Kolja Vatuťkin – Akt I: Stará cesta

Akt I: Stará cesta

Nový začátek je vždycky krutý. Obzvlášť, když přežijete vlastní smrt.  

Kopanec do žeber mi odebral poslední síly. Prasklo mi i to poslední zdravé žebro, které se v mém polámaném těle náhodou zapomnělo, a já vydechl poslední doušek vzduchu z plic.

„Nedám,“ vydechl jsem. Tedy, spíš jsem zachrčel. Donutilo je to zpomalit, ale pochybuji, že mi nějak zvlášť rozuměli. Podívali se na sebe, a pak mě jeden z nich ještě naposled nakopl.

Začal jsem dávit svoje vnitřnosti a plival krvavé chuchvalce, dokud jsem si z nich neudělal takový malý polštář.

„Našij to do něj Heřmane, tohle nemá cenu,“ vykřikl jeden z tříčlenný party, která mě právě mlátila.

„Dokud to nevyklopí, přece nenašel tuhle vestu, jak se někde jen tak válí.“

Snažil jsem se něco říct, ale jen jsem chrchlal, teprve po chvilce jsem dostal srozumitelnou větu.

„Já ji našel.“

Stáhl ji ze mě, aniž bych se zmohl byť jen na nejmenší odpor. Bolest přehlušila i tu poslední pachuť ironie. Obvykle to jsem já, kdo někoho okrádá. Ještě se mi nepovedlo být na druhé straně pistole. Zkurvená Jantarová fabrika.

„Jo ták,… našel. Si tu třeba zdechni.“ S těmito slovy mě skopl ze zabláceného svahu. Padal, jsme dolů a nechával se ošlehávat křovím. Dopadl jsem do malé strouhy. Naštěstí nepršelo. Na druhou stranu, aspoň bych se utopil a bylo by to za mnou.

Probudil jsem se až pozdě v noci. Ani nevím, jestli z vlastní vůle nebo mě něco nadzvedlo. Nedokázal jsem myslet, ale dokázal jsem se postavit. Pohladil jsem se na tajném pouzdru na opasku, kde mám sirky a artefakt Máminy Korálky. Čerstvý přírůstek. Mám dojem, že mi zachránil život, a tak jsem je proklel. Přesto mě trochu potěšilo, že ho nedostaly ty svině. Jo, cizí neštěstí vždycky alespoň trochu skrytě potěší. A to, i když člověk mele z posledního. Šel jsem asi deset minut, když jsem potkal 2 vědce z bunkru.

„Profesore Kruglove, vypadá to, že tady je jeden v raném stádiu šílenství. Za to jistě může to záření z továrny.“

„Vypadá velmi zuboženě. Bůhví co je to za stalkera.“

„Budeme ho testovat?“

„Já jsem živej pitomci. Jen mě nechte pár hodin vyspat, dejte mi jednu dvě konzervy a řeknu vám všechno…“ chtěl jsem říct. Místo toho ze mě vylezlo jen pár slov. K mému štěstí mezi nimi bylo to: „Živej.“

Těžko říct, co si profesorský o mně mysleli. Ale probudil jsem se u nich v bunkru a vypadalo to, že jsem byl hodně dlouho v limbu.

 

***

 

„Musím říct, že jsme vás už odepsali,“ prohlásil Sacharov, když se na mě přišel podívat. Nezmohl jsem se na odpověď, a tak pokračoval ve svém vysvětlení: „Vlastně jste naživu jenom, protože nám došel materiál na pokusy.“

Posadil jsem se zády o topení a nechal se hřát. Byla mi neskutečná zima.

„Prokázal jste mimořádnou odolnost.“

Prohlédl jsem se. Měl jsem na sobě něčí pyžamo a podle smradu pěkně dlouho.

„Moje věci?“

Sacharov zvedl ruce a převzal kontrolu nad rozhovorem.

„Nejprve hezky popořadě ano? Měl byste vědět, že jsme na vás použili preparát pod vývojovým označením JVPP-4. Nemáme ještě potvrzené všechny vedlejší účinky, ale příštích pár dní budete mít návaly náhlé nevolnosti, stavy podvýživy a dehydratace a nejspíš na několika místech i náhlé avšak jinak zcela neškodné krvácení. Nyní k věcem, o vaše boty, kalhoty a pruhovaný nátělník nemáme zájem. Dokonce ani o ten pěkný pásek, nicméně tady začíná první ale.“

Povzdechl jsem si.

„Budu hádat, sirek máte dost.“

Profesor se usmál. Vypadal jako senilní stařík, který každou chvíli zaklepe bačkorama, ale měl to všechno moc dobře srovnané. A hlavně to byl dost vykutálený hajzl. Sedl si na židli a začal vysvětlovat.

„Sirky si také můžete ponechat, ale jak správně tušíte, máme velký zájem o váš artefakt,“ odkašlal si, „řekněme, že k nám máte určité závazky. Byl jste tu více jak dva týdny a jenom za stravu a léčbu nám jste dlužen mnoho peněz.“

Čím dál, tím lepší.

„Kolik?“

„Účet dělá třicet tisíc rublů.“

Polkl jsem slinu a strčil hlavu do dlaní. To snad nemyslí vážně. Kéž bych jenom zheb.

„A?“

„Jak jsem vám řekl, máme velký zájem o váš artefakt. A mám ještě jednu dobrou zprávu. I když jste práci v podstatě nedodělal, jsme ochotni vám přiznat alespoň část odměny, kterou jste měl dostat za průnik do Jantarské továrny.“

„Kolik bude tedy můj dluh, pokud vám přenechám artefakt a k tomu i celou odměnu?“

„Patnáct tisíc. Polovina.“

Zkusil jsem se zvednout, ale byl jsem strašně slabý. Bůh ví, čím mě tady krmili. Co já bych teď dal za pořádnou pečínku, nebo alespoň masovou konzervu.

„Jen klid, příteli. Jste jen velmi podvyživený, neměl byste se namáhat.“

Příteli, to jasně. To je den.

„Jak z toho ven…“ řekl jsem si spíše pro sebe. Sacharov se poškrábal na bradě a řekl:

„Vlastně těch možností je víc. Můžeme sepsat smlouvu o spolupráci, upíšete se nám na určité časové období a dluh si odpracujete. Nebo prodáte úplně všechno, co jste si u nás nechal. Připomínám, že hodnota věcí jen tak tak pokryje dluh. Vlastně by vám zbylo leda tak na něco k snědku a kulku do hlavy.“

Nevypadalo to zrovna dvakrát růžově.

„A třetí možnost?“

Sacharov pokýval hlavou.

„Není třetí možnost.“

Zasmál jsem se, jak mi to jen pohmožděná čelist dovolila.

„Vždycky je třetí možnost.“

„Tentokrát ne, ledaže byste měl ještě něco, co byste mohl nabídnout.“

„Jediné, co mám, jsou informace. A ty vás určitě budou zajímat.“

Profesor zdvihl obočí a poslouchal.

„Továrna pořád pracuje. Mozek byl vypnutý, jak jste předpokládal, ale stále vydával záření. Málem mě to zabilo.“

„Nesmysl, šli tam dva lidé, kteří ho vypnuli.“

„Říkám vám pravdu, Označený vypnul pouze zesilovač. Mozek jako takový se ale vypnout nedá. Chrání ho neprůstřelné sklo a hromada mutantů a zombíků. Jedinec to nezvládne a obávám se, že ani dobře cvičená armáda taky ne.“

„Najmout žoldáky na takhle cílenou operaci ale není v možnostech našeho rozpočtu!“ vykřikl Sacharov.

„To už není moje věc. Díky mně ale víte, že vaše teorie byla chybná a s čím máte počítat. To znamená, že informace měla hodnotu. S artefaktem a odměnou to splatí můj dluh.“

Profesor se ale nedal takhle snadno. Zamračil se a spaloval mě pohledem.

„A s vašimi věcmi.“

Tohle jsem slyšet nechtěl, ale smířil jsem se s tím. Nemám k nim citovou hodnotu, a u barmana nebo někde z ruky do ruky bych to za moc nestřelil. Tady to šlo alespoň použít jako část vyjednávání. Beztak na tom vydře poslední rubl z nějakého jiného chudáka.

„Dobře, ale chci pistoli, jeden zásobník a večeři.“

Sacharov by se mohl v mžiku přejmenovat na kyselý ksicht. Ale nakonec jsme se dohodli. Doplnil jsem živiny a udělal tu největší blbost, co stalker může. Vyjít v noci na pochod.

 

***

 

Jestliže jsem na začátku měl největší smůlu na světě, karma mi to všechno vrátila a garantovala mi čistý průchod až do baru. Nebo se žoldáci vyzabíjeli se psy, upíry a další havětí navzájem.

Tak jako tak to byla neuvěřitelná klika a skoro bych si troufnul říct, že mi stálo za to vidět ten neocenitelný pohled barmana, když mě spatřil ve dveřích.

„Koljo? Ty nejsi mrtvý?“

Teda, čekal jsem od něj lepší uvítání, ale na druhou stranu není se čemu divit.

„No, živý bych se teda moc nenazval, takový slabý průměr. Mám ale trochu naspěch, takže přejdu rovnou k věci. Kde jsou mý prachy.“

Práce u vědců vůbec není za odměnu. Úmrtnost je tak vysoká, že většinou  jen barman sežene nějaké maso na odpis a to jim za tučný prachy předhodí. Občas z toho vznikne docela zajímavý přínos pro všechny strany, ale většinou to znamená jenom to, že stalker umře a bude hodně trpět. Když si tak vzpomenu, byl jsem ideálním kandidátem. Totálně opilý, nemajetný a s ne moc ideální pověstí.

„Klid, klid,“ zvedl ruce, „mám to tu připravený. Jenomže tu je spousta problémů, které jsem za tebe musel vyřešit. Jsi mi dlužen.“

Opřel jsem se o pult a pousmál se nad tou ironií. Místo, abych se díky tý práci zaopatřil na pár týdnů, tak jsem si posral život na hodně dlouho. Všichni melou něco o tom, že jsem jim strašně dlužen a tváří se u toho, jako kdyby mi projevili obrovskou laskavost.

„Můžeme někde v soukromí? Tady je moc uší,“ navrhl jsem.

Barman pokrčil obočí, ale přikývl. Dal na pult ceduli s nápisem: „Za deset minut budu zpátky.“  A vzal mě dozadu.

„Tak jak si to představuješ,“ řekl na začátek.

Položil jsem si hlavu do dlaní a chvíli přemýšlel. Barman byl netrpělivý, ale nenechal jsem ho dlouho čekat. Potřeboval jsem jen pár vteřin.

„Přehodnotil jsem život. A před tím, než se tu rozesměješ, jak ti tu nakecávám, že jsem se změnil, tak mě nejprve vyslechni. Chci začít znovu a potřebuju smazat svou banditskou minulost a znovu se postavit na nohy. Hodilo by se mi, pokud bys pustil ven pár informací o tom, že jsem v pohodě. Něco jakože jsem málem umřel, což si stejně většina myslí, a zpytuju svědomí. Udělám pro tebe za to pár kšeftů, jen mě prosím neposílej zase do Jantaru.“

Barman kalkuloval, jak uměl. Nelíbilo se mu pár věcí, ale asi ho zaujal fakt, že jsem přežil. Jedno vím jistě, neslitoval se ze soucitu.

„Nejprve byznys, probereme tvoje věci.“

Vrátil se za pár minut s plechovým kufříkem. Měl v něm vylepšený Fort a tři zásobníky, baterku, obvaz, antirad, základní detektor a nůž.

„Dobře jsi udělal, že sis tu nechal zálohu, kdyby se něco stalo,“ komentoval to. Přikývl jsem mu.

„A teď, co s tebou. Je jasné, že Temné údolí, Jantar nebo Rostok je mimo hru. Vidím to tak, že se buď vrátíš do Kordonu, a nebo zkusíš svoje štěstí na Smeťáku.“

Kordon jsem rovnou zamítl. Nic moc to není, šance na úmrtí je skoro stejná, jako kdekoliv jinde, ale skoro nic se tam už neobjevuje. Vyplatilo by se to jen jako trasa k Sidorovičovi, ten má občas nějakou fajn zakázku, ale to už je jiná úroveň. Já jsem teď v nemilosti a musím si své místo zasloužit.

„A to se zrovna hodí, na Smeťáku mám dva kšefty. Jeden stalker mi dluží prachy a ty ho půjdeš zkásnout. A pak se stav za Maraudrem. Samotář, má s klukama připravenou nějakou akci na ochranu nováčků, tak se půjdeš uvést.“

 

***

 

Vyrazil jsem v podstatě ihned, co jsem si vzal věci. Měl jsem trochu obavy z toho kasírování. Pokud ty prachy mít nebude, tak ho budu muset zmlátit nebo zabít. Fajn, to problém není, ale co když ho zabiju, a on je stejně mít nebude? Dluží prý barmanovi pět tisíc a to je hodně velká suma.

Proběhl jsem kolem stanoviště Povinnosti a zamířil si to rovnou k hangáru. Měl jsem štěstí, že oba kšefty byly na stejné zastávce. Před hangárem totiž byla stará zastávka autobusu a občas tam někteří kempují. Většinou to jsou ti, co si dávají jen krátkou pauzu na oběd a nechtějí platit poplatek za nocování nebo clo za zastávku.

K mému štěstí tam pořád seděl můj člověk. Barman měl dobré informace a uměl kalkulovat. Hajzl. Nebo to mohu přičíst k jeho starosti o prachy, obzvlášť, pokud jsou jeho.

Jakmile jsem k nim přišel, tak ztichli.

„Odpal,“ řekl jeden. Přesně ten můj.

„Jsem tu obchodně,“ uvedl jsem se.

Jeden z jeho kumpánů mi plivnul na botu. Druhý zamíchal polívku v konzervě a doufal, že jsem si nevšiml, jak šahá po pistoli. Můj člověk se zatím k ničemu nechystal, ale snažil se odvést pozornost.

„Nic nekupujem a ani nic prodat nechceme. Takže si dej odchod.“

Pokývl jsem hlavou.

„Fajn, dobře, chápu, nejsem vítanej. Už mizím, jasný?“

Sotva jsem to dořekl, vytáhl jsem pistoli a začal střílet. Nejprve rána na toho s brokovnicí. Prostřelila mu krk a vyřadila ho ze hry. Další dvě rány padly na druhého kumpána, který zvedal pistoli, ale jak seděl, tak se mu špatně vyndávala, a to ho stálo život.

Můj člověk začal utíkat. Namířil jsem mu na nohu a vystřelil pár ran. Dvakrát jsem minul, ale jedna kulka mu prostřelila stehno a stalker padl na zem. Doběhl jsem za ním, a těsně než vyndal pistoli, ho kopnul do ksichtu.

Odzbrojil jsem ho a mířil na něj.

„Dlužíš Barmanovi prachy a já mu je mám předat, takže cáluj, nebo čiao,“ zjednodušil jsem vyjednávání.

Ležel na zemi a sykal bolestí. Lákalo mě ho obrat o všechno, co měl, ale říkal jsem si, že pro mou pověst bude lepší, když budu dodržovat popis práce a ten zněl, přines prachy, ne střílej stalkery. I když, na to je teď trochu pozdě. No co, neměl být tak nerudný a měl platit včas.

Vybral jsem mu kapsy a sebral prachy. K mému štěstí je tam měl téměř přesně. Zbyly dvě stovky, které byly takový malý bonus pro mě. Víc jsem se nestaral. Bude lepší si trochu pospíšit, i když bylo dost lákavé obrat i ty mrtvoly.

V hangáru už na mě čekal Marauder. „Co to bylo tam venku?“

„Akcička pro barmana,“ odpověděl jsem mu. Víc se nestaral. Vyřešil přístřeší zadara i další formality s ochrankou a prošel se mnou až na druhou stranu k balkónu.

„Je to jednoduchý. Potřebujeme vytipovat, kdo z těch tří nováčků tam dole, to zvládne nejlíp. Je to hnusný, ale je to tak. Zóna je tvrdá a my tu nejsme mateřská školka. Támhle v tunelu se skrývají banditi a naši musí přeběhnout. Nebude to ale zas taková poprava. Tvůj úspěch závisí na tom, jestli tvůj kůň přežije, tak spusť.“

„Super, takže loterie,“ povzdechl jsem si.

Marauder se zakřenil.

„Ale nenastavuješ vlastní kůži.“

A to zas jo. Bod pro něj. Chvíli jsem přemýšlel, a pak řekl:

„Vyhraje ten poslední. Banditi mají dvouhlavňovky, než přebijou, bude daleko.“

Marauder to chvíli zvažoval, potom vše oznámil do vysílačky a dal povel. Stalker s kalašnikovem poskytl krycí palbu a nováčkové vyběhli.

Přesně jak jsem předpokládal, první hned padl rozemletý na kaši, sotva ho banditi zahlédli. Broky jsou svinstvo. Druhý ještě chvíli pobíhal, než ho sestřelili taky. Teprve ten třetí se dokázal dostat k bráně, kde se skryl za bednami a proběhl do hangáru.

„Musím uznat, že umíš myslet. Řeknu Barmanovi, že jsi v pohodě. Tak se za ním můžeš klidně vrátit,“ komentoval vše Marauder. Ještě jsme si potřásli rukou a pak jsem vyrazil rovnou do baru.

Barman se ke mně choval překvapivě docela mile. Vzal si peníze z dluhu a přivítal mě ohřátou pečení a přidal i dvě housky. Zapili jsme to trochou vodky a džusem a pak mi předložil nabídku, která patří do kategorie – Tohle se neodmítá.

„Je to docela jednoduchý. Jedna skupina hledá někoho, kdo se o sebe umí aspoň trochu postarat. Hodil jsem s nimi pár slov a chtějí udělat pár výprav za artefakty do lesů mezi Smeťákem a Temným údolím. Moc se tam ostatním nechce, protože tam je hodně psů a není to tam úplně zmapovaný. Nabízí ti dvacet procent z kořisti, plus deset táců jako extra záloha na vybavení. Nedělej si planý naděje, budou ji pak chtít vrátit. Takže by ses měl radši vrátit s velkou porcí artefaktů. Sestavil jsem ti za ty prachy výbavu, pořádnou brokovnici Mossberg, základní stalkerskou vestu, spacák, a jídlo a vodu na tři dny. Stalkeři na tebe čekají u stanoviště Povinnosti. Měl bys mrsknout. A hlavně se vrať. Nezapomeň, že tu ještě máme pár nedořešených záležitostí.“

Z Baru jsem vyletěl jak vítr, z části nedobrovolně. Ale co naplat, bylo třeba zamakat. Vrátil jsem se na stanoviště Povinnosti, utekl psům, kteří začali být aktivní a našel stalkery, co na mě čekali.

Byli čtyři, jeden v exoskeletonu, jeden v SEVĚ a dva měli vestu jako já. Přestože tu byly takovéhle rozdíly ve výbavě, tak patřili k sobě. Tedy, co mi alespoň řekli. Vydali jsme se kolem Černého trhu a zamířili si to k lesům mezi Kordon a Temné údolí.

Po cestě jsme se ještě pořádně rozhlédli. Ten v SEVĚ byl zodpovědný za prozkoumávání anomálií. Měl ten nejlepší detektor a byl velmi obratný. Takže když jsme šli kolem pár Gravikoncentrátů nedaleko kyselinového jezírka, našel dva Křiváky.

První s vestou byl do všeho hr. Neustále se ptal, co je tamto a co je támhle a kdy potkají další mutanty a kdy najdou ty ohromné stalkerské poklady, o kterých se vypráví u ohňů a po třetí lahvi vodky. Evidentně doufal v rychlé zbohatnutí.

Exoskeleton neřekl ani slovo. Měl v ruce Saigu s bubnovým zásobníkem a koukal, kde se co šustne, aby to mohl zastřelit. Asi by mu bylo jedno, pokud by to byl mutant nebo stalker.

A čtvrtý byl jediný alespoň trochu normální. Po většinu cesty mlčel a jeho slovní zásoba se soustředila na jednoslovné věty a krátké posunky, ale bylo to cítit z jeho pohybu a jistoty. Byl tu dlouho, ale ne tolik dlouho, aby myslel na změnu povolání, usazení nebo na kariéru v nějaké frakci. Toho bych se měl držet.

Po průzkumu kolem jezírka jsme zamířili do lesa. Psy jsme zatím zahlédli jen v dálce, ale všichni jsme si byli jistí, že je brzy potkáme.

Země byla pokrytá jehličím a větvemi. Dvacet let to tu je neřízený prales, ale tady na začátku se ještě občas nějaký stalker objevil. Teprve po hodince pochodu lesem jsme se začali dostávat na místa, kam už se vydali jen ti nejodvážnější, nebo ti nejvíc sebevražední.

Trvalo pár minut pochodu, než jsme našli prvotní problém. Hnízdo flaks. Exoskeleton nás zastavil a rozvinuli jsme se v rojnici. Připravili jsme si všichni zbraně a pomalu pokračovali blíž. Byl jsem úplně na straně, vedle na levé straně byl akorát SEVA, který si připravil AKSU.

Kývli jsme na sebe a udělali pár kroků vpřed. Jakmile jsme uviděli ležící flaksy, zamířili jsme na ně a udělali ještě pár kroků. Vyčenichali nás, blbý vítr. Zvedly se a začaly od nás chytat rány. Vystřelil jsem dvě rány krátce za sebou. Ta brokovnice je maso, ale nemá pažbu, jen rukojeť, a to mě krutě štve. Na krátko je ale luxusní.

SEVA začal pálit, ale něco schytaly stromy. U broků to tolik nevadilo, ale u samopalu to bylo něco jiného. Přesto jsem viděl, jak si podal jednu flaksu, která běžela přímo na něj. Slyšel jsem krátké dva rychlé výstřely a několik dalších menších. To byla dvouhlavňovka a Saiga. A taky krátkou kakofonii. Ten poslední má MP5tku.

Podvědomě jsem vystřelil na něco, co se mihlo mezi stromy. Nebyla to flaksa, nebo jsem si to alespoň myslel. Broky to nezasáhly. Cvak cvak. Opět se to mihlo mezi stromy. Cvakl jsem závěrem, ale výstřel nevyšel. Prázdná schránka. Sáhl jsem do kapsy u bundy a vytáhl dvě patrony, které jsem začal ládovat. Pak znovu, ale jakmile jsem zasunul třetí patronu, srazilo mě něco k zemi. Záda mě zabolely, pár větví zapraskalo, ale jinak dobrý. Tedy, trochu mě bolela hlava a neskutečně mě bolela hruď. Podíval jsem se, ale nebyla tam žádná krev, takže nejspíš mě jen něco pořádně fláklo.

Překulil jsem se na stranu a podíval se směrem k SEVOvi. Náš průzkumník anomálií ležel na zemi a z hrudi mu čouhal obrovský trn, nějaká velká větev nebo tak něco. Došlo mi, že tohle není obyčejné hnízdo flaks. Někomu jsme se nabourali do chléva a ten někdo je teď kurevsky nasraný.

Pastýř, vzpomněl jsem si. Zaslechl jsem to jednou v Baru. Říkali, že tu je nějaký silný mutant, který zabíjí všechno a všechny, a který má ochočených pár smeček mutantů.

Mám podezření, že o tom ostatní věděli. Nebo alespoň někteří. Zaslechl jsem tři výstřely. Saiga. Rychle jsem ještě strčil do brokovnice tu vypadlou čtvrtou patronu a rozeběhl se k ostatním. Vesta s MP5tkou ležel na zemi rozdrápaný od flaks. Exoskeleton se Saigou ustřelil hlavu poslední flakse, která byla v okolí, a vesta s dvouhlavňovkou klečel vedle u stromu a přebíjel.

„Tomin?“ zeptal se Exo. Zatřásl jsem hlavou.

Exoskeleton naštvaně promáchl zbraní vzduchem a vyměnil zásobník. Pastýř ale nečekal. Zaslechli jsme výkřik a druhý stalker ve vestě padl na zem s proraženým břichem.

Exoskeleton se nejprve podíval na svého mrtvého druha a pak na mě.

„Za to můžeš ty, kriple! Dva roky jsem tu s nima byl. Od začátku jsme byli spolu. A teď přijdeš ty a najednou jsou všichni tuhý!“

Odplivl jsem si a nastavil mu náruč.

„Tak střílej, svině. Když máš chuť…“

Vystřelit už nestihl. Pastýř mu probodl břicho, ale jeho dlouhý pařát se v exoskeletonu zasekl a nemohl ho vyndat. Exoskeleton křičel. Pocítil jsem, že mám šanci přežít. Přiběhl jsem blíž a namířil Pastýřovi na tělo a vystřelil. A pak znova a znova. Poslední čtvrtý náboj už šel jen do jeho rozmašírované mrtvoly. Polkl jsem.

Bezpochyby mě Pastýř nezabil jen kvůli tomu, že se na mě otočil Exoskeleton a on vyhodnotil, že si tak s ním lépe poradí. Jeho předpoklad ale překazilo brnění jako takové. Kurevská klika.

Pastýřovo tělo se začalo nafukovat a pak prasklo a rozteklo se na kaši. To mě naštvalo, říkal jsem si, že za takovou trofej by Barman mohl dát něco pěkného. Vzal jsem od Exoskeletona batoh s Křiváky, Saigu i patrony, prohlédl ostatní mrtvoly a vypíchl flaksám pár očí, které jsem dal do igelitu. Přemýšlel jsem, jestli mám jít dál.

Nakonec jsem se rozhodl popojít ještě o trochu. U ohrady byla malá chatka postavená z proutí, taková polozemljanka. Vzal jsem Saigu a nakoukl dovnitř. Něco jako pseudopostel, staré hnijící maso, nějaké nepotřebné cetky a bordel… a Baterka! Artefakt vysoké hodnoty! Okamžitě jsem ho popadl a dal do batohu. To by mohlo možná i stačit, je na čase se vrátit.

Vyšel jsem ven z chatky a zaslechl vrčení. Okamžitě jsem si klekl a zpozorněl, když jsem zaslechl kromě vrčení i kousání a trhání masa. Rozhlédl jsem se a všiml si, že kolem mrtvol flaks a stalkerů jsou pseudopsi. Říkal jsem si, co je nebezpečnější, několik pseudopsů, kteří by mě na místě roztrhali, nebo neznámá cesta. Nechtělo se mi po takových útrapách zemřít jako něčí svačina a ačkoliv mi všechny smysly říkaly, ať to nedělám, vyrazil jsem nakonec hlouběji do lesa.

Pseudopsi mě nepronásledovali. Úlovku měli dost a trocha masa navíc, ještě ke všemu vyhublá na kost, je už nezajímala. Cesta ubíhala docela monotónně. Ačkoliv jsem čekal nebezpečí na každém kroku, zřídkakdy tu bylo něco živého. Občas tu někde zabloudil slepý pes, ale raději přede mnou utekl. Anomálií tu taky bylo docela pomálu. Neměl jsem šrouby, ale pravidelně jsem před sebe házel různé kamínky ze země.

Dvakrát jsem si připadal, že už jsem z anomální oblasti venku, ale kdykoliv jsem hodil „poslední“ kamínek, objevila se nějaká další. Párkrát jsem nasucho polkl a zkoušel se dostat dál. Naštěstí nikde nebylo žádné další monstrum, které by si rádo zakousalo ani stalker, který byl hodně blbej, aby sem došel. Byl jsem tu jen já a anomálie.

Na konci lesa byl pás mladých stromů a houští. Zhruba dvě stě metrů neprostupné biomasy, která mi zastírala výhled a docela dobře znemožňovala házet kameny proti anomáliím. Řekl jsem si, že jestli mám umřít, ať je to hned a spoléhal se jen na intuici. Prošel jsem takhle zhruba do půlky, když se objevila mýtina. To bylo podezřelé. Hodil jsem tím směrem kámen a ukázalo se, že moje intuice mi zachránila zadek. Uprostřed mýtiny se to zavlnilo a ukázalo se, že tam je masomlejnek. Dobrá, tak okolo.

Prošel jsem takhle ještě kolem čtyř dalších mýtin, než jsem se dostal k jedné větší, ale tentokrát to nebylo další anomální pole, nýbrž normální výsek, který ještě nestihl zarůst. A uprostřed celého údolíčka, připomínajícího malý kráter byla velká stará budova. Vypadalo to na něco jako pískovnu, nebo betonárku, prostě něco starýho s několikapatrovou věžičkou a hromadami materiálu okolo.

„Tak tohle volá po průzkumu,“ řekl jsem si sám sobě. Přikrčil jsem se a vydal se směrem k budově. Sajga v ruce čekala, až popustím uzdu její fantazii, ale prozatím byl prst klidný. Nikde nebyly známky po obydlení, ať už ze strany stalkerů nebo mutantů.

„Hlavně ať tu není nějaká pecka jako kontrolor nebo upíři,“ pomyslel jsem si.

Plíživými přískoky jsem dorazil až ke zdi. Nakoukl jsem dovnitř, ale jak se zdálo, budova je prázdná. Ani známka po mutantech a intuice mlčela. Byl jsem zmatený, říkal jsem si, že tohle místo, které má stejně daleko ke Kordonu, Temnému údolí a Smetišti. Na druhou stranu, jestliže jsou všechny přístupové cesty stejně nebezpečný, jako ta, kterou jsem sem přišel, tak se není čemu divit.

Místnosti dole byly prázdné. Schodiště bylo roztřískané, ale dalo se vyskákat. Druhé patro bylo taky prázdné, ale byly tu zvláštní pracovní stoly. Tohle nemohla být betonárka. Nejspíš zase něco extra tajnýho, co tu postavili po první explozi a následně rychle opustili po té druhé.

Můj zájem ale poutala věž. Byla by tam luxusní skrýš. Navíc bych nemusel barmanovi platit krvavý peníze za bezpečnou skříňku, kterou stejně otevře kdykoliv se objeví nějaká pověst, že jsem umřel. Evidentně to tu nikdo nezná.

Vedly k ní ty samé schody, ale muselo se hodně skákat, protože jich půlka chyběla. Zatracená sovětská stavbařina. Dvakrát jsem měl namále a málem spadl dolů, naštěstí se mi podařilo chytit starého zábradlí, které vydrželo. Skočil jsem takhle ještě dvakrát, tentokrát už trochu bezpečněji a objevil se v malé místnosti na vrcholu. Čekal jsem tu něco zajímavého, ale i tak jsem byl překvapen. Nahoře už něčí skrýš byla. A dokonce v sobě měla i svého majitele. Jen teda podle smradu a toho jak vypadá, je už pár měsíců po smrti.

Co mě ale obrovsky překvapilo, byl dragunov, co měl v ruce.

„Tak tady se mi kurva líbí.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *