Příležitost Zóna – Kapitola 1

V Zóně jsem už pár dní.

 Než jsem do ní vstoupil, nebyl jsem nic.

 Když jsem do ní vstoupil, byl jsem pořád stejné nic jako před tím. Byl jsem tady pro peníze, ale jak jsem se velmi brzy přesvědčil, peníze se tu neseženou tak snadno, jak říká folklór venku.

 Pouze jeden člověk, jedna moje záchrana, je mou hranicí mezi krutou a bolestivou smrtí a bohatým životem. Mark.

Kapitola 1: Kroky novorozence

Vytrhl jsem se ze snění a donutil se na něj podívat. Mariňácký sestřih černých vlasů, svalnaté paže, zručné prsty a spousta inteligence. Dokonalý člověk ve správný čas na správném místě. Divím se, že si takovýhle člověk vybral za kámoše zrovna mě.

Mark Kowalski se právě uchýlil do hlubokého spánku. Oheň dohoříval a to není v Zóně dobré. Nejenže bude zima, ale taky by se mohlo přiblížit nějaké zvíře, které by si nás dalo k snídani. Vstal jsem a přiložil pár polínek. Oheň se krásně rozhořel a mně se vléval do žil pocit tepla a s ním i příval optimismu. Když se to tak vezme, nejsem si jistý, jestli by nás tady přepadlo nějaké zvíře. Sice tato vesnička na kraji Zóny není zrovna Fort Knox, ale přesto patří mezi pár bezpečných míst v Zóně.  Povzdechl jsem si a podíval se do klína, ve kterém jsem svíral krásnou brokovnici, jejíž jméno si nepamatuji. Kéž by existovalo v Zóně bezpečné místo. Žádné takové totiž není. Jsou jen místa bezpečnější než jiná.

Posunul jsem se do příjemnější pozice, brokovnici v dosahu ruky a dal si před sebe svůj batoh. Dvě konzervy, na které někdo napsal TR. Později jsem se dozvěděl, že to znamená Turistova Radost, takhle se tu místním masovým konzervám říká. Tři balíčky nábojů 5,45, tak dvacet dvanáctkových patron do brokovnice, vojenský dalekohled, složený a zajištěný AKSU, který jsem získal od toho tlusťocha zalezlýho ve sklepě kousek za vesnicí a obvaz.

Moc toho sice není, ale plánuju to trochu rozšířit. Zítra se s Markem vydáme dál do Zóny, prý je tam někde základna svobodných Stalkerů. Vytáhl jsem z kapsy PDA a koukl se na datum. Sice na něm nezáleží, ale rád bych věděl, kolik jsem tu promrhal ze svého života. 2.9.2011.

 

***

 

Moc jsem toho nenaspal, ale cítil jsem se až překvapivě čile. Od Sidoroviče, který za tu noc přibral aspoň kilo, jsem si koupil dvoulitrovku perlivý vody na cestu. Divím se, že tu každý pije vodku. Na cestu není lepší věc, než voda. Koukl jsem se na Marka, který netrpělivě přešlapoval a v ruce držel emčtyřku. Nevím, kde ji sehnal a ani mě to nezajímalo. Přišel jsem k němu a kývnul na něj, abychom vyrazili.

„Jak ses dostal do Zóny?“ zeptal jsem se, když jsme přešli přes most nedaleko.

„Nechtěj to vědět. Není to moc zajímavé.“

„Fajn, víš aspoň, kam máme namířeno?“

„První zastávka je na základně Stalkerů, pak se rozhodne.“

Zaslechl jsem střelbu. Jsem si jist, že Mark taky. Oba jsme se sehnuli a podívali jsme se směrem k autobusové zastávce. Viděli jsme pár záblesků jinak nic moc. Uchopil jsem svoji brokovnici trochu pevněji. Kdyby na nás něco vyskočilo z křoví, jsem ochoten přivítat to olovem. V tu chvíli Mark vystřelil. Kousek u zastávky se dolů svalil nějaký chlápek. Začalo pršet. Naštěstí jsem měl kapuci již přišitou na bundě, takže mě to moc nezasáhlo. Mark byl dobré tři metry přede mnou a pomalu se plížil dopředu. Napodobil jsem ho a následoval ho do výhně pekelné.

Byli jsme už skoro u zastávky. Zvuk střelby nabíral na intenzitě. Slyšel jsem tu automaty i pistole. Mark se kryl těsně u zdi, já jsem byl kousek vedle a kryl mu druhou stranu. Mark párkrát vystřelil a pak zvuk střelných zbraní utichl.

„Pojď Michaile, můžem jít.“

Sklonil jsem se k vojákovi, který dole pode mnou už stihl trochu vychladnout. Vzal jsem mu zásobník z jeho AKSU a už na něj nemyslel. S Markem jsme přišli k stanovišti Stalkerů pod mostem. Jeden ležel raněný u zdi, ale zbylý dva, co byli tady dole se s námi přátelsky uvítali.

„Dík za pomoc, stavte se na naší základně a počkejte tam na nás chvíli, zahrajem si karty, a popijeme. My to platíme, viďte hoši.“

Ozvalo se pár souhlasných vět a výkřiků. Mark se přiklonil ke mně.

„Cíl je zatím jasný Michaile.“

 

***

 

Hned po obědě přišli stalkeři, kterým jsme s Markem pomohli u mostu. Měli s sebou vodku a karty, přesně jak slíbili. Za pár minut se oslava dostala do gigantických rozměrů. Karty šustily, vodka nepříjemně ubývala a vzpomínky na toto odpoledne mizeli sakramentsky rychle.

Probudil jsem se až pozdě v noci. Popsat tu spoušť, kterou jsme zanechali v jídelně bylo zhola nemožné. Pokusil jsem se vstát, ale vzešlo z toho jen nepatrné pohnutí. Doplazil jsem se ke zdi a opřel se o ni. Budu muset nabrat síly. Jakýkoliv nepatrný zvuk na mě působil jako obrovský klakson. Avšak po čase to trochu odeznělo a já dokázal vstát. Ze začátku jsem jen visel na zdi a snažil se nespadnout. Po pár minutách jsem se vzmohl k pár krokům. Ušel jsem dva metry. Pak na mě kocovina a gravitace zapůsobili společnými silami a já spadl na přímo na obličej. Překulil jsem se na bok a zase usnul.

Probudil jsem se do chaotického řevu a střelby. Přiběhl nějaký stalker a zakřičel něco o banditech a útocích. Klekl jsem si na všechny čtyři a snažil se vzchopit. Šlo to docela dobře. Tak jsem se trochu vzpřímil, ale pořád jsem ještě nedokázal vstát úplně. Po pořádné pitce se vstává docela blbě, když na vás útočí banditi. Byl jsem tu sám. Mark byl na pití zvyklý, koneckonců je v Zóně déle než já. Nebyl sice první, ale jeden z první stovky.

Konečně jsem se napřímil naplno. Hned jsem šel zase dolů, protože kolem mě zasvištělo několik kulek. Doplazil jsem ke svému báglu, který byl v rohu místnosti, vzal si své AKSU, zkontroloval zásobník a odjistil. Vypotácel jsem se ven a skryl se za hromadou beden. Celá stalkerská základna byla pod palbou z okolních křovin a lesů. Spousta stalkerů byla zalezlá za provizorním opevněním a občas vystřelila. Bohužel pár stalkerů to nestihlo, nebo se nekryli dost dobře a leželi na zemi mrtví. Pár centimetrů vedle mě práskla rána.

Byl jsem pár metrů od dveří. Začal jsem válet sudy a schoval jsem se za dveřmi. Viděl jsem toho banditu, co na mě střílel. Krčil se za stromem a pálil po nás svým Viperem. Vypálil jsem na něj krátkou dávku, která ho ale o kousek minula. Bandita to zpozoroval a schoval se za stromem. Pochopil jsem, že ten tlustý kmen neprostřelím. Na tu dálku jsem nějaké přesné výstřely vyloučil. Nezbývá mi než čekat, nebo se dostat na lepší pozici. Do budovy přiběhl samotář, se kterým jsme včera oslavovali. V ruce měl AK-74.

„Jakou v tom máš munici?“ zakřičel jsem na něj.

„Pět čtyři pětku, průraznou.“

„Támhle za tím stromem je bandita, touhle špuntovkou ho nesejmu. Půjč mi ho.“

„Fajn, ale nezapomeň mi ho vrátit.“

Opřel jsem svůj AKSU o zeď a vzal si AK-74. Namířil jsem na banditu, který tam pořád byl. Zamířil jsem a vystřelil. Ze stromu odletělo několik třísek a bandita spadl na zem. Pravděpodobně byl mrtvý nebo omráčený, protože se nehýbal. Vrátil jsem AK-74 zpátky stalkerovi a vzal si AKSU.

„Slyšíš? Střelba utichá. Vítězíme.“

Po chvilce střelba utichla naplno. Na nádvoří se objevovali další samotáři. Poznal jsem mezi nimi i Valeriána, šéfa svobodných stalkerů.

„Hoši, už je vše v pořádku. Bandité byli rozprášeni skupinou, která se vrátila ze smetiště. Musíme mrtvoly pohřbít, nebo je dostat pryč než sem přiběhnou mutanti.“

Trvalo několik hodin, než jsme všechno uklidili. Sesbírali jsme jejich vybavení. Neodolal jsem a obral toho banditu, kterého jsem sejmul. Měl jen pár desítek rublů, toho Vipera a jednu konzervu. Vipera jsem prodal v místním obchůdku za dva obvazy. Rubly jsem dal tomu stalkerovi od kterého jsem si předtím půjčil sedmdesát čtyřku. Konzervu jsem posnídal. Viděl jsem Marka, jak se hřeje u ohně.

Klekl jsem si vedle něj a užíval si zářijové poledne.

„Sejmuls někoho?“ zeptal jsem se.“

Podíval se na mě.

„Pár jo, naběhli mi přímo do rány.“

„To je docela slušný. Já jsem sejmul jednoho banditu, co byl za stromem támhle.“

Ukázal jsem na prostřelený strom.

„Vím, David mi o tom něco řek. Musím tě naučit jak střílet jednotlivýma. Když budeš plýtvat náboje, daleko nedojdeš.“

Došlo mi, že jsem si doteďka nezkontroloval munici. Vytáhl jsem svůj zajištěný kvér a vyndal zásobník. Z báglu jsem vyndal krabičku s náboji. Nacpal jsem zásobník a vše jsem pak zase dal do báglu.

„Víš, měl by ses trochu víc starat o svůj kvér. Když ho nevyčistíš, selže ti,“ řekl Mark.

„Jo jasně, díky za radu.“

„Máš na to vůbec náčiní?“

„No, doufal jsem, že bys mi ji mohl půjčit.“

„To půjde těžko, každý potřebuje vlastní. Navíc já mám zbraň NATO, kdežto ty máš východní. Mám úplně jinou sadu, než potřebuješ ty. Takže ti doporučuji si ji sehnat tady u obchodníka.“

„Jasně jdu na to.“

Přišel jsem za obchodníkem a zeptal se, jestli má sadu na čištění východních zbraní. Obchodník nadhodil takový ten tón, mám, ale ne zadarmo.

„Tak kolik?“

„Udělám ti cenu, za pomoc s těma banditama a mrtvolama, řekněme dva tácy?“

„Počkej tolik na dřevo nemám, co takhle nějakou výměnu?“

„Jde o to, co mi můžeš nabídnout.“

„Mám tu pětikilo, přidám ti k tomu dva obvazy, který jsi mi předtím dal za toho vipera a dvě konzervy.“

„To je trochu málo, ale mám tu pro tebe něco exklusivního. Když splníš pro mě jednu prácičku, dám ti ji zadarmo. To zní fér ne?“

„Jde o to, co to bude.“

„Kousek odtud jsou ruiny mlýna. Přímo nahoře je taková bednička. Tu mi přines a jsme vyrovnaný.“

„Zní to až moc jednoduše, v čem je háček?“

„Nic, přísahám ti je to tam v klidu.“

„Dobrá, ale jestli mě podrazíš, nedožiješ se rána.“

„Klídek, všechno je ověřený.“

Přišel jsem zpátky za Markem.

„Máš ji?“

„Ne, neměl jsem dost prachů, ale když mu z mlýna přinesu bednu, dá mi ji zadara.“

„Stáváš se pravým stalkerem. Zatím se porozhlídnu kolem.“

„Hlavně se nenech zabít, bůh ví, co bych bez tebe dělal Marku.“

 

***

 

Cesta k mlýnu vedla přes železniční podjezd. Hlídali ho svobodní stalkeři, takže jsem prošel snadno. Mlýn byl sotva pár set metrů od podjezdu. Jenomže jak vylézt až nahoru? Párkrát jsem mlýn obešel a vyhledával cestu. Nakonec jsem došel k závěru, že nejlepší bude prozkoumat i vnitřek, jestli tam není cesta. Byla. Vylezl jsem po rezavějícím žebříku až nahoru. Bedna byla přesně tam, jak mi řekl obchodník. Pokusil jsem se ji otevřít, ale byla zamčená. Co se dalo dělat.

Slezl jsem zpátky dolů a zamířil zpět na základnu. Na základně jsem obchodníkovi předal bednu a dostal jsem za to sadu na čištění východních zbraní. Byl jsem spokojený za svou lehce odvedenou práci a ještě víc mě těšila odměna, kterou jsem dostal. Nyní jsem měl jasný cíl. Mark byl někde pryč a já jsem se potřeboval zařídit podle jeho rady a vyčistit si zbraně.

Udělal jsem rozborku AKSUa a začal ho pečlivě čistit. Nikdy bych netušil jak je ta sada pečlivě vybraná a uzpůsobená stalkerské potřebě. Nejdříve měl tři hadry. První největší, byl na rozprostření po stole, zemi, trávě nebo jakékoliv podložce. Na něj se odkládaly všechny malé díly, které se při rozborce uvolní a při sborce by se těžko hledaly. Druhý hadr byl nejčistší, sloužil především k očištění vnějších dílů. Třetí hadr byl ze všech nejmenší a sloužil k očištění drobné vnitřní mechaniky a dalších drobných dílů. Pak zde byla malá půllitrová PET lahev s vodou. Nevěřil jsem, že by byla pitná. Byl by zázrak, kdyby byla alespoň užitková. Nicméně na očištění ušpiněného hadru je stále nadstandardně čistá. Dále tu byla malá lahvička s olejem, jejíž objem byl zhruba čtvrt litru. K tomu byly izolepou přilepeny tři tuby s mazivy a lubrikanty pro promazání vnitřních částí zbraně. Výrobce nezapomněl ani na vytěrák hlavně, šroubováky pěti různých velikostí a umaštěný a opotřebovaný papír s těžko viditelnými nápisy, na které zbraně lze tuto sadu použít.

„Vidím, že ses zařídil podle mé rady,“ zaslechl jsem za sebou známý hlas.

„Nazdar Marku. Měl jsem dlouhou chvíli, tak jsem chtěl dělat něco užitečného.“

„Ani netušíš, jak se ti to bude hodit.“

„Máš nějaké novinky?“

„Tady v okolí už nic není. Přinejmenším do další emise. Tohle jsem našel čirou náhodou schované pod sutinami.“

Ukázal mi artefakt, který jsem ještě neznal. Vypadal jako průsvitná černá koule se zlatočervenými záblesky v jádru.

„Tenhle neznám. Co je to za artefakt?“

„To je artefakt Večerní vzpomínka. Těžko ho najdeš. Je zřejmě stejně vzácný a legendární jako třeba Kompas.“

„Nechce se mi věřit, že jsi ho našel tady v Kordonu a ještě ke všemu takovou náhodou.“

„Vlastně to ani náhoda nebyla. Kdybych neměl vylepšený detektor, nikdy bych ho nenašel.“

„K čemu vlastně ten artefakt slouží?“

„Díky němu si vzpomeneš na všechno, co jsi kde viděl nebo slyšel. Bohužel, když ho jednou použiješ, už se ho nikdy nezbavíš. Je jako droga. Navíc je extrémně radioaktivní, takže měj po ruce velkou dávku Antiradů nebo artefakty, které tě radioaktivity zbaví.“

„To zní jako Pyrhovo vítězství.“

„I přes tyto nedostatky je to jeden z nejcennějších artefaktů, co lze nalézt. Domluvím se s barmanem nebo Sidorovičem. Tady bych ho prodal příliš nízko.“

„Ty máš venku kontakty?“

„Dalo by se to tak říct. Ty snad ne?“

„Uhodls, nemám.“

„Takhle ti všechny prachy co tu získáš, projdou kolem prstů.“

„Jsem jen zelenáč. Netušil jsem, že to má být takhle zařízený.“

„Budu to muset nějak zařídit. Dávej si pozor na to, co v Zóně děláš a jak máš všechno zajištěné. Jinak tě to bude stát vše, co máš. Možná i život.“

„Takže co bude teď?“

„Teď půjdeme přes Smeťák rovnou do Baru u Sta radů. Cestou se stavíme na Černým trhu a možná uděláme nějakou prácičku. Nepůjdeme tam sami. Domluvil jsem se s další grupou. Mají stejnou cestu a na Smeťák je lepší chodit ve více lidech.“

„Vždyť to není ještě moc daleko. Vážně si myslíš, že to nezvládnem sami?“

„Nezvládnem. Nemysli si, že když nejsme v centru Zóny, že je tam bezpečno. Na samotáře tam číhá spousta nebezpečí, ať už jde o anomálie, mutanty nebo bandity. Nechci strávit zbytek života jako kopáč v koncentráku nebo jako pokusnej králík.“

„Takže je dobře, že jsem si vyčistil kvér.“

„Správně, ale pro přežití je potřeba toho udělat víc, mnohem víc, ale to se časem naučíš. Čím dříve tím lépe.“

„V kolik vyrazíme?“

„No, jsou dvě hodiny odpoledne. Už jsi něco jedl?“

„Ještě ne.“

„Takže v půl třetí nejpozději.“

„Fajn, budeš někde tady kolem, nebo si dáme sraz?“

„Musím ještě něco probrat s Valeriánem a šéfem té grupy, co jde s náma. Počkej u ohniště s rožněm, já si tě pak najdu.“

V 14:20 jsem se hřál u ohniště a pojídal konzervovaný ananas. Stál mě dvě kila. Na výživu si dávám velký pozor, i když je kolikrát taková nouze, že se sní to co je zrovna po ruce. Spousta lidí je v Zóně vybledlých a vypadají jako bez duše. Jde určitě o nedostatek vitamínů, který se snaží kompenzovat různými tabletami. Je jasné, že takhle dlouho nepřežijí. Ti co vypadají, alespoň trochu zdravě mají u sebe buď nějaké léčivé artefakty jako třeba Duši, dbají o svou výživu stejně jako já, nebo to jsou nováčci, na které ještě nedostatek živin nestihl zapůsobit.

U ohně se začali scházet další stalkeři z naší grupy. Jeden, patrně jejich velitel, přišel ke mně a povídal:

„Poslyš, ty jseš Michail Kamarov, že jo?“

„Jo to jsem já.“

„Já jsem Divokej Napr, Mark nám řekl, ať tu na něj počkáme.“

„Těší mě.“

Chvilku se zarazil nad mou přetrvávající slušností. Patrně si na ni odvykl, protože nevypadal jako zelenáč.

„Jasně, mě taky. Už jsi někdy byl na smeťáku?“

„Ještě ne. Jsem tu sotva pár dní. Byl jsem jenom v Kordonu.“

„Vypadáš, že se ti vede docela dobře. Dokonce máš i slušný vybavení, teda až na tu bundu.“

„Nezbyly mi na oblek peníze.“

„Jo to nikomu z nás. Starej Mark se o tebe určitě postará. To on umí.“

„Občas se divím, že si za kamaráda vybral zrovna mě.“

„To asi každej. Něco ti o něm řeknu. Je jeden z posledních prvních.“

„Posledních prvních? To zní docela divně.“

„Že jo? Patřil mezi první stovku stalkerů, která se dostala do Zóny.“

„Něco mi o tom kdysi říkal.“

„Také se na něj vztahuje prokletí.“

„Jaké prokletí?“

„Blbost prokletí, Mark je neporazitelnej,“ řekl se smíchem jeden ze stalkerů.

Ten stalker byl Valerián a vedle něj stál Mark.

„Můžeme jít. Napre, vem svý muže a pojďte za náma, já s Michailem jdeme vepředu.“

Základna stalkerů brzy zmizela a my jsme se ocitli v samotě asfaltové cesty, lesa a Naprový skupiny za námi.

„Napr mluvil o nějakém prokletí první stovky stalkerů. Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se.

„Napr rád straší mladý stalkery. Jinak je to fajn chlap. Těch blbostí si nevšímej a bude to v pořádku.“

„Hele koukejte, budou chechtáky,“ zařval někdo za námi.

Celá skupina se zastavila. S Markem jsme se otočili a viděli tři stalkery z Naprový skupiny jak běží k převrhnutému Uralu. Viděli jsme několik mrtvol v šedých uniformách.

„Zpátky pitomci!“ zařval Mark.

Zastavil se jen jeden. Zbylí dva naběhli do Masomlejnku. Jeden ještě stihl uskočit a dostat se z jeho spáru. Druhý byl neochotně vytažen nahoru, a nakonec vybouchl ve spoustu kousků jako když rozstřelíte pytel hrachu dělostřeleckým granátem. Ten, který se vymanil ze spáru Masomlejnku nepřežil moc dlouho. Schytal obrovskou dávku radioaktivity a nestihl si vzít Antirad. Plazil se k nám a zemřel v půli cesty. Ten třetí, který poslechl Marka, se otočil a pomalu přešel k nám. Napr se po celou dobu smál. Z jeho skupiny zůstali dva. On, jeho kamarád a ten třetí, který přešel ke mně a Markovi.

 

Mark šel vepředu, já a ten kluk za ním. Na konci naší skupiny šel Napr a jeho kamarád. Trochu jsem si prohlídl toho kluka, který před chvílí obelstil smrt. Vypadal na dvacet, ale nejspíš mu bylo ještě míň. Měl na sobě stalkerskou bundu, u pasu měl pouzdro na pistoli a v ruce měl Makarova. Pistole vypadala jako veterán od stalingradu. Nejspíš ho sehnal až tady. Já jsem se připravil líp a stejně jsem na tom nebyl moc dobře.

„Ty tu nejsi moc dlouho viď?“

„Přijel jsem teprve včera. Stihl jsem přijít skoro o všechno, co jsem měl. O peníze, o přátele a málem i o život,“ řekl smutně.

„Tví přátelé skončili v Masomlejnku co?“

„Jo, o prachy mě obral ten tlusťoch ve sklepě za Makarova. O zbytek mě obral Napr, prý jako poplatek za cestu na Smeťák. Ta svině by mě nejradši prodala někam na pokusy.“

„Chlapče, to se stává. Jak se vůbec jmenuješ?“

„Sváťa Kaminski.“

„Já jsem Michail Kamarov a tohle je Mark Kovalski.“

„Těší mě.“

„Mě taky. Co všechno sebou máš?“

Chvíli váhal, jestli mi to má říct.

„Neboj, já tě o nic neokradu.“

Zafungovalo to.

„Tohohle Makarova. Dvacet nábojů 9×19, půlku chleba a tuhle bundu.“

„To je docela málo. Jo a mám pro tebe ještě jednu špatnou zprávu. Devět devatenáctky do východních pistolí nepasujou. Musíš použít devět osmnáctky.“

„Kurva jedna tlustá. Až ho příště uvidím, narvu mu je do prdele.“

„Neboj hochu, drž se mě a Marka a všechno bude v pohodě.“

***

Netrvalo to ani hodinu a dorazili jsme k stanovišti blízko Smeťáku. Šlo o nejbližší pozici stalkerů před Smeťákem. Dále už byli jen banditi. Nezastavili jsme se tu na dlouho. Byla před námi dlouhá cesta a chtěli jsme to stihnout na Černý trh před setměním. Všichni tu měli náladu pod psa. Řekl bych i pod kočku. Neustálé přestřelky s bandity, kteří byli stále drzejší, a pak tu byli také mutanti, jež cítili pach mrtvol a tudíž i možnost něco sežrat. Mark přišel ke mně a Sváťovi a řekl.

„Bude se střílet. Takže si oba připravte zbraně.“

Sváťa přišel k ohništi a hřál se.

„Michaile, postarej se o něj. S Makarovem a půlkou zásobníku to na smetišti daleko nedotáhne.“

„Jo, půjčím mu svoji brokovnici. Hlavně ať to přežijem všichni tři.“

„Budu se snažit. Záleží, kolik tam bude banditů. Pak je tu taky otázka co s Naprem. Nedá se mu věřit.“

„Uvidíme, jak to dopadne. Teď musíme myslet hlavně na sebe a na Sváťu.“

Přisedl jsem si ke Sváťovi.

„O čem jste se bavili?“ zeptal se mě.

„O tom, jak to bude těžká cesta a o tvé nepřipravenosti. Musíš sehnat lepší vybavení.“

„Jenomže já už nic nemám. Vždyť jsem ti to říkal.“

„Klídek. Pro další cestu budeš potřebovat něco, co donese dál a nezasekne se ti to při prvním výstřelu. Takže ti půjčím svoji Chaser 13. Už jsi někdy střílel?“

„Jenom jednou z Makarova. Lekl jsem se a střelil na flaksu, jenomže jsem trefil strom.“

„Hm, dobrá. Dej mi ty svoje pistolový náboje. Zkusím ti sehnat nějaké, které opravdu použiješ.“

Smutně mi je dal. Přešel jsem k nějakému stalkerovi uvnitř domu a dal se s ním do řeči.

„Cože ty jseš ve skupině s Markem? No to máš fakt štígro. S ním jsi v bezpečí i nahatej na Severním pólu.“

„Jo, je to fajn chlap. Prosí tě, abys mi trošku pomohl. Není to nic těžkého.“

„No jasně, pro Marka udělám cokoliv. Povídej.“

„No, mám tu dvacet patron 9×19 a kilo. Potřeboval bych dva plný zásobníky do Makarova.“

„Nějak extra výhodný to sice není, ale když je to pro Marka tak tady to máš.“

Vyměnili jsme si věci a šli každý svou cestou. Já se vrátil ke Sváťovi a on dál pokračoval ve hlídce.

„Máš něco?“ zeptal se mě, překvapivě nadšeně.

„Mám pro tebe dva plný zásobáky.“

Nadšeně si je vzal a čekal ještě něco. Sednul jsem si k němu.

„Taky ti půjčím svoji brokovnici. Obyčejná Chaser třináctka. Dám ti k ní i pár patron.“

Vypadal jako dítě, co potkalo Jěžíška a dostává od něj dárky.

„Teď už jseš vybavenej aspoň trochu solidně. Takže se nás drž a bude vše v pohodě.“

„Díky, moc to pro mě znamená.“

Přišel k nám Mark.

„Tak jak jste na tom?“

„Jsme připraveni, teda, dá-li se to tak říct, za současných okolností,“řekl jsem.

„Takže půjdem. Sbalte si svých pět švestek a jdeme na to. Máme málo času.“

První šel Mark, pak Sváťa, za ním jsem šel já a nakonec Napr s tím druhým. Těsně před Smeťákem jsme zpomalili. Viděli jsme pár betonových trubek.

„Už jsme blízko.“

„Stůj, ani se nehni!“ vykřikl bandita, který vyskočil zpoza trubky. Vyrojili se další čtyři banditi a namířili na nás své zbraně. Dvě kozlice, dvě lepší pistole a jednoho Vipera. Ten by mohl představovat problém. Původně jsem čekal, že budeme bojovat, ale viděl jsem Marka, jak zvedá ruce. Takže se vzdáme. To mi moc nesedělo.

„Jistě víte o clu, které musíte zaplatit.“

„Samozřejmě,“ řekl Mark.

„No výborně. Takže nám dáte všechny prachy, co máte a nebudou problémy jasný?“

„Souhlasím.“

Bandita s dvouhlavňovkou, který stál opodál, přišel k Markovi. Mark ho bleskurychle chytil pod krkem a použil ho jako živý štít. Prořízl mu krk nožem. Nůž pak hodil po banditovi s Makarovem. Bandita s Viperem chtěl vystřelit, ale zbraň se mu zasekla a on se ji snažil zprovoznit. Napr s tím druhým využili situace a zdrhli někam k radioaktivnímu jezírku.

Sváťa vzal brokovnici a zabil toho druhého s Makarovem. Ten první skončil s Markovým nožem v hrudi a válel se na zemi se smrtelnými křečemi. Předposlední bandita vystřelil, ale jednou ranou minul a druhou už vystřelit nestihl, protože se po mé dávce z AKSUa svalil k zemi. Mark shodil mrtvého banditu, kterého pořád držel. Vzal pistoli a střelil banditu s Viperem rovnou do hlavy.

Sváťa stál chvilku paralyzovaně na silnici, ale pak si klekl k mrtvému, kterého před tím zastřelil a začal ho šacovat. Vzal si Makarova, který byl v trošku lepším stavu, pak sehnal konzervu bez etikety, obvaz a pár nábojů a zásobníků do Makarova. Já jsem přešel k jinému banditovi. Tomu, kterého jsem zastřelil já. Našel jsem patrony do brokovnice, plato s vitamíny C a flashku. Mark si vychutnal toho s Viperem. Pečlivě probral veškeré kapsy, které na banditově bundě našel. Byl za betonovou trubkou, takže jsem nevěděl, co všechno tam bylo. Sváťa zatím obíral banditu s prořízlým krkem. Našel štos bankovek.

„Měli u sebe aspoň osm tisíc,“ řekl.

„Pěkně si na nás nahrabali. Svině,“ odpověděl jsem.

Přešel jsem k poslednímu volnému banditovi. Moc toho neměl. Jen jeden plný zásobník do Makarova. Mark už toho svého obral.

„Sváťo, vrať Michailovi brokovnici a tady si vezmi Vipera. Tady jsou k němu ještě dva zásobníky.“

„Díky Marku.“

„V pohodě.“

„ Jak to tak vypadá, tak ses stal členem naší skupiny. Tak si toho važ. S námi se dostaneš daleko,“ řekl jsem. Mark to nijak nekomentoval.

„Našel jsi u něj ještě něco zajímavého?“

„Ani ne. Musíme na Černý trh. Začíná se stmívat.“

„Co bude s Naprem?“ zeptal se Sváťa.

„Nic. Nejspíš to naprali do nějaký anomálie, nebo si je dali mutanti s banditama.“

„Nebo taky přežili a někde na nás čekaj.“

„I to je možné.“

 

***

 

Šli jsme dál po asfaltové cestě a občas se vyhnuli anomálii nebo kulce. Mark šel jako vždycky vepředu, Sváťa uprostřed a já vzadu. Sváťa pořád pozoroval svoji novou zbraň a dělal s ní různé šaškárny.

„Koukejte, že trefím támhleten strom.“

„Sváťo, nedělej voloviny. Jinak nás najdou a všechny nás postřílej.“

„Jen ať přijdou. Však já je všechny postřílim.“

Mark nás gestem zastavil. Klekl si a čekal.

„Ze silnice, hned!“ zařval.

Celá skupina zapadla do příkopu vedle silnice.

„Je jich osm, nikdo ani hlásku. Hlavně na ně nestřílejte,“ zašeptal Mark.

Banditi pomalu přicházeli. Určitě šli z rýžovišť na Černým trhu směrem do koncentráku. Nacházeli jsme se přesně mezi těmito dvěma lokacemi. Chyba byla vyloučena. Banditi byli tak blízko, že jsem viděl jejich obličeje. Byli chatrně vyzbrojeni, stejně jako zbytek jejich frakce. Jeden, patrně velitel měl lehkou vestu a v ruce měl Remingtona. Brokovnici, řekl bych horší než ta moje. Chaser 13, kterou vlastním je mladší a propracovanější. Další banditi měli vesměs Fort dvanáctky, Vipery a dvouhlavňovky. Dostali se skoro až k nám. Půlka skupiny už kolem nás prošla bez povšimnutí.

Sváťa na ně namířil a vystřílel na ně celý zásobník. Ačkoliv měl mizernou mušku, dva z nich trefil. Když si toho Mark všiml, vyskočil na silnici a v lehu zastřelil další dva. Já si vzal na starosti velitele a jednotlivými střelami jsem mu amputoval hlavu. Jeden se dal na útěk a vběhl do Vortexu, který ho roztrhal. Jeden mě střelil Fortem do nohy a zranil mi stehno. Mark se o něj postaral.

Ten poslední začal utíkat. Sváťa přebíjel a já se svalil na zem kvůli prostřelenému kolenu. Mark se postavil, aby mohl lépe zaměřit na posledního banditu. Jenomže ten se otočil a pokropil plnou dávkou z MP5tky Marka do hrudníku. Sváťa stihl nabít a krátkými dávkami ho zastřelil. Když nebezpečí pominulo, začal obírat mrtvoly. Ležel jsem v příkopu a koukal na Marka, jak s ním dávka ani nehnula.

„Mám v kapse Koblížek a ve vestě kevlarové pláty navíc,“ řekl mi.

„Podívej Marku, jeden z nich měl u sebe celý dva tácy,“ ukazoval mu Sváťa.

Mark mu vrazil pěstí tak silně, že Sváťa ulehl na zem.

„Jasně jsem řekl, abys nestřílel, pitomče.“

„Nemáš mi co poroučet. Já se Zónou protluču sám.“

„Vypadni. Hned.“

„Kreténi,“ řekl Sváťa a zdrhl směrem k Černému trhu.

Mark mě vytáhl z příkopu a podepřel mě svým tělem.

„Taky mě chceš zradit?“ zeptal se mě se smíchem.

„Až když na to dostanu chuť,“ zasmál jsem se.

„Jak jseš na tom?“ zeptal se mě.

„Ta noha není nic vážnýho. Hýbat s ní můžu, i když to solidně bolí. Nejspíš jen průstřel svaloviny.“

„Tak je to v pohodě. Hele, támhle se opřeš, já je zatím oberu a pak se rozdělíme fifty fifty, dobrá?“

„Jo, nějak to tu pohlídám.“

Netrvalo to ani deset minut a už jsme pokračovali v cestě. Mark mě podepíral tělem a v druhé ruce držel svou M4ku. Já jsem se snažil nemyslet na bolest a jít dál.

„Je zajímavé, jak se osobnost rychle změní, sotva dostaneš lepší kvér co?“ zeptal jsem se ho.

„Byl tu teprve den. Takových stalkerů tu byly stovky. Většinou nepřežili dýl jak den.“

„Škoda. Byl to fajn kluk, než nás zradil. Kam myslíš, že měl namířeno?“

„Buď do baru, na Černý trh nebo se někde cestou doslechne o Svobodě a v tom případě půjde do Temného údolí. V tom případě je s ním amen.“

„O tomhle rozhodne až čas,“ řekl jsem.

Před námi se objevil Černý trh. Jednalo se o rozpadlou budovu, kde byla jen hromada sutin a jedna třípatrová zeď. Černý trh je nutnost, která vznikla kvůli genocidě Banditů. Stalkeři zde v noci tajně obchodují a prodávají ty největší cennosti. Už zdálky jsem viděl několik stalkerů odpočívajících na další cestě, nebo nevědících kudy kam. Dorazili jsme do druhého patra a sedli si po vyčerpávající cestě.

„Michaile znám tu jednu schovávačku, tak se za mnou pak nenápadně vytrať. Je tady za rohem.“

Mark odešel pryč.

„Hoši, neběžel tady před chvílí jeden mladej stalker s Viperem a bundou? Obyčejnej kluk.“

„Jo běžel, ale kam ti bohužel neřeknu. Sám to nevím. Běžel rovnou k baru.“

„Díky za info.“

Odešel jsem pomalu za Markem. Uviděl jsem sklep. Vešel jsem dovnitř a protlačil se dál. Byla tu spousta sutin, ale projít se to tu dalo.

„Michaile. Sváťa může udělat spoustu problémů. Fakt ho chceme přibrat do party?“

„Stačí ho jen vycepovat a bude všechno dobrý.“

„Já bych jen nerad schytal kulku do zad. Pamatuj, jak nás málem zabila ta vylomenina s banditama.“

„Ale zachoval ses dobře. Jinak to udělat nešlo.“

„Jojo, myslím, že si to nechá všechno projít hlavou a pokud přežije tak bude umírněnější.“

„Taky si myslím. Takže co bude teď?“

„Teď půjdeme rovnou k baru. Tam prodám ten artefakt a pak půjdeme dál.“

Dveře zašramotili. Někdo přišel dovnitř. Byli to čtyři stalkeři. Já s Markem jsme instinktivně zapadli do stínu. Hlasitě se bavili. Nejdřív přišel jeden a pak zbylí tři.

„Hoši nejsme tu sami,“ řekl ten první.

Všichni vytasili svoje kvéry a namířili do stínů. Jeden po chvíli vytáhl baterku a posvítil mi do očí.

„Nestřílej,“ vykřikl jsem.

„Střelče, klídek. To jsem já Mark Kamarov.“

Ten s baterkou se prudce otočil za Markem.

„Máme to na sebe ale štěstí co?“

***

„Možná,“ řekl Mark.

„Půjdu rovnou k věci. Chceš si tu založit skrýš?“ zeptal se Střelec.

„Ani ne, jen jsme si tu něco domlouvali. Už mizíme.“

„Měj se Marku, nerad bych tě příště zastřelil.“

Dveře od sklepa se zabouchli.

„Docela nepříjemnej člověk co?“ zeptal jsem se.

„Ani ne, prostě tu nikomu nevěří. Teda, kromě té své grupy. Chápu ho. Půjdem?“ řekl.

„No, doufal jsem, že si tu na chvíli sedneme. Už je skoro večer a nerad bych skončil někde rozsekanej.“

„Odpočineme si radši až v Baru. Je to tam hlídaný Povinností. Kromě Agropomu to je jejich druhá základna.“

„A co kdybychom šli rovnou k Agropomu? Když jsem se bavil s jedním chlápkem v Kordonu, tak mi řekl, že je tam základna Samotářů.“

„Vím o ní, ale moc se tam nevyspíš, když po ní nejdou mutanti, jdou po ní banditi. Radši to vezmeme do baru.“

„Fajn, ty jsi tu šéf,“ řekl jsem flegmaticky.

Do baru se došlo poměrně snadno. Před koncem cesty jsme si museli trochu zaběhat, protože tam po nás šli slepí psi, ale po pár dávkách od Povinnosti si to hned rozmysleli. Nikdy jsem v baru nebyl. Bylo to klidné místo v opuštěné továrně. Bezpečné, s obchodem. Senza místo pro stalkery ať už na odpočinek, nebo aby prodali věci a šli zase dál. Mark se tu skvěle vyznal. Skončil jsem v baru, stál u vysokého stolu a popíjel jsem limonádu. „Pán je svědomitej,“ říkal mi barman, když mi ji prodával. Mark vyřídil své pochůzky a přistoupil k mému stolu.

„Kolik ti to hodilo?“ zeptal jsem se.

„Dva litry teď, zbytek potom. Čekám tak dvacku s odebráním barmanový třetiny. Tak zněla dohoda.“

„Koupil sis tu něco?“

„Ne, řídím se zásadou ráno moudřejší večera. To mám čistější hlavu. Radil bych ti, abys to udělal taky tak.“

„Dáme si tu chvilku odpočinek?“

„Ale jo. Zítra nikam nepůjdem. Prachy na to mám. Ty by si měl šetřit. Prober si věci, a co nepotřebuješ prodej.“

Utábořili jsme se v buňce vedle haly. Byla kousek za Arénou. Vedly do ní dva východy. Jeden byl po schodech nahoru a druhý byl přímo rovně. Ten u schodů jsme zatarasili zbytky dveří a druhý betonovým blokem. Tahle skrýš by se nám hodila.

„Myslíš, že bychom si tady mohli udělat stálou skrýš?“ zeptal jsem se.

„Není to špatný nápad, ale nečekej, že to bude lehký a že všechno zacvakám. Bude to pěkně půl na půl.“

Usínali jsme za zvuku kytar, který se linul z haly. Představoval jsem si, jak se budu vracet sem, ukrývat zde své poklady a zbraně. Už nikdy nebudu mít nouzi.

 

Probudil jsem se docela pozdě. Mark někde pendloval a já si potřeboval prohlédnout své věci. Položil jsem si to hezky před sebe. Pistole Fort 12, kterou jsem sehnal včera od jednoho bandity. Pěkně se o ni staral, ale už mu k ničemu nebyla. Chaser 13 a do ní 32 patron. Dvě byly červené, to znamená, že to jsou Magnumky. AKSU, do kterého mám dva prázdné zásobníky a jeden plný. Musím si koupit munici, řekl jsem si. Plný zásobník do Makarova, který byl pro mě zbytečný.

„Takže tohle prodám.“

Plato s vitamíny C. Láhev minerálky, ze které jsem se hned dlouze napil. Tři konzervy Turistovy radosti, sada na čištění východních zbraní, asi 400 rublů, zapalovač a dalekohled.

Přišel Mark.

„Jak si užíváš volna?“ zeptal jsem se.

„Skvěle, je hezké nestarat se o ničí život a trochu si odpočinout.“

„Já si právě probral věci a jdu do baru nabrat nějaké to zboží.“

„Ještě než půjdeš, dám ti takovou radu, barman je starej držgrešle a musíš s ním smlouvat. Bude tě odmítat, ale ty se nedáš, jasný?“

Smlouvání šlo ztuha, ale šlo. Nabídl jsem mu zásobník Makarova včetně nábojů plus těch 400 rublů, za nějaké náboje do AKSU.  5,54*39, východní ráže. Chtěl jsem jich 30, ale nabídl mi jich pouze patnáct.

„Tak pětadvacet,“ navrhl jsem.

„Nad dvacet nejdu,“ řekl.

„Tak dvacet čtyři?“

„Dvacet dva, víc ani ťuk.“

„To beru.“

Dvacet dva byl dobrý výsledek.

„A co nějaká prácička, nechtěl bys?“

„Chtěl, jde o to, co potřebuješ?“

„Mám tu něco speciálního. Potřebuju, abys mi přinesl tak padesát šroubů. Jo šroubů. Prodávám je tady klukům, aby nezhebli v nějaký anomálii.“

„Kolik mi to hodí?“

„Není to nic extra, takže stovku maximálně.“

„Je to docela málo, ale máš pravdu, není to nic extra. Udělám to.“

„Je mi jedno, kde ty šrouby seženeš, ale hlavně je přines.“

„Bez problémů.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *