Sabotáž Valkýry – Kapitola 4: Rarity

Rarity: Válka je komplikovaná

Originál napsala the-orator

Rarity - Comodor

Nic se nehýbalo. Seděla mírně sehnutá nad ozdobným červeným stolem ze santalu na židli dělané z růžového ozdobného dřeva a také neméně luxusního růžového vzácného dřeva se sametovým povlečením. Všechny papíry byly úhledně poskládané nalevo, zatímco kniha s názvem „Létající barvy“ měla svoje místo napravo. Přesně pět palců před knihou byla starožitná váza datovaná 586 let do minulosti. Nebyla nijak vzácná, ale měla na sobě krásnou malbu mileneckého páru, který šel skrz rozkvetlý park. Kolem hlavního motivu bylo několik ryze bílých orchidejí, které měly květy natáhnuté nahoru. Přímo uprostřed stolu bylo seřazených pět per. Všechny černé, ale každé mělo na sobě jiný drahokam. Všechny byly úhledně srovnané vedle sebe  s několikacentimetrovými rozestupy. Nic se nepohnulo. Dokonce ani ona.

Její ruce byly položené na stole, zabalené do černých rukavic, dlaně spřažené a její krásné prstíky byly propletené dohromady. Pod santalovým dřevem byly její výstavné nohy, krásně bílé, překřížené pravá přes levou. Její světle šedá uniforma měla jen málo záhybů a vrásek. Seděla jí perfektně v jakémkoliv ohledu. Čelo bylo sklopené a opřené o její dlaně. Oči téměř nepřítomné, hluboké a ztracené. Několik pramínků vlasů, stočených do precizně provedených kudrlinek, se pohnulo dopředu před její obličej. Na klíně měla jednu obyčejnou obálku.

Všechno bylo klidné, ale Komodorka Rarity to slyšela. Slyšela jeho. Vždycky poznala, když šel kolem. Způsob, jakým chodil, dokonce i jeho kroky, které nebyly příliš hlasité, avšak byly hlasité dost na to, aby se světu oznámila jeho přítomnost. Byl právě u dveří její kanceláře. Slyšela jeho tlumený hlas přes úzké zdi. Její kapitáni se ho budou snažit zastavit, ale věděla, že se jim to nepodaří. Rarity se hluboce nadechla a pak pomalu vydechovala.

Dveře její kanceláře se houpavě otevřely. Nejprve pomalu a pak pořádně, jak si protlačil cestu dovnitř. Rarity se podívala přes své prsty, aby viděla, jak vtrhl na scénu, hrudník pěchující vzduchem, aby mohl vypustit nějaké kraviny, které jeho dementní mozek vymyslí.

„Vypadni z mé kanceláře,“ řekla dřív, než mohl dostat jedinou vteřinu volného času k jeho dialogu. Její hlas byl bez emocí, avšak s velícím podtónem.

„Jak se opovažuješ mluvit se mn…“

„Řekla jsem ti, ať vypadneš z mé kanceláře, Bluebloode.“

Samozvaný princ se zamračil přes celou místnost. Byl poměrně vysoký a rozhodně by mohl působit hrůzostrašně, kdyby to nebyl takový idiot. Blueblood začal kráčet po místnosti. Normálně by Rarity zkontrolovala boty každého, kdo vejde do její kanceláře, jestli nejsou zablácené, ale nějakým způsobem věděla, že u Blueblooda tohle nebude třeba. I přes fakt, že ho nenáviděla, mu musela dát plusové body za to, že je vždycky čistý. Koneckonců, byl přece mnohem více paranoidní, že se ušpiní, než ona.

Přišel až k jejímu stolu. Naklonil se k Rarity, aby na ni dobře viděl. Rarity se ani nepohnula, dokud Blueblood nepoložil ruce na stůl, což posunulo jedno pero o několik centimetrů vedle. Komodorka nepříjemně zatikala očima.

„Nedotýkej se mého stolu,“ řekla.

„Odmítám,“ odpověděl. „Tento hrad byl moje hřiště dávno před tím, než jsi sem přitáhla ty a další prosťáčci.“

„Fajn, ale tohle je moje kancelář a byla bych ráda, pokud budeš respektovat moje pravidla.“

„Jako princ já…“

Rarity vyskočila ze židle, naklonila se k němu, takže její obličej byl pár centimetrů od jeho a hrozila mu prstem.

„Ty nejsi princ! Jenom protože jsi nejbližší příbuzný Císařovny Celestie z tebe nedělá nic výjimečného,“  běsnila. „A i kdybys byl Princ, stejně bych měla vyšší hodnost než ty. Jsem velitelka celé flotily vojáků, kteří ke mně vzhlížejí a vkládají do mě své naděje na přežití každý den, každou hodinu. Komu velíš ty? Několika podělaným služebníkům, kteří jsou rádi, že ti mohou čistit boty od Testoniho a obleky z vicuñské vlny. Jestli to náhodou nevíš, tak tvůj živůtek závisí na tom, jestli tě se svými vojáky dokážu ubránit. Zatímco ty jsi tak neschopný, že bych ti nesvěřila ani život své kočky.“

Blueblood se naklonil zpět do vzpřímené polohy, dal ruce v bok a jeho modré oči se rozšířily.

„Běž. Pryč. Z. Mé. Kanceláře!“ řekla Rarity a přitom stupňovala každé slovo, takže to poslední skoro zařvala.

Blueblood se ještě trochu napřímil a hluboce se nadechl.

„Dobrá, pokud tedy chceš, abych se ti klidil z cesty, tak přestaň posílat ty své vojáčky do mých komnat!“

Jakmile princ domluvil, dovnitř vešel starší muž držící za paži mladého vojáka. Byl to dvacetiletý kluk s kaštanovými vlasy a matně hnědýma očima, které horečně sledovaly vše kolem. Jakmile uviděl Rarity, sklopil pohled a zčervenal ve tvářích. Rarity ho poznala.

„Našel jsem ho, jak čenichá kolem mé kanceláře, a rád bych si myslel, že to dělal dobrovolně,“ řekl a pozvedl obočí. „Samozřejmě by mě velice mrzelo, pokud bych zjistil, že jsi ho k tomu navedla.“

„Nemám vůbec ponětí, co dělal ve tvých komnatách,“ odpověděla klidně. „Dohlédnu, aby se to neopakovalo.“

Oba dva kouzelníci na sebe zírali, oči měli zúžené.

„Dobře, doufám, že se to nebude opakovat. Bude to tak pro nás oba lepší,“ řekl, zatímco se otáčel k odchodu.

„Bluebloode…“

Otočil se zpět na ni, ale ona ještě chvíli vyčkávala.

„Tvůj oblek vypadá trochu…obnošeně. Vadilo by ti, kdybych ti udělala nový?“

Zatímco měla sklopený svůj pohled do země, cítila, že se červená. Nesnášela Blueblooda, nesnášela ho od toho incidentu na Great Galopping Gala. Na druhou stranu byly to už roky, co pro někoho něco ušila a část jejího já doufala, že možná…

„Ne,“ odsekl odměřeně. „Z mého šatníku bych ti nesvěřil ani tkaničky!“

Princ opustil Raritinu kancelář a prudce zabouchl dveře.

Rarity vyloudila ze svých úst zvuk, který by se dal nazvat frustrací. Zatnula ruce v pěst a začala dupat po podlaze. V tu chvíli přiběhli dva její kapitáni, Aloe a Lotus, do její kanceláře.

„Já ho zabiju! Přísahám, že ho zabiju!“ křičela, zatímco popadli její ruce a odtáhli ji zpět do křesla.

Aloe začala rychle masírovat Raritina záda, což zastavilo její vyhrožování, zatímco Lotus uklízela stůl zpět do původní podoby. Rarity trochu zaskučela. V rohu celé kanceláře stál stále ten mladý voják a pozoroval celou scénu. Když uviděl, že ho jeho velitelka sleduje, okamžitě zpozorněl.

„Pohov, vojáku,“ řekla. „Takže Archie, nechtěl bys mi říct, co jsi dělal v Bluebloodových osobních komnatách?“

Arch zčervenal. Začal se škrábat zezadu na hlavě a koktal: „No, já … ehm…totiž…“

Rarity zvedla obočí.

„Zapomeň na to,“ řekla. „Je tvoje věc, jestli mi to řekneš nebo ne, ale už se sem nesmíš vrátit. Blueblood nebude tak velkorysý jako já, rozumíš?“

„Naprosto rozumím, Komodorko,“ dodal Arch rychle.

„A teď prosím, buď od té dobroty a zaběhni pro Twilight,“ řekla s úsměvem.

Během sekundy zmizel ve dveřích a Rarity si tlumeně povzdechla.

Dnešní den byl pro ni obzvlášť těžký. Brzy dopoledne se dozvěděla, že jeden její průzkumný tým byl postřílen povstalci. Trápilo jí to hlavně, protože si donedávna byla naprosto jistá, že ta banda rebelů nemůže nijak narušit jejich obranu. Bylo tu něco, o čem nevěděla? Nějaká skrytá zbraň? Nějaké eso v rukávu? Pokud existovalo něco, co Rarity opravdu štvalo, byla to ta nejistota. Zvlášť pokud se jednalo o věc, která by mohla ohrozit její vojáky. A ke všemu pak přišlo to idiotské princátko a…

Nechtěla na něj křičet. Normálně jí nedělalo problém udržet své emoce na uzdě. Navíc, kdyby nekřičela, tak by ji možná mohl, (opravdu jen možná), nechat ušít tu novou uniformu. Mohla ho za to ale vinit? Po všech těch argumentech a nadávkách, které na sebe vykřičeli, si nejspíš myslel, že by mu jeho uniformu poškodila nebo na ni našila něco opravdu směšného. Občas měla Rarity chuť omlátit svou hlavu o stěnu. Třeba by se jí pak podařilo srovnat některé věci na správné místo.

Někdo zaklepal na dveře. Aloe a Lotus ustoupili o krok vedle.

„Vstupte,“ řekla.

Arch otevřel dveře, aby mohla Víceadmirálka Sparkle projít, hlavu držela vzpřímeně. Než mohl kdokoliv zasalutovat, Rarity vstala a přispěchala k Twilight a vzala ji za ruce.

„Twilight, drahoušku, jsem tak ráda, že sis na mě udělala čas!“

„Pohov,“ řekla Twilight ostatním. Všichni pak odešli z kanceláře ven.

„Samozřejmě,“ pokračovala, zatímco se začala znovu věnovat Rarity. „Slyšela jsem, že jsi zarmoucená.“

„Ano, bylo to opravdu hrozné ráno,“ rozplývala se. „Cítím se, jakoby se mi měla hlava každou chvíli rozskočit. Prosím, drahá, řekni mi, že Císařovna schválila můj požadavek! Přísahám, že nemohu…“

Twilight zvedla ruku a Rarity zmlkla.

„Císařovna souhlasila, můžeš poslat…“

Rarity okamžitě odběhla ke stolu a začala psát dopis.

„Och, díky bohu. Nemáš ani ponětí, jak mi to po dnešním dni hrozně ulevilo. Po tom všem, čím jsem si dnes prošla, jsou dobré zprávy opravdu potěšující.“

Twilight trpělivě čekala, dokud její kouzelnická přítelkyně nedokončila psaní dopisu. Rarity si zatím s úsměvem od ucha k uchu pobrukovala příjemnou melodii.

„Pokud je to vše, tak já…“ řekla a otočila se ke dveřím.

„Ne, počkej.“

Víceadmirálka se podívala přes rameno.

„Když už jsi tady, ráda bych ti něco ukázala.“

Ještě jednou ji vzala za ruce a odtáhla ke dveřím na levé straně místnosti. Odemkla je a prudce otevřela.

„Tadá! Tak co na to říkáš?“

Uprostřed místnosti stáli čtyři manekýni, každý s jinými šaty. Twilight zamžourala očima a začala se rukou dotýkat brady. Přišla k té první a podívala se blíž. Jednoduché červené šaty s drahokamy na lemu a náhrdelníku. Ačkoliv byla Rarity pyšná na všechny své výtvory, nedokázala zakrýt drobnou nervozitu, když je Twilight pozorovala.

„Jsou opravdu krásné,“ začala Twilight.

Rarity se konečně nadechla. Vůbec si neuvědomila, že po celou dobu zadržovala dech.

„Ale k čemu jsou dobré?“

„Promiň, ještě jednou prosím?“

„Mají nějaký důvod? Jsou pro charitu? K čemu jsou dobré?“

Poslední otázka zněla poměrně palčivě.

„No…to víš, je to jenom můj koníček, Twilight.“

Twlight pozvedla obočí.

„Ty máš čas na takovéhle věci?“

„Já..no…“

„Totiž, chci říct, že si nemyslím, že by tě to nějak vyrušovalo od ostatních povinností. Jsem ale poněkud znepokojená a myslím si, že vkládáš příliš mnoho úsilí do něčeho, co Impériu moc nepomůže.“

Rarity svěsila hlavu. Chtěla říct něco na svou obranu, ale nakonec to neudělala. Twilight si totiž začala prohlížet šaty, které byly jako poslední v řadě.

„Tyhle šaty…“

„Líbí se ti?“ řekla Rarity a okamžitě obživla. „Ten střih mě napadl, když jsem si prohlížela tvoje staré šaty z Gala…“

„Proč tam jsou hvězdy? Co tam dělá ten Měsíc?“

Rarity nerozuměla.

„Co tím myslíš?“

„Tyhle šaty jsou inspirovány nocí. Musíš se jich zbavit.“
„Ale Twilight!“

„Dokážeš si vůbec představit, co by se stalo, kdyby je tu Císařovna našla….“ Twilightiny oči byly odměřené. Na chvíli v nich Rarity viděla náznak emocí, ale nedokázala ho správně zařadit.

„Musíš to zničit.“

Rarity byla skoro jako paralyzovaná.

„Co? Ale proč? Jsou moje nejoblíbenější z celé kolekce!“

„Rarity, poslouchej mě!“ Twilight k ní přišla a chytla ji za ramena. „Ty šaty musí zmizet. Ne, nedívej se na mě takhle! Snažím se tě varovat. Jako přítelkyně…“

Rarity stála bez jediné známky emocí. Její obličej, její výraz, dokonce i barva tváří, vše bylo pryč. Twilight se napřímila a opět povýšila svůj krk nad ramena.

„Komodorko Rarity, pokud se o ty šaty nepostaráš do tří dnů, udělám to sama! Jasné?!“

Rarity byla větší než Twilight, ale v tuto chvíli si připadala jako opravdu malinká.

„Jasné, Twili…“ zastavila se uprostřed věty, když viděla pohled její bývalé kamarádky. „Víceadmirálko.“

Víceadmirálka Sparkle ostře kývla a odešla z místnosti. Rarity poslouchala tlukot jejích podpatků a pak zabouchnutí dveří z kanceláře. Padla na kolena a třásla se.

Vždycky to tu bylo. Ten strach v pozadí, kdykoliv byla Twilight kolem. Ale až dosud si ho tolik neuvědomovala. Vždycky ji považovala za svou přítelkyni. I po tom všem, čím si obě prošli, však nyní pochybovala, jestli ji Twilight vidí stejně. S tou sílou, které velela, bylo strašlivé myslet na věci, které by mohla udělat pro lidi, kteří nežili v takových standardech jako ona. Rarity se podívala na ty šaty. Byly nádherné, alespoň si myslela, že ano. Proč by měla zničit něco, do čeho investovala tolik času a snahy? Už pouhá myšlenka ji nutila do breku.

Ne.

Rarity se postavila. Nenechá se ovládnout pitomými povrchními city. Šaty budou zničeny. Hoity Toity se také snažil protestovat proti přísným oděvním pravidlům a kde je teď? Ve vězení! Neudělá tu samou chybu.

Komodorka se upravila. Srovnala si vlasy a očistila uniformu. Pak odešla z místnosti a stejně pečlivě jako je odemykala, tak je taky zamkla. Aloe a Lotus rychle přiběhly a začali plnit její prosbu na masáž ramen.  Do kanceláře přilétla pegaska, vzala si dopis, který Rarity před tím psala, vyslechla si instrukce kam s tím dopisem má letět a pak stejně rychle zase odlétla. Rarity otevřela dveře na balkon a podívala se na město pod sebou. Kdysi o něm moc snila. Snila o jeho kultuře, jeho moudrosti, jeho půvabu. Město pod ní, ale bylo jiné.

Vzadu na stole stále ležel jeden dopis. Rarity zapomněla ten dopis poslat již několikrát a později si uvědomila, že na něj zapomněla znovu. Byla to obyčejná obálka. Nic speciálního nebo ozdobného. Na hladkém povrchu však bylo jedno velice důležité a ozdobně napsané jméno.

Sweetie Belle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *