Fallout: Equestria – Kapitola 18 – Nepřirozené příčiny

Kapitola 18: Nepřirozené příčiny
„Ta facha byla divná už od úplného začátku.“

Naděje.

Konečně jsem našla nějakou klisnu, která mě respektovala a obdivovala, a kterou jsem na oplátku respektovala (a možná i obdivovala) já. Měla ráda klisny a možná dokonce i toužila po mně. Nemilovaly jsme se, sotva jsme se znaly… ale byl tu ten příslib budoucí lásky. Sečteno a podtrženo v jednom slově, byla tu naděje.

Šestnáct hodin beze spánku se na mně docela podepsalo. I když bych dala nevím co za to strávit s Homage pár dalších hodin, bylo jí jasné, že nejsem schopná ničeho jiného než dlouhého spánku. Proto mě poslala zpátky do našeho pokoje, kde se Velvet postarala o má zranění a uložila mě k bezesnému spánku z naprostého vyčerpání.

Vzbudila jsem se pozdě ráno, velmi hladová… a to nejen po jídle. Velvet už dávno vstala a procházela obchody, aby získala nejlepší cenu za věci, které Calamity vyřadil z naší kořisti z Červeného jezdce a Ústředí Ministerstva Morálky. Většina toho, co jsme nasbírali, byla určená pro naše potřeby. Jídlo, munice a k tomu pár jedových žláz z mantikór.

Po tom všem, čím jsme si prošli, jsem se rozhodla nechat té modré klisně mou jedovou jehlovku. Měla jsem všechny součástky na další, jakmile se vrátíme domů. Calamity dojednal koupi pracovního stolku (momentálně velmi rozebraného), který pak smontuje na Křižovatce R-7, jakmile se tam vrátíme. Což by díky součástce, kterou jsme získali pro Sky Bandit nemělo trvat déle než pár dní.

Neplánovala jsem odejít, dokud nestrávím pár… příjemných chvil s Homage.

Zapnula jsem na PipBucku rádio DJ Pon3ho, a to nejen ze zvědavosti. Poslouchala jsem ho, zatímco jsem se omyla a připravila. Homage už zařadila nové skladby do repertoáru rádia. Hrála ta rytmická skladba o vytváření přátelství, na kterou jsme s Homage včera tancovaly. Vesele jsem si poskočila, zatímco jsem si čistila zuby a česala hřívu.

Písnička skončila a z rádia se ozval DJův hlas. „Ju-pííí! Celestie s Lunou nám požehnej, máme NOVOU MUZIKU!”

„A s novou muzikou samozřejmě přichází i nějaké novinky! Připraveni? Minulou noc naše Zachránkyně z Pustiny…“

Moje telekineze selhala. Všechno, co jsem držela, spadlo na zem.

„…ta holka ze Stájí Dvě našla a zachránila obyvatele Guttervillu! A před čím, ptáte se? Před poblázněným ghůlím vědcem, který na nich experimentoval s Taintem, a který si vychoval vlastní malou armádu mantikór! Tomu se, posluchači, říká zabít dva radioaktivní šváby jednou ranou. Nejenže zachránila dva tucty poníků, ale zároveň vyřešila problém s Manehattanskými mantikórami!“

Položila jsem hlavu na umyvadlo a zakňučela. Má pověst se naprosto utrhla ze řetězu. Jak jsem vzdychala a přemýšlela o tom, co po mně teď všichni budou chtít, tak jsem málem ani neslyšela, že někdo otevřel dveře bytu. Malá část mého já si byla naprosto jistá, že to Homage dělá schválně, jen aby mě viděla trpět.

„Hej, až tu holku uvidíte, řekněte jí, ať se tady zastaví. Starej DJ Pon3 jí za to chce dát velkou převelikou pusu!“

Má hlava sebou trhla, až jsem se bolestně praštila rohem o kohoutek. „Jau!“

„Víš, že jsou mnohem civilizovanější způsoby, jak se napít vody, než strkat hlavu do umyvadla?“ ozvala se Velvet z druhé místnosti.

Zamrkala jsem a dotkla se svého rohu, pak jsem se prohlédla v zrcadle a otočila na Velvet. Měla za sebou malý červený vozík plný zásob a šatů. Zírala jsem na ty krásné, elegantní šaty.

„Řekla jsem si, že budeme chtít před DJ Pon3m vypadat dobře,“ řekla všedně. Kruci. Zapomněla jsem, že k němu má jít Velvet taky. „Neboj, znám tvou velikost. Omotala jsem tě tolika obvazy, že bych ji měla znát na centimetr přesně.“

Cítila jsem, jak rudnu.

Velvet mi přilevitovala dvoje nádherné šaty. „Budeš v nich vypadat skvěle. Věř mi. Ty napravo zvýrazní tvé oči a ty nalevo zase skvěle padnou k tvé hřívě a ocasu.“

„A které si mám teda vzít?“

„To už je na tobě. Nebo, pokud chceš být tajemná, tak oboje. Najdi si důvod, proč uprostřed noci odejít a převléknout se,“ usmála se. „No tak, do toho. Zkus si je. Žena nikdy nemá dost šatů.“

Přikývla jsem a dala je opatrně na postel. Pak jsem se otočila, skočila na Velvet a pořádně ji objala. „Díky!“

„Ale to nic není, drahá,“ zasmála se zdvořile.

***                    ***                     ***

Velvet se chtěla setkat s DJ Pon3em.

Musela jsem si promluvit s Homage a zjistit, jak to chce vyřešit. Pokud byla ochotná se mi odhalit a svěřit mi její velké tajemství, pak by mohla to samé udělat i pro mé přátele. Na druhou stranu, část mého já to tak nechtěla. Chtěla jsem tohle tajemství sdílet jen s Homage. Aby to mezi námi bylo něco speciálního. Nechtěla jsem, aby to tajemství svěřovala někomu jinému, dokonce ani Velvet. Až takhle sobecká jsem byla. Vím, že bych se měla za sebe stydět. Utěšovala jsem se, že tohle bylo Homagino tajemství, takže to, že jsem to neřekla svým přátelům, byl svým způsobem akt ctnosti.

Na cestě k výtahu jsem prošla kolem plakátu. Pinkie Pie tě sleduje. NAVŽDY. Jako obvykle.

Na druhé straně visel plakát s Fluttershy. Tentokrát nepózovala pro Sparkle-Colu, ale doopravdy propagovala své ministerstvo:

Válka? Strach? Smrt?

Musíme být lepší!

MINISTERSTVO MÍRU

Musíme se snažit víc. Musíme být lepší. Já musím být lepší.

Teď už jsem chápala, proč Velvet tu žlutou pegasku tak obdivovala. Kdyby bylo víc takových, jako je ona, Pustina by možná vůbec nikdy nevznikla.

Pořád jsem si prohlížela ten plakát, když Homage vyšla z výtahu. Jakmile mě uviděla, její obličej se rozzářil. „Ah, zrovna jsem sháněla opraváře toustrů.“

Na tuhle trapnou výmluvu už asi nikdy nezapomenu.

„Homage,“ vydechla jsem a cítila, jak mé srdce poskočilo, když vyšlo najevo, že tahle roztomilá šedivá jednorožka s modrou hřívou ke mně něco cítí. Možná dokonce něco víc. Nebo alespoň tolik, aby si s tím ještě chvíli pohrávala. I to bylo víc, než ke mně kterákoliv klisna dřív cítila. A navíc taková, kterou jsem sama měla ráda. A která byla neuvěřitelně roztomilá!

„Ano?“ zeptala se hravě, až jsem z toho začala koktat.

„Já… no…totiž kdy… Kdy a jak chceš udělat tu věc u tebe?“

„Tu věc u mě?“

Mávla jsem stydlivě kopytem. „Však víš. Velvet Remedy, DJ Pon3, nahrávání její muziky?“

„Jasně,“ zasmála se. „Tu věc u mě. Věříš jí? Poníci z Tenponské věže mě znají jen jako DJova poskoka, ale za žádnou cenu se nesmějí dozvědět víc. Umí Velvet udržet tajemství?“

Nechtěla jsem se vzdát našeho tajemství s Homage, ale to by bylo zlé. „Navěky.“

***                    ***                     ***

„Ty jsi DJ Pon3?“

Homage se usmála a užívala si Velvetin nevěřícný obličej.

Velvet se namalovala a naparádila. Vzala na sebe své nejnovější šaty, zářivě fialové. A to vše jen proto, aby udělala co nejlepší první dojem. Teď na mě vrhala vražedné pohledy.

„Mám tu celé nahrávací studio, takže nahrávka nic nezkreslí,“ řekla Homage a stoupla si k Velvet. Přistihla jsem se, jak koukám Homage na zadek, zakrytý hedvábnými stříbrnými šaty, které se třpytily, napnuté až k…

Velvet se na mě dívala. Viděla mě, jak Homage očumuju, a nezřetelně se usmála, až ve mně hrklo. Budu mít opravdu velké štěstí, pokud po zbytek našeho cestování neuslyším písničku „Littlepip s Homage sedí na jabloni.“

Homage v rychlosti provedla Velvet po celém komplexu. Vynechaly Athéneum i střechu a zamířily rovnou do nahrávacího studia Ministerstva Magických Věd. Velvet vypadala jako v sedmém nebi. Bylo fuk, jak moc se tomu bránila, jak moc chtěla být zdravotníkem. Nedokázala by nikomu namluvit, že jí zpěv nedělá radost.

Velvet vstoupila do nahrávací místnosti. Homage okamžitě zapla magií všechna ta tlačítka. Pult zablikal plejádou barevných světýlek. Sedla jsem si do rohu a jen tiše pozorovala.

Velvet přišla k mikrofonu. „Zkouška zvuku. Slyšíš mě dobře DJ… nebo jak bych ti měla říkat?“

„Když jsme spolu, říkej mi Homage,“ odpověděla šedá jednorožka.

Popadl mě nával žárlivosti, když jsem slyšela ono spojení Velvet a Homage spolu. Plácla jsem se do čela. Takové pocity byly zbytečné a směšné. „Přestaň být takový hlupáček, Littlepip!“ zašeptala jsem sama sobě.

„Máš úžasnou aparaturu, Homage,“ řekla Velvet. Pak se zcela obyčejně zeptala, „nemáš tu někde i ponk?“

Homage se podívala od pultu do nahrávací místnosti. „Ano, mám. Proč?“

„Úžasné. Littlepip má jeden projekt a potřebuje trochu soukromí a prostoru, kde by mohla v klidu a nerušeně pracovat,“ řekla. Cítila jsem se tak zle za ten žárlivý pocit. A to, i když jsem měla zažít pěvecké vystoupení, které zazní celou Equestrií. Velvet mi chtěla pomoct.

„Nejspíš jí to zabere celičkou noc,“ spiklenecky skoro zapředla. „Nebude ti vadit, pokud u tebe zůstane až do rána, že ne?“

U všech Celestiiných slunečně-erupčních orgasmů!

„Ale ovšem, mile ráda ji…“ zapředla Homage, „zabavím na celou noc.“

Jsem v háji.

„Jsem připravena.“

Velvet zazářil roh. Nahrávací místnost byla najednou plná úžasné elektronické muziky. Homage byla naprosto unešena. Usmála jsem se. Už dávno jsem znala sílu Velvetina vystoupení.

„Hudba je mým lékem…“

***                    ***                     ***

O čtyři hodiny později jsme se s Homage procházely po obchoďáku Tenponské Věže. Velvet byla úžasná. Na její žádost nahrávala Homage Velvetiny písničky vždy několikrát, aby bylo jisté, že nahrávka bude co nejlepší. Jakmile bylo její představení u konce, byla tak vyčerpaná, že nás opustila a šla si lehnout.

Homage byla z jejího zpěvu nadšená. Naštěstí už jsem necítila žádné náhlé návaly žárlivosti. Sama jsem byla v úžasu. Celou další hodinu po koncertu jsme si s Homage vyměňovaly dojmy jako dvě fanynky po turné jejich nejoblíbenější hvězdy.

První písnička byla dávný favorit Stájí Dvě (pokud bych jim měla přiřadit nějakou typickou písničku, byla by to tahle). Druhá byla taky ve Stájích Dvě velmi oblíbená. Třetí byl její remix jedné písničky, kterou kdysi nazpívala Pinkie Pie s původním DJ Pon3m v Hoofbeatu. Vybrala ji speciálně pro DJ. Tuhle písničku také zpívala v Shattered Hoofu, a já byla nadšená, že jsem ji konečně slyšela celou. Homage z toho také byla u vytržení. Milovala jsem její nadšený pískot!

Poslední písničku jsem slýchávala Velvet tvořit na našich cestách. Podle ní prý byla o mně. Nevěděla jsem, jestli se mám rozplývat nebo schovat.

Došly jsme ke kraji mezipatra a naskytl se nám výhled na nižší podlaží obchoďáku plné báječných obchodů (včetně jednoho jen s vínem, přes ulici, a jednoho jen se sýrem, který byl nyní zavřený). Když jsme přišly ke schodům, zastavila jsem se a podívala se dolů. SteelHooves se jen tak procházel a prohlížel si výlohu s uměním. Někteří kolemjdoucí se zastavovali a zírali na něj, jiní si raději hleděli svého. Také jsem viděla, jak jedna matka za sebou schovala své zvědavé dítě.

„Tvůj přítel působí nemalé pozdvižení,“ poznamenala Homage.

Zasmála jsem se. „Vidět poníka v magickém pancéřovém brnění nejspíš není pro vysokou společnost Tenponské Věže obvyklé.“ Zajímalo by mě, jestli jeho pancéřová kopyta poškrabují tu vyleštěnou mramorovou podlahu.

„Koneckonců, je to Pancéřník. To upoutá pozornost.“

Tohle nebylo poprvé, kdy mě někdo poučoval o tom, že Pancéřníci nemají dobrou pověst. „Proč?“

Homage se na mě překvapivě podívala. „Cestuješ s Pancéřníkem,“ řekla pomalu, „a nic o nich nevíš?“

Otevřela jsem pusu a chtěla říct, že je znám, ale z… čeho? Viděla jsem plakáty, ale ty byly dvě stě let staré. Pravdou bylo, že jsem neznala Pancéřníky. Jenom SteelHoovese. Věděla jsem o něm pravda víc než mí společníci, kteří ho znali jen jako oplechovaného bojovníka. Viděla jsem tu Kouli Paměti se vzpomínkou, která nejspíš (z pochopitelných důvodů) byla jeho vlastní.

„Ne, asi ne… povídej.“

Homage mě odvedla dál od schodů, k jednomu stolu u menší ale velmi drahé jídelny. Posadily jsme se a servírka nám hned přinesla jídelní lístky. Tvářila se nadutě, jako by její zákazníci byli mnohem míň než ona. Když jsem si přečetla menu, opět jsem se přesvědčila, že to jsou všechno jenom načančané verze předválečného jídla.

Zavrtěla jsem hlavou a dala lístek stranou. „Padesát zátek za banánové pyré, které stejně najdu v lednici v ruinách a zadarmo? Ne díky. Usmažení a uspořádání je do tvaru košíčku mi za ty zátky nestojí.“

Homage pokrčila obočí. „Uvědom si, že většina místních by venku nepřežila ani den. Mezi nimi a tím jídlem „zdarma“ jsou nájezdníci, otrokáři, pobláznění bezpečnostní roboti a nejspíš i zdivočelé mantikóry.“ Podívala se okolo a pak se ke mně natáhla a zašeptala: „Popravdě, většina těchhle poníků by si nedokázala poradit ani s radioaktivním švábem. Jednoho by zašlápli a zbytek by je roztrhal, zatímco by se znechuceně snažili očistit svá kopýtka od švábích zbytků.“

Podívala jsem se na ty noblesní dámy a džentlníky z Tenpony. Musela jsem jí dát za pravdu.

„Skladiště Tenponské Věže je prázdné už po generace. To, co je teď na pultech, jsou věci nalezené hledači, specialisty v prohledávání Manehattanských ruin pro cokoliv k snědku. Naštěstí tu v okolí byla spousta obchodů s jídlem, restaurací a nákupních center, než vybuchly bomby, takže hledání je zhruba stejně výnosné jako nebezpečné. Hledači neriskují své krky zalevno. A vzhledem k tomu, jak je voda znečištěná radiací, je těžké sehnat tolik čerstvé, aby zásobovala takovouhle restauraci. Jedna rodina si jen tak tak vyčistí dost pro sebe a malou zahrádku.

Zamyslela jsem se nad tím. Pak jsem si zase vzala menu.

Objednala jsem si košíček z banánového pyré a láhev vína. Byla překvapivě docela chutná.

„Pancéřníci,“ vysvětlovala Homage u skleničky vína, „jsou bývalá ochranka Ministerstva Válečných Technologií. Považují se za důstojné rytíře minulosti, kterou si spojují s technologickými úspěchy, průmyslem, a dávají si za cíl spravovat ty zázraky, které jejich Ministerstvo pomohlo vytvořit.

Upřímně, většina z nich by raději zachránila ten tvůj PipBuck než tebe.“

***                    ***                     ***

Po obědě jsem Homage odměnila návštěvou lázní. Moje poslední návštěva byla tak úžasným zážitkem, že jsem se o něj s ní musela podělit.

Homage se zeptala, zda může být malé rádio v lázních naladěno na stanici DJ Pon3ho. Podle výrazů v obličejích zaměstnankyň se jim ten milovník ghůlů nelíbil, ale nejspíš si na podobné požadavky zvykly. Když začala hrát nová muzika, popularita rádia se zvedala rapidním tempem.

Jedna z těch krásných lazebnic mi mazala obličej očistným a osvěžujícím bahnem, když se ozval hlas DJ Pon3ho.

„Dobrý večer, děcka!“

Podívala jsem se překvapeně na Homage. Stihla na mě mrknout, než jí plátky okurky zakryly oči.

„Mám pro vás všechny věrné posluchače důležitou otázku. Už jste někdy viděli… ducha? „Ale DJ Pon3,“ určitě říkáte, „taková věc jako duchové přece neexistují! O duchách se vyprávělo, už když má prababička mé prababičky byla malé hříbátko. A nikdo přece žádného nikdy neviděl. Duchové nejsou!“ Inu, co kdybych vás já, DJ Pon3, hlas pustiny, přesvědčil, že jsem jednoho viděl? A teď nemyslím tu úžasnou hrdinou Stájnici, která zázračně přežila pád vlaku z útesu, tentokrát ne.“

Zaskučela jsem. Zakryla bych si oči, kdybych už na nich neměla zeleninu.

„Bylo to pár let zpátky, zrovna jsem utíkal z místa, kde mě zaskočila jedna z těch mantikór. Také jsem tehdy ujížděl na Sprintu a Úprku. Ale byl tam, přísahám na Celestii. Nikdy jsem toho ducha už neviděl, ani jsem nenašel ono místo. Ale v pustině se stává daleko více divných věcí, než by se vám chtělo věřit.“

Později, když nás lazebnice masírovaly, jsem se Homage zeptala. „Co je Úprk?“

„Směs Vzteku a prášků proti bolesti,“ odpověděla. „Našla jsem s kamarádkou recept v ruinách Ministerstva Míru, když jsem byla mladší.“

Ovládla mě zvědavost. „Kamarádkou? Seznámíš mě s ní?“

„Ne, obávám se, že nepřežila naši cestu sem.“

***                    ***                     ***

Cítila jsem se úžasně odpočinutá a zrelaxovaná. Kůra v lázních byla skvělá a osobní, a na dnešní večer jsem si dělala velké naděje.

Když jsme vyšly z lázní, Homage se ke mně naklonila a zašeptala. „Měla jsem to nahrané předem. Je dobré být občas viděna na veřejnosti, zatímco DJ Pon3 jede „naživo“ v rádiu.“

Přikývla jsem, a trochu jsem ji i okukovala. Při bahenní lázni jsem ji poprvé viděla bez jakýchkoliv šatů nebo županu. Její Znaménko vypadalo buď jako svíčka z motoru nebo megafon. Tak jako tak, sedělo k ní bezvadně. A také jsem konečně chápala, proč se pořád tak pečlivě obléká. Pokud by ji někdo podezříval, že je něco víc než jen pomocnice DJ Pon3ho, to Znaménko by bylo přímý důkaz.

Přiběhli k nám tři malí poníci, dva hřebečci a jedna klisnička. Ti dva mladší měli v očích slzy, hřebeček se je snažil zadržet, ale klisnička plakala otevřeně, oči plné naděje.

Slyšela jsem, jak si Homage povzdychla, když je viděla.

„Slečno Homage,“ řekl ten nejstarší, když k nám přiběhli. „DJ Pon3 říká, že tatínek zkoušel okrást Hrdinku Pustiny, a proto je teď ve vězení. Je to pravda?“

„Opravdu to udělal?“

„Tatínek by nikdy.“

Ale kurva, vojeb mě měsícem. Měsícem, sluncem, oběma. Tvrdě a nasucho.

Homage vypadala ztrápeně. Ale nehodlala lhát.„Ano, děti. Obávám se, že ano.“

„Ale je mu to hrozně líto…“ řekla jsem, i když jsem věděla, že jedinou věcí, které Monterey Jack litoval, bylo to, že o tom musel přemýšlet. „…a jsem si jistá, že ho pustí. Já…“

Přestala jsem a snažila se vybrat ta správná slova. „Vím, že to Stájnici moc mrzí, že je ve vězení.“

„Zachrání ho?“ vykřikla klisnička s tak velkou nadějí v hlase, že mě to málem porazilo.

„Proč by to dělala,“ odsekl její nejstarší bratr. „Vyhrožoval jí a chtěl ji okrást.“

Beznadějně jsem se podívala na Homage.

„Nepropustí ho,“ řekl prostřední bratr. „Za dva dny ho pověsí.“

***                    ***                     ***

Dorazily jsme do Athénea a Homage se na mě smutně podívala. „Nemůžeš s tím nic dělat.“

„To si piš, že můžu!“

Homage si melancholicky povzdechla. „Chápu, že se cítíš odpovědná,i když si on sám zpečetil svůj vlastní osud. Ale z toho, co jsi řekla, se nezdálo, že by chtěl, abys mu pomohla.“

Zafrkala jsem. „Pak to tedy nenechám jen na něm. Má tři děti, o které se musí postarat. To je víc, než nějaký zvrhlý kodex cti.“

„Littlepip,“ Homage zakňučela. „Sotva jsme se poznaly, nechci tě hned ztratit.“

Zastavila jsem se, naprosto v šoku. „Ztratit mě?“

Homage podrážděně pokračovala. „Pokud se pokusíš cokoliv udělat a přežiješ boj s ochrankou a jejich bojovými sedly, ty ani tví přátelé už nikdy nebudete moci vkročit na půdu Tenponské Věže.“

Otočila jsem se na ni a pohlédla jí do očí. Leskly se, byla připravena plakat.

„Budu navždy s tebou, kamkoliv půjdeš. Jen naladíš stanici DJ Pon3ho a já tam budu. Ale… ty nebudeš moci být se mnou.“

Padla jsem na zem, když na mě dopadla tíha všeho, co bych musela obětovat.

***                    ***                     ***

Stmívalo se, a já pomalu kráčela podél Celestiiny Linky. Velvet se SteelHoovesem šli za mnou. Calamity hlídkoval ve vzduchu.

Řekla jsem svým společníkům, že jdu na procházku. Všichni trvali na tom, že musí se mnou. Jen Velvet se v soukromí zeptala, jestli je pro to důvod. Poznala, že se necítím dobře, a byla znepokojená tím, že jsem netrávila večer s Homage. Calamity, dle mého, hledal záminku pro protáhnutí křídel. SteelHooves šel se mnou bez jediného komentáře. Měla jsem pocit, že by se mnou šel kamkoliv, a neměla jsem nejmenší tušení proč.

Pravdou bylo, že jsem si strašně moc chtěla užít noc s Homage, ale byla jsem příliš rozladěná na to, abych si to mohla opravdu vychutnat. Potřebovala jsem na vzduch. Vyčistit si hlavu. Potřebovala jsem rozptýlení.

Naštěstí tomu Homage nejen rozuměla, ale dokonce mě v tom podporovala.

Velvetin roh nám poskytl tolik světla, že jsem ani nepotřebovala svítit PipBuckem. Tichá noc nás obklopovala jako deka, občas se ozval výstřel. Calamity pokaždé odletěl to prozkoumat. Občas se vrátil s tím, že to byli hledači, kteří plašili divoká zvířata. Většinou se ale vrátil s prázdnou. Jednou se po jeho odletu ozvalo několik ran – střely z jeho sedla poznám i po čichu. Neslyšela jsem žádné výstřely jako odpověď, ale všichni jsme se zastavili a čekali s napětím. Trvalo mu čtvrt hodiny, než se vrátil, ale když se tak stalo, přivezl několik pytlů věcí.

„Nájezdníci. Hromada zemních poníků s kopími a mlaty,“ vysvětloval s úsměvem. „Nikdo nečeká pegasa.“

Přistál u mě a dal mi pytel plný granátů. „Neměli munici, ale měli tohle.“ SteelHooves se nabídl, že si je vezme. Z celé naší skupiny s nimi měl jako jediný zkušenosti.

„Jednoho dne bysme ti měli dát něco, co nedělá plošné poškození.“

Calamity předal Velvet další pytel, tentokrát s celou hranatou krabicí se zkosenými rohy. „Jejich lékárnička byla zamčená. Tak sem ju přitáh celou.“

„Přinesl,“ opravila ho, když si přebírala pytel.

„To sem přece řek.“

Velvet obrátila oči v sloup a přehodila si pytel přes záda. Nebylo třeba spěchat s otvíráním. Plánovala jsem to udělat, až dorazíme do další stanice Čtyřhvězdy.

Dárky byly předány, Calamity zase odletěl.

***                    ***                     ***

Další stanice byla dějištěm masakru. Sledovala jsem SteelHoovese, jak prochází rozsekanými těly asi třiceti ghůlů. Většina byla nejspíš roztrhána střelbou z kulometu. Velké exploze udělaly díry ve zdech a domcích všude kolem.

Celé místo páchlo mokrým smradem ghůlích těl. Neustálé bzučení much mi připomínalo zvuk světel ve Stájích Dvě.

Velvet utekla po lince dál asi třista yardů. Její žaludek to nevydržel. Calamity prohledával těla.

„Rottingtailova skupina,“ oznámil nakonec SteelHooves, ale to už jsem dávno věděla. Jeho hluboký hlas byl opět bez jediné známky emoce. Chtěla bych vidět jeho tvář za maskou.

„SteelHoovesi?“ zeptala jsem se. „Jsi v pořádku?“

„Proč bych neměl být?“ zeptal se, zase neutrálně. Příliš neutrálně. Držel si odstup – ať už to bylo od smíchu nebo vzteku, ale to jsem nemohla poznat. „A co ty? Neobíráš mrtvé, vidím. Jak by řekl Calamity, tihle už ty věci potřebovat nebudou. Poslouží tedy nám.“

Takže pro SteelHoovese bylo obírání ghůlů v pořádku, ale obírání Pancéřníků ne? To se mi nelíbilo, i když bych asi taky reagovala trochu jinak, kdyby někdo obíral těla stájníků.

„Spálím je,“ oznámila jsem. „Hned jak Calamity skončí s hledáním. Jestli chceš, můžeš se k němu přidat.“

„Zajímavé,“ řekl SteelHooves, ale zůstal se mnou.

Jeho reakce na moji reakci mi přišla stejně zajímavá, jako ten fakt, že mu moje rekace vůbec přišla zajímavá. Jakkoliv byla tahle scéna drastická a odporná, rozhodla jsem se situace využít a blíže se seznámit s naším novým přítelem. „Sly-slyšela jsem, že Pancéřníci nemají úplně… hrdinskou pověst.“

„Takhle se vidíš?“ odpověděl. „Jsi hrdinka?“

Otřásla jsem se, ale pak mi došlo, že se chce vyhnout otázce. „A co ty? Jak se vidíš?“

„Jako tradicionalista.“

Co to jako mělo k čertu znamenat? Zkusila jsem to znovu. „Říkali mi, že Pancéřníci radši zachrání technologii než poníka. A co ty?“

SteelHooves mlčel.

Pokračovala jsem. „Chodíš s námi, jen abys pak mohl sebrat můj PipBuck?“

SteelHooves se zasmál. A pak se trochu otevřel. „Každý Pancéřník, úplně každý, přísahá tu samou Přísahu. Ale jsou tu určité… rozpory v názorech, jestli Přísaha patří Ministryni nebo Ministerstvu jako takovému.“

Mluvil o Ministerstvu, jako by bylo pouze jedno. Nebo alespoň to jediné důležité.

„Je v tom takový rozdíl?“ zeptala jsem se, ale Calamity se vrátil dřív, než jsem dostala odpověď, a SteelHooves nechtěl mluvit ještě s někým dalším.

„Myslim, že mám všecko.“

„Na Pegasa máš silný záda,“ řekl SteelHooves. „Určitě nechceš sebrat i ten nábytek kolem?“

Calamity zabručel a zamával křídly. Komentáře SteelHoovese si nevšímal, i když jsem ho považovala za docela trefný. „Calamity, mohl bys prosím zaletět zpět do našeho pokoje a vzít tam všechny tyhle věci? Dohoníš nás později. Budeme pořád na Celestiině Lince.“

Calamity se usmál a mávl kloboukem. „Jasan!“ A vmžiku byl pryč.

Zasoustředila jsem se a shromáždila všechny ghůly. Dala jsem je na hromadu. Pak jsem se vydala po jednokolejce dál za ostatními. Když jsem byla v bezpečné vzdálenosti, vytáhla jsem zebří pušku a poslala půl zásobníku na ghůlí hranici. Ta začala hořet.

Přišli jsme k Velvet, která zírala na onen ghůlí požár s podivným zájmem. Podívala jsem se zpět a snažila se přijít na to, co upoutalo její pozornost.

Nad ohněm létal v kruhu moržárový fénix.

***                    ***                     ***

„…opakuji zprávu. Znovu, tady je Blackwing z Blackwinginých Pařátů, vysílám tísňové volání na všech přátelských frekvencích. Prosím, předejte tuto zprávu jakékoliv skupině Pařátů v okolí. Jsem se svým týmem uvězněná na střeše Podkovní Věže. Máme málo munice a moc dlouho už nevydržíme. Ale… ale to ne… už jdou další!“

Zpráva byla přerušena a pak zase začala opakovat slova té gryfky. Zněla mladší než Gawd. Nebyla tak drsná.

PipBuck začal přijímat tísňovou zprávu asi míli od Podkovní Věže. Signál byl slabý, ale Podkovní Věž byla největší budovou v celé Equestrii, a také nejvyšším mrakodrapem, který zůstal v Manehattanských ruinách. Převyšoval Tenponskou Věž skoro dvakrát.

„Komukoliv, kdo tohle poslouchá, tady je Blackwing z Blackwinginých Pařátů. Prosím, potřebujeme pomoc. Jsme uvězněni na střeše Podkovní Věže a obklíčeni nepřátelskými silami. Máme málo munice a zásob, ztratili jsme tři členy našeho týmu. Zoufale potřebujeme pomoc. Pokud kdokoliv slyší tuhle zprávu, pošlete pomoc. Prosím, pospěšte si! Moc dlouho už nevydržíme. Tohle je opakující se zpráva. Znovu, tady je Blackwing…“

Sundala jsem si sluchátko a přehrála tu zprávu nahlas, když jsme ušli pár bloků. Doufala jsem, že nás Calamity dostihne, než se dostaneme daleko od stanice Čtyřhvězdy, ale nehodlala jsem čekat. Každé opakování té zprávy na mě tlačilo víc a víc.

„Pomůžeme jim,“ oznámila jsem. Pak jsem si to rozmyslela. „Já jim pomůžu, můžete zůstat tady, jestli chcete. Pochopím to.“ Mávla jsem ocasem. „Navíc potřebujeme nějak dát vědět Calamitymu, kde jsme.

SteelHooves se zasmál. „Osobně bych nerad promeškal šanci setkat se s těmi ctihodnými zabijáky ghůlů.“ Podíval se na mě. „A ty jim chceš pomoct proč? Hraješ si na hrdinku? Baví tě riskovat život pro cizí? Nebo je to ta Podkovní Věž, co tě láká?“

Zírala jsem na svého společníka a pak jsem mrkla. „Jen chci vědět, jak někdo může uvěznit bandu gryfů na střeše mrakodrapu.“

SteelHooves se zasmál. Otočila jsem se na Velvet Remedy.

Nepůjdeš tam sama,“ prohlásila odhodlaně s úsměvem na tváři a dupnutím. „Necháme tu Calamitymu zprávu.“ Pak se zarazila. „Umí číst, že ano?“

Obrátila jsem oči v sloup. „Ano a ty to víš.“ Chvíli jsem si tu myšlenku probírala v hlavě, ale přestala se mi líbit. Sice jsem pořád měla papír a tužku z policejní stanice Tenponské Věže, ale poznámka pod kusem betonu se velmi snadno přehlédne. Aby ji Calamity viděl, musela by ta zpráva být napsaná velkými písmeny na střeše stanice. A i tak by ji přehlédl, pokud bychom ji nějak neosvítili. Řekla jsem o těch problémech Velvet.

„Pokud sis toho nevšimla dříve, drahá, osvítit písmena pro mě nebude žádný problém,“ usmála se směle. „Použiju na ně takové kouzlo, že je žádné oko nepřehlédne.“

„Nemůžeš prostě udělat svítící slova?“

Zavrtěla hlavou. „Můžu, ale musela bych tu zůstat s nimi. Abych je mohla nechat tady, musela bych je očarovat. Asi budeme muset použít barvu, pokud tedy nenajdeme nějaký velký kalamář s inkoustem.“

SteelHooves se zasmál a prošel kolem nás ke dvojitým dveřím stanice, která vedla do Podkovní Věže. „Tak je nakreslíme krví prvního nepřítele, kterého potkáme.“ Otočil se a kopnul do dveří tak silně, že je nejen otevřel, ale rovnou vyvrátil z pantů a odmrštil je na zeď na druhé straně. Zaskučela jsem a poděkovala bohyním, že místnost nebyla plná nepřátel. „Jdete?“

***                    ***                     ***

Pomohla jsem Velvet překročit tělo gryfa. Díky sedlu s dvěma miniguny ještě stále přivázanými k jeho tělu byla jeho mrtvola dvakrát tak velká. Bylo to první tělo, které jsme našli, a které nebylo staletí staré. Podlaha byla posetá nábojnicemi a to dělalo naše plížení docela zrádným.

Nepoznala jsem, co ho zabilo, a to mě trápilo. A později i daleko více, když Velvet prohlásila, že gryf zemřel přirozenou smrtí. Její hlas byl plný nedůvěry.

„Aspoň víme, že šli tudy,“ řekl SteelHooves. „Začal jsem se obávat, že se nahoru nedá nijak dostat.“

Většina interiéru Podkovní Věže se propadla. Schodiště byla rozpadlá, chodby zavalené. Většina budovy byla jedno velké rumiště, takže jsme museli kličkovat přes různé pokoje, abychom se dostali z jedné chodby do druhé. Museli jsme jít o jedno podlaží dolu, abychom našli schodiště, které vede o dvě patra nahoru.

V dálce jsme slyšeli zurčení vody. PipBuck mi začal jemně cvakat.

Jediný způsob, jak se dostat k dalšímu schodišti, bylo přes zbořenou zeď mezi koupelnami. Filtrační čip stále pumpoval do trubek vodu. Voda byla znečištěna trochou radiace. Moržárová bomba nejspíš poškodila čip jako takový.

Ujistila jsem se u Velvet, že máme s sebou dostatek RadAwayů. Radioaktivní sprcha byla jen trochu nepříjemná. Nic, kvůli čemu bychom si museli dělat starosti. Ale pokud později narazíme na něco daleko většího, bude lepší, když budeme připraveni.

Zadržela jsem dech a proběhla, co nejrychleji to šlo. Trochu jsem uklouzla na mokré podlaze na druhé straně.

„Supr čupr lupr. SteelHoovesi, přenesu tě sem na druhou stranu,“ ukázala jsem na druhý roh pokoje nedaleko dveří na chodbu. „Podlaha je nestabilní.“

Velvet ustoupila o krok. Soustředila jsem se a zabalila SteelHoovese v telekinetické dece. Pak jsem ho pomalu zvedla o pár decimetrů do vzduchu a protáhla ho sprchou. Ustoupila jsem o krok a cítila, jak se podlaha varovně otřásá. Nakonec jsem Steelhoovese začala přesouvat do rohu, o kterém jsem si byla jistá, že bude v suchu a bezpečí.

SteelHooves byl zhruba v půlce, když něco uviděl skrz pootevřené dveře a chtěl okamžitě na zem.

Než jsem ho stihla položit, než jsem se stihla zeptat, co viděl, vstoupil dovnitř alicorn.

Moje magie praskla, když jsem vyděšeně zalapala po dechu. SteelHooves tvrdě dopadl a vystřelil na jednorožce. Podlaha se propadla a já ztratila SteelHoovese z dohledu. Uslyšela jsem šplouchnutí. Alicorn udělal krok vpřed, aby se podíval do díry, když se náhle propadl zbytek patra. Alicorn se pokusil vznést, ale zavadil křídly o rám dveří a spadl dolů.

Stála jsem na mokrém a velmi nestabilním prkně vybíhajícím nad spodním podlažím jako skokanský můstek. Což bylo docela příhodné označení, protože podlaží pode mnou bylo jako bazén.

PipBuck začal poblázněně klikat.

Alicorn se snažil držet sutin. Rozzářil mu roh. SteelHooves nebyl nikde vidět, určitě se potopil až na dno.

Přála bych si mít ten pytel s granáty. Musela jsem něco vymyslet, ale má hlava nebyla dost rychlá. Alicorn se určitě obklopí štítem, než vymyslím, jak ho zabít!

Ka-BUM!!!

Exploze hned u mé hlavy mi roztrhala ušní bubínky. Ze světa kolem se stalo jen velmi hlasité bzučení. Ztratila jsem cit pro rovnováhu a spadla. Dopadla jsem na plovoucí kus podlahy, která se hned začala převracet.

Pokusila jsem se ten kus narovnat alespoň telekinezí a začala křičet. Křik jsem ale neslyšela, jenom cítila. Udržet soustředění bylo nehorázně útrpné.

Přede mnou plaval v sutinách a krvi alicorn. Velvet Remedy mu ustřelila kus krku bojovou brokovnicí. Nebyl mrtvý. Zdálo se, že ztráta krve a utopení závodily o to, co ho zabije dřív.

Zděšeně jsem pozorovala, jak se začíná léčit. Rány se pomalu zacelovaly.

Oni se kurva umí regenerovat?

To není fér! Tohle nebylo vůbec dobrý!

S návalem vzteku jsem začala házet zbytky sutin na krk alicorna, dokud jsem mu hrubě neodřezala hlavu. Alicorn se potopil do červené radioaktivní vody.

***                    ***                     ***

Skláněla se nade mnou Velvet Remedy a svým rohem mi mířila na levé ucho. To pravé už mi vyléčila.

SteelHooves stál vedle nás u hrany bazénu. Odkapávala z něj voda, což dráždilo můj PipBuck, který zběsile klikal. SteelHooves se hádal s Velvet, kolik RadAwaye musí vypít. Velvet mu podstrkovala všechna naše balení, ale on trval na tom, že žádný nepotřebuje.

Levé ucho se mi začalo lepšit.

„Na tohle nemáme čas,“ dupnul SteelHooves a rozbil dlaždici pod ním. „Tyhle potvory jsou vždy ve skupině.“

„Tak si ten RadAway vem a nechovej se jak malý děcko,“ křičela na něj má brokovnicová lékařka. „To musí být všichni moji pacienti tak odmlouvaví?“

Chtěla jsem zdůraznit, že tu pod ní ležím a vůbec neodmlouvám, pěkně díky.

SteelHooves se naježil. Pak jsem konečně promluvila. „Tak jí to SteelHoovesi řekni.“

Oba se na mě podívali. Teda, u SteelHoovese jsem to alespoň předpokládala. Jeho hledí mířilo mým směrem.

„Co mi má říct?“ zeptala se mě Velvet. Pak se pomalu otočila na SteelHoovese. „Co. Mi. Máš. Říct?“

SteelHooves mlčel.

Povzdechla jsem si. „Podívej, když to došlo mně, dojde to i jí. Je chytřejší než já.“

Poznala jsem, že Velvet se velmi držela, aby na ten kompliment nereagovala.

SteelHooves konečně povolil.

„Jsem ghůl.“

Ke cti Velvet neudělala krok zpět. Dokonce ani nezalapala po dechu. Prostě byla jen zvláštně potichu. Byla potichu tak dlouho, že jsem se zase začala bát, jestli jsem neztratila sluch. Tedy, kdyby nebylo toho kapání vody z Pancéřníka.

„Radiace je… léčivá pro ghůly,“ řekl SteelHooves. „Daleko větší nebezpečí bylo utopení.“ Vlastně, to nebezpečí bylo docela malé, protože měl v brnění magický respirátor.

Ale ovšem, uvědomila jsem si. Cítila jsem se fakt zpomalená a hloupá. Alicorn se léčil, protože plaval v tom bazénu. Radiace na ně musí působit stejně.

„Dobrá tedy, asi ten RadAway potřebovat nebudeš,“ řekla Velvet normálním tónem a vrátila lektvar zpět do jedné z jejích lékárniček.

***                    ***                     ***

Protože jsem byla nejschopnější, co se týče plížení, rozhodla jsem se jít na průzkum. Viděla jsem dvě sestry toho alicorna v pokoji na dalším podlaží. Stály ke mně zády a nebyly si vědomy mé přítomnosti. Snažily se magicky urvat dveře sejfu. Jejich kůže byla tmavě fialová, skoro černá. A to nebylo vše, čeho jsem si všimla.

Nemají žádná Znaménka!

Vytáhla jsem odstřelovačku a zapla StaKoZaS.

PRÁSK!!!

První alicorn padl k zemi. Mozek jí prošel lebkou a přebarvil povrch sejfu, na který se tak soustředila. Druhý alicorn se otočil a vykouzlil štít. Ale já byla rychlejší. Nebyly zas tak silné, pokud je někdo zastihnul nepřipravené, bez aktivované magie.

PRÁSK!!!

Zrušila jsem StaKoZaS v té samé vteřině, kdy tělo druhého alicorna spadlo na podlahu. Podívala jsem se na sejf a na všudypřítomné cákance krve. Uvědomila jsem si, že jsme zapomněli napsat tu zprávu pro Calamityho.

Počkat. Moment.

Dívám se na tělní tekutiny někoho… teda něčeho, co jsem právě zavraždila… a myslím na tohle?

Vážně už jsem tak otrlá vůči hrůzám a násilí Pustiny?

Zajímalo by mě, jak by se na tohle díval Monterey Jack se svou stupnicí sebeodcizení.

A taky mě zajímalo, co se tu ti alicorni snažili získat, takže jsem šla otevřít zámek. Sejfu se ale otvírat nechtělo. Po bližším prozkoumání a snaze ho otevřít jsem zjistila, že nebyl zaseknutý nebo poškozený alicorny. Jen jsem nebyla tak dobrá.

Ale věděla jsem, jak to napravit.

Usmála jsem se, když mi Party-Time Mint-aly osvěžily vnímání a odstranily všechnu neschopnost, která mě držela zpátky. Hluboce jsem si oddechla! Konečně, zase to jsem ta pravá já. Můj úsměv zmizel, když jsem se otočila a viděla Velvet, jak na mě smutně kouká.

***                    ***                     ***

Na druhé straně propadliny stáli tři další alicorni. Díra byla alespoň pět pater hluboká. Vytvořil se tak včelí úl chodeb a místností, končící v obrovské jámě. Mezi námi a alicorny padala omítka a zbytky betonu.

SteelHooves vypálil svým granátovým kulometem a roztrhal jednoho z nich (a všechny místnosti kolem něj), než si stihl vytvořit štít. Ti dva další se vznesli, roztáhli křídla a zaštítili se.

Pomodlila jsem se k Luně a vyhodila jejich směrem kouli paměti. Ujistila jsem se, že to je ta o poslední párty Pinkie Pie, a ne ta, kterou jsem našla v sejfu o sedm podlaží níže.

Alicorni se jen začali smát. Nahlas, děsivě a krutě, až se ozvěna odrážela od všech zdí v celé propadlině. Použili svou telekinezi a vytrhli kouli z mého sevření poničenou židlí. Koule se vzpomínkou na Pinkieinu poslední párty spadla dolů, odrazila se a zmizela někam v prasklině, navždy ztracená.

Tmavě fialová alicornka zařvala hlasem s nepopiratelnou nadřazeností. „Myslíš si, že jsme hlupáci? Že si nepamatujeme, jak jsi Nás zabila před tím?!“

My jsme tak nehorázně v prdeli!

„Zmizte!“ zakřičela jsem a rozběhla se ke dveřím.

Velvet Remedy s Calamitym se rozběhli za mnou a než jsme dorazili ke schodišti, tak mě předběhli.

Otočila jsem se a nařídila SteelHoovesovi, ať odstřelí vchod za námi. Na oštítovaného alicorna jeho granátový kulomet nestačil, ale se zdí si poradil hladce. Beton a dřevo zavalily chodbu za námi jako nic.

„Co se stalo?“ zeptal se SteelHooves.

Těžce jsem oddychovala. „Nejspíš mají mezi sebou nějakou telepatii…“ Mé obavy se potvrdily. „…nejen mezi těmi, co jsou spolu. Mezi všemi. Pokaždé, když jednoho zabijem, zbytek se z toho poučí.“ Ošálit je dvakrát tím samým trikem se mi už nepodaří.

Náš úskok nám získal čas, ale ne moc. Slyšela jsem je, jak si na druhé straně závalu čistí cestu k nám.

Se zábleskem světla se jeden z nich objevil mezi námi.

„Oni se můžou i teleportovat!?“ vykřikla Velvet se stejnou nenávistnou nedůvěrou, jakou jsem vůči těm potvorám měla já.

Sám alicorn vypadal překvapeně. Evidentně, teleportovat se někam, kam poník nevidí, je těžké i pro ně. Nejspíš netušila, že bude takhle blízko. Škoda, že se neobjevila o půl metru vedle, to by byla uprostřed zdi. Ale co, nemůžeme mít takové štěstí.

Nebo snad můžeme? Uvědomila jsem si něco velmi zvláštního. Alicorní štít byl v plné síle, ale objevil se v našich tělech. Všichni jsme měli nějakou svou část uvnitř bariéry. Včetně SteelHoovesových zad.

Alicorn začal kouzlit. Cítila jsem, jak se mi svírá srdce, a třesou kolena.

Infarktové kouzlo? Během obrovské paniky způsobené zastaveným srdcem mi najednou došlo, jak gryf mohl umřít „přirozenou smrtí“.

„Uhněte!“ vykřikla jsem a telekineticky chytila pytel s granáty. SteelHooves skočil dopředu a nechal za sebou pytel. Aniž bych ho otvírala, pokusila jsem se magicky vytrhat co nejvíc pojistek to šlo. Jak se zdálo, hýbat s předměty, které nevidím, pro mě bylo stejně těžké, jako pro alicorna teleportace do neznámého místa. Podařilo se mi vytrhnout pouze tři, než jsem utekla ze štítu.

Alicornka se zvědavě podívala na pytel, který padl k jejím nohám. Její štít si hravě poradil s explozí. Byla to krvavá, ale úžasná podívaná.

***                    ***                     ***

„To vysvětluje, jak někdo mohl uvěznit gryfy na střeše,“ řekla jsem suše.

Než jsme se dostali na střechu, museli jsme zabít čtyři další. Naživu nás udržela kombinace mého plížení a SteelHoovesův arzenál, ale bylo to stále těžší a těžší. Už o nás věděli a zdálo se, že tomu přizpůsobili svou obranu. Kdykoliv vykouzlili štíty, museli jsme utéct. A též když jsme nikdy nebyli dost rychlí a nezabili víc jak dva.

Na střeše byli čtyři další. Seděli, každý v jednom rohu, a soustředili se. Místo aby ochranným štítem obklopili sebe, udržovali ho nad střechou, aby gryfové nemohli odletět.

„To je pro mě novinka,“ zamumlal vedle mě SteelHooves.

„Díky Velkému Vejci,“ vykřikla jedna z gryfek, když nás spatřila přes svítící stěnu štítu. Byly celkem tři. „Kde je zbytek?“ zeptala se jedna z nich zaraženě.

Podívala jsem se okolo. Vedle mě stála Velvet a SteelHooves. A jen bohyně vědí, kde byl Calamity. Nejspíš létal okolo Celestiiny linky a doufal, že nás uvidí. Držela jsem se té myšlenky a doufala, že není moc ztrápený. Na obzoru začalo svítat.

Hřívu mi ovanul svěží větřík a přinesl slanou vůni z přístavu. Musela to být neuvěřitelná škoda, že jsme sem dorazili v noci. Ve dne tu musel být úžasný výhled.

A pak by mě nejspíš znovu paralyzovala závrať. Takže to vlastně bylo spíš dobře, že jsme tu byli v noci. Obrátila jsem se na ty tři gryfky. „To je všechno. Jen my.“

„To teda není velká záchrana,“ řekla hořce jedna gryfka.

„Vděčnost. Zjisti si o ní něco.“

Otočila jsem se a prohlédla si ty čtyři alicorny. Stáli jako sochy, soustředili se pouze na své kouzlo. Myslím, že si ani neuvědomovali, co se děje kolem nich. Nebo mimo štít, který udržovali. Tři z nich jsme byli schopní zabít v koordinovaném útoku, a byla jsem si celkem jistá, že gryfoni zabijí toho posledního. „Co máte u sebe za zbraně?“

Gryfka předstoupila před nás a já slyšela, jak SteelHooves zahvízdal. Měla na sobě něco, co vypadalo jako magické pancéřové energetické brnění vlastní výroby, gryfí design – ne tak komplikované nebo obklopující jako to SteelHoovesovo. Pařáty a křídla byly odhalené, stejně jako obličej, a na zádech nesla ohromné tříhlavňové bojové sedlo. Největší, jaké jsem kdy viděla.

„Upravený protiletecký kanon,“ řekl uznale SteelHooves. Nevěděla jsem, co tím myslel, ale vypadalo to jako nemagická verze toho plasma kanonu, který Calamity použil proti drakovi.

Zbraně jsme tedy měli pořádný.

„Zbývá jen pět nábojů,“ řekla gryfka sklíčeně. Ale stejně, pět ran z něčeho takového by snad mohlo být víc než…

„A další čtyři křídla těchhle rohatejch bastardů jsou na cestě,“ oznámila druhá gryfka. Z jejího hlasu jsem poznala, že se jedná o Blackwing. V duchu jsem si řekla, že slovo “rohatý” (horny = rohatý, nadržený) bych asi nikdy na popis alicornů nepoužila. Teda, pokud Blackwing nevěděla něco víc než já.

„Čtyři křídla?“ zeptala jsem se. „Takže dva další?“

„Ne,“ vložil se do toho SteelHooves. „Myslela dvanáct.“

„Aha. No… kruci.“ Dávalo to smysl. „Křídlo“ musela být skupina po třech. To vysvětlovalo, proč SteelHoovese u Fetlocku lovili tři.

„Tihle čtyři nás drželi na místě, dokud nedorazí jejich posily,“ řekla Blackwing.

Moment…

Zpozorněla jsem. „Takže jsme v pohodě. Jsem si jistá, že jsme je dostali na cestě sem!“ Začala jsem počítat. Jeden v bazénu, dva u sejfu. Tři v propadlině. Jeden z nich to přežil a přidal se ke třem dalším. Takže jsme zabili…

…devět. Pořád tu někde byli ještě tři další. Nějak se nám podařilo dostat se přes celé jedno křídlo alicornů, aniž bychom si toho my nebo oni všimli.

A pravděpodobně sem nahoru dorazí co nevidět. Museli jsme si pospíšit!

***                    ***                     ***

Rychle jsem ostatním představila svůj plán a začali jsme se připravovat. Když se tak dělo, nemohla jsem si pomoct, ale sdělila jsem Blackwing své podezření. „Po čem jste tu vy žoldáci tak šli, že to tihleti chtěj tak moc?“

„Kódy k sejfu Ministerstva Projevu v Parku Ministerstev,“ řekla Blackwing smutně. „V tom sejfu je artefakt, který náš zaměstnavatel velmi chce. Jak se ukázalo, „bohyně“ těchhle potvor ho chce taky.“

„Co je to za artefakt?“ zeptala jsem se a vytáhla jsem Malého Macintoshe, abych zkontrolovala jeho zásobník. Chtěla jsem na tohle použít magické patrony, to jen tak pro jistotu.

„Černá Kniha. Tedy, Černá Kniha něčeho. Kniha té nejodpornější zebří magie. Říká se, že  dokáže roztrhnout poníkovu duši na kousky. Nebo je naopak pozvednout z hrobů.“

Nekromancie.

Už jen ta samotná myšlenka, že taková kouzla a síly existují, mě mrazila v zádech. Pokud vím, žádný poník takovou sílu nikdy nepoužil. A bylo hrozivé představovat si, že nějaká zebra ano. Nekromancie nemá být reálná—jen strašidelný příběh, který má strašit hříbátka na přespávačce.

Pokud něco takového vlastnilo Ministerstvo Projevu, dělalo to z jejich cenzury knížek něco mnohem hrozivějšího. Zajímalo mě, jestli tohle přeci jen nějak neovlivnilo tu konfiskaci „ideologicky nevhodných“ knížek, a jestli to nemělo zamaskovat její existenci. Protože, u bohyní, nemůžeš říct veřejnosti, že zebry mají nekromancii, a že se knížky o tom pašují do Equestrie!

Zmínka o zebří nekromancii naprosto změnila vnímání o megakouzlem změněných ponících. Ghůlech a zombících.

Zatímco jsem se s Blackwing bavila o Černé Knize, Velvet a SteelHooves se bavili o našich nepřátelích. Pochytila jsem konec jejich konverzace.

„…nemají všechna kouzla stejná. Jen ty fialové mají křídla a mohou se teleportovat,“ vysvětloval SteelHooves. „Ti půlnočně modří…“

„Neviditelnost,“ přerušila ho Velvet. „Už si vzpomínám.“

„A ti tmavě zelení? Neviděl jsem je dělat něco jiného, co by ti ostatní neuměli.“ SteelHooves přišel k jednomu stojícímu alicornovi, podíval se blíže a všiml si tmavě zelené kůže, která vypadala skoro jako černá. „Až doteď.“

Butcher, gryfka s tím těžkým kanonem, stála u toho nejvzdálenějšího alicorna. SteelHooves se zaměřil na jednoho vlevo. Velvet zase mířila svou (původně mou) bojovou brokovnicí několik čísel od toho napravo. A já mířila Malým Macintoshem tomu přede mnou přímo mezi oči.

„Na tři. Jedna… dvě…“

V ohlušujícím hluku padli k zemi tři alicorni. A štít zmizel. Poslední alicorn se probudil k životu, zpozorněl a…

…a gryfí superkanon vystřelil tak silně, že to muselo být slyšet až na měsíci. Čtvrtý alicorn prostě zmizel.

Blackwing ke mně přiběhla a chytila mě svými pařáty. Méně opancéřovaný gryf přiběhl, chytil Velvet a vznesl se s ní. Obalila jsem telekinezí SteelHoovese a táhla ho s námi. Poslední gryf se také vznesl a kryl nám ocas.

Stihli jsme odletět o několik bloků dál, než se poslední tři alicorni dostali na střechu. Jedna má část se chtěla zlomyslně smát. Pak nám připomněli, že umí také létat. A protože nebyli tak zatížení, byli mnohem rychlejší.

Obalili se štíty a dostali se k nám nablízko.

Zavřela jsem oči a pokoušela se svým mozkem nastimulovaným Party Time Mint-alsy něco vymyslet. PTM mě poprvé v životě zklamaly.

„Zdá se, že potřebujete trochu helfnout!“

Jenom jednou jsem slyšela Calamityho hlas stejně ráda jako teď, a to bylo, když jsme bojovali s drakem. Otevřela jsem oči a vděčně se na něj podívala. „Doufám, že máš plán. Protože já ne.“

„Všici za mnou!“ usmál se a zamířil dolů.

Ukázalo se, že jediný směr, kterým mohly těžce naložené gryfky letět rychleji než alicornky, bylo dolů. Vydaly se za námi, ale vzdalovali jsme se jim.

„Pokud nemíříme na továrnu s matracemi,“ řekla Blackwing, „bude tohle pěkně krátká cesta!“

Ohlédla jsem se. Mezi námi a těmi třemi byla velká vzdálenost. Viděla jsem je jen jako tři svítící zelené bubliny.

„Teď nahoru!“ zakřičel Calamity.

„Má vůbec ponětí…“ zavrčela gryfka táhnoucí Velvet, „jak je těžký… letět nahoru… v týhle rychlosti… a s takovou zátěží?“

Ulice se k nám blížila vražedným tempem, zatímco jsme vyrovnávali let. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na Calamityho zvyk prohledat každou škvíru. Neměla jsem nejmenší pochyby, že určitě měl ponětí o potížích při zatíženém letu.

Tři gryfky vyrovnaly let jen s několikametrovou rezervou a málem poškrábaly střechy větších vagónů. Slyšela jsem odraz kopyta od střechy pasažérského vagónu. Alicorni začínali dohánět náš náskok. Z jednoho jejich rohu vyletěl blesk a jen těsně nás minul.

V dálce ulice končila ve velkém parkovacím domě. Daleko před budovou byly vyrovnány řady a řady dodávek. Jen díky jasnému vidění po Mint-als prášcích jsem poznala logo na střeše budovy. Vyplněný černý symbol omega na bílém zemním poníkovi, kterému nad zády levitoval náklad.

Najednou jsem si uvědomila, jaký je plán. Jen okamžik předtím, než Calamity vystřelil.

Zapla jsem si UDSko a rychle to dole proskenovala. Měla jsem na to jen krátký moment, ale PTM mě posílily dostatečně. Dole byly pouze červené tečky. Nejspíš radioaktivní švábi. Slyšela jsem pár střel, když jsme prolétali kolem dodávky a přes střechu.

Alicorni právě dorazili k parkovacímu domu. Byli příliš rychlí, než aby stihli zastavit. První dodávka vybouchla jako miniatura nějakého megakouzla. První výbuch odpálil další. Tři městské bloky vybuchly v jediné kaskádě neuvěřitelně intenzivního světla.

Jejich štíty je nemohly ochránit před něčím takovým. Záplava radiace je nemohla vyléčit, když je ta síla rozložila na buněčné úrovni. Nemohli ani mentálně zakřičet. Nebyl na to čas. Tři alicorni prostě zmizeli.

Budova nás ochránila natolik, abychom se nemohli vypařit. Zasáhla vlna tepla a radiace a PipBuck se úplně zbláznil. UDS zakřičelo varovným červeným světlem kvůli vysokému ozáření, než přestal fungovat. PipBuck mi selhal.

A hned poté jsme začali padat.

Poznámka: Level Up

Nová schopnost: Mocná telekineze (úroveň tři) – Tvá telekineze je na úrovni Twilight Sparkle. Snadno zvládneš několik objektů naráz a s dostatkem soustředění bys dokázala nejspíš unést i Ursu Minor!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *