Fallout: Equestria – Kapitola 24 – Tance světla a stínu

Kapitola 24: Tance světla a stínu

„Mňam! Už cítím, jak se pečou košíčky!“

<-=======ooO Ooo=======->

Smrt.

Bojiště bylo poseto krvavými mrtvolami. Nebe bylo černé a hrozilo děsnou průtrží mračen.

Umírala jsem. Tedy, lépe řečeno, můj host umíral. A já byla uvězněná v jeho vzpomínce, abych si to celé prošla s ním. Část mého já byla zvědavá, jak to všechno bude probíhat. Cítila jsem, jak mě něco kovového tlačí do hlavy. Helma, která v sobě měla zabudovaný rekolektor. Dozvím se jaké to je, prožít smrt?

Druhá část mého já byla zahlcena bolestí. Můj host se opíral o zeď zákopu a díval se na své tělo. Od žaludku níže už nebylo tak, jak by být mělo. Jeho vnitřnosti pomalu opouštěly tělo a plazily se dolů do promočeného bahna. Naštěstí jsem to necítila. Od břicha níže už můj host nic necítil.

Byl mrtvý a musel to vědět, ale jeho tělo tu zprávu ještě nepochopilo.

Kdo jsem? Myslela jsem, že to jsou všechno Applesnackovy paměti, ale zdálo se, že je to jinak. Viděla jsem jen krev a brnění, nedokázala jsem to poznat.

Nad bojištěm proletělo několik pegasů. Buď něco hledali, předávali zprávy nebo volali jména. Na chvíli jsem si všimla známé modré klisny s duhovou hřívou. Zastavila se ve vzduchu, vypadala zoufale. Její fialová kombinéza byla celá zkrvavená a začernalá, její bojové sedlo bylo spálené. Podívala se na mě a obličej se jí zkřivil do zhrozeného šklebu. Pak zase odletěla.

„Hej!“ Objevil se velký černý hřebec se skoro stejným brněním a skočil do zákopu vedle mě. Podíval se na mě a všiml si, jak morbidně vypadají moje zranění.

„Takže… seržo… zahnali jsme ty pruhovaný bastardy pryč?“ Cítila jsem, jak se mi hýbou rty. Pak na mě spadla kapka vody a já myslela, že onen seržant pláče. Pak ale spadla další, a další. Začalo pršet.

„Ayep,“ přikývl červený poník. Z helmy mu koukalo několik oranžových vlasů z hřívy. Byly celé od rudé krve. Mluvil pomalu. „Vedl sis dobře, vojáku. Velmi dobře. Udělaj tě seržantem, uvidíš.“ Déšť se mu začal vpíjet do kožichu a smýval krev.

Můj host zakašlal. Dusil se vlastní krví. V puse jsem ucítila teplou a měděnou tekutinu. „Post mortem, obávám se.“ Hlas mého hosta byl tichý a klidný. Měl několik posledních minut života, jestli vůbec. A vypadalo to, že je s tím smířen. „Obávám se, že se k vám už nebudu moci přidat.“

Byla nám zima. Zima větší než jen z toho deště. Cítila jsem, že déšť dopadá i na má zranění. Byla jsem tak vděčná, že necítím, jak ty kapky dopadají dovnitř.

„Nemluv,“ řekl velikán. „Nechci tě vopustit, kámo.“

„Myslím, že zebrám to bylo jedno.“ U všech všudy, můj host se zasmál. Byl bolestí bez sebe… takovou bolest jsem necítila od té doby, co mě sežehnul drak. Mé vlastní tělo řvalo… a on se smál. Jako kdyby to nic nebylo. „Neboj seržo. Vyhráli jsme, nebo ne? Stálo to za to…“

Velký rudý hřebec vypadal, že potlačuje slzy. Můj host se zasmál, ústa měl plná krve. „… nebo možná ne. Takhle se nikdy nesetkám s tou tvou krásnou sestrou.“

Hřebec se nejprve zamračil, ale pak jsem si uvědomila, že jeho hříva měla stejnou barvu, jako měla Applejack. A taky měli podobné pihy. Big Macintosh se nejprve usmál a pak zachechtal. „Tak teď to musíš přežít,“ smál se. „Abych ti moh nakopat zadek.“

Bylo pozdě. Můj host ztrácel zrak. Smrtka si pro něj přišla. Kam je vlastně nosila, když ještě Celestia s Lunou byly bohyně? Můj host zaklonil hlavu a díval se do temného nebe. Ještě naposled chtěl cítit déšť na svém obličeji…

Přiletělo hejno pegasů. Dva táhli vagon dalších poníků, nejčastěji jednorožců. Všichni nově příchozí měli růžovo fialové brnění a nesli krabice s motýlky, stejně jaké nosila Velvet. Kromě jejich vedoucího. Nepotřebovala uniformu… ona už byla uniformou.

„Jejdanánku… ale to ne!“ Plachá pegaska se podívala kolem na kopce a zákopy plné mrtvých a umírajících. Oči jí zesklovatěly slzami a začala se třást. Dupla kopýtkem a donutila se promluvit. „Ou… dobře. Všichni se prosím… uklidněte. Pomůžeme vám.“

Fluttershy se otočila a vydala rozkazy svému týmu. „Prosím… pokud byste mohli, zaujměte své pozice. A pospěšte si. Děkuji.“

Můj host už téměř neviděl a jeho ostatní smysly pomalu a jasně umíraly. Dívala jsem se na svět ze dna dlouhé a hluboké studny. Díky bohyni, bolest byla kdesi na vrcholu. Daleko, předaleko od nás. Zavřeli jsme oči.

Bylo těžké je znovu otevřít. Víčka byla těžká, jako by byla ze zlata. Když se nám to podařilo, moc jsme neviděli. Jen mraky a déšť. Sotva viditelné. Byli jsme v mnohem hlubší studni.

Mezi mraky se objevila Fluttershyina hlava. Podívala se na nás a otřásla se. „Aaaa… ale ne.“ Přiběhla k nám. „Já… my… myslím, že vám můžeme pomoct. Jen prosím… vydržte!“

Snažili jsme se mluvit, ale vyšlo jenom tiché zašeptání. „…nelze. Běžte k dalším… těm co můžou…“ Došla nám síla. Už jsme nedokázali mluvit. Konec. Teď už to opravdu všechno zmizí.

Objevila se jednorožka v žlutě růžové uniformě. „Fluttershy,“ řekla tichým šeptem. „Jsme připraveni to vyzkoušet…“

Svět potemněl. Obklopila nás temnota. Žádný zrak, žádný sluch. Nic jsme necítili. Dokonce i pachuť krve zmizela z našich úst.

Umřeli jsme.

Měli jsme umřít.

Ale obklopilo nás příjemné teplo. Cítila jsem najednou celé hostovo tělo včetně jeho ocasu. Svět se nám vrátil, jako kdybychom opustili vzpomínku v kouli paměti. Žádná bolest. Jen svědění v kostech. Tělo bylo promočené deštěm. Zákop byl plný bahna.

Otevřeli jsme oči. Naše tělo bylo vyléčeno. Úplně.

Tohle je zázrak. Bylo to nemožné!

„Cos to provedla?“ slyšela jsem křičet klisnu nad námi. Podívala jsem se a spatřila tu s duhovou hřívou, jak přiletěla k Fluttershy a křičela. „Cos! To. Jen. Udělala?!“

Rainbow Dash se zastavila ve vzduchu a zírala na ostatní pegase.

„Vyléčili jsme je,“ řekla Fluttershy zdvořile. Její hlas byl plný radosti, ale ani špetky pýchy. Několik dalších jednorožců z její skupiny k ní přistoupilo.

„Já vím,“ ujistila ji Rainbow. „Ale… jak?“

Fluttershy se začervenala. Vypadala spokojeně. „Megakouzlem.“

Rainbow zamrkala. „Čím?“

Jedna z jednorožek si odkašlala. Fluttershy udělala malinký krok zpět a nechala ji vše vysvětlit. „Je to zcela nový druh kouzel. Systém, který aplikuje ve větším měřítku účinky menší magie.“

Modrá pegaska to nechápala a byla znepokojena.

„Takhle,“ řekla Fluttershy, „můžeme vyléčit všechny zraněné na bojišti jen jedním kouzlem. Nikdo už nemusí umřít, protože se k nim nedostaneme včas.“

„Všechny…“ Rainbow se otočila a prohlédla si bojiště. Můj host také. Všude vstávali poníci a překvapeně zírali na své okolí. Jen mrtví zůstali mrtvými. Jejich těla byla všude po okolí. Zranění, dokonce i ti na pokraji smrt, byli zdraví a plní života.

Tak jako můj host.

„…úplně všechny…?“

Všechny, stejně jako zebru, která vstala s mečem v rukou, který vrhal elektrické jiskry.

Rainbow vykřikla na Fluttershy: „Úplně všechny?! Bez rozdílu? Takže i zebry?!“

„Um…“

„Víš, cos to provedla?!“

„Já… my…“

„Víš, kolik poníků tu dnes umřelo?křičela Rainbow. „A teď tu zatracenou bitvu musíme vybojovat znovu!“

Slyšela jsem, jak ta žlutá pegaska vypískla a začala plakat. Bylo mi jí hrozně líto. Chtěla jsem, aby se k ní Applesnack vrhl… chtěla jsem ji ukonejšit, neboť právě mému hostovi zachránila život. Ale nevěnoval jí jediný pohled. Sklonil hlavu, vytáhl z bahna svou pušku, aniž by věnoval pozornost zemité chuti.

Opět se začalo střílet.

„Fluttershy, k zemi!“ zakřičela Rainbow a strhla ji dolů. Obě začaly válet sudy k zemi a dopadly k nám do zákopu. Křídlem zachytila proud vzduchu z rakety, která přeletěla zákop a spustila na nás déšť zeminy.

Bitva započala. Znovu.

<-=======ooO Ooo=======->

***                    ***                     ***

Velvet se zastavila před masivní bránou, kterou Pancéřníci postavili před budovou sídla Stáj-Techu. Pancéřový plát vypadal, jako by ho vzali z trupu křižníku. Vložili ji do pantů v betonové zdi, která rozdělovala prastaré nádvoří na dvě poloviny.

Pancéřníci hlídkovali na střeše a na otevřené polovině nádvoří. Vedle stáli dva silně opancéřovaní roboti, kteří nepřímo mohli za vznik protitankové pušky.

Na vnější polovině nádvoří byla hromada sutin, vytrhané dlažby a betonových ploch, kde nic nerostlo. A také dávno suchá fontána. Nad fontánou stála opršelá socha bílé jednorožky s kudrnatou růžovou hřívou a ocasem. Socha netrpěla jen pod náporem počasí, ale také hromadou graffiti, které se na ní nahromadilo, než se zde Pancéřníci usadili a začali velmi důrazně odrazovat nájezdníky a další zlotřilce.

Všichni se dívali na hlídky v magicko energetickém brnění a robota u brány. Senior paladinka šla napřed a oslovila je. Našponovala jsem uši a snažila se zaslechnout jejich hovor, ale Calamity mě vzal za rameno a ukázal na Velvet u fontány.

„Ahoj, prababičko,“ řekla tiše. „Pra, pra, pra, pra, pra…“ zastavila se a začervenaly se jí tváře. „Zpívala jsem tvoji písničku. Chtěla jsem jen říct, že jsi nás zachránila. Jsem tu jen díky tobě. Stáj Dvě fungovala.“

Pancéřníci ztichli a dívali se na konverzaci mezi mou kamarádkou a sochou. Calamity se  odrazil od země a potichu k ní přiletěl.

„Dokázala jsi to,“ Velvet zaryla kopytem do země. „Já jen… jen jsem chtěla, abys to věděla.“ V očích měla slzy. Otočila se od sochy a chtěla se k nám připojit. Calamity přistál vedle a nabídl jí rámě, aby ji utišil.

Velvet se zastavila a objala ho. Párkrát zavzlykala a vrátila se k nám.

Pyrelight přistála na soše. Ostatní Pancéřníci zaujali bojová postavení.

„Pohov,“ řekl SteelHooves. Vsadila bych se, že za maskou obrátil oči v sloup.

„Jsou nebezpeční,“ vysvětlil jeden z rytířů.

Začala jsem se smát. „Jasně, sundá ti hledí a upeče tě jako koláč.“ Ta představa byla hrozivá – naživo by to bylo mnohem morbidnější – ale představa, že by to samé udělala i Pyrelight mě dokázala rozesmát. Bohyně, já jsem ale zvíře.

Rytířka (ta, co měla kulomet v sedle) ke mně přišla a uvnitř svého brnění se zasmála. „Nemůžeš zvednout hledí v těchhle helmách.“ Otočila se ke mně. „To by byla vážná slabina. Nedokážu si představit, že by takový návrh prošel Štítovou komisí.“

Nevěděla jsem přesně, o čem to mluvila, ale došlo mi to až z kontextu. „Jasně, že ne,“ souhlasila jsem. „Pokud by byla ochrana primárním cílem brnění.“

„A jaký další cíl by mělo brnění mít?“ zasmála se.

„Zastrašování.“

Calamity za námi přiletěl k Pyrelight a koukal jí do očí. „Pročechráte jí brka a vona vás upálí. To vás varuju.“

Ozvalo se mohutné zaskřípění. Nad námi se objevil obrovský jeřáb, který vzal do svých spárů bránu a s hrozným hlukem pomalu odtáhl betonovou rýhou stranou. Nyní jsme mohli do Pancéřnické citadely.

„Makovka,“ řekla rytířka vedle mě.

„Cože?“ mrkla jsem zmateně.

„To je moje jméno,“ řekla. „Jsem rytířka Makovka.“ Když viděla, že to nechápu, vysvětlila to. „Mák je rostlina ze zebřích zemí. Mají taková malá modrá semínka a ty se dávaj na rohlíky.“

„Aha,“ usmála jsem se. „Littlepip.“ Ukázala jsem svůj PipBuck. „Pip je zkrácenina pro PipBuck,“ řekla jsem jí. Rozhodla jsem se zapomenout, že moje jméno je vlastně zkrácenina z „pipsqueak“. “Všichni ve Stájích je mají.“ I když jsem to řekla, zajímalo mě, jestli to byla pravda, vzhledem jak to v ostatních stájí vypadalo. Podívala jsem se skrz bránu a v krku se mi udělal knedlík. „…tedy, v těch mých teda jo.“

„Vážně?“ řekla Makovka. „A já si vždycky myslela, že někoho pipnout (pozn. překladatele – škoda, že nejde říct picnout :D, Malá Pic, Malá Písk… ), znamená ustřelit mu hlavu.“ To jsem nikdy neslyšela. A jak se na tohle dá vlastně odpovědět?

Vydali jsme se skrz bránu. Pyrelight zůstala venku na Fillydelphském předměstí. Přála jsem jí, ať se jí nic nestane. Očekávala jsem, že tu na nás bude čekat, pokud přežije tak dlouho sama. Daleko víc jsem se ale obávala, jestli přežijeme my.

Calamity se podíval na základnu sochy, naklonil se a vytáhl zátku. Přiletěl k nám, stoupl si vedle Velvet a dal si zátku do batohu.

***                    ***                     ***

Slyšela jsem občasný zvuk střelby. Pancéřníci běhali po dráze u zdi, která obepínala nižší podlaží vedení Stáj-Techu. Ve vnitřní půlce nádvoří právě křičel rozkazy senior paladin na bandu rekrutů, která cvičila pohyb v jejich magických energetických brněních.

„Aha, už tomu rozumim,“ řekl Calamity SteelHoovesovi, když jeden z rekrutů dupl na špatně promáčený plech a zanechal tak stopu skoro o půl yardu dál než kde měl. „Kouzelnej systém vašeho brnění zvyšuje sílu a odolnost nositele, abyste ho vůbec unesli, že jo?“

SteelHooves přikývl, aniž by promluvil.

„Zajímavý,“ hloubal Calamity. „Úpravy Enklávy akorát negují váhu. Skoro jako u Spitfirenina Hromu.“ SteelHooves se podíval na protitankovou pušku přivázanou ke Calamityho sedlu. Když byla sestavená, byla dvakrát tak delší než Calamity, proto ji při cestování nesl rozloženou. „Jinej přístup, ale jinak je to vo tom samým… udržet nízkou váhu.“

SteelHooves zpomalil a díval se na Calamityho. Tohle bylo poprvé, co od něj slyšel něco o magickém inženýrství.

Senior paladinka nás vedla po schodech do hlavních dveří Stáj-Techu. Co bylo kdysi zářivým důkazem řemeslné práce, bylo nyní pouze ztrouchnivělou kostrou. Kdysi krásné naleštěné bronzové kování bylo jen zbytkem bezbarvého kovu s pár kousky hnijícího dřeva. Nad vchodem bylo logo ve tvaru ozubeného kola. Bylo vsazeno do panelu, na jehož stranách byly dvě vaničky, ve kterých hořely slavnostní ohně. Popel z těchto van padal dolů po zdi a zabarvil ji tak, že to vypadalo, že budova pláče.

Otřásla jsem se a cítila zamrazení v zádech.

Calamity uslyšel střelbu a zeptal se SteelHoovese: „Tam vzadu asi máte střelnici, že. Pokud by nás tvoji kámoši nechtěli zastřelit nebo vyhodit, mohl bych potrápit pár terčů?“

„Snažíš se na Pancéřníky udělat dojem?“ zeptal se náš ghůlí společník.

Calamity se zasmál. „Ale vůbec. To mě ani nenapadlo.“

Přišla jsem blíž a povzbudila svoji zvědavost. „Tak proč tedy? Čtyřnásobný šampion odstřelovačských soutěží nepotřebuje další lekci. Nikdy nemineš…“

Velvet Remedy uštěpačně pronesla: „A to i když bys měl.“

„..tak proč o to tolik stojíš?“

Paladinka se zastavila u dveří a mluvila s někým přes intercom. Makovka se zastavila vedle mě a vypadala, že ji něco trápí. Nebo nudí, bez výrazu v obličeji jsem to nedokázala rozlišit.

„Hele, tahle zbraň, Spitfirenin Hrom, je magicky vylepšená protitanková puška. Vyrobená pro pegasího odstřelovače.“ Calamity si posunul klobouk víc do čela. „Váží jen trochu a její zpětnej ráz je menší než mávnutí pírkem. Střílí víc jako magicko energetická zbraň než jako puška. Dokonce má uvnitř drahokamy, proto zní jako hrom, když vystřelí. Střílí nejspíš vo dvacet procent rychlejc než její nemagickej model a nikdy se nezasekne. Nemá pohyblivý části.“

Teď jsem zahvízdala já.

„A i když je víc jako magicko energetická zbraň, pořád používá patrony, jako moje bitevní sedlo. Ale na kulky působí vítr a gravitace. Což z toho dělá fakt zvláštní kombinaci.“ Usmál se na mě a pak se upřímně podíval na SteelHoovese. „To znamená, že se s ní musím nejdřív trochu pomazlit na střelnici, než ji vezmu do bitvy.“

Dveře do Stáj-Techu se otevřely.

Velvet šla vpřed, obrátila oči v sloup a upravila si hřívu. „Potřebuješ se svou zbraní trochu soukromí?“ řekla, když šla kolem Calamityho.

Mrkl. „No to sem teď přesně řek.“

Praštila jsem se do čela. Velvet zaržála a šla dovnitř. Zmateného pegase ignorovala.

***                    ***                     ***

„Znepokojují vás denní zprávy? Bojíte se o to, co se vám a vaší rodině stane, až vybuchnou megakouzla? Znám vaše pocity a rozumím jim. Také je mám…“

Mí společníci se zmateně podívali kolem. Lobby Stáj-Techu bylo navrhnuto jako automatická reklama. Smutný sladký hlas se objevil přímo před námi, a bylo jedno, kam jsme se dívali. Byl slyšet všude.

„To je Sweetie Belle,“ zašeptala Velvet a hledala repráky.

„Tak jako vy doufám v to nejlepší… ale tak jako vy, se musím připravit na to nejhorší. Chci bezpečný domov pro mé milované, aby mohli přežít, až na naši krásnou Equestrii přijde kouzelný holokaust.“

„Je to automatické,“ řekla mi Makovka. „Spustí se to pokaždé, když někdo projde dveřmi. Nebývávalo to tak, ale když jsme se to pokusili vypnout, jenom se to zhoršilo.“ Ukázala na logo Stáj-Techu na podlaze. „Bývával tam hologram. Emitor byl z tanečních světel, takže vypadala jako duch. Když jsme to vypli, vypnulo to i systém pro prohlídky.“ Uvnitř brnění se zasmála. „Užijte si to.“

To vysvětlovalo, proč vedoucí naší skupiny ani ostatní Pancéřníci nevěnovali hlasu Sweetie Belle pozornost.

„Také potřebuji vědět, že je moje rodina v bezpečí. Ale kromě toho chci, aby byli šťastní. Nechci je zavřít někam na zbytek jejich života do temného úkrytu, který není lepší než vězení. Ne… chci, aby moje rodina byla v bezpečí úžasných Stájí ze Stáj-Techu.“

Vedli nás kolem obrazovek. Většina byla zničená, nebo vyrabovaná. Na zdech byly zarámované plakáty, ale všechny byly vybledlé. Ukazovaly zničující apokalypsu (vyobrazení bylo ale stejně daleko mírnější, než jak to vypadalo doopravdy) nebo smějící se Sweetie Belle, která přemlouvá rodiče, aby poslali své děti do Stáj-Techu se slibem dlouhého a šťastného života. Všechny měly jednotné poselství, i když ne vždy stejnými slovy: „Staráme se. Potřebujete nás. Bez nás umřete. Kupujte losy Stáj-Techové loterie.“

Dorazili jsme na konec chodby. Prošli jsme kolem automatu na Sparkle-Colu (tenhle byl velký s plakátem, který ukazoval Fluttershy, jak pije její oblíbený mrkvový nápoj s téměř orgasmickým výrazem) a automatu na munici, který byl už dávno zničený a vyrabovaný. Konec chodby byl upravený falešnou skálou, aby to vypadalo, že se chodba mění v temnou jeskyni. Iluze by byla opravdu přesvědčivá, pokud by ze stropu nevypadla hromada montážní pěny a neodhalila kabeláž na zdi.

Když jsme vešli do chodby, celou chodbou se roznesly vibrace a rozsvítila se světla. Ty se zaměřily na obrovské dveře do Stájí.

Opět se ozval hlas Sweetie Belle. Nahrávka byla poškozená, na začátku mluvila pomalu, takže chvíli to znělo, jako když mluví SteelHooves.

„Stáj-Tech vás vítá v našich nových podzemních stájích, které obsahují patentovanou technologii BVU. BVU technologie je produkt velmi pečlivé a tvrdé snahy vědců Stáj-Techu, kteří celé roky pracovali na návrzích podle tří základních článků postapokalyptického přežití: Bezpečnost, Vymoženosti a Udržitelnost.“

Podívali jsme se s Velvet na sebe.

Dveře Stájí číslo „nula“ se otevřely a začala hrát hudba simulující otevírání opravdových dveří. Žlutá signální světla dotvořila celou simulaci. Tohle ve Stájích Dvě nebylo.

„Vy a vaši milovaní budete moci spát v bezpečí, neboť neproniknutelné dveře Stájí byly navrženy, aby překonaly i výbuch samotné Moržárové bomby, kterou by zebří vetřelci přinesli až k vašemu novému bezpečnému domovu. (Předpokládaná pravděpodobnost úspěchu je jen malých sedm procent, a to za předpokladu, že by se takový nepředpokládaný kousek podařil.) Mohutné dveře Stájí ochrání vaši rodinu.“

Páni.

Velvet se zasmála. Než jsem se dokázala zastavit, zašeptala jsem „Velvetiny dveře se neotevřou každému.“ Zalapala jsem po dechu a rychle jsem se opravila: „Totiž, dveře Stájí Dvě.“ Pozdě. Jednorožka s šarlatovými a zlatými pruhy v bílé hřívě mě uzemnila pohledem, který mi řekl, že zbytek téhle prohlídky už neuvidím. Krucipísek, občas mou matku nenávidím. Ne, že by můj prostořeký jazyk byla její vina… ale byla.

„Pořád se bojíte, že vaším novým domovem bude ten temný rozpadlý sklep? Nechť magické světlo BVU technologie rozptýlí vaše obavy. Díky magické energii Vrchní klisny vašich Stájí bude každá Stáj osvětlena realistickým slunečním svitem se svým charakteristickým teplem a radostí, a to i v podzemí.“ Sweetie Belle pokračovala. „A v noci bude světlo stíněné, díky  technologii zemních poníků.“

Tohle byla nejpřesnější ukázka výstavy. Chodbová světla s všudypřítomným vrněním. Jasně, že „noční osvětlení“ fungovalo šestnáct hodin denně, každý den, celou dobu. Realistické sluneční světlo Vrchní klisny bylo jen u jablečného sadu. A podle barvy a chuti těch věcí, kterým jsme říkali jablka, jsem pochybovala, že bylo „plně realistické“.

„Trápí vás bezpečnost? Nebojte se. Každá Stáj má svoji ochranku a plnou zbrojnici. Kamerový systém „Přátelská Pie“ umožňuje Vrchni klisně dohled nad všemi veřejnými oblastmi, aniž by bylo narušováno vaše soukromí.“ Nahraný hlas Sweetie Belle se zdál být touto vymožeností obzvlášť potěšen. „Tady ve Stáj-Techu věříme, že si každý poník zaslouží svoje soukromí, aniž by byl nějak ošizen na bezpečnosti.“

Procházeli jsme se bizarní napodobeninou Stájí. Jejich rozvržení vůbec nebylo jako u těch opravdových. Tohle bylo víc připomínala jízdu na horské dráze v zábavním parku než opravdový kryt. Každých několik metrů jsme se dívali obrovským oknem do uzavřených místností, kde byly figuríny, co hrály scény z utopického života v podzemí. U každého okna nám duch Sweetie Belle říkal, jak úžasné to ve Stájích bude.

Po všech těch Stájích, které jsem navštívila, mě tohle začalo nesmírně děsit. Nedokázala jsem přestat přemýšlet o tom, jak se ze Stájí staly smrtelné pasti, které vůbec nesplňovaly tyhle sliby. Když jsem viděla, jak na jednotlivé výjevy reaguje Calamity, udělalo se mi mnohem hůř.

„Ve Stáj-Techu jsme mysleli opravdu na všechno. Víme, že po případné megakouzlové apokalypse může Equestrii trvat ne měsíce, ale desetiletí, než se zotaví. Ti z nás, kteří se rozhodnou přežít zničení světa a dožít své životy v podzemí, budou vychovávat novou generaci, která o světě venku nebude mít ponětí. Každá Stáj bude mít Jablečný Sad Stáj-Techu, aby pro rostoucí komunitu bylo dost potravin. A to včetně trávy pro kopýtka vašich dětí a mlžných fontánek, které vytvoří duhu, a to díky našemu patentovanému BVU filtračnímu čipu.“

Došlo ostatním Stájím jídlo? Jablečný Sad ve Stájích Dvě byl, jednoduše řečeno, obrovský. Mohlo by to vysvětlit, proč ostatní části Stáje nebyly osvětlené magickým slunečním světlem. Navrhl Stáj-Tech ostatní sady Stájí, aby podporovaly maximálně jednu nebo dvě generace? Nebo Sweetie Belle cíleně mírnila to, co mělo budoucí obyvatele Stájí čekat, a co pro ně se svými dvěma přáteli plánovala?

„Ovšem, všichni doufáme a modlíme se, aby tyto Stáje nebyly nikdy potřeba. Ale copak si z nás může kdokoliv dovolit to riziko a vystavit naše milované plíživé smrti magické devastace?“

Velvet Remedy byla na pokraji pláče. Zasáhla ji slova jejího předka, kterou jsme znali jako první Vrchní klisnu Stájí Dvě – Stájí, jejich úkol byl nás dole udržet v bezpečí, navěky.

Nebo, vzpomněla jsem si, dokud Spike nenajde správné poníky pro Equestrijské Zahrady.

„Nemohu uvěřit, že ste žili v takovým místě,“ řekl Calamity, když prohlídka skončila. „Totiž na jednom, který fakt fungovalo. Tohle… všecko vysvětluje.“

Otevřela jsem pusu, ale neměla jsem slov. Vyšlo jen malé fňuknutí.

„Doufáme, že se vám tato prohlídka líbila. Pokud máte nějaké dotazy, obraťte se na poníky u stolů v lobby. Naši přátelští zaměstnanci vám budou rádi nápomocni.“

***                    ***                     ***

Čekali jsme v dlouhé chodbě plné ztrouchnivělého dřeva u dveří kanceláře Staršiny Blueberry Sabre. Sledovaly nás pohledy ochranky v brnění, zatímco SteelHooves v soukromí mluvil s jejich velitelkou.

Snažila jsem se bavit s Makovkou. Šlo mi to, dokud jsem se nezeptala, co si myslí o Přísaze. Zajímalo mě, jestli na ni má stejný názor jako měl Rytíř Kop. Místo toho mi jen odpověděla, že s cizinci (nebo „domorodci“, jak nás nazvala) bylo zakázané o Přísaze mluvit. Poté ignorovala jakékoliv mé snahy s ní mluvit. Nedokázala jsem rozlišit, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem ji hluboce urazila, nebo kvůli ostatním Pancéřníkům, kteří ji sledovali.

Místo toho jsem se snažila poslouchat debatu ve vedlejší místnosti, ale pak mi došlo, že mě strážní nepustí ke dveřím. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem chtěla slyšet vše, co se uvnitř proneslo. Jistě, byly tam věci, které se nás přímo týkaly, například SteelHoovesova mise. Ale také tam mohli probírat i víc než jen vnitřní politiku a současné záležitosti u Pancéřníků. Věci, do kterých mi nic nebylo. A poté, co jsem tak nezvaně vstoupila do jeho vzpomínky, jsem nechtěla znovu narušit jeho soukromí tak brzy.

A co víc, uvědomila jsem si, že opravdu nechci nic vědět. Pancéřníci byli… odporní.

SteelHooves byl Pancéřník. Nejen bývalý člen, který nosil brnění, které (z nějakého mně neznámého důvodu) nemohl sundat, ale aktivní člen celé organizace. Hvězdný Paladin. Nevěděla jsem, co to přesně obnáší, ale znělo to působivě.

Díky koulím paměti a krátkým rozhovorům jsem se o mém nejnovějším společníkovi (tedy, nejnovějším čtyřnohém společníkovi) začala dozvídat mnoho užitečného. Zjistila jsem, že většinu z toho beru, i když ne úplně jednoduše. Cítila jsem, že mu mohu věřit… v rámci určitých hranic… a říkat mu přítel. Ale jeho přístup k některým věcem a jeho nestálá loajalita mě docela trápily.

Čím víc jsem se dozvěděla o něm, tím víc jsem věděla i o Pancéřnících. Zajímalo mě, jak přemýšleli o SteelHoovesovi… a o Applejack, klisně z toho speciálního úzkého kruhu přátel, které Spike osobně znal, a kterou jsem měla ráda, i když nás oddělovala dvě století. Ten fakt, že existovali obránci, kteří ctili hodnoty staré doby, byl jako nadějná záře, vrhajicí světlo na celou pustinu.

Ale Pancéřníci jako takoví, nebo alespoň jejich většina, mi přišli jen jako lépe vyzbrojení a lépe organizovaní nájezdníci. Nepotřebovali znásilňovat a plenit. Nepotřebovali zdobit své zdi zohavenými mrtvolami. Jediné, co potřebovali, bylo nechat ostatní poníky trpět, hladovět a umírat, zatímco shromažďovali technologie, které by mohly udělat mnoho dobrého. Byli jako Spike, jen neměli onen vznešený důvod pro sebeobětování, které by ospravedlnilo jejich činnost.

Zamračila jsem se nad svými myšlenkami. Raději jsem se opět věnovala současnosti. Podívala jsem se na chodbu. Protože jsem neodposlouchávala konverzaci za dveřmi, nandala jsem si sluchátko a naladila Fillydelphské vysílání. Ale místo Red Eye hrál jen další „Pochod Paraspritů“. Podívala jsem se na své přátele. Velvet seděla vedle Calamityho. Oba se občas podívali na dveře do kanceláře Staršiny, zatímco Velvet vysvětlovala, jak to ve Stájích skutečně probíhalo a jak moc se to od té ukázky lišilo.

Přemýšlela jsem, že bych se k jejich konverzaci přidala, ale už jsem jí většinu prošvihla. A jak Makovka tak i ostatní strážci byli uzavřeni do sebe a nechtěli mluvit. Tak jsem jen tak seděla a začala se nudit. Dívala jsem se na obrazy na zdi. Dávno vybledlé olejomalby budov. Jednu jsem horko těžko rozeznala. Továrna Červený jezdec.

Vstala jsem a prohlédla si blíže ty obrazy. Byly tu i podstavce, každý měl malý architektonický model. Většina z těch modelů byla zničená váhou dvou století. Ale některé stále stály – jako důkaz neskutečných schopností onoho modeláře.

Když Stáj-Tech něco postavil, dělal to tak, aby to vydrželo.

Zrovna jsem si chtěla sundat sluchátko, když písnička skončila (něco hrozně patriotického a zároveň plné zvuků hoboje), a Red Eye začal mluvit.

„Přátelé, povím vám malé tajemství. Bude to jen mezi námi. Nebyl jsem vždy takový, jaký jsem dnes. Býval jsem mladý, nezodpovědný a bez zájmu. Neznal jsem cenu práce a dřiny. Ani se to ode mě nečekalo. Byl jsem dítě, a dětství, to je čas nevinnosti. Čas objevů. Čas radosti a růstu.

Měl jsem štěstí, větší než jsem si zasloužil. Měl jsem spoustu bezpečného prostoru, který jsem mohl objevovat. Daleko od nebezpečí Equestirjské pustiny. A také jsem měl společnost, mého milovaného psa, Wintera. Tolik dobrodružství jsme spolu zažili.

Zní to krásně, že ano? Čas míru a radosti, ke kterému se mohu vrátit na konci těžkého dne, poté, co na mě Pustina vrhne všechny své horory a utrpení. Mezi vizemi mé mírumilovné minulosti a nádherné světlé budoucnosti nacházím sílu vydržet jakoukoliv těžkou zkoušku.

Avšak… mé dětství, tak groteskní, ideální a bezpečné… je to skutečně něco, co si i vaše dítě může užít? Pověz mi, Pustino, kolik dětí je dnes skutečně šťastnými? Bez starostí?

Naneštěstí všichni známe odpověď. Žádné. Ano, dnes je Equestrie tvrdá, nepříjemná a nesmírně krutá. Naše děti žijí ve strachu, násilí, znásilňování a smrti. Tento zamořený svět je pro naše děti jen neutuchajícím utrpením a příliš často i s krutým koncem. Žádná radost, žádná naděje.

Už ani chvíli! Tohle skončí. Ano, nenecháme to zajít ještě dál. Jednoho dne vytvoříme Novou Equestrii, místo, kde bude opět ta krásná, ničím neohraničená, všudypřítomná bezpečnost, kterou jsme si kdysi tak užívali… již nemůžeme nechávat naše děti trpět. Naši vůdcové v minulosti zapomněli, jak moc jsme si měli vážit našich dětí, každého hřebečka, každé klisničky, když na nás tak arogantně vypustili všechnu tu hrůzu. Ale my, kteří jsme si prošli peklem, víme. My chceme zářnou budoucnost.

Na všech místech, která jsme už stihli získat zpět, víme, jak jsou pro mě naši mladí důležití. Všechny oběti děláme pro ně. Dáváme jim lepší místo. A mezitím jim musíme poskytnout všechno bezpečí, které jim jsme schopni dát.

A dáme jim ještě víc, přátelé. Mnohem víc. Dáme jim školy, kde se mohou učit, lékařská centra, kde se zadarmo postaráme o jejich bolístky – nejlepší lékařská centra v Equestrii, a domovy, kde můžeme žít spolu s našimi dětmi, a přátelit se, pod pečlivým dohledem všech našich milujících osvědčených klisen a hřebců.

Brzy armáda Dětí Jednoty přijde do vašeho města. Nikoliv jako invazní armáda, to vůbec ne. Ale jako armáda inženýrů, učitelů a doktorů. Znovu postaví vaše školy, zajistí nemocnice, které opět vyléčí náš zjizvený a utrápený národ, a přinesou Slova Bohyně, abyste se i vy mohli připojit k Jednotě.

A pak si budou znovu moci naše děti hrát.“

Dveře kanceláře se otevřely a vyšel SteelHooves.

„Littlepip, můžeš na moment dovnitř?“

***                    ***                     ***

Staršina Blueberry Sabre byla první Pancéřnicí, kterou jsem viděla bez brnění. Byla trochu postarší. Když byla v mém věku (nebo klidně i ve Velvetině) tak musela být opravdu krásná. Měla blankytně modrou srst a její hříva a ocas byly kdysi borůvkově fialové. Nyní bylo obojí stříbřitě šedivé, i když pořád ještě měla několik pramínků své původní barvy. Neviděla jsem její znaménko. Její oděv kryl většinu jejího těla.

SteelHooves mě navedl dovnitř a zavřel dveře svým okovaným ocasem. Blueberry Sabre stála přede mnou za těžkým železným stolem, jehož tvar a design připomínal lešení. Jedno kopýtko měla na stole, ačkoliv bližším pohledem bylo poznat, že se ho nedotýkala. Mezi kopýtkem a stolem byla černá koule paměti.

„Littlepip,“ řekl SteelHooves podivně nervózním hlasem. „Potřebuji, aby ses podívala do koule a řekla mi, co je uvnitř.“

Zmateně jsem se na něj podívala. Pak na Staršinu Pancéřníků. Přikývla s úšklebkem, který vypadal ošklivě na jinak pěkném obličeji.

„Dobře,“ řekla jsem a pomalu přišla ke stolu. Má zdrženlivost mě překvapila. Něco bylo špatně. I tak jsem ale udělala, co mi SteelHooves řekl. Rohem jsem se dotkla koule a soustředila se. Svět okolo se smyl a realita zmizela. Začala jsem panikařit, neboť mě napadlo, že se mě jen snažili znehybnit. Vzpomněla jsem si, jak mě Velvet postřelila otrávenou jehlovkou.

A pak se mé vědomí přeneslo úplně.

<-=======ooO Ooo=======->

Nejprve se mi probudil čich. Než jsem dokázala spatřit stodolu, ucítila jsem vůni sena, a pak mnoho dalších, mnohem méně příjemných pachů země. Pak se probudil zrak. Viděla jsem sluneční světlo, čisté a nezastíněné, jak proniká skrz došky na střeše. Pak hmat. Nejprve pocit kabátu, který jsem měla. Hrubý, ale příjemný. A pak…

Cítila jsem se zvláštně.

Tělo bylo jiné… ale nedokázala jsem pochopit jakým způsobem. Byla jsem v ponících, to, že nemám roh, mě už nijak nevzrušovalo. Tělo ale bylo jiné než nadrženého chlapa, dokonce jiné než Spikovo. Pořád jsem se cítila zvláštně. Jako kdyby mě něco svědilo a já se nemohla podrbat.

Můj host stál za slaměnou postelí a díval se na dvě známé klisny, které k ní šly do stodoly. Prošly kolem mě, aniž by mi věnovaly jediný pohled.

„Takže vo čems to chtěla mluvit, Rarity, že se tu musíme skrejvat ve stodole?“

„Inu,“ řekla elegantní bílá jednorožka, a podívala se na svou pihovatou kamarádku s blond hřívou. „Rainbow Dash mi říkala, že s tebou minulý týden na Slavnosti Letního Slunovratu flirtovala a prý ti nevadí, že…“

Chtěla jsem se zasmát. Rarity měla skvělý tón mezi pomlouváním a pobízivostí. Ale i já jsem dokázala poznat, že si s tou oranžovou klisnou jenom hraje. Říkejme tomu třeba intuice, ale poznala jsem, že Rarity je jen na hřebce. A o to směšněji vypadal výraz její vesnické kamarádky.

„Ale houbeles!“ Applejack skoro zakřičela a postavila se na zadní. „Ježkovy voči, snad ne i ty! Rainbow byla nalitá. Znovu. A já jí řekla…“

Přála jsem si, aby se můj host zasmál. Bylo těžké cítit se v nitru tak k popukání, když tělo nespolupracovalo. Ale aspoň jsem mohla Applesnackovi říct, že vše, co jsem tu viděla, bylo k ničemu.

Applejack se opět postavila na všechny čtyři, když Rarity nedokázala dost rychle zastavit svůj smích.

„U všech všudy…“ Applejack si dupla. „Tos mě táhla takovou dálku, aby sis se mnou hrála?“ Praštila se do čela. „Ach jo… tohle byl nápad Rainbow? Další z jejích žertíků, že jo?“

„Vlastně… ano,“ přiznala Rarity. „Byl to její nápad…“

„Já to věděla!“ zafrkala Applejack a opět dupla.

„…ale opravdu s tebou musím o něčem mluvit,“ řekla jednorožka a najednou byl její tón smrtelně vážný.

Applejack poznala, že se nálada změnila. Zábava, i když na její účet, byla ta tam. „Co se děje?“

„Nalezla jsem… jistou novou magii,“ řekla Rarity opatrně. „Zebří magii.“ Dupla, a prohlížela si reakci oranžové klisny.

„Myslíš jako ty věci, které kdysi Zecora vařila?“

„Ne úplně.“ Rarity zněla víc tiše. „Slyšela jsi někdy o duševní dóze?“

Applejack zírala na svou kamarádku s fialovou hřívou. „Ne. A nejsem si jistá, jestli vůbec chci.“

Ale Rarity se nedala zastavit. „Duševní dóza je předmět… vlastně jakýkoliv předmět, nemusí to být nutně dóza… do které vtělíš svou duši.“

Applejack vypadala zaraženě, ale jednorožka pokračovala. Jako kdyby teď, poté co začala mluvit, se nedala zastavit, dokud nebude vše vyřčené. „Když vložíš duši do duševní dózy, ten objekt to změní. Okamžitě se stane nezničitelným. A ta duše může ten předmět očarovat…“ Jednorožka se zastavila a přemýšlela, pak dodala: „Stane se to základem, skoro jako magický rám pro megakouzla.“

„Rarity!“ zalkla se Applejack. „Do čeho ses to jenom namočila. Kdes k tomu vůbec přišla? Tohle je…“ Oranžová klisna zašeptala: „Tohle je nekromancie!“

Rarity se podívala na svou kamarádku, a přikývla, její oči byly otevřené. „Já vím.“ A odpověděla: „Je to z knihy, kterou zebry nazývají Černá Kniha.“ Zastavila se a přemýšlela. „Totiž, Černá Kniha něčeho, co nedokážu vyslovit. Jméno, které nemá žádné samohlásky tam, kde by mělo. Je plná nepředstavitelných věcí. Duševní dózy, zkratková kouzla, magie, která trhá duše na kusy…“

S každým slovem byla tvář Applejack víc a víc vyděšená. Rarity si toho úplně nevšímala. Zašklebila se, jako kdyby právě odhalila nějaký velmi peprný klep. „Pokud věříš tomu, co se povídá o jejím vzniku, říkají, že ji prý stvořil nějaký šílený zebří alchymista, který komunikoval s hvězdami prostřednictvím svých snů.“

„Kdo jsou „oni“?“ zeptala se Applejack ale nikdy nedostala odpověď.

„Podívej, chápu, že to zní příšerně, a můj první instinkt byl celou knížku hodit do kamen,“ řekla Rarity. Poprvé od začátku konverzace se zdálo, že si Applejack ulevila. Ale netrvalo to dlouho.

„Ale můj vrchní kouzelník Ministerstva říká, že tu magii na trhání duší dokáže přepracovat, a vytvořit z ní velmi delikátní kouzlo, které mu dovolí vzít jen malou část poníkovské duše. Dost na vytvoření duševní dózy, ale málo na to zranit subjekt celého kouzla.“

„A… proč bys to chtěla udělat?“

„Přemýšlej o tom, Applejack! Jaký voják by se nechtěl vzdát části své duše, aby posílil své brnění tak, že jím nepronikne jediná střela? Nebo svou zbraň?“ Rarity se zdála být nadšená celou myšlenkou. „A už by nemuseli nosit ty ošklivé plechovky z tvého Ministerstva. Mohli by mít nádherné neprůstřelné šaty. Krásné šaty!“

Applejack začala skřípat zuby.

„Nejenže by naši vojáci vypadali nádherně, ale byli by chránění před nepřátelskou palbou,“ pokračovala. „Nemuseli by nosit těžké brnění. Doteď byla nízká mobilita příliš vysokou cenou za ochranu před střelbou, ale nyní…“

„Rarity?“

Jednorožka se zastavila a dala kopyto na Applejackino rameno. „Applejack, přemýšlej. Nikdo z tvé rodiny už by nemusel umřít v bitvě. Pokud by měl Big Macintosh…“

„NE!“

Rarity popošla o krok vzad, jako by se spálila o náhlý výbuch její kamarádky. Ale oranžová zemní klisna nebyla ještě hotová. Vyšla vpřed ke své kamarádce a zarazila jí kopyto do hrudi. „Neopovažuj se do téhle černoty zatahovat mýho bratra!“

Rarity se zalkla a rozšířily se jí oči.

„Už ani slovo!“ řekla Applejack. „Už vod tebe nechci slyšet jediný slovo. Tohle je… hrozný. Žádnej voják by nedal, co chceš. A i kdyby chtěli, jak bychom je mohli nechat? Tohle je moc velká cena! Nemyslíš, že kdyby to nemělo nějaký hrozný následky, že by to na nás už zebry dávno použily? Neproniknutelný brnění, zbraně co projdou čímkoliv, nebo ještě hůř?“

„Já…“ Rarity se zastavila. Sklopila pohled a tváře jí zaplavila vlna studu. „Ach… máš pravdu. Já… nevím, co jsem si to jen myslela!“

Applejack vydechla úlevou. „To je dobrý, zlato. Bylo to lákavý a nepromyslela sis to. To se vobčas stává.“

Jednorožka se podívala na Applejack a slabě se usmála. „Inu,… jsem ráda, že mám kamarádku, která mi řekne upřímný názor.“

Applejack se zasmála. „Navěky dobrý. Musím se teď vrátit do Canterlotu a pokračovat na svých návrzích. A ty máš taky co dělat. Vo tomhle už nikdy neřekneme ani slovo.“

„Jako kdyby se to nikdy nestalo,“ řekla Rarity s vřelým díkem ve hlase.

„Jako kdyby se to nikdy nestalo,“ souhlasila Applejack.

Rarity se s Applejack objaly. Pak se jednorožka elegantně otočila a odešla ze stodoly pryč.

„Hej,“ zavolala Applejack. Její kamarádka se zastavila a ohlédla se. „A až se vrátíš, tak tu knížku spal. Nebo ještě líp, ať to někdo udělá za tebe,“ řekla oranžová klisna. „Mám dojem, že i pouhý čtení ti pěkně zamotá kebuli.“

Rarity zvedla kopýtko a v zamyšlení si pohladila tvář. Pak přikývla. „Ano, myslím, že máš pravdu, Applejack.“ Pak se elegantně zamračila. „Ta knížka je nebezpečná.“

Applejack sledovala Rarity, jak otvírá dveře a odchází pryč. Můj host se konečně pohnul. Tiše popošel stranou tak, aby nevydal jediný zvuk, a sledoval tu jednorožku.

„Hej!“ zavolala ještě Applejack a proběhla kolem mě tak rychle, až se můj plášť zatřepotal. Vyběhla ze dveří a zavolal: „A jestli tě do něčeho Rainbow přece jen navezla, tak se to vobjetí nepočítá!“

<-=======ooO Ooo=======->

Byla jsem zpět. Zpátky ve svém těle, a zpátky v přítomnosti SteelHoovese a Blueberry Sabre, Pancéřníků s vysokými hodnostmi. Nositelé těch „ošklivých plechovek“, které Applejack navrhla. V hlavě mi opět začalo šrotovat. Pomalu jsem dávala skládačku dohromady. První myšlenka, která mi prolétla hlavou, byla ta o Applejack a Rarity ve Spikově vzpomínce:

„Fakt doufám, že to nemá co dělat s… tou… věcí, vo který nemluvíme.“

„Ale ne, drahá. Ten projekt skončil už před mnoha lety.“

SteelHooves mé řešení skládačky přerušil svým necharakteristickým tónem. „Nuže, co bylo v té vzpomínce?“

Mrkla jsem. Už jsem si nemyslela, že by ten problém byl v Applejackině věrnosti, o tu nikdy nešlo. Ale nechápala jsem, co tím chce SteelHooves naznačit. Je jasné, že Applejack tu myšlenku své kamarádce vymluvila. Jinak by takové brnění přežilo až do dneška.

„Byla to… konverzace,“ řekla jsem. Snažila jsem se vymyslet, co jim chci vlastně říct. „Mezi klisnami Ministerstva Technologie a Ministerstva Projevu.“ Přemýšlela jsem, jestli mám říct Ministerstva Válečných Technologií, ale už bylo pozdě.

„Dlouhá konverzace o několika tématech, většina byla nezajímavá.“ Řekla jsem a ani jsem moc nelhala. „Co přesně vás zajímá?“

SteelHooves zavrtěl hlavou. „Pokud bych ti to řekl, změnilo by to tvou odpověď.“

Staršina Blueberry Sabre zafrkala. „Pokud ne ty, tak já s tím problém nemám.“ Postarší klisna se na mě usmála. „Řekni mu, že ta vzpomínka dokazuje, že hodnoty Klisny ministerstva, které tak tvrdohlavě brání, jsou fikce. Vzpomínka dokazuje, že jí na životech vojáků nikdy nezáleželo, že jen chtěla podporovat své návrhy. A pak, když někdo jiný přišel s něčím mnohem lepším, postarala se, aby to nevyšlo.“

No tak to teda ani omylem.

Mrkla jsem a cítila se naštvaně. Takže o tomhle to je? Ze všech těch špatných věcí v celé vzpomínce, Staršina Pancéřníků se zajímala jen o tohle? Tak na to zapomeň.

Napřímila jsem se jak mi jen mé malé tělo dovolilo a zaštěkala jsem: „Co kdybych vám řekla, co jsem ve vzpomínce neviděla?“

Blueberry Sabre mrkla překvapením. SteelHooves udělal nejistý krok ku mně.

„Co jsem neviděla, byl můj host!“ Z nechápavého pohledu staršininých očí mi došlo, že používám termíny, které jsem si sama vymyslela. Nevěděla jsem, jak správně říct, kdo byl správný vlastník celé vzpomínky. Na tom nezáleželo. Staršina je zemní poník. Bez rekolektoru tu vzpomínku stejně neviděla. Najednou se zdálo velmi pravděpodobné, že celou vzpomínku vlastně vůbec neviděla, a nebo to bylo před mnoha lety a už si ji nepamatovala tak přesně.

Zkusila jsem to znovu a snažila se držet vztek co nejpevněji na uzdě. „Neviděla jsem, čí to byla vzpomínka. Ani čelo. A i když to není nic neobvyklého, jsem si jistá, že ani jedna z Klisen ministerstev tu osobu také neviděly. Nemyslím si, že by to byl ten typ konverzace, který by někdo pronesl, pokud by u nich byl ještě někdo jiný.“

Jak staršina, tak SteelHooves mi až do poslední chvíle věnovali pozornost.

„Co jsem viděla, bylo, jak někdo tajně sleduje obě Klisny ministerstev. Ta osoba byla neviditelná.“ Vzpomněla jsem si na tu svědivou nezvyklost. „A myslím si, že to byla zebra. Jsem si jistá, že jsem právě viděla zebří vzpomínku.“

A další část skládanky zapadla na své místo. Vzala jsem si PipBuck a řekla: „Tohle jsem našla v troskách náborového centra nedaleko zařízení v Shattered Hoofu.“ Přehrála jsem starou nahrávku a sundala sluchátko, aby to mohli všichni slyšet:

„Posílám ti jeden z přístrojů nalezených po bitvě o hřeben Shattered Hoof. Rozvědka říká, že zebry vyvinuly zařízení na neviditelnost, ale tohle vypadá jako něco, co vyvinulo Ministerstvo Magie. Skoro jako PipBuck a dokonce to je kompatibilní. Nerad to říkám, ale vypadá to, že máme v zádech zrádce. Pokud někdo z M.M.V. (Ministerstva Magických Věd) předává magickou technologii zebrám, Princezna s tím bude muset něco udělat.“

***                    ***                     ***

Po nahrávce následovala bujná diskuze, ale jediný výsledek byl, že jsem si zajistila alespoň trochu důvěry Staršiny, a úplně změnila téma jejich původní hádky.

O hodinu později Staršina Blueberry Sabre vstala, přešla k oknu a dívala se na ostře rudou zář z ohraničené části Fillydelphie.

„Pokud tam půjdeš, nemůžeš to udělat takhle,“ řekla. „Můžeš zapomenout na brnění, arzenál i na skupinu spolubojovníků.“

„Ale proč?“ zeptala jsem se. „Přes zeď nás dostanu snadno. Až najdeme mezeru v hlídkách, přelevituju nás na druhou stranu.“ To byl, tak nějak celkem, můj plán.

„Protože,“ řekla a otočila se na mě, „Se nikdy k Red Eyeovi takhle nedostaneš. Je vždy pod ochranou. Pokud ho nebrání hejno gryfů, jsou u něj ti zatracení alicorni. Při první známce potíží nasedne do leteckého kočáru a opustí město. Nemáš nejmenší šanci ho chytit.“

Kruci. Byla jsem si tak jistá, že se k němu proplížím, ale teď, když zmínila ty alicorny… Mělo mě napadnout, že to nebude tak jednoduchý. Ale krucinál, hodlám to alespoň zkusit, než abych se potupně vrátila domů. Ne po tak čerstvé připomínce, co ti otrokáři dělají nevinným poníkům.

„Mohu ti pomoct,“ řekla Staršina. „Pokud mi pomůžeš na oplátku.“

Ou. Takže to bude jeden z těchhle dnů.

Staršina mi představila plán. Dokáže mě dostat dovnitř a možná i jednoho z mých druhů… jen v hadrech otroků. Beze zbraní a vybavení. Od té chvíle pak budu jednat na vlastní kopyto, ideálně si získám Red Eyeovu důvěru, než abych zabila kohokoliv na potkání. Ta druhá metoda by nevyšla ze stejného důvodu jako tajný útok.

„Budeš se bát víc svých spoluvězňů než hlídek,“ řekla. „Red Eyeova armáda začala zotročovat i bandy nájezdníků a nahnala je do práce. Někteří jsou fakt nechutná sorta.“

Ten plán zněl líp a líp.

„A co ode mě chceš na oplátku?“ zeptala jsem se konečně.

„Dvě věci,“ řekla Blueberry Sabre a spolu s ní jsme vyšli z kanceláře. „Zaprvé, Red Eye vyvinul druh motoru, který poháněla radiace. Otroci těží jaderný odpad z Fillydelphského kráteru, který mění v užitečnou energii, co pohání jeho továrny.“

SteelHooves zaržál. „Tak tohle mění situaci.“ Red Eyeovy sliby, že znovu vybuduje Equestrijskou infrastrukturu, byly najednou mnohem více pravdivé.

„Vskutku,“ řekla Blueberry Sabre. Otočila se na mě. „Chci plány toho motoru.“

Dobře. Plány Radiačního motoru. To je číslo jedna. „A číslo dvě?“

Pancéřnice se ještě více zamračila. „Naše rozvědka říká, že se Red Eyeovi podařilo získat něco jako Zkratkové kouzlo.“

Hrklo ve mně. O téhle magii jsem slyšela ani ne před dvěma hodinami a rozhodně ne v příjemném kontextu.

„Chci, abys získala všechny informace, co se dají. A co nemůžeš vzít, znič.“ Staršina dupla oběma kopyty. „Ať se výzkum vypaří.“

Zvedla jsem obočí. „Odkdy se Ministerstvo Válečných Technologií zajímá o výzkum kouzel?“

SteelHooves mě přerušil. „Od té doby, co jde o přežití,“ vysvětlil. „Zebry vyvinuly zkratková očarování během války. Zebry ho používaly například na vytvoření moržárového výbuchu… mnohem menší verze megakouzla, které už znáš… se zebří zkratkou. S ní mohla zebra nakráčet do davu poníků, spustit výbuch a zabít kohokoliv na dva bloky daleko, aniž by měla jediné škrábnutí.“

Myšlenka na neviditelnou zebru, která vešla doprostřed naplněného Stájního atria během jednoho z Velvetiných koncertů se uhnízdila v mé mysli a odmítala zmizet.

„Jednorožci Ministerstva Magických Věd nedokázali to kouzlo prolomit, než šlo všechno do pekel,“ oznámila mi Blueberry. „Ale je nemožné vědět, jak moc byli blízko. A proto jak moc blízko je red Eye. Myslím si, že teď už ti je jasné, proč je v nejlepším zájmu všech ten výzkum zničit, než ho stihne dokončit.“

Přikývla jsem a představovala si alicorní zkratkové kouzlo. U Bohyní!

„Takže,“ zeptala se Staršina. „Souhlasíš s mojí nabídkou?“

I když jsem opravdu nechtěla, neviděla jsem jinou možnost. Teď už ne, když pouhé zabití Red Eye nebylo dost.

***                    ***                     ***

„Tohle je tak blbej plán.“

Vzdychla jsem si a podívala se na mé přátele. „Naprosto, ale je to nejlepší plán jaký máme.“

„Nenechám tě tam jít samotnou!“ trval na svém Calamity. „Obzvlášť beze zbraní!“

Usmála jsem se na jeho věrnost. „Nebudu úplně beze zbraní,“ ujistila jsem ho. „Můj roh mi neseberou. A můj PipBuck taky ne.“ Místo toho mi přední nohy zabalili do obzvlášť tlustých hadrů.

„Proč musíš jít samotná?“ zeptala se Velvet a skoro prosila. Plán se jí líbil ještě méně než Calamitymu.

„Protože…“ Protože nechci, aby na tebe ti prašiví otrokáři vztáhli kopyto. Jsi skvělá. A tam uvnitř je špatné být krásnou. „Potřebuji tě zde. Nejsi bojovník, a tamto místo je plné zotročených nájezdníků.“ Prosím, ať ti to nemusím vysvětlovat úplně!

Velvet se zamračila, ani jedno slovo se jí nelíbilo. Ale neřekla už ani slovo.

„Jeden z nás jde s tebou!“ řekl Calamity. „Tak proč ne já?“

Alespoň u Calamityho jsem byla ráda, že mu mohu dát přímou odpověď. „Dva důvody,“ řekla jsem a na chvíli se cítila až bizarně jako Blueberry Sabre. „Protože jsi pegas, a jen Luna ví, co pegasům dělají. Tady dole vás není zrovna moc.“ Zklamaně jsem stiskla rty. „A protože si myslím, že nás nenechají spolu, až projdeme bránou.“

Calamity nebyl spokojený. „Nezájem. Ať dělaj, co chtěj, já to přežiju. Ale kvůli tomu tě tam nenechám jít samotnou.“

Čekala jsem to, ale stejně jsem cítila alespoň malou vlnu vděčnosti. Ale předtím, než jsem mohla říct druhý důvod, mě přerušila Velvet.

„A co SteelHooves?“

„Nemohu,“ řekl jednoduše. „Pancéřník je trochu… podezřelý.“

Velvet vzdychla. „Všichni víme, že jsi ghůl. Už se nemusíš skrývat v brnění. Můžeš si ho sundat.“

„Nemohu.“

Calamity zvedl hlavu a věnoval SteelHoovesovi jeden zvědavý pohled.

„Proč ne?“ trvala Velvet na svém.

„Protože moje tělo je s brněním srostlé,“ byla jeho odpověď. Všichni jsme se na něj překvapeně podívali.

„Aha!“ Calamity udělal pár kroků zpět. „Ty jsi tenhle ghůl!“

Počkat, ono je ghůlů víc? Už nestačí ghůl a zombie?

Velvet byla stejně překvapená nad odpovědí i nad Calamityho reakcí. „Jaký ghůl?“

„On je Canterlotský Ghůl.“

SteelHooves přikývl. Velvet ani já jsme nechápaly.

„Mohl by mi to někdo vysvětlit?“

Už žádná tajemství.

***                    ***                     ***

Poníci, kteří pochytí enormní množství magické radiace a přežijí, jsou odsouzeni ke krutému rozkladu živých tkání a stanou se ghůlem. Protože zebry používaly mnoho různých druhů megakouzel, je jasné, že se efekty drobně lišily. V mnoha případech jsou tyto rozdíly jen stěží poznatelné a většinou o nich ví jen ghůlové samotní. Ale Canterlotští ghůlové jsou úplně jiný druh. Neboť megakouzlo, které zasáhlo Canterlot, bylo unikátní.

„Když začaly padat bomby,“ řekl SteelHooves, „Princezna Luna celé město obalila magickým štítem. Canterlot byl bombardován stovkami raketových náletů. Žádné neobsahovalo megakouzla, jako ty v raketách na Cloudsdayle a Fillydelphii, ale i tak by bylo hrozné, kdyby zasáhly náš domov. Ale Princezna držela štít.“

S Velvet jsme seděly a poslouchaly jako okouzlené. Calamity nevrle chodil dokola.

„Hlídal jsem stanoviště v jedné vesnici vedle města. Jen těsně mimo perimetr štítu. Moje jednotka měla celé město evakuovat a dostat do nejbližších Stájí. Nárazová vlna z těch raket zabila stovky hned v první minutě. Bombardování trvalo hodiny.“

SteelHooves se hluboce nadechl. Hlas se mu třásl. I když byl schovaný v brnění, bylo poznat, že je tohle pro něj velmi těžká konverzace. I když ten čas od té vzpomínky byl skoro dvě stě let, pořád si pamatoval na všechny ty mrtvé. Teprve později jsem se dozvěděla, že to bylo kvůli tomu, co se stalo potom.

„Applejack byla se mnou. Když začaly nálety, utekla do Ponyvillu a nechala nás pracovat, zatímco se ujistila, že se její rodina dostala bezpečně do Stájí Dvě.“

Najednou jsem začala přemýšlet, jestli se tam Applejack dostala. Co když byly Stáje zavřené? Uviděla jsem, jak na mě Velvet kouká, a předpokládala jsem, že myslí na to samé.

„Ale ty nálety byly jen částí celého plánu. Megakouzlo bylo už dávno ve městě. Velmi unikátní… přeci jen mělo zabít nejen tři čtvrtě milionu poníků, ale i Lunu a Celestii.“

„Růžový mrak,“ řekl Calamity a zastavil se.

„Ano.“

Calamity na chvíli přebral vedení příběhu. „Růžový mrak je… byl… velmi radioaktivní entropický nekromantický plyn. Jako taint, ale vůbec nezáleželo, jestli máte plynové masky. Nic před ním nedokáže ochránit. Čehokoliv se dotkne, vcucne se dovnitř a začne ničit. Slyšel jsem příběhy o tělech, které se napůl přitavily k chodníkům, nebo jejich sedlech, které se spojili s jejich kostmi. I dnes je Canterlot toxický. Ulice a budovy prosákly jako houby a pomalu ho vypouští ven.“

„Zebry se štítem počítaly,“ pokračoval SteelHooves. „Udržel Růžový mrak uvnitř, dost na to, aby otrávil Celestii i Lunu. Když si uvědomily, že umírají, bylo příliš pozdě. Ale stejně držely štít. Trvalo to hodiny. Jedna držela štít, zatímco druhá se snažila nabrat alespoň trochu síly. Na konci už se obě držely, aby dokázaly stát.“

„Proč?“ zeptala jsem se a začaly se mi po obličeji koulet slzy. „Proč jen nenechaly štít zmizet? Město bylo ztracené! Mohly uprchnout.“

„A ty bys to tak udělala?“ zeptal se jednoduše. „Pořád jsem byl v jedné z vesnic, když štít zkolaboval. Město nasálo dost mraku, aby nebyl dotek fatální, ale…“

Calamity opět přidal trochu do mlýna. V hlase měl silnou nechuť. „Když si Luna s Celestií uvědomily, že je mrak zabíjí, uběhlo několik hodin od prvního útoku. Pegasové už uzavřeli oblohu. Vítr začal divočet.“

Se smutným zamáváním křídel, náš Dashitský přítel vysvětlil: „Pokud by Celestie s Lunou zrušily své kouzlo, nejspíš by přežily… i když jen jako pouhé trosky sebe sama. Ale hromada dalších poníků by byla odsouzena k smrti, když by je smetl nekontrolovaný Růžový mrak. A nejen ve městě, ale i v okolních vesnicích, farmách… možná dokonce až v Ponyvillu a ještě dál.“

A soustrastně nás informoval. „Je mi to moc líto. Fakt moc. Ale… Luna ani Celestie už nejsou bohyněmi na obloze, jak vás to učili ve Stájích. Obě Princezny obětovaly svůj život, aby se vaši předci dostali do Stájí živí.“

***                    ***                     ***

Dlouho mi trvalo, než jsem si s Velvet mohla znovu promluvit. Alespoň na chvíli jsme potřebovaly obě klid pro sebe.

Během té chvíle jsem se rozhodla, že se i nadále budu modlit k Celestii i Luně. Bylo mi fuk, že realita je trochu jiná. Pořád ve svém srdci věřím, že jsou tam nahoře. Dívají se na nás. Záleží jim na nás. A dávají nám rady.

Jen jsem prostě nevěděla, co byla pravda a co ne. Uvědomila jsem si, že má víra nejspíš správně nebyla, ale i tak jsem se v to rozhodla věřit.

Znovu jsme se všichni sešli na druhé kolo rozhovoru – se mnou do Fillydelphie nikdo nepůjde. Musím se přiznat, že to otřáslo mou vírou, už jsem se necítila tak sebevědomá. Ale stejně jsem hodlala bojovat až do konce.

„Za druhé,“ řekla jsem Calamitymu a navázala na místo, kde jsme přestali, „jsi pegas.“

„Eh… Lilpip, tohle bylo i číslo jedna.“

„Inu, je to i číslo dvě. Budeš moje únikvá trasa. Stéblo v rybníku. Nikdo jiný nemůže přiletět a zachránit mě, pokud se to všechno pokazí. Potřebuju tě tady, abys mi mohl pomoct.“

Calamity se zamračil, ale zdálo se, že to vzal lépe. „Počkat!“ Podíval se na mě, jako kdybych se ho snažila napálit. „Jak poznám, že seš v průšvihu nebo kde tě najít, když budu tady venku?“

Naštěstí jsem tohle už měla dávno naplánované. „Tihle otrokáři, alespoň ti na těch nižších místech, nejsou moc vzdělaní. Nepoznají, kde končí PipBuck a začíná okraj. Takže si jsem jistá, že do něj můžu přidat nějaký doplněk.“ Usmála jsem se. „To znamená buď StealthBuck nebo tu vysílačku od gryfů.“

Vytáhla jsem obojí. „Vezmu si vysílačku. Ty si vem StealthBuck. SteelHooves ti ho pomůže spustit až…“

„Umim používat StealthBuck,“ přerušil mě Calamity a vzal si to zařízení. „A jak uslyšim tvoje vysílání, chytrolínko, když sám žádnej PipBuck nemám?“

Zasmála jsem se a vytáhla Velvetin. I po těch týdnech cestování jsem ho pořád tahala s sebou. Velvet se na mě ublíženě zamračila.

„Ano, nechala jsem si ho,“ řekla jsem jí, než ona sama mohla něco pronést. „A ano, vím, že ho nechceš nosit. Tohle je jen záložní plán, pokud ten hlavní nevyjde.“

Calamity zvedl obočí. „A to je?“

Vytáhla jsem Homagino hackovací zařízení z batohu. „Mám pro vás důležitou misi, zatímco budu pryč.“ Podívala jsem se po svých společnících a uvědomila si, že na tuhle misi se nikdy nedokázal sestavit lepší tým. „Potřebuji, abyste tohle dostali do Fillydelphské Věže a připojili to k počítači v základech stanice. Jakmile se tak stane, DJ Pon3 bude mít opět oči i hlas po celé Fillydelphii a odstřihne Red Eye. A vy pak můžete naladit jakýkoliv přijímač ve stanici a zachytit tak mé vysílání.“

„Red Eye bude mít v té věži velmi početnou jednotku,“ poznamenal SteelHooves. „Bude to těžká bitva.“

„To budete určitě potřebovat zdravotnici,“ řekla Velvet.

Calamity si upravil klobouk. „Zdá se, že máme plán.“

***                    ***                     ***

„Posluž si,“ řekl SteelHooves a podal mi oplechovaným kopytem poslední ze čtyř koulí paměti. „Ostatní jsi už viděla. Tohle je poslední, než půjdeš.“

Nemyslím si, že jsem byla připravená na další z Applesnackových vzpomínek. Ten den byl doslova emocionální hurikán. Cítila jsem se slabá, jako kdyby mě mělo slabé zafoukání větru dostat do kolen. Vztyčila jsem kopyto a zavrtěla hlavou.

SteelHooves zavrčel. „Vzhledem k tomu, co jsi už viděla, tahle je něžná.“ Trval na svém. „Věříš mi, nebo ne?“

„V rámci mezí,“ přiznala jsem. „Nemáš… v ní s Applejack sex, že ne?“

SteelHooves na mě tiše zíral. Pak kouli položil a nechal ji, ať dojede ke mně po podlaze. „Máš pěkně nestydaté myšlenky.“ Otočil se a odešel pryč.

Dívala jsem se na kouli, které dojela k mému pravému kopytu.

<-=======ooO Ooo=======->

„Tohle není fér!“

Poznala jsem hlas Rainbow Dash dobrou minutu před tím, než jsem ji uviděla.

Byla jsem SteelHooves. Ne Applesnack. Měla jsem na sobě těžké brnění. Můj rozhled byl limitován hledím helmy, ale měla jsem všechny detaily vykreslené Univerzálním Detekčním Systémem. Uvnitř helmy jsem měla přístup ke všemu, co mi dovoloval UDS a PipBuck… a mnohem víc.

V brnění se dýchalo těžce. Pusu jsem měla nastrčenou do respirátoru. Vzduch byl čerstvý a studený, v respirátoru byl nejspíš nainstalovaný filtrační čip. Ale bylo to velmi nepříjemné.

Brnění jako takové bylo těžké a tlačilo mě do země, ale cítila jsem se silně. Silněji, než jsem si kdy pamatovala nebo dosud zažila. Váha, jakkoliv těžká, nebyla cítit víc než jako lehký batoh.

Nohy byly těžké… byly obrněné stejně jako zbytek těla. Byl to vlastně skvělý náhled do SteelHoovesovy existence. A i když měla výhody, vůbec jsem mu nezáviděla.

Šla jsem chodbou a soustředila se na těžké dřevěné dvojité dveře na konci. Vypadalo to tu jako nějaká kancelářská budova. Díky bohyním to nebylo bojiště. Žádné hrozby v dohledu.

Uvnitř byla jenom velmi stroze zařízená kancelář, která vypadala nepoužívaně. Pár poliček a stůl. Místo, kde probíhala hádka Rainbow Dash a Applejack. Applejack stála za stolem a byla oděná do obleku, ve kterém vypadala velmi nepohodlně. Rainbow na sobě měla fialovo černou uniformu, ve které jsem ji viděla už před lety. Nebo alespoň čistou, novou uniformu stejného návrhu. Kolem krku byla žlutá linka a na boku byl mrak ve tvaru lebky, který chrlil duhový blesk. Zakrýval její původní znaménko.

Obě klisny se na mě podívaly. Applejack přikývla a věnovala SteelHoovesovi vděčný úsměv. Rainbow si plechového bojovníka pečlivě prohlížela a nedokázala poznat, kdo je uvnitř. Vzpomněla jsem si, že se Rainbow o jejich vztahu dozvěděla až na té párty, která byla patrně až za dva roky. Podívala se opět na svou oranžovou kamarádku.

„Tohle prostě není správné!“ řvala modrá pegaska v rozhořčení. „Ministerstvo Úžasnosti staví padesát věží – vysokých jako mraky – po celé Equestrii a ty musíš prodat své Sladkojablečné Sady jen kvůli pár kouskům brnění? To nedává smysl.

Dobře, tak to nebyla hádka.

„Protože ty věže je to jediný, co tvoje ministerstvo dělá,“ vysvětlila Applejack trpělivě. „Moje Ministerstvo podporuje kopu podniků, dává jim zakázky a dotace, aby se udržely nad vodou, než budou schopný generovat zisk. A další rok přibíráme dvanáct dalších.“  

Rainbow zírala. Pak se napřímila. „Nezdá se ti občas, že je Ministerstvo Technologie až moc úspěšný?“

Applejack si upravila svůj kovbojský klobouk a usmála se.

„Ne, vážně,“ řekla modrá pegaska a roztáhla křídla. „Je tak rozjetý, že občas Equestrii ani nepoznávám.“

Oranžový poník s šedivějící blond hřívou se na svou kamarádku nechápavě podívala. Toho šedého pramene vlasů jsem si v ostatních vzpomínkách nevšimla. A přitom se jednalo o rozdíl jen pár let. Uvědomila jsem si, k mému pobavení, že si Applejack začala jednoho dne barvit vlasy. Zajímalo by mě, jestli se v jejím věku taky jednou takhle rozhodnu. Ale budu mít velké štěstí, pokud někdy přežiji tak dlouho.

„Například, musíme mít všude ty silnice?“ zeptala se pegaska s duhovou hřívou.

„Ne všici maj křídla.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. SteelHooves přišel k Applejack jako ochranka. Rainbow Dash se zamračila, ale ustoupila stranou.

„Pojď dovnitř!“ zavolala Applejack.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila Apple Bloom. Byla nádherně nalíčená a měla na sobě mahagonový a růžový oblek, který krásně seděl k její hřívě. V tomhle oblečení se cítila mnohem pohodlněji než její starší sestra. Na boku měla podnikatelský kufřík.

„Počkat…“ řekla Rainbow a dívala se střídavě na obě sestry. „Prodáváš svou farmu… své vlastní sestře?“

„Technicky vzato,“ řekla Apple Bloom profesionálním slušným hlasem. „Prodává ji Stáj-Techu.“ Mladší sestra otočila hlavu, otevřela kufřík a vyndala psací podložku svými zuby. Předala ji Applejack, které si vzala druhou stranu a dala ji mezi ně na stůl.

„Všecko je, jak jsme se dohodli,“ řekla Apple Bloom. Všimla jsem si, že její hlas byl mnohem více městský. Neměla takový vesnický přízvuk jako její starší sestra.

SteelHooves se naklonil k Apple Bloom a zašeptal jí do ucha: „Nesrovnáte ji se zemí a nepostavíte tam obchoďák, že ne?“

„Ale vůbec,“ zašeptala Apple Bloom a vypadala nesvá. Skoro… provinile. Její starší sestra si toho všimla.

„Tak moment. Nehodláte mě s babčou vykopnout na ulici, že ne?“

Apple Bloom vypadala uraženě. „Jak se na tohle vůbec můžeš ptát? Sem tvá sestra!“

„Protože znám tenhlec pohled,“ řekla Applejack přísně. „A protože sem tvoje sestra, takže můžu. Tak to vyklop.“

Apple Bloom si povzdechla a vyndala hromadu plánků. Rozložila je na stole před svou starší sestru a dva (vlastně tři) hosty.

„Pořád ti zůstávají práva na stromy a jablka, jak jsme slíbili. Stáj-Tech chce jen tu zemi. Ale budeš muset přesunout stromy na téhle sekci. A do příštího jara nebudeš moct do stodoly.“

„Cože?“ Applejack se podívala se zvednutým obočím na svou mladší sestru. „Proč?“

„Protože tam postavíme Stáj.“

<-=======ooO Ooo=======->

Poznámka: Level Up.

Nová Schopnost: Rychlík – Pokud máš jen lehké brnění nebo vůbec žádné, běžíš o 20% rychleji.

 

1 komentář u „Fallout: Equestria – Kapitola 24 – Tance světla a stínu“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *