Fallout: Equestria – Kapitola 23 – Vzory chování

Kapitola 23: Vzory chování

„Inu, drahé dítě, je nebezpečné prohledávat místa, kam nepatříš. Kampak jsi to mířila, že jsi skončila v mých osobních komnatách?“

„Zvědavost.“

Zastavila jsem se. Šroubovák se sponkou se zastavily na půl cesty k sejfu, když jsem uslyšela SteelHoovesův komentář. Sejf byla jediná věc v Pomocníčkově klinice, kterou poníci před námi nedokázali vyrabovat. Cokoliv cenného bylo už dávno pryč. Světlá místa na zdech značila místa, kde byly lékárničky, nejspíše zamčené. Prostě je vytrhli ze zdi.

„Heh?“ Vybrané chování jako obvykle, že Littlepip.

SteelHooves se zasmál. „Tvá malá kamarádka Homage se mě zeptala, co si myslím, že by tě mohlo charakterizovat.“

„Co? Kdy?“ Bohyně, co jí SteelHooves řekl? Prosím, ať to není nic špatného. Nebo trapného.

„Když jsi byla na léčení,“ odpověděl stroze. „Copak je tak překvapivé, že se na tebe ptá tvých společníků?“

Ne, ani ne. Nejspíš se snažila zjistit víc o mém pravém já, obzvlášť když se náš vztah změnil. Bylo to… moudré. Jen jsem si nebyla jistá, jestli to byl zrovna SteelHooves, koho by se na to měla ptát.

„A co jsi jí řekl?“ zeptala jsem se nervózně. A pak jsem si připadala hloupě. Právě to přece řekl, že? „Totiž… jasně. Zvědavost. To není špatné. Ano, jsem zvědavá. Ale nemyslím si, že by to měla být má rozhodující vlastnost.“

„Jdeme do pekla,“ přerušila nás Velvet. „A Littlepip chodí po památkách.“

„Ne,“ protestovala jsem. „Já přece…“ přestala jsem mluvit, když jsem uviděla její úsměv. „Hele, klinika byla přímo tady, při cestě. A potřebujeme přece lékařské zásoby, když teda nějaké najdeme.“

„Ayep. Měla bys vidět Lilpip ve Stájích Dvacet Čtyři,“ souhlasil Calamity. Pokusil se napodobit můj hlas (moc mu to teda nešlo, abych řekla pravdu), a zvolal, „Nebezpečný potvůrky? Deme na průzkum!“

„Hej, to tys chtěl se mnou na další dobrodružství.“

„Nejspíš je taková vod tý doby, co vylezla ze svých Stájí,“ usoudil Calamity. „Na druhou stranu, když poník žije v takovej krabici…“

„Ale vůbec,“ vložila se do hovoru Velvet. „Byla taková i uvnitř Stájí.“ Povzdechla jsem si. Jak se zdá, tohle bude den s názvem Potrap si svou Littlepip. Otočila jsem se a soustředila se na nástěnný sejf. Ať se baví sami.

Velvet pokračovala: „Když se ostatní děti snažily získat své znaménko, zkoušely všechno možné. Fotbal, balet. Ale Littlepip? Ta se ráda dostávala ostatním do soukromí.”

Zlomila jsem sponku. Což bylo nepříjemné, protože tenhle sejf byl daleko pod mou úroveň.

Hluboce jsem se nadechla a podívala se někam mimo sejf i mé přátele. Pyrelight se usadila na stojanu pro zavěšování infuzí v rohu u postele. Za ní visel plakát Ministerstva Míru, na kterém byla smějící se Fluttershy s bílým králíčkem na hlavě a hromadou barevných ptáčků a motýlků okolo. Nahoře na plakátu se psalo „Pamatuj:“ ale spodní část byla tak poničená, že jsem nedokázala přečíst, co se mi plakát snažil říct. I tak v sobě ale měl velkou sílu. Cítila jsem se ponížená, že jsme zapomněli na to, co se nám snažila říct, abychom nedělali.

„No,“ zavrčela jsem a vytáhla novou sponku. „Možná je zvědavost opravdu mou ctností.“

Mí tři společníci se na sebe skepticky tiše podívali. Pyrelight něžně zavrněla, když se všichni usmáli (nebo alespoň Calamity s Velvet, se SteelHoovesem jsem si nikdy nemohla být jistá). Všichni se na mě ve stejnou chvíli podívali a řekli mi, že ne, u mě je to neřest.

***                    ***                     ***

„Tak tohle bylo nečekaný,“ poznamenal Calamty. Díval se skrz otevřený sejf do druhé budovy vedle kliniky. Zadní strana sejfu byla pryč, stejně jako větší porce zdi. Podle poškození to někdo odstřelil velkou magicko energetickou zbraní o velikosti kanonu z Křižovatky R-7. „Ten sejf někoho nenechal chladným.“

„Pitomci,“ poznamenala jsem. „Ten výbuch nejspíš roztavil vše, co bylo uvnitř.“

SteelHooves promluvil: „Nemyslím si, že šli zrovna po tomhle sejfu.“

„Proč myslíš?“ řekl Calamity.

„Zaprvé, tento sejf byl schovaný. Nejspíš nevěděli, že tu je.“

SteelHooves měl pravdu. Sejf byl schovaný za obrovským zarámovaným nápisem. Většina hledačů nejspíš neměla tušení, že tam je. Ale od té doby, co mi Homage ukázala svůj sejf za obrazem Nádherného Údolí, měla jsem ve zvyku dívat se za všechny obrazy. Což pochopitelně přidalo materiál všem těm řečičkám o mé takzvané neřesti.

Podívala jsem se na místo, kde byl nápis opřený o skříňku na medicínu. Byl jiný než plakáty, které jsem znala. Mnohem přímější klinické varování z minulosti:

Válečná stresová porucha

Po tisíce let znali poníci jen mír.

Není žádným překvapením, že se někteří neumí vyrovnat s tvrdou realitou války.

Válečná stresová porucha je opravdová nemoc, která postihuje tisíce poníků každý rok.

Poznejte příznaky:

  •         Deprese
  •         Úzkost
  •         Nedostatek spánku
  •         Nedostatek chuti
  •         Nepatriotické myšlenky
  •         Sebevražedné impulsy

Pokud vy nebo někdo z vašich milovaných trpí více než dvěma těmito symptomy, mohla by to být VSP. Požádejte o pomoc. Nikdo nemusí trpět sám. Vycvičení a přátelští poníci z Ministerstva Míru se o vás rádi postarají.

Jenom jsem se na to rychle podívala, než jsem se otočila na SteelHoovese. (Přečetla jsem si to ještě předtím, než jsem to dala dolů. Nepotřebuji to číst znovu.)

„Zadruhé,“ pokračoval SteelHooves. Evidentně našemu okolí věnoval více pozornosti než my. „Budova vedle kliniky byla kdysi bankou.“

Rozhodla jsem se neprozkoumávat budovu vedle, když jsem uviděla, že dveře byly zatarasené spoustou suti zevnitř. Nyní jsem viděla (díky sejfu), že většina vnitřku je stabilní. Banka vypadala zajímavě. „Dobře,“ řekla jsem a vytáhla zebří pušku. „Jdu dovnitř.“

Začala jsem se protahovat skrz sejf, když mě někdo kousl za ocas a vytáhl zpět.

„Na to zapomeň!“ řekl Calamity a pustil můj ocas. „Tímhle se tam nikdo z nás neprotáhne,“ pokračoval a ukázal na sejf. Otevřela jsem pusu a chystala se protestovat, ale nenechal mě. „A já tě nenechám pajdat samotnou. Co zničilo tu zeď, tam furt může bejt.“ Calamity mrkl. „Navíc si mi slíbila dobrodružství a já ten slib chci.“

Padla jsem na zadek. Měl pravdu. Pak jsem se nadchla. „Když budu uvnitř, můžu odtáhnout tu suť, co blokuje dveře. Odlevituju ji pryč. Pak můžete projít předem. Bude to jen chvilka.“

Podívali se na sebe a podle jejich výrazů jim to připadalo jako rozumné. Vstala jsem a začala se protahovat. Tentokrát mě nikdo nezastavil. (Nejspíš jim chyběla uspávací šipka).

Vyndala jsem zebří pušku a posunula ji telekinezí dopředu. S Calamitym jsme celé brzké ráno prohledávali zamčené muniční krabice z konvoje na křižovatce. Výsledek byl, že už se nemusím bát o počet nábojů pro pušku. (Byla jsem překvapená, že dokonce i takhle vysoko bylo vybrané vše, co nebylo zamčené. Ale Calamity mi připomněl, že není jediným letcem v pustině.)

Měli jsme obrovské štěstí, že jsme prošli teritoriem pekelníků do spáleniště Fillydelphské suburbie, aniž bychom nějakého potkali. Během naší cesty jsme s Calamitym prováděli průzkum, neboť jsme nejtišší členové naší skupiny. Měla jsem vypnuté rádio. Ze sluchátka se mimo mé ucho dostalo jen málo zvuků, přesto jsem měla strach, že by to pekelníci uslyšeli. Skoro jsem se třásla při pomyšlení na další Red Eyeovo vysílání.

Když jsem si sejf znovu prohlédla, sundala jsem si batohy. Bude to natěsno a já bych se nerada zasekla. Můžu si je pak přitáhnout, až budu uvnitř, nebo si pro ně přinejhorším dojdu, až vyčistím sutiny u dveří banky.

Protože jsme nikoho nepotkali, znamenalo to, že Calamitymu pořád dlužím jeho dobrodružství. Chtěla jsem mu ten slib splnit před tím, než dorazíme do centra Fillydelphie. Chtěli jsme přímo doprostřed teritoria otrokářů a já se o své společníky bála. Nepodceňovala jsem jejich schopnosti nebo odvahu. Ale… cítila jsem úzkost, která se nedala jednoduše vysvětlit slovy. Bála jsem se, že jejich kvality neocením jen já, ale i někdo jiný a to ve velmi nepříjemném úhlu pohledu. Jakou cenu může mít pro otrokáře pegas, nebo zdravotnice Velvet?

A jen bohyně ví, jaký názor mají otrokáři na Pancéřníky. Rozhodně jsem nechtěla bojovat s celou otrokářskou armádu.

Upřímně, byla jsem skoro u Fillydelphie a pořád neměla tušení, do čeho tam jdeme. Můj plán byl dostat se tam, porozhlédnout se a modlit se, že na něco přijdu. Doufala jsem, že se nevyplní malé tušení, že tam přijdeme a můžeme se zase otočit a jít zpátky. Mí přátelé na mě spoléhali. A ti otroci potřebují někoho, kdo se za ně postaví.

Najednou jsem si sama sebe představovala, jak jdu k bráně, zaťukám a řeknu stráži v budce na straně: „Nazdar, jdu bojovat za osvobození otroků.“ Představa skončila, když mě střelili do hlavy.

Asi ano, opravdu chodím po památkách. Hledám něco, co odvede pozornost, a já budu mít čas.

Protáhla jsem se do sejfu a vlezla do banky.

***                                    ***                    ***

„Jednoho dne mě zastavila jedna klisna. „Díky, Red Eyei!“ řekla. „Dal jsi mému životu smysl. Vedla jsem žalostný život, ale nyní jsem součástí něčeho úžasného. Vím, že mě čekají další úžasné věci. Celoživotní šance.“

Ovšem, řekla to jen, aby se ke mně dostala blíž a pokusila se mě zabít nožem z ukradeného železa. Ale stejně mnou její slova pohnula. Proto jsem ji nenechal okamžitě zabít.

Místo toho jsem ji poslal do Jámy, kde mohla cvičit své vražedné reflexy ve jménu něčeho většího…“

Velvet zamířila na dámskou toaletu v lobby banky a my všichni zdvořile předstírali, že jsme ji neslyšeli. Rádio v lobby pomáhalo. Red Eyeova slova se míchala se bzučením much. Podívala jsem se okolo. Bolelo mě, že můj žaludek už neprotestoval tak tvrdě, jako kdysi. Ten zápach mi mlžil oči. Ale už jsem viděla tolik a tak často, že to na mě nemělo takový vliv. A to mě ukrutně děsilo.

Slyšela jsem, jak teče voda z jednoho z umyvadel a najednou jsem chtěla rychle vběhnout dovnitř. Nezkoušeli jsme místní vodu, ale byla jsem si jistá, že je radioaktivní. Velvet to musela vědět, ale pochybovala jsem, že na to myslela.

„Perverzní graffiti a zprzněné končetiny poníků,“ řekla Velvet se slabým úsměvem, když se k nám vrátila. „Poslední výkřik nájezdnické módy.“ Otočila se na mě. „Musím ti poděkovat za ta nádherná místa, kam s tebou chodím.“

Musím přiznat, že jsem se kvůli jejímu komentáři cítila opravdu mizerně.

Kdysi dávno byla lobby místo pro poníky, kteří zde čekali, až na ně přijde řada u jedné z přepážek, nebo pro obchodníky a podnikatele, kteří řešili své záležitosti v místnostech jako je ta, která měla ustřelenou zeď. Nájezdníci se zde opravdu těžce vyřádili. Tak moc, že jsem něco podobného viděla naposled v Ponyvillské knihovně. Třešničkou na dortu byl ukřižovaný pes, který visel z lustru.

„Souhlasim s Lilpip,“ řekl Calamity, když se podíval do jedné z místností, která sousedila s klinikou. „Uhnízdili se tu nájezdníci a ty pak přepadli útočníci s větší silou. Je tu spousta mrtvejch nájezdníků, ale nikdo z útočníků.“

„No, jeden,“ opravila jsem ho. „Svým způsobem.“ Uprostřed menšího kráteru, který dosud svítil slabě růžově, byla hromádka popela. Bitva neproběhla tak dávno.

Calamity kývl. „Myslim, že to byla náhodná střela,“ řekl. „Podle toho, že ta perda ustřelila i kus zdi se sejfem, si myslim, že jeden z útočníků měl batoh s magickými granáty nebo tak něco a jeden z nájezdníků ho zasáhl.“

„Rozhodně se sem nedostali hlavními dveřmi, nebo sejfem. Takže to znamená, že je tu ještě jiný východ.“ Podívala jsem se na SteelHoovese. „Pamatuješ si, co to bylo za budovu vedle banky?“

Naši konverzaci přerušil rachot o poschodí nad námi. Ze stropu spadl zásyp prachu, když po něm přeběhla kopyta. Lustr se zatřásl a kus shnilého ukřižovaného psa spadl na zem s mlaskavým zvukem. Přiložila jsem pušku blíž. Calamity kopancem nabil sedlo.

„Upřímně,“ zašeptala Velvet. „Napadlo vás někdy, že by to mohl být někdo s přátelskými úmysly?“

„Ne.“

„Ustupte,“ zavrčel SteelHooves. Pochopila jsem jeho úmysly. Vrhla jsem se do koupelny a odtáhla s sebou překvapenou Velvet v levitačním poli. Pyrelight proletěla nad našimi hlavami. Calamity se skryl v jedné z kanceláří.

Cvak-cvak. PRÁSK!

SteelHoovesův granátový kulomet rozsekal strop na hadry. Strop s děsivým zavrzáním spadl a s ním i pět nájezdníků. Jeden opelichaný hřebec se znaménkem hořící lebky dopadl tvrdě na jednu z přepážek a zmizel z dohledu. Klisna s růžovým pichlavým účesem udělala několik kotoulů, spadla doprostřed, a k jejím nohám dopadli tři další hřebci. Z úst jí vypadl zebří meč, který se škrábavým zvukem dopadl na podlahu, přímo ke Calamityho nohám.

Poslední nájezdník zůstal nahoře na okraji spadlého stropu a u boku mu létala lovecká puška. Podíval se na mě, začal si mě prohlížet… tak teď už se mi opravdu chtělo zvracet. Jeho pohled se náhle změnil, zorničky se mu rozšířily a on zmizel z dohledu.

Ostatní nájezdníci se snažili postavit na nohy. SteelHooves rychle vystřelil do jejich hloučku šest granátů. Velvetin štít nás obklopil přesně ve chvíli, kdy se naším směrem vyhrnula záplava šrapnelů a končetin. Kousek od mého obličeje dopadlo oko jednoho z nájezdníků a pomalu začalo sjíždět na zem.

Tak jsem nakonec svůj žaludek přeci jen násilně vyprázdnila. Konzervovaná kukuřice není tak dobrá, když leze druhým směrem.

***                                    ***                    ***

„Ten, co spadl sem, zdrhl,“ zvolal Calamity, když letěl nad přepážkami. Dveře do zadních kanceláří byly pravděpodobně místem, kudy utekl.

Vyplivla jsem další loky vody z lahve a odpověděla. „Nahoře byl taky jeden, který zmizel.“ Cítila jsem se slabě a trapně, ale snažila jsem se soustředit na okamžité nebezpečí. Přeživší nájezdníci mohli běžet pro posily, pokud teda nějaké můžou sehnat. Daleko víc mě ale trápilo, že mohli nastražit pasti.

Calamity se zakřenil. „Voni teď vod nás utíkaj?“ Proletěl do místnosti nahoře. „Nebo můžou připravovat přepad.“

Velvet se podívala nahoru na Calamityho podbřišek. „Ale no tak, to jsi opravdu tak překvapený?“

Šťouchla do mě. „Nejmenší z nás je chodící zbrojnice. Ty jsi pegas se speciálně upraveným bojovým sedlem a SteelHooves je…. SteelHooves. U Luny, vždyť my vypadáme jako smrtky.“

Velvet přišla ke shluku těl. „Každý nájezdník, který je takto skvěle vyzbrojený…“ řekla a ukázala levitující krvavou baseballovou pálku s hřebíky, „uteče na míle daleko, pokud mu zbyla ještě špetka rozumu.“

Zašklebila jsem se. Ne, že by mi vadilo vypadat jako smrtka nájezdníků (Ale klidně to tak nechám!), ale Velvetin komentář mi připomněl, jak nás jednou SteelHooves popsal Calamitymu ze svého pokřiveného úhlu pohledu.

SteelHooves si prohlížil zebří meč. Drahokam v něm byl prasklý a zčernalý. Ať už  byl očarován jakkoliv, nezáleželo na tom. Kouzlo odešlo s kamenem.

„Dobrá…“, řekla jsem poté, co jsem si utřídila myšlenky. „Hlavní trezor je v podzemí. Druhá cesta do banky je pravděpodobně o patro výš přes most z jiné budovy.“ Podívala jsem se na své společníky a dala jim možnost se vyjádřit. „Velvet, SteelHoovesi, vy dva jděte nahoru. Co se vás týče, jsem si jistá, že budete s kýmkoliv, koho potkáte, jednat s láskou nebo silou.“

Velvet mi věnovala kyselý pohled, ale přikývla. (Jak se mi vlastně podařilo stát se zase vůdcem skupiny?) Poté, co jsem viděla, jak má kolegyně stájnice zvládla pekelníka, jsem o jejím bezpečí neměla už ani kousíček strachu.

„Já otvírám sejfy, takže jdu dolů. Calamity, jdeš se mnou.“

***                    ***                     ***

PRÁSK!

Dobře mířená dvojstřela z Calamityho sedla zničila magickou energetickou věžičku. Ta vybuchla a zahalila šrapnely celou místnost. Díky StaKoZaSu jsem zničila dvě zbývající. Každou dvěma střelami. Jen stěží stihly vystřelit a popálit mé brnění. Troška energie i pronikla skrz a sežehla moji kůži, ale dalo se to vydržet.

Prolezli jsme kolem stolu ostrahy a zamířili do chodby níže. Bylo tam několik otevřených dveří do postranních místností a na konci chodby jedny velké kovové dveře do trezoru. Vedle stál svítící terminál.

Calamity se podíval do chodby, zatímco já si prohlédla stůl a našla knížku. Jak zvýšit váš obchodní obrat. Obrázek na knížce tvořil spokojený zákazník, který nadšeně kousal do jablka. Dala jsem si ji do batohu. Už jsem neměla co číst, tak jsem všechno nechala na Křižovatce R-7. Zamířila jsem za Calamitym.

Vedle mě proletěl projektil zelené energie a roztavil díru do zdi. Umělé dřevo a cihly neměly šanci.

„Není lepší vůně po ránu než pečené zebry!“

Kruci. Zase jeden z těchhle.

„Zpátky!“ zakřičela jsem na Calamityho. Jen těsně jsme se dostali za roh. Ocas mi chytl plamenem, když na nás létající robot vystřelil z plamenometu.

„Jau, au au au!“ zakřičela jsem, dokud Calamity ten oheň neudupal. „Jauvaaaajs!“

„Pardon.“

Zafňukala jsem se slzami v očích. „Díky.“

Na cestě dolů mě Calamity pobízel, abych otevřela každou krabici s municí, kasičku a stůl. Jeho batoh byl nyní plný předválečných zlatých mincí, krabiček s cigaretami, žvýkačkami a dalšími věcmi, které se mu zdály cenné. Nečekala jsem, že tu někde najdeme obchodníka, ale neprotestovala jsem. Vzala jsem si většinu munice včetně hlavní ceny, čtyř magických energetických granátů.

„Minule ty granáty stačily,“ zašeptala jsem a dva hned vytáhla. „A myslím, že tyhle plechovky přechytračím víckrát než alicorny.“

***                    ***                     ***

Seděla jsem na zadku před terminálem u dveří k trezoru. Za námi kouřil vrak létajícího robota. Dveře k trezoru byly téměř stejné jako ty pod Shattered Hoofem, akorát tyhle měly vnější zámek, tudíž jsem je nemohla prolomit manuálně. Na druhou stranu, byla jsem si jistá, že se mi podaří hacknout terminál a tím je otevřít.

Calamity mi mezitím kryl záda. Oba dva jsme se podívali vzhůru, když jsme uslyšeli tlumené zvuky explozí mnoho pater nad námi.

„S láskou teda nepochodili.“

„Ne.“

„Pokud tohle přežiju, napíšu pokračování Návodu na přežití v pustinách, a proberu všechny věci, které Ditzy Doo nějak zapomněla.“ Já mám toho ghůla tak ráda, ale… celá sekce věnovaná radhogům a žádná pekelníkům? A ta kapitola o tom, že roboti mohou pracovat pro vás, byla celá k ničemu.

Věnovala jsem se hádance před sebou a snažila se přesvědčit kód, aby mě pustil. Tenhle terminál byl skoro tak těžký jako ten u Pinkie Pie. Skoro.

Po sérii několika hlasitých cvaknutí dveře sjely dolů do podlahy. Povytáhla jsem obočí a vešla dovnitř.

Někdo tu už byl. Zbyla jen trocha předválečných mincí. Většina malých sejfů už byla dávno otevřená a vybraná.

„Tak teď už jsem deprimovaná.“

Všimla jsem si tří malých sejfů a jednoho velkého, které vypadaly netknutě. Zámky byly nejspíš daleko nad schopnosti toho… byl to ten samý neschopný nekňuba, který udělal takovou paseku v elektrárně Mořský koník #12?

Ne, to byl nesmysl. Ale ten malý poník uvnitř mé hlavy se té myšlenky tak lehce nevzdal.

Začala jsem tím největším sejfem. Věřila jsem svým schopnostem a třásla se na to, překonat mého rivala.

Chvíli mi to trvalo, ale nakonec zámek povolil. Otevřely se velké dveře, já je odtáhla magií a strašně se těšila, co najdu uvnitř.

Uvnitř byly dvě věci. Jednu jsem viděla už dřív, díky dalekohledu: protitanková puška. Tahle ale byla dokonale čistá se zlatým jakoby ohnivým filigránem, citríny přivařenými k hlavni a jmenovkou: „Spitfirenin Hrom“. Byla rozložená na několik částí, aby se vešla do sejfu. Budeme ji muset složit.

Calamity si zahvízdal, když tu zbraň uviděl.

Já upřela pohled na malou krabičku vedle. Měla na sobě mně již známý jablečný znak, ačkoliv tentokrát tam bylo jen jedno, ne tři jako na Malém Macintoshovi. Vytáhla jsem ji ven. Měla svůj vlastní zámek, ale tenhle nebyl tak těžký.

„Ty drahokamy na hlavni, to už sem jednou viděl,“ řekl Calamity za mnou. Byl pořád fascinovaný tou zbraní. „Mají v sobě kouzlo, které snižuje zpětnej ráz. Pegas tím může vystřelit, aniž by ho to vychýlilo z kurzu.“

Zasmála jsem se. Myslí si, jak je mazaný. „Chceš ji? Je tvoje,“ zasmála jsem se. „Mám pro ni dokonce i munici.“

Krabička se s kliknutím otevřela. Vzpomněla jsem si, že jsem podobnou krabičku už jednou viděla. V sejfu Vinyl Scratch. Tyhle byly  dělané pro koule paměti.

Položila jsem tu krabičku. Calamity se musel držet, aby nepištěl nadšením. „Dík Lilpip, to je vod tebe fakt hezk…“

„Calamity,“ utišila jsem ho úsměvem. „Hlídej, budu chvíli mimo.“ Pegas s oranžovou hřívou si všiml krabičky s koulemi a přikývl. Pohlédl směrem ke dveřím a připravil se na boj.

Můj roh zazářil a vytáhla jsem náhodnou kouli. Banka, Calamity i celá pustina zmizela pryč.

<-=======ooO Ooo=======->

Applejack se na mě dívala, jako kdybych přišla o rozum.

„A proč máš tohle u všech všudy na sobě?“

Doufala jsem, že se dozvím něco víc o minulosti… a s trochou štěstí i něco o Klisnách Ministerstev. Ale vidět jednu takhle blízko sobě a tak osobně? To bylo víc než jen obrovská porce štěstí.

Místnost kolem nás vypadala skoro stejně jako pokoje v Tenponské Věži v dobách své největší slávy. Byla to pobočka nějakého Ministerstva? V pozadí hrála písnička, kterou jsem už slyšela dřív.

„Zkrotit bouři, já bych chtěl, však v očích tvých je jen válka a lest.

Jak tě mám před strachem ochránit a nastavit jim svou pěst.

Vše na čem záleželo, dávno ztratilo svůj smysl. Pro tenhle svět, pro tenhle výmysl.

A v dálce šeptá mi hlas smrti, že nemám šanci nadále v klidu žít.“

Chvíli mi trvalo si ji zařadit, ale vzpomněla jsem si, že jsem jednou SteelHoovese viděla v dávných vzpomínkách, jak byl doslova okouzlen touhle písničkou.

„Abych si pamatoval dnešní večer,“ uslyšela jsem říct svou pusu. Byl to jemný a hluboký hlas. U Luny, tohle byl SteelHooves! Jasnější a živější než ten ghůlí, který jsem znala, ale rozhodně to byl on.

Kde se tu ta vzpomínka u všech všudy vzala? V téhle bance? Teprve nyní mi došlo, že SteelHooves tuhle budovu znal ne proto, že si všiml, co to je, ale protože si ji pamatoval.

„Ale kulový, dokud máš tenhle rekolektor, tak s tebou nikam nepůjdu, Applesnacku!“ Applejack si dupla. „Sundej to.“

Počkat, cože? Ale ne. Tady bych neměla být. Tohle bylo… osobní. A…

„Svážu tě. Vlastním lasem.“

Její oči se rozšířily a její pihaté tváře se začervenaly.

Celestie, měj se mnou slitování. Nejen, že jsem obtěžovala SteelHoovesovy soukromé vzpomínky, ale ten hřebec byl vzrušený. Cítila jsem nával horkého vzrušení, které jsem se snažila uniknout. Modlila jsem se, aby tahle vzpomínka co nejrychleji skončila. A aby se mnou měl slitování i můj ghůli společník. Nezasloužil si, abych tu byla. A já tu rozhodně nechtěla být.

Oči mě nyní doslova spalovaly. „A proč myslíš, že tě jen tak nechám svázat mě mým vlastním lasem, vojáčku?“

(Část mého já byla překvapená, že venkovanka, která se stala důležitou politickou figurkou, našla lásku v měšťákovi z armády.)

SteelHooves… teda ne, Applesnack se naklonil (ten horký tlak v podbřišku byl ukrutný) a zašeptal: „Protože vím, že tě to vzrušuje.“

Příliš mnoho informací! Luno, Celestie, kdokoliv, prosím pomoc… zastavte tu vzpomínku… teď hned! Aaaa! Musím zmizet! Zmizet!

Skoro jsem vykřikla nadšením, když byly mé modlitby málem vyslyšeny. Konverzaci přerušil hlasitý pískavý zvuk z nedalekého svítícího terminálu. Applejack setřásla svůj výraz zvěře chycené v pasti. „Pořád ne,“ rozhodla a otočila se k terminálu. „Tohle musim vzít, a jestli na sobě budeš mít tu věc, tak nikam nejdu. Dyť je to směšný!“

Applesnack si povzdechl a pomalu odešel k něčemu, co vypadalo jako dveře do koupelny. Najednou jsem vystrašeně vyjekla. Applesnack pořád bojoval se svým… vzrušením. Bohyně, prosím, ať tu nemají dlouhé zrcadlo!

Zděšený výkřik růžové klisny vyřešil můj problém. „Co se děje?“ slyšela jsem Applesnackův hlas.

Klisna Ministerstva Technologie prohlížela zprávu plnou informací tak rychle, jak jí kopýtko dovolilo. „Ne…“ vzdychla. „To by přece neudělali!“ Její hlas byl hlasitější a nervóznější. „Ne! To by… jak si to jen mohli dovolit?!“

A znovu, tentokrát mnohem pevněji: „AJ, zlato, co se děje.“

Applejack se podívala na svého milence se začínajícím pláčem v očích a vyděšeným hlasem. „Ironshod, to se děje!“ Nával emocí, který se dosud schovával za pevnou maskou, se vyplavil ven zuřivým tempem. „Jeden rok! Pancéřníci tu jsou sotva jeden rok, a Zbrojovka Ironshod vyrobila pušku, která prostřelí jejich brnění! Vyrobili zbraň, která zabije jejich vlastní!“

Applesnacka tahle zpráva překvapila. Ale nedal to na sobě najevo.

Blonďatá klisna chodila po místnosti sem a tam. „Říkají tomu protitanková puška, ale ve skutečnosti je to puška proti magickému energetickému brnění!“ Otočila se se slzami v očích. „Jak dlouho bude trvat než se ji zebry zmocněj? Právě zabili vlastní druh!“

Hřebec polkl. Zvládl zachovat chladnou hlavu, ale i když jsem necítila jeho emoce, cítila jsem jeho fyzické napětí.

„Dělám co můžu, abych udržela naše vojáky v bezpečí,“ Applejack zuřila. „Prodala sem svou farmu! Peru se s poníky z vlastního Ministerstva.“

Otočila se. Její obličej byl plný slz. „Prodala. Sem. Svou. Farmu!“

V krku se mi vytvořil knedlík. Chtěla jsem tu klisničku obejmout a také zmlátit všechny, kdo k ní mohli být tak necitliví.

Oranžová klisna nakopla šatník tak tvrdě, že z něj zbyly jen třísky a hromada oblečení. „Tohle je zrada. Tohle nemohou!“ Můj host sledoval klisnu, která hledala další, co dalšího by mohla nakopnout. Ale pak měla lepší nápad.

„Pojedu tam!“ rozhodla se. „V Ironshodu je moje rodina. Braeburn bude poslouchat…“

Cítila jsem se celá skleslá.

„SteelHoovesi,“ štěkla Applejack oslovení, které nebylo jménem jejího milence, ale jeho vojenskou hodností. „Zavolej Wingrightovi. Řekni mu, ať je na střeše za dvě minuty s mým vosobním kočárem. Pokud vodjedu hned, stihnu to do Ironshodu k ránu. Možná dokonce tohle celé zarazim…“

„AJ, zlato…“ snažil se Applesnack být rozumný, „jestli ji už dávno vynalezli, tak to jablko zpět na strom dát nemůžeš.“ Věděla jsem, že měl pravdu. Druhá věc v sejfu toho byla dostatečným důkazem.

Applejack se na nás oba přísně podívala (nebo to tak alespoň bylo cítit). „Nikdo žádné dlouho nedostane.“ Pokud bych mohla mluvit, řekla bych jí, že tohle očekávání je už dávno pryč. „A teď zavolej!“

Klisna se podívala na zbytek dřevěných třísek a šatů. „Výborně, teď musim najít něco reprezentativního.“

Za necelé tři minuty se SteelHooves loučil s Applejack, než vešla do výtahu na chodbě. Wingright čekal nad nimi na pegasí přistávací platformě s kočárem Klisny Ministerstva.

„Budu zpátky dřív, než se naděješ,“ řekla Applejack oblečená ve formálních šatech (které nevypadaly moc často používané) a vypadala, že už nechce zabít každého na potkání, ale rozhodně byla stejně odhodlaná. „Mrzí mě, že tahle noc nebyla taková, jakou sis ji představoval. Ale já to napravim. Slibuju.“

Otočila se a zmáčkla tlačítko nahoru. Ozdobné dveře se zavřely a ona zavrtěla hlavou. „A sundej si ten rekolektor, vypadáš…“

Dveře se zavřely. Ozvalo se jemné brnění. Výtah stoupal. Můj host se podíval nahoru na šipku ukazující patra. Patro čtyři. Pět. Šest…

Applesnack se otočil a chtěl jít zpět do Applejackina pokoje. Rekolektor začal docela svědit.

Ozval se hlasitý výbuch z výtahové šachty. Applesnack se otočil zpět k ozdobným dveřím a slyšel, jak výtah padá a nabírá rychlost.

Pak se ozvalo hlasité, hrozné kovové PRÁSK!

<-=======ooO Ooo=======->

Vrátila jsem se zpět do reálného světa a pořád se třásla z té vzpomínky. Ještě doteď jsem cítila Applesnackům křik, jako by vycházel z mých úst.

Podívala jsem se nahoru a uviděla SteelHoovese jak si mě pozoruje. Projela mnou vlna úzkosti. Chtěla jsem se vrátit zpět do sejfu.

Jeho hluboký posmrtný hlas jen zcela jednoduše prohlásil: „Rozhodně neřest.“

***                    ***                     ***

Co je to Jednota?“ zněl Red Eyeův hlas v mém sluchátku.

Calamity a Velvet byli vpředu a klestili nám cestu bankou. Má kopýtka byla těžká, jako by je někdo obalil ocelí. Nemohla jsem se na SteelHoovese ani podívat. Cítila jsem, jak si mě prohlíží, ale neřekl ani slovo. Bylo to horší, než kdyby na mě řval.

„Jednota jste vy. Je to vaše rodina. Matka a otec. Bratři a sestry. Nebo alespoň jí budou. Viděl jsem to. A ano, já jsem také Jednota. Ale pro teď, jsem pouze jejím a tím i vaším pokorným služebníkem. Bohyně mě obdarovala vizí Jednoty, a bude to Ona, kdo přinese mír této ztrápené zemi.

Přemýšlejte o mně jako o kurýrovi, který nese zprávu o evoluci. Následujeme Bohyni a Její noblesní úkol vyléčit tuto zemi a všechny dobré poníky.

Nikdo ve Fillydelphii neumře, pokud se pro to nerozhodne. A v Nové Equestrii už nikdo nebude muset umírat. Až nadejde váš čas, jednoduše se vydáte v Její náruč. Už nyní Bohyně bere ty, kteří k ní přijdou, a mění je. Jejich stará, slabá a nemocná těla nabydou zcela novou, mnohem lepší formu…“

Když jsme šli kolem otevřených dveří do kanceláří, SteelHooves mě chytil za rameno a strčil dovnitř. Šel hned za mnou. Evidentně se mnou chtěl být sám. Podívala jsem se na něj a omluvila se. Ignoroval to.

„Kterou jsi viděla?“ zeptal se chladně.

Zmateně jsem se na něj podívala.

„Kterou. Vzpomínku. Jsi viděla?“

Rozpačitě jsem mu odpověděla: „Tu… ve které…,“ snažila jsem se najít co nejméně vtíravou odpověď, „… kde se Applejack dozvěděla o Ironshodu a jejich protitankových puškách?“

„Aha,“ řekl. Ty tři zbylé vzpomínky měl u sebe v batohu. „Ta „nehoda“.“

Vzpomněla jsem si na utrápený hlas Applebloom:

„Prý to možná nebyla taková nehoda, jak se zdá. Říkají… že to možná byl někdo z jejího Ministerstva.“

„Největší výbuch, který kdy Applejack měla, byl právě kolem těch protitankových pušek,“ informoval mě. Cítila jsem, že díky tomu, že jsem to viděla, mě chtěl uvést do kontextu. Bylo to od něj neobvykle sdílné. Obzvlášť když si uvědomím, kolik špatného jsem tím udělala.

„Na druhou stranu, nelze se jim divit,“ přiznal. „Také by ses jim nedivila, kdybys viděla některé roboty, které zebry použily na bojišti.“

Přikyvovala jsem, i když mi bylo Applejack líto. Vzpomněla jsem si na toho obrněného robota ve Čtyřhvězdě. Střelila jsem do něj protipancéřovou kulkou z odstřelovačky na několik metrů a stejně ho zastavila až přesná rána do zranitelné oblasti.

„Ale věděl jsem, jak moc ji to ranilo a jak moc osobně to vzala. O to víc, že Ironshod vedla její rodina. Celá ta věc je málem rozdělila…“ zasmál se zpoza své helmy. „Nejhorší na tom je, že zebry stejně vymyslely mnohem lepší průrazné střelivo jen o pár měsíců později. Sice ne tak účinné jako protitanková puška, ale Pancéřníka to dokázalo skolit jednu přesnou ranou do helmy.“

SteelHooves si mě prohlédl a jeho pohled se zastavil na Malém Macintoshovi. „Pravdou je, že s průraznou municí by to zvládla i tahle pistole. Malý Macintosh je pravděpodobně nejsilnější zbraň na světě ve své váhové kategorii.“ V hlase mu zazněl podkres nostalgie. „Při střelbě dá takovou ránu do zubů, že by to zvládla jen Applejack.“

I přes to, jak jsem se cítila, jsem se v duchu zasmála. Podle Spikova příběhu byla Applejack dost silná na to, aby její zuby vydržely váhu jí i pěti jejích kamarádek, a to jen při skousnutí dračího ocasu.

Uvědomila jsem si, že všechen kontext, o kterém mluvil, byl o zbraních, ale ani trocha o té nehodě. V tu chvíli se ozval ohromný výstřel. Byl to Spitfirenin Hrom? Jak daleko se Calamity s Velvet dostali a do čeho to vběhli?

Proběhla jsem kolem SteelHoovese k místu výstřelu. Za mnou jsem slyšela klapot jeho těžkých kopyt.

***                    ***                     ***

„To byl varovnej výstřel,“ slyšela jsem Calamityho vpředu, jeho hlas byl tichý a mumlavý. „Druhej nedávám.“

„Varovné výstřely se nemají trefit!“ štěkala Velvet.

„Nezabil sem ho,“ byla jeho odpověď. Mluvil pomalu, jako kdyby jeho hlas procházel zatnutými zuby.

„Ta zbraň,“ ozval se drsný ženský hlas, „je majetek Ministerstva Válečných Technologií. Vzdej se, barbare, a necháme tě žít.“

„Kulový!“ Teď už chápu, proč byl jeho hlas tak zvláštní. Mluvil přes spoušť Hromu. Šlo mu to líp než otrokáři, který takhle mluvil přes lopatu v tlamě, ale ne o moc. „Jedinej důvod, proč jste nás ještě nepostříleli je, že nechcete zničit svůj krásnej naleštěnej kvér.“

Slyšela jsem Pyrelight jak varovně zavřeštěla.

„Kruci!“ zamumlal SteelHooves za mnou, a pak mě rychle předběhl. Sklonila jsem hlavu a rozeběhla se, abych mu stačila. Vedle mě plul Malý Macintosh a byl připraven k výstřelu.

Sotva jsem se dostala do lobby plného poníků, když jsem zakopla o utrženou nohu nějakého nájezdníka. Ztratila jsem balanc, obličejem narazila přímo do spadlého stropu. Macintosh spadl vedle.

„Au… zakopla jsem o ni!“ vstala jsem vrávoravě. Vyděšeně jsem se podívala na pět Pancéřníků okolo. Jen jeden z nich byl SteelHooves. Jeden ze čtyř nově příchozích byl postřelen do nohy. A Velvet kolem toho rozmrzele bědovala. Calamity chtěl evidentně postřelit i ty tři další. Bez masivního Hromu by moji společníci byli zcela bez šance. I kdyby SteelHooves zůstal na naší straně.

SteelHooves stál pevně a díval se na Calamityho, který měl unikátní protitankovou pušku pořád v puse, a na Pancéřníka s prostřelenou nohou. Jako kdyby se před ním zhmotnily Applejackiny obavy. Calamityho zvyk střílet jako první se nemohl projevit v horší chvíli.

Velitelka Pancéřníků se dívala střídavě na Calamityho a SteelHoovese. „Co tu děláš s těmi primitivy?“

SteelHooves ji ignoroval a díval se na Calamityho. „Střelil jsi Pancéřníka.“

„Tví kamarádi nás chtěli zabít.“

Velvet znovu promluvila. „Calamity má pravdu. Když nás spatřili, jeden okamžitě nabil raketomet.“ Ukázala na jednoho z Pancéřníků. „A tenhle na nás nabíhal s magickým energetickým kopím.“

„Ptám se tě znovu,“ řekla velitelka a přikročila blíž. „Co tu děláš? Vojáku, hlášení!“ Dva nezranění Pancéřníci stáli za ní a změnili svůj postoj, aby lépe pokryli celou místnost. Jeden se zaměřil na mě. Podívala jsem se na podlahu, kam spadl Malý Macintosh.

SteelHooves zavrčel na Calamityho. „O tomhle si ještě promluvíme.“ Pak se otočil na klisnu a odpověděl: „Na tuto informaci nemáte oprávnění. Potřebujete vědět jen to, že jsem na misi a vy ji narušujete. Přikažte vašim rytířům, aby zajistili své zbraně.“

Napětí bylo skoro až dusící.

„Jsem Senior Paladin Ministerstva Válečných Technologií. Budete se mnou mluvit s respektem k mé hodnosti!“

„A vy se mnou též,“ odpověděl SteelHooves až smrtelně klidně. „Když mluvíte s nadřízeným důstojníkem.“

Za helmou raketometčíka se ozval mladý hřebčí hlas. „Staršina SteelHooves?“

Na otázku nikdo neodpověděl. Našla jsem konečně Malého Macintoshe, ale nedovolila jsem si se pro něj natáhnout, jinak by určitě začali střílet.

Až Calamity prolomil to ticho. „Staršina? No tak tos nás teda pěkně natáhl.“

„Velmi se omlouvám, Hvězdný Paladine SteelHoovesi,“ odpověděla klisna opatrně. „Nepoznala jsem vás. Vaše brnění patří daleko nižší hodnosti.“

SteelHooves zaržál. „Omluva přijata.“ Podíval se na mladíka. „A ocenil bych, pokud byste mě neoslovoval vyšší hodností. Pokud byste mě znal, věděl byste, že jsem tu pozici odmítl.“

Velitelka ale ještě neskončila. „Jste daleko od své domoviny, Hvězdný Paladine SteelHoovesi. Podle protokolu vás musím přivést za Staršinou Blueberry Sabere.“ Světlo na její helmě nás postupně všechny osvítilo.

„A co se týče vašich… přátel,“ pokračovala.

„Jdou se mnou,“ odpověděl pevně. „Veďte. Jdu za vámi.“

Opancéřovaná klisna se otočila a vyšla z banky. Velvet zůstala u zraněného, když se zvedl, a hlídala jeho postřelenou nohu.

My ostatní jsme brzy následovali. Vzala jsem si zpět Malého Macintoshe. V hlavě už mi zase šrotovalo. A i když jsem věděla, že klást otázky uprostřed velmi napjaté diplomatické situace není fajn, musela jsem si se SteelHoovesem velmi závažně promluvit.

***                    ***                     ***

„Hvězdný Paladine SteelHoovesi, pane,“ zavolal na něj mladý rytíř a přiběhl k němu, zatímco druhý nezraněný rytíř hlídal mě a Calamityho svým kulometem na sedlu. „Opět bych se vám rád omluvil za to před tím.“

„To už neřešte,“ odpověděl bez emocí. Cítila jsem, že tohle nebyla konverzace, kterou by rád vedl. V duchu jsem rytíře podporovala.

„Povolení položit otázku, pane?“

„Zamítá se.“

„Aha…“ rytíř se zastavil, my prošli kolem něho, a pak opět chytil tempo. „V tom případě, povolení mluvit otevřeně, pane?“

SteelHoovesova hlava mírně poklesla. „Zamítá se.“

Rytíř zpomalil, ale tentokrát se nezastavil.

„Povolení uděleno, Rytíři Bume,“ řekla senior paladinka. Pak se podívala na SteelHoovese a zasmála se. „Moji vojáci. Moje teritorium. Moje pravidla.“

„Pane, jen jsem chtěl říct… je tu hodně Pancéřníků, kteří se cítí stejně jako vy. O následování cesty Klisny Ministerstva, chci říct. Pokud byste zaujal své právoplatné místo Staršiny, spousta z nás by vás rádo následovalo.“

SteelHooves neřekl ani slovo.

Celou cestu, co jsme šli zničenými suburbiemi kolem Fillydelphie, bylo ticho. Mladý rytíř se pomalu vrátil na svou pozici za námi. Uslyšela jsem jeho poslední slova, která si zamumlal pro sebe, než zůstal potichu celý zbytek cesty.

„Stejně bychom šli s vámi.“

***                    ***                     ***

Když jsem byl ještě mladík, učili mě, že někteří byli z nějakého důvodu nadřazenější ostatním. Ti, co se nenarodili jako zemní poníci, byli slaboši, kteří se nehodili na práci. Neschopní nést svou váhu, aniž by spoléhali na magii.

Ano, mé děti, každý den se můžeme přesvědčit, že jediní, kdo jsou nadřazeni, jsou ti, co se rozhodnout jimi být. Jednota je víc než jen požehnání Bohyně. Je to náš způsob, jak změnit lenost a slabost našich předků, abychom dosáhli vyšších úrovní existence. Jednota znamená, že nebudeme ničit naše soukmenovce, ale budeme si pomáhat, a Equestrii též. A vy, mé děti, jste už na půli cesty.

Vidím Jednotu, která ve vás už dávno je, jen ji musíme všichni přijmout. Čeká nás velká evoluce, jako dort, který je na dosah…

Ulicí otřásla exploze. SteelHooves společně s ostatními Pancéřníky zaútočil na otrokáře, co se kryli za kočáry a vagónem plných otroků. Nejspíš je vezli do centra Fillydelphie. Red Eyeův hlas byl umlčen salvou granátů ze SteelHoovesova sedla. Následný výbuch zcela vymazal otrokářské rádio.

V tom rachotu nikdo neslyšel ránu, která prorazila helmu Rytíře Kopa, a která proletěla jeho tělem. Nadělala z něj sekanou v plechovce. Vysoko nad hlavami nám proletěl Pinkie Pienin balónek, který zářil odraženým světlem ze slunce.

„Kryjte se!“ zakřičela senior paladinka. Ostatní Pancéřníci se rozprchli do stran.

Situace se změnila. Otrokáři začali tlačit vpřed a zasypali ulici krycí palbou. Schovala jsem se za odpadkovým košem, do kterého zaklepala hromada kulek. Kdyby ten koš nebyl plný starodávného odpadu, kulky by jím prorazily a rozsekaly mé tělo na maděru. Těch pár, kterým se se přece jen podařilo projít, se zastavilo o mé batohy a brnění.

„Ten je můj,“ zakřičel Calamity a vyrazil do vzduchu. Na zádech měl Spitfirin Hrom a chtěl si to rozdat na férovku s tím v balonu. Zpoza poštovní schránky obalila Velvet Calamityho štítem přesně ve chvíli, kdy na něj ze země začali střílet otrokáři.

Protože nyní zbraně nemířily mým směrem, vyklonila jsme se zpoza koše a vklouzla do StaKoZaSu. Hned jsem třem otrokářům prostřelila hlavu. Díky za tu zebří pušku. Jejich hlavy začaly hořet. Dva další byli zpopelněni zeleným moržárem, který mi na chvíli rozpípal PipBuck. Křičeli, jak jim Pyrelight proletěla nad hlavami.  

Slyšela jsem nad námi oboustrannou střelbu.

Levandulově fialová a zelená jednorožka, která se schovávala za vagonem s otroky, začala k sobě levitací táhnout zbytky Rytíře Buma. StaKoZaS vypršel, ale hned jsem ho aktivovala znovu, částečně nabitý. Podívala jsem se do optiky zebří pušky, ale nemohla jsem přesně zaměřit. Ten vagon s otroky mi v tom vadil. Byli vyděšení, uvěznění uprostřed přestřelky. Jedna hnědá klisnička jako by ke mně promlouvala „nestřílej!“

Počkat… proč mě to nenapadlo dřív? Levitací jsem posunula celý vagon pryč z mého zorného pole.

Jeden z otrokářů na mě začal střílet, takže jsem musela zpátky za koš. Cítila jsem, jak se levitační pole přerušilo, ale podařilo se mi chytit vagon plný bezmocných poníků, ještě než spadl na zem.

Proud zeleného ohně ukončil život otrokáře, který mě držel v krytu.

Otočila jsem se zpět do ulice zrovna ve chvíli, kdy ta levandulově fialová a zelená jednorožka vzala raketomet Rytíře Buma a vystřelila do výlohy obchodu, kde se schovával zraněný Pancéřník. Obchod vybuchl. A o chvíli později Pancéřní klisna s lehkým kulometem rozstřílela jednorožku na hadry.

Ozval se nezaměnitelný zvuk Calamityho bojového sedla následovaný několika výbuchy. „Ju-píí!“ Pegas přiletěl až nade mě a tam zůstal. „Vidíte to? Ustřelil jsem granát přímo v její hubě! A to uprostřed trojitýho salta!“ Začal mávat kopýtkem. „Kdo je nejlepší střelec v pustině?“

Zamávala jsem na něj, aby se kryl. Ozval se ohromný výbuch. Můj stín na zemi se zatřepotal, když se nebe nad námi proměnilo v plamen.

Ukázal si na hruď a pokračoval v tom svém chvástání. „Čtyřnásobnej vítěz Mladýho Snajpra, to si pište!“

„Ale ne,“ řekla Velvet, když se dívala na nebe zpoza poštovní schránky. Na jejím obličeji tancovaly odrazy plamenů.

Cítila jsem závan strachu. Calamity byl pořád nade mnou. Podíval se na nebe a přestal s chvástáním.

Unešeně se díval na balon, který byl pomalu spolykán plamenem. Otevřel pusu. „Zápalný plyn?“ konečně vydechl. „Ti pitomci si to naplnili zápalným plynem?“

Evidentně.

„Littlepip… Calamity…“ zaskuhrala Velvet, aby si získala naši pozornost. „Padá to naším směrem!“ Věděla jsem, že musíme zmizet. Jinak nás to všechny pohltí. Zbytky hořícího materiálu na nás pršely jako ohnivý déšť. Dostala jsem se z tranzu, když zbytek hořící tenké látky spadl na koš vedle mě.

No to mi to udělej Celestiiným hořícím kopytem!

„MIZÍME!“

Proběhla jsem kolem koše plného kulek a běžela ulicí, jak jen mi moje krátké nohy dovolily. Světlo nade mnou bylo jasnější a jasnější a cítila jsem, jak mi záda pomalu spaluje tepelná vlna.

„To sem nevěděl. Jak sem to moh vědět?“ křičel Calamity vedle mě. „Kterej psychopat by něco takovýho udělal?“

Uvěznění poníci se otočili nahoru, a když viděli to peklo, začali křičet. Horký vzduch mi spaloval hrdlo. Pořád jsem měla své kouzlo kolem vagonu. Vzala jsem vagon s sebou, když jsem běžela poničenou ulicí a snažila se získat co největší náskok mezi námi a masivní koulí plamenů (ve tvaru hlavy Pinkie Pie), jež pomalu padala k zemi.

***                    ***                     ***

Pomodlila jsem se k Celestii a Luně. Všichni mí společníci přežili. Dva Pancéřníci bohužel ne.

„Proč?“ zeptala se mě paladinka, když jsem odemykala vagon a propouštěla vězně.

Překvapeně jsem se na ni podívala. Chtěla jsem se zeptat, jak to myslí, když jsem si vzpomněla na Homagina slova o Pancéřnících.

Upřímně, většina z nich by raději zachránila ten tvůj PipBuck než tebe.“

Došlo mi, že Pancéřníci zaútočil na otrokáře nejspíš ze zcela jiného důvodu, než byly ty mé. Tohle prozření bylo bolestné.

„Protože je to ta správná věc. A protože kdybych byla na jejich místě,“ řekla jsem a vzpomněla si, že tomu tak před tím bylo, „chtěla bych, aby někdo pro mě udělal to samé.“

Velvetiny uši ožily. Poslouchala naši konverzaci, když šla pomoct a utěšit zajaté poníky. Vypadalo (a taky smrdělo) to, že tam byli zavření celé týdny. Byli podvyživení, vyděšení a spali ve vlastní špíně. Jeden byl mrtvý. Už tak dlouho, že začal páchnout. Evidentně si s tím otrokáři nelámali hlavu. Začala jsem bublat vztekem.

Otočila jsem se zpět na tu pasivní masku Pancéřníka. „A proč vy?“

„Čím více Red Eye postupuje, tím více země ztrácíme,“ vysvětlovala senior paladinka. „Sbírá technologie, které jsou právoplatně naše. Nemůžeme zaútočit přímo, proto narušujeme jeho zásobovací linie.“

Chtěla jsem na tu plechovku zakřičet o jejích prioritách, ale její nové informace mě zneklidnily víc, než její morálka. Nečekala jsem, že okraj Fillydelphie bude válečnou zónou.

„Fillydelphia byla místem hlavních ústředí jak Ministerstva Válečných Technologií, tak i Ministerstva Morálky. Ale naše ústředí jsme ztratili už před třemi lety. Byli jsme donuceni se opevnit na sekundární pozici.“

Mé podivení se zvětšilo. „Máte nějaký plán na brzké převzetí?“

Cítila jsem, jak si mě Pancéřnice prohlíží. Nejspíš mě chtěla vzít na tu sekundární pozici, takže nebyl žádný důvod mi o tom neříct, ale tahle svoboda informací se netýkala taktických informací.

SteelHooves přistoupil a odpověděl za ni. „Ne.“ Slyšela jsem, jak klisna zaržála a chtěla protestovat, ale SteelHoovesovi to bylo jedno. „A proč taky. Stejně už z ní bylo sebráno všechno, o co bychom měli zájem.“

Naklonil se ke mně a řekl: „Pojď se mnou. Chci si s tebou promluvit o samotě.“

Skvěle, taky jsem s ním chtěla mluvit.

***                    ***                     ***

„Proč jsi s námi?“

Byli jsme ve staré vyhořelé zřícenině dávného rychlého občerstvení. SteelHooves byl jako obvykle schovaný za svou plechovou maskou, která mu nedovolila jakkoliv projevit nějaké emoce.

„A schovej si tu pohádku o tom, že nemáš nic lepšího na práci,“ řekla jsem. Když jsme spolu sami, velitel SteelHooves byl pryč. Znovu jsem byla nezpochybnitelně na vrcholu hierarchie. Jenomže tentokrát jsem jím opravdu být chtěla. „Řekl jsi, že jsi na misi. Jaké misi?“

SteelHoovesův ocas sklesl. „Pamatuješ, jak jsi tajně odposlouchávala moji konverzaci s Calamitym? Jak jsem mu říkal, co si o vás myslím?“

Přikývla jsem. Svými dalšími slovy mě velmi překvapil.

„Ničemu z toho nevěřím,“ řekl mi. „Nejsi špion ani nějaký tajný agent ze stájí Ministerstva Úžasnosti. Jsi dobrý poník, který je obětí vlastní dobré povahy a neuvěřitelné zvědavosti.“

Seděl na zadku a pokračoval: „Podle mého názoru jsi přežila díky neuvěřitelnému štěstí, trénováním svých schopností a tomu, že máš velmi schopné přátele, kteří jsou s tebou ochotni zůstat, i když jsi neuvěřitelně hloupá.“

Tak to teda pěkně děkuju.

„Jdu s vámi, protože jsi lepší poník než já. Někoho mi připomínáš. Upřímně se snažíš pomáhat a chránit ostatní poníky. Věřím…“ zastavil se. V jeho hlase se něco pohlo. „Věřím, že by ses jí líbila.“

SteelHooves se začal v sedě přehrabovat vylámanými červenočernými dlaždicemi, které byly po celém podniku.

„Už dříve jsem ti řekl, že ne každý Pancéřník se dívá na Přísahu stejně. Vždy jsem věřil, že bychom měli více následovat příkladu Klisny Ministerstva, Applejack. Měli bychom se více snažit o její cíle a priority. Chránit ostatní poníky jak naší odvahou, tak i technologiemi. Neměli jsme krást a hromadit. Měli jsme bránit.“

Pomalu jsem přikývla.

„Dlouho jsem nebyl věrný mé Přísaze. Ale po tvém boku mohu znovu být.“

Podívala jsem se stranou a nechala vyznít jeho slova. Když jsem se otočila, upřímně se na něj podívala. „To byla ta nejpůvabnější lež, co mi kdy kdo řekl.“

Přestal se přehrabovat. „Je to čistá pravda.“

„Ovšem, že je,“ řekla jsem. „Takhle ty lžeš. Udělal jsi to už dřív.“ Chodila jsem okolo Pancéřníka, když si zase sedal. „Řekneš jen tolik pravdy, aby ti každý uvěřil. Ale tím to končí. Ten tvůj názor sis vytvořil až potom, co ses usadil v naší skupině. Vysvětluje to jen to, proč jsi s námi pořád.“ Zastavila jsem se před ním a namířila na něj kopyto. „Ptám se tě znovu. Proč. Jsi. Tu. S námi.“

„Dobrá,“ zaržál a vstal. Skoro jako ozvěna zopakoval svoje slova. „Pamatuješ, jak jsi tajně odposlouchávala moji konverzaci s Calamitym? Jak jsem mu říkal, co si o vás myslím?“ Znovu jsem přikývla.

„Můj Staršina věří, že tím jste. Moje mise je zhodnotit potenciální hrozbu, kterou ty a další obyvatelé vaší Stáje jste.“

***                    ***                     ***

Už žádné další tajnosti. To byla má podmínka, aby s námi SteelHooves mohl zůstat. Jeho odpovědí byla krabička s koulemi paměti jako důkaz věrnosti. Nečekala jsem to, ale trval na tom. Po tom všem jsme oba věděli, že slova nebudou stačit.

Jednu jsem si vzala a soustředila se na ni svou magií. Projevila jsem mu důvěru tím, že jsem zůstala bezmocná v jeho přítomnosti. Svět zmizel.

<-=======ooO Ooo=======->

Byla jsem mokrá. Byla temná noc a z nebe padaly potoky vody. Měla jsem na sobě dlouhý pršiplášť, ale byl silný vítr a tak mě nechránil úplně. Jenom má hříva pod kapucí byla suchá.

Zablýskalo se. Stála jsem na pegasí přistávací platformě. Přes dva tucty pater nad světly velkoměsta. Poznala jsem obrovskou koloběžku nad dobře osvětlenou budovou v dálce. Tohle byl Manehattan.

„Fakt chcete letět v noci jako je tahle, pane Applesnack?“ řekl elegantně oděný šedý pegas, který si zrovna utahoval popruh leteckého kočáru. Byl to nádherný kočár označený známými třemi jablíčky.

„Důležitá obchodní záležitost,“ slyšela jsem Applesnackův hlas. „Musí to být dnes v noci.“

„Tak, za tohle jsem přece placenej,“ usmál se. „Ale bude to pěkně nepříjemnej let.“

„Přežiju to,“ řekl. Na nebi se objevil další blesk.

Pegas skousl popruh a přivázal se napevno. „A jak je slečně Applejack? Tý její nehody mi je fakt líto. Ti poníci, co vopravujou výtahy, by měli být dávno ve vězení.“

Cítila jsem, jak mi skousla čelist. Ale Applesnackův hlas zůstal pořád stejný. „Už jsi uvázaný, Wingrighte?“ Cítila i slyšela jsem ho, jak se zeptal. „Nerad bych, abys v tom dešti vyklouzl.“

„Žádnej problém,“ zasmál se. „Máte recht, tohle by byl fakt nepříjemnej pád.“

Applesnack vstoupil do kočáru a natlačil se tak dopředu, jak jen to šlo. Jako kdyby se bál, že vypadne v momentě, kdy by pegas zabral. Šedý pegas roztáhl křídla a nechal déšť popleskat jeho peříčka.

Applesnack vyrazil vpřed neuvěřitelnou rychlostí. Cítila jsem sama sebe naklonit se vpřed, zakousnout se a chytit pegasí křídlo vlastními zuby. Můj host se vrátil zpět dozadu, natáhl křídlo přes kovový přední okraj kočáru a natáhl kopyto.

„Applesnacku! Co to kruci…?“ pegas zaječel překvapením, když mé kopyto zlomilo kosti v jeho křídle. Zařval.

Vyplivla jsem peříčka z Wingrightova poraněného křídla. SteelHooves zavrčel hlasem hlubokým jako hrom. „Jen tři poníci přesně věděli, kdy Applejack pojede tím výtahem!“

„Aaa, moje křídlo! Moje křídlo! Co to má být…?!“

„Zkontroloval jsem tvůj účet. Před třemi týdny jsi dostal velmi vysokou platbu. A pak jednu ještě větší osm hodin po její nehodě!“ Applesnack se díval do překvapených očí brečícího pegase. Můj hlas byl nebezpečně hluboký. Tlukot mého srdce se vůbec nezměnil. „Měl sis za heslo vybrat něco lepšího než prostřední jméno tvého dítěte.“

„Můžu… můžu to vysvětlit!“ křičel a držel si své zraněné křídlo. „Sestra zemřela ve válce. Tohle bylo dědictví!“

„Nemyslím si.“ Applesnack se otočil a vystoupil z kočáru. Cítila jsem, jak položil svá zadní kopyta na kočár a začal ho tlačit. Pomalu s ním mířil po promáčené střeše na okraj plošiny a nebohého pegasa tahal s ním.

„Počkat?! Ne! Co to děláš? Ne, prosím!“ křičel, zatímco se snažil tlačit zpět. Kočár se čím dál tím víc blížil k okraji.

„Prosím! Mám rodinu!“

SteelHooves zavrčel a přestal. „Měl jsi na ně myslet, než ses rozhodl.“ Naposled zatlačil do kočáru a nechal ho spadnout i s nebohým pegasem ze střechy.

Slyšela jsem ho řvát, dokud kočár nenarazil na první stříšku okolního domu a následně až do ulic níže.

Cítila jsem se paralyzovaná, malátná. Nohy mého hosta mě nesly k nejbližším dveřím normálním procházkovým tempem. Cítila jsem, jak si opakuje pod vousy.

„To byla hrozná nehoda. Ne, nemám tušení, kam to letěl. Ale viděl jsem, že byl příliš nízko. Čekal jsem, že to zvedne, ale pak narazil do budovy. Bylo to hrozné. Vina je na mé straně, neměl jsem nebohého Wingrighta žádat, aby letěl v takovémhle počasí. Měl jsem vědět, že ten vítr bude na něj příliš silný.“

<-=======ooO Ooo=======->

Vzpomínka skončila.

Vystrašeně jsem se dívala na SteelHoovese.

Díval se na mě s úplným klidem. „Žádná tajemství.“

***                    ***                     ***

„Nejsme primitivní barbaři, kteří mlátí do kamenů v naději, že zapálí oheň. Budujeme lepší zítřky pro naše děti. A děti jejich dětí.

Budujeme díky síle potu a krve, které vycedíme při obnově základních kamenů průmyslu našeho skvělého národa. Bez průmyslu není pokrok. A my nejsme spokojeni s pouhým ožíráním kostí, jako tucet generací před námi!“

Red Eyeův projev skončil a byl nahrazen nečím, co znělo jako karnevalová muzika.

Nad Fillydelphií se stmívalo. Byli jsme na malém kopci a já jsem dokázala jasně odhadnout, kam to jdeme.

Téměř dvě třetiny Fillydelphie byly rozděleny a uzavřeny velkou železnou zdí. Průmyslová zóna, zábavní park, jehož horská dráha byla jasně vidět v zapadajícím světle, a samotný Fillydeplhský Kráter. Zeď nehlídaly jenom věže s hlídkami, nebe bylo plné gryfů. A balony na nebi podporovaly pozemní vojska přesnou střelbou z odstřelovaček.

„Sekundární pozice“ Pancéřníků byla ta největší a nejlépe bránitelná budova mimo zeď. Masivní emblém velkého ozubeného kola na předku budovy říkal, čím byla, ještě lépe než rozpadlá dvě stě let stará písmena. Pancéřníci se usadili na základně Stable-Tecu a změnili ji v citadelu.

Calamity vedle mě proletěl a zůstal u SteelHoovese.

„Takže ty nejseš Staršina, protože ses tak rozhod?“ zeptal se zvědavě. „Možná nejsme tak rozdílný.“

Zamrazilo mě na zádech.

SteelHooves se otočil a chvíli toho rezavého pegase zkoumal. „Ne. Tys odletěl od svých povinností a zavrhl vlastní druh. Zcela jsi ignoroval následky.“

Calamity trochu zpomalil a zamračil se.

SteelHooves pokračoval. „Já utekl od svých povinností, protože jsem si byl následků velmi dobře vědom. Věděl jsem, že by ti poníci chtěli následovat mého příkladu. Nehodlal jsem riskovat, že mezi Pancéřníky vyvolám občanskou válku.“

SteelHooves se otočil od Calamityho a pevně prohlásil. „Jsme velmi rozdílní.“

Poznámka Level Up:

Nová schopnost: Tvrdá kůže (druhá úroveň) – Tvrdé zkušenosti Equestrijské pustiny tě vycepovaly. Vydržíš o tři body poškození více za každou úroveň této schopnosti.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *