Fallout: Equestria – Kapitola 19 – Zrada

Kapitola 19: Zrada

„Řekni mi, že mi mé kamarádky lžou a vyhýbají se mi, protože už je nebaví mé oslavy, a už nechtějí být mé kamarádky!“

Závislost.

Jak poznáte, že jste v pasti? Když chcete něco víc, než všechno ostatní dohromady? Když se přistihnete, jak lžete svým přátelům a ukrýváte před nimi věci, které nemají vidět? Když si musíte dát svou dávku každý týden? Den?

Nebo když trváte na tom, že na vás nic z toho výše nepasuje a jste vlastně úplně v pohodě?

Spadli jsme a všechno ostatní potemnělo. Jako kdyby někdo sfoukl svíčku. Ležela jsem na ulici, v bezvědomí a zraněná. Ale v hloubkách mého podvědomí jsem stále ještě padala. Pinkieina poslední zpráva zamořila mé sny. Ve chvíli, kdy jsem zase nabyla vědomí, vyprchal účinek Party-Time Mint-alů a já byla zpátky ve své přirozené otupělosti. Dokonce ani ta mnohobarevná pyrotechnická přehlídka, které za námi zrušila tři městské bloky, se nedokázala dostat skrz mou unavenou mysl. Když jsem ze sebe oklepávala prach a smetí z ulice, v hlavě jsem pořád viděla tu kostru, osamělou kostru v rohu… ubohou figurku kamarádky, která spadla do jejího hrudního koše.

A stejně jsem chtěla akorát další Party-Time Mint-al. Abych rozptýlila mlhu zmatení. Abych opět byla úžasná a mohla pomoct mým přátelům.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když jsem nesplňovala všechny odrážky mého imaginárního seznamu „varovných znamení“, riskovala jsem ztrátu kontroly. Pořád jsem si mohla vybrat, jestli si ten prášek vzít nebo ne, a mohla jsem ho vždy odmítnout. Ale… dostala jsem se do bodu, kdy mi z toho bylo zle – necítila jsem se jako sama sebou – tedy, pokud jsem nepocítila ty osvěžující účinky toho prášku.

Možná, opravdu jen možná, jsem měla problém?

***                    ***                     ***

„Ju-pííí!“ zakřičel Calamity vítězně, když se dostal zpět k nám ostatním.

„Takhle se to dělá v Dashite stylu!“

SteelHooves hluboce zasténal, jak se snažil dostat zpět na svá opancéřovaná kopyta. „Jen pro pořádek,“ zamručel. „Už nikdo si tu nesmí stěžovat na to, že by moje bitevní taktika byla přehnaná.“

„Aaau!“ zasténal jeden z gryfů (myslím, že Butcher). „Moje křídlo! Myslím, že je zlomené…“

Velvet Remedy se vyštrachala z vraku převrženého vagonu, kam přistála. Byla celá pomlácená a krvácela, obzvlášť z jednoho velkého šrámu na čele. Ignorovala svá zranění a šla pomoct zraněné gryfce. Zhruba v půlce cesty se zastavila a podívala se na ten obrovský požár za námi. Začala se celá třást.

„Svatá Celestie. Doufám, že v těch budovách nikdo nežil!“

Calamity vedle ní majestátně přistál. „Si piš, že ne. Včera sme to hnízdo nájezdníku vystříleli, pamatuješ?

Cože jsme to udělali?

Velvet Remedy zakolísala, jak se snažila utřít proud krve z oka. „Ou… myslíš, jak jsi odletěl a nechal nás ostatní se o tebe strachovat?“ Položila kopýtko na zem, udělala ke svému zamýšlenému pacientovi další krok a zamumlala: „Po…pomůžu ti. Jen se nehýbej…“

Udělala ještě tři další, pak omdlela. „A kruci!“ vykřikl Calamity a chytil ji těsně před tím, než spadla na chodník. Podržel ji, aby se úplně nezhroutila.

Chtěla jsem k nim přiběhnout, ale náhle jsem zjistila, že ležím. To bylo docela překvapivé. Snažila jsem se vstát, ale mým pravým kopytem projela příšerná bolest. Zvedla jsem ho, abych zjistila, co je špatně… bylo šíleně těžké. Nad mrtvou obrazovkou PipBucku jsem spatřila roxor trčící přímo z mé nohy.

„Tohle…není dobrý.“

Ještě jsem spatřila, jak ke mně jde obrněná gryfka, pak jsem obrátila oči v sloup a ztratila vědomí.

***                    ***                     ***

„…už jsme měly kódy v pařátech, když nás začali obkličovat. Myslely jsme si, že to bylo velké štěstí, když nás ty svině hnaly ke střeše. Ale jim se podařilo proměnit naši únikovou cestu v past.“

Probudila mě konverzace mezi Blackwing a SteelHoovesem. Myslela jsem si, že jsem ztratila vědomí na déle než pár minut. Cítila jsem se slabší, než když jsem tehdy ležela v SteelHoovesově chatrči. Bylo mi ukrutně zle a má pravá noha bolela tak silně, že jsem nedokázala zadržet pláč.

„Můj tým našel alicorny, jak se snaží proniknout do dalšího sejfu v budově,“ řekl SteelHooves. „Věděli, že jste našly ty kódy?“

Blackwing se zasmála. „Rozhodně jsme to nekřičely do světa!“

Mou pozornost upoutalo něco jiného. Krásná Velvet Remedy, která seděla po mém boku. Její svítící roh osvětloval moje malátné tělo a léčil má zranění. Dokonce i mě už unavovalo vídat ji v téhle pozici. Hlavu měla zafačovanou magickými obvazy, které do sebe nasakovaly až alarmující množství krve.

„Doufám, že máš ráda chuť RadAwayů, Littlepip,“ řekla a usmála se. Snažila se znít normálně. Poznala jsem v jejím hlase napětí, i když se ho snažila schovat. „SteelHooves z nás bude jediný, kdo ho nebude cucat jak na běžícím pásu, tedy pokud se mi podaří přesvědčit Doktora Pomocníčka, aby nám prodal své zásoby.“

„Velvet… jsi v pořádku? Spadla jsi.“

Velvet se na mě vřele usmála. „Mám otřes mozku, ale nemělo by to být nic vážného. Mám daleko větší obavy o tebe, Littlepip.“

Pfft. Budu v pohodě. Pár léčivých lektvarů a budu jako nová. Řekla jsem jí to. Velvet zamrkala. Proč zamrkala?

„Littlepip… nemůžeš si vzít léčivý lektvar. Ne, dokud je ta věc stále v tobě.“ Podívala jsem se na zkrvavené zrezivělé železné kopí, které groteskně trčelo z mého kopyta. Velvet pokračovala. „Má magie a léčivé přípravky ti pomůžou, to ano. Ale nejprve musí jít ten železný prut z tvé nohy ven.“

„To bude bolet, že jo?“

Velvet Remedy mě ujistila, že ano, a to HODNĚ.

Vytáhla jsem kouli paměti z Podkovní Věže a chvíli si ji prohlížela. Ten zámek na sejfu byl ten nejtěžší, jaký jsem se kdy snažila prolomit. Byl dokonce i mimo schopnosti dvou alicornů. Jaká tajemství ukrýval? Podle toho, co říkala Blackwing, žoldáci už našli ty jejich kódy jinde. Jasně, tohle alicorni nevěděli. Prostě jen procházeli systematicky celou budovu.

„Na tři, dobře?“ navrhla jsem Velvet. Přikývla a začala se soustředit.

„Jedna… dvě…“

Dotkla jsem se svou magií koule. Ve chvíli, kdy Velvetin roh zazářil a její magie obklopila železný prut, všechny mé smysly odpadly a přenesly se do jiného světa.

<-=======ooO Ooo=======->

Seděla jsem před obrazovkami terminálů, mezi dvěma poníky, kterým jsem nevěnovala pozornost. Měla jsem v uchu jemně bzučící sluchátko. Na obrazovce nebylo nic než malý balónek, který se zvětšoval, dokud nepraskl a pak se zase nenaplnil.

Klisnu, jejíž očima jsem viděla, všechno svědilo, asi seděla v jedné pozici až příliš dlouho. Svědila ji hříva a taky…

Fujtajksl! Dobře, jeho hříva svědila. A také jeho další místa. A najednou jsem chtěla být zase raději zpátky v Manehattanských ruinách, kde mi budou trhat kovový roxor z nohy.

Malý balónek zase praskl a pak byl nahrazen textem.

> Zachycen hovor.

> Hovor pochází z: Orange Residence, Podkovní Věž, Manehattan

> Hovor je určen: [][][][][][]

> Cílový příjemce zašifrován. Zaznamenávám obsah hovoru. Vyžadována Operace Dohled.

„Skvěle,“ uslyšela jsem, jak ten cápek mluví mou pusou znuděným tónem. Cítila jsem, jak praštil do tlačítka, aniž by se na něj koukal. Statický šum v uších byl nahrazen hlasy.

„…sem teďka u Strýčka a Tetičky Orangových.“

Ihned jsem poznala hlas Apple Bloom. V hlase byl cítit chrapot, jako by dlouho plakala, ale už byla celá vybrečená.

Můj hostitel vzal do pusy tužku a začal něco kreslit na papír. Cítila jsem gumu a malé výkusy na dřevěném těle tužky. Pokoušela jsem se soustředit na zvuk a potlačit tak ostatní smysly.

„Víš něco?“ ozval se druhý hlas, Sweetie Belle. Zněla nervózně. Měla snad obavy?

Na obrazovce se objevily další věty.

> Nelegální šifrování prolomeno.

> Hovor je určen: Pony Perfection, Canterlot

> Pokračovat s hlasovou analýzou?

Cápek si hlasitě povzdechl a stiskl další tlačítko. Pak se vrátil ke kreslení a obrazovku sledoval jen na půl oka.

> Probíhá Hlasová Analýza.

„Ne,“ řekla Applebloom smutně. „Doktoři říkaj, že to sestra zvládne, ale…“

„…Ale?“ Sweetie Belle zněla, jako když se bojí odpovědi. „Totiž, to jsou úžasné zprávy ne? Proč nezníš šťastně?“

Apple Bloom ztišila hlas. Cítila jsem se, jak se natahuju. Evidentně, ti, kteří se snažili být potichu, budili aspoň trochu pozornosti.

„Sou tu… pověry,“ světila se Apple Bloom své kamarádce. „Říká se, že to možná nebyla taková nehoda, jak se zdá.“

„Cože?“ Sweetie Belle zalapala po dechu, i přes svůj šok začala šeptat. „Kdo by chtěl zranit Applejack?“

Na obrazovce se objevily nové informace. Nějaký hlavní počítač pochopil, kdo mluví s kým a o čem. Obrazovka a sluchátko teď měly plnou pozornost mého hostitele.

„Říká se… že to možná byl někdo z jejího Ministerstva.“

Sweetie Belle mlčela. V pozadí jsem slyšela, jak někdo pláče, jemně, srdceryvně fňuká. Ale nedokázala jsem poznat, jestli to bylo v pozadí u jednorožky nebo zemní klisničky. Nemusela jsem o tom přemýšlet dlouho.

„Co se to tam u tebe kruciš děje? Odkud voláš, Sweetie Belle? Je všecko v pořádku?“ A pak té klisničce přišla na mysl daleko horší myšlenka. „Měla tvoje sestra taky „nehodu“?“

„Co? Ne, to ne. Sestra je v pořádku. Jsme… jsme v lázních na Leaf Fall Lane, Rarity tu je celé odpoledne a snaží se uklidnit Fluttershy, aby přestala brečet.“

„A… co s Applejack?“

Sweetie Belle zněla provinile. „Ehm… ne. Myslím si, že ještě ani nemají tušení, co se to vlastně stalo. Rarity mi před pár hodinami volala. Když Fluttershy nepřišla na každotýdenní kůru v lázních, Rarity ji šla hledat. Našla ji schovanou v rohu její kanceláře na Ministerstvu Míru. Nevím ještě, co přesně se stalo, ale…“

A teď byla na řadě Apple Bloom. „Ale?“

„Fluttershy říká, že ji Rainbow Dash nazvala zrádkyní!“

„Cože?!“ Apple Bloom nedokázala udržet svůj hlas potichu, tak jako Sweetie Belle. Slyšela jsem, jak se na to někdo ptá u ní v pozadí.

Apple Bloomin hlas byl zase smutný, když odpovídala. „Nic, nic se neděje, strýčku Orangi. To není nemocnice. Bavím se jen se Sweetie Belle.“ Pak po malé pauze ohleduplně dodala: „Takže Rarity a Fluttershy sem asi jen tak rychle nedorazí, zdá se.“

Apple Bloom zase mluvila jasně, přímo ke Sweetie Belle.

„Ehm… musím jít. Twilight by se sem měla teleportovat každou chvilku. Chce zůstat u Applejack, dokud se nedostane z kritického stavu,“ vysvětlovala Apple Bloom. „A víš, jak přece tyhle teleporty vždycky rozhoděj terminály. Vsadím se, že bych dokázala vykoumat lepší i ve spánku… navíc Scootaloo by asi neviděla ráda, že spolu klábosíme na nezabezpečné lince.“

Zrádce?! Apple Bloom, dovedeš si to představit? Nejstarší kamarádka Rainbow Dash. A co hůř, vždyť nosí Element Věrnosti!“ Sweetie Belle zněla velmi ublíženě. „To je jako kdyby… ti věrnost sama řekla, že jsi zrádce!“

„Zajímalo by mě, jak by se jí samotné líbilo, kdyby jí někdo nazval zrádcem,“ řekla Apple Bloom mrzutě.

„Jak může Rainbow Dash vůbec něco takového říct?“

„Nemám páru,“ odpověděla Apple Bloom rozlíceně. „Už se nesnažím nikoho pochopit. Už jen chci, aby to bylo všecko za námi.“

„Já vím. Tohle… všechno… občas se mi chce vyhrabat díru do země a zahrabat se do ní, než celá tahle hloupá válka skončí.“

Obrazovka zablikala.

> Hovor ukončen na straně příjemce.

> Provádím Analýzu Obsahu.

> Obsah označen jako priorita Alfa.

> Vyžadováno potvrzení Dohledové Vzpomínky.

> Prosím hlašte se svému nadřízenému.

Cítila jsem se, jak vstávám a sundavám si sluchátko. „Krucinál, nesnáším vytahávání vzpomínek,“ slyšela jsem ho, jak mručí něčím, co jsem cítila jako svou pusu. „Doufám, že ty klisny někde uhořej.“

<-=======ooO Ooo=======->

Vrátila jsem se do světa temnoty a nehorázné bolesti. Ale aspoň jsem byla zase klisna. Potlačila jsem výkřik a usmála se na Velvet, která mi zavázala nohu do léčivých obvazů.

„To bylo chytré,“ ocenila mě Velvet, když vytahávala léčivé lektvary z lékárničky, která ležela za ní. Všimla jsem si, že postrádala lékárničku, kterou s sebou normálně nosila všude. Přísahala bych, že ji měla před tím, než jsem podruhé ztratila vědomí. Ale už jsem si nepamatovala, jestli je měla i poté, co jsem se vzbudila.

Nedaleko byl Calamity, který pracoval na jejích „batozích“. Vyměňoval prostřílené a potlučené krabice za nové, které našel… někde.

„Něco zajímavého?“ zeptala se Velvet a kývla směrem ke kouli.

Podívala jsem se na tu kouli a chvíli zápasila se vzpomínkami.

Už dříve se zdálo, že na Ministerstvu Technologií nebylo všechno úplně v pořádku. Ale aby někdo Ministryni nesnášel tak moc, že naplánoval její smrt… to bylo úplně něco jiného. Hovor se pravděpodobně udál někde mezi smrtí Applejackina velkého bratra a jejím posílením vlivu nad vlastním Ministerstvem. Nejspíš dokonce i po Applesnackově vzpomínce. Nová generace magicky posílených terminálů by vysvětlovala, proč jsem je stále ještě v pustině nacházela funkční. A pokud se ten hovor stal, kdy si myslím, že se stal, vysvětlovalo by to, proč byla většina terminálů jen hromada šrotu. Pouze ti nejdůležitější, nejbohatší nebo nejvlivnější poníci vlastnili posílené terminály.

A také mi začalo docházet, jak obrovský potenciál viděla Gawdyna Grimfeathers v bunkru plném vzpomínek.

Ale všechny tyhle myšlenky mě jen rozptylovaly.

Nejdůležitější bylo to, aby se Velvet o té vzpomínce nikdy nedozvěděla.

„Jen nějaký cápek, který měl velmi nudný den v práci,“ zalhala jsem a ukryla kouli zpět do svého batohu. „Jak je té gryfce se zraněným křídlem?“

„Chvíli si nezalítá. Její zranění je mnohem horší, než když měl Calamity prostřelené křídlo…“ řekla a podívala se na onu gryfku. Jakmile odvrátila pohled, vzala jsem tu kouli a hodila ji co nejdál do nočního vzduchu. S trochou štěstí spadne někam poblíž Dashitova miniaturního pekla, nebo kdekoliv jinde, kde ta jedovatá myšlenka uhoří.

***                    ***                     ***

„DJ Pon3 neříká celý příběh,“ trvala na svém Blackwing, když mluvila se SteelHoovesem. Můj kovový přítel se mezi řečí zeptal na masakr ghůlích poníků na Celestiině Lince. „Jasně, Grim Star je chtěl mrtvý, ale někteří poníci v Tenponské Věži, například ten doktor, by byli radši za mnohem přívětivější řešení.“

„Přívětivé?“ SteelHooves řekl znechuceným, nevěřícným tónem. „S ghůly?“

Blackwing se nahrbila. „Jasně, totiž setkala jsem se svého času s pár ghůly, kteří byli mnohem úctyhodnější než většina poníků v pustině.“ Její tón naznačoval, že chtěla ještě něco přidat, ale nechtěla urazit Pancéřníka, který jí právě zachránil život. „Nejsou jako zombíci, aspoň teda ne vždycky… no, šerif Rotttingtail by se jím asi brzy stal, to jsem si jistá.“

„Ou?“ zeptal se SteelHooves manipulujícím konverzačním tónem, který jsem začínala poznávat. Zajímalo by mě, jestli bych si měla začít dělat starosti. Má se Blackwing nebo její gryfové bát SteelHoovese? A co poníci Tenponské Věže?

Podle všeho ne. Ale jak moc dobře jsem SteelHoovese znala? Jak dobře ho někdo může znát, když každý jeho názor nebo emoce může být velmi chytře zakamuflovaný úskok?

„Ano. Šerif Rottingtail nechtěl možnost soužití. To někteří z Tepony byli ochotni risknout. Ten hajzl je chtěl všechny pozabíjet a převzít věž pro sebe a svou bandu.“ Blackwing znechuceně máchla do vzduchu. „V údržbářských tunelech pod věží je hromada zombíků. Snažil se nám zaplatit, abychom otevřeli starý tunel a nechali je zaplavit celé místo.“

SteelHooves chvíli mlčel. „Snažil se vám zaplatit, abyste porušili smlouvu? Ale přece musel vědět, že nedokážete porušit svou gryfí čest. Proč to neudělal sám?“

Viděla jsem, jak se Blackwing nadmula pýchou. „Ten hlupák nemohl. Dveře se dají otevřít jen zevnitř.“

„U Luny!“ zalapal SteelHooves po dechu. „Doufám, že jste o tom řekli Šéfovi Grim Starovi?“

Blackwing se zamračila. „Totiž…“ zaškrábala pařátem po zemi. „Neviděla jsem důvod, proč ještě posilovat fanatismus toho vola poté, co byl šerif zabit. Pravdou je, že jsme ani nechtěli zabít všechny, jen jeho a tu jeho bandu. Ale jakmile se tak stalo, všichni nám šli po krku. Neměli jsme na výběr, museli jsme je všechny postřílet.“

SteelHooves se zasmál. „Kdo by vám to mohl vyčítat. Ale Grim Star se musí o té díře v bezpečnosti Tenpony dozvědět. Kde je vlastně ten vstup do starého tunelu?“

***                    ***                     ***

Butcher položila sedlo s protileteckým kanonem k mým kopytům. Nechápavě jsem mrkla.

„Podívej, zachránila jsi naše životy a dlužíme ti,“ vysvětlovala. „Blackwing by tě nejspíš jmenovala čestným Pařátem, kdybys byla aspoň Pegas. Ale jsi jednorožec, tak se radši držme při zemi.“ Zasmála se své vlastní hlášce.

Dívala jsem se na tu přehnaně velkou zbraň. „Já nemůžu, vážně,“ koktala jsem, když jsem přemýšlela, jak bychom takovou věc vůbec mohli využít. „Můžeš ji potřebovat.“

„Jo, ale daleko víc potřebuju svůj život. A ten mám jen díky tobě. Blackwinginé Pařáty vždy platí své dluhy. A nepopírej, že bys ji nemohla využít. Malá Gilda dokáže prorazit i alicorní štít, když na něj vypálíš v rychlém sledu čtyři pět výstřelů.“ Vztyčila hlavu. „Navíc, druhá možnost byla dát ti naše brnění, ale poníkovi by asi nesedlo.“

Calamity prolétl kolem a zíral na tu zbraň. „Vlastně, moh bych tuhle kočičku namontovat na SteelHoovesovo sedlo…“

Kam?“ SeetlHoovesovo sedlo už takhle bylo přeplněné. Mělo namontovaný granátový kulomet na jedné straně a odpalovač raket na druhé!

„Na záda!“ Calamity kývl hlavou, očividně měl ze svého nápadu radost. „Jasně, muselo by být namontovaný vopačně, takže by se SteelHooves musel votočit zády, aby na někoho moh vystřelit, ale pokud bysme na to napojili tu jeho super zaměřovací magii…“

Ale ne. Tohle bláznovství musím zastavit. Když už, SteelHooves potřeboval spíš nějakou slabší zbraň. Něco, čím by mohl střílet v chodbách. „Ne… totiž, co kdybyste nám jen dlužily službu?“

„Nerada dlužím služby, které mi pak mohou přistřihnout křidýlka,“ řekla Blackwing, která zrovna ukončila svou konverzaci se SteelHoovesem. „Ale jestli přijdeš na něco lepšího do konce týdne, měli bychom tu pořád být.“

Butcher se podívala na svou velitelku. „Jaký je plán?“ Lehla si vedle svého sedla a začala si ho zase nasazovat. Evidentně bylo příliš těžké, aby se dalo zvednout bez telekineze.

„Dokončit kontrakt. Dodat kódy a dostat naši odměnu. A potom,“ Blackwing se podívala za sebe na posledního člena týmu, který byl doslova mumifikován Velvet Remedy.

„U Vejce,“ zanadávala. „Něco vymyslím.“

Calamity vypadal zklamaně, když si Butcher znovu nasadila Malou Gildu. „Ňák nevím. Jak vás máme najít?“

Blackwing vylovila malé zařízení ze svého batohu. Vypadalo jako StealthBuck. „Tady, to je vysílač. Přicvakneš si to k PipBucku a můžeš nám vysílat zprávy přes rádio, a nebo je přijímat. Tvůj PipBuck není vysílací věž, takže nebudeš mít velký dosah, ale jestli jsi zachytila naši zprávu, víš, na jaké máš hledat frekvenci.“

Přikývla jsem a dala si ho do batohu. Tahle věc mi byla k ničemu, dokud neobnovím kouzelný systém v mém PipBucku. Dalo se to zvládnout přes SteelHoovesův oblek, tak jako jsem to předtím udělala naopak. Ale byla to složitá procedura, kterou jsem nemohla dělat zraněná. Nebo ve tmě. Nebo bez Party-Time Mint-alů.

Ne… ne, můžu to udělat i bez nich. Dokonce jsem se cítila, že bych měla. Dělala jsem to i před tím, krucinál.

SteelHooves k nám přiběhl. Chtěla jsem se ho zeptat na jeho mírně zneklidňující konverzaci s Blackwing, ale on odtáhl mou pozornost jinam. „Někdo nás sleduje. Je tu jeden sprite-bot, který se snažil získat tvoji pozornost, aniž by mě upozornil, že tam je.“

Pozorovatel.

***                    ***                     ***

Omluvila jsem se z našeho diskuzního kroužku. Sprite-bot se ke mně vmžiku připlížil, tichý jako myška.

„Ahoj Littlepip!“ Pokoušel se znít normálně, ale bylo naprosto jasné, že tu nebyl náhodou. Kdyby tomu tak bylo, slyšela bych jako první muziku. „Co tu děláš tak daleko? A co byla ta exploze?“

Zajímalo mě, jestli to byl Pozorovatel, kdo nás tiše sledoval a kterého jsme si se SteelHoovesem před nějakou dobou všimli. Rozhodla jsem se tu teorii vyzkoušet.

„No, Calamity si hrál s dělobuchy a SteelHooves tě nechal nás tajně sledovat celý den, aniž by to dal najevo,“ řekla jsme otráveně. „Co tu děláš?“

„Celý den? Nevím, o čem to mluvíš, Littlepip. Sotva jsem sem přiletěl.“

Náramná historka. Nevadí. Potřebovala jsem jeho pomoc. „Pozorovateli, potřebuji pomoct. Kontaktuj Gawdynu a řekni jí o Blackwinginých Pařátech.“

Pozorovatel byl potichu tak dlouho, že jsem cítila, že po mně chce vysvětlení.

„Gawdyna shání gryfy, kteří zrovna nemají žádnou smlouvu. Blackwing ztratila půlku svý grupy kvůli těm alicornům a zbytek je hrozně potlučený. Potřebujou větší pomoc, než jim můžeme poskytnout. Musíme dát Gawdyně možnost dát jim…“

„Ne,“ ozval se mechanický sprite-botův hlas.

„Ne?“ padla jsem překvapeně na zadek. „Můžeme jim pomoct. Nebo se staráš jen o poníky?“

„Pomáhal jsem ti před tím, protože to mělo zachránit životy. Tohle nikoho nezachrání. Je to takový… marnotratný projekt. To, že se neukazuji, má svůj důvod. Pokaždé, když tak učiním, se vystavuji riziku!“

Ale pro samou lásku Luny. Otočila jsem se.

Pak mě Pozorovatel překvapil. „Dobře, udělám to pro tebe. Ale musíš mi s něčím pomoct. Mám pro tebe úkol.“

„Cože pro mě máš?“ mrkla jsem a zase se otočila směrem k pozorovateli.

„V Tenponské Věži je Černý Opál. Ukradli mi ho. Chci ho zpátky.“

Instinktivně jsme se zeptala: „Co je Černý Opál?“

„Velmi zvláštní drahokam. Jako koule paměti, ale používán v Recollectoru.“ Než jsem se mohla zeptat, co to ten Recollector je, Pozorovatel mě poučil. „Koule paměti v sobě mají vzpomínky vypreparované z druhých jednorožcí magií, nejčastěji silou. Recollector je očarovaná koruna, kterou někdo nosí, pokud chtějí nahrát něco, co zrovna prožívají. Nebo chtějí prožít takovou vzpomínku. A to i když nositel není jednorožec.“

Přikývla jsem. Takový pokrok dával smysl. Jako magicky odolné terminály od Apple Bloom. Předpokládala jsem, že to byl další krok arkánové technologie, který přišel až příliš těsně před koncem. Jinak bych “černé opály” nacházela všude.

„Takže chceš, abych dostala tuhle něco jako kouli paměti z Tenponské Věže a přinesla ti ji? Vypadám snad jako nějaký pošťák?“ Zamračila jsem se. „Ale jestli to znamená, že mi pomůžeš, tak to udělám. Kde to má být?“

„Myslím si, že ho vzal ten poník z rádia, DJ Pon3. Přines mi ho a já pošlu tvoji zprávu.“

Co. Co? Pozorovatel po mně chtěl, abych ukradla něco od Homage!?

„Já…já…“ bojovala jsem s návalem nehorázného hněvu. „Dobře… dobře, dobře. Uvidím, co se dá dělat.“ Můj hlas byl ostrý, ale vyrovnaný. „Ale tu blbou zprávu pošleš hned.“

Sprite-bot se vznášel, zatímco Pozorovatel přemýšlel.

„Ovšem. Důvěra je oboustranná.“

No, možná. Pozorovatel mě požádal, abych zradila někoho, na kom mi záleží. A v tuhle chvíli mi na Homage záleželo mnohem víc než na někom, kdo se schovává za sprite-boty a za své služby žádá odměnu. Zeptám se Homage na ten Černý Opál. Slušně. A když řekne ne, Pozorovatel bude mít prostě smůlu.

Najednou mi něco došlo. Zírala jsem na Pozorovatele, zorničky se mi rozšířily.

„Co je? Proč se na mě takhle díváš?“

„Nezmizel jsi. Všechny ty tvoje návštěvy byly kratší a kratší. Pokaždé, když jsem se zeptala na nějakou věc, která ti je nepříjemná, tvůj čas ve sprite-botovi velmi příhodně vypršel. Ale teď, když jsi po mně něco chtěl, tak najednou…“

Ozvala se statika a šťastná pochodová muzika (s trombónem, harmonikou a bubny). Pozorovateli došel čas.

Tak tohle mu nežeru.

***                    ***                     ***

Svítalo. Sluníčko zabarvovalo mraky úžasnými barvami a osvětlovalo temné stíny města.

Cesta zpátky by byla i celkem příjemná, kdybych neměla strach z každého rohu, protože mi nefungoval UDSystém. Kdyby mě tak příšerně nebolela noha. Kdyby mi hlava nechtěla prasknout a kdyby můj žaludek tak neprotestoval. Už dávno jsem vyzvracela všechno, co jsem kdy snědla.

Dospěla jsem k jasnému závěru: Nesnáším nemoc z radiace. Fakt ji upřímně nenávidím. Tenponská Věž, Homage a postel byly tak daleko.

Velvet Remedy rozdala naše RadAwaye mezi naši skupinu (kromě SteelHoovese), než Blackwingininy Pařáty odletěly. Co by nám třem stačilo, se muselo rozdělit mezi šest. I přesto, že jsme nic neříkali, Velvet nás ujišťovala, že budeme v pořádku, než dojdeme do Tenponské Věže a nakoupíme další zásoby. Což mě opravdu znepokojovalo.

Raději jsem myslela na obsah té koule paměti. A to mě přinutilo myslet na Ministerstvo (Válečných) Technologií. Což mě přivedlo ke vzpomínce na SteelHoovesův komentář o onom Ministerstvu. A komu všemu pomáhali.

Společnosti jako Ironshod, Čtyřhvězda, Equestrijská Robotika a dokonce i Stáj-Tech.

Zbrojovka Ironshod: tam jsem poprvé poznala, že ne všechno v Applejackině světě bylo v pohodě. Equestrijská Robotika: o těch jsem moc nevěděla, ale podezřívala jsem je, že ti hrozní brain-boti byli jejich práce. Čtyřhvězda: zrádní poníci, kteří spolupracovali se zebřími špehy a kteří byli zodpovědní za smrt milionů. A Stáj-Tech… a u těch už jsem dávno věděla, jak to s nimi dopadlo.

Za podpory a poradenství Ministerstva.

Z myšlenek mě vytrhlo Velvetino zalapání po dechu. Byla jsem pozadu, jak kvůli mému přemítání, tak kvůli mé velikosti a fyzickému stavu. Všichni se krčili za zničenou zdí a vykukovali z rozbořeného okna. Pokusila jsem se je dohnat. Místo toho jsem zjistila, že stále mám v sobě ještě něco, co jde vyzvracet.

Znechuceně jsem si utřela pusu od zvratků. Přišla jsem k druhému oknu. Po tom, co jsem právě udělala, jsem nechtěla být příliš blízko ostatním. Vedle okna stál kovový stůl. Byli jsme vlastně „uvnitř“ budovy a dívali se „ven“. Prohlédla jsem šuplíky a našla pár zátek.

Má zmatená hlava zarputile přemýšlela nad tím, proč nacházím na takových místech zátky. Stoly. Odpadkové koše. Skříňky. Police. Kdo krucinál rozhazuje peníze na náhodných místech? Co musí mít poník v hlavě, aby přemýšlel nějak jako: Hele, další stůl uprostřed městské džungle. Dám tam pár zátek. Ne moc, jen tolik, aby bylo na sendvič…?

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se tyhle myšlenky dostat pryč. Bolest hlavy se jimi zmnohonásobila. To byl kurňa blbej nápad.

Potlačila jsem slzy a podívala se „ven“ na ulici. Slyšela jsem divné třepetání a rozruch, než jsem našla jeho zdroj. Když se tak stalo, nevěřila jsem vlastním očím. O chvíli později osvítila ulici zelená ohnivá koule. To zrovna moržárový fénix zapálil jednoho z bloodwingů. Stála jsem tam a civěla.

Ne všichni mí společníci se na to chtěli jen koukat. Velvet Remedy vyběhla z okna a k velkému překvapení nás všech vytáhla svou bojovou brokovnici.

Velvet Remedy nikdy nebyla první v boji. Seznam potvor, proti kterým byla Velvet ochotna použít zbraň, se zvětšoval: Poslední přídavek byli alicorni. Ale vždy to bylo v sebeobraně, nebo při ochraně dalších poníků. Když jsem viděla Velvet, jak se připravuje k boji a míří brokovnicí směrem k tomu leteckému souboji, vzpomněla jsem si na slova Monterey Jacka a zajímalo mě, jestli Velvet taky pomalu ztrácela svého ducha kvůli Equestrijské pustině. Opravdu se tolik změnila?

Velvet Remedy čekala, dokud nebylo tělo moržárového fénixe zcela zastíněno bloodwingem.

PRÁSK!!

Velký netopýr zavřeštěl a spadl na zem. Velvet namířila na dalšího a čekala na správnou chvíli.

Netopýři se nechtěli dát jen tak. Jeden se odtrhl od hejna a zamířil na mou kamarádku. Ozval se dvojitý výstřel z Calamityho sedla a netopýr spadl k Velvetiným kopytům.

Nebe bylo protnuto záblesky zelené, jak se moržárový fénix snažil dostat do zad svým pronásledovatelům. Jeden z netopýrů se otočil, střetl se s tím majestátně zeleno-zlatým ptákem a narazil s ním do dodávky, kde rozbili krabice se zničenými knihami. Část mého já přemýšlela, jestli ty knihy nemířily do Athénea Twilight Sparkle.

Moržárový fénix byl uvězněn pod bloodwingem. Viděla jsem, jak se snaží dostat ven. Další bloodwing se zrovna dostával do dodávky a pak zase utekl zpět, když na něj fénix vyplivl zelený moržárový oheň. To krásné zvířátko smutně zakřičelo, když se bloodwing chystal zakousnout svými tesáky do jeho krku. Druhý bloodwing vletěl do nákladní části.

„Littlepip!“ zakřičela Velvet zděšeně. „Tvoje zebří puška!“ Zmateně jsem se dívala na Velvet, jak se můj PTMkami neobohacený mozek snažil pochopit, co to po mně chce.

Velvet nehodlala čekat. Vytáhla mou pušku telekinezí a začala střílet na ten vagon. V několika okamžicích celý vagon začal hořet. Bloodwingové začali vřískat v agonii. Jeden z nich vyletěl ven. Hořela mu křídla. Živoucí peklo. Padl uprostřed ulice.

Nic dalšího se nestalo. Ani moržárový fénix ani druhý bloodwing už z té hořící pece nevyletěli.

Dívala jsem se na vagon a pak na Velvet a ustoupila. „Ale…“ Velvet se na mě napjatě podívala a pak zírala na oheň.

Snažila jsem se přijít na to, co mi chtěla říct, když z ohně vyletěla hromádka popela. Přetočila se ve vzduchu, zazářila v paprscích slunce, a pak se začala vznášet ve větru. A poté se v oslepujícím záblesku smaragdového světla se záblesky zlaté objevil moržárový fénix.

Velvet Remedy nadšeně zavýskla. Dívala se, jak se tohle podivné, ale majestátní zvířátko proletělo kolem nás, vydalo nadšený lahodný skřek a odletělo pryč.

Velvet mi vrátila pušku a zašklebila se. „Dívají se na upálení zaživa trochu jinak, pamatuješ?“

***                    ***                     ***

„Až se vrátíme, dopřeji si pořádnou vanu,“ oznámila nám Velvet. „Získám nám RadAwaye hned, jak Doktor Pomocníček otevře kliniku. Nemělo by to trvat dlouho, až se vrátíme.“

„Krucipísek, až se vrátíme, dám si tu pořádnou vanu dokonce i já!“ řekl Calamity, aby Velvet okouzlil.

Já jen chtěla spát. Nejlépe vedle Homage. „Já…“ zastavila jsem se. Má hlava bojovala s nemocí, absťákem z PTM a teď i spánkovou deprivací. „Já nevím. Chci spát. A taky nemáme moc času.“

„Nemáme moc času? Co se má stát?“ řekl Calamity.

„Než popraví Monterey Jacka,“ řekla jsem mu stroze. „Musíme ho zachránit.“

Všichni se zastavili.

„Cože musíme?“ zeptal  se Calamity, jak kdybych mu řekla, že se máme nechat pokousat chřestýši.

„Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak,“ řekla jsem a uvědomila si svou chybu. „ ho musím zachránit.“

„Pardon, ale furt nevěřim vlastním ušiskám.“

„Mohu se zeptat proč?“ zeptala se Velvet.

„Nehledě na to jak?“ doplnil ji SteelHooves.

Otočila jsem se a podívala se na své překvapené a nespolupracující přátele. Dolehlo na mě, že jsem se jim zatím nesvěřila o svém úmyslu zachránit toho nepříjemného béžového jednorožce.

„Já říkám, ať ho pověsej!“ řekl Calamity a ještě si na to dupnul.

„Sotva jste se poznali…“ řekla Velvet a pak přestala. „Chceš nás všechny nechat vyhodit z Tenponské Věže jen proto, abys zachránila někoho, kdo se tě pokusil okrást? I když se přiznal? Tedy pokud tě ochranka jednoduše nezastřelí?“

Třásla jsem se. Neměla jsem síly se hádat. Copak nedokážou pochopit, že tohle je ta správná věc?

„Krucinál, Littlepip!“ naštvala se najednou na mě Velvet. Ona byla naštvaná na mě? „Monterey Jack si to nezaslouží! Zachránila jsi tomu bídnému parchantovi život, a on ti to vrátil tak, že tě chtěl okrást. Neošidí tě teď i o tvé štěstí!“

Velvetin vztek a hrubý slovník mě zaskočily.

„Souhlasím,“ řekl SteelHooves stroze.

Konečně jsem se jim dokázala postavit. Podívala jsem se na Velvet. „Na tom nezáleží! Vůbec nezáleží na tom, jestli si zaslouží zachránit nebo ne. Každý na bojišti, Fluttershy to řekla, ne snad? Vždyť má děti! Dva chlapce a klisničku. Co myslíte, že se jim stane, až umře? Copak vám připadá Tenponská Věž jako charitativní organizace? Viděli jste tam snad někde mezi obchody i sirotčinec nebo co?“

Otočila jsem se na Calamityho a SteelHoovese. „Nezáleží na tom, co mohu ztratit, pokud se tak stane. Ale co ztratím, pokud se o to ani nepokusím?“

Občas se musím stát zlosynem k pohledání, aby se udělalo, co je třeba.

Mí přátelé ode mě o krok ustoupili. Podívali se na sebe, jako by se rozhodovali, kdo má promluvit jako první. Nakonec předstoupil SteelHooves. „Dobře tedy, jaký je plán?“

Hluboce jsem si oddychla (a najednou se cítila tak malátně, že jsem se musela hodně snažit, abych nespadla na zem). Vysvětlila jsem jim:

„Mám ještě jeden StealthBuck. Dostanu se tam, střelím ho šipkou. Jen jednou, jed ho paralyzuje na pár hodin, ale nebude mít trvalé následky. Pak otevřu zámek a naložím si ho na záda. Levitace mi ho nadlehčí tak, aby tolik nevážil. Dokud ho budu držet, kouzlo nás skryje oba, jako by byl můj batoh.“

Velvet začala slzet, ale také udělala krok vpřed. „V tom případě musíme udělat ještě něco, než se budu moci vykoupat.“

Podívala jsem se na ni s nadějí v očích.

„Potřebujeme se zastavit v dílně a vyrobit novou jehlovku.“

***                    ***                     ***

Byla jsem chodící mrtvola.

Sotva jsem mohla stát. Stůl vypadal, jako by přede mnou plaval. Velvet byla po mém boku a něžně mě podporovala. Její přístup se naprosto změnil, když jsem zmínila ty děti. Byla jsem překvapena, ale nepochybně potěšena.

„Je to dobré. Zvládneš to. Jen se soustřeď.“

Přikývla jsem a slepila jsem zázračným lepidlem věci, co vypadaly jako odpad, do velmi schopné zbraně. „Ták… teď už jen musí uschnout.“

Velvet přikývla a něžně mě pošimrala nosem. „Tvé srdce je vždy na tom pravém místě, Littlepip.“ Ustoupila a smutně se na mě usmála. „Tvá mysl možná už tak úplně ne, ale naučila jsem se věřit tvému srdci…“ sklopila pohled a zaškrábala po podlaze svým kopytem. „Záleží mi na tobě, víš.“

Cítila jsem se polichocena a s hlavou v oblacích. Co tohle bylo? Teď se nesnažila ublížit Calamitymu. Dělala mi návrhy? Poté, co po mě včera dostrkala k Homage? Ne… musím její signály chápat špatně.

Odvrátila jsem pohled. Třásla jsem se, protože jsem věděla, že je Homage blízko. Mé oči zachytily trochu červené pod dekou ve vzdáleném rohu místnosti. „Hej…ehm… Velvet, není to tvůj vozík?“ zeptala jsem se, protože jsem si myslela, že ho tady nechala minulé ráno. Představovala jsem si, jak ho Homage našla a opatrně přesunula stranou, dokonce ho i zakryla… ačkoliv jsem si nepamatovala, že by ho sem Velvet vůbec přivezla.

Podívala jsem se na ni znovu a ta myšlenka zmizela. Vypadala tak krásně a srdce mi smutně zaskučelo. Oči se jí opět leskly, ale změnila téma. „Jak ještě dlouho?“ ukázala na tu jehlovku.

„Ou, zázračné lepidlo je…“ hledala jsem správný výraz, ale nešlo mi to. „Zázračné. Ne moc. Nejspíš už je to hotovo.“

„Máš všechny šipky, které potřebuješ?“

„Stačí mi jedna.“ Na druhou stranu, musela jsem si přiznat, že v současném stavu bych jich potřebovala hromadu. Budu mít štěstí, pokud trefím vrata od stodoly.

„Počkej, podívám se na to,“ řekla. Vytáhla jsem jednu z jedových šipek a založila ji do zbraně. Velvet převzala zbraň svou telekinezí a přiložila si ji blíž k očím. Prohlížela zaměřování. Došlo mi, že takováhle nesmrtící zbraň by se mé pacifistické kamarádce mohla velmi zamlouvat.

Vzpomněla jsem si na své dřívější obavy. Jak velký přínos by Velvet měla, jak psychologický tak duchovní, ze zbraně, která může naše nepřátele vyřadit i bez krveprolití a smrti? Krucinál, proč mě to jen nenapadlo dřív?

Otočila jsem se, a chtěla jí slíbit, že jí postavím vlastní jehlovku. Zastavila jsem se v půlce kroku. Velvet Remedy na mě mířila. Copak nevěděla, jak je to nebezpečné?

Hvízd!

Au! Chtěla jsem otevřít pusu, ale nedokázala jsem nic říct.

Velvet ukápla slza. „Mrzí mě to, Littlepip.“

Co… co se to děje?

Její roh zazářil. Slyšela jsem zvuk červeného vozíku, který se zastavil za mými zády. Velvet ke mně přišla a něžně položila mé paralyzované tělo na vozík.

Ona mě střelila schválně!

Když mě zakrývala dekou, přísahala jsem, že ji zabiju.

***     ***     ***

Nevím, kdy jsem ztratila vědomí. Naposled si vzpomínám na vibrace výtahu, který otřásal vozíkem. Vozíkem, který byl velmi nepohodlný. Nic jsem neviděla, mohla jsem jen čichat k té zpropadené dece. V hloubi duše jsem si uvědomovala, že bych měla být nehorázně naštvaná, nebo alespoň se bát o svůj život. Ale byla jsem příliš nemocná a příliš unavená, aby mi zbyly nějaké emoce.

Nejspíš jsem usnula.

Probudila jsem se připoutaná k lékařskému stolu. Projel mnou nával paniky. Chtěla jsem vytrhat ty pásy, které mě držely. Představovala jsem si, jak každou chvíli projde dveřmi onen bláznivý ghůlí doktor, který se nějak záhadně zregeneroval a znovu mě chytil. A to s Velvetinou pomocí!

Zkolabovala jsem. Srdce mi zaplavila temná bolest. Jak mi to mohla udělat? Měla být mou kamarádkou!

Uvědomila jsem si, jak hrozně jsem se cítila. Zlomené srdce, bolavá hlava, nemoc. Cítila jsem se nenapravitelně zlomená uvnitř. Cítil se takhle poník otrávený Taintem? Ponořila jsem svou hlavu do polštáře (byla jsem docela překvapená, že mi tu mí věznitelé jeden nechali).

Nade mnou byl nalepený plakát. Mladá klisna v růžovožluté uniformě sester mě pozorovala a říkala mi, jak nemusím být Pancéřníkem, abych byla hrdinou. Evidentně mě čekaly velmi hrdinské pozice, například „Čistička nočníků“ nebo „Klaun na oddělení rakoviny“.

Ne, tohle nebyla továrna Červeného jezdce. Rozhlédla jsem se okolo. Lékařská postel, ke které jsem byla přivázaná, byla oddělená přenosnými závěsy. Viděla jsem za nimi siluety poníků. Jediná věc, která tu se mnou byla, byl divný pípající termínál a několik plastových trubiček, které do mě napouštěly různé tekutiny.

Jeden z těch stínů byl Calamity. Poznala jsem to podle jeho klobouku.

Krucinál, NE! Aspoň on ne! Celestia s Lunou, ať je oba upálí…

„Krucipísek,“ slyšela jsem, jak Calamity mluví s jedním z dalších poníků v místnosti. „Víš, jak sme mluvili o tom „správném“ postupu? Tohleto to teda není. To. Fakt. Ne.“

„Myslíš si, že jsem to takhle chtěla?“ Hlas Velvet se nesl přes závěsy, které mě od nich oddělovaly. Zněl poněkud rozladěně. A to bylo dobře! „Littlepip mě k tomu donutila.“

„A jak tě k tomu vlastně donutila? Když sem ji viděl naposled, sotva se ploužila.“

Najednou mé tělo bylo strašně těžké. Jako by mě obklopila obrovská olověná deka.

„Nebuď tak naivní! Slyšel jsi ji. Montereyho poprava je zítra. Nechala by se odsud vykopnout, než bychom dostali šanci přemluvit ji k léčení.“

Aha. Takže o tomhle to všechno bylo.

Otevřela jsem oči a chtěla něco říct, ale má oční víčka byla těžká a zavřela se. A já už je nedokázala otevřít.

***                    ***                     ***

Když jsem se znovu probudila, cítila jsem se… líp.

Cítila jsem se unavená a slabá až do morku kostí, ale to bylo normální. Bolest hlavy a nemoc byla pryč. Viděla jsem, slyšela, cítila, myslela. Čistě. Necítila jsem žádnou mlhu, přes kterou bych se musela dostávat.

Pokusila jsem se posadit, ale byla jsem pořád připoutaná k posteli. Projela mnou vlna paniky, ale podařilo se mi ji zaplašit. Nebyla jsem tam zpátky. Tohle nebyla laboratoř bláznivého ghůla. Tohle bylo jiné. A pokud si to budu říkat, možná mě tělo poslechne a srdce začne bít opět normálně.

Lehla jsem si. Už teď jsem byla vyčerpaná z toho pokusu se zvednout. Neměla jsem sílu bojovat, ale měla jsem jí dost, abych se naštvala. Jediní přátelé, které jsem kdy v životě měla, se proti mně spikli. Velvet Remedy mě paralyzovala. Připoutali mě k posteli na klinice sotva den po hrozné zkušenosti s ghůlím doktorem. Přinutili mě podstoupit…

U vyhození na Měsíc, věděla jsem, že mám problém. Nebyla jsem hloupá. Jen.. krucinál, vždyť bych sem přišla sama. Jednou. Přišla. Jen jsem měla mnohem důležitější, naléhavější záležitosti…

Za závěsem se hýbl stín a jedna z obrazovek byla odtažena pryč. Do mého malého vězení vešel tmavě hnědý zemní poník. Za ním jsem viděla Velvet, jak leží schoulená na lavičce. Její roh svítil. Před sebou měla kouli paměti. Zase utekla do té Fluttershyiny koule.

Bohyně, jak kdyby Velvet neměla dost vlastních problémů.

Cítila jsem tvrdé sevření uvnitř žaludku. Měla jsem spoustu důvodů, proč na ni být naštvaná, a byla jsem. Ale nemohla jsem ji nenávidět. I když jsem viděla rudě, měla jsem o ni starost.

„Ah, dobré ráno,“ řekl hřebec. „Jsem Doktor Pomocníček. A vy jste, jak mi bylo řečeno, Littlepip. Jak se dnes po ránu cítíte?“

Přesměrovala jsem svůj vztek na něj. Nevím, nakolik si ho zasloužil, ale bylo to aspoň něco. Navíc se na to velmi velmi hodil. To on koneckonců souhlasil s touhle odvykačkou, aniž by měl moje svolení. V tu dobu jsem byla paralyzovaná.

„To je fakt blbý jméno.“

Doktor se nijak neurazil. „Ano, asi máte pravdu. Změnil jsem své jméno, když jsem se rozhodl převzít tuhle kliniku. Pomocníčkova Klinika bylo předválečné centrum pro pomoc a rehabilitaci. Možná to ode mě bylo moc troufalé.“

Povzdechla jsem si a zatřásla hlavou. „Ne. To… dává smysl.“ Doktor Pomocníček byl… poctou Pomocníčkovy Kliniky. Cítila jsem, jak se mi na obličeji tvoří úsměv. Zahnala jsem ho a chtěla zase cítit spravedlivý hněv.

„Proč jsem přivázaná?!“ odsekla jsem.

Pomocníček velmi profesionálně odpověděl: „Odvykačka znamená kompletní vypláchnutí celého těla. Opravdu nechcete vytrhnout jednu z těch tubiček, zatímco celý proces probíhá. Mohla byste si způsobit trvalé poranění.“

Aha. „Ale proč jsem pořád ještě přivázaná?“

„No, protože první reakce většiny pacientů je utéct a naprat do sebe co nejvíc drog, od kterých jsem je zrovna očistil.“

„Má volba, nebo ne?“

„Ano, to rozhodně ano. A s přáteli, jaké máte, nemám pochyby, že zítra budete jako rybička. Na vás moc zátek nevydělám.“

Zírala jsem do stropu. „Potřebuji nové přátele!“ Zoufale mi docházeli ti, co mě nechtěli zastřelit.

„Tenhle postoj není tak nečekaný. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán,“ řekl doktor. „Ve vašem případě vás musím nechat přivázanou, dokud si nebudu jistý, že neprovedete nějakou hloupost.“ Věnovala jsem mu jeden naštvaný pohled, ale vůbec si ho nevšímal.

„Když jste sem dorazila, závislost na Party-Time Mint-alech nebyla vaším jediným problémem. Trpěla jste silnou otravou z radiace. Nehledě na menší otravu mantikóřím jedem. Celé vaše tělo prošlo tolika traumaty, že bylo na pokraji propasti. Musel jsem udělat hodně práce, než jsem vůbec mohl riskovat začátek odvykací kůry.“ Doktor mluvil varovným tónem. „Všechny tyhle procedury vás značně vyčerpaly. Musíte se nejdřív pořádně vyléčit. Zůstanete tu nejméně několik dní. Žádná přehnaná aktivita.“

Zůstala jsem potichu a vstřebávala, co mi řekl. Musela jsem být pořádně pocuchaná. A jestli jsem byla na tom fakt zle, jak na tom museli být ostatní. „Doktore, co mí… „přátelé“? Také si toho hodně zažili. Musíte jim také pomoct, prosím.“

Pomocníček přikývl. „Vím. Vaše jednorožcí kamarádka už na tom trvala. Ten Pancéřník mě na sebe nenechá ani podívat, ale Calamity s Velvet už se ode mě nechali operovat, zatímco jste se zotavovala.“

Ovšem. SteelHooves nejspíš nechtěl, aby někdo znal jeho tajemství. „Budou v pořádku?“

„Fyzicky ano,“ odpověděl. „Ačkoliv, myslím si, že to, jak se vyléčí emočně, bude záležet spíše na vás, než na mně.“

Super. Hoďte mi na hrb i tohle. Nemůžu na ně být ani naštvaná.

„Nyní bych si rád popovídal o vašich závislostech,“ informoval mě.

Skvěle. A teď mě bude ještě poučovat. A dokonce mě na to i přivázal k posteli.

„Určitě jste si už všimla, že vaše smysly a myšlenkové procesy jsou lepší a lepší. Ne tak skvělé, jako když jste byla na drogách, ale mnohem lepší a stabilnější, než když jste byla bez nich. Mám pravdu?“

Zamručela jsem a přikývla.

„To je ono nepříjemné dvojité ostří Party-Time Mint-alů. Jsou to posilovače mozku z tajemných rostlin, které rostou jen v zemi zeber a možná v Everfríském lese. Nezáleží na tom, jak dlouho je poník užívá, budou vždy stejně účinné, jako při první dávce. Co si ale většina závislých neuvědomuje, je jak abstinence působí na jejich mentální schopnosti. Čím víc si jich vezmete, tím horší to pak je, když je nemáte v těle. Poníci, kteří je užívají roky, po určité době dosáhnou bodu, kdy bez nich nedokážou normálně fungovat.“

Pomocníček se usmál. „Onen posílený stav, ve kterém se nyní nacházíte, je ten samý, ve kterém jste byla, než jste začala ty prášky užívat.“

Cože? Takhle to bylo před tím? Ale vždyť jsem byla daleko vnímavější. Všechno bylo tak jasné. Bylo tak snadné přemýšlet. Ne sice tak rychle, jako když jsem měla ty prášky, ale tak jednoduše. Pokud jsem se takhle cítila i před tím, proč to bylo vše tak nové? A proč jsem nedokázala poznat…

Ale já to dokázala poznat. Věděla jsem, že je se mnou něco špatně, velmi dlouho. Cítila jsem slzu na tváři a nevěděla jsem, kde se tam vzala. Podívala jsem se na doktora.

„Nuže tedy, mohu vám poradit, ale nemohu vás k tomu donutit,“ pokračoval doktor. „Musíte se za každou cenu vyhýbat Party-Time Mint-alům. Nebude to jednoduché. Vaše tělo a váš mozek už po nich toužit nebudou, ale většina závislostí je nejen fyzická, ale i psychologická. Nemohu vám říct, že to bude jednoduché. Ale podle toho, co jsem slyšel, máte silnou vůli a silné přátele, kteří vám pomůžou vše překonat.“

Pomalu jsem  přikývla. Nechtěla jsem to slyšet, ale věděla jsem, že jsem to slyšet potřebovala.

„A též vám i silně doporučuji vyhýbat se normálním Mint-alům, nebo jakýmkoliv dalším látkám. Kop, Vztek, Sprint… všechny. Party-Time Mint-aly jsou ty nejnávykovější, ale ty ostatní nejsou o moc lepší. A podle zkušeností z vaší rodiny máte k závislostem větší náchylnost než ostatní poníci, takže moje rada zní, držte se od nich co nejdál.“

Začala jsem přikyvovat, a pak se zastavila. Počkat. „Co s tím má co dělat moje rodina?“

„Náchylnost k závislosti může být dědičná,“ informoval mě Pomocníček. „Vaše kamarádka Velvet mi pověděla o vaší matce.“

„Moje matka?“ Na to neměla žádné právo!

„Byla alkoholička, nebo ne?“

Skřípala jsem zuby a koukala se všude, jen ne na doktora. Trpělivě počkal, než vyplivu všechnu zlost a budu schopna odpovědět. „Její Znaménko byla sklenice jablečné pálenky. Co se z ní asi mělo stát?“

„Víte, že vaše Znaménko nerozhoduje o vašem osudu, že?“

Odvrátila jsem pohled. Nehodlala jsem se nechat zatáhnout do diskuze o mé matce. I kdyby mě tu nechali přivázanou celé dny.

Ale kruci. Monterey! Jak dlouho jsem byla mimo?

Chtěla jsem se podívat hodiny na PipBucku, ale byl pryč. A pak jsem si vzpomněla, že byl stejně rozbitý.

„Doktore,“ zeptala jsem se a snažila se neznít moc naléhavě. „Za jak dlouho popraví Monterey Jacka?“ Prosím, Luno, dej mi sílu…

Doktor mrkl. „Ten obchodník se sýrem? To bylo před dvěma hodinami.“ Cítila jsem, jako by mi někdo na žaludek hodil květináč. A hned potom kovadlinu. „Proč? Znala jste ho?“

Selhala jsem.

***                    ***                     ***

Velvet Remedy mě viděla jako první, čerstvě ze země Fluttershy. Mluvila opatrně, jako kdyby tancovala mezi minami. Pomalu odepínala pásy, které mě držely přivázanou. Jeden po druhém. Vydržela jsem to nutkání zakroutit jí krkem. Žádná přehnaná aktivita, řekl doktor.

„Nečekám, že mi odpustíš…“ řekla Velvet.

„Dobře,“ přerušila jsem ji. „Protože neodpustím.“

Mrkla po mých slovech, ale pokračovala. „…nebo že to mezi námi bude dobré. Ale očekávám, že pochopíš proč. A proč jsem to musela udělat zrovna teď.“

„Oprava: Proč sis myslela, že to musíš udělat teď,“ vykřikla jsem. „A proti mé vůli.“

„Nenechala by sis pomoct sama od sebe. Tohle je dost možná jediné místo v celé Equestrijské Pustině, které má tu možnost ti pomoct. A tys ho chtěla zahodit.“

„Věděla jsem, že mám problém,“ odsekla jsem. „Chtěla jsem požádat o pomoc.“

„Opravdu?“ zeptala se Velvet tónem někde mezi šokem a pochybami. „Kdy?“

„Poté, co jsme spadli. Uvědomila jsem si to. A nejspíš bych požádala o pomoc, jakmile bych se pořádně vyspala.“

„Výtečně.“ Otočila se. Nemusela jsem vidět její obličej, abych poznala, že pláče. Slyšela jsem napětí v jejím hlase, a jak se jí třesou ramena.

Aaaa! Chtěla jsem ji rozcupovat vlastními zuby… a přitom jsem jí nedokázala ublížit. A věděla jsem, že pokud s ní ještě budu mluvit, tak jí akorát ublížím. Možná si to zasloužila, ale to neznamenalo, že by měla takhle trpět.

„Velvet, neměla bys tu teď být.“

Utřela si obličej kopýtkem a podívala se na mě. Její oči byly červené a napuchlé, ale neviděla jsem žádné slzy.

„Monterey Jackovy děti jsou teď kvůli tobě bez rodičů a brzy budou bez domova,“ řekla jsem drsně a dívala se na ni. Překvapivě to všechno vydržela a skousla.

Zeptala jsem se doktora, co se s nimi stane. Měla jsem pravdu, že Tenponská Věž není žádný sirotčinec. Pokud si správně vybavuji jeho slova: Tenponská Věž je „meritokracie“, ne socialistická společnost. Ti, kteří si nevydobyli své právo tu být nebo si to nemohou finančně dovolit, tu nemají co dělat. Ti hřebečci a klisnička budou do konce měsíce pryč.

„Musíš mi pomoct to napravit. Pošli sem SteelHoovese. Musím s ním mluvit. A taky mi přines mé oblečení a batohy. Musím zprovoznit PipBuck a zavolat Blackwingininým Pařátům. Už vím, jakou službu pro nás mohou udělat. Převezou ty děti do Shattered Hoofu.“ Zamračila jsem se. Tohle nebylo ideální, ale bylo to mnohem lepší, než je nechat toulat v Manehattanských ruinách.

„Tvůj úkol bude říct to Montereyho dětem a přesvědčit je, aby šly.“

Velvet Remediny zorničky se rozšířily. Hned jí došlo, jak bolestivý onen úkol byl. Ale přikývla a přijala to břemeno jako určitou daň za to, co provedla.

***                    ***                     ***

„Je mi to líto, Lilpip,“ řekl Calamity. Měl hlavu v kopytech. Proplížil se sem hned, jak Velvet odešla.

Hluboce jsem se nadechla a posadila se. Vzalo mi to hodně sil, ale hlava zůstala klidná a žaludek se mi také nevzbouřil. Bylo krásné nebýt nemocný nebo netrpět abstinenčními příznaky.

„Nemusíš se omlouvat, Calamity,“ řekla jsem, ačkoliv ten naštvaný poník v mé hlavě měl na věci trochu jiný názor. „Za tohle může Velvet. A ona… mi jen chtěla pomoct. Potřebovala jsem pomoct.“

Calamity se na mě podíval. Šokovalo mě, vidět takovou bolest v jeho očích. „Ne, Littlepip. Já se ti musim vomluvit nejvíc. Všecko je to moje chyba! Já byl přece ten, kdo ti ty blbý prášky vůbec dal.“

U slunečního zadku. Calamity měl pravdu. Poprvé jsem pochopila, jak ho trápilo vidět mě víc a víc v opojení té závislosti. Drásalo ho to uvnitř celou dobu? Svatá Celestie, co jsem to jen svým přátelům provedla?

Namáhavé nebo ne, přinutila jsem se zvednout se z postele a obejmout ho. Neměla jsem slov a ani nevěděla, co říct. Doufala jsem, že pokud ho budu objímat dost dlouho, pozná, že mu je odpuštěno, a že mě to všechno strašně mrzí.

***                    ***                     ***

Musela jsem se omluvit spoustě poníků.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se SteelHoovese, když jsem připojila PipBuck do jeho magického pancéřového brnění, díky nástrojům v mém údržbářském obleku.

„Neměla bys to být, koho se na to všichni ptají?“ zeptal se hlubokým hlasem.

„Nebylo mi… dobře pěkně dlouhou chvíli,“ přiznala jsem. „Nevšimla jsem si pár věcí. Velmi podstatných věcí. Nebo mi trvalo dlouho je vůbec pochopit,“ polkla jsem. „Například, žes mi pověděl, že Ministerstvo Technologií finančně podporovalo Čtyřhvězdu. A když jsme objevili, co provedli, jak tě to muselo ovlivnit…“

„Už jsem… se s tím vyrovnal,“ odsekl mi.

„Ale nemusel jsi na to být sám,“ zatřásla jsem hlavou. „Soustředila jsem se na Velvet a na Calamityho a neuvědomila si, že všichni mí přátelé prožívají nějakou bolest. Nejen ti nejhlasitější.“

SteelHooves se zasmál. „Díky, Littlepip. Ale jak jsem řekl, zvládám to.“

Přikývla jsem s respektem k jeho odhodlání. PipBuck zapípal a žádal si moji pozornost. „Dobře, ale i tak jsem tu pro tebe. Opravdu tady a teď,“ dodala jsem. „A jestli ti můžu pomoci, jestli potřebuješ někoho, s kým by sis mohl promluvit…“

„Raději ne.“

Mlčela jsem. Další půlhodinu jsem se soustředila jen na to, abych zprovoznila svůj PipBuck. Když jsem byla hotová, fungoval daleko líp než za posledních pár měsíců. Vytáhla jsem vysílač a zavolala Blackwing. Byla otrávená ze svého úkolu, ale také daleko víc potěšená, že jsem jí zavolala tak rychle. Také jí určitě nevadilo, že ta laskavost nebyla nic extra zlého, jen malá otravná zajížďka.

„U Velkého Vejce, holka, tohle jsou skoro tři službičky. Ale řekněme, že ti dlužím mnohem víc za to, žes nás dala dohromady s Gawdynou ze Shattered Hoofu. To nám fakt bodlo.“

„Díky, Blackwing. Velvet pošle ty malé poníky na stanici Čtyřhvězdy v Tenponské Věži.“

Skončila jsem s vysíláním. SteelHooves byl stále potichu.

„Jsi si jistý…?“ zeptala jsem se, když jsem uklízela své nástroje.

„Littlepip, jsi klisna, kvůli které bych si přál být lepším poníkem.“ Zněl… smutně? „Jenom jedna taková klisna mě někdy dokázala  podobným způsobem ovlivnit. A dřív nebo později, stejně jako ona, i ty se naučíš, že já jim být nedokážu.“

SteelHooves odešel z Pomocníčkovy kliniky.

***                    ***                     ***

„Kde je SteelHooves?“

„Měla bys být vzhůru, Lilpip?“ zeptal se Calamity s hrůzou v očích, když mě uviděl, jak vtrhávám do našeho pokoje.

„Víš, kde je?“ Poté, co odešel, jsem jen zírala. A trvalo mi několik minut, než mi došlo, co se to vlastně chystá udělat. A to už jsem ztratila jeho stopu.

„No… viděl sem ho, jak se baví s Šéfem Grim Starem.“

Ale ne! Otočila jsem se a běžela k výtahu.

***                    ***                     ***

Trvalo mi dlouho – příliš dlouho – najít dveře do sklepa. Překonala jsem bod, kdy jsem měla zkolabovat, jako kdybych závodila s neviditelnými hodinami. Když jsem našla dveře, můj vnitřní alarm zařval. Mely by být zamčené. Místo toho byly doširoka otevřené. Vběhla jsem dovnitř, a pak se zastavila a opřela o studenou betonovou zeď. Popadala jsem dech.

Sklep bylo jedno velké bludiště. Stěny byly tak tlusté, že mé UDS nedokázalo najít nikoho, ani přítele ani nepřítele. Mimo místnost, kde jsem zrovna byla. Musela jsem hledat jen pohledem. Konečně úplně v zadní místnosti jsem našla staré ocelové dveře s pradávným varováním z oprýskané barvy:

Nouzový úkryt

Jen pro ověřené jednorožce

Stejně jako dveře do sklepa, i tyhle byly otevřené. PipBuck se mi rozsvítil. Jeden přátelský poník.

„SteelHoovesi?“

Otočila jsem světlo PipBucku a uviděla Pancéřníka, jak stojí ve tmě a dívá se na další velké pancéřové dveře, tentokrát s malým okýnkem z tvrzeného skla. U jeho pravého kopyta byl kontrolní panel.

„SteelHoovesi!“ zakřičela jsem a cítila palčivé steny na bocích. „Nedělej to!“

SteelRanger položil na zem své pancéřové kopyto a podíval se na mě. „Nedělat co?“ zeptal se tak obyčejně, až jsem chtěla křičet.

„Nepouštěj je dovnitř!“

Pancéřník natáhl hlavu. „Neboj se, Littlepip. Nikdo se těmi dveřmi sem už nedostane. Postaral jsem se o to, aby už je nikdo nikdy neotevřel.“

Cože? Ah, díky bohyním. Spadla jsem na kamennou podlahu a cítila se, jako kdybych se už nikdy nemohla postavit. Ale všechno bylo v pořádku. Veškerý strach byl jen v mé hlavě.

SteelHooves ke mně přiklusal. „Copak sis myslela, že dovnitř pustím ty zombíky a nechám všechny ty nevinné poníky uvnitř Tenponské Věže umřít? Moc dobře mě teda neznáš.“

Proběhl okolo a nechal mě tam.

Ne, přiznala jsem a cítila se stejně zahanbeně jako vyčerpaně. Neznám tě dobře, SteelHoovesi. A možná už by bylo načase, abych přestala přemýšlet o svých přátelích tak bídně. Měla bych jim věřit víc. Jsou to dobří poníci. A snaží se pomoci.

Myšlenky mi přerušil náraz. Na druhé straně okna se objevil obličej Šéfa Grim Stara. Na obličeji mu chyběl kus masa. Viděla jsem, jak dovnitř zírá s čirou hrůzou a zoufalstvím a mlátí do druhé strany dveří.

Zombíci ho dostihli a odtrhli ho od okna. Roztrhali ho na kusy a sežrali zaživa.

Poznámka: Level Up.

Nová schopnost: Cval smrtky – Pokud někoho zabiješ, zatímco používáš StaKoZaS, obnoví se ti 25% tvých Akčních Bodů, dokud kouzlo nezrušíš. Tvé zaměřovací kouzlo bude opět schopné alespoň jednoho dalšího útoku.

 

1 komentář u „Fallout: Equestria – Kapitola 19 – Zrada“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *