Sabotáž Valkýry – Kapitola 3: Fluttershy

Fluttershy: Válka je špatná

Originál napsala the-orator

Fluttershy - ředitel

Obloha měla barvu zakalené vody a země připomínala otevřený masový hrob. Bláto bylo pokryté vrstvou potu, žluči a samozřejmě krve, která ihned začala bublat, jakmile na ní byl vyvinut sebemenší tlak. Lidé křičeli, ano opravdu křičeli. Několika lidem selhaly nervy, takže chodili po bojišti jako mrtvoly bez duše, kterými už v podstatě dávno byli, zatímco jiní prožívali nekonečná muka. Muka, která znamenala nepříjemné zjištění, že už dávno nemají některé končetiny, nebo že jim náhodná rána potrhala břicho a jejich střeva nedobrovolně opouští své původní místo.

Křik byl opravdu všude a nepříjemně se ozýval na celém bojišti. Křik zraněných, křik šílených, křik živých. Stále se bojovalo. Lidé útočili na připravené postavení svých protivníků, zezadu pohánění svými komisaři a důstojníky, a snažili se nemyslet na to, že je čeká smrt. Každý si přál být opět ve svých dětských letech a utéct k mamince do náruče, ale tady nebyly ani děti, ani matky. Jen smrt, střelba a křik. Ten pronikavý křik.

Mezi tímto chaosem se krčila ona, plačící jako nemluvně. Cítila, jak jí teklo z nosu, cítila to na jazyku, kde se vše mísilo s jejími slanými slzami. Její pokus si něco zpívat nebo notovat, nemohl přehlušit ty hrozné zvuky okolo. Z jejích rtů zněly akorát nepatrné zvuky, které sotva mohly nahradit krásnou melodii. Snažila se zakrýt si uši, ale nepomáhalo to. Pak to zaslechla.

„Zdravotník!“ křičel někdo. „Proboha, zdravotník!“

Sklopila ruce a napnula uši.

„Zdravotník! Prosím, ať to skonč…“

Kousek vedle vybuchl šrapnel, skryla se a ruce si dala před obličej. Snažila se chránit před letícími kusy hlíny a lidskými těly. Pak opět vykoukla a konečně našla zdroj toho křiku. Byl to mladík, nanejvýš devatenáct let.

Proč je takový kluk ve válce? Je to sotva dítě! Pomyslela si.

„Prosím!“ křičel. „Prosím, ať to skončí!“

Přinutila se k pohybu. Její kosti duněly, svaly se tetelily a každý nerv jí varoval o nadcházejícím nebezpečí, ale i tak šla dál. Pomalu na kolenou a rukou se plazila až k němu a špinila si tak svou bílou uniformu blátem a krví. Náhle bouchl další šrapnel. Padla na zem a držela se jí. Musela se skrýt mezi mrtvými a umírajícími.

„Pomoz mi…“ zopakoval ten kluk. Jeho hlas byl slabší a slabší.

Podívala se na něj skrz vrstvu z hlíny a sražené krve a tiše vzlykla.

„Bojím se,“ zašeptala a fňukla.

Kluk se na ní usmál, jak nejpříjemněji dovedl. Byl to takový ten roztomilý tající úsměv.

„Já také.“

Znovu přinutila své tělo k pohybu a nezastavila se, dokud nebyla až na druhé straně u toho zraněného kluka. Sundala si lékárničku z ramene, ale udělala to moc rychle a přetrhla si popruh. Okamžitě vyndala obvaz, rozbalila ho a přitiskla ho zraněnému na jeho ránu. Zasyčel bolestí, ale to jí nezajímalo. Začala ho hladit ve vlasech a šeptala mu konejšivá slova, aby alespoň trochu zmírnila jeho trápení.

„To bude v pořádku…Jsem tu, jsem tu s tebou. Postarám se o tebe.“

Jednou rukou držela obvaz a druhou chtěla vyndat hojivou mast, ale někdo ji vzal za rameno a zvedl od něj. Zakrátko viděla i její obličej. Její přítelkyně Rarity.

„Co to děláš?!“ křičela. „Fluttershy, co si sakra myslíš, že děláš?!“

Fluttershy neřekla ani slovo, jen trochu zapištěla.

„Podívej se na jeho uniformu, ty jedna krávo,“ křičela. „Tak se podívej!“

„Ale on umírá. Bolí ho to.“

„Je mi úplně jedno, jestli chcípne. Nevidíš, kurva, tu uniformu? Tak se podívej!“

„Mě to nezajímá! Mě to nezajímá!“ křičela.

Poklekla opět k zraněnému a zatlačila mu obvaz víc do rány. Opět mu začala hladit vlasy, ale pak viděla, že oči se nehýbou a nedýchá.

Bylo ticho, velké ticho, konečné ticho. Všechno se zastavilo, jakoby to v mžiku zmrzlo. Jenom ona se pohnula, aby mu mohla naposled zavřít jeho víčka. Pak se nadechla a začala křičet. Křičet, plakat, utíkat, utíkat pryč od toho místa. Vůbec ji nezajímalo, že na ni volá její kamarádka Rarity. Chtěla být jen pryč. Obličej si schovala do rukou a za chvíli je měla pokryté slzami.

***

Fluttershy se probudila a těžce a rychle oddechovala. V jejích uších se ozýval rytmický a uspěchaný tlukot srdce a její obličej byl pokryt teplým potem, kterým protékaly slzy. Jakmile se začala opět soustředit a uvědomila si, že je vzhůru, zjistila, že leží na podlaze, objímá nohu od dubového stolu a kousek dál jsou rozházené různé papíry, některé polité vodou ze sklenice, ležící jen několik centimetrů vedle.

„Paní Fluttershy?“ ozval se jemný hlásek.

Fluttershy si pomalu sedla, zatímco si držela hlavu, která reagovala, jakoby se měla každou chvíli rozpadnout. Otočila se a podívala se na mladou dívku, pomáhající jí dostat se na židli. Zlaté oči oné dívky ji sledovali s velkým znepokojením.

„Lyro?“ Fluttershy zasténala.

Lyra si povzdechla.

„Díky bohu, mysleli jsme si, že jste spadla poněkud tvrději.“

„Spadla? Já…“

„Slyšeli jsme váš křik,“ řekl druhý hlas v místnosti.

Tou druhou byla Bonbon, stojící v klidu a sebevědomě. Sklonila se k Lyře a začala utírat studeným navlhčeným ručníkem Fluttershyin zpocený obličej.

„Slyšeli jsme váš křik, tak jsme vás přiběhli zkontrolovat. Vyhazovala jste věci ze stolu, tak jsme se vás snažili uklidnit, ale pak jste opět začala křičet. Měla jste další sen o minulosti, nakonec jsme vás dostali pod kontrolu a drželi vás, dokud jste se neprobudila.“

„Spadla jste opravdu tvrdě,“ dodala Lyra.

Fluttershy si dlouze povzdechla.

„Ach, děvčata, je mi to opravdu líto.“

Začala sbírat papíry z podlahy. Lyra okamžitě začala pomáhat a Bonbon zatím zvedla skleničku. Všichni tři pracovali v poněkud nepříjemném tichu, dokud opět neuspořádali věci na stole. Příliš nepříjemném.

„Ehm…“ Fluttershy zamumlala.

Obě dívky přestali.

„To bude vše, já už to dodělám, děkuji vám.“

„Zajisté, madam,“ řekla Bonbon, vzala Lyru za rameno a odešli z místnosti.

Fluttershy poslouchala zvuk jejich kroků, zatímco šli dolů po schodech.

„To už je tento týden potřetí,“ zašeptala Lyra. „Co když se to zhorší?“

„Ticho, nech to být,“ odpověděla Bonbon.

Fluttershy sedla na svou židli se zasténáním a ponořila svůj obličej do dlaní. Měli pravdu. Naposled měla podobné „nehody“ maximálně jednou za měsíc a to nebyly tak intenzivní a děsivé jako tyhle. Tahle už je třetí, tento týden a pokaždé zničila tu samou věc v pokoji. Byla nemocná? Nevyspalá? Na druhou stranu, neobjevovaly se u ní žádné symptomy nemoci, ale už viděla hodně takových pacientů. Něco ji ale nutilo zůstat v noci vzhůru. Jakýsi pocit, který ji tlačil na zádech, tak jako kapka ledově studeného potu. Úzkost, kterou si nemohla vysvětlit. Možná byla přece jen nemocná.

Podívala se na jednu stránku, kterou četla před tím, než jí dohnala minulost. Jednalo se o žádost o práci. Byl to nějaký občan, který pocházel z Ponyvillu, ale byl bez jakýchkoliv zdravotnických zkušeností. Fluttershy věděla, že ho nemůže přijmout, neboť by to znamenalo pohromu. Byl by něco jako časovaná bomba. A mimo to, věděla i proč jí přichází tolik žádostí o práci právě z Ponyvillu. Nebylo to, protože chtěli léčit, ale protože chtěli utéct. Od té doby, co Ponyville převzala P.A.R.T.Y., snažilo se z města dostat stále více lidí. Všichni věděli, že nejlepší místo pro azyl je právě Nemocnice Fénixova pírka, velitelství Mírových sborů.

Mírové sbory se nepřidaly k žádné z frakcí, ale protože léčili a starali se o každého bez rozdílu, stalo se takovým nepsaným pravidlem, že nikdo nesmí zaútočit na jejich zařízení nebo jejich členy. Dokonce i bezcitná a chladnokrevná žoldácká skupina P.A.R.T.Y. dodržovala tuto nepsanou dohodu.

Fluttershy už vzala takhle k sobě několik lidí, ale bála se, že pokud bude pokračovat, P.A.R.T.Y. poruší tuto dohodu a prst na spoušti jejich zbraní se přece jen pohne. Vždyť se jednalo o skupinu fanatiků, s pochybnými zábranami, vražednými tendencemi a nekompromisní poslušností svému Nejvyššímu mistrovi. Fluttershy by se ani nezdálo divné, kdyby pokračovali v tomto řádění i bez své velitelky.

Chodbou se začal ozývat křik a Fluttershy na to okamžitě zareagovala pozvednutím hlavy. Vyběhla ven a mířila přímo ke zdroji. Když se blížila, uviděla Lyru a Bonbon, jak se naklání přes zábradlí, aby na všechno viděli.  Když si ji všimli, věnovala jim Fluttershy přísný pohled. Lyra zrudla.

„Zrovna jsme tam chtěli jít vše urovnat, čestně.“

Fluttershy pokračovala dál, aniž by se zastavila. Dva muži se spolu hádali. Několik dalších pacientů a členů zdravotnického personálu sem přišlo, aby viděli, co se děje a měli vše z první řady. Začali uhýbat, jakmile viděli, že přišla Fluttershy.

„Ach, jo, je to tu zase,“ řekl někdo v davu.

Jeden Imperiál se zavázaným ramenem ukazoval prstem na jednoho Rebela.

„Odmítám být v jednom pokoji s touhle kopou s…špíny.“

Rebel, který měl zavázanou ruku a měl náplast na oku, si odplivl na zem. Fluttershy se zděsila ukázky takového pohrdání vůči této skoro až posvátné budově.

„Jak si myslíte, že se cítím? Každou noc ho musím sledovat svýma očima, aby mi v noci nezakroutil krkem,“ začal nadávat Rebel.

„Očima? Nechtěl jsi říct okem? Je vidět, že Víceadmirálka Twilight Sparkle vám konečně nakopala prdel pořádně.“

Rebel se na něj začal hrnout, ale zdravotnický personál ho chytil, dal mu ruce za záda a nedovolil mu jít dál. Jakmile se opět uklidnil, nechali ho být.

„Já vidím jen to, že žiju svobodně a nejsem upjatej zmetek.“

„Ach ano, protože vy rebelové máte na všechno tu správnou odpověď!“

„A ty ne?“

„Já možná ne, ale Císařovna určitě ano. Dovede nás do nového, lepšího věku.“

„Jistě máš pravdu, asi bych se měl vzdát všech snů o svobodě a jít jí líbat nohy, tak jako to děláte vy.“

Imperiál na něj vystartoval s takovým vztekem, že se ho nikdo neodvážil zastavit. Srazil ho na zem a začal ho mlátit zdravou rukou.

Fluttershy prošla davem a začala je prosit.

„Chlapci, prosím, uklidněte se. Jak se o vás máme starat když,…, prosím, můžeme si o tom promluvit. Seženu nám pár šálků čaje a…chlapci no tak.“

Nadšený dav přihlížejících se vmžiku uklidnil, když kolem prošla velká svalnatá postava. Fluttershy to nezaznamenala, dokud ty dvě masivní paže nevzaly oba bojovníky za rameno a neoddělily je od sebe. Ti dva se přestali mlátit, jakmile si uvědomili, kdo je to drží.

„Paní Fluttershy se s vámi snaží hovořit,“ řekl svým pevným vůdcovským hlasem s jasně rozeznatelným přízvukem. „Teď budete oba dva moc hodní a budete ji poslouchat, jasné?“

Mlčeli.

„Jasné?!“ zesílil hlas, avšak stále byl ještě docela v klidu.

Oba dva sice stále na sebe koukali se znatelnou záští, ale nikdo si nedovolil udělat první krok, když mezi nimi stál Big MacIntosh. Fluttershy si odkašlala a začala mluvit.

„Tak, chlapci, pokud je nějaký problém, tak ho jistě vyřešíme k oboustranné spokojenosti. Dohlédnu, aby vám oběma dala Bonbon samostatné pokoje.“

Podívala se na Bonbon, která okamžitě iniciativně splnila její návrh. Odvedla je pryč, což vytvořilo na tváři Fluttershy spokojený úsměv.

„Vidíte?“ řekla „Nebylo to tak těžké, že ano?“

Imperiál zrudl, když viděl, jak se směje. Když se dav kolem rozpadl, Fluttershy zastavila MacIntoshe, aby si s ním trochu popovídala.

„Ehm,“ řekla a zandala si pramínek vlasů za ucho. „Ahoj.“

„Ahoj.“

„Bylo dobře, že jsi přišel,“ řekla jemně. „Neumím to s naštvanými lidmi.“

MacIntosh se usmál.

„Já vím.“

Fluttershy sklopila oči. Nechtěla se na něj podívat a on se nechtěl podívat na stranu. Stáli takhle několik minut, dokud někdo nezakašlal.

„No…“ zeptala se. „Co tě sem přivádí?“

„Ach, málem bych zapomněl,“ řekl a sáhl si do kapsy u kalhot. „Paní Twilight chtěla, abych ti to předal.“

Fluttershy od něj převzala dopis.

„Ach, můj,“ řekla, když si uvědomila, komu byl ten dopis adresovaný. „Proč ho prostě nepošle poštou?“

„No, Impérium má hodně věcí na práci a jejich pošta je dost přecpaná,“ řekl. „A mimo to, rád se na chvíli půjdu provětrat někam ven.“

„Twilight prostě chce udělat věci pro mnoho lidí složitější,“ řekla hořce.

„No tak, no tak. Myslím si, že v ní ještě trocha toho dobra zůstala.“

Fluttershy se začervenala.

„Možná.“

Znovu bylo ticho.

„No, musím zase běžet zpátky na farmu,“ řekl zrovna ve chvíli, kdy Fluttershy řekla: „Já zase musím doručit tohle.“

Opět se na sebe podívali.

„Takže se uvidíme později?“

„Ano.“

***

Fluttershy zaklepala na dveře, ale nikdo jí neodpověděl. Zaklepala tedy znovu.

„Co je?“ ozval se zevnitř otrávený hlas.

„Mohu vejít?“ zeptala se.

Nikdo neodpovídal.

„Jistě.“

Fluttershy otevřela dveře. V pokoji byl velký nepořádek, oblečení bylo rozházené a okolo byly malé dětské nákresy, které vypadaly, jako by je někdo vyházel z šuplíků a poliček. Okno ven bylo otevřené a kolem lustru poletovala malá moucha v pravidelných osmičkách.

Fluttershy se podívala na osobu ležící na posteli. Na hrudi byl její bývalý králíček Angel.

„Spiku?“ řekla jemně. „Něco tu pro tebe mám.“

„Co je to?“ řekl, aniž by pohnul očima.

„Je to dopis od Twilight.“

„Nechci ho.“

Pozorovala ho, jak začal jemně hladit Angelův kožíšek. Jeho oči byly naplněny takovou bolestí, že ji ani Fluttershy nedokázala vyléčit. Nerada ho navštěvovala. Ne, protože byl uzavřený a nechtěl ji pouštět dovnitř, ale kvůli té bolesti. Protože kdykoliv ji viděla, připomnělo jí to, jak byl sklíčený, když ho Twilight opustila a ona mu nemohla pomoct.

„Prosím, aspoň si ho přečti,“ dotírala. „Posílá ti dopis každý týden, možná ti chce sdělit něco důležitého.“

„Jo, třeba mi chce říct něco o tom, jací jsou její noví asistenti,“ řekl a sedl si. Angel seskákal dolů a utekl pryč. „Možná mi chce sdělit, jak jí jde práce od ruky, když se mě zbavila.“

„Spiku…“

„Nebo…nebo mi chce říct, jak pochytala další zrádce a jak se s nima skvěle vypořádala…a…a…“

Fluttershy se sklonila a vzala k sobě Angela. Spikův obličej byl plný slz. Chtěla ho obejmout a pomoct mu, ale nenechal se.

„Ne,“ řekl klidně. „Chci být sám, prosím.“

Fluttershy tedy odešla. Zavřela dveře jak nejtišeji uměla. Povzdechla si a pohladila kovovou kliku a dřevěné futro. Někdo ji slušně zatahal za rukáv. Fluttershy zaječela a udělala krok na stranu. Sweetie Belle popošla dál od ní.

„Omlouvám se, nechtěla jsem tě vyděsit.“

„Ach, Sweetie Belle, ne ne, to je v pořádku,“ řekla a opět se jí vrátila její vyrovnanost. „Copak potřebuješ?“

„Um…“ řekla, zatímco se tahala za sukni. „Viděla jsem, jak dáváš Spikovi dopis a přemýšlela jsem jestli…no…“

„Je mi to opravdu moc líto, ale bohužel pro tebe žádný nemám. Jsem si jist, že Rarity ti jeden brzy pošle. Normální poštou, tak jako všichni ostatní.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *