Fallout: Equestria – Kapitola 17 – Zlosyn k pohledání

Kapitola 17 – Zlosyn k pohledání

„Přináším vám pravdu, ať už bolí sebevíc.“ (Three Dog! Yeaah!)

Odpovědi.

Celé týdny jsem se držela iluze, že jakmile dorazím do Tenponské Věže, DJ Pon3 mi odpoví na všechny otázky.

Seděly jsme s Homage u stolku a vychlazené Sparkle-Coly. Překvapilo mě, jak jsem dokázala sama sebe přesvědčit. Doufala jsem v odpovědi, a ona mi nebyla schopná říct ani ň o Red Eyovi. Jeho působiště bylo na jednom z mála míst, kam se nemohla podívat. Homage měla dokonce víc otázek, než já. Když jsem jí povídala o tom, co se doopravdy stalo v Shattered Hoofu, uvědomila jsem si, že sázení všech nadějí na pouhý předpoklad přinese jen bolest.

„Díky, Littlepip,“ řekla a nabídla mi další vodní meloun z plechovky. „Snažím se vše podat posluchačům tak, jak nejpřesněji to jde, a jak mi to mé zdroje dovolí. Ani netušíš, jak jsem vděčná, když mi někdo pomůže zaplnit hluchá místa.“

Přikývla jsem. „A já jsem vděčná, že můžu někomu sdělit svůj pohled na věc. Má reputace… se zdá být naprosto mimo kontrolu.“

„Nezaslouženě?“ řekla Homage a s úsměvem na mě ukázala. „Možná si myslíš, že to, co děláš, není nic zvláštního, ale mýlíš se. Už jen to, jak riskuješ svou kůži, abys pomohla ostatním, pustině neuvěřitelně pomáhá. Ukazuje jí to cestu ke zlepšení.“

Zvedla magií kousek melounu zachovaného po staletí, dala si ho do kopyt a ukousla si. „Máš pravdu, že takhle by se měli k sobě chovat všichni. Ale v pustině je docela neobvyklé vypotřebovat cennou munici k záchraně naprostého cizince. Obzvlášť když  ti ty patrony možná budou druhý den chybět na záchranu sebe a své rodiny. Riskovat pro někoho svou kůži? Ale kdeže.“ Smutně pokývala hlavou.

Měla krásnou modrou hřívu střiženou na krátko. Zatřásla hlavou a pár vlasů se jí dostalo do obličeje. Předklonila jsem se a odhrnula je stranou, aby nemusela pokládat svůj meloun. „Obávám se, že Pustina má plno Monterey Jacků, ale má naprostý nedostatek dalších Littlepip,” řekla Homage.

***                    ***                     ***

„Proč by to dělal?“ zeptala jsem se. Zmínka o Montereym změnila téma naší konverzace. „Prostě tomu nerozumím.“

Homage překvapilo moje rozrušení. „Asi pýcha, řekla bych. Z toho, co jsi říkala, se nezdá, že by ho ten incident mrzel.“

„Hloupý zákon,“ řekla jsem a dupla si.

Homage se mnou, zdá se, nesouhlasila. „Tenponská Věž má velmi přísné zákony ohledně čehokoliv, co nějak souvisí s činností nájezdníků. Je to dáno naší polohou, z jedné strany nájezdníci ze Shattered Hoofu, z druhé otrokáři z Fillydelphského Kráteru. Tenpony nechce jen držet tyhle rabijáty venku, chce jim dát jasně najevo, že něco takového se v okolí jeho věže trpět nebude.“

Krucinál. Nechtěla jsem to přiznat, ale dávalo to smysl. Co mi ale smysl nedávalo, bylo proč se Monterey přiznal. I když pořád ještě existovala naděje, že ho pustí na svobodu, protože jeho pokus o okradení byl neúspěšný.

Podívala jsem se na Homage. „Mu…muselo mu být jasné, že…“ Nebyla jsem si jistá, co mu vlastně muselo být jasné. A co hůř, cítila jsem se zodpovědná. Jak Homage předtím zmínila, Monterey se mě snažil okrást a také se k tomu všemu přiznal. Podle ní nebyl žádný důvod, abych cítila vinu. Ale to mi moc nepomohlo. Když jsem Montereyho znovu spatřila, vrátil se ten pocit zrady a ovládl mě neskutečný hněv. A pak jsem stropila scénu. „Byla nějaká šance, že o té popravě nevěděl… než se přiznal?“

Homage zavrtěla hlavou. „Každý občan Věže zná zdejší zákony. Dostat povolení k trvalému pobytu stojí opravdu hodně a znát zákony je ještě ta lehčí část.“ Zamručela jsem, zmateně a naštvaně. Homage rychle dodala: „Monterey má zdejší sýrový obchod už víc než pět let. Předtím dělal ochranu karavaně obchodníka, který zásoboval původního majitele. Monterey zákony zná.“

Krucinál.

***                    ***                     ***

Procházely jsme s Homage Twilightino Atheneum. Všechny zdi byly zaplněné poličkami s knihami, kromě několika míst, kde ležely polštáře a stolky na čtení. A tři velká okna umožňující šedému polednímu světlu průchod do knihovny. Na poličkách byly uložené svitky, manuály, romány a série knížek. Každý sloupek podepírající police byl obklopen dalšími knihami. Uprostřed stál velký stůl, který měl poličky na knihy místo noh. Každá židle měla pod sebou šuplíky na další knihy. Pod okny byla postel, která kolem sebe jako jediná neměla knihy nebo poličky. Kolem bylo ještě pár kusů nábytku (stolek, lednička, židle a starý fonograf), které, jak mi bylo řečeno, tvořily Homagin domov.

„To je… fůra knih.“

Homage přešla ke stolu se starým terminálem, jehož zelená obrazovka matně zářila skrz vrstvu prachu. Homage zmáčkla knoflík a ozval se jemný, elegantní hlas.

„Twilight, drahoušku. Musíme se někdy sejít. Už je to moc dlouho. Mohu být upřímná? Potřebuješ si odpočinout. Věř mi, jestli někdo něco ví o přepracování, tak jsem to já. Proč si prostě ráno neuděláš volno? Nechceš se tento týden přidat ke mně a Fluttershy? Přijedeme do Manehattanu, takže není třeba jezdit sem do Canterlotu. V Manehattanu se určitě taky najdou krásné lázně.

Ale teď, proč ti vlastně volám na tajné lince. Slyšela jsem, že moje Ministerstvo se chystá zničit ideologicky nebezpečné knihy z Ponyvillské knihovny. Hned mi bylo jasné, že si je budeš chtít nechat pro sebe. Okamžitě ti tu zásilku nechám poslat. Snad máš dost místa. Vím, že knihovna Ministerstva Magie v Parku Ministerstev má mnohem větší knihovnu, ale poslat tu zásilku tam by nám asi jen tak neprošlo, že ne?

A pokud nemáš dost místa, tak… nezlob se, prosím… mohla bys požádat o pomoc Pinkie Pie. Její Ministerstvo má v Manehattanu jedno ze svých ústředí. A ona vždy najde pro věci místo. Nevím, jak to dělá.

Omlouvám se, že to takhle ukončuji, ale musím běžet. Návrhy na obálky upravených knih už jsou hotové a já je prostě nemohu poslat do tiskárny, aniž bych se ujistila, že jsou všechny perfektní.“

A náhle  jsem viděla Homage v jiném světle. Nejenže měla hromadu skvěle zachovaných knih, ona měla i originální verze.

Homage se podívala na jednu ze zdí zaskládaných knihami. Nad policí visel zarámovaný obraz (panoramatický pohled na opuštěné údolí plné kamení a hlíny). Vedle byly malé hodiny ze dřeva a mosazi. Velké kopýtko bylo na půli cesty mezi osmičkou a jedničkou, a to malé přímo na čtyřce. „Omlouvám se, ale musím zase vysílat. Je tu pár zpráv, které musím zveřejnit, a také se musím podívat, jestli něco nezachytily kamery. Zůstaň tu, jak dlouho budeš chtít, a projdi si knížky, jak je libo. Ráda bych si s tebou ještě popovídala… teda pokud taky někde nemusíš být.“

Nemusela jsem, a přesně to jsem jí řekla. I když, asi bych měla říct svým společníkům, co dělám. Omluvila jsem se a slíbila jsem, že přijdu zpět. Už jsem se chystala opustit Atheneum, ale náhle jsem si vzpomněla na nahrávky. Dala jsem je Homage. Zírala na ně jako vyvoraná myš, jako někdo, kdo dostal dárek k narozeninám, který si odjakživa přál.

“Našla jsem je v jedné ze Stájí,“ řekla jsem a snažila se nesmát jejímu výrazu. „Určitě je využiješ.“

Poskočila a zavýskla nadšením. Poprvé od toho incidentu u sýrárny jsem se cítila sama se sebou spokojená.

Homagin roh zazářil, když převzala nahrávky. „Nemáš tušení, jak moc tohle znamená! Nejen pro mě, ale pro celou Equestrii!“

Když jsem jela dolů výtahem, usmívala jsem se od ucha k uchu.

***                    ***                     ***

Nálada mi vydržela až ke dveřím našeho pokoje, ale pak mě hlasy uvnitř zasáhly přímo do srdce.

„… doktor říká, že zná způsob, jak vyléčit její závislost,“ prohlašovala Velvet Remedy. Cítila jsem, jak se ze mě vyplavila veškeré radost a nahradilo ji podráždění. To se jako opravdu baví o tomhle? Za mými zády? Dokonce to konzultovali s doktorem? S cizím poníkem?

„Takže jako Lilpip dostane ňákou pilulku?“ Calamityho pochybovačný hlas mě naprosto ujistil, že se baví o mně. „Polkneš a problémy sou pryč?“

„Ale ne,“ odpověděla Velvet. „Za prvé, je toho třeba… mnohem víc. A bude to skoro na celý den. Za druhé, Doktor Pomocníček velmi jasně prohlásil, že pilulka ji zbaví pouze fyzické závislosti. Psychologická závislost s Littlepip nejspíš zůstane do konce života. Ale takhle to pro ni bude mnohem jednodušší.“

Zvedla jsem kopýtko, abych naštvaně dupla, ale pak jsem ho zase položila, aby mě neslyšeli. Tohle od nich bylo fakt hnusné! Za prvé, jak se opovažují?! Za druhé, jaká závislost? Jednodušší jak? Já byla naprosto v pořádku. Neměla jsem Party-Time Mint-al už víc jak… dva dny? Jaký feťák tohle může říct? A za třetí… „Pomocníček“? To jako fakt?

„Ňák se mi to nezdá…“ Díky Calamity. A teď ji pošli do hajzlu.

Místo toho zaržál. „Lilpip nebere zradu na lehkou váhu. Viděl sem její reakci na ty Stáje, kde sme byli…“

„Ano, jistě. A to není nic v porovnání s tím, jak vyjela na toho obchodníka se sýrem,“ přitakala Velvet. Super. Takže tohle tedy dělala, když jsem ji požádala o přečtení místních zákonů a o pokus zachránit Montereye Jacka před popravou. Bavila se s nějakým doktorem o problémech, které oba dva předstírají, že mám.

„…Musíme být velmi opatrní, jak s ní o tom budeme mluvit,“ Velvet pokračovala se svým nesmyslem. „I kdybychom Littlepip přesvědčili k léčbě, nebude to k ničemu, pokud ji kvůli tomu ztratíme. Bez přátel, kteří jí pomůžou odolat…“

A dost. Šla jsem zpátky do knihovny. Pokud se budou Velvet s Calamitym strachovat o to, kde jsem… no co, zasloužili si to.

***                    ***                     ***

Homage byla úžasná hostitelka, za což jsem byla obzvlášť vděčná, vzhledem k tomu, že jsem teď nějakou dobu nechtěla Calamityho a Velvet ani vidět. Krásná šedá jednorožka mi pomohla s několika zajímavými knížkami a pak mě nechala si je v klidu číst, neboť zmizela do vysílací stanice.

Několik hodin jsem si tedy prohlížela originální edice Velké Knihy Magické Vědy a Denního Zámečníka, porovnávala je s kopiemi, které už jsem vlastnila, a dělala si poznámky. Naučila jsem se o obou tématech docela dost. Evidentně úprava knih na „ideologicky kompatibilní“ znamenalo smazání pokročilejších postupů, které by mohly inspirovat potížisty. Pousmála jsem se. Mé rané snahy o získání znaménka by mě definitivně zařadily do té „potížistické“ kategorie.

Homage přišla do Athenea až po dvou hodinách. Nesla s sebou moje nahrávky a starý fonograf, který jsem viděla už před tím. Zatímco jsem si četla, ona poslouchala muziku a jemně trsala hlavou.

Moje studium bylo přerušeno jenom jednou. Homage byla právě uprostřed jedné velmi energetické písničky (o vytváření přátelství. Ta část v refrénu o životě bez přátel, který byl, mírně řečeno, „k ničemu“, mě natolik zasáhla, že jsem se stejně nedokázala soustředit na čtení). Homage ji náhle zastavila a pustila odznova. Napadlo mě, že se taky cítí spřízněna s textem, ale hned nato jsem byla přesvědčena jinak:

„Tyjo, tyjo. Tak tuhle písničku nemůžu jenom poslouchat. Na tu musím tancovat.“

Podívala jsem se na ni a přívětivě přikývla. Pak jsem se vrátila ke čtení.

„Ne,“ dupla si. „Nebudu tancovat před někým, kdo sám netančí. To by bylo dost trapné.“ Než jsem si uvědomila, co se děje, popohnala mě. „Takže vstávej.“

Překvapeně jsem zvedla hlavu. Písnička mě rozhodně neroztancovala, jakkoliv rytmicky zněla s tím textem. A taky jsem se cítila nehorázně stydlivě, nechtěla jsem ukázat Homage, jak neumím tancovat. Ale nechtělo se mi jí říct ne, obzvlášť když jsem vzala v úvahu, že tohle byl její domov a já jí dala ten dárek.

A tak… jsme tančili.

A i když jsem se zpočátku cítila trapně, Homage taky moc neuměla tancovat. Vynahradila to ale svou rázností a energií. Její energický úsměv byl tak nakažlivý, že jsem naprosto upustila od svých zábran. Ke konci písničky mě to docela i bavilo, a cítila jsem se trochu smutně, když pak skončila.

Další byla mnohem pomalejší a na chvíli jsem se cítila trochu trapně, ale podařilo se mi odvést pozornost na malbu nad hodinami.

„Ten obraz, to je Nádherné Údolí,“ řekla Homage a upravila si ofinu.

Povytáhla jsem obočí. „Vůbec nevypadá nádherně.“

„A taky není. Ošklivé místo. Vedle něj vypadá táboření v Everfríském lese jako výlet do lázní.“ Dala mi kopýtko na rameno. „Drž se od něj dál.“

Nikdy jsem o tom údolí neslyšela, natož abych tam měla chuť jít. Přesto mě to nutilo se zamyslet. „Proč by měla Twilight Sparkle obraz něčeho takového ve své knihovně?“ Cítila jsem se nehorázně hloupě za tu otázku. Před válkou určitě tak hrozné nebylo. Na druhou stranu, nedokázala jsem si představit, že by kdy vůbec bylo nádherné, natož pěkné. Byla to nehostinná pustina. A ten obraz se ke zbytku Athenea nehodil, jak barvami, tak náladou. Byl něco jako nezvaný host.

„Je tam ústav Ministerstva Magie,“ odpověděla Homage.

„Ne ústředí, jako je tohle,“ vysvětlila. „Pod údolím je obrovská síť jeskyní a průchodů. Brzy po svém příchodu se MMV zbavila místních a založila tam důl. Když vytěžili všechny drahokamy, začali používat prázdné jeskyně jako odkladiště… vedlejších produktů ministerských experimentů.“

Má mysl si začala představovat všelijaké zrůdy a groteskní splácaniny. Homage cítila, kudy se má představivost ubírá, a velmi něžně ji popostrčila jinam. „Sudy plné zvláštních magických toxinů. V posledních měsících války Ministerstvo používalo zařízení k něčemu jinému, ale nemyslím si, že by to někdy dokončili. Nádherné Údolí bylo druhé místo zasaženo moržárovými bombami. Většina poníků… teda, ti co se vůbec zajímají o historii… si myslí, že druhý byl Manehattan. Ale není to pravda, Nádherné Údolí bylo zasaženo o několik minut dříve.“

Poznamenala jsem si, že se tam nechci nikdy podívat. Zvláštní magické toxiny a moržárová radiace spolu nejspíš nadělaly pěknou paseku.

***                    ***                     ***

Poledne pomalu začalo přecházet do večera. Homage opět vysílala jako DJ Pon3. Vůbec poprvé jsem měla příležitost se dívat, jak mění svůj hlas a vystupování, a přistupuje k mikrofonu.

„…a máme opět chvíli na jeden z dalších tipů na přežití od DJ Pon3ho. Dnes bych vás chtěl upozornit na dvě největší nebezpečí, na které můžete v pustině narazit. Ne, nejsou to radigátoři, ani bloodwingové, a dokonce ani pekelníci. Ne, děcka, tentokrát s vámi chci mluvit o jejich matkách. Takže si držte klobouky a pořádně našpicujte uši, protože dnes bych rád mluvil o nebezpečí taintu a radiace…“

Sledovat, jak se z té stejně malé jednorožky stává hlas Equestrijské pustiny, bylo prostě něco úžasného.

„…Magická radiace je, jak všichni víme, vedlejší efekt mocné a zlé magie vypuštěné do Equestrie. Přirozeně, největší a nejhorší zóny radiace jsou v místech jako Fillydelphský kráter, Manehattenské centrum a… vlastně všude, kde vybuchlo nějaké megakouzlo kromě Cloudsdaylu a Canterlotu, těm dvěma místům se vyhýbáme z jiných důvodů). Ale i nedávno odpálený nebeský vagón může být radioaktivní. Naštěstí, jakmile se vybavíte detektory, dá se těmto místům snadno vyhnout.”

 

“Daleko závažnější účinek radiace je, že otráví vodu i potraviny. Proto vždy pijte z dobře vyčištěného zdroje, kdykoliv budete mít příležitost. Pamatujte, že je dobré být připraven, proto s sebou na cestách mějte vždy dostatečnou zásobu a pravidelně ji doplňujte. A také nezapomeňte na lektvary RadAway…”

 

Většinu toho už jsem znala díky Návodu na přežití v pustinách, takže jsem poslouchala jen na půl ucha. Musela jsem přiznat, že navzdory Montereymu Jackovi a hlouposti mých přátel byl tohle jeden z těch lepších dní. Ale už bylo docela pozdě a můj vztek vůči Velvet a Calamitymu se zmírnil, ačkoliv byl stále ještě velmi silný. Byl čas se k nim vrátit.

„Naproti tomu taint, to je zebra s naprosto jinými pruhy. Nikdo neví, co přesně taint je, nebo odkud pochází. Ale všichni víme, jak dokáže zmutovat všechna monstra a neopatrné poníky. Pamatujte, taint nezajímá, co nosíte. Neochrání vás žádný oblek a neexistuje lék. Jediný způsob, jak se mu ubránit, je dozvědět se od ostatních, kde se nachází. Pokud ho objevíte jiným způsobem, bude už nejspíš příliš pozdě…“

Napadlo mě, že nejlepší způsob, jak něco schovat, bylo dát to do jeskyně a ven pověsit cedulku „Pozor: Taint“.

„A teď novinky. Dostali jsme zprávu, že jedna z menších osad v Manehattanských ruinách, Gutterville, se odmlčela. Pokud někdo míří tím směrem, prosím, zjistěte, co se děje. A nezapomeňte to prozradit i svému starému kámošovi, DJ Pon3mu.“

DJ Pon3 ukončil zprávy jedním speciálním oznámením:

„A teď, je mi jasné, že všichni chcete slyšet, co se stalo s naší Equestrijskou hrdinkou ze Stájí Dvě. Copak asi dělá?

Zamrkala jsem, a prosebně jsem koukala na Homage. Ale prosit ji, ať toho nechá, by bylo stejné jako říct SteelHoovesovi, ať si sundá brnění. Prostě se to nestane.

„Mám pro vás skvělé, neuvěřitelné zprávy. Má vás všechny moc ráda. Přesně tak, všechny. A víte, jak to vím?…“

Teď už jsem skoro kňučela.

„…protože mi poslala malého opraváře toustrů se speciální zásilkou. Od zítřka zařadíme do vysílání několik nových písniček. Takže buďte připraveni, drazí posluchači, protože nechcete být těmi posledními, kdo to uslyší, až je pro vás budu zítra pouštět. A nyní nám opět zazpívá Sapphire Shores o slunci, které se nemůže skrývat navěky.“

Záře rohu DJ Pon3ho zmizela a znovu jsem byla v místnosti s Homage.

„Kráčíš po tenkém ledě.“

Homage se usmála. „Jen říkám pravdu, tak jako vždycky.“

Zasmála jsem se. „Snad až na ten malý trik se skrytou identitou.“

Homage se na mě podívala velmi vážně. „Myslíš si, že ti zabedněnci, co tu v Teponské Věži žijí, by se chtěli potkávat na chodbě s ghůlí sympatizantkou? Nebo jí dokonce dovolit vysílat? Pokud by věděli, kdo jsem, nemohla bych dělat to, co dělám. Popravdě by mě nejspíš odsud navěky vyhodili.“

„Být upřimný znamená občas vědět, kdy jím být nemáš,“ řekla.

***                    ***                     ***

Chtěla jsem se zeptat Homage na dvě věci, ale dokázala jsem se přinutit vyslovit jen jednu. Takže když jsme se vrátili z vysílací stanice, zeptala jsem se.

„Tohle ráno jsi říkala, že potřebuješ moji pomoc?“

Homage se začervenala. „No, na začátku jsem doufala, že bys pro mě riskovala svůj život na zakázku, ale je to teď docela směšné se tě na to ptát.“

Povytáhla jsem obočí a můj vnitřní klakson zvědavosti hlasitě zatroubil. „Pokračuj.“

Ta krásná šedá jednorožka s modrou hřívou, která jí pořád padala do očí, se chvíli rozmýšlela, ale pak zavrtěla hlavou.

„Povídej,“ prosila jsem.

„No… raději ne. Je to trochu hloupé.“

„Řekni,“ řekla jsem. Její odmítnutí akorát povzbudilo moji zvědavost.

A přesto pořád tvrdohlavě odmítala.

Nadechla jsem se. „Řekni. Řekni. Řekni!“

Homage mávla kopytem. „Dobře, dobře. Když to chceš tak moc slyšet…“ Hluboce se nadechla. A pak to všechno vychrlila. „Chtěla bych, abys našla několik nových písniček. Specifických písniček. Vím, že Sweetie Belle si byla velmi blízká s dalšími dvěma zakladatelkami Stáj-Techu. Jedna z nich byla Scootaloo, zakladatelka Červeného jezdce, který měl kanceláře a továrnu přímo tady v Manehattanu. Před pár lety jsem někde slyšela, že v sejfu v její kanceláři by mohly být nahrávky, které ještě nikdo nikdy neslyšel. Chtěla jsem se k nim dostat, ale nemůžu, je to příliš nebezpečné. Celé místo se hemží mantikórama.“

Hm.. dobře, ano, už chápu, proč se to Homage zdálo tak hloupé. A to ještě ani neví o Velvet Remedy.

Což mi připomnělo, že bych se měla vrátit k Velvet a Calamitymu, přátelům, kteří pletichaří za mými zády, a říct jim, že nemám o nic větší ponětí co dál, než které jsem měla před naším příchodem sem. Potřebovala jsem rozptýlit. A tohle bude pro dobrou věc. A kromě toho jsem chtěla znovu vidět Homaginin nadšený obličej.

„Dobrá, udělám to.“

Homage zírala na podlahu a škrábala do ní kopytem. Když slyšela můj souhlas, zvedla hlavu a nevěřícně na mě zírala. „P-proč?“ zakoktala.

Přemýšlela jsem o tom, že bych své důvody nějak vznešeně zaobalila, nebo jí něco nalhala, ale daleko větší část mého já si řekla, že lži nemají v bydlišti DJ Pon3ho místo. A tak jsem jí to řekla: „Protože nemám páru, co dělat dál. Mí společníci čekají, že přijdu s nějakým plánem. A taky protože jsi mě o to požádala ty.“ Poslední větu jsem trochu vyšperkovala. „A moc ráda bych udělala Homage tuhle službičku.“

Zamrkala. „Poslyš, copak jsi neslyšela tu část o těch mantikórách?“

Zasmála jsem se. „Slyšela. Ale od té doby, co jsem s jednou bojovala naposled, mám pár nových zbraní. Myslím, že to zvládneme. A neboj se,“ dodala jsem, aby se necítila moc provinile, „pokud to bude vypadat příliš nebezpečně, vycouváme.“

Homage přikývla a zase jí spadly vlasy spadly do obličeje. „Dobře, ale pokud pro mě budeš takhle riskovat, nebude to bez odměny. A já vím, co bys ráda!“

Naklonila jsem hlavu, abych se připravila na odmítnutí její nabídky, ale byla jsem příliš zvědavá, abych si to nejdřív neposlechla.

„Slyšela jsem, že tvůj přítel se poptával po regulátoru toku. A já zrovna jeden mám.“

***                    ***                     ***

Nebyla jsem si jistá. Opravdu jsem chtěla ten regulátor toku. Cestovat po okolí na pegasy táhnuté bombě znělo prostě kouzelně.

Než jsem se vrátila k mým společníkům, měla jsem ještě jednu zastávku. Měla jsem pocit, že Velvet ta kauza s Montereym moc nezajímala (vzhledem k tomu, že radši konzultovala s doktory můj zdravotní stav), ale věděla jsem, že bych jí měla dát šanci se vyjádřit. A z toho, co jsem se sama dozvěděla, Velvet možná narazila na zeď velmi brzy.

Na druhou stranu, musela jsem si promluvit s Montereym, než se rozhodnu, co dál, obzvlášť pokud to “dál” znamenalo zanechat ho jeho osudu. Bohužel, strážci Tenponské Věže drobného, bezvýznamného neobčana jako já ke svému vězni nepustí.

Žádný problém.

O trochu mintu později se svět opět rozzářil. Přemluvit stráže bylo dílem okamžiku. Byla jsem šarmantní, inteligentní klisna, která o ně neměla nejmenší zájem. Oni na druhou stranu měli samozřejmě velký zájem o mě. Dokonce jsem jednoho dokázala přemluvit, aby mi dal svou tužku a podložku s papíry. Což bylo super, protože teď, když byla moje mysl osvobozena od své přirozené pomalosti, jsem měla i nějaké nápady!

Regulátor toku bude výrazná pomoc. Poté, co vyřídíme naše záležitosti v Tenponské Věži, vrátíme se a opravíme Sky Bandit. Pak vyrazíme na Křižovatku R-7 kvůli malé údržbě vybavení a správě inventáře. A potom rovnou do Fillydelphie. Díky letu se vyhneme veškerému nebezpečí na cestách…

„Co chceš?“ Kyselý hlas Montereyho Jacka mě vyrušil z mé Party-Time mintalové brilantnosti. Podívala jsem se na něj, jak stojí v hromadě plesnivého sena v zadní části zamřížované cely.

Vrátila jsem se k tomu, proč jsem sem přišla. Podívala jsem se mu do očí a přešla k věci. „Proč ses u Celestie přiznal, že jsi to udělal? Věděl jsi, že tě uvězní a zabijou.“

Monterey mě uzemnil studeným pohledem. A poté, jako by mluvil s hříbětem, řekl: „Protože pustina potřebuje oběti. Ještě venku nejsi tak dlouho, aby ti to došlo…“ Prohlédl si mě. „Ale nejspíš už to pomalu začíná. Už nejsi tak nevinná jako před třemi týdny, že? Zabíjela jsi. A nejen monstra, zabíjela jsi i poníky. Povídej, když jsi vyšla ze Stájí, byla jsi zabiják?“

V šoku jsem udělala krok zpět. Neměla jsem tušení, co to s tím má co dělat, ale věděla jsem, co říká. Poznala jsem to podle způsobu, jakým se na mě Velvet dívá. Po zadek v krvi. Způsob, jakým jsem se viděla ve zlých dobách a nočních můrách.

„Vím, že jsi okradla mrtvoly. A co okrádání nájezdníků a dalších zlých poníků, které pustina tak nehorázně pokřivila, že je velmi jednoduché ospravedlnit si cokoliv, co jim uděláš? A co okrádání těch, kde je to těžší ospravedlnit… nebo je to teď jednoduché u kohokoliv?“ Montereyho slova mi připomněla moje vloupání do stodoly Silver Bell.

„Už jsi někdy někoho zradila? Nechala jsi ho umřít, aby sis zachránila kůži? Zabila jsi nevinného, protože jsi chránila sebe a své přátele?“ Zíral na mě se znechuceným odporem. „Ne? A co něco menšího, odešla jsi někdy prostě pryč?“

Vzpomněla jsem si na toho modrého poníka pronásledovaného násilníky. Ale to se nepočítalo! Zachránili jsme jí život. Calamity jí dokonce dal pár léčivých lektvarů. Nenechali jsme ji jen tak jejímu osudu. Pomohli jsme jí! …a pak jsme ji opustili. Velvet Remedy, uvědomila jsem si díky nadhledu od PTM prášků, by nás nikdy nenechala jen tak odejít, pokud by nebyla zhrozená pohledem, jak Calamity zabíjí dítě. Ale proč jsem na tom netrvala já? Co bylo se mnou špatně?

Monterey čekal. Zmohla jsem se jenom na přikývnutí. Nekývala jsem na žádnou jeho konkrétní otázku, ale jenom abych mu naznačila, že jsem poslouchala.

„Equestrijská pustina žádá oběti. Pomalu si ukusuje části tvého já, a pak už se nedokážeš sama poznat. A tak si najdeš ctnost. Najdeš si něco, čemu věříš a s čím nevyjednáváš. Nikdy. A dokud to bude tvou součástí, ta jediná dobrá věc, budeš se pak schopná každé ráno znovu podívat do zrcadla. Bude to tvá kotva, ta věc, která ti dovolí žít sama se sebou v míru.

Mou ctností, mou kotvou, je, že jsem upřímný poník. Dodržím své slovo. Nikdy jsem neokradl svého zákazníka. Nelžu. A dokud se na sebe mohu podívat a říct, že jsem upřímný poník, pak dokážu snést cokoliv. A vytvořím tak bezpečnější místo pro svou ženu a děti.“

„Ale…“ zírala jsem na něj a nechtěla mu rozumět. „Mohl jsi být prostě zticha!“

Zamračil se na mě. „Na jak dlouho? Vrátím se a furt o tobě vykládají v rádiu. Moje děti poslouchají každý den o tom tvém pitomém hrdinství. Idolizujou si tě jak sviň. Každý den na ně koukám a vím, že jsem ten jejich idol potkal a pokusil se ho okrást. A tak mlčím, ale mlčenlivá lež je stále lež. Vnitřně mě to ubíjelo už příliš dlouho.“

Přitlačil se na mříže, aby byl ke mně tak blízko, jak mu to jen dovolily, a zamračil se ještě víc. „Nemysli si, že jsem mluvil ve tvůj prospěch. Mluvil jsem, abych zachránil sám sebe. I když mě to zabije.“

Udělala jsem krok zpět. Nebyla jsem si jistá, jestli byl divnej, blbej nebo šíleně, hrozivě při smyslech. Otočila jsem se a šla pryč.

Když jsem procházela dveřmi, ještě na mě zavolal. „Jestli jsi ještě nenašla svou ctnost, tak bys měla hejbnout. Dokud je z tebe ještě co zachraňovat.“

***                    ***                     ***

Ještě stále jsem pociťovala účinky Party-Time Mint-alsů, když jsem se vrátila k ostatním, takže přesvědčit je bylo dílem okamžiku. (Měla jsem trochu obavy, že mě prokouknou, ale Velvet zrovna zírala do Fluttershyiny koule, což mi dalo šanci mluvit nejdříve s ostatními.) Calamity do toho šel, sotva jsem zmínila regulátor toku. Velvet jsem to podala jako šanci oslnit DJ Pon3ho a možnost nahrát pár jejích písniček. Připomněla mi, že teď je zdravotník, ne nějaký stájní slavíček, ale podařilo se mi zmírnit její pochyby tím, že by se takhlejejí muzika mohla volně šířit. SteelHoovese jsem přesvědčovat nemusela. Nebyl ani nadšený, ani neochotný.

Továrna Červeného jezdce nebyla v blízkosti Luniny nebo Celestiiny Linky, takže sotva po půl hodině jsme šli po silnici dole. Probuzení z Mint-alového opojení bylo horší než kdy dřív, ale dokázala jsem se udržet před touhou vzít si další prášek. Musela jsem si slíbit, že si vezmu, až budeme u továrny. Takhle jsem nemohla bojovat, blbá a napůl slepá. Potřebovala jsem posílit. A kdybych si ji vzala teď, mohla by přestat účinkovat uprostřed boje, a to jsem nemohla riskovat.

Šla jsem vedle SteelHoovese, když jsem si všimla, že Calamity a Velvet podvědomě změnili rychlost svých kroků, aby nešli vedle sebe. Obrátila jsem oči v sloup. Pořád ještě jsou na sebe naštvaní. Začala se ve mně rodit deprese a ta jejich tichá válka mi moc nepomáhala.

„Takže… proč jsi pořád s námi?“ zeptala jsem se SteelHoovese a doufala, že jsem to neřekla moc nepřívětivě. „Do Tenponské Věže jsme došli v bezpečí.“

„Chceš, abych odešel?“ ozval se jeho hluboký hlas z vnitřku brnění.

Mávla jsem kopytem. „Ne, ne. To jsem neřekla. Jen… ráda bych věděla, proč někdo jako ty cestuje s někým jako já.“

„Možná nemám nic lepšího na práci.“

Dívala jsem se radši na cestu. Vůbec jsem mu nevěřila. Proč by lhal? Zdálo se, že se všichni mí společníci třesou, aby mě mohli zradit. Nebyla jsem moc paranoidní? Byl SteelHooves opravdu hrozbou?

Pohroužená do temných myšlenek jsem si ani nevšimla, že ostatní přede mnou zastavili. Šťouchla jsem do Calamityho zad a poškrábala jeho tašky rohem.

„Hej, proč…?“ chtěla jsem se naštvaně zeptat, když jsem si s otevřenou hubou všimla obrovského plakátu na samostatně stojící rozpadlé zdi.

Na plakátu byl pegas v plně uzavřeném tmavě černém brnění. Brnění vypadalo děsivě, skoro hmyzoidně. Bojové sedlo vypadalo jako onyxový krunýř se dvěma anténami, ze kterých odkapávala magická zelená energie. Stejně jako SteelHooves, i pegas měl svůj ocas chráněný článkovaným brněním. Ale na rozdíl od Pancéřníků, pegasí ohon sloužil jako zbraň. Na jeho konci byl dost děsivý lesklý trn. Skoro jako bych koukala na brnění pancéřníků z nějaké noční můry. Pod pegasem, který stál ve velmi výhružném postoji, byly mrtvé nebo prchající zebry.

NEBOJ SE, EQUESTRIE!

MY TĚ SPASÍME!

Calamity nakonec posměšně zaržál a pravil: „To určitě. Jednoho dne Velká Pegasí Enkláva vystrčí čumáky z nebe a všechny ty malé poníčky dole zachrání. Možná až si konečně přestanou válet faldy.“

Naklonil se a hlasitě zašeptal. „Nezadržujte dech. To. Se. Nestane.”

„Calamity…?“ začala Velvet. Zdálo se, že zapomněla, jak je na něj naštvaná.

Hřebec se znechuceně obrátil plakátu zády a kráčel pryč. „Líní. Arogantní. Jako by vzali naše nejlepší, vobrali je vo vše, co na nich bylo dobrý, a pak si prostě řekli: Jo, tohle bude vono!“

***                    ***                     ***

„Myslím, že nás někdo sleduje,“ oznámil SteelHooves, když jsme procházeli poničeným dvorkem k zčernalé napůl rozpadlé budově. Dívala jsem se na PipBuckové automapovací kouzlo. Podle něj byla továrna Červeného jezdce přímo před námi. Po pancéřníkových slovech jsem se otočila a věnovala pozornost UDSku. Věřila jsem mu víc, než mému vlastnímu zraku.

Dvorek byl plný navátého odpadu a suché trávy prorůstající kamennými dlaždicemi. Podívala jsem se za kamennou desku v centru dvora. Býval to podstavec pro sousoší s několika poníky. Sochy byly už dávno rozmlácené a poházené všude okolo. Jen kopyta zůstala, vystupovala z té navátiny jako nějaké malinkaté pomníčky. Rozhlédla jsem se okolo, dokud jsem se nezastavila u SteelHoovese a shořelé budovy před námi. Ale ani já, ani UDS jsme nezachytili nic nebezpečného. Prozatím.

Ale i tak jsem si byla jistá, že měl SteelHooves pravdu. Několikrát jsem si toho všimla taky, což byl skoro malý zázrak s tím, jak chabé byly moje smysly. Něco nebo někdo byl jen tak tak mimo dosah Systému. To něco se mi příležitostně objevovalo jako neutrální. Zajímalo mě, jestli se to skrývalo ze strachu, nebo jestli to testovalo hranice mé Stájní technologie.

Jako na zavolanou mi UDS zapípal a oznámil, že jsem objevila oblast zvanou „Hoofbeats“. Podívala jsem se překvapeně na tu budovu. Věděla jsem, k čemu tenhle mrakodrap kdysi sloužil. Tohle bylo Manehattanské ústředí Ministerstva Morálky. Viděla jsem ho ze střechy Tenponské Věže. Na první pohled bylo vidět, že se tahle budova profiluje (nejen stylem, ale i těmi neonovými nápisy) jako centrum hlasité městské hudební vzpoury.

Na rozdíl od pobočky Ministerstva Magie se Ministerstvo Morálky nesnažilo upoutat pozornost plakáty na Celestiině Lince, dokonce ani malými nápisy na zdi. Byl to jen bezejmenný mrakodrap. Tedy, od třetího podlaží dál. První dvě byla vymezená pro nejpopulárnější Manehattanský taneční klub (vzpomínám si, že Velvet říkala, že Pinkie Pie s Vinyl Scratch zde minimálně jednou vystupovali.) Dokonce i můj PipBuck to neoznačil jako pobočku Ministerstva. Jako by to bylo takové… veřejné tajemství.

Ve své době byla pobočka Ministerstva Magie přesně tím, co bych od budovy Ministerstev očekávala. Od posledního šroubku až po nepředstavitelnou magickou ochranu, která vydržela sílu moržárové bomby. Pobočka Ministerstva Morálky od ní byla naprosto odlišná. A to nejen svým veřejným klubem a naprostou absencí obrany.

Šla jsem dál. Přešlapovala jsem sklo z rozmlácených výloh Hoofbeatu. Představovala jsem si to místo plné poníků, jak tancujou na písničku od Velvet, kterou zpívala na pódiu v Shattered Hoofu. Když jsem šla kolem Calamityho a Velvet, objevila se mi na UDSku červená tečka. A pak druhá a třetí. Zastavila jsem se a zamávala ostatním, ať se drží zpátky. Přikrčila jsem se a cupitala před Hoofbeatem, dokud jsem nedošla k rohu chodníku, který byl pokrytý zbytky z kovových automatů s novinama.

Objevilo se několik dalších červených teček, když jsem opatrně nakoukla za roh.

Poslyš, copak jsi neslyšela tu část o těch mantikórách?

Továrna Červeného jezdce byla přímo naproti přes ulici. A doslova se hemžila červenými a oranžovými těly mantikór. Viděla jsem, jak jich je několik na terase o dvanáct poschodí výše. Několik jich kroužilo kolem budovy, než jedna po druhé přistály na nových místech s výhledem. Dvě další byly v postranní uličce. Jedna mi ukazovala záda, byla sotva pár centimetrů od mého čumáku. Druhá zrovna něco vyhrabávala z popelnice.

Otočila jsem se zpět a věnovala svým společníkům jeden vystrašený pohled. Všichni na mě s očekáváním koukali. Měli jsme nehoráznou kliku, že nějaká nebyla i na tomhle dvorku. Už tuším, co se stalo s těma sochama.

A teď Luno raď. Co dál? Mysli. Mysli…

Potřebuju další Party-Time Mint-al. Byla jsem si jistá, že s prvním kousnutím vyřeší nával vnímání a myšlení celý můj problém. Ale po tom chování mých společníků jsem nemohla riskovat, že by mě viděli, jak si beru další. Nepochopili by to.

Otočila jsem se a aktivovala PipBuckové inventářní kouzlo. Vytáhla jsem plechovku, držela hlavu dole a doufala, že ten malý záblesk na mém rohu nebude v okolním zvláštním šeru vidět. Vyndala jsem jeden prášek a chamtivě ho strčila do pusy.

Jak jsem očekávala, ta chuť byla božská. Lepší než cokoliv, co jsem dřív spolkla. Uklidila jsem plechovku a svět se opět rozjasnil. Znovu jsem se podívala za roh, tentokrát mnohem opatrněji. Mantikóra se nepohla. Dokonce i ocas měla na stejném místě. Její druh se přestal hrabat v popelnici a přesunul se k další.

Podívala jsem se na nebe. Byla jsem natolik chytrá, abych porazila obě dvě mantikóry. Žádný problém, ale nedokážu zvládnout celé stádo. Přemýšlela jsem, že by nás Calamity mohl dotáhnout na jednu z plošin, ale mantikóry umí lítat taky. Byly to těžké, hlučné příšery, a nikdy nedokázaly letět moc vysoko, ale…

Počkat. Na vrcholu jsem viděla něco červeného, co rozhodně nebyla mantikóra. V žádném případě.

Červený jezdec byla továrna, která mimo jiné vyráběla koloběžky. A byla, aspoň myslím, nejznámější svými malými červenými koloběžkami. A byli na ně určitě moc pyšní, protože nad továrnou kdysi bývala jedna obrovská velká červená koloběžka, která měla nejmíň 9 metrů. Obrovská koloběžka už dávno nebyla na střeše továrny. Zrezla a spadla. A spadla tak dobře, že se zaklínila mezi budovu Ministerstva Morálky a továrnu, zhruba v patnáctém poschodí.

Čímž vytvořila most.

Věděla jsem, jak se dostat do továrny.

***                    ***                     ***

„Ty jsi opravdu šílená,“ komentoval můj plán SteelHooves. Velvet se na mě dívala pohledem, jako by ze mně chtěla vykoukat, proč se mi náhle změnila nálada.

„Tamto je fakt velká a nestabilní budova, Lilpip. Myslim, že bysme se měli rozdělit a najít cestu nahoru ňák jinak. Nebo nám to zabere roky.“

Souhlasila jsem, a ne jenom proto, že jsem se chtěla dostat na druhou stranu dřív, než vyprchají účinky PTM. Taky jsem nechtěla ty polorozpadlé podlahy zatěžovat víc než vahou dvou z nás. Zvlášť, když s námi byl SteelHooves.

„Půjdu se SteelHoovesem. Vážím nejmíň a taky můžu v případě nutnosti použít levitaci.“

Velvet se zaskočeně podívala na Calamityho. „Ne! Já… já bych měla jít s tebou a Calamity se SteelHoovesem. On létá. Takže neváží nic.“

Calamity zaržál a zakroutil očima. „Cokoliv si přeješ, princezničko. Takže co, pancéřníku, chceš to tu trochu prohrabat?“

„Dokud to poneseš, tak jo,“ konstatoval SteelHooves suše a následoval Calamityho skrz jednu z vysklených výloh Hoofbeatu. Velvet se zařadila vedle mě, a společně jsme vešly dovnitř.

Jakmile jsme vstoupili do temnoty, Velvet se soustředila a ozářila okolí světlem svého rohu. První věc, které jsem si všimla, byl automat na žvýkačky. Ty se uvnitř roztekly a vytvořily jeden pevný blok.

Prostřední část Hoofbeatu byla tvořená třemi mezipatry a obrovským tanečním pódiem dole. Prostor pro hudebníky byl kdysi kabely zavěšen ze stropu, ale teď visel jen napůl. Druhá strana byla zabořena do parketu, jako potápějící se loď.

„Je to špatné, když žárlím na ty poníky, co zde mohli vystupovat?“ zeptala se mě Velvet, když jsme šli kolem řady visících repráků, každý větší než dospělý hřebec. „Nebo mě prostě jen irituje vidět tohle krásné místo takhle zničené?“

Zatřásla jsem hlavou. „Jen proto, že je tvým snem být zdravotník, neznamená, že máš méně ráda zpěv.“ Tak nějak jsem věděla, že tohle jsou ta správná slova. Určitě zde zafungoval ten nadhled a bontón z Party Time Mint-alsů, protože jsem si nebyla jistá, jak jinak bych dokázala odhadnout, co jí tak vadí. „Tím, že chceš zpívat, přece nepodvádíš své sny, ne?“

Velvet byla chvíli ticho. Pak zaržála a usmála se. „Díky, Littlepip.“

Oplatila jsem jí úsměv, překročila starou ohořelou kostru, a pak se zastavila a blíže si ji prohlédla. Proti těm venku, kteří se jednoduše v jednom okamžiku vypařili, tihle uvnitř uhořeli zaživa. Mrkla jsem, abych si nepředstavovala ten nával plamenů, jak požírá taneční klub. Ministerstvo Morálky určitě mělo nějakou svou magickou ochranu. Jen prostě nebyla tak silná jako u Ministerstva od Twilight Sparkle. Musela vydržet pár okamžiků, než selhala. A pak požár spálil vše uvnitř.

***                    ***                     ***

Moržárová bomba nastražená zebrami do centra Manehattanu vybuchla v brzké dopoledne. V Hoofbeatu bylo pravděpodobně nejmíň poníků za celý den. To samé bohužel neplatilo pro Ministerstvo výše. Magií jsem si razila cestu mezi zčernalými kostrami poníků, které pokrývaly většinu chodeb.

Na UDSku zazářily červené tečky. Naivně jsem si myslela, že to jsou duchové, o kterých se zmiňoval ten obchodník s mechanickou sovou. Na druhou stranu, nebyla jsem úplně daleko od pravdy.

„Kdo?“ (vzpomeneme-li si na Owliciouse a jeho Who?, dojde nám, že toto je další z řady elegantních nepřeložitelných vtipů 😉 ), dožadovala se sova, která vylétla na chodbu. Zůstala jsem stát uprostřed kroku. Ne ze strachu, ale z úžasu. Ostraha tvořená robotickými sovami? To jako vážně?

Sovička otevřela zobák. Vyletěl z něj záblesk růžové magické energie a uškvařil vázu na stojanu vedle mě. Váza odletěla dozadu a ještě než dopadla na podlahu, rozpadla se na slabě zářící fialový prášek.

Asi jo, vážně.

Uslyšela jsem kakofonii z Calamityho bojového sedla, byl někde v tomhle podlaží. Vytáhla jsem z pouzdra bojovou brokovnici a namířila na sovu, která málem trefila Velvet. Ta ale skočila přede mě a probodla stroj svým rohem.

Chvěla jsem se strachem, úlevou, a trochu i vztekem. Velvet se zastavila, prohlédla si robůtka na svém rohu a začala vrtět hlavou, aby ho dostala pryč.

„Littlepip?“ řekla nakonec. Zněla naléhavě a vypadala dost komicky. „Pomůžeš mi prosím?“

„Jen pokud mi slíbíš, že už nikdy neskočíš před nabitou zbraň.“

Zastavila se, podívala se na mě přes mrtvého nabodnutého robota a najednou si všimla té pušky. „Do prkýnka.“

„Přesně tak, do prkýnka dubovýho,“ řekla jsem nasupeně i přesto, že se můj vztek začal pomalu mizet. Sebrala jsem sovu magií a stáhla ji z rohu. Chtěla jsem být naštvaná, ale když ona Velvet vypadala tak roztomile!

***                    ***                     ***

Hvízd. Hvízd. Hvízd.

Kulka roztrhala první sovu a zapálila součástky uvnitř. Další dvě ji minuly a sežehly stěnu kuchyně vzadu. První cíl padl. Přehodila jsem StaKoZaS na další a zmáčkla spoušť. K sově naproti vylétly další tři kulky.

Koncentrovaná růžová čára mi olízla záda. Bolelo to jako čert, ale naštěstí mě to nepřetvořilo do hromádky fialového prachu. Bez dalšího otálení jsem zamířila svou pušku dozadu a telekineticky zmáčkla spoušť. Tři projektily, zasyčení ohně a třetí sova spadla na zem v plamenech. Ve vzduchu byl cítit ozon, spálené kabely a rozškvařená elektronika.

Zaměřovací kouzlo se vyčerpalo. Podívala jsem se kolem, ale naštěstí jsem všechny postřílela. Ještě jsem zkontrolovala zásobník.

Zebří puška spotřebovávala průrazné střelivo až příliš rychle. Zbraň bohužel neměla možnost střílet jednotlivými výstřely, a na zabití soviček stačil pouze jeden zásah. Musela jsem změnit arzenál. Brokovnici můžu rovnou vyloučit, je příliš nepřesná na vzdálenost, kterou si chci od těch potvor držet. Bylo snadné je zastřelit, ale jejich magické energetické zbraně měly šanci, i když velmi malou, vypařit vše, co zasáhnou. Nechtěla jsem, aby se dostaly moc blízko na dobrou ránu.

Napadlo mě, že Malý Macintosh bude mít dost síly prorazit ocelový plášť těch věcí i bez průrazné munice. Což bylo docela fajn, protože to byla jediná zbraň, do které mi průrazná munice chyběla. (Pokud nepočítám jehlovku, která byla na tyhle potvůrky naprosto nepoužitelná.)

Vzala jsem si pistoli a šla směrem k hromadě ledniček, abych se podívala, jaké dobroty nacpané miliardou konzervantů si tu Ministerstvo Morálky schovávala. Na každém podlaží pobočky MM byla kuchyně, i když třeba jen velmi malá. Bylo tu víc kuchyní než koupelen. Nemám tušení, co to bylo za logiku. A některá podlaží dokonce nebyla nic jiného než velké kuchyně. Plakáty na zdech byly všechny zahnědlé a rozpadlé, pokud nebyly už dávno spálené na prach. Ty, které šly přečíst, mě přesvědčily o tom, že Pinkie Pie vytvořila vládní úřad, jehož hlavní náplní práce bylo pořádání oslav pro hodné hřebečky a klisničky. Tento rok jsi byla moc hodná, Littlepip. (Věř nám, my to víme!) Tady máš dort přímo z Ministerstva Morálky. A s blahopřáním podpesaným samotnou Pinkie Pie!

Ta představa byla naprosto směšná a nemožná, ale z nějakého důvodu jsem měla pocit, že to tak opravdu chodilo.

Velvet mě zastavila. Chtěla se podívat na to mé zranění na zádech, než půjdeme někam dál. Tak jsem si sedla a zírala na první ledničku.

„Ty a Calamity,“ povzdychla si Velvet. „Když jsem snila o tom být zdravotník, myslela jsem, že budu pomáhat poníkům. Spoustě poníků. Ne jen vám dvěma, pořád a pořád dokola.“

„Pořád mě můžeš nechat JAU!“ cukla jsem, když mi něco vtlačila do rány, než kolem ní rozmazala příjemně ochlazující gel.

„Ták, za pár chvil to bude dobré. Možná trochu růžové, a nejspíš pár dní potrvá, než ti tam doroste kůže, ale nebudeš tam mít jizvu.“ Ne takovou jako na mém krku, chtěla říct.

***                    ***                     ***

„…a donutit ho, aby se vykoupal, je jako dostat jablko skrz oko jehly…“ Jakmile se Velvet rozpovídala o Calamitym, nešlo ji zastavit. Chtěla jsem si zacpat uši, ale nemohla bych potom chodit. Naštěstí už nebyla tak hlasitá, takže se to tolik neozývalo chodbou.

Dorazili jsme na jedno z mnoha podlaží určených k třídění ohromného množství informací z každé napíchnuté „soukromé“ konverzace vyslané arkánovou technologií (jako například terminály). Ministerstvo Morálky naslouchá.

Po celé chodbě visely zčernalé plakáty Pinkie Pie. Dívaly se na nás. Oči se hýbaly, jak jsme šly dál. Na každém plakátě stálo jediné slovo. „NAVŽDY“.

Nejhorší. Nejodpornější. Chodba. Na světě.

Vytáhla jsem jeden z košíčků, které jsme našli v lednici, a ukousla si. Byl trochu okoralý, ale překvapivě poživatelný. I po dvou stoletích. Kdokoliv je vyrobil, musel být bohyní pečení nebo velmi mocnou čarodějkou. (Evil Enchantress, duh!)

„…střílí bez přemýšlení. Jako když vystřelil na toho draka, než jsme s ním vůbec mohli promluvit. Nebo jako když střílel po tobě…

Stále ještě jsem ji ignorovala, když jsme dorazily na konec chodby. Doleva, doprava, nebo rovně? Cítila jsem, jak účinek Party-Time Mint-alsů postupně mizel. Jakmile budu mít příležitost, dám si další. Nemohla jsem riskovat, že to se mnou sekne někde na takovém… děsivém a temném místě. Nebo nedaleko Velvet, která byla tak…

„Tý jo!“

Otevřela jsem dveře a zírala na oblohu. Kancelář, která byla třikrát větší než Atrium ve Stájích, plná řad a řad stolů s terminály. Zírala jsem na to s otevřenou pusou. Slunce se zrovna sunulo pod vrstvu mraků, takže celé okolí bylo zahalené do apokalyptické oranžové. Nějak jsem zapomněla, že půlka budovy byla v tahu.

Poprvé po mnoha mnoha týdnech jsem dostala ohromnou závrať. Zvykla jsem si na tu velikost všeho venku, ale aby mi to někdo najednou vrhl přímo do ksichtu Agorafobická část mého já začala křičet. Velmi pomalu a opatrně jsem zavřela dveře a snažila se přestat třást.

***                    ***                     ***

„…mohla mít ráda takového řezníka jako je on?“ Velvet se odmlčela, aby se nadechla. Poděkovala jsem Celestii za chviličku klidu a modlila se, ať pošle Velvet na výlet na měsíc.

Podle mých odhadů jsme byli o patro výš, než spadl ten skůtr. Propadlé schodiště nás donutilo vystoupit trochu výše, a tak jsme začali hledat cestu dolů.

„Já jen, že mě dovede vždycky tak… tak… vytočit,“ řekla Velvet a dupla si. Tolik k síle mého modlení. „Víš, opravdu si myslím, že bych si to měla ještě pořádně rozmyslet. Tady venku je spousta dalších hřebců…“

Cítila jsem nával žárlivosti a začala kopat díru, kde bych ho mohla pohřbít.

„…Nebo,“ řekla s náhlou něhou v hlase. Zastavila jsem se. Cítila jsem, jak mi dýchá na levé ucho. Kdy se ke mně dostala takhle blízko? Se svůdným, medovým hlasem řekla: „Nebo možná spíš klisnu?“

Cítila jsem, jak se mi málem podlomila kolena. Srdce vynechalo jeden tep. Uvnitř jsem najednou byla šíleně vzrušená a v žaludku mě začalo šimrat.

Pak se vrátila tvrdá realita, která rozdrtila veškeré mé fantazie. S chladným vztekem jsem se otočila na Velvet.

„NE.“

Velvet Remedy překvapeně ustoupila.

„Ne. Jsi až příliš vnímavá na to, aby ti nedošlo, že tě miluju.“ Udělala jsem krok vpřed a s ostrým mrazivým hlasem pokračovala: „S mými city si fakt hrát nebudeš. Najednou mi nabídneš, po čem jsem toužila, jenom proto, aby ses pomstila Calamitymu.“

Velvet ustupovala, měla skleslé uši a koktala.

„Krucinál, Remedy!“ štěkla jsem. „Jsi následovnice Fluttershy. Nesmíš být takhle zlá.“

Její zorničky se rozšířily. Její uši byly úplně dole. Krčila se přede mnou.

Výborně.

Otočila jsem se. Nechtěla jsem ji vidět. Nechala jsem ji tam stát a odešla za roh. Něco uvnitř mě se rozpadlo, něco, o čem jsem nechtěla, aby věděla.

„Tady nemáš co dělat,“ ozval se hlas, který až příliš nepříjemně zněl jako od mechanické Pinkie Pie. „Byla jsi moc zlý poník!“

Sprite-botovo mřížoví zazářilo velmi naštvanou ředkvičkově růžovou, zatímco na mě zamířil svou energetickou zbraň.

***                    ***                     ***

„Kde se tu pořád berou?“ zakřičela Velvet, když se objevilo dalších pět sprite-botů, kteří začali decimovat naši barikádu ze stolů a ledniček.

Znala jsem odpověď, ale neměla jsem čas ji vysvětlit. Vždyť to bylo tak jasné. Než tu byl Pozorovatel, který všechny sledoval, byla tu Pinkie Pie. Samozřejmě že ti roboti jsou její. Představovala jsem si, jak se vznášejí po ulicích předválečného Ponyvillu, Appleloosy, Manehattanu… všude. Naprosto všude. Hrajou svojí radostnou písničku a spoustu dalších nesmyslných melodií. Malí poslíčci dobré nálady od Ministerstva Morálky. Malí špioni.

Střílela jsem ránu za ránou a kryla se jen když jsem potřebovala přebít. Přilétávalo jich víc a víc. Bylo jich tolik, že moje zaměřovací kouzlo na ně nestačilo. Naštěstí to byly snadné cíle. Žádný z nich neměl naprogramované uhýbání.

Prozíravost darovaná prášky se vytratila a nechala mě v malátném stavu. Každý okamžik nevyplněný střílením a zaměřováním byl vyplněn doufáním v šanci dát si další. Ale s Velvet po boku jsem tu šanci prostě nedostala. Byla jsem na ni potají naštvaná. Uspokojení z “důkazu” mojí závislosti bylo to poslední, co jsem jí chtěla dát.

Divila jsem se, proč zrovna na tomhle podlaží.

Čtyři další proletěli rozbitým oknem. Hodila jsem po nich ledničku. Tři se rozpadli. Čtvrtý byl vyražen ven. Velvet střílela svou jehlovkou. Byla špatný střelec, ale konečně se trefila. Jehla se odrazila a bota ani neškrábla.

Bot opětoval palbu a střela proletěla její hřívou.

„Dobrá,“ prohlásila s pravým ženským odhodláním. Překvapilo mě, že se moje brokovnice vyndavá z pouzdra. „Zkusíme tohle.“

PRÁSK!!

Sprite-bot se rozletěl do ohňostroje jisker.

***                    ***                     ***

Kancelář kdysi mohla být i docela útulná. Velké okno poskytovalo krásný panorámatický výhled po Manehattenu. Střepy skla byly rozsypané po podlaze, zůstaly po okně vyraženém tlakovou vlnou. Okolo rámu zůstaly skleněné zuby. Vedle okna byly čtyři sejfy vsazené do zdi. Byly očouzené, ale nepoškozené. Před nimi stál roztavený stůl.

Na druhé straně byl malý kuchyňský koutek. Na přepážce byl terminál zářící růžovou barvou. Až doteď jsem nikdy neviděla nějaký, který nesvítil tou otravnou jablkově zelenou. Byl celý pochroumaný. Musela jsem použít nástroje pro precizní práci, které jsem získala ze Stájí Dvacet Devět, jen abych se do něj vůbec mohla dostat. Obrazovka ale byla kupodivu docela čitelná.

Na druhé straně místnosti, naproti kuchyni, ležela malá černá kostra poníka. Zrovna jsem si sedala, že se mrknu na ten terminál, když jsem si jí všimla. Pod těmi kostmi se cosi schovávalo.

Byla jsem zvědavá, šla jsem se mrknout. Bylo tam něco barevného, neponičeného moržárem. Když jsem se podívala do hrudního koše dávno mrtvého poníka, našla jsem tam sošku. Mladou jednorožku s růžovými a fialovými proužky ve hřívě. Twilight Sparkle.

Opatrně jsem ji zvedla magií, abych si ji prohlédla blíže. Náhle jsem pocítila, jak se mi rozjasnila mysl, už jsem nebyla zdaleka tak malátná. Nebylo to tak super jako Party-Time Mint-al, ani tak chutné, ale… nemohla jsem popřít, že jsem se najednou cítila mnohem více svěží.

Na podstavci sošky stálo: „Buď chytrý.“

Pousmála jsem se, dala sošku stranou a věnovala se terminálu.

Tenhle byl nad mé schopnosti. Dokonce ani s tolika esy v rukávu, které jsem se naučila z porovnávání při čtení, jsem ho nedokázala prolomit.

„Littlepip…“ začala Velvet, která se ke mně opatrně přiblížila, když už necítila z mého pohledu nechuť. „…prosím, o tom, co se stalo…“

Varovně jsem se na ni podívala. „Hele, prostě o tom nemluv.“ A pak s trochu ostřejším tónem. „Hele, co kdybys šla na chvíli ven. Potřebuju trochu klidu.“

Viděla jsem, jak ji to mrzí. Chápavě přikývla a bez jediného slova odešla podivně tvarovanými košíčkovými dveřmi.

Jakmile se dveře zavřely, vytáhla jsem Party-Time Mint-aly a hned si jeden dala. Nejdřív jsem se mrkla na sejfy. To bylo až příliš snadné. A ve třetím z nich byl k mému nadšení schovaný asi tucet krabiček Party-Time Mint-alů! Těšilo mě to mnohem víc, než ty dva StealthBucky ve čtvrtém sejfu.

Podívala jsem se na ten terminál. S intelektem z Mint-alů to šlo hned. Po čtyřech pokusech, kdy jsem musela opětovně vypínat systém, než se uzavře, jsem to konečně dokázala. Zajásala jsem!

„Littlepip?“ zazněl hlas Velvet za dveřmi. Byl tichý, opatrný.

Poklesla mi ramena a já ze sebe vydala povzdech. Vstala jsem od terminálu a otevřela dveře. „Podívej, vím, že tě to mrzí a žes to tak nemyslela. To ale nic nemění na tom, že ses o to pokusila. A to jen tak bolet nepřestane.“

Přikývla se slzami v očích. Cítila jsem se zle. Proč jsem se cítila tak zle?

Zavřela jsem oči a znovu si povzdychla. Bylo to teď mnohem jasnější. I když se mi to nelíbilo. Party-Time Mint-aly odhalovaly spoustu příležitostí. „Je mi jasné, co se děje. Vím, jaké to je, věřit v něco, co by mohlo být, a ne v to, co opravdu je.“ Pokoušela jsem se najít nějaký příklad, který by neodhalil, že jsem se  od DJ Pon3ho dozvěděla velký kulový. Ještě jsem to nechtěla přiznat. A naštěstí jsem našla ještě mnohem lepší příklad.

„Když jsem vyšla ven ze Stájí, byla jsem naprosto ztracená. Ničemu jsem tu nerozuměla. Jediné, co jsem znala, byly Stáje. Teda, myslela jsem si to. Ve skutečnosti jsem znala pouze Stáje Dvě. A když ty další nevypadaly tak, jak jsem očekávala, řekněme… že jsem to úplně nedávala.“ Dupla jsem si, až se zvířil prach. „Krucinál, dokonce mě ani nezajímaly ty pitomé sociální experimenty… byla jsem naštvaná, že architektura nebyla sprá… nebyla stejná. Nebyla správná podle mě.

Velvet na mě přemýšlivě koukala.

„Když někdo nebo něco není podle tvých očekávání, buď si přiznáš, že ho neznáš tak dobře, jak sis myslela, a musíš se snažit poznat ho lépe… nebo začneš, no…“

„Dělat to, co dělám teď?“ nabídla Velvet.

„Ano.“ usmála jsem se, pak zakroutila očima. „A já opravdu nejsem poník, který by měl o tomhle dávat rady, když sotva zvládám sama sebe.“

„Díky, Littlepip,“ řekla Velvet. Zmizela jsem zpátky těmi dveřmi, co vypadaly jako obří košíček, a prohlédla si ten terminál ještě jednou.

***                    ***                     ***

Z terminálu se dala získat jen trocha dat. Audionahrávka.

„Ahoj Twilight. To jsem já…

Zkoušela jsem ti poslat zprávu do obou tvých kanceláří, v Canterlotu i tady. Všichni říkají, že ses vrátila do Nádherného Údolí, takže to zkouším i tam. Moc doufám, že se mi nesnažíš vyhýbat. Asi…asi bych ti to neměla za zlé, pokud by to tak bylo.“

Hlas byl zlomený a smutný. Poznala jsem ho jako hlas Pinkie Pie, slyšela jsem ho ve vzpomínce Vinyl Scratch. Tohle bylo skoro to samé, jen křehčí. Jakoby zlomené.

„Přišla jsem na ten sraz ke Spikovi a přinesla To, jak sis přála. Všichni mí přátelé tam byli, jen ne ty… Spike říkal, že ses nemohla odtrhnout od práce, ale… Bylo to, protože jsem tam měla být taky?

Twilight, je mi to tak strašně moc líto. Měla jsi pravdu. Naprostou pravdu. Věděla jsem to už dlouho, jen… já prostě…

Nemůžu.

Totiž, nemohla jsem, ale teď chci. Dohodla jsem si schůzku na Klinice doktora Pomocníčka. Na zítra. Mají tam spoustu medicíny, která pomůže… zbavit se… závislosti.

Myslíš si, že by mi tu medicínu mohli zapéct do dortu? Nebo koláče? Miluji koláče!“

V nahrávce se ozvalo klepání na dveře. Byl slyšet druhý hlas.

„Slečno Pinkie Pie? Ministerstvo Válečné Technologie nám poslalo tucet Pancéřníků. Spojili se s našimi agenty a čekají na rozkazy.“

Pinkie Pie promluvila. Nevadilo jí, že se pořád nahrává.

„Aaaa, ti Čtyřhvězdoví poníci jsou moc zlobiví! Musí být odvedeni. A tam zavřeni na věky. Ale nejdřív musíme získat tajemství z jejich zlých zlých hlaviček, abychom si byli jistí, že jich není víc. Řekni našim, že je chci živé…

Jupí! Už vím! Ať tam dorazí v mém Pinkie Balónu!“

Vyrušovatel se zdál být nejistý. „Slečno? Opravdu chcete zaútočit na Čtyřhvězdu v… obrovském balónu ve tvaru vaší hlavy?“

„Jup jup! Chci, aby věděli, že si pro ně jdeme!“

Nemohla jsem si nepředstavit obrovský růžový balon s pronikavým pohledem jako na těch obrovských plakátech. Tohle bylo buď geniální, nebo šílené.

Slyšela jsem, jak se zabouchly dveře. Pinkie Pie zase začala mluvit ke své (bývalé?) kamarádce Twilight.

„Omlouvám se. Nemáš tušení, co teď všechno musím dělat. Ale neměj strach. Pokud se tím dnes protlučeme, všechno bude v pořádku.

Po dnešku můžu konečně udělat, cos po mně chtěla. Znovu budu tvojí Pinkie Pie. Omlouvám se, že to nešlo předtím… prostě jsem nemohla. Vím, že mi nebudeš věřit, ale… vzpomeň si na parasprity.

Udělala jsem zlé věci, Twilight. Moc zlé věci. A nechala jsem poníky v mém Ministerstvu dělat ještě horší. Nevím, jestli mi dovolíš znovu být tvojí Pinkie Pie. Ale pokusím se o to. Pinkie Pie slibuje! (Pinkie Pie Promise)

Já…

Party-Time Mint-alsy jsou špatné. Nedělají poníkům dobře. Pokazila jsem to. Víc, než kdy jindy. Ale já je potřebovala. Stará Pinkie byla chytrá a dokázala vycítit spoustu věcí, ale s Party-Time Mint-alsy jsem byla… víc. Ne lepší. Teď už to vím. Ale… víc. A my teď to víc potřebujeme. Equestrie to potřebuje.

S Party-Time Mint-alsy byl můj Pinkie Čuch ještě Čuchavější. A byla to ta jediná věc, která nás držela o kopýtko napřed před velmi, velmi špatnými věcmi. Nos mě dneska pálí celý den. Jako svědění, které nejde pryč. Jen mnohem horší. Jsou tu zlí poníci, Twilight, a chtějí nám ublížit. Celé Equestrii chtějí ublížit. A normální obyčejná Pinkie Pie je nedokáže zastavit…

Ale po dnešku to bude dobré. Vím to. Jen se musíme protlouct dneškem…

A zítra mám tu schůzku. A… a…

A Twilight? Myslíš si, že bys… totiž… mohla jít se mnou? Docela se… bojím. A není to ten strach, který zmizí se smíchem. (Giggle at the ghostie!)

Totiž, mám tě tu s sebou, takže se mnou budeš i tak. Ale to není ono. Chci pravou Twilight Sparkle. Já…

Chci zpátky mou kamarádku.

Prosím?

Udělám cokoliv…“

Nahrávka skončila. Nemohla jsem se ani pohnout. V hlavě jsem měla hurikán myšlenek a ani na jednu z nich jsem se nemohla soustředit.

Party-Time Mint-alsy nedělají poníkům dobře.

Sama Pinkie Pie to řekla. Ale taky řekla, že ji dělají… víc. Věděla jsem, že to je pravda, vždyť dělají víc i ze .

Pinkie Pie se jich chtěla zbavit. Ale nemohla. Ne jen kvůli tomu, že byla závislá, ale protože na ně musela spoléhat, aby byla schopná vykonávat svou práci. Aby zachránila miliony poníků. Jak tohle může být méně důležité než jedno přátelství?

Equestrijská pustina potřebuje oběti.

Nahrávka měla přílohu:

Chyba. Připojení k Mariponskému terminálu #42 selhalo.

Zpráva neodeslána.

Twilight nikdy nedostala Pinkiinu poslední zprávu.

Mám tě tu s sebou…

Podívala jsem se na tu kostru, ze které jsem vyhrabala sošku Twilight. Přepadl mě smutek. Rozplakala jsem se.

„Nechť jsou Celestia a Luna s tebou, Pinkie Pie,“ řekla jsem. Nevěděla jsem, co jiného říct.

***                    ***                     ***

Slunce se pomalu plížilo za horizont. Mraky okolo byly zbarveny do růžové a fialové. Do Twilightiných barev.

Calamity se SteelHoovesem na nás už dávno čekali, když jsme se s Velvet dostaly o podlaží níže. Našli jsme tam předek té obrovské koloběžky, který prorazil něco, co kdysi bývalo oknem. Skůtr vrzal ve větru.

„Ach ano. Vypadá to opravdu bezpečně,“ poznamenal SteelHooves.

Velvet se napřímila, když spatřila Calamityho. Dívala se na něj, dokud se nepodíval zpět. Pak odvrátila pohled.

„Dobře, myslím si, že tentokrát by měl Calamity jít spolu s Velvet,“ navrhla jsem odhodlaně. Museli si spolu promluvit, a čím dříve to udělají, tím lépe pro ně a pro mě. „Půjdu se SteelHoovesem a pomůžu mu přenést se přes ten skůtr.“

Nebe začalo tmavnout. Museli jsme si pospíšit. Našlápla jsem na skůtr a udělala tu chybu, že jsem se podívala dolů. Byli jsme čtrnáct pater nad ulicí. Dole byly červené tečky mantikór. Jedna proletěla asi na půl cesty mezi mnou a těmi dole. Na čele mi vyrašil studený pot.

Tohle asi nezvládnu!

„Bez urážky, ale nechci, abys mě přenášela, holka. Vypadáš, že každou chvíli omdlíš.“

„Změna plánu,“ rozhodl Calamity. „Lilpip, poď zpátky vocamcaď. Nadechni se. Velvet, ty první. Neboj,“ dodal, když viděl její vystrašený obličej. „Jestli spadneš, chytnu tě. Lilpip, až budeš připravená, tak mi pomůžeš se SteelHoovesem. A pak se mnou přeletíš.“

Všichni jsme souhlasili. Jakmile jsem byla zase zpět na pevné zemi, cítila jsem se mnohem lépe.

Velvet šla první a vyzkoušela, jestli skůtr drží. Trochu v tom větru vibroval a varovně vrzal. Došla až doprostřed a skůtr stále držel. Na chvíli jsem se zamyslela, proč ji Calamity taky prostě nepřevezl. Pak mi došlo, že s námi byl iSteelHooves, kterého by prostě neudržel. Bylo lepší, ať někdo lehčí přejde jako první a otestuje pevnost mostu s Calamitym připraveným ho chytit, než skůtr rovnou podrobit váze našeho Pana Těžkopádného.

Velvet Remedy seskočila na druhé straně koloběžky, která byla zakleslá asi o výšku jednoho poníka níže proti terase. Mírně se pousmála a zamávala nám. Zamávala jsem zpátky. A tehdy jsem si jich prvně všimla.

Nahoře o několik pater výše byla rozbitá armatura, která kdysi držela obrovskou koloběžku Červeného jezdce. V temnotě hnízdily tmavé zvířecí siluety bloodwingů. Slunce už zcela zapadlo a světlo zmizelo. Začali se hýbat.

Vytáhla jsem zebří pušku. Možná, pokud je trefím, dokud jsou všichni pohromadě, vypálím celé jejich hnízdo. V tu chvíli ale SteelHooves stoupl na skůtr, který nehorázně zaskřípal na protest. Okamžitě jsem SteelHoovese obalila telekinetickým kokonem a vyrovnala tak jeho váhu. Nejspíš byl teď lehčí, než já.

První bloodwing roztáhl křídla a vyletěl do vzduchu, aby si nás ulovil.

Calamity ho zastřelil. Bloodwing zakolísal, a pak spadl k zemi. Všichni ostatní se rozletěli všude kolem.

Calamity vyskočil a znovu vystřelil. Další bloodwing spadl. Další dva ale vyrazili na Calamityho. Cítili večeři. Pegas udělal několik temp a odletěl stranou, aby je od nás odlákal.

Prásk. Prásk. Prásk.

Soustředila jsem se na střelbu i na vyrovnávání SteelHoovesovy váhy. Soustředit se na dvě různé věci nebylo jako zvedat najednou dva objekty, ale zvládla jsem to – jen ne lehce. A navíc jsem nemohla používat zaměřovací kouzlo, aniž bych upustila Pancéřníka do hlubin.

Většinu střel jsem minula.

Slyšela jsem výstřely i od Velvet. Pořád měla mou bojovou brokovnici. Při její druhé ráně jeden z bloodwingů explodoval do mraku masa a krve. Jednoho jsem viděla přímo nad ní. Objevila se dráha kouře. SteelHoovesova raketa. Z bloodwinga zůstala akorát křídla, která spadla na zem. Po tělu ani památky.

Jeden z bloodwingů se s pleskavým zvukem snesl přímo přede mě. Posadil se na skůtr a začal po mně chňapat svýma ostrýma drápama. Už jsem neviděla SteelHoovese, a tak jsem ho už nemohla nadlehčovat. Koloběžka začala velmi hlasitě skřípat, jak se kov začal svážet po betonu.

Prásk. Prásk. Prásk.

Minula jsem. Ten kazisvět byl přímo přede mnou, dokonce jsem cítila jeho páchnoucí dech, a já ho minula!

Bloodwing zamával křídly a protáhl se oknem, aby mě mohl kousnout. Cítila jsem tu ohromnou netopýři zrůdu, jak do mě narazila. Kvůli jeho odpornému dechu jsem začala kašlat. Jeho pařáty se zaklesly do brnění a snažily se dostat na maso.

Uslyšela jsem výstřel od Calamityho a bloodwingův bolestivý a uši drásající skřik. Bloodwing vylezl z okna, aby se podíval na svého útočníka. Na čele mu vyrašily dvě krvavé květiny, jak ho Calamity střelil znovu.

„Věděl sem, že budeš potřebovat trochu píchnout, holka!“ zavolal a kývl na mě. Teď už ho honili čtyři bloodwingové!

SteelHooves už byl na druhé straně. Podívala jsem se na skůtr. Po SteelHoovesově přechodu se trochu sesunul a teď vypadal mnohem nestabilněji. A Calamity byl ještě k tomu zaneprázdněný. Musela jsem to udělat sama.

„Dokážeš to,“ řekla jsem si. „Vždyť to byl tvůj plán.“

Našlápla jsem na koloběžku a nohy se mi začaly třást.

***                    ***                     ***

Byla jsem uprostřed, promáčená potem, posouvajíc se krůček po krůčku, když na mě nalétl bloodwing. Vytáhla jsem zebří pušku a vystřelila na něj.

Prásk. Prásk. Prásk.

Bloodwing zaječel a začal hořet. Pohlcený plameny se začal řítit přímo na mě a já v panice začala běžet ke konci mostu.

Hořící tělo spadlo na koloběžku a vytrhlo ji z okna Ministerstva Morálky s dechberoucím zavrzáním. Cítila jsem, jak mi most padá pod nohama.

Obalila jsem se vlastní magií a pokusila se popostrčit dopředu.

Díky Luně, letěla jsem směrem k oknu a ne do betonové zdi. A protože mě pustina nenávidí, bylo to jediné okno v celé továrně Červeného jezdce, které mělo pořád ještě plné sklo.

Prorazila jsem ho a po celém těle mě začaly bolet všemožné rány a škrábance. Přistála jsem tvrdě, proletěla se po stole a spadla na několik židlí. Pak se vše propadlo do temné černé.

***                    ***                     ***

Probrala jsem se v polorozpadlé zasedací místnosti. Celé mé tělo mě bolelo. Byla jsem o několik pater níž, než mí přátelé. Uplynulo už dost času, aby Party-Time Mint-alsy přestaly fungovat.

A očichávala mě mantikóra.

Zakňučela jsem, jak jsem se snažila dostat na kopyta, ale bylo to příliš těžké. Zajímalo by mě, jaké to je být snězen. Ale mantikóra by mě stejně nejdřív uštknula.

Mantikóra se přikrčila, zakousla se do mé hřívy a zvedla mě jako koťátko. Bolel mě krk a moje hlava byla v jednom ohni, ale nemohla jsem si stěžovat, neboť všechno ostatní mě bolelo mnohem víc.

Mantikóra se otočila a vešla do jedné z děr ve zdi. Všimla jsem si mé zebří pušky, jak leží mezi židlemi. Soustředila jsem se a přitáhla si ji k sobě. Mantikóra si toho buď nevšimla, nebo nechápala, že jí hrozí nebezpečí.

Uvědomila jsem si, že bych ji mohla zastřelit, ale ona mě někam nesla, a mě moc zajímalo kam. (Sama jsem  se někam musela dostat a s mým štěstím to bude to samé místo. Stejně  se mi nechtělo nikam chodit, i když to tahání za hřívu bolelo.) O dvě podlaží níže jsem zjistila, kam mě táhne. Vyšla na balkon přímo nad tovární halou. Dole byla spousta různých červených koloběžek v různých fázích kompletace. Mezi rozpadlými pásy a starou pradávnou mašinérií někdo poskládal klece. Spousta z nich byla plná poníků. Většina byla hrůzně nafouklá, zdeformovaná nebo překroucená do strašidelných karikatur. Z pohledu na ně se mi zvedl žaludek a píchlo mě u srdce.

Mantikóry chodily mezi klecemi jako strážní psi.

Ta moje se naklonila přes balkon, otevřela tlamu a hodila mě do jedné z klecí. Spadla jsem bolestně na tenkou vrstvu sena.

Opatrně jsem se podívala na mé třídící kouzlo a vytáhla si jeden z extra silných obnovujících lektvarů, které jsme našli ve Stájích Dvacet Devět. Dychtivě jsem ho vypila a lehla si. Mé tělo se zase dávalo do pořádku.

„No nekecej,“ zašeptala jsem, když jsem si všimla, kdo byl schovaný na druhé straně pásu plného malých koleček. Uvnitř byla jedna povědomá modrá klisna. Fňukla jsem. Tohle nemůže být pravda.

Všimla si mě. Což nebylo tak překvapivé, vzhledem ke způsobu, jakým jsem se sem dostala. „Hej!“ Natlačila se na mříže a zamávala mi. Pak hlasitě zašeptala. „To jsi ty!“

Zarmouceně jsem se na ni podívala a přikývla. „Omlouvám se. Je to moje vina. Kdybych zůstala s tebou, dostala by ses domů do bezpečí.“

Modrý poník se na mě vystrašeně podíval. „Ne. On tam na mě čekal.“

On? On kdo?

„Sebral každého poníka z Guttervillu,“ odeskla. „Shromáždil nás díky těm jeho monstrům.“ Prohlédla si mě. „Ty máš pořád zbraně! Až přijde, musíš ho zabít!“

Má mysl byla zadřená po-Mint-alovou depresí a hloupostí. Musela jsem se hodně soustředit, abych to všechno pobrala. „Kdo? Co?“ A hlavně: „Proč?“

„Doktor. Dělá na nás pokusy!“ řekla mi naléhavě. „Říká, že na nás experimentuje. Všechny vodí do vedlejší místnosti a oni tam pak strašně křičí. Opravdu hrozivě křičí. A když je přivede zpět, jsou většinou mrtví. Teda, ti šťastnější. Někteří pořád dýchají a cítí, ale ne moc na dlouho. Jejich těla jsou celá pokroucená a znetvořená.“

Celestie smiluj se.

Vstala jsem a prohlédla si tu řadu klecí. Tucet poních obličejů se na mě také podívalo. Většina z nich byla vystrašená a utrápená. Někteří se na mě podívali s nadějí v očích. Ostatní s lítostí a srdcervoucím smířením se s jistou smrtí, mučením a křikem. Nedalo se s tím nic dělat. Dva poníci zírali jen tak do prázdna. Nedokázali pochopit, co se děje.

Ne, dokud stále dýchám!

Mantikóra tohohle monstrózního „doktora“ mě hodila do klece. Klec mě ale nezastaví. A nechali mi i moje zbraně. Vytáhla jsem zebří pušku a otrávenou jehlovku. Měla jsem je obě vedle sebe. Nebyla jsem připravená na mechanické sovy, hromady sprite-botů a bloodwingy. Ale s mantikórama jsem počítala. Mříže mi to ulehčí, můžou se na mě dostat jenom zhora.

Zapla jsem StaKoZaS. Nikdy jsem ještě nepoužila dvě zbraně najednou, ale jak těžké to mohlo být? Jed z mantikóřího ocasu dokázal paralyzovat, při větším množství i zabít. Nevěděla jsem, jestli jsou mantikóry imunní vůči svému vlastnímu jedu, ale pokud ne, tak je to aspoň zpomalí. A kulky očarované ohněm se postarají o zbytek.

Přebila jsem zásobník a začala vybírat cíle.

***                    ***                     ***

Vyháčkovat zámek by bylo jednodušší, kdybych neměla u sebe v kleci mrtvou mantikóru. Ale zvládla jsem to.

Tahle byla jediná, která se dostala až ke mně, než jsem ji stihla zabít. Otrávené jehly nedělaly mantikórám vůbec nic, takže jsem nakonec vytáhla radši Malého Macintoshe. Jedna mantikóra se dokázala dostat až ke mně, což mi vysloužilo několik krvavých trhanců na hrudi, ale pak už ji Malý Macintosh s hlasitým řevem roztrhal na cucky.

Jehlovka a zebří puška byly tiché. Malý Macintosh řval. Ale koneckonců, hořící mantikóry řvaly taky. Továrna teď byla plná kouře a hořícího spáleného masa mantikór.

Otevřela jsem dveře své cely a přiběhla k cele té modré klisny. Snažila jsem se pracovat tak rychle, jak to šlo, ale ne tak rychle, abych zlomila sponku. „Tentokrát tě dovedu domů,“ slíbila jsem. Ale nejdřív: „Kde je laboratoř toho samozvaného doktora?“

Ukázala mi směr. Ale neodešla jsem, dokud jsem neotevřela zámky všech klecí, které v sobě měly poníky. Přesvědčila jsem ty, kteří si zachovali ještě trošku příčetnosti, aby pomohli ostatním. A snažila jsem se příliš nekoukat na ty mrtvé.

„Všichni počkejte tady. Budu hned zpátky, a pak vás všechny dovedu do…“ Podívala jsem se na tu modrou klisnu, která pusou tiše naznačila jméno té vesnice. „Guttervillu.“

 

Skrčila jsem se a zamířila k laboratoři. Když jsem odešla z výrobny, aktivovala jsem StealBuck. Doktor o mně nebude mít ani tušení.

***                    ***                     ***

Prosmýkla jsem se kolem další mantikóry a zapsala si do paměti, kde je, abych se s ní pak mohla později vypořádat. Nechtěla jsem nadělat víc hluku, než už se stalo.

Na konci chodby jsem viděla dvojité dveře do něčeho, co kdysi bývalo místní nouzovou ošetřovnou. (Tolik k úrovni bezpečnosti původní továrny.) Skrz malá čtvercová okna a praskliny pronikala na chodbu trocha světla.

Opatrně jsem otevřela dveře a snažila se být tak tichá, jak jen to šlo. Pak jsem se protáhla dovnitř.

Kolem stolů s chemickým sklem a zdravotním materiálem chodilo rozpadající se tělo zemního ghůla. Na jedné straně místnosti byla řada postelí potřísněných něčím, co nebyla jen krev. Na druhé straně bylo přivázané tělo hnědého zemního poníka. Oči rozšířené a mrtvé. Z hrudi mu rostla obrovská, hnusná bublina masa. Uprostřed místnosti ležela těla rozpáraných mantikór. Byly naporcované, rozřezané. Na jedné straně zdi visela hromada mantikóřích ocasů. Na nejvzdálenějším konci místnosti byly do výšky dvou poníků vyskládané barely. Každý na sobě měl žlutou nálepku ve tvaru diamantu a plnou  tmavě fialových varovných symbolů.

Toxický vedlejší produkt magie.

Majetek Ministerstva Magických Věd.

NESAHAT, NEVDECHOVAT, NEPROHLÍŽET.

„Ne, ne,“ zamulal si ghůl pro sebe. „Jsem tak blízko. Poslední várka skoro fungovala. Co přehlížím?“

Přišel k terminálu a začal prohlížet hromadu dat. Pak se otočil k mrtvým mantikórám. „Vypadáte úplně stejně, jako před  výbuchem bomb…“

Teda až na to, že jsou mrtvý a rozpitvaný.

„…Radiace vás nemění. Ani Taint vám neubližuje. Jste tak nádherná, dokonalá stvoření.“

Vytáhla jsem Malého Macintoshe. Ten ghůl nebyl jako sadistický nájezdník. Byl naprosto šílený. Vyčkávala jsem se svou střelbou. Chtěla jsem, aby dokončil svůj pokus. Chtěla jsem vědět, pro co tihle poníci tak příšerně umřeli. I když jsem tušila, že to nedávalo smysl.

Doktor se zastavil a díval se na jeden ze stolů. Mezi papíry a ohříváčky byla Koule paměti. Přišel k ní a pohladil ji. Pak se otočil. „Vím, že tvé tajemství je v jedu,“ řekl jedné z mrtvých mantikór. „Jen jsem ještě nezdokonalil onen vzorec. Ještě pár doplňků, pár testů… a já to konečně dokážu!“

Přiběhl k mrtvole na posteli a povzbudivě zašeptal: „Už to nebude trvat dlouho. Každý poník si tě bude pamatovat. Vás všechny. A nejvíc ze všeho mě. Dáme Equestrii lék na Taint! Nazvu to… Taint-Away…“ Zastavil se, jako by měla mrtvola odpovědět. „Ne, máš pravdu, to je hloupé jméno.“

Odešel stranou a mávl s úsměvem na mrtvé tělo. „Ne, ne, vůbec. Není třeba mi děkovat. Rád jsem pomohl!“

Svatá. Matko. Celestie.

Doktor zapřemýšlel. „Budu potřebovat víc poníků.“

Zvědavost mě opět překonala. Byla jsem neviditelná a tenhle psychopat stejně během nadcházejících pár chvil nikomu neublíží. Takže jsem si řekla, že mám čas.

Přesunula jsem se k jednomu stolu, soustředila se a přečetla si Kouli. Reálný svět kolem mě zmizel…

<-=======ooO Ooo=======->

…ocitla jsem se v luxusně zařízené kanceláři. Na poličkách stála všemožná ocenění. Ze stropu visel malý modýlek skůtru z Červeného jezdce. Všechno mělo takovou zvláštní červenou barvu. Můj pohled se kýval a tvaroval, takže jsem za chvíli měla mořskou nemoc.

Za velkým stolem vyrobeným z tmavého dřeva stála starší klisna oranžové barvy a růžovou hřívou s několika šedými proužky. „Nějaké novinky?“ ten hlas zněl povědomě.

„Jen jedna,“ ozval se hlas ne ode mě, ale vedle. Uvědomila jsem si, proč ta vzpomínka byla cítit jinak. Slyšela jsem a viděla, ale neměla jsem chuť nebo čich. Vůbec jsem necítila nějaké tělo.

Má perspektiva se opět zatřásla. Teď jsem koukala na strop. Pak se to zase vyrovnalo. Ještě trochu a asi se pozvracím, čímž nejspíš prozradím svou pozici. Ale bohužel jsem byla uzavřená ve vzpomínce, dokud neskončí. Tohle byla dost závažná taktická chyba.

Zase jsem poskakovala okolo. Pak jsem náhle zírala na zeď za knihovnou skrz rudou mlhu. Nakonec se můj pohled přesunul na bílou jednorožku s purpurovou hřívou. Podívala se na mě, pak jí roh přestal svítit a červený opar zmizel. Jednorožka přešla na druhý konec místnosti a začala si prohlížet nábytek. Když prohlížela jednu z lamp, zazářil z jejího rohu malý růžový paprsek. Pak zazněl zvuk praskajícího balonku.

„Tohle byla poslední, paní Scootaloo. Teď už tu nejsou žádné štěnice Ministerstva Morálky,“ řekla. „Mám je pustit dovnitř?“

Scootaloo přikývla. „Prosím, mí přátelé čekají už příliš dlouho.“ Sledovala jednorožku, jak jde na druhou stranu kanceláře, když se podívala okolo. Povzdechla si a pak si všimla mě.

„Ah, Pikolo!“ řekla. „Nechala jste tu svou…“ Povzdechla si. „…Sparkle-Colu.“

Já byla Sparkle-Cola? Ne, počkat… byla jsem štěnice uvnitř lahve Sparkle-Coly. Scootaloo ke mně přiběhla, zakousla něco, co bylo asi hrdlo lahve, a hodila mě do koše. Protočil se mi pohled, jak jsem spadla mezi odpadky. Podívala se na mě přes okraj koše a pak zmizela z mého zorného úhlu.

Slyšela jsem otevřít dveře. Ale viděla jsem jen strop.

„Apple Bloom, Sweetie Belle, ráda vás obě vidím. Nemáte ani ponětí!“ řekla s úlevou. Pak začala mluvit trochu nervózně. „Nikdo vás nesledoval, že ne? Nikdo vás neviděl?“

„Taky tě ráda vidím,“ řekla Apple Bloom trochu nadšeněji. „A neboj, byli jsme opatrní. Ale opravdu si myslíš, že to je dobrej nápad, uspořádat tajnou schůzku přímo naproti Ministerstvu Morálky?“

„Víš, říkala jsem si, že pod svícnem je největší tma. Ale Pikola našla dvě štěnice.“

„Kdo je Pikola?“ zeptal se jemný hlas Sweetie Belle.

„Šéfka mé osobní ochranky,“ odpověděla Scootaloo. Pak si dupla. „Nesnáším to!“

„Scoots?“

Scootaloo zamručela frustrací. „Nerada se takhle schovávám a čuchám okolo. Tohle už není legrace!“

„Nikdy to nebyla legrace,“ řekla Apple Bloom.

„Ne. Máš pravdu. Je to hnus.“ Scootaloo se mi dostala částečně do zorného pole. Mávla směrem k oknu. „Pořádáme tajné schůzky, vymýšlíme dvojí šifrování, čmucháme kolem nedokončených Stájí, jen abychom si mohli v klidu svobodně popovídat. Tohle jsou poníci, kterých si cením nejvíc. Dvě z nich jsou vaše sestry, a my se před nimi skrýváme, abychom se nám podařilo něco udělat!“

„Hej, Applejack je v pohodě!“

„Rarity je… jen trochu pod tlakem.“

Scootaloo zněla, jako kdyby si odplivla. „Dobře, Applejack neudělala nic špatného. A musím s hrdostí říct, že Rainbow Dash je taky dobrá. Ale ostatní? Pinkie Pie? A vážně, Sweetie Belle… Ministerstvo Projevu? U všech podkov!“

„Přestaň takhle mluvit o mé sestře,“ odsekla Sweetie Belle.

„Jasně, víme, vo co jde. Není třeba to rozmazávat,“ navrhla Apple Bloom. „Mluvme o něčem jiném.“

„Třeba o Manehattanských Stájích,“ prohlásila Sweetie Belle. „Prý do nich už dávno posíláš poníky…“

„Jo, nebo proč měníš návrhy mých Stájí,“ řekla Apple Bloom.

Scootaloo si povzdechla. „Tohle už jsme probírali, Apple Bloom. Musíme občas upravit návrhy, aby lépe vyhovovaly Experimentům.“

„Ale mé návrhy byly bez jediné chybičky!“ protestovala Apple Bloom.

„Přesně,“ odpověděla klisna s růžovou hřívou a oranžovým tělem. „Tvé návrhy jsou vždycky perfektní. A proto je všichni používáme. Vždyť tvé návrhy umožnily, že dnes má každá rodina vlastní terminál…“

„Ffff, terminály jsou starý návrh. PipBucky jsou mnohem lepší.“

„Ale…“ Scootaloo pokračovala. „Každé stáje nemohou být perfektní. Experimenty by pak nefungovaly.“

„Ale proč ne?“

Scootaloo zavrčela a odešla z mého pohledu. Apple Bloom šla za ní, takže jsem ji mohla vidět. Teda tu část její hlavy. Byla tak krásná. Žlutý poník s nádhernou rudou hřívou. Nejspíš byla stejně stará jako ta oranžová.

„Totiž, pokud by někdy došlo k tomu, že je budeme muset použít, je důležité, aby poníci nedělali ty samé chyby jako my, až se z toho dostanou. Je stejně důležité, aby se z toho dostali, že? Tak proč kvůli tomu měnit návrhy? Já jen… nechápu proč…“ Apple Bloom se podívala na mě. „…hele, kdys začala zase pít Sparkle-Colu?“

Nevěděla jsem, jestli byla Scootaloo naštvaná nebo vděčná za změnu tématu. „Nezačala. Víš, že se toho nemohu dotknout od té doby, co se v továrně stala ta nehoda. Tohle je Pikoly.“

„Ahá,“ řekla Apple Bloom. „Proč teda posíláš poníky do Manehattanskejch Stájí? Protokoly Omega ještě nevešly v platnost.“

„Já… no, víš, jak to chodí. Opravdu myslíš, že nás stihnou varovat včas, až na to dojde? Včas na evakuaci?“

Sweetie Belle odpověděla. „Ne.“

„A… dobře, upřímně. Začínám pochybovat o účinnosti těch experimentů. Obzvlášť v Manehattanských Stájích. Jsou… riskantní,“ přiznala Scootaloo. „Chtěla bych to vyzkoušet nanečisto, aby bylo jisté, že to pak bude fungovat.

Apple Bloom zavrtěla hlavou. „Ale… to pak vše prozradí. To by všechny Experimenty zničilo.“ Nezněla, jako kdyby se jí do toho chtělo o moc víc než Scootaloo.

„Vím,“ dupla si Scootaloo. „Tak necháme Manehattanské poníky ve Stájích, dokud válka neskončí. Pak už to stejně bude fuk.“

„S tím nemohu souhlasit,“ řekla Sweetie Belle opatrně. „Uvidí v nás zločince, co experimentovali na bezmocných zajatcích. Jak chcete tohle ospravedlnit, pokud k tomu nebudeme mít důvod?“

„Neboj,“ odpověděla Scootaloo nadšeně. „Vše jsem zařídila tak, že to bude vypadat, že je to na mně. Vy obě z toho budete venku.“ A se smíchem ještě dodala. „Stejně to takhle vlastně bylo.“

„Scoots…“

„Ano, tohle tě nemůžeme nechat udělat.“

Ozvalo se plácnutí na dveře tak silné, že to zatřáslo celým košem. (Teď jsem koukala na leták z Košíčkového Království.)

„Můžete, protože musíte,“ řekla Scootaloo tvrdě. Skoro se slzami na krajíčku, řekla bych. „Tohle už se nesmí stát. Rainbow Dash, Applejack, Rarity, Pinkie Pie…všechny. Mám je ráda. Ale to, co vytvořily, je naprosto mimo veškerou kontrolu. Všem to ubližuje. Tohle už se nesmí stát. Nikdy!

Tohle už není naše Equestrie! Není to to pěkné, bezpečné, krásné místo, kde jsme vyrůstali. Nechápu, kde se to takhle zvrtlo. J-jak… jak jsme mohli dopustit, že to všechno šlo tak do… kytek! Někdo to musí napravit! A … a… a…

A pokud to mám být já, kdo bude usvědčený jako zlosyn, tak se jím i stanu.“

<-=======ooO Ooo=======->

Bez jakéhokoliv varování jsem se opět vrátila do reality. A hned jsem tušila, že jsem v průšvihu. Kouzlo neviditelnosti se vyčerpalo. Prostě jsem se objevila v místnosti, pohlcená Koulí.

Teď jsem ležela na operačním stole, přivázaná řetězy. Zbraně byly pryč a nejspíš schované někde mimo mé zorné pole. Pořád jsem na sobě měla své brnění. Bylo nasáklé krví a já byla z krvácení celá malátná.

Ghůlí doktor ke mně přiběhl. „Už jsi vzhůru? Skvělé, ahoj. Neboj, pomůžeš spoustě poníků…“

Doktor se ke mně naklonil s jehlou v puse. Zíral na mě.

A zůstal zírat.

A pořád a pořád, než přišla modrá klisna s otrávenou jehlovkou v puse. A shodila doktora stranou.

Vděčně jsem se na ni podívala.

Otočila se a naštvaně zírala na toho doktora. Slyšela jsem, jak mu rozdupává hlavu. Zdálo se, že ze sebe vypouštěla veškerou bolest a vztek. Dupala a dupala a dupala, i když už byl doktor dávno mrtvý.

Chvíli mi trvalo, než jsem vytáhla šroubovák a sponky, abych odemkla svoje řetězy. Byly to jednoduché zámky, ale já byla zraněná a skoro mimo smysly. Zlomila jsem tři sponky. Po celou dobu ta modrá klisna dupala po doktorovi, až z něj zbyla jen ušlapaná pasta.

Nezastavila, ani když jsem ji držela v objetí.

***                    ***                     ***

Seděla jsem na římse a pozorovala malé městečko Gutterville v brzkém raním slunci. Pode mnou se Velvet starala o poníky, které jsme zachránili. Calamity se SteelHoovesem se bavili o případných možnostech obrany. Místní měli pouze hromadu lopat. Calamity zrovna mluvil o síti věžiček, kterou jsme vytvořili na Křižovatce R-7.

Setkala jsem se s přáteli asi půl hodiny poté, co jsme zabili doktora. Našli sejf, který tak zajímal DJ Pon3ho, ale nevěděli, jak ho odemknout. Místo toho SteelHooves rozstřílel zdi okolo a přinesl ho na zádech. Calamity mezitím posbíral všechny užitečné věci.

Uvnitř byly dvě testovací nahrávky. „Spi, Sladce Spi (Manehattanská Reedice pro Věčné Bdílky) (Hush now, Quiet now)“ od Sweetie Belle a písničku „Zazpívej si“ od Cutie Mark Crusaders. Doufala jsem, že se budou Homage líbit.

Pozorovatel se tiše vznášel vedle mě. Od mého zážitku na Ministerstvu Morálky jsem si nebyla jistá, jestli tyhle sprite-botí potvůrky ještě někdy uvidím ve stejném světle.

„Pořád to není dost, že?“ zeptala jsem se a přerušila to ticho. „Znát svou ctnost, chtěla jsem říct,“ vzpomněla jsem si na Pozorovatelův seznam Velkých Ctností Poníctva. Ale ty ctnosti, došlo mi, nebyly samy o sobě tak skvělé. Viděla jsem i jejich temnou stránku. Pinkie a Silver Belle, a jejich smutný, děsivý smích. Gawdina loajalita pouze ke smlouvě a pěnezům. Montereyho upřímnost kvůli zoufalému pokusu najít klid ve své duši. Měla jsem skoro celou sadu.

„Ne,“ odpověděl svým monotónním mechanickým hlasem. „Potřebuješ… jiskru. Bez ní nejsou ty ctnosti nic zvláštního.“

„Jakou jiskru?“ zeptala jsem se v očekávání. Ještě jsem ani neznala svou ctnost a teď k ní potřebuju ještě nějakou jiskru?

„Přátelství,“ řekl jednoduše.

Podívala jsem se na toho vznášejícího sprite-bota a nechtěně si posunula obvazy na hrudi. „Přátelství?“ Podívala jsem se na Velvet, jak právě zavazuje nohu růžovému hřebci. Viděla jsem Calamityho, jak se v dobrém směje něčemu, co SteelHooves právě řekl. Přátelství.

Měla jsem přátelství. Skrz tu hromadu ješitné žárlivosti a všudypřítomné paranoie, která mě málem pohltila, prorazil slabý paprsek radosti. Měla jsem přátele.

„Dalo by se říct, že jsem to docela studoval,“ přiznal se. Než jsem se mohla zeptat, zazněla statika a Pozorovatel zmizel. Sprite-bot odletěl s hraním tamburín.

***                    ***                     ***

Homage se na mě usmívala, když přebírala ty dvě nahrávky. „Díky. Vám všem. DJ Pon3 se na tyhle nahrávky těší už velmi dlouho. Nemáte ponětí, jak moc vám je za ně vděčný.“

„Mohl by začít tím, že by se nám ukázal,“ poznamenal SteelHooves jízlivě.

„Nezlobte se,“ omluvila se Homage. „Je velmi zaneprázdněn přípravou dalších zpráv. Ale poslal mě, abych vás ujistila, jak moc ho to těší. A také abych vám dala tohle.“

Homage vytáhla regulátor toku a předala ho Calamitymu.

„Aw,“ zesmutněla Velvet. „Doufala jsem, že se s ním setkám. A zazpívám pro něj.“

Trhla jsem sebou, když mi došlo, že jsem o tom Homage ještě neřekla. Krásná šedá jednorožka se usmála a tázavě se na mě podívala. „Ehm…zítra,“ řekla jsem. „Zítra si na nás DJ Pon3 určitě udělá čas. Dnes to byl moc dlouhý den a všichni bychom si nejdřív měli pořádně odpočinout,“ řekla jsem, polkla a podívala se na ostatní. „A dát si vanu.“

Velvet Remedy přikývla. „Ovšem, co mě to jen napadlo.“

„A na tohle by ses určitě chtěl ještě pořádně podívat…“ řekla jsem a ukázala na to zařízení. „…před tím, než někam půjdeme, že Calamity?“

„Ayep.“

Podívala jsem se na SteelHoovese. Neměla jsem na něj nic. Ale došlo mu to a otočil se, že půjde. „Jdeš s námi, Littlepip?“

„Ehm… doženu vás,“ řekla jsem. Musela jsem zůstat alespoň tak dlouho, abych Homage nabídla možnost, že jí Velvet zazpívá.

Mí přátelé odešli k výtahu. Velvet se na mě usmála. Znovu mi dala najevo, jak je ráda za to, co jsme si dříve řekli. A za mé odpuštění. Calamity smekl klobouk.

Dveře se zavřely. Výtah odjel dolů a vzal je k našemu pokoji.

„Díky, Stájníku,“ řekla Homage mile. „A nejen za ty nahrávky. Slyšela jsem o Guttervillu.“

Vzpomněla jsem si na Pozorovatelův trik, když jsem se s ním prvně setkala. Hrklo ve mně. „Ty jsi o tom… věděla?“

Homaginy oči byly plné nevinnosti. „Ne. Kdybych to věděla, řekla bych ti to. A kdybych to věděla a řekla ti o tom, určitě bys jim šla pomoct.“

Přikývla jsem a vděčně se usmála. Přála bych si, aby se ke mně každý choval jako Homage.

„Takže, Velvet Remedy… je dobrá?“

Usmála jsem se. „Nejlepší. Přímý potomek Sweetie Belle.“ To upoutalo Homaginu pozornost. „Nejenže má rodilý talent, ona ho ještě zdokonalila.“

„Tak tohle musím slyšet.“

Začala jsem rýpat koptem do podlahy, myšlenky na Velvet mě zaplnily melancholií. Bylo tu něco, na co jsem předtím neměla kuráž se zeptat. Ale teď jsem to musela vědět. „Homage… mohu těpožádat o laskavost?“

„Ovšem,“ usmála se nadšeně. „Čím posloužím?“

Hluboce jsem se nadechla. Tohle bylo šíleně trapné, ale Homage měla oči všude. Pokud to někdo ví, je to ona. „Díváš se všude po Equestrii… teda všude, kam vidíš. Viděla jsi někde nějakou klisnu… která by no… mě mohla mít ráda?“ Zavřela jsem oči, tohle bylo tak trapné. „Totiž, klisnu, co má ráda klisny, která by měla ráda klisnu, jako jsem já?“

Každou sekundu, kdy byla Homage ticho, jsem se cítila, jako by mi na hlavu spadla kovadlina. A pak vagon se senem. A pak piáno.

„Možná já…“ řekla opatrně.

Ulevilo se mi. „Mohla bys mi říct, kde? Kterým směrem se vydat? Musím ji najít.“

Na rameni jsem ucítila něžný dotek kopýtka.

„Littlepip, řekla jsem možná .“ (Poznámka překladatele: “I might” se dá v tomto případě přeložit jako “Možná ano”, nebo taky “Možná já”. Proto vypadá Littlepip tak nechápavě 😉 )

Nechápavě jsem se na ni podívala. Pak jsem jí pohlédla do očí a ve mně se zažehla slabá jiskřička pochopení. „Oh…“ Zamrkala jsem. Pak se její výraz změnil. Byl víc chápavý, citlivější….

A z jiskry byl plamen. „OH!“

Homage se usmála.

Díky Celestie!

Poznámka: Level Up.

Poznámka ke schopnostem: Věda je nyní na sto procentech.

Nová schopnost: Akční klisnička (úroveň dva) – Osvojila sis zaměřovací kouzlo jako svou další končetinu, což tě dělá v boji o 20% suprovější. Za každou úroveň téhle schopnosti dostaneš 15 bodů do StaKoZaSu.

 

1 komentář u „Fallout: Equestria – Kapitola 17 – Zlosyn k pohledání“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *