Fallout: Equestria – Kapitola 27 – Tísňové signály

Kapitola 27: Tísňové signály

„Když se zdi zřítí, když přijdeš o všechno, co máš, stále ti zbývá rodina. A tvá rodina vždy patří ke kmeni.“

Rodina.

Nebylo to slovo, které používám čast, nebo jsem s ním cítila nějaké spojení.

Nikdy jsem nepoznala svého otce (což je pro klisnu ze Stájí Dvě docela neobvyklé). Když byla moje matka v mém věku, trávila většinu času no… řekněme, že znám spoustu slov jak tyto poníky nazvat, ale tohle byla moje matka. A pro ni mám akorát slova „pod vlivem“ nebo „opilá“.

Když jsem vyrůstala, měla jsem matku. Ale většinu času, co jsme strávily spolu, se dají vměstnat do situace „tamhle tiše seď, zatímco se dospělí baví“. Naučila mě ale pár her. A i když jsem se později dozvěděla (dokonce jako poník bez znaménka), že to udělala, aby zahnala svou nudu a ne moji, měla jsem tyhle vzpomínky ráda. Hrály jsme všechny strategie a stolní hry, které Stáje mohly nabídnout.

Ale i tak, nikdy jsem o nás nepřemýšlela jako o „rodině“ v jejím plném jedinečném významu.

A nyní, skrz opar bolesti, jsem si uvědomila, že se to začíná měnit. Vlastně už se to změnilo, a to zcela bez mého vědomí.

Prášky proti bolesti přestaly účinkovat a adrenalin si dával oraz. Cítila jsem každičký kousek bolesti, který trápil moje tělo. Obvazy mi pomohly a patrně i zabránily vykrvácení z ran na hrudi. Ale to přepínání zraněného organismu mi ublížilo víc než přepalování magie.

Ale teď jsem byla s přáteli. Cítila jsem se … bezpečně. Tělo se mohlo konečně uvolnit a jen bolet.

Velvet se změnila v skoro až mateřského doktora. Teď, když už jsem konečně v hlavě nepřemýšlela, jak ji dostat do postele, jsem si její péči mohla užít, aniž bych se nějak trápila. Když o tom tak přemýšlím, její mateřská péče byla mnohem lepší, než od mé vlastní matky.

Tak to prostě je, tihle poníci jsou teď moje rodina. Rodina v tom hlubokém smyslu, jakým má být. Taková, se kterou se dá vytvořit opravdový domov. Ne ten, kde je střecha nad hlavou a čtyři stěny. Ale ten, že kdekoliv jsi s nimi, tam se cítíš doma.

… a moje rodina se právě teď hádala.

***                   ***                   ***

„Je to zebra!“ prohlašoval SteelHooves. Mlčel, dokud jsme nebyli daleko od Zdi. Ale jak jsme šli kolem ruin obchodu Jávin Šálek, SteelHooves se obořil na mého nového společníka. Udělala jsem chybu a řekla, že je to prostě moje nová kamarádka.

„Jasně, že je.“ Byla jsem unavená a všechno mě bolelo. Dýchala jsem tak napůl a cítila se, jako kdybych se neustále topila. Chtěla jsem vanu, abych ze sebe mohla umýt všechnu tu krev a ten zatracený svědící prášek, který mi připadal jako stádo sršní. A také jsem chtěla postel měkčí než betonová podlaha. Co jsem rozhodně nechtěla, je být uprostřed téhle hádky.

„Ošálila tě, abys jí věřila,“ pokračoval. „Zebrám se nedá věřit.“

Xenith byla moudře potichu. Následovala nás, když jsme se vydali pryč od Zdi a od Sterniných kobek pro otroky. Ale teď, podrážděná a možná trochu motivovaná tím, jak jsem tvrdila, že je moje kamarádka, prohlásila:

„Válka skončila již před mnoha lety. Neúčastnila jsem se jí. Jen proto, že mám pruhy, se ze mě nestane bojovník. Ne víc, než tě tvé brnění dělá vojákem Nightmare Mooniny armády.“

Krása.

„Armáda Princezny Luny,“ odsekl Pancéřník, který skutečně sloužil před dvěma sty lety. „Ne, že by tvůj druh měl právo to jméno kdy vyslovit!“

Podíval se na mě. „Littlepip, jaké máš plány s touhle zebrou? Řekni mi prosím, že nemá cestovat s námi.“

„Ovšem, že ne,“ vložila se do toho Velvet Remedy. „Jsem si jistá, že ne. Koneckonců, jak hloupé by bylo brát někoho takového s sebou, vždyť tyhle bytosti se přece mění v nemyslící, masožroutské…“

Xenith se napřímila a začala se dívat na černě zbarvenou jednorožku s velkou nelibostí.

„…jéje, to přece nejsou zebry.“ Dodala Velvet bez rozpaků. „To jsou ghúlové.

SteelHooves se zastavil, a byla jsem si jistá, že za svou helmou ji propichoval pohledem. Xenith odfrkla, ale byla stále zmatená. Velmi pomalu se Velvet zeptala svým exotickým přízvukem: „Chceš říct, že … vypadám jako ghúl?“

Svěsila jsem hlavu. Je to čím dál horší.

Velvet si uvědomila, jak zebra vzala její prohlášení. „Ne, samozřejmě, že ne,“ ujistila ji. Ale pak dodala: „Ale někdo tu jako jeden určitě páchne.“

Xenith si přičichla ke kůži. Obrátila jsem oči v sloup. A pak, aby si byla jistá, si čichla ke mně a hned odtrhla hlavu. Fujtajxl.

Calamity se na nás podíval. Čekal před obchodem a v tlamě měl Spitfirenin Hrom. (Jáva patrně byl – podle velké spadlé cedule před dveřmi – mléčně bílý hřebec s lehce hnědou hřívou a tmavě hnědými pruhy. Jeho Znaménko byl kouřící šálek kávy.) Když jsme se všichni zastavili, rozhodl se k nám přiletět.

Přistál hned u mě. Svou magicky upravenou pušku si dal do čerstvě ušitého držáku na sedle. Nabídl Xenith kopyto a úsměv. „Nazdárek!“

Chtěla jsem ho políbit. (Což není pocit, který bych obvykle měla u hřebců.)

Xenith se moc nechtělo. Opatrně mu nabídla kopyto, a pak cukala zpátky, když ho Calamity vzal do obou svých předních a nadšeně zatřásl. „Těšej mě, sem Calamity.“ Její přední noha se pořád třásla, i když už ji nedržel. „Vítej v grupě.“

„To je vše?“ zeptala se opatrně. Pořád se na něj dívala, jako kdyby nikdy neviděla pegase. (Což jsem si najednou uvědomila, pravděpodobně byl ten důvod.)

„Houbeles,“ řekl a pořád se smál. „Viděl sem vás optikou. Lilpip ti důvěřuje. A pokud ti důvěřuje vona, tak mi to stačí.“

„Ano,“ řekla Velvet a vzdychla si jako dáma. „Protože její odhad byl poslední dobou na úrovni Celestie.“ A nadále si prohlížela má zranění se stále větším mračením.

„Dobře, dobře! Byl to fakt blbej plán. Je mi to líto.“ Zoufale jsem se dívala na své přátele. „Věděla jsem, že to tam bude zlý a nechtěla jsem nikoho z vás tomu vystavit. Vím, že jsem vám měla věřit, že se o sebe postaráte, a že jsme měli zůstat spolu. Spolu jsme silnější…“ A bez vás jsem jak nicka.

Padla jsem na kolena únavou.

Velvet Remedy ke mně přišla a její roh začal zářit. Všem ostatním pokynula, ať se drží stranou a mají být potichu. O chvíli později se zalkla. „U Bohyní! Littlepip… co všechno se ti tam stalo?“

***                   ***                   ***

Velvet Remedy u mě klečela. Ležela jsem natažená na matraci v místnosti, která kdysi bývala dětským pokojem. Obsadili jsme pro sebe malý byt ve stejném bloku jako byla Jávova kavárna. Viděla jsem ostatní v dalších místnostech. Calamity procházel malé předměty, které našel v tomhle bytu. Xenith vařila. SteelHooves se mračil.

„Zajímalo by mě, proč se tím vůbec zdržovali,“ divil se Calamity a zíral na plaňky, které před hodinou vytrhl ze dveří. Teď sloužily jako základ pro oheň. „Tady v centru města není nikdo, kdo by nebyl dostatečně odhodlaný nebo bláznivý, aby ho zastavily nějaký plaňky. Proč se tedy zdržovali zabarikádováním nějakejch dveří?“

Xenith našla několik hrnců a začala nad ohněm vařit něco sladce vonícího. Kolem ní bylo několik dalších hrnců s ingrediencemi, každý z nich čekal, až přijde na řadu. Třeba máme štěstí. Od té doby, co jsem odešla od Homage, mi chyběl dobrý kuchař.

Cukla jsem sebou. Co jen bych dala za to, abych ji mohla vidět. Místo toho je teď ve smrtelném nebezpečí a já… cítila nával vzteku a viny, že právě teď nepracuji na její záchraně. Proklínala jsem Red Eye. „Proč jen musel jít po Homage?“

„Myslim, že nejde,“ řekl Calamity z druhé strany místnosti. „Jde po DJ Pon3ovi. Vysílá vo tobě moc pěknejch věcí, takže si nejspíš Red Eye myslel, že je to tvůj přítel. A dokoumal, že tě tak bude nejlíp vydírat.“

„Pokud si nevydedukoval, že budeš chtít zachránit všechny,“ dodal SteelHooves ponuře. „A že se kvůli tomu radši sama zmrzačíš a uděláš nemožné.“

Měla jsem sto chutí mu říct, že to byl Staršina Pancéřníků, kdo celý plán vymyslel, ale nechala jsem toho. SteelHooves mě nenutil jít na tuhle misi sama, pouze podpořil mé rozhodnutí. Vzhledem k tomu, jak se se Staršinou Blueberry Sabre před tím bavil, nejspíš by mě podpořil i kdybych řekla, ať se Staršina vyjebe.

Podívala jsem se na SteelHoovese a Calamityho a opět mě překvapil rozdíl, jakým způsobem mě oba podporují. Calamity byl věrný. SteelHooves… poslušný. Neposlouchal nutně mě, ale kohokoliv považoval za velitele. Přece jen to byl voják od hlavy ke kopytům.

Velvet Remedy přes mě opět přejela svítícím rohem. Dávala si záležet, aby jí neuniklo jediné zranění. Jak jsem předpokládala, zlomené žebro a propíchlá plíce si vyžádala nejvíc péče. (Xenith za to dostala spoustu velmi ostrých pohledů, které by nedokázal napodobit ani SteelHooves). Nicméně ocenila, že do mě Xenith nenalila žádné léčivé lektvary. Udělaly by víc škody než užitku a takhle Velvet aspoň může vše krásně srovnat svými kouzly.

Zakuckala se, když se s rohem dostala k ocasu. „Littlepip!“ naklonila se blíž a snažila se o co nejchápavější hlas. „Jak se ti podařilo nechat se zranit tam dole?“

„Za to já nemůžu,“ řekla Xenith z druhé strany místnosti.

„Co?“ Calamity se díval okolo. „Co se Lilpip zas stalo a kde?“ Zabořila jsem obličej do kopýtek a snažila se tvářit co nejméně trapně.

„Do toho ty nestrkej nos,“ řekla Velvet přísně a otevřela batoh se zásobami medicíny. Calamity měl poslední dobou velké štěstí při hledání, takže jsme byli dobře zásobeni.

Mému pocitu neuvěřitelného studu nepomohlo, že jsem si začala představovat jak mi to dole Homage pofoukává, aby ulehčila bolesti.

Velvet se zcela běžně vrátila k původní diskuzi. „Chápu, že máš o Homage starost, ale nenech se tím zničit. Pamatuj, že dokud to Red Eye neudělá, má způsob jak tě ovládat. Pokud by Tenponskou Věž skutečně nechal zničit, jediné, co by mu zbylo, by byla naštvaná Littlepip. A jestli je alespoň z poloviny tak chytrý, jak ho vykresluješ, neudělá to.“

Kousla jsem se do rtu.

Calamity se zvedl a zavrtěl hlavou. „Nechci bejt hlasem zkázy, ale…“ Pegas se zastavil a začal se nervózně drbat na své oranžové hřívě. „Jestli propašoval megakouzlo do Tenponskej Věže, musel to udělat dřív, než vymyslel ten plán s tebou. Takže jedinej důvod, proč to nevodbouchne, je ta vaše dohoda.“

Zamračila jsem se. „Myslíš si tedy,… že Věž odstřelí, jakmile se dozví, že je Bohyně mrtvá?“ Tohle mě vůbec nenapadlo. „Samozřejmě, pokud se mi to podaří?“

Calamity žmoulal svůj klobouk. „No… nemám tucha. Ale DJ Pon3 má spoustu posluchačů.“ Calamity se zamračil pořádně. „Každej diktátor se chce všech nesouhlasnejch názorů zbavit.“

Skoro jsem se zeptala, kolik diktátorů Calamity vlastně zná. Ale pak jsem si vzpomněla na něco, co mi kdysi říkal.

„Nevěř jim,“ řekl mi kdysi, „Enkláva nemá nejmenší zájem o kohokoliv, kdo by byl proti jejich vznešenejm ideálům.“

Raději jsem přikývla a snažila se vypadat, že s ním souhlasím.

„Stern vyřízne jazyk komukoliv, kdo s Red Eyem nesouhlasí,“ řekla Xenith. Když vyslovovala jméno té gryfky dala na něj pohrdavý důraz. „Mlčela jsem roky, abych si zachovala ten můj.“ A pak dodala: „Je fajn moci znovu mluvit otevřeně.“

SteelHooves zavrčel. „Teď, když jsme všichni spolu, nechápu, proč se nesebereme a nerozstřílíme mu to tam na hadry. Zabijme ho.“

Hluboce jsem si povzdychla. „Zaprvé to není tak jednoduché. Staršina Blueberry Sabre měla pravdu. Je neustále chráněn a zmizí dřív, než se k němu dostaneme…“

Co jsem neřekla, bylo, že si nejsem tak úplně jistá, jestli tam chci všechno zničit. Vlastně jsem to nechtěla vůbec. Chtěla jsem osvobodit všechny otroky, ale to přece nebylo to samé, ne?

Krucinál! Bylo mnohem jednodušší rozhodovat se, než jsem poznala, že ten zlej hajzl má, jakkoliv jsem to hodnotila, pravdu. Stavěl něco lepšího, lepší budoucnost. Nebo aspoň její část. A obětoval kvůli tomu všechno, od vlastního domova po cizí svobodu.

Vzpomněla jsem si na konverzaci s Pozorovatelem. Mluvil o tom, jak ona „jiskra“, ceněná ctnost, se může proměnit v přesný opak. V Red Eyeovi jsem našla Štědrost. Ale i štědrost se může změnit v něco odporného, obzvlášť když dáváte něco, co vám nepatří.

SteelHooves zaržál. „Copak vážně věříte, že má Red Eye megakouzlo?“

Zarazila jsem se.

„Nevybuchnutá moržárová bomba? Kde by ji vzal?“ zeptal se SteelHooves. „Copak se něco takového válí jen tak někde na zemi nebo co?“

Velvet Remedy, Calamity a já jsme se na sebe podívali.

„Ale ne…“ zamručel. „Copak jste vy tři zase udělali.

V budově by bylo slyšet padnout špendlík. Teda kromě praskajícího ohně a bublajícího kotlíku. Několik minut po našem vysvětlení bylo ticho.

„Vy jste dali moržárovou bombu Nové Appleloose?“ vykřikl. U každého slova dupnul a jeho plechový ocas cinkal. „Města známého na míle daleko, že prodává Red Eyeovým otrokářům?“

„Ayep.“

„Který idiot tohle vymyslel?“ dožadoval se SteelHooves odpovědi.

Neodpovídala jsem a radši se snažila si vzpomenout. Pamatuji si, že jsem měla nějaké pochyby o posílání otroků zpět do Nové Appleloosy. Ale už si nevzpomínám, že bych měla stejné pochyby při předávání vejce.

Calamity zvedl kopyto a tvářil se mrzutě.

„Proto…“ zeptala se Xenith, „ti říkají „Calamity?“

Velvet Remedy si stoupla vedle něj.

SteelHooves funěl. „Uvědomuješ si, že Red Eye je vlastně ten jediný důvod, proč nějaké město jako New Appleloosa existuje?“ Jeho hledí se podívalo na nás všechny, ale nemělo žádnou mimiku. „To místo bylo pár chajd bojujících o přežití, dokud nepřišel on a nedal jim filtrační čip. Muselo vás napadnout, že mu něco dluží!“

Calamity zavrtěl překvapeně hlavou. „Promiň, parťáku, ale vo tomhle jsem fakt nevěděl.“ Já jsem zafňukala a schovala si obličej do kopýtek.

Dal jsem filtrační čip malému městečku, které se topilo ve vlastních problémech, a nechal je okusit jaké to je, mít čistou vodu.

Homage umře, a byla to moje vina.

***                   ***                   ***

PipBuck klikal jako pominutý. Upozorňoval mě, že voda, ve které se koupu, je radioaktivní. Velvet s tím počítala a měla vedle připravený lektvar RadAway. Jakmile vylezu, hned ho vypiji. Voda byla vzácná, a kdo ji měl, jí na koupel neplýtval. Pokud teda nežil někde s filtračním čipem, například v Tenponské Věži nebo Fillydelphských Ruinách.

To klikání mi připomnělo, že jsem posledních pár týdnů měla v Pustině obrovský štěstí. Každodenní problémy jiných poníků se mi jako zázrakem vyhýbaly. Nemusela jsem pít radioaktivní vodu ze záchodu.

Ze zdi mezi obývacím pokojem a koupelnou toho moc nezbývalo, takže jsem se vlastně myla skoro před nimi. Xenith hlídala kotlíky. Velvet mi pomáhala seškrábat špínu z míst, na které běžně používám magii, a zároveň sledovala Calamityho, který se snažil zprovoznit rádio, co našel v jiném bytě. Dával ho dohromady ze součástek z jiných zničených rádií. SteelHooves hlídal u dveří.

Rádio zablikalo a probudilo se k životu.

„Jupíííí! Vítejte poníci z Fillydelphie. Tady DJ Pon3, přináším trochu světla i do těch nejtemnějších koutů Equestrijské Pustiny. Tenhle signál už nikdo nenaruší, kotě! A to vše opět díky naší hrdince ze Stájí Dvě. Tyhle rádiové vlny dosáhnou i do té proklaté díry. Zdá se, že se naše Stájnice dostala přímo do srdce Red Eyeovy otrokářské základy a dala tomu parchantovi co proto. Připravila ho tak o polovinu jeho podřízených a dokonce i o malou část jeho velké armády otrokářů. A také se jí podařilo vymazat ze světa Zrůdu z Kráteru. Dokonce si vzala na paškál i hrdost Red Eyeova zástupce, Stern. A to není všechno! Naše Hrdinka Pustiny, Nositelka Světla, vykopla do Red Eyeovy zdi tak velkou díru, že nyní mohu předat své skromné zprávy i do tak vzdáleného místa! Děkuji ti, Stájnice!“

Potopila jsem se hloubš a zafňukala. Radost, že jsem opět slyšela Homagin hlas (i když byl samozřejmě pozměněn), byla okamžitě vystřídána potupou, když můj kardinální průser byl popsán jako hrdinské vítězství. Tohle jsem si nezasloužila.

„Pokud naší Nositelku Světla někde potkáte, vzdejte jí hold! Poznáte ji snadno. Bude s ní totiž jedna zebří otrokyně, kterou zachránila, jako třešničku na dortu během své poslední mise. A pro vás ostatní, kteří jste stále ve Fillydelphii, jsme s vámi, vaše bolest není zapomenuta. Nevzdávejte se, podle toho, jak znám naši Nositelku Světla, ještě s Red Eyem neskončila!“

Xenith se dívala na rádio a pomalu mrkala. „Odkud to všechno ví?“ Vždyť jsme se zpoza Zdi dostali teprve před třemi hodinami.

Zebra se podívala na mé společníky: „A proč nemluví taky o vás? Vždyť to byla taky vaše zásluha. Včetně našeho útěku, za což jsem velmi vděčná.“

Calamity se zasmál. „Houbeles, to nic nebylo.“

Velvet Remedy zavrněla: „Protože jsme to tak chtěli… poprosili jsme DJ Pon3ho aby nás nezmiňoval. To tady Littlepip si zaslouží všechnu slávu.“

Zamručela jsem. Ušili na mě boudu.

Nadechla jsem se a chtěla něco říct, ale Velvet mi dala kopyto před pusu a zašeptala mi do ucha: „A jestli si myslíš, že zapomenu na ten komentář o „vratech od stodoly“, tak na to zapomeň.“  Usmála se, zatímco jsem spadla ještě hlouběji do vany pod tíhou mého studu.

DJ Pon3ův hlas i nadále mluvil o novinkách a radách pro poníky z Pustiny. Přejel mi mráz po zádech, když mi došlo, že nemá ani tušení v jakém je nebezpečí.

„Máme tu varování pro poníky cestující centrální Equestrií. Držte se dál od oblastí kolem Ponyvillu. Dostávám zprávy, že Everfríský Les je v plamenech. Zatím se plameny nešíří příliš rychle, ale pomalu z Lesa vytlačují místní děsivé obyvatele. Dokonce mám potvrzené, že dorazili přímo do města. Naštěstí jediní poníci v tomto městě jsou nájezdníci. Přeji tedy tímto příšerám dobrou chuť!“

„Když to není tohle, je to něco jinýho,“ povzdechl si Calamity. Poukázal tím na fakt, že Nádherné Údolí je přesně na druhé straně a Ponyville je tak mezi námi a naším cílem. Naštěstí budeme cestovat hodně vysoko, takže se nám snad podaří se všem těm potížím vyhnout.

„Tedy, pokud tam pod náma nebudou mantikóry nebo tak něco.“

Znala jsem svoje štěstí a zvrácené chutě Equestrijské Pustiny. Určitě potkáme naštvané draky.

„Další těžký den v Pustině je skoro za námi. Novinky máme za sebou, a teď je na řadě muzika. Rozlučte se tedy s nepříjemnou statikou a pozdravte nádhernou muziku! Vysíláním vás provázím já, DJ Pon3…“

Hlas utichl a ozvala se jedna z těch novějších písniček, které jsem přinesla ze Stájí Dvacet Devět.

„Zdají se vám sny…?“

***                   ***                   ***

Ta koupel mi udělala moc dobře. Jakmile mi Velvet zpravila žebro a plíci magií, začala jsem okamžitě upadat do spánku.

SteelHooves přišel. „Littlepip, můžeme si promluvit? O té zebře.“

Dlouze a bolestně jsem si povzdechla. Znovu? Předstírala jsem, že jsem neslyšela. „Míchané polevy? Nevedeme, omlouvám se.“

„Vtipný,“ řekl suše. „Vážně si s tebou potřebuji promluvit.“

„Do zoo? Dobře, ale musíme my čtyři jít s tebou?“ Dala jsem důraz na číslo čtyři, ale pak mi došlo, že s Pyrelight nás je pět. Kde vlastně ten nádherný ptáček byl?

Velvet se tiše zasmála. Pak vstala a došla k Pancéřníkovi. Sklonila hlavu, obalila jeho tělo telekinetickou magií a chtěla ho vytlačit ven. „Promiň, SteelHoovesi. Celý den zachraňovala Equestrii. Předsudky se musí projednat jindy. Co takhle příští měsíc?“

SteelHooves zaržál a dupnul. „Možná ji chceš mít ve své skupině, ale i kdyby mi to nevadilo, žádný Pancéřník ji nepustí dovnitř citadely živou.“ Díval se na mě skrz Velvetinu bílou hřívu. „Nebo se pletu a nejdeme tam?“

Klesla mi hlava. Ten ghúl má zase pravdu. Vedení Stáj-techu byla má další zastávka. Musela jsem si důrazně… promluvit se Staršinou Blueberry Sabre. Jenomže tam jsem Xenith vzít nemohla. Daleko větší šanci bych měla přijít tam s alicornem a tvrdit, že je to kamarád.

Velvet Remedy ho odtlačila skoro až mezi dveře, když jsem řekla: „SteelHoovesi, Xenith je tu vítaná. Zůstane tu tak dlouho, jak bude chtít. Pokud se ti to nelíbí, můžeš jít, kam chceš.“ Dívala jsem se na něj a snažila se, abych byla co nejpřátelštější¨. „Pamatuj, že i Applejack nabídla své přátelství zebře…“

Odpovědí mi bylo nečekané zavrčení. „Ano, a kdybys věděla, jak to dopadlo, nikdy bys o tom nemluvila!“

Oh, minové pole. „Dobře… ale nějak jsem se stala vůdcem téhle skupiny, a rozhodla jsem se jí dát šanci. Pokud tu s námi chceš zůstat, dáš jí ji taky. Nestane se, že Xenith záhadně zmizí jakmile se otočím…“

Velvet Remedy se na mě překvapeně podívala. Tohle osočení nečekala v naší skupině. Neviděla Applesnackovy vzpomínky, a nedokázala si představit, že by někdo z nás byl něčeho takového schopen. Záviděla jsem jí její nevinnost. SteelHooves mlčel.

„…takže dokud budeš s námi, budeš ji kurva milovat. To je rozkaz.“ Dívala jsem se na něj přísně.

„Když je tohle za námi,“ dodala jsem spěšně, „máš naprostou pravdu o Pancéřnících. Do budovy Stáj-Techu s námi nemůže. Což znamená že… hm… se budeme muset zase rozdělit, ale tentokrát jen na chvíli.“

SteelHooves chvíli stál, pak strnule přikývl. Otočil se a málem vrazil do Xenith, která k nám šla s kotlíkem v puse. Trapně se na sebe podívali, pak se obešli, a zamířili každý svou cestou. Velvet ustoupila a nechala Xenith projít, a potom za ní zavřela dveře.

Xenith se sklonila a položila kotlík na zem. „Jak se zdá, opět jsem předmětem hádky.“

Byla jsi předmětem hádky,“ opravila ji Velvet něžně.

„Copak jsem to neřekla?“ zeptala se zmateně. Zasmála jsem se a zakryla to kopytem.

Velvet obrátila oči v sloup. „A co je tohle?“ zeptala se a ukázala na kotlík. Pak zatřepotala ušima. „Prosím, řekni mi, že v tom není maso.“

Xenith byla překvapená. „Ovšem, že ne. Zebry jsou vegetariáni… stejně jako poníci, pokud vím. Nebo nejsou?“

Všimla jsem si, jak se Velvet obrovsky ulevilo. „Ano! Jsme! Díky Celestie… konečně!“ Přišla ke Xenith a objala ji kopytem kolem krku. Viděla jsem, jak se v Xenith najednou zvedlo napětí. „Ty a já budeme nejlepší kamarádky, budeme si rozumět.“

Velvet odstoupila a podívala se na Xenith. „A Littlepip není jediná, kdo potřebuje lékařskou péči.“ Doktorsky-mateřská stránka byla opět ve vedení Velvet, a když sundala matraci z horní palandy, a chtěla, aby si Xenith lehla, už to bylo moc.

Xenith odskočila, otočila se ve vzduchu a kopla do Velvetina nataženého kopýtka s takovou silou, že Velvet poodskočila se slzou v oku. „Nemám ráda, když se mě někdo dotýká!“ vykřikla Xenith.

„Aha.“ Velvet mrkla. Pak si uvědomila co se děje. „Ahá!“ Dívala se na zebru a vypadala víc a víc chápavě. „Ježkovy voči, Xenith… moc se omlouvám!“

Neřekla jsem nikomu o tom, co mi vyprávěl Číslo Čtyři. Necítila jsem se v právu. Velvet to ani nepotřebovala, došlo jí to. Samozřejmě, díky bohyním, bez detailů.

Opatrně si stoupla na zraněné kopýtko a znovu se omluvila. Po omluvě ale přišla žádost: „Slibuji, že se tě nebudu dotýkat bez povolení. Mrzí mě to. Ale jsem zdravotník a budu se o tebe muset postarat.“

„To zvládnu sama,“ zaržála Xenith.

Velvet přikývla. „Ovšem, že ano. Ale já to umím líp.“ Tohle nebylo vychloubání. Velvet dokázala vyléčit zlomené žebro a propíchnutou plíci. Neměla jsem nejmenší důvod pochybovat.

„Zasloužíš si lepší péči. Hlavně od ostatních, ale taky od sebe sama. Nech mě, ať ti pomůžu,“ pokračovala Velvet. „Tak dobře jak jen budu moct.“

Xenith si odfrkla. „Přišla jsem předat dar té malinké, ne aby mě podněcoval nebo ošetřoval zdravotník.“

Obě se na mě otočily. Tak napůl jsem cítila nutkání opět předstírat, že jsem je neslyšela. Kruci. Naše rodina se rozšířila natolik, že potřebujeme vymyslet nějaká základní pravidla. Ale proč bych to měl být já? Copak nejsem, vzhledem k mé chybějící zkušenosti, ta nejméně kvalifikovaná?

„Xenith,“ řekla jsem něžně. „V této skupině si musíme důvěřovat. Staráme se o sebe, svěřujeme si naše životy, a každý ze skupiny používá své talenty ku prospěchu všech.“ Přestala jsem, abych si utřídila myšlenky. „Jsi tu nanejvýš vítaná, a doufám, že s námi zůstaneš. Ale stát se členem téhle skupiny bude vyžadovat nějaké oběti. Řekla jsi mi, že jsem za tebe zodpovědná. To znamená, že se musím postarat, abys dostala péči, jakou potřebuješ. A já rozhodla, že se musíš nechat ošetřit od Velvet Remedy, tak jako my všichni.“ Podívala jsem se na zebru před sebou. „Tedy, pokud se nerozhodneš, že mě zprostíš té zodpovědnosti.“

Xenith se zúžily zorničky. Pomalu ale jistě si lehla na matraci. „Ne, nezprostím, malý poníku.“

Vydechla jsem. Netušila jsem, že zadržuji dech napětím.

Velvet Remedy se opatrně přiblížila k zebře. Zastavila se u kotlíku, který jí stál v cestě. Přičichla si. „Xenith, co je to za dar?“

„Posilňující lék,“ Xenith řekla. „Doplní energii a vyléčí roh, který malá tak přetěžovala kvůli naší záchraně.“

Mrkla jsem. Na jednu stranu tohle byly skvělé zprávy. Když jsem vyhořela naposled, trvalo dny se zotavit. Nemůžu si dovolit zůstat v posteli tak dlouho, dokud Red Eye ohrožuje Homage. Na druhou stranu si nemůžu pomoct, ale co taková zebra ví o jednorožcí magii? A co teprve o unikátních lécích pro jednorožce?

„Znám mnoho starých receptů. Na léčení, posílení nebo na ublížení,“ řekla Xenith. „Pokud budu mít potřebné přísady, mohu uvařit lektvary, které tě trvale pozmění a posílí. Budeš pak lépe připravená na boj.“

Pozmění? Nevím, jestli se chci nechat změnit.

„Tenhle lék takový není, ale mám přísady na jeden z těch elixírů – posilní ti kosti, takže pak bude těžší je zlomit. Mohu ho pro tebe uvařit… pokud mi to dovolíš.“

Velvet byla skeptická. „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Ne ten dárek, tedy.“ Než jsem stihla protestovat, Velvet připomněla proč. „Littlepip se se zebří „medicínou“ už setkala. Má velmi zlé zkušenosti a je si vědoma i těch špatných stránek.“

Xenith se dívala na nás obě. „Nikdy bych nenabízela něco návykového. A nikdy bych nedala příliš velkou dávku.“ Zebra se na Velvet zamračila a podívala se na mě. „Řekla jsi, že používáte své talenty ku prospěchu skupiny. Mohu se také podělit o svůj talent?“

Velvet zafrkala, když Xenith tak rychle použila proti mně můj vlastní argument. Zebra natáhla krk. „Viděla jsi Red Eye. Je to poník, co se vylepšil stroji a technologií. Jestli z něj skutečně chceš udělat svého nepřítele na život a na smrt, měla bys využít všech výhod. Proč ne tedy ty, které ti nabízím? Pokud je Red Eye i můj nepřítel, proč bych se neměla podělit?“

Mou odpovědí bylo, že jsem přišla ke kotlíku a sundala víko. Lék uvnitř měl zvláštní nasládlou vůni a pára mi vyčistila všechny dutiny. Bez jakéhokoliv otálení jsem začala pít.

***                   ***                   ***

Moje magie byla úplně vyčerpaná. Po léku od Xenith a noci odpočinku jsem pořád nedokázala zvednout ani ten prázdný kotlík. Ale začala jsem cítit, že se má síla obnovuje. A vzpomněla jsem si na věc, která moc magie nepotřebuje.

Položila jsem jednu kouli paměti na podlahu. Obětovala jsem všechny kromě dvou na toho super alicorna. Ale tyhle dvě byly v druhém batohu. Lehla jsem si a soustředila se na tu kouli…

<-=======ooO Ooo=======->

Noc osvětlovaly záblesky světla – blesky z foťáků davu novinářů a paparazziů. Stáli v davu protestujících. Ti křičeli hesla, a kdo nekřičel, držel v puse transparent. Můj poník stál na mramorových schodech a díval se dolů na čtveřici obrněných policistů, jak si prorážejí cestu skrz.

Měla jsem na sobě brnění, ale na rozdíl od vzpomínek Applesnacka, tohle brnění nebylo vůbec těžké nebo stísněné. Ve skutečnosti jsem ho skoro necítila. Zjistila jsem to vlastně tak, že jsem měla hledí s UDSkem a cítila poníkovský pot. (Velmi krásně vonící klisní pot. Nemohla jsem si pomoct.) Zjistila jsem také, že cítím křídla, což mi neudělalo úplně dobře. Byla jsem pegas.

Na obou stranách stáli další pegasové v segmentovaném brnění, podobným jako měla Enkláva.

Policejní poníci se dostali davem ke schodům. Všimla jsem si, že eskortují zebru, která byla v řetězech a těsném doprovodu obrněných poníků.

Jeden vykročil vpřed a začal mluvit na někoho za mnou. „Chytili jsme ji ve zbrojovce Ironshod. Chtěla ukrást plány protitankové pušky.“

Zebra protestovala: „Nepravdivé toto osočení jest, neb do Ironshodu mi byl povolen vjezd!“ Její exotický hlas zněl podobně jako Xenith, a podle zvláštního veršování jsem poznala, o koho jde. Zecora ztišila svůj hlas a zeptala se toho vedoucího: „Vymýšlíte si, abych mohla dostat trest?“

„Věděla jsem to!“ ozval se mně známý hlas. Růžový párty poník přišel k zebře blíž a sjížděl ji pohledem. „U všech vokatých, když si uvědomím, že jsem ti dovolila nás napálit! Ty… šejdířko!“

Zecoru to bolelo. Pinkie Pie neustupovala, a místo toho začala zpívat. „Je to čarodějka, je zlá a moc velká… (She’s an evil enchantress and she does evil dances…)“

„Pinkie Pie, nejsem žádný zjev, tak jak popisuje tvůj zpěv.“

„Mě neošálíš, Zecoro. Já… už nikdy.“ Pinkie Pie se otočila a byla naštvaná. Bylo to poprvé, co jsem Klisnu Ministerstva Morálky viděla naštvanou, a děsilo mě to.

Pak velmi potichu zamumlala.  „Doufám, že máš ráda kameny!“

Pinkie Pie se podívala na mě a poté ukázala kopýtkem na dva pegasy vedle. „Ty a ty, eskortujete mou starou kamarádku…“ Pinkie tahle slova syčivě procedila mezi zuby, „… ke konvoji. Zecora stráví zbytek života jako host v Shattered Hoofu. A chci všechny její vzpomínky. Buďte. Opravdu. Zlí.“

Dva pegasové po mé pravici zasalutovali a šli splnit rozkaz. Pinkie ukázala na mě. „Ty, za mnou.“

Růžová klisnička vyběhla schody a vešla do něčeho, co jsem považovala za budovu Ministerstva. Můj poník se otočil a následoval ji skrz tmavou prostornou vstupní halu k výtahům. Pinkie si pořád zpívala pod vousy: „…zlý lektvar udělá, pak zpucne tě, chramst! Je z tebe svačina!… (she’ll mix up an evil brew, and swallow you up in a big tasty stew!…)“

Přestala zpívat u výtahu. Což bylo fajn, protože by se to nepříjemně mixovalo s věčně hrajícím Pochodem Paraspritů, který hrál ve výtahu. Pinkie Pie se otočila a jednou ranou zmáčkla všechny knoflíky.

Výtah nás zavezl přímo do velké kanceláře s obrovským oknem z jedné skleněné tabule. Za oknem byl… Canterlot.

Pinkie Pie poposkočila doprostřed místnosti, otočila se a zpražila mě děsivým pohledem, který ve mně okamžitě vyvolal pocit, že mě naseká a zapeče do dortu. V další vteřině se rozesmála. Mávla kopýtkem ve vysokém oblouku a začala se smát: „DIVADLO!“

Zemní poník v letech padl na zem a začal se smát. „Tomu říkám, někoho napálit!“

Můj poník poposkočil a přiběhl k oknu. UDS identifikoval poníky u vozů dole. Konvoj, který měl odvézt Zecoru do Shattered Hoofu vyrážel. Nad ním se vznášeli dva pegasové v brnění.

Cítila jsem, jak si zvedám hledí. Viděla jsem se v odrazu na skle. Měla jsem fialové oči, modrou srst a duhovou hřívu. Pinkie přiskočila ke mně a její obraz se také objevil v zrcadle. „Nic se jí nestane, že ne,“ zeptala se se znatelnou obavou v hlase. „Že ne, Dashie?“

Můj poník přikývl. „Je s těmi nejlepšími, které Ministerstvo Úžasnosti má. Jinak bych takový risk nedovolila.“

Pinkie přikývla a podívala se na konvoj. Už byl vzdálený dva bloky. Pinkie se zastavila, natáhla kopýtko a zamávala jím. „Hm…“

Rainbow to ignorovala, zamračila se. „Zebří sympatizanti zaútočí za tři…“

„Dva!“ vykřikla Pinkie nadšeně. „Jupí, Zecora bude úžasný špion!“

„Jedna…“

Zablesklo se, když první vůz v konvoji vybuchl. Ke konvoji přiběhly postavy v černém a všude byly záblesky z ústních zbraní.

Rainbow Dash si opět nasadila hledí. „A je to tady.“

<-=======ooO Ooo=======->

***                   ***                   ***

Seděla jsem v obývacím pokoji a snažila se zvedat malé věci. Právě jsem to zkoušela s krabičkou žvýkaček. (Nedovedla jsem si představit, že by to bylo užitečné ještě k něčemu. Kdo by taky chtěl jíst dvě stě let starou žvýkačku?)

Po snídani, která se od včerejší večeře nedala vůbec rozeznat, jsme se snažili více poznat Xenith. Na oplátku jsme se jí i více představili a povyprávěli jí o našich zážitcích za posledních pár týdnů.

„Nikdy jsem bloodwingy neviděla,“ přiznala Xenith. „Ale viděla jsem vysáté mrtvoly, které za sebou zanechávali. Přesto… nebyla raketa příliš moc?“

„SteelHooves nepřítele nikdy nepodceňuje,“ řekl Calamity.

Ghúl zafrčel. „A co říct o vašem řešení jak se vypořádat s pronásledujícími Alicorny v Manehattanu.“

„Vlastně,“ přerušila konverzaci Velvet. „Myslím si, že teď je na řadě Xenith.“ Podívala se na ni přívětivým pohledem plným podpory. „Proč nám třeba neřekneš o tom, kde ses naučila vařit ty tvoje lektvary?“ Velvet účelně navrhovala příběhy, které byly před Fillydelphií. Snažila se o co nejmenší konflikt.

Xenith se zdráhala mluvit, ale ticho na ni bylo až příliš dlouhé. „Naučila jsem se vařit lektvary a léky, jak přírodního tak magického původu od prarodičů. V mládí byli dobrodruzi, svým způsobem. Snažili se dostat na daleká zakázaná místa – dokonce i do Everfríského lesa, kde hledali Zecořinu chalupu. Také procházeli Vyhlídkovou rovinu, která je nad Žabí dolní bažinou podél nejodpornějších záhybů Ponytomicu – snažili se nalézt staré recepty a informace o zebřím národu, které byly ztracené po staletí. Od nich jsem se dozvěděla všechny příběhy… vlastně vše co o zebrách vím.“

Přestala jsem stavět pevnůstku z patron a žvýkaček a podívala se na ni. Přišlo mi zvláštní, že by zebry chodili po pustině a hledali cokoliv užitečné, tak jako to dělá většina poníků. Nevím, co jsem čekala. Něco více, vojenského a jedinečného pro zebry, asi.

„Mí prarodiče patřili mezi přeživší ze Stájí Tři, tak jako většina zeber v Pustině. A jak v mládí bývá, snažili se oprostit od toho, co se je snažili naučit jejich rodiče. Chtěli vědět víc, než co se ústně předávalo mezi zebrami po generace od Uzavření.“

Nepotřebovala jsem vědět, co je to Uzavření. Kdokoliv byl ze Stájí, to věděl. Přesto bych se ráda něco dozvěděla o Stájích, jejichž plány mám v PipBucku. „Stáje Tři?“

SteelHooves zavrčel. „Stáje, kde se spolu vychází,“ zafuněl posměšně. Viděla jsem, jak Velvet zacukaly uši.

„Další pokusné stáje,“ vrčel. „Všichni zebří občané byli „náhodně vybráni“ do Stájí Tři. Tak aby tvořili polovinu osazenstva.“

Xenith se zamračila za to vyrušování, ale přikývla jeho slovům. „Dlouho před časem mých prarodičů. Ale z příběhů jsem se dozvěděla, že Vrchní klisny všem řekly, proč byl do stájí kdo vybrán. A proč Stáje nemají žádné texty nebo plakáty o historii nebo tehdejších událostech.“

Ahá. Místo, aby vše upravili, tak Scootaloo a její přátelé, zabránili vlivu Ministerstva Projevu, co nejvíc to šlo.

Velvet Remedy se zeptala: „Klisny? Bylo jich víc?“

Xenith přikývla. „Jeden poník a jedna zebra.“

V hlavě se mi vynořovaly vzpomínky na výsledky všech Stájních experimentů. Přesto, jestli existovali přeživší… „Co se pokazilo?“

„Proč by se mělo něco pokazit?“ zeptala se mě Xenith. „Zebry a poníci spolu mohou vycházet, je-li k tomu příležitost.“

SteelHooves opět věděl odpověď na mou otázku. „Stáj Tři byla postavena blízko jedinému městu s určitou zebří populací,“ řekl. „Canterlot.“

Ale ne.

Xenith viděla můj výraz a smutně přikývla. „Ani Stáje nemohou odolat účinkům Růžového Mraku navěky. Stáje vydržely přes jedno století, než si Mrak prokousal cestu dovnitř. O jednu generaci později, ti, kdo mohli, otevřeli dveře a uprchli. Většina účinky Mraku nepřežila, ale mí pra prarodiče měli štěstí.“

***                   ***                   ***

„Vy jste… zabili draka?!“ Xenith přecházela pohledem mezi mnou a Calamitym a nevěřila vlastním očím ani uším. Když se mě zeptala, už byla umírněnější: „Je to pravda, nebo se mi mstíš za Králíka zkázy?“

„Králík zkázy?“ zeptala se Velvet zvědavě.

Calamity vytáhl z batohu knížku. „Myslim, že to bude vo tomhle.“

Přinesla jsem si knížku telekinezí. Potila jsem se, ale zvládla to bez zaškobrtnutí. Zebří bojová umění.

„Kdes to našel?“ zeptala jsem se hned otevřela seznam kapitol.

„V kartotéce na stanici,“ řekl. „Jen to bylo pod „N“.“ (Pozn. autora – V originále P jako Prohibited – zakázané, protože tady by došlo k ztrátě vtipu, vybral jsem N jako Nečíst)

Pokrčila jsem rameny.  Úvod popisoval bohatou zebří historii bojových umění. Většina stylů byla pečlivě cvičena a vylepšována celá století (Tak jako třeba Styl Padlého Císaře), ale byly tam i novější. Ten nejnovější existoval jen pár led před tím, než byla kniha vytištěna. Styl Králíka zkázy. Autor o něm mluvil jako o zvráceném stylu ovlivněném drogami ze země poníků.

Zavřela jsem ji. Přečtu si ji později.

Xenith klepla kopýtkem. „Littlepip, s tvým dovolením, skutečně je jedno místo, kam bych s vámi ráda došla. Chápu, že teď jsou důležitější záležitosti, ale je to pro mě moc důležité.“

„Ovšem, že… no tak moment, proč myslíš, že o tom rozhoduji já?“ podívala jsem se na ostatní. „Proč se všichni chovají, jako kdybych byla velitel?“

„Littlepip má pravdu,“ Calamity zaržál. „Kromě toho máme důležitější věci, takže bysme si nejdřív měli poslechnout, co je v plánu.“

Vděčně jsem přikývla a navrhla: „Nejdřív musíme do vedení Stáj-Techu. Mám něco, co chce Staršina Blueberry Sabre. A také mám plán, jak to vyměnit za přístup do hlavního počítače Stáj-Techu.“

SteelHooves tázavě zaržál.

„Red Eye staví pevnost, které říká Katedrála, na místě, kde byla Stáj 101. Předpokládám, že hlavní počítač Stáj-Techu bude mít seznam všech lokací Stájí. Je to nejrychlejší způsob jak se dozvědět, kde má Red Eye hlavní základnu.“

Podívala jsem se na Calamityho. „A pak poletíme do Tenponské Věže a začneme evakuaci.“

Calamity se ušklíbl a podíval se na Xenith. „Promiň, že přerušuju. Jen jsem ukazoval, vo co jde. Na co ses to před tím chtěla zeptat?“

Zmateně jsem mrkla. „Cože? Jak o co jde?“

Xenith se také ušklíbla a odpověděla: „Myslím, že jsi právě ukázala, proč tě všichni považují za velitele.“

Zírala jsem. Cože…? Kurvafix. Podívala jsem se na Calamityho, ale on se jen smál. Nechť mě Luna vojebe křídly.

„Můžeš jít sama,“ navrhl SteelHooves tak bezkonfliktně jak jen mohl.

Xenith přikývla. „Ano, ale cesta je dlouhá a nebezpečná pro jednotlivce. Raději bych dorazila později než vůbec.“ Podívala se na mě. „Ačkoliv, pokud odmítneš, opustím vaši skupinu, jakmile budeme nejblíž.“

Přikývla jsem. Chtěla jsem souhlasit, ale přišlo mi moudřejší se nejdřív zeptat. „Kam chceš jít?“

„Potřebuji… se vrátit do domova mého kmene. Vesnice, kde jsem žila se svou rodinou, dokud nepřišli otrokáři.“

„Rodinou?“

„Mí rodiče a manžel padli v boji. Moje dcera…“ Zebra zakuckala, než se opět rozpovídala. „Moje dcera byla příliš mladá, aby se hodila jako otrok a nebyla poník, takže nebyla k užitku ani do Red Eyeových škol. Stern ji nechala být, spolu s dalšími dětmi.

Velvet Remedy začala plakat za Xenith, která nebyla schopná nebo nechtěla plakat. Vzpomněla jsem si na slova nájezdnice z Shattered Hoofu, o tom, jak její město dopadlo stejně. Raději se přidala k nájezdníkům, aby se vyhnula jisté smrti.

„Stalo se to dávno. Před mnoha lety. Pochybuji, že mě vlastní dcera pozná, je-li ještě naživu.“ Xenithin obličej byl plný smutku, ale hlas měla pevný. „Měla-li jsem kdysi nějaké právo ji vychovávat, už jsem o něj dávno přišla. Jen to chci vědět.“

***                   ***                   ***

„Neměla bys nikam chodit,“ řekla Velvet, když jsme se blížili k budově Stáj-Techu. Budova sama byla za zdí, která ji oddělovala od zbytku Fillydelphie, tak jako Sternino město. „Tedy, kromě kliniky, kde si na týden dva odpočineš.“

Měla pravdu, ale nemohla jsem si to dovolit. Už takhle jsem se cítila sobecky, když jsem si ukradla den na pořádný odpočinek. Ale jakmile jsem měla dost magie na zvednutí Malého Macintoshe, věděla jsem, že je čas se pohnout.

Na druhé straně nás spatřila rodinka hledačů a hned se skryla. Bolelo mě, že se poníci nezdraví na ulicích, jako dřív. Usměvavá vřelá sousedskost byla kdysi sociální normou. Dnes v Pustině, je každý cizinec podezřelý. Usmála jsem se na hledače a zamávala na ně, když jsme šli kolem. Neoplatili mi to, místo toho se schovali ještě víc, chránili své mladé, a měli připravené zbraně, pokud bychom chtěli zaútočit.

Nesnášela jsem Pustinu. A Fillydelphii obzvlášť.

„Jejdanánku!“ Velvet Remedy vykřikla. Její oči zářily nadšením. „Ty jsi ale nádherná!“ Rozeběhla se rychle dopředu.

Na soše Sweetie Belle ve fontáně seděla Pyrelight. Většina radiace z Kráteru už z ní vyprchala, přesto měla auru pětkrát větší. Svou zlatou září prozářila celé nádvoří Pancéřníků.

Také jsem ji ráda viděla. A obzvlášť mě hřálo na srdci, jak mi pomohla za Zdí. Přiběhla jsem k ní se slzou v očích.

PipBuck mi začal klikat. Být v blízkosti Pyrelight bylo nebezpečnější než se koupat ve Fillydelphské vodě. Velvet už vyndavala lahvi RadSafu. Vypila víc, než je předepsaná dávka, a přiběhla k radioaktivnímu ptáčkovi, aby ho pomazlila. Pyrelight spokojeně zavrkala.

Aspoň teď Velvet nebude trávit tolik času v kouli s Fluttershy, když je tu s námi Pyrelight. Přesto jsem si nebyla moc jistá, zda tahle výměna stála zato.

„Všichni v téhle skupině jsou blázni,“ zamumlala Xenith, když šla kolem mě.

Přiběhla jsem k ní. „Ehm… tahle budova patří Pancéřníkům. Možná není úplně dobrý nápad, abys šla s námi. Nevadilo by ti počkat venku? Nebudeš tu sama a snad to nebude dlouho trvat.

Xenith přemýšlela. „A kdo by tu podle tebe měl se mnou zůstat?“

Věděla jsem, že potřebuji Calamityho, aby mě jistil, kdyby naše dohoda s Blueberry Sabre ztroskotala. A Pancéřníka potřebuji nejen kvůli diplomaci. Také jsem mu úplně nevěřila, že proti Xenith nic nepodnikne. Na druhou stranu, Velvet by si ráda užila trochu času s Pyrelight… a tu kouličku radiace s sebou vzít nemůžu. Sdělila jsem Xenith své rozhodnutí.

Zebra přikývla. „Dobrá tedy. Zůstanu tu s jednorožčí Fluttershy a jejím moržárovým Králíčkem zkázy.“

Supr čupr lupr.

„Možná… bys mohla uvařit ten lektvar, jak jsi mi nabízela?“ navrhla jsem váhavě. Chtěla jsem jí ukázat, že jí důvěřuji. Takhle se nebude nudit a bude ráda, že využije ten vzniklý čas. Nechtěla jsem se změnit. Už takhle mi nebylo dobře, když jsem vstupovala do těl jiných skrz koule paměti. A co teprve, kdybych se změnila v reálném životě.

Ale…

Xenith měla pravdu. Red Eye má spoustu výhod na své straně. Musela jsem se alespoň pokusit získat nějaké výhody taky pro sebe.

Xenith se usmála. „Jak si přeješ.“

***                   ***                   ***

„…ohně, o kterých jsme informovali včera, způsobila pravděpodobně Red Eyeova armáda. Gryfové v barvách tohoto krále otroků byli spatřeni s plamenomety na vzdálené straně Everfríského lesa. Avšak zatímco jiné lesy by už dávno lehly popelem, zde se ohně šíří velmi pomalu. Zdá se, že Everfríský les si nenechává nic líbit.“

Hlas DJ Pon3ho zněl na reprácích v čekárně pro hosty ve Stáj-Techu. Netrpělivě jsme vyčkávali a poslouchali.

„A další novinka pro mé věrné posluchače. Zdá se, že se Red Eye ve svých plánech zaměřil na Tenponskou Věž. Naštěstí pro její obyvatele, byla vybudována jako pevnost. Její jediný vchod je dobře bráněn a dá se do něj dostat jen velmi tězce. Poníci z Tenponské Věže se zabarikádovali uvnitř a jsou v bezpečí. Je tu spousta vody a potravin a nový vedoucí ostrahy zavedl systém přídělů, takže se ubrání dokud nepřijde pomoc.“

Vyskočila jsem na všechny čtyři. „Ne!“ zakřičela jsem. „Oni vás nechtějí obsadit, snaží se vás udržet vevnitř!“

„A nyní něco trochu neobvyklého. Obvykle vzkazy nečtu, ale mám tu jednu zprávu od mé asistentky Homage pro naši Stájnici. Ehm. Nejdražší Littlepip… oooo, to je ale sladké. Myslím si, že je tu někdo zamilovaný. Nejdražší Littlepip, vím, že to vypadá zle, ale také vím, že se sem budeš snažit dostat a zachránit nás. Věz, že jsme v pořádku. Máš teď mnohem akutnější záležitosti blízko tvého domova. Udělej, co je třeba. Později se setkáme na našem místě a slibuji ti mnoho orgasm… Jéje! Tohleto do veřejnosti nepatří. Myslím si, že si se svou asistentkou budu muset promluvit.

Mezitím se všichni nechme ukolébat nádherným medovým hlasem Velvet Remedy, která nám zazpívá o těžkostech pustiny!“

Zírala jsem na reprák. Tělo bylo paralyzované, čelist až na podlaze. Do tváří mi vplula krev (a také do jiných míst). Ozval se medový hlas Velvet Remedy, který nahradil hlas DJ Pon3ho, ale skoro jsem ho neslyšela.

Chtěla jsem říct něco jako: „Nemohu uvěřit tomu, co právě řekla!“ Ale vyšlo ze mě něco jako „kvíík!“

Calamity se zasmál. Pak se mu ve tvářích objevily slzy, on to nevydržel, padl na záda a rozesmál se na celé kolo.

***                   ***                   ***

„Co tím myslíš, že tu Staršina není?!“

„Staršina byla zavolána na urgentní výpravu a není k dispozici,“ řekla Rytířka Makovka. „Nicméně, řekla, že jestli se vrátíš, máš mi předat domluvené.“

Dupla jsem. „Myslela jsem, že ta věc je pro vás důležitá! Nebo aspoň pro ni, když už jsem kvůli ní riskovala život.“

„Nečekala, že přežiješ,“ rozluštil SteelHooves. Z jeho tónu to vypadalo, že on sám si chtěl se Staršinou promluvit.

Dívala jsem se na klisnu v brnění. „Dobře. Mohu ohlásit, že Red Eyeův výzkum ohledně Zkratkových kouzel byl zničen.“ Nic jsem z něj nezískala, a také bych jim nic nedala, i kdybych něco měla. Ale mohla jsem potvrdit, že alespoň část výzkumu byla skutečně zničena. Ale vážně, ať si naserou.

„Též jsem získala plány na Radiační motor. Jsem ochotna vám ho dát…“ stejně jsem měla kopie, ale o tom jsem jim samozřejmě neřekla. Klidně ho dám i Pancéřníkům. Chtěla jsem ho dát všem, kdo by měl šanci něco takového vyrobit. Je to ten typ technologie, který bude pro budoucnost Equestrie prospěšným. Nehodlala jsem ho dát někomu, kdo si ho bude žárlivě střežit.

Nehodlala jsem se tentokrát jen tak nechat setřít. „…výměnou za přístup k hlavnímu počítači Stáj-Techu.“

Rytířka Makovka se zakuckala. „Prosím? Ne, v žádném případě.“

Calamity si stoupl vedle mě a zpražil ji pohledem. „Chcete plány? Myslim, že Lilpip něco dlužíte. Proč to nevyřešit všecko přátelsky?“

Rytířka se podívala na SteelHoovese a žádala o pomoc.

„Jsem Hvězdný Paladin,“ řekl můj obrněný přítel jemně. „V nepřítomnosti Staršiny, mám nejvyšší hodnost na základně. Nařizuji vám vzít nás k hlavnímu počítači Stáj Techu.“ Otočil se na mě. „Osobně dohlédnu, aby Littlepip nezískala žádné informace ohrožující bezpečnost Pancéřníků ani Ministerstva Válečných Technologií.“

Rytířka Makovka zaržála, ale k veliteli se otočila v pozoru a zeptala se: „Povolení mluvit otevřeně, pane?“

„Ne.“

***                   ***                   ***

V místnosti bylo ticho a tma. Jen hlavní počítač trochu blikal. Podle zámků na zdi, věžiček venku a šlápot v prachu, sem moc poníků nechodilo.

Zmáčkla jsem vypínač, ale světla zůstala pořád zhasnutá. Zapla jsem tedy lampu na PipBucku a podívala se okolo. SteelHooves si zapl svoji svítilnu na helmě a prozářil tu hustou tmu. Šel hned za mnou.

Místo, abychom šli rovnou k počítači, popustila jsem uzdu své zvědavosti a podívala se okolo. Na druhé straně byly obrovské dveře Stájí ve tvaru ozubeného kola. Nebyly připojené. Sundala jsem si batoh a jen tak tak se protáhla dovnitř. Podle čísla se jednalo o Stáje 0.

Za dveřmi byly pokoje a chodby údržbářské sekce, ale končily napůl ve skále. Kolem byly kufříky s nástroji a další nářadí pro stavbu. Několik sekcí nevydrželo nápor a propadlo se.

V jednom rohu byla schoulená kostra zemního poníka. Kolem byly prázdné flašky. Zavrtěla jsem hlavou, když jsem si všimla, že flašky byly od jabkovice (pozn. autora – v originále applejack). Vedle byl černý opál se zbytky něčeho, co kdysi bývalo rekolektor. Kostra měla na sobě jeden z nejstarších modelů PipBucku.

Zapojila jsem do něj ten svůj a našla jednu jedinou nahrávku. Sedla jsem si a pustila ji. Hlas byl jemný, a skoro nebyl slyšet přes zvuky bombardování a sirén v pozadí.

„Nevim, co říct. Nebo komu to vlastně všecko říkám. Aspoň, že se Sweetie Belle povedlo dostat mou rodinu do Stájí Dvě. Nevim, kde je Scootaloo, ale aspoň není…“

Ozvala se obrovská rána, která přehlušila naprosto všechno. Hned nato začaly padat sutiny betonu a železa, jak se nedokončené stáje začaly rozpadat.

„…právě zasáhli Fillydelphii. A je to… konec. Všichni sou mrtvý… kromě těch, co jsme dostali do Stájí. U Celestie, Applejack, to jsi s tím nemohla něco udělat? Copak s tím nikdo nemoh nic udělat?“

Zaslechla jsem rapidní klikání. Podívala jsem se na svůj PipBuck, ale radiace byla v zeleném.

Ne, ne, ne! Tak sem to nemyslela. Není to vina Applejack. Kruci, je to víc moje vina. Vím, že bych takhle neměla přemýšlet, ale občas to jinak nejde. Už je to asi jedno. Všichni sou mrtvý, já budu brzo taky. Nezabila mě exploze, zabije mě radiace. Ty blbý dveře sme nikdy neuchytili.“

Klikání pocházelo z nahrávky.

„Kdokoliv si tohle poslechne, je mi to líto. I když to není moje vina, že sou všecky děcka mrtvý. Stejně mi to je líto. Snažila jsem se s tím něco udělat. Vážně.“

***                   ***                   ***

Zavolal mě SteelHooves.

„Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem a snažila si utřít slzy. „Budu hned venku.“

Než jsem se vrátila, klekla jsem si a zkousla kouli paměti. Když jsem byla zpátky venku, dala jsem kouli do batohu a šla k počítači.

Ten vyžadoval docela slušné hackovací schopnosti, ale buď jsem měla ukrutné štěstí, nebo jsem se od posledně hodně zlepšila. Stáhla jsem si všechny možné informace o stájích, a pak se věnovala tomu, proč jsem sem přišla. Lokace Stájí 101.

Co jsem našla, mě velmi překvapilo.

Když jsem byla zase zpět venku se svými přáteli (poté co jsem Makovce odevzdala plány, jak jsem slíbila), prozradila jsem všem, co jsem zjistila.

„Stáj 101 byla postavená přímo v Everfríském lese.“ Všichni mi věnovali překvapivé pohledy, přesně jak jsem čekala. „Uprostřed lesa byl starý hrad a bezpečné místo. Stáj-Tech tam postavil poslední dokončené Stáje.“

Xenith byla první, která z toho vyvodila závěry. „Takže Red Eye staví svou pevnost uprostřed lesa… a zbytek lesa pálí. Ale proč?“

„Když tě chce všecko kolem sežrat nebo vysát do mrtě, tak se těžko buduje velká armáda,“ řekl Calamity nahlas svoje myšlenky.

„Zemědělství,“ řekla jsem nahlas svou vlastní myšlenku. „Sám jsi to Calamity zmínil. Everfríský les nikdy nezasáhla molárová bomba. Je to jedno z mála čistých míst v Equestrii, které nebylo znečištěné radiací nebo taintem.“

Xenith souhlasila. „A po spálení bude půda bohatá na minerály díky popelu.“ Vypadala ponuře. Podvědomě spadávala k onomu rytmickému stylu projevu, jaký jsem slyšela u Zecory. „Pracovala jsem měsíce na recyklaci paliva pro Stern. Určitě na tuhle akci dávali dohromady obrovské zásoby.“

„A až s tím skončí, postaví kolem zeď. Pak bude mít kontrolu nad veškerou potravinovou produkcí,“ souhlasil SteelHooves. Podíval se při tom zpět na Zeď, kterou Red Eye postavil kolem dvou třetin města. „Takhle to dělá.“

***                   ***                   ***

<-=======ooO Ooo=======->

„Myslíš, že se jí to bude líbit?“ zeptala se Applebloom, zatímco pořád poletovala kolem modelu jakési poustevnické obezděné vesnice. Ten model se mi zdál povědomý. Myslím, že jsem něco takového viděla v pokojích Staršiny Blueberry Sabre.

„Bude se jí to moc líbit,“ slyšela jsem říct sama sebe. Hlas se mi tolik povědomý nezdál, ale neměl venkovský akcent, jako měla mladá klisnička vedle. Tahle Apple Bloom, oděná v čistě formálním stylu, na který si ještě nezvykla, byla skoro stejně stará jako já.

„Budou se jí líbit ty arkýře?“

„Ovšem, že se jí budou líbit,“ ujišťoval ji můj host. „Jsou moc krásné.“

„A co ten měsíc uprostřed nádvoří? Možná jsem měla radši zvolit úplněk…“

„Měsíc se jí taky bude líbit. Uvidíš.“

Applebloom chodila kolem stolu a prohlížela si detaily svého modelu. Místnost, ve které jsme stáli, byla plná bílého mramoru a závěsů se zlatým filigránem. Jestli jsme nebyli v paláci, tak to tu určitě tak ale vypadalo.

„A co ty věže? Moc dlouhé? Nebo moc krátké?“ Applebloom se škrábala za uchem ze samé nervozity. „Kruuuuciš, já vlastně ani nevím, jestli Princezna Luna věže ráda. Proč jsem se jen nezeptala?“

Můj host si dlouze povzdechl. „Věže má také moc ráda. Jsou pěkné.“

Applebloom reagovala, jako kdyby ji zasáhl blesk. „Pěkné? To nestačí, musí být perfektní!“ Gestikulovala tak velkolepě, až málem zakopla. Vypadala, jako kdyby jí ze samé nervozity měla klepnout pepka.

„Uklidni se, dítě. Jsem si jistá, že Princezna Luna bude ten model milovat.“ Líbilo se mi, že můj host řekl utěšující slova. „Princezna Celestie chtěla na ten projekt nejlepší architekty Equestrie a já si jsem jistý, že mezi ně patříš.“

Applebloom ještě chvíli vyváděla, ale pak se uklidnila. „Díky, Strýčku Orange, žes mě sem doprovodil. Sama bych to nezvládla.“

„Jde ti to mnohem líp, než se kdy podařilo tvé sestře. Dej si pozor na svou venkovskou mluvu a pamatuj, ukaž všem, že jsi sofistikovaná. A musíš podle toho také znít.“

„Ano, Strýčku Orange, jasnačka… totiž, budu si to pamatovat.“ Applebloom se vrátila k nervóznímu trápení, ale tentokrát mnohem sofistikovanějšímu.

„Měla bys být pyšná,“ řekl povzbudivě. „Takový projekt tě proslaví po celé Equestrii.“

Applebloom přikývla. Sláva ji tolik nezajímala. „Za chechtáky, promiň, za peníze, co z toho budou, budu moci… expandovat s mým podnikem. Najmout další sílu, možná se věnovat dalším návrhům.“ Podívala se na mě s úsměvem. „Scootaloo by ráda investovala, teď, když její firma Červený jezdec tak dobře funguje. Možná něco založíme spolu…“

Applebloom se zastavila v půli slova. Do místnosti vstoupil někdo další. Vznešený. Můj host se uklonil. Applebloom ho rychle napodobila.

Byla jsem v přítomnosti Bohyně!

A ne té pohanské alicorní pseudobohyně. Klečela jsem před Bohyní Slunce, ke které jsem se modlila už jako malá. Celestie!

Byla majestátní. Nedala se vůbec popsat. Vysoká, bílá, opravdový Alicorn s hřívou a ocasem zářícím barvami. Její bok nesl samotný symbol slunce. Byla elegantní, milá a jedinečná.

„Prosím,“ řekla nám, „vstaňte, moji malí poníci. Ráda vás vidím.“

Zatímco můj host vstával, Princezna Celestie (jupí! jupí! jupí!) se přišla podívat na model. „Tohle bude Lunina nová akademie?“

Applebloom nervózně přikývla. Nemohla mluvit.

„Vypadá nádherně.“

Applebloom zavýskla. „Díky, Vaše Veličenstvo!“

Celestia natáhla uši. „Ah, už přichází. Byli byste tak laskaví, a nechali mě mluvit jako první?“

„Jistě, Vaše Veličenstvo!“ řekl můj host rychle. Celestie se otočila, a jak Apple Bloom, tak její strýc, se podívali stejným směrem.

Princezna Luna prošla závěsy. Její tmavě modré barvy vypadaly v okolí paláce trochu zvláštně. Jako kdyby sem nepatřily. Byla menší než její starší sestra (nebo pseudobohyně)… skoro jako normální poník. Zatímco Princezna Celestie vypadala vznešeně, její sestra vypadala… roztomile.

Dokonce tak roztomile, že bych si ji hned začla představovat ve velmi lechtivých pozicích, kdyby malý poník v hlavě nebyl zaneprázdněn Pinkie Pieniným poskakováním a neustálým výskáním kolem.

„Sestro? Zavolala jsi mě?“

„Ano, drahá Luno. Přemýšlela jsem o té škole magie, kterou jsi navrhovala. A rozhodla se, že pošlu všechny tvé studenty na měsíc.“

Luna zmrzla v půlce pohybu. Otevřela pusu. Pak ji zase zavřela. „To bys přece…“ Už od pohledu bylo vidět, jak jí to v hlavě šrotuje. „A vlastně bys ani nemohla. Bez Elementů Harmonie nemáš tolik síly, drahá sestro.“

O co tu jde?

Apple Bloom se evidentně vtipu nechtěla zúčastnit, nebo prostě jen nemohla vidět Lunu takhle rozpačitou, a rychle vyhrkla: „Myslela Půlměsíční kaňon.“

Princezna Celestie se usmála, ale natáhla hlavu k Apple Bloom. Její pohled naznačoval, že malá klisnička prozradila pointu příliš brzy.

Princezna Luna zpražila Celestii Pohledem a přešla ke stolu. Její zorničky se rozšířily. „Tohle…?“ V očích měla slzy. „Tohle bude Lunina Akademie pro Mladé Jednorožce? Má vlastní škola magie? Tak jako máš ty?“

Princezna Celestie se usmála a přikývla mladší sestře. „Všechno nejlepší, sestřičko.“

Apple Bloom otevřela pusu překvapením, ale hned si ji zacpala kopýtkem. Začala se červenat a zamávala nad modelem. „Princezna Celestie nám…“ zastavila se a podívala se na Princeznu jestli může mluvit. Princezna se usmála a něžně přikývla. „…dala na výstavbu Littlehornské údolí v Půlměsíčním kaňonu. Je to samota, daleko od všeho nebezpečí…“

„Nebo vesnic,“ přikývla Luna. Nyní se na Celestii dívala mnohem přívětivěji, ale pořád s Pohledem. „A daleko od Canterlotu a její vlastní školy.“

Celestie přikývla. „Chci, aby škola stála na vlastních kopytech, daleko od poníků, co by se neustále porovnávali, bez rivality a podrazů.“ Princezna se podívala na Apple Bloom a dodala. „Vím, žes uvažovala o Ponyvillu, ale nechtěla jsem, aby mladí studenti chodili do Everfríského lesa.“

Luna otočila oči v sloup. „No tak, sestro. Nikdo není tak hloupý, aby šel na takové místo. Měj víru v mé studenty…“

Apple Bloom se nyní dívala stylem, že by si přála být někde hodně daleko.

„…nejblíž k Littlehornu jsou akorát zebří džungle a to je navíc den vlakem.“

„Ano,“ přikývla Celestie. „Poblíž budou nějaké přátelské zebří vesnice, pokud by studenti potřebovali pomoct. A navíc, několika tvým studentům se již brzy vylíhnout dráčata. Takže pokud by kdokoliv něco potřeboval, budeš jen jedno kýchnutí daleko.“

<-=======ooO Ooo=======->

***                   ***                   ***

Letěli jsme zrovna napůl cesty mezi Fillydelphií a Manehattanem. I když jsem chtěla letět přímo k Tenponské Věži, varování DJ Pon3ho mě předstihlo, takže jsem řekla Calamitymu, aby nás vzal napřed na Křižovatku R-7. Jestli se v Shattered Hoofu dělo něco ošklivého, co po mně chce Homage vyřešit, nesmíme ztrácet čas.

Nicméně stále jsem měla spoustu času na přemýšlení. A ten čas jsem věnovala přemítání o tom, co jsem se dozvěděla v kouli paměti od kostry Apple Bloom. Můj vnitřní poník přestal tancovat, že viděl Bohyně, až po jednom celém dni. Chuť celou událost zažít znovu by se dala přirovnat k chuti vzít si další Party-Time Mint-als. Aspoň, že jsem teď u sebe žádné neměla. Nebylo to jednoduchý vydržet. Jenže… nemohla jsem přece zahodit kouli s Bohyněmi! Zaslouží si být někde v chrámu.

Hrála jsem si s možností zabrat Katedrálu celou pro sebe. Chtěla jsem ji předělat na chrám věnovaný Celestii a Luně, a tuhle kouli tam dát jako posvátnou relikvii. Byl to jen hloupý sen a taky rychle zmizel. Taky jsem často přemýšlela o tom, jak mi to Luna dělá křídly, ale tentokrát jsem si to moc užívala. Raději jsem přestala fantazírovat a potrestala se mlácením hlavy do zdi Sky Bandita, dokud Calamity nepohrozil, že přistane.

Chvíli trvalo, než se na povrch vyplavily další věci z koule.

Littlehorn. Tohle jméno už jsem před tím párkrát slyšela. Ale nejvíc se mi vybavila Pozorovatelova slova:

„Masakr u Littlehornu zlomil Princezně Celestii srdce. A potom už k válce zbýval jen kousek. Princezna Celestie se rozhodla, že už není ten správný poník, který by měl vládnout. Proto se stáhla, rezignovala a přenechala svou pozici sestře, Princezně Luně…“

Rozhlédla jsem se. Velvet byla zase myšlenkami ve Fluttershyině kouli paměti. Pyrelight, jejíž aura teď byla dvakrát větší, se usídlila pod Velvetiným levým ramenem a tiše podřimovala. Ve Sky Banditovi byl ještě SteelHooves a Xenith. Calamity byl vpředu, táhl nás.

No, jestli o tom někdo bude něco vědět, bude to SteelHooves.

„Co se stalo u Littlehornu?“

Na otázku zareagovali oba. Jak Pancéřník, tak zebra. Podívali se na sebe, pak SteelHooves stručně odpověděl. „Katastrofa.“

Zatřásla jsem se. Věděla jsem, že to nechci slyšet, ale musela jsem. „Povídej.“

„Littlehorn byla škola. Malí jednorožci, většina z nich dokonce tak malá, že ještě neměli ani znaménka, byli trénovaní nejtalentovanějšími kouzelníky Equestrie,“ začal SteelHooves pomalu. „Jednoho večera, za soumraku, devět let před válkou, přijel do Littlehornského údolí zebří konvoj. Dvě desítky legionářů a tři velké vagony. Když neodpověděli na mírové přivítání, ředitelka školy aktivovala obranné systémy…“

„Znali váš jazyk,“ přerušila jeho vyprávění Xenith. „Nebyli to vojáci, ale konvoj s uprchlíky. Matky a malé zebří děti, které se chtěli dostat z válečné zóny!“

„Já vím!“ odsekl SteelHooves. „Uvědomili si to, když zasáhli první vagon a uviděli mrtvé! Ale už bylo příliš pozdě.“ Podíval se na mě. „Příliš pozdě. Zebří konvoj vezl také zabijáky s neviditelnými obleky…“

„Měli jen jednoho,“ opravila ho Xenith. „Otce, kterému jste zabili děti přepadem ze zálohy.“

„Jeden jim stačil,“ zavrčel. „Škola byla plná dětí. A zebry uvnitř odpálili plynovou bombu. Jako se to stalo v Canterlotu. Ti pruhovaní parchanti zabili… každého… poníka v Littlehornu!“

Plakala jsem. „Dobře… prosím… už dost.“

***                   ***                   ***

Už se mi nevěnovali.

Koneckonců, nebyla jsem moc asertivní. Pořád jsem vše vstřebávala. Littlehorn byl důležitým momentem celé války. Čím dál smutněji jsem si začala uvědomovat, jak to každého ovlivnilo. Začala jsem tomu rozumět. Architekta Apple Bloom cítila vinu, a ovlivnilo to její rozhodování. Ale proti tomu, co cítila bývalá Princezna Celestie, která Sama vybrala místo. Nebo Luna, neboť to byli její studenti, co zaplatili životem.

„Teprve po Littlehornu se zebry totálně zbláznily. Každý další boj byl na život a na smrt. Zasáhli jsme jeden vagon a ano, byla to chyba. Oni zabili stovky malých dětí a totálně jim šiblo!“

„To s Littlehornem nemělo nic společného,“ řekla Xenith. „To válka se změnila. Už nešlo o uhlí nebo drahokamy…“

Uhlí a drahokamy? To dávalo smysl. Zebry nebyly jako jednorožci. Nemohly vyvolávat nebo používat magii. Musely vařit lektvary, očarovávat předměty nebo drahé kamení. Každá společnost, která začne stavět na potřebě arkánových kouzel, bude potřebovat celé vlaky drahokamů. Pro poníky nic těžkého. Bylo jich tu všude plno. A v kamenných farmách se daly další vypěstovat. Jenže když zebří země neměly drahokamy… ale měly uhlí…

Z proudu myšlenek mě vytrhla hádka. „Uznej, že tvůj druh zešílel!“ křičel SteelHooves.

„Můj ne,“ trvala na svém Xenith. “Vy poníci jste se nechali ovlivnit hvězdami. Takovému národu nelze nic odpustit. Kdokoliv je pod vlivem kosmického zla si zaslouží smrt.“

„Cože?!“ křičel SteelHooves.

„Copak jste nezačali poslouchat nositelku kosmické zkázy, Nightmare Moon?“

„Co? Děláš si… cože?!“ SteelHooves dupal a zuřil dokud Calamity opět nepohrozil, že přistane a pořádně nás seřve.

„Počkat…“ řekla jsem pomalu. „Chceš tím říct,… že důvod proč válka byla tak krvavá,… byl, že zebry nedokázaly poznat rozdíl mezi Princeznou Lunou a Nightmare Moon?“

Z války o zdroje se stala svatá válka jen to fikne.

„To není jedna a ta samá, do prdele!“ křičel SteelHooves na Xenith, když už si nemohl zakřičet na zebry minulosti. „My jsme nenásledovali Nightmare Moon. A to ani, když se Luna vrátila z tisíciletého vyhnanství.“ Pancéřník se třásl. „Nejsou. Jeden. A. Ten. Samý. Poník!“

Velvet Remedy se probudila z koule a byla celá zmatená. SteelHooves se na nás otočil a vyštěkl: „Řekněte jí to.“

„Jsou rozdílné,“ řekla jsem pevně. Velvet neodpovídala. Pak jsem se na ni podívala.

„Popravdě,“ zašeptala. „Nikdy jsem si nebyla jistá. Myslela jsem si, že se jednalo o určitý stav šílenství.“

„Aaaaaa!“ zakřičel SteelHooves vražedně. Což, vzhledem k tomu, že se jednalo o SteelHoovese, mě docela vyděsilo. „Šílenství přece nezaviní fyzickou proměnu!“

Přikývla jsem na souhlas. …Tedy, pokud se nejedná o Pinkie Pieninu hřívu, pomyslela jsem si, a vybavila si, jak vypadala po hádce s Twilight.

SteelHooves se viditelně třásl. Jeho hlas se ale změnil ze vzteklého na hluboký, vyrovnaný, ale pořád tvrdý. „Pak tedy nikdy nebyla šance na mír, nebo ano?“ Za svým hledím se jeho oči určitě zaměřily na Xenith. „Pozvání do Shattered Hoofu na mírové rozhovory… nikdy nebyla šance na mír, nebo ano?“

Xenith svěsila hlavu. Snažila se mluvit věcně, ale uvědomila si, že zde jde o něco daleko horšího než o hádku mezi známými. „Nebyla jsem tam. Prosím, vemte na vědomí, že oni nejsou my.“

„Odpověz.“

Xenith odvrátila pohled. „Z příběhů, které mi byly vyprávěny,“ vzdychla smutně, „všichni toužili po míru, ale to by šlo jen pokud by zmizela Nightmare Moon. Bohužel, poníci do Shattered Hoofu poslali špatnou Princeznu.“

Noc se stala ještě mrazivější. Čekala jsem s nervy na pochodu, co SteelHooves udělá.   

Ještě naposledy zavrčel, pak se otočil a odešel do nejzazšího kouta Sky Bandita. Lehl si a předstíral, že spí. Věděla jsem, že to hraje, ale vděčně jsem ho napodobila.

„Ste tam vzadu v pohodě?“ ozval se Calamity.

Moje odpověď zněla stejně jako SteelHoovesova odpověď Rytířce Makovce.

„Ne.“

***                   ***                   ***

Asi hodinu od Křižovatky R-7 jsem zachytila signál. Nebyl z Shattered Hoofu.

„…tické nouzové volání ze Stáj-Techových Stájí Dvě. Vysílání začíná:“

Ozvala se nahrávka hlasu, který jsem už dávno odepsala. Hlas naší Vrchní klisny.

„Littlepip, Velvet Remedy, jestli to nějaká z vás slyšíte… Modlím se, že jste stále naživu. Prosím, pokud vy… nebo kdokoliv, kdo by nám mohl pomoct, tohle uslyší… Stáj Dvě je pod útokem. Nevíme, kdo jsou, nebo odkud přišli. Nějak se jim podařilo otevřít dveře a začali všechny zabíjet! Evakuovala jsem přeživší do křídel Ochranky a Vrchní klisny. Naneštěstí jsme teď odříznuti od sadu a dochází nám zásoby. Útočníci nás chtějí vyhladovět. Pokud to slyšíte, prosím, zachraňte nás.“

V hrudi mi hrklo. Zkontrolovala jsem ten signál. Stáj Dvě vysílala přes vysílač, který kdysi otec umírajícího dítěte nainstaloval do cisterny pod Památníkem Big Macintoshe. Nahrávka se opakovala.

Domov!

„Zpráva se opakuje: Toto je automatické nouzové volání ze Stáj-Techových Stájí Dvě. Vysílání začíná…“

U Bohyní…

„C-Calamity, otoč to! Musíme do Stájí Dvě! Rychle!“

„Eh… Lilpip? Sem úplně vyšťavenej. Co se…“

Vytáhla jsem sluchátko a pustila vysílání nahlas. Po první větě Calamity začal zatáčet a měnit směr.

„Ne…“ zašeptal SteelHooves. „Idioti, ne!“

Přišla jsem za mým pancéřovým přítelem. „Co ne?“ a pak si uvědomila, na jakou výpravu byla Staršina Blueberry Sabre povolána takhle na poslední chvíli.

„Omlouvám se, Littlepip. Udělal jsem vše, abych je přesvědčil, že Stáj Dvě byla chyba. Po desetiletí. Ale když jste se objevily, a oni si uvědomili, že dole je funkční Stáj…“

„Tohle. Byla. Tvoje. Mise?“ Při každém slovu jsem k němu udělala krok vpřed. Mračila jsem se tak silně, že bych přísahala, že Pancéřník začíná tát. „Zhodnotit, jestli se Stáj Dvě dá převzít bez ztrát?!“

Ustoupil o krok zpět. „Dokonce jsem jim místo toho nabídl Stáj Dvacet Devět.“

Napnula jsem se. Část mého já se na chvíli zastavila u myšlenky, jestli mé úspěchy při prolomení bezpečnosti u vchodu do Stájí Dvacet Devět nenechaly po sobě nějaké stopy, které by mohli chytří poníci z Ministerstva Válečných technologií využít, a prolomit tak dveře do mých vlastních Stájí.

Velvet Remedy dala kopyto kolem mých ramen. „Jestli Pancéřníci útočí na náš domov,“ řekla s ocelí v hlase, „můžeme ho potřebovat.“

„Nebo ho můžem vodsaď vykopnout,“ zavolal Calamity a zpražil SteelHoovese pohledem. „protože jakmile dorazim do Stájí Dvě, hodlám zabít pěknou řádku Pancéřníků!“

Poznámka: Level Up.

Nová schopnost: Elixír posilující kosti – S touto schopností obdrží tvé končetiny pouze polovinu poškození. (Poznámka: Elixír posilující kosti a kybernetický implantát Adamantiem vyztužené kosti jsou oba jedinečné.) 

1 komentář u „Fallout: Equestria – Kapitola 27 – Tísňové signály“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *