Sabotáž Valkýry – Kapitola 6: Pinkie Pie

Pinkie Pie: Válka je válka

Originál napsala the-orator

Pinkie Pie - Demolice

To vycházející slunce vypadalo jako požár. Spalovalo i bez velkého horka, hořelo i bez ohromných plamenů a koupalo celé okolí ve své červené. Vše vypadalo jako jeho převrácený západ. Plížilo se vpřed malé ospalé vesničce, jasné světlo se nejprve přehouplo přes hory a kopce a pak ohřívalo stromy a pole. Avšak jakmile se plíživě dostalo k Everfrískému lesu, daly se do pohybu mraky se svými černými a šedivými pařáty tápajícími po té zářivé kouli. A jen malá tříska světla, dosáhla vesnice dřív, než ji mraky sfoukly jako umírající svíčku.

Vesnice Ponyville žila ve stejné náladě jako každý den. Už to byly roky od té doby, co válka způsobila ty velké škody, ale stále se s nimi nic neudělalo, nikdo si jich pořádně nevšímal a skoro se až doufalo, že vše nakonec zmizí samo. Pravda, dříve bylo pár pokusů provést alespoň základní opravy, přitloukaly se desky zakrývající velké díry, uklízela se suť z ulic, ale většinou to skoro nic neznamenalo a následky pak jen přispívali k rozkladu a hnilobě. Také čas přispěl svou troškou do mlýna, ale v porovnání s dalšími silami, které páchali své zlo na této vesnici, byl jen malým pánem.

Ležela natažená na střeše jedné z budov, která ještě vypadala stabilně. Ruce měla složené za hlavou, své dlouhé vlasy rozprostřené po střeše. Jedna noha byla drobně natažená a překřížená přes druhou. Výraz na jejím obličeji byl prázdný jakoby nepřítomný a její rty byly drobet pootevřené. Modrá barva její duhovky měla jemný mléčný nádech a vypadala skoro jako v mlze nebo někde hodně daleko. Nebyla na střeše, nebyla v Ponyvillu, dokonce nebyla ani v Equestrii. Byla někde daleko a blízko. Někde, kam mohla jít jen ona. Bylo to místo, které nemohla sdílet s nikým jiným.

Někdo praštil dveřmi.

Ani mrknutí oka později, se vyklonila z okraje střechy a dívala se dolů na zdroj toho zvuku, zatímco se její vlasy usadily kolem ramen. Davenport, vlastník Pera & Gauče, ucukl a vrátil se zpět tak, aby ho mohla vidět. Uvítala ho s velkým širokým úsměvem a vycenila na něj zuby. Ruka prodavače se začala třást.

„Dobré ráno, pane Davenporte. Vstali jsme dnes poněkud brzy, že?“

„Ah…ahoj, Pinkie.“

Velký Vůdce žoldáků se opřela o svou ruku.

„Povězte mi, drahý příteli, už se sestřičky Flowerovi vrátili z jejich … „neočekávané“ dovolené?“

„Jsem si jist, že pokud existuje někdo, kdo ví vše o obyvatelích této vesnice, tak jsi to ty.“

Pinkie drobně naklonila hlavu a její úsměv se ještě víc rozšířil.

Davenport se otřásl.

„To-totiž, chtěl jsem říct, že už jsem je dlouho neviděl a myslím, že se stále ještě nevrátili.“

Podívala se nahoru.

„Ach, jaká škoda. Snažila jsem se na ně být hodná, ale tohle byla jejich poslední šance.

O několik hodin později, Ponyville začal být opět trochu potichu živý. Ta vesnice byla vše, ale rozhodně ne živá. Děti si nemohly hrát nebo jásat v ulicích; jejich smích utichl. Občas se snažily zahrát si venku třeba na schovávanou, ale jakmile se tak stalo, jejich matky na ně okamžitě zasyčeli, aby se vrátily dovnitř. Lidé zřídka opouštěli své domovy. Pokud se tak stalo, bylo to kvůli jídlu, nebo dalším nezbytným zásobám a jen velmi zřídka, aby se zastavili za svými přáteli. Nebyli šťastní, vypadali unaveně, vyšťaveně a v depresi.

Pinkie Pie si všímala těchto změn, všimla si, jak je vše jiné oproti tomu skvělému místu, kde před několika lety žila. Bylo jí to jedno. Tohle bylo její království, tahle vesnice a všichni tito lidé. Milovala je hluboce. Občas ale přemýšlela, jestli ji milují také. Už nejsou veselí jako dřív, už se nesmějí. Pinkie měla ráda smích, ráda ho rozsévala všude okolo. Vždycky se snažila, jak nejlépe uměla, aby je rozveselila, s oslavami, balónky a ohňostrojem. Se spoustou ohňostroje. Opravdu velkou spoustou ohňostroje.

Ale ty tři jí ublížily. A Pinkie neměla ráda, když jí nebo jejím přátelům někdo ublíží.

Vstala. Všechny hlavy v davu se k ní otočili.

„Zdravím vás všechny!“ řekla svým zpěvným malebným hlasem.

Nikdo jí neodpověděl.

„Všichni vypadáte dneska ráno tak radostně!“

Její obecenstvo se na sebe podívalo a pak se začali drobně usmívat. Nebyly to šťastné úsměvy.

Pinkie seskočila dolů ze střechy rovnou na hliněnou cestu a při dopadu zaprášila ty nejbližší občany kolem, kteří pak kvůli tomu popošli o krok zpátky.

„Miluji vás všechny,“ prohlásila. „To snad víte, že?“

Ticho. Pořád se hihňala.

„Vím, že ano. Ale občas děcka uděláte špatné věci, a to je v pořádku! Všichni děláme chyby a já jsem přece odpouštějící člověk.“

Dav se pomalu začal sunout dozadu.

„Jsou to bohužel tři dívky, které nedávno zmizely. Naše drahé sestřičky Flowerové. Všichni jsme si toho všimli a já se snažila být shovívavá.“

Zastavila se a podívala se na ostatní. Všichni měli sklopené hlavy, jen ty nejmladší děti se dívaly okolo a zjišťovali, co se děje. Pinkie začala pomalu kráčet k davu.

„Nikdo by nechtěl poznat na vlastní kůži, co by se stalo jim, nebo ne?“

„Možná jen navštívili své příbuzné,“ zamumlal někdo slabým hláskem.

Pinkie se okamžitě podívala do očí toho odvážlivce, ženy ve středním věku, která okamžitě sklopila hlavu ještě níž a rozhodně netoužila po očním kontaktu. Pinkienin úsměv se opět rozšířil.

„To by ale byla nádherná omluva, že? Ale oni se přece vykradli ven, jako zloději uprostřed noci, ano? A my přece nemáme rádi zloděje, že ne?“

Žena neodpověděla. O malý okamžik později zírala do očí Pinkie, která jí vzala oběma rukama za hlavu a donutila se na ni podívat.

Její úsměv byl pryč.
„My přece nemáme rádi zloděje, NEBO SNAD MÁME?!“ křičela.

Žena začala plakat.

„Proč je nemáme rádi?! Protože oni NÁM KRADOU VĚCI!!!“

„Promiňte, promiňte, promiňte…“

Pinkie se usmála a nechala být její obličej, místo toho ji objala.

„Já vím, já vím. Neměla jsem na tebe křičet. Jsi hodná malá ovečka a já tě mám moc ráda.“

Z různých temných koutů a střech se začali objevovat žoldáci. Jakmile je lidé z davu zpozorovali, začali se pomalu sunout doprostřed náměstí, jako zajíci lovení smečkou hladových vlků.

„Ublížili nám všem, nejen mě, nám, celé vesnici,“ ukročila dozadu k jednomu z posluchačů, muži v roláku a kabátě, který stál bokem. „Ale ze všeho nejvíc zranili tady mého drahého Coltona.“

Dala ruce kolem jeho ramen.

„Když Daisy odešla, mrzelo tě to?“

Přikývl.

Pinkie se otočila na vesničany, zatímco se k ní přidávali žoldáci vylézající ze svých úkrytů.

„Ale nebojte se, drazí vesničané, jsme tu, abychom vše dali do pořádku,“ řekla a otočila se k budově za ní, obchodě sester Flowerových, „Na tomto místě je mnoho zranění a my je konečně vyléčíme.“

Otočila se zpět a pozvedla ruce.

„Vrátíme vám všem úsměv na tvář!“

Obchod explodoval. Do vzduchu vylétly rachejtle, pískající a vybuchující do různých barevných tvarů. Trosky padaly kolem šokovaných kryjících se občanů. Konfety začaly létat ze skrytých odpalovačů kolem náměstí a do vzduchu se vzneslo několik balonků. Pinkie ani necukla, její vlasy vlály kolem, rohy jejího kabátu tancovaly v horkém vzduchu.

A ona se smála.

Kouř zaplavil celé nebe, rozbitými okny obchodu začaly na venek vykukovat velké plameny. Celé náměstí bylo ticho. Kromě jednoho velkého smíchu. Skrčila se, a chytila se za své boky. Byl to hrozný pohled a mnoho rodičů zakrývalo svým dětem oči nebo je velice pevně objímalo. Pinkie udělala krok vzad, naposledy se pořádně zasmála, a vzápětí vše, co zbylo z obchodu sester Flowerových se zřítilo. Ani kostra budovy nezůstala stát.

Náměstí ztichlo. Někde zaštěkal pes.

Pinkie si povzdechla a ukázala na své obyvatele veselý usměvavý obličej. Její oči byly prázdné.

„A kdopak říkal, že problémy se nedají vyřešit zábavou?“

***

Pinkie visela v okně, houpala se na rámu. Dívala se dovnitř, do malé jednoduché kanceláře. Nebyla nějak honosná nebo zkrášlené; celý pokoj měl akorát stůl s židlí, dvojici skříní a Symbijský koberec. Stěny byly pokryté smetanově bílou se světlým hnědým pruhem u spodu zdi a podlaha byla z tvrdého dubového dřeva. Na stropu visel skromný lustr.

Byla ticho jako kočka a nehybná jako mrtvola. Kousala se do rtu, jak se snažila zadržet její potřebu k hlasitému chechtání. Její oči zíraly na záda černé židle mezi ní a stolem. Naprosto zřetelně slyšela škrábání pera a papíru. Pinkie se pomalu začala sunout dovnitř a na obličeji se objevil velký úsměv.

„Vím, že tam jsi, Pinkie.“

Přehoupla se dovnitř, udělala pár kotoulů a objevila se před stolem.

„Paní starostko, vy mě vždycky odhalíte,“ zasmála se a ovinula vlasy kolem svého prstu.

Starostka se usmála a posunula si brýle.

„Vždycky máš kolem sebe jakousi mlhu, když jsi v mé blízkosti, cítím se, jako kdyby mi někdo chtěl vrazit nůž do zad.“

„Váš kompliment se mi líbí, ale vy jste prostě něco jiného, jste jediná, kdo mě dokáže vycítit,“ zasmála se. „Musíte mít nějaký speciální starostův smysl.“

„Jsem starostka tohoto města,“ podívala se na Pinkie nad hranou svých brýlí. „Je to má práce vědět, zda sem něco nepatří.“

Úsměv mladé žoldnéřky na chvíli zmizel, ale pak se opět vrátil, zatímco se naklonila ke starostce.

„Takže, drahá starostko, kvůli čemu jste mě zavolala?“

Starostka otevřela šuplík a vytáhla jeden drahý ozdobný papír. Držela ho opatrně, zatímco ho předávala Pinkie.

„Impérium má na tebe požadavek.“

Pinkie chňapla a otevřela dopis bez jakéhokoliv studu, čímž jasně dementovala starostčinu pokoru k tomu listu.

„Ou? K čemu to bude? Zase se mě snaží uplatit zbytečnými tituly a hodnostmi?“

Poté, co rychle projela řádky dopisu, si ho strčila do kapsy.

„Fajn, fajn. Postarám se o to hned,“ řekla, odešla zpět k oknu, stoupla si na parapet a pak se ještě ohlédla přes rameno.

„Budu zpátky před úplným západem slunce; možná bychom si pak mohli dát spolu šálek čaje.“

Než mohla starostka odpovědět, Pinkie seskočila z okna. Přistála na zemi s grácií, a když se postavila, její kabát a sukně se pak dramaticky zavlnily do strany. S veselým úsměvem šla dolů po cestě, zatímco si pobrukovala bezejmennou písničku. Ponyvillští občané se kdysi koukali na její chování drobet nechápavě, pozvedali obočí, kývali hlavou, divně na ni zírali, ale během posledních let si na její odlišné chování zvykli. Mysleli si, že se z ní stal blázen. Pinkie věděla, že není, ve skutečnosti byla daleko víc rozumná než kdykoliv předtím, a bylo jí úplně jedno, co si o ní myslí ostatní. Dělalo to její život mnohem zajímavější. Mnohem zábavnější!

Náhle se Pinkie zastavila, prudce se otočila a vzala za límec malého muže uprostřed pohybu. Trhla a donutila ho podívat se na zem trochu víc zblízka. S rychlým kopem ho odzbrojila od jeho dýky, kterou před tím držel, a poté ho praštila přímou ranou do hrudi, takže klesl na kolena a snažil se popadnout dech. Sklonila se k němu a chytla ho za bok.

„Teď už se plížíš daleko líp, ale dostat tě na kolena je mnohem snazší.“

Pinkie naklonila hlavu na stranu.

„Copak neumíš ovládat obě dvě schopnosti, pane Pierci?“

Pokey Pierce vyplivl trochu krve z roztrženého rtu smíchanou se slinami a pak si povzdechl.

„Kdy sis mě všimla?“

„Ochomýtal ses kolem mě celý den a čekal jsi na svou příležitost. Chtěl jsi mě zabít dokonce i na tom dnešním ohňostroji.“

Zatřásl hlavou.

„Věděl jsem, že jsem se prozradil, když zapraskala ta větev.“

„Řekla jsem ti to už mnohokrát, Pierci, nikdy mě nedostaneš.“

„Jsem tvrdohlavý muž a jednoho dne tě zabiji…“

Pinkie se zachechtala, čímž se jí párkrát legračně zavlnily vlasy.

„Už se na to moc těším, pane zástupce Velkého vůdce!“

Vstala a natáhla ruku, aby ho zvedla ze země. Nechal se zvednout a oprášil si kabát. Pinkie si šáhla do kapsy, aby mu ukázala ten dopis.

„Tohle mi dala starostka.“

„Vím.“

„Je to požadavek od Impéria.“

„Koho chtěj mrtvýho?“

„Imperiálního vojáka.“

Pierce pozvedl obočí.

„Chtějí, abychom sejmuli jednoho jejich vlastního?“

„To mě nepřekvapuje. Chceš se k té legraci přidat?“

Pokrčil rameny.

„Stejně nemám nic lepšího na práci.“

Pinkie se usmála.

„Jasná páka kváká!“

 

Byl nervózní, úzkostlivý a vyděšený. Velmi, velmi vyděšený. Viděl, jak se na něj Pinkie směje. Tenhle malý Imperiální posera se chytal docela těžko. Potuloval se kolem malého města sotva dvacet minut od Ponyvillu. Jeden z jejích podřízených, Caramel, ho sledoval, a vědomě to dával najevo. Ale ten Imperiál nebyl jen tak nějaký blb s pistolí a neskočil mu na to. Dokázal vydržet Caramelovým pokusům dostat ho do lesa. Avšak jakmile hodili do klece Candy, chytil se jako ryba na háček a stačilo jen zatáhnout.

Těžce oddychoval a snažil se vyhýbat všem možným překážkám, tlustým kořenům, malým větvičkám, šiškám a dalším podobným drobnostem. Pinkie neměla pochyby, že se jedná o dost chytrého chlápka, ale v tuhle chvíli mu mozek říkal, aby běžel a jediné co mohl slyšet, byla krev pumpující se mu do uší. Věděla to, protože se mnohokrát ocitla na jeho místě. Caramel a Candy už ho ani nehonili, prostě jen utíkal stínům. Její úsměv se opět rozšířil.

Najednou zakopl, dopadl velice tvrdě a hlavou se praštil o kus skály. Seškráblo mu to kůži, ale byl stále při vědomí. Pinkie seskočila ze stromu, na kterém se schovávala. Imperiálovy oči se rozšířily do velikosti snídaňových talířů. Poznal, že se jedná o žoldáckého Velkého vůdce, ale také si všiml, že je na scéně ještě druhý hráč, stejně slavný a neméně děsivý jako ona.

„Upalovač…“ zašeptal.

Pinkie se zachechtala.

„Pierce může být druhý v hierarchii, ale tohle děťátko je jediná věc na světě, které věřím.“

Jemně pohladila mohutný plamenomet ve svých rukou. Pinkie se usmála na Imperiála přes její dlouhé vlasy, které jí zakryly obličej.

„Chceš vědět, jak ta kočička přede?“

Voják na zemi mlčel.

„Spálí ti kůži; les pak bude potom vonět jako na nedělní odpolední grilovačce. Bude to bolet, bude tě to pálit a ty budeš chtít umřít.“

Pomalu se k němu začala blížit.“

„Ale nezemřeš. Ne hned. Nechám tě se tu válet v agónii aspoň několik minut. Budeš křičet, budeš prosit, zatímco se tvoje maso bude škvařit a vypařovat. Pak, tě ožehnu znovu, hezky pořádně a dlouho. Tvoje kůže se začne loupat a ukazovat na svět tvé bílé kosti. Poznáš bolest přesahující tvé nejhorší představy. A stejně potom neumřeš. Nechám tě tu se rozpadnout v hromádku popela, která pak už konečně přestane vřískat.“

Po tomto monologu se voják topil v slzách a potu. Pierce se vynořil ze stínů a Pinkie se zachechtala.

„Jak to zní?“

Imperiál se třásl. Horečně na ně mával rukama, jakoby se snažil odvát ten hrozivý pár pryč.

„Co jsem ksakru udělal špatně?!“ řekl, když se konečně trochu uklidnil. „Jsem z Impéria. Neměli bychom být na stejné straně?!“

Pinkie zapálila Upalovač a namířila hlaveň na toho vyděšeného vojáka, takže od něj nebyla dál než jen několik málo metrů. Hravě se k němu přiklonila a věnovala mu jeden velký veselý úsměv.

„Však jsme!“

Pak zmáčkla spoušť.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *