztřídila do čekacích košů. Pak šla zase jinam.

Nikdo, s kým jsem si povídala, toho moc nevěděl o té pobočce MM ve tvaru stodoly. Vždy k ní byl přikotven balon Pinkie Pie. Jediné, co se ke mně dostalo, že ve věži je Stern a někde uvnitř má své soukromé komnaty sám Red Eye.

Zase jsem se dala s někým do řeči, tentokrát s jednorožcem s mrtvolným okem, co měl jen tři nohy. (Nebyl to výsledek nehody ani krutosti, ale měl to už od narození. Jeho kmen žil příliš blízko Kráteru, a to ještě než byla postavena Zeď). Naše konverzace byla přerušena, když otroci, jeden po druhém, přestali pracovat, aby se podívali na černý mrak. Někteří ukazovali. Mnoho si jich šeptalo.

Podívala jsem se nahoru, a snažila se najít, co všechny tak vzrušilo. Nebylo těžké to poznat. Přiletěl kočár tažený dvěma grify a chráněn letkou alicornů.

„Hm…,“ zamumlal deformovaný hřebec. „Zdá se, že Red Eye je tady.“

***                    ***                    ***

Stála jsem na stejném parkovišti jako včera. Krev popraveného otrokáře se ještě nestačila smýt. Všude okolo mě stáli otroci, natěsnaní na sebe. Střechy byly plné gryfů v brnění Pařátů. Stern zaujala své oblíbené místo a dívala se na nás všechny. Na zádech měla svou protitankovou pušku, ale moc dobře jsem si pamatovala, jak rychle dokázala tasit.

Tlampače utnuly v půlce Pochodu Paraspritů.

Několik poníků okolo mě nervózně zakňučelo. Viděla jsem v davu Blood a Daffa. Blood vypadala znuděně a dívala se na své kopýtko. Daff vypadal zasmušile.

A pak jsem ho konečně spatřila. Red Eye.

Po boku měl alicorní eskortu. Poník, kterého jsem obviňovala za obrovskou porci nespravedlnosti v Equestrijské pustině, vyšel z rampy na pravé straně budovy, kde čekala Stern.

Red Eye byl silný, schopný zemní poník s rudou srstí a několika lehkými jizvami na boku, kde mělo být jeho znaménko. Měl černou hřívu a ocas, které vyčesal, a na zádech měl černou kápi, která mu visela přes bok. Viděla jsem jen levou půlku jeho těla, když šel do středu střechy, ale jeho levé oko bylo jasně modré.

Nebyla jsem si jistá, co jsem měla čekat. Hergot, vždyť jsem si ho představovala jako obrovské alicorní monstrum velikosti balonu Pinkie Pie, zvráceného a zlého, který všude okolo šíří nenávist. Nebo něco podobného.

Red Eye byl… jenom poník.

Mohla bych to všechno ukončit! Jenom potřebuji něco velkého a těžkého. Přilevitovat mu to nad hlavu a spustit. I kdyby mě gryfové spatřili a Stern zastřelila, za takovouhle cenu jsem to byla ochotna udělat.

Jeden z alicornů se podíval do davu a spatřil mě. Roztáhl křídla a vzlétl. Kruci. Pamatují si mě. A nenechají mě použít stejný trik dvakrát.

Uvědomila jsem si, jak špatné je to, že o mně alicorni věděli. A jejich Bohyně musela taky. Což, jak jsem předpokládala, znamenalo, že o mně ví i Red Eye.

Tohle byl blbý plán.

Uprostřed střechy byl zbytek lešení, které dřív drželo nápis. Red Eye přišel k němu, zatímco oba alicorni zaujali pozice po stranách. Podíval se na nás, vytáhl se nahoru a díval se na nás dole. Polkla jsem, to jak se mi zatočila hlava.

„Dělníci! Vítejte a děkuji, že jste se ke mně dnes mohli přidat.“ Red Eye byl v reálu mnohem více charismatický. Jeho slova byla medově sladká, a přitom ďábelsky přesvědčivá. Ale slyšela jsem je jen na půl. Dívala jsem se na červenou záři, která vycházela z kusu plechu z místa, kde mělo být jeho pravé oko.

Kyberponík?

Red Eye byl kyberponík? Dívala jsem se na technologický pokrok, který ušel mílové kroky od terminálů a sprite-botů. Red Eye měl kybernetické implantáty! Jak? Kde je získal? Jak je taková technologie vůbec možná?

Dívala jsem se na jeho tělo a hledala další vylepšení. Jedno jsem našla na jeho pravé přední noze. Red Eye měl PipBuck!

Red Eye byl Stájník.

„Žádal jsem toho po vás hodně ve jménu budoucnosti,“ řekl, až jsem zatřásla hlavou, abych se opět mohla soustředit. Karmínový vylepšený hřebec dokonce nosil PipBuck na pravé noze. Jak nezvyklé. Na stejné noze, jako já!

„Ale nežádal bych od vás něco, co bych já sám nesplnil,“ prohlásil a podíval se na nás všechny. Jeho rudé oko se zablesklo, když jeho pohled přešel přes mě.

„Jak vidíte, byl jsem požehnán, aniž bych k tomu nějak přispěl. Dostal jsem dary, o kterých mohli hodní poníci Pustiny jen snít. Žil jsem ve Stájích, kde takový luxus jako je bezpečí, jídlo a čistá voda byly samozřejmostí. Náš vodní čip mohl uživit tisíce poníků, ale byl místo toho používán na bezdušnou zábavu, jako naplnění fontány v našem atriu.

Zamračil se a zavrtěl hlavou. „Podívejte se na mé oko. Má Stáj nabízela lékařské a technologické pokroky, které předčily dokonce i naši předválečnou civilizaci. Poníci z nejvyšších pozic Stáj-techu se snažili z mých Stájí udělat experiment, kde se vládlo způsobem zemních poníků…“

No to mi ji Celestia vyliž!

Stáj Dvě měla vždy Vrchní klisnu jednorožku. Snažila jsem si představit Stáj, kde vládli zemní poníci se stejnou vervou, jako když ovládali Ministerstvo Technologie a jeho průmysl. Co by všechno dokázali za dvě stě let izolace?

No, například kybernetické implantáty.

Vynadala jsem si, že jsem chvíli neposlouchala Red Eyeův projev, i když ho mám přímo na očích. Ale nemohla jsem si pomoct, připadalo mi to, jako když se koukám do svého temného a pěkně zvrhlého zrcadla.

„…viděl jsem Equestrijskou pustinu, jakou opravdu je. A co víc, viděl jsem ji, jaká by měla být. A čím může být znovu! Tu noc mě poprvé navštívila Bohyně a šeptala mi…“

Snažila jsem se nepraštit se do čela. Myšlenka, že nějaká alicorní Bohyně našeptávala Red Eyeovi, nebo že byl pod jejím vlivem, dávala mnohem větší smysl. Znala jsem jednoho poníka ve Stájích Dvě, který občas zachytil Stájní vysílání díky pár drátům, co měl v čelisti. Jen Celestia ví, co všechno ta kabeláž v Red Eyeově hlavě dokázala zachytit. Ať už úmyslně nebo ne. Bohyně s alicorny komunikovala telepaticky. Mluvila takhle i s ním? Nebo jen zachytával její vysílání?

Kazatel Velvet navrhoval, že Red Eye možná dostává zprávy zkomolené.

„…První věc, kterou mě naučila, byla, jak zvrácené je učení mých Stájí. Jak škodlivé je přemýšlet o nadřazenosti zemních poníků. Žádný druh poníka není lepší než druhý. Všichni jsme otroky Pustiny. A jen naší prací se můžeme osvobodit.“

Jak Red Eye mluvil, vzpomněla jsem si na ty obrácené verze příběhů ze Stájí Dvacet Čtyři. Dokonce i příběh o Klisně na Měsíci – příběh Princezny Luny, která byla tisíc let ovládána šíleností a stala se Nightmare Moon, a jak z toho všeho byla zachráněna šesti klisnami, co se pak staly Klisnami Ministerstev – byl změněn na příběh o princovi. Mohla jsem jen hádat, jestli když tohle udělal Stáj-tech, aby vytvořil Stáj dominovanou hřebci, jak vypadala učení v Red Eyeových stájích.

„Ale ta práce je bezcenná, dokud není sdílena! Nebudeme doopravdy svobodní, dokud nebudeme svobodní všichni. Nezasloužili bychom si to!“ Red Eye se podíval stranou a vypadal zahanbeně. A pak opět s ostrostí, kterou jsem nečekala, nám řekl: „A proto byly mé Stáje první, které byly rozebrány. Dveře a podpěry roztaveny, betonové zdi a podlahy rozebrány jako základní kameny pro Katedrálu. Pevnost, kterou stavíme na místě mého bývalého domova. Nové hlavní město Nové Equestrie a bydliště naší žijící Bohyně.“

Byla jsem zmatená.

„Poníci z mého domova byli první, kdo se připojili k armádě Dětí Jednoty. Nebo v mnoha případech první, kdo se stali dělníky v těchto samých místech, jako pracujete nyní vy. Poklady mých Stájí jsem rozdělil. Dal jsem vodní čip malému městečku, které se topilo ve vlastních problémech, a nechal je okusit jaké to je, mít čistou vodu. Přesvědčil jsem nejlepší mozky Stájí, aby pracovaly na těžkých úkolech příchozí nové éry.“

„Jen jednu věc jsem si nechal, tuto kápi,“ řekl a usmál se na nás. „Vše, co jsem kdy měl, jsem daroval. Jako dnes vy…“ Jeho oči, jak to přírodní, tak to mechanické, se podívalo na poníky v davu. Jeho hlas zněl skoro otcovsky. „Jsem na vás všechny moc pyšný.“

Podíval se na Stern. Černá gryfka s bílou hlavou přikývla, ale v momentě, kdy se otočil, se její zobák opět vrátil k nechuti. Alicorni ve vzduchu stále kroužili a hledali neidentifikované létající objekty.

Pak se opět podíval na nás a obšťasňoval nás svým vřelým úsměvem pod břidlicově zabarvenými mraky. Následně prohlásil: „A nesu s sebou dary úlevy. Zítra bude den odpočinku. Nebude se pracovat. A co víc, zásoby Tuláckého Baru budou pro vás všechny volně dostupné. Všichni budou moci okusit onu nádhernou chuť koňské whisky, kterou Fillydelphia nabízí!“

Ozval se šťastný klepající potlesk a nadšené výkřiky. Tohle bylo bláznovství. Vděčnost byla stejně opravdová asi jako naše ovesná kaše. Podívala jsem se okolo, někteří neoslavovali. Jeden z nich byl Daff, ačkoliv Blood oslavovala za oba dostatečně.

Red Eye se na všechny něžně usmál a mávl, aby si vyžádal ticho. Dupání a výkřiky ustály, jako kdyby je někdo zaškrtil. „A také jsem zařídil zábavu. Dvě plné soutěže v Jámě, se sezením pro každého!“ Podíval se na nás dolů. „Tedy, pochopitelně, pokud seženu dobrovolníky.“

Dole bylo nervózní ticho. Otroci se dívali jeden na druhého.

„A máme prvního!“ ohlásil a podíval se do davu. „Někdo další?“

Podívala jsem se, kdo se dobrovolně přihlásil do onoho krvavého sportu. Daff držel kopyto nahoře. Blood se na něj překvapeně dívala.

A pak, pomalu, kvůli závazku ke svému druhovi, což jsem si říkala, bylo nad možnosti téhle zlé bývalé nájezdnice, si Blood stoupla vedle hřebce barvy moči a přihlásila se. Sklonila hlavu a povzdechla si.

„Jseš svině, Daffodile,“ zamumlala. „Já tě tak nenávidím.“

Red Eyeův hlas opět počítal. „A máme druhou!…“

***                    ***                    ***

Po Red Eyeově proslovu šlo všechno do prdele.

Šla jsem zpátky k ubytovně otroků, když jsem uslyšela klisní výkřik. Vycházel zevnitř budovy s oprýskanou barvou, na které bylo namalováno „Fillydelphské zrcadlové budiště a Dům všech praštěných odrazů!“. Klisna zakřičela znovu. Vběhla jsem dovnitř.

Uvnitř byla tma a zaprášeno. Země byla pokrytá střepy a vzduch byl plný částic. Když jsem šla, podporovala jsem se levitací. Nechtěla jsem si pořezat kopýtka. Bylo to bludiště, přesně jak prohlašovala reklama, ale jen málo zrcadel bylo ještě vcelku. Zbyly tu jen prázdné rámy se střepy. Staré graffiti mi prozradilo, že se tu kdysi ubydleli nájezdníci a používali toto místo k vlastní „zábavě“.

„Ne, nech mě být!“ křičela klisna. Zastavila jsem se, když jsem si uvědomila, kdo to je. Blood.

Uslyšela jsem smích. Ozval se hřebčí hlas, krutý a chraplavý. „Tak proč bychom si spolu nemohli trochu užít? Beztak zítra chcípneš v Jámě!“

Uslyšela jsem zavrčení, které znělo jako Daff. A pak náraz dřeva na maso.

Přiběhla jsem ke scéně, které se odrážela od třetího z roztříštěných zrcadel. Dva otrokáři drželi Blood natlačenou ke zdi. Z ran po střepech jí tekla krev dolů po bocích a zadku. Jeden otrokář, jednorožec, měl vedle sebe levitující opakovací brokovnici, a tiskl se ke klisně, aby se do ní dostal. Hřebec vedle jí vyhrožoval upilovanou brokovnicí, identickou kopií první pušky, kterou jsem kdy viděla.

Tři další otrokáři drželi Daffa. Jedna klisna se ho snažila zkrotit tím, že ho mlátila pažbou pušky.

Naštvala jsem se. Nervy mi zažehly. Malý poník v hlavě mi říkal, že bych neměla zabíjet otrokáře. K Red Eyeovi se dostanu jen když na sebe nebudu upozorňovat. A já měla ještě spoustu práce…

…vážně chci osvobodit tu sadistickou sivni a jejího kamaráda znásilňovače? Proč bych vůbec kdy měla riskovat život, všechno, pro někoho jako jsou oni?

Všechno bylo jedno, protože otrokáře osvítil můj roh. A hned po tom tisíc dalších svítících, malých, avšak pekelně ostrých kousků skla.

Otrokář s upilovanou brokovnicí stihl vystřelit dřív, než se z něj stal jehelníček. Minul.

***                    ***                    ***

Krvavá vražda pěti otrokářů neprošla bez povšimnutí. Výstřel připoutal pozornost. Utíkala jsem bludištěm a snažila se vyhnout otrokářům v těžkém brnění a bojových sedlech.

Nechala jsem šokovanou Blood s Daffem na scéně tak krvavé, že by i nájezdníci záviděli. Ukradla jsem opakovací brokovnici a pušku klisny, ale neměla čas je dál prohledávat. Měla jsem jen munici ve zbraních. Podle Univerzálního Detekčního Systému to nebylo moc: Dvě rány v brokovnici a dvanáct v pušce.

UDS a jeho dvě červené značky mi řekli, že přede mnou jsou dva strážní. Bezpochyby byla celá tahle budova už dávno obklíčená. Mojí jedinou šancí bylo zmizet dřív, než přiběhnou nejbližší otrokáři.

Měla jsem si s sebou vzít StealthBuck.

Červené značky se pohnuly. Procházely bludištěm a blížily se. Přikrčila jsem se a připravila brokovnici. V momentě, kdy se objevil první strážný, jsem aktivovala StaKoZaS a vystřelila. Otrokářka padla na zem a krvácela z velké díry v krku. Druhá byla hned za ní. Vystřelila jsem nad její levé oko. Pak jsem opakovací brokovnici odhodila a vyrazila vpřed.

Uslyšela jsem výkřiky a dupání obrněných kopyt. A také tříštění skla.

Přede mnou jsem viděla otevřené dveře. Za strážným se právě stmívalo. Byla to jednorožka a měla před sebou policejní štít. A do dveří právě dala kulomet. Kurva!

Vběhla jsem do další části bludiště a schovala se ve slepé uličce. Musela jsem promyslet své možnosti. Otrokáři za mnou se blížili.

Narazila jsem do zrcadla za sebou. Okamžitě mě polil studený pot z toho doteku. Otočila jsem se a viděla jsem jediné nezničené zrcadlo v celém domě. Omráčilo mě to.

Zpátky na mě se dívalo mé další já… teda ne úplně já. Littlepip na druhé straně měla nájezdnické brnění. Byla postřelená, umírala a její tělo to vzdávalo. Zatímco se na mě dívala v bojovém postoji a vyzývala mě k dalšímu kroku.

Celá vystrašená jsem se otočila a rozeběhla jsem se.

Přímo do cesty kulometu.

Byla by ze mě krvavá fašírka, kdyby můj náhlý objev jednorožku kompletně nepřekvapil. Prodleva mi umožnila telekineticky vzít kulomet a namířit na klisnu. Její štít kulkám nedokázal odolat.

Zastavila jsem se, abych neúspěšně pokusila kulomet vytrhnout z trojnožky a vzít ho s sebou. Pak jsem vyběhla ze dveří.

Odstřelovač z jednoho z balonů Pinkie Pie vystřelil. Kulka proletěla vedle mě a trefila starý zničený stánek s popcornem. Kličkovala jsem a snažila se ze sebe udělat co nejtěžší terč. Musela jsem někam na bezpečné místo, někam vysoko. Byl čas zavolat Calamityho. Plán nevyšel.

Nade mnou proletěla gryfka a začala střílet ze samopalu. Změnila jsem směr a doufala jsem, že mě nechce někam navést.

Chtěla. Přede mnou byla slepá ulička s železným plotem, který ohraničoval celý zábavní park. Nalákala mě do pasti.

Teda, to byl alespoň její úmysl. Když jsem běžela kolem překlopeného stánku („Pinkie Pienin Prvotřídní Perník“), sebrala jsem magicky několik plechů. Udělala jsem si z nich schody. Sama sebe jsem pak nadzvedla levitací, abych vynulovala vlastní váhu. Přeběhla jsem přes schody a přeskočila plot.

Ostřelovač vystřelil znovu, ale akorát prostřelil plech, přesně když jsem na něm měla nohu. Gryfka se otočila a pokračovala v honičce. Aspoň mě pronásledovali už jen dva.

Skočila jsem, překulila se a spustila kouzlo. Vyprázdnila jsem půlku zásobníku pušky gryfce přímo do obrněného podbřišku, když přeletěla nade mnou. Brnění mají poctivé. Nejen, že neumřela, ale nebyla ani poškrábaná. Rány jí ale naštěstí sebraly vítr a ona musela přistát.

Překulila jsem se zpět na všechny čtyři, když další rána od odstřelovače zahvízdla přes místo, kde jsem ještě před chvílí ležela. Musela jsem se toho snajpra zbavit! Nebyla žádný Calamity, ale uměla zatraceně dobře mířit. A stačil by jen jeden zásah.

Rozeběhla jsem se k nejbližší téměř netknuté budově a vystřílela svou poslední munici na dva strážné před ní. Zahodila jsem pušku a telekineticky se zmocnila automatických pistolí dvou strážných. Hned poté jsem vtrhla hlavními dveřmi do hotelu Alfa-Omega.

***                    ***                    ***

Hotel, který kdysi dávno hostil Oslavu Letního Slunovratu, už zažil lepší časy. Ztrouchnivělá aura honosnosti se odlepovala jako jeho staré, zašlé tapety. Vzduch byl špinavý a plný prachu. Ze stropu občas spadlo pár vloček barvy.

Hotel byl domovem poníků, kteří věděli, že zahynou oslavovanou smrtí.

Seděli u baru a spíjeli se do němoty. Věděli, že zítra bude většina z nich zabita pěkně krvavým způsobem pro potěšení davů. Davů jejich spoluotroků, kteří se dokázali dívat do Jámy a chtěli smrt svých druhů. Nejen, že se dívali… oni se radovali.

Bylo mi zle, když jsem rychle proběhla malým davem tichých otroků. Skoro se na mě ani nepodívali, a když, tak jen krátce. Byla jsem jim ukradená. A proč by se měli starat? My otroci se o ostatní starat evidentně nemůžeme.

Setřela jsem si vlhkost z očí a našla schody. Pokud se dostanu na střechu, Calamity mě může dostat ven.

Procházela jsem Alfa-Omegou po zašlém koberci. UDS mi ukazoval pár přátelských značek, ale žádný poník (nebo gryf) nebyl nepřátelský. Minula jsem obraz Celestie nádherně stojící v něčem, co byl velký taneční sál, s vřelým úsměvem na její tváři. Kolem byli barevní poníci a radovali se. Oslava Letního Slunovratu byla v plném proudu.

Obraz zešedivěl stářím a prachem.

„Bohyně, tohle je hrozně depresivní místo,“ zamumlala jsem a skoro chtěla, aby za mnou přiběhlo víc stráží. Adrenalin z honičky by mě ochránil před smutkem a zoufalostí kolem mě.

Proč vlastně tu nikdo není? Sternina armáda mi už dávno měla stát za ocasem. Ten ostřelovač mě přece viděl, kam běžím.

Nebo si myslí, že jsem v pasti? I tak si ale nedovedu představit, že by jen čekali venku. Proč nejdou dovnitř?

Našla jsem další schody a vyběhla nahoru.

Zrovna jsem se dostala nahoru, když se všechny značky na UDS změnily na červenou. Víc jak půl tuctu nepřátel na mě teď číhalo. Příliš mnoho. Značek bylo tolik, že jsem nemohla zjistit pozici jednotlivých poníků.

Vytáhla jsem automatickou pistoli, skrčila se a doufala, že se kolem nich proplížím.

Otevřely se dveře. Nikoliv mým rohem nebo kopytem, ale jednorožcem na druhé straně. Vklouzla jsem do StaKoZaSu a namířila na něj, než mě spatřil. A pak jsem se znova zarazila.

Dítě!

Malý hřebeček s jednoranou brokovnicí vedle ještě ani neměl znaménko.

Za ním byly další děti, malé klisničky a hřebečci. Všichni vypadali dobře živení, dobře upravení… a taky nepříjemně dobře ozbrojení. Pokoj byl osvětlen a čerstvě natřen zářivými barvami. Trhliny ve zdech byly zaceleny (pravděpodobně magií), a vzduch byl o poznání čistší. Na rozdíl od všech ostatních budov pro otroky a otrokáře, tohle poschodí bylo opravené do své původní slávy. Rozšířily se mi rohovky, když jsem spatřila školní třídu na druhé straně poschodí.

Hlavou mi proletěla Red Eyeova slova:

Víte, jak jsou pro mě naši mladí důležití. Všechny oběti děláme pro ně. Dáváme jim lepší místo.

To, co jsem viděla, bylo úžasné a zároveň děsivé.

Malé děti, vytrhnuté z matčiny náruče svěřené do péče „milujících, odsouhlasených klisen a hřebců.“ Jejich pravé rodiny umíraly dole, zotročené a uvězněné za Zdí. Zatímco tihle měli všechno, na co si vzpomněli… pravděpodobně nejlepší možný život v Pustině.

A učili je. Vzdělání. Indoktrinaci. Jasně, že ho milovali. Jsou pro něj připraveni zemřít.

Red Eye stavěl školy. A brzy bude mít možnost tisknout vlastní knihy.

Tahle scéna pak bude všude.

Já nemůžu. Zrušila jsem StaKoZaS.

Nemůžu se kolem nich proplížit. A prostě, prostě je nedokážu zabít.

„Hej,“ zavolal hřebeček s brokovnicí. „Je tady nahoře!“

Otočila jsem se a chtěla utéct, ale jenom jsem spatřila modrého alicorna, jak se ke mně tiše blíží.

Kdybych měla možnost, praštila bych se do čela. Lámala jsem si hlavu, proč po mně nikdo nešel. U Bohyní, jak jsem mohla zapomenout, že někteří se mohou zneviditelnit?

Alicorní roh zasvítil. Přiletělo ke mně kovové jablko s odjištěnou pojistkou. Alicorn to přežije, já ne. Děti vedle mě taky ne. Kdybych měla čas, překvapilo by mě, proč by alicorn všechny takhle ohrožoval. Obzvláště děti, které jsou pro Red Eye tak cenné. Nebyl čas. Instinktivně jsem jablko chytila a snažila se granát odhodit.

Když se kolem mě svět rozplynul, uvědomila jsem si svou chybu. Poslední věc, co jsem viděla v tomhle světě, bylo, jak alicorn zrušil iluzi kolem koule paměti.

Pamatovali si. Poučili se. A ošálili mě mým vlastním trikem.

***                    ***                    ***

<-=======ooO Ooo=======->

Svět okolo se změnil v naprosto ostrý obraz. Barvy byly barevnější. Obrysy objektů málem vibrovaly. Slunce svítilo víc, než jsem si kdy dovedla představit. Jasné a teplé a skoro až zázračné. Cítila jsem křoví, za kterým jsem stála. Vedle byly květiny a tráva. Cítila jsem, jak se dva poníci dívají. Kdyby tohle bylo mé tělo, Applejackin pot by mě svědil na nedávno zraněných místech.

Moje tělo to ovšem nebylo – toho jsem si byla naprosto vědoma. Na levém kopytu jsem cítila lehkou popáleninu, jako kdybych se nedávno dotkla horké plotny. Na tváři mě svědilo. Zadní nohy mě trochu bolely, ale toho jsem si skoro nevšimla. Na zádech mi mravenčilo. Na jazyku jsem cítila známou lahnodnou chuď peppermintu.

Ale ne…

K mému zděšení jsem si uvědomila, že můj host jede na Mint-alsech.

Ale ne! Prosím! Tohle nedám!

Efekty nebyly tak silné. Vnímala jsem vše jasněji, ale jinak nic jiného. Přesto, bylo to tak krásné, tak lákavé.

„Howdy, Fluttershy,“ řekla Applejack a pozdravila s úsměvem právě přistávající žlutou pegasku, které jemně dopadla na trávu, jako kdyby se bála, že ji poraní.

„Ahoj, Applejack,“ řekla pegaska něžně.

„Co tě k nám přivádí?“

„No…“ stydlivá pegaska se podívala dolů a překřížila nohy. „Já… totiž… jde o to, že…“

Applejack obrátila oči v sloup. „U všech jablek, zlato. Vyklop to už. Děje se něco?“

Pegaska se zhluboka nadechla a pak rychle vybalila: „Hledáš někoho k milování? Totiž, pokud ano… možná bychom mohly… no, víš?“ Určitě neměla nejmenší tušení co poníci, co se milují, dělají v soukromí ve svých postelích.

Můj host se velmi tiše uchechtl, zatímco Applejack vypadala velmi překvapeně. Pak zaržala a šla kolem červenající se pegasky a praštila hlavou o strom.

Když skončila, otočila se zpět na Fluttershy. „Dobře, už dost. Proč mě všechny mé kamarádky balí a myslí si, že jsem na holky? Znáte mě moc dobře. A vy samy jste všechny na hřebce.“ Vykročila dopředu. Fluttershy kníkla a udělala krok zpět. „Fluttershy, znám tě. Takže to vyklop.“

Tahle slovní hříčka patrně nebyla úmyslná.

„Totiž…“

„Navedla tě Rainbow Dash?“ zeptala se AJ rázně.

„Ou!“ Fluttershy pípla a pak zavrtěla hlavou. „Ne.“

Applejack jí to nevěřila. „Takže jsi na tohlecto všecko přišla sama samotinká?“

Fluttershy zavrtěla hlavou.

„Takže tě do tohodle navedla Rainbow!“

„Ne,“ trvala na svém něžně. Můj host se začal hýbat, a vše tiše sledoval zpoza křoví.

„Ale… někdo ano,“ uvědomila si Applejack. Její žlutá kamarádka přikývla. „Kdo?“

Můj host se přesunul za Applejack tak tiše a rychle, že jsem si toho ani já sama nevšimla. Pořád mě děsilo, jak jsme dokázali stát takhle blízko a nikdo si nás nevšiml. Byli jsme neviditelní? Nebylo by to poprvé, kdy jsem se objevila v někom, kdo tajně špehoval Klisny ministerstev. Ale určitě jsem nebyla zemní poník…

Applejack se otočila jen aby se dívala z očí do očí na mého hosta. Lekla se a uskočila tak rychle, že se objevila na zádech. „Pinkie Pie!“

„Hojky!“ řekla moje pusa. Její hlas zněl příliš vysoce, ale zároveň krásně. „Aa, našla jsi mě!“

„Co se to u všech všudy…“ farmářská holka se zastavila. Pak se praštila do čela, zatímco pořád ležela na zemi ve velmi nestoudné pozici. „Ty! Tohle je jen další z tvých a Rainbowiných vtípků, že ano?“

„Ano!“ slyšela jsem sama sebe vesele říct a začala jsem skákat. Skákat!?

Applejack opět vstala na všechna kopyta a naštvaně mě a mého hosta pozorovala. „A můžu se zeptat proč?“

„No, protože jsi úplně ťunťová od toho pohřbu…“

„Ovšem, že jsem!“ vykřikla. „Pohřbila jsem vlastního bratra!“

„…a taky jsi moc a moc dřela,“ přidala Pinkie. „A nikam  si moc nechodila. Ani na party, ani za svými kamarádkami. A s hřebcem jsi nemluvila snad celou vě-čnost…“

Applejack zavrčela. „Jak můžeš vědět, jestli sem…“ okamžitě přestala, když si uvědomila, co za hloupou otázku to je, vzhledem k tomu, s kým mluvila. Fluttershy začala couvat, skoro jako kdyby se chtěla schovat.

„…a tak jen pracuješ a jseš pod větším a větším tlakem. Jestli o sebe nebudeš pečovat, vyhoříš. A už opravdu, opravdu moc potřebuješ někoho do postele!“

Applejack svěsila hlavu. Pinkie Pie byla… nenapravitelná. „Tohle neskončí, dokud si někoho nenajdu, že ano?“

„Přesně tak!“ oznámila Pinkie a pořád poskakovala. Jak někdo může celou dobu takhle poskakovat? Byla jsem v ní a stejně jsem tomu nemohla přijít na kloub.

„Pomůže, pokud ti řeknu, že tu je jeden cápek, který upoutal mou pozornost?“

Pinkie Pie přestala skákat a zírala do prázdna. Škrábání ve tváři přeslo do brady. Podívala se na Applejack: „Ano, to je pravda. Ale když mě svědí brada, znamená to, že jsi mu to ještě neřekla. A to musíš!“

Applejack si povzdechla. „A pokud ne, tak tohle nepřestane?“ Svět se začal třást, jak Pinkie Pie nadšeně přikyvovala.

Můj host začal skandovat. „Dělej! Dělej!“ zatímco poskakovala kolem Applejack.

„Dobře.“ Applejack zvedla kopýtko a zastavila Pinkie. „Pod jednou podmínkou!“

„Cože?“

„Přísahej…“ Applejack se otočila na Fluttershy. „…vy vobě. Že Rainbow o tohle nikdy neuslyší!“

„Ale…“ začala Pinkie Pie, “Ale jestli o tomhle Rainbow neuslyší, jak mají ty vtípky skončit, hlupáčku?“

„S Rainbow už si to vyřídím,“ řekla Applejack rázně. „Teď už aspoň vím, vodkud vítr vane. Ale tenhle můj přítel… no… on má docela legrační méno… a myslím si, že Rainbow to jen tak v sobě neudrží.“

Wow, to znělo blbě. Applejack si to nejspíš taky uvědomovala. „Dobře, řeknu vám, kdy budu připravená. Ale ne dřív.“ Otočila se na své kamarádky. „A teď Pinkie Pieninu přísahu!“

Pinkie Pienina přísaha?

Reakce mého hosta byla okamžitá. Snažila jsem se sledovat, co dělá za divné pohyby (končilo to tím, že šťouchla do mého oka!), které doprovázely malou písničku. Pinkie Pie i Fluttershy ji obě znaly dobře.

„Na mou duši, na psí uši!“

Applejack si úlevně oddychla. Tři kamarádky se daly do pohybu, ale můj host zaostal.

„Hej… je to tu znovu.“

Applejack se s Fluttershy zastavily a otočily se. „Co je tu znovu?“

„Pálivé kopýtko znamená, že mě sleduje Littlepip,“ řekla Pinkie. „Nebo mě bude sledovat. Ještě nevím.“ Začla opět poskakovat za svými kamarádkami. „Kdo je Littlepip?“

<-=======ooO Ooo=======->

***                    ***                    ***

„Pece?“ navrhla Stern a dívala se na mě. Měla jsem svázané nohy a byla připoutaná k podlaze. A jako kdyby to nebylo dost, vedle mě byli dva alicorni a drželi mě ve štítu.

Nejen, že jsem udělala většinu věci, které by Stern odsoudila smrtí, ale udělala jsem je efektivně. Pořád jsem selhala, ale stejně si dala na čas a vyjmenovala všechny otrokáře, které jsem zabila.

„Ne,“ řekl Red Eye a vysloužil si za to šokovaný pohled a nechuť své gryfky. Kyberneticky vylepšený hřebec přešel ke mně a podíval se na mě. „Dnes jsem obzvlášť štědrý.“

Pochybovala jsem, že jeho štědrost je něco hodnotného. Ale příběh o poníkovi, který byl zevnitř sněden zvětšujícím se počtem paraspritů, mě stejně donutil být vděčná.

Zeptal se mě: „Myslíš si, že jsem zrůda?“

„Ano,“ odpověděla jsem upřímně.

Pokrčil rameny. „Ovšem, že jsem. A ty, Stájníku, to chápeš víc, než ostatní. My dva jsme si moc podobní, nebo ne?“

„Ani trochu,“ štěkla jsem lživě.

Red Eye se zasmál. „Slyšel jsem o tvých skutcích. Jsme si víc podobní, než si myslíš. Jen jsi to zatím měla moc lehké.“

Naštvaně jsem vykřikla. „Jednoduché!? Myslíš, že vším, čím jsem si tam venku prošla bylo jednoduché!?“

Red Eye se na mě skoro otcovsky usmál. „Už jen fakt, že tu stojíš a můžeš si dovolit mě soudit, to potvrzuje. Ano, musela jsi učinit těžká rozhodnutí, to jistě. Ale rozhodně jsi nebyla nucena vzdát se svých zásad pro větší dobro. Obětovat se a stát se tou zrůdou, jen proto, že je to tak správné.“

No tak to ani náhodou!

„Nedokázala jsi to ani pro to, abys mohla utéct,“ podotkl. „Za to ti jsem, mimochodem, velmi vděčný. Kdybys jen zkřivila jediný vlásek na hřívě těchto dětí…“ zastavil se a pak jen dodal. „Děkuji.“

Red Eye se otočil na Stern. Jeho kápě spadla trochu na stranu. Mohla jsem si tak všimnout trojúhelníku ze stájního brnění ochranky. Na černé látce bylo jasně viditelné žluté číslo 101.

„Vemte ji dolů a držte ve štítu. Zítra jde do Jámy.“

***                    ***                    ***

Seřadili mě v temnotě s pěti dalšími. Strávila jsem hodinu procházením nahraných zpráv Paní Barvínkové. Byly bezcenné, teda kromě jedné přímo od Klisny ministerstva… a vůbec jsem ji nečekala.

„Drahá Paní Barvínková,“ ozvalo se. Bylo zvláštní poslouchat zprávu, která zněla jako dopis.

Ráda jsem vás zase slyšela. Ty nové plakáty do knihoven jsou úžasné. Snad to nebude velká troufalost, když bych po vás do příštího týdne chtěla dvě stě kopií?

Také mám jednu… velmi zvláštní věc, o které bych si ráda promluvila.

Abych to uvedla na pravou míru, už desetiletí, od té doby, co mě naučila kouzlo na hledání drahokamů, si s Rarity v nepravidelných intervalech měníme kouzla.

Musím uznat, a prosím, neberte to jako chvástání, že už dlouho se nenaučila něco, co já už bych dávno neuměla. Tedy až do nedávna. Přesněji před třemi dny.

Byla jsem nadšena, když mi řekla, že umí něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Očarovala malé zrcátko. Na pohled bylo docela obyčejné, asi jako každé druhé. Ale když jste se ho dotkla, očarovalo vás a vzalo obraz vaší… no, řekněme, že obraz vaší duše. A během několika okamžiků vám zrcadlo tuhle vaši duši ukázalo. Jak mi Rarity řekla, zrcadlo neukazovalo jen to, jaká jste zvenku… ale i jaká jste zevnitř.

Musím uznat… že jsem něco takového nečekala. A pořád mě to znepokojuje. Ale to je… osobní. Chtěla jsem vás požádat, jestli nemáte tušení, kde se Rarity mohla něco takového naučit. Vím, že občas některá kouzla upravuje, aby lépe pasovaly k jejím přáním, ale upřímně… prošla jsem desítky knih a žádné takové kouzlo s podobnými účinky neexistuje. Vím, že jste spolu posledních pár měsíců pracovaly, doufala jsem, že byste mohla mít nějaké tušení.

A také, těžko se to říká, ale to kouzlo bylo… studené. Nic, co by jen z dálky připomínalo Raritinu magii.

Jde vlastně jen o moji zvědavost. Též bych vás ráda poprosila, abyste o tom s ní nemluvila. Pokud byste na něco přišla, dejte mi prosím vědět.

Vaše přítelkyně,

Twilight Sparkle.“

Ostatní zprávy jsem smazala, ale tuhle jsem si nechala.

Seděla jsem sama tiše v temnotě s ostatními pěti označenými dušemi a čekala.

***                    ***                    ***

Podle hluku z venku bylo jasné, že se místa rychle zaplnila. Slyšela jsem Stern z repráků, jak všechny vítá ke krvavé podívané. Slyšela jsem kopyta jak tleskají.

Byla jsem znechucena. Jak jen mohou? Tohle bylo hrozný.

Už dřív jsem od otrokáře dostala na zadek plakát s číslem, který mi zakrýval znaménko. Otrokářka zamumlala přání, abych trpěla co nejdéle a co nejkrutěji. Znala jednoho z těch násilníků, co jsem zastřelila. Jediný důvod, proč jsem přežila číslování, bylo, že mě Stern pozorovala. Přesto se jim podařilo namazat mi po boku nějaký svědící prášek a já se tak jen těžko soustředila.

Byla jsem číslo tři.

Blood a Daff byli číslo jedna a dvě. Seděli blíž k bráně a dívali se na arénu – obrovská plocha popraskaného cementu obehnaná klecí, ze které viselo několik barelů. Viděla jsem po okolí rozmístěné spouštěče. Blood s Daffem si mě nevšímali a i nadále ignorovali, že ještě existuji. Nevěděla jsem, jestli mám cítit vztek, nebo úlevu.

„Tohle bejvávalo kluziště,“ řekl modrý hřebec s číslem čtyři jen tak všedně. „Původní majitelka farmy radosti asi měla ráda bruslení. Buď ráda, že Red Eye odmontoval vodní čip a dal ho jinam. Tyhle boje jsou dost tvrdý i bez ledu.“

Snažila jsem si to představit, ale nešlo to. Dav lačnil po prvním boji. Jejich dupání se slilo dohromady a bylo jednotné. Bohyně by byla pyšná. Malá část mého já jim chtěla ublížit. Tohle byli poníci, které jsem se snažila zachránit.

„Hele, máš vlastně štěstí,“ řechtal se hřebec. „Být třetí není špatný. Říkal ti někdo, jak tohle funguje?“

Zavrtěla jsem hlavou. Šílení davu sílilo. Ozvalo se hlasité zabzučení a zarachocení, jak se zvedly brány. Zvedali je jednorožci, které nikdo zevnitř nemohl vidět.

„První kolo!“ zvolala Stern.

„Z Červené brány, až z dalekých Kamenolomů, máme Cihláka! Je to jeho druhý zápas, takže už ho všichni moc dobře známe! A z Černé brány, je tvrdá, je zlá a má víc zářezů, než kolik má bodlin na hlavě… přivítejme Blood!“

Blood vstala a nevěřícně se dívala na otevírající se bránu. Pak zvedla hlavu a vyšla ven. Snažila se nasadit odvážný výraz, ale ani trochu jsem jí ho nevěřila.

„Jak vidíš,“ řekl Číslo čtyři, „jsou tu dvě brány. My jsme Černá. Každá má šest bojovníků, náhodně očíslovaných. Když přežiješ první kolo, jdeš proti dalšímu v Červené. Boj trvá, dokud nejsou všichni z jedné brány mrtví. Ti, co přežijí, jdou pak zase příště.“

Podívala jsem se na Blood a mrkla. „Takže vlastně je na houby jít jako první.“ Nemohla jsem uvěřit, že jsem cítila k téhle zlé nájezdnici nějaké sympatie.

„Jak se to vezme,“ řekl Číslo čtyři. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Totiž, je pravda, že když jsi dost vysoký číslo, tak si nemusíš ani zabojovat. Kdokoliv přežije šest Bojů, je svobodný. Nezáleží, jestli opravdu bojoval.“ Řekla bych, že Číslo Čtyři takhle prošel aspoň jedním Bojem.

„Dokonce dostaneš místo v Red Eyeově armádě!“ dodal nadšeně. Napadlo mě, že mu řeknu, jaké místo by to asi bylo, když by ani jednou nebojoval, ale radši jsem mlčela.

Náhlý výkřik publika upoutal moji pozornost spět k aréně. Blood byla na zemi v kaluži vlastní… no, krve. Cihlák, atletický, lehce šedivý hřebec právě vítězně stál na zadních a mával kopyty. Boj trval vteřiny.

Srdce mi vynechalo jeden tep.

„Co, že byla ta výhoda, když jdeš jako první?“ zeptala jsem se tlumeně.

Číslo Čtyři se ke mně natáhl, nejspíš netušil nic o osobním prostoru. „Vidíš ty barely a ty spouštěče?“ Kývla jsem. „Šlápneš na spouštěč, barel spadne. Ty barely jsou plný pěkně nechutnýho svinstva. Radioaktivní sliz, občas něco horšího. Slyšel jsem, že jednou to naplnili taintem.“

Otřásla jsem se a dívala se na klec nad kluzištěm. Všude visely barely. Nad klecí proletělo pár gryfů a dívalo se na zápas dalekohledem nebo puškohledem. Všimla jsem si padacích dveří, které byly zavřené jen na zástrčku.

„Druhé kolo!“ zařvala Stern.

„Z Černé Brány, tu máme Daffodila!“ Dav se začal smát a chechtat, když si všimli, jak vypadá. Podíval se na krvavé tělo své společnice a pak zpražil Cihláka pohledem, který byl skoro cítit.

Daffodil vyrazil na šedého poníka. Cihlák běžel… ale ne k němu, nýbrž k jednomu ze spouštěčů. Sud nahoře nespadl. Ale jak šedý poník přeběhl přes spouštěč, otevřel se spodek sudu a vypadla hromada min. Miny spadly na zem a odrazily se do všech směrů. Daff změnil směr rychlostí, jakou bych od něj nikdy nečekala.

Miny byly nastavené na rychlý výbuch. Zapípaly jenom jednou, než vybuchly. Cihlák to málem dokázal, ale jeho zadní nohy byly roztrhané na hadry a on vyletěl dopředu. Snažil se postavit, ale to už ho Daff dostihl.

Věděla jsem, že dokáže udeřit tvrdě. Ale vidět to na vlastní oči… určitě se držel zpátky, když ze mě vykopl duši. A to i po tom, co jsem z něj málem udělala ženskou.

Dav šílel, když Daff nejdřív zlomil všechny ostatní kosti v Cihlákově těle, než mu dal poslední ránu z milosti.

Chtělo se mi zvracet.

„Miny,“ přemítal Číslo čtyři. „To je novinka.“ Temně jsem se na něj podívala. „Hele, jak jsem říkal, ty barely jsou plný pěknýho svinstva. Ale většinou také v nich je jedna nebo dvě zbraně. Když jsi první, můžeš si vybrat. No a když jsi poslední… tak tvůj protivník má proti tobě zbraň, jakou chtěl, a ty jsi v aréně plné radioaktivních a Bohyně ví jakých sraček, jen se svými kopyty. Být poslední je na houby.“

„Třetí kolo!“ řekla Stern konečně, když Daff přestal trápit Cihláka a jen mlátil do mrtvého těla.

„Z Černé brány máme pořád Daffodila. Po jeho překvapivém prvním vystoupení už se jeho jménu určitě nikdo smát nebude, nemám pravdu?“

Dav nadšeně zadupal, zatímco hřebcovi se posunul lístek s číslem. Jeho naštvaná kytka na boku nebyla přes Cihlákovu krev skoro vidět.

„A teď, někdo na koho jsme všichni čekali!“

Dav byl úplně bez sebe.

„Z Červené brány: je démonická, exotická, a nikdy neprohrála! Šampionka čtyř zápasů za sebou! Xenith!“

Když Stern řekla „exotická“, napadlo mě, že tu je pegaska. Setkat se s létajícím oponentem bylo jistě hrozný. A jestli byla tak dobrá, jak jsem slyšela, budu za moment na řadě.

Otevřela se Červená brána a vyšla Xenith. Aréna byla zaplavená nadšeným potleskem. Z jejího výrazu jsem soudila, že vůbec nebyla nadšená. Z pohledu, který Daffovi věnovala, bylo jasné, že ho zabije a nedělalo jí to žádné potěšení.

Neměla křídla, nebyla to pegaska. Ale měla pruhy, takže nebyla ani poník.

„Je to zebra!“

Poznámka: Level Up.

Nová schopnost: Stabilní pod palbou – Akční body se ti dobíjejí rychleji. Jak rychleji? Uhodlas: O 20%!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *