Příležitost Zóna – Kapitola 2

Jen jedna věc se dokáže stalkerovi pořádně vymstít. Když si začne myslet, že všechno přežije.

Kapitola 2: Bohatý

Ohlásil jsem se Markovi. Dal mi balení antiradů a řekl mi, že když se vrátím na Smeťák, najdu tam dost šroubů.

„Hlavně se nehrab v nějakym radioaktivnim bordelu, jinak tě budu smetávat na lopatku,“ řekl mi Mark na rozloučenou.

„A ty se nenech zabít. Já tu nehodlám být sám,“ odpověděl jsem mu.

„Budu tady kolem baru, tak mě tu pak najdeš,“ rozloučil se se mnou.

Cesta zpátky byla jednoduchá, měl jsem ji v paměti a na anomálie kolem jsem si dával pozor. Celý Smeťák byl zaplaven bordelem, kde šrouby a nýty jen netečně leželi. Snadná práce. Zůstal jsem kousek za černým trhem u jedné haldy, pak jsem si sehnal kus železné tyče a vylamoval nýty nebo šrouby ze zbytků trubek a jiného harampádí. Když jsem nesl svých padesát šroubů zpět, spadl jsem o nějaký hrbol a vysypal si všechny šrouby. Naštvaně jsem se koukl, o co jsem to zakopl. Byl to artefakt. Nechal jsem šrouby rozsypané a popadl artefakt jako hladová kočka vypasenou myš. Okamžitě jsem ho schoval do své kapsy. Vypadal jako zdeformovaná červená placka. V PDA jsem o něm záznam neměl. Třeba je cenný a bude za hodně rublů. S novým nadšením jsem posbíral šrouby na zemi a nahradil chybějící novými. Do baru jsem utíkal tak rychle, že jsem se málem vysekal v Trampolíně.

„To mám kurva štěstí.“

Doběhl jsem k barmanovi a donesl mu všechny šrouby. Byli docela těžké. Když mi barman podával mých sto rublů, řekl mi.

„Tady máš Energy drink na účet podniku, aby ti nechyběla energie,“ sarkasticky se zasmál.

„Díky, však mi ty šrouby daly práci.“

Pomalu jsem šel do naší nové skrýše a potkal jsem Marka, jak spí rozvalený na slamáku, co někde našel.

„Marku vstávej,“ budil jsem ho.

Přimáčkl mě ke stěně s kudlou na krku.

„Neblbni, to jsem já!“ křičel jsem.

„Ty vole jeden, tohle už mi nedělej.“

„Koukej, co jsem našel,“ ukázal jsem mu artefakt.

„Kamenná krev. Docela obyčejný artefakt, ale tak litra za něj dostaneš.“

„To je docela slušný.“

„Bude za to pěkná bašta, nebo dva tři zásobáky.“

„Myslíš, že s tím mám jít za barmanem?“ zeptal jsem se ho.

„Vezmu mu to sám, když už jsi mě vzbudil, aspoň se najím.“

Ihned jakmile jsem si artefakt vyfotil, Mark odešel za barmanem. Pokusí se vyjednat nejlepší cenu, tak jsme byli domluveni. Zatím jsem si prohlížel datum na PDA. 5.9.2011. Stáhnul jsem si nové informace o Zóně. Vesměs nové mapy a nějaký ten příběh.

Přišel Mark. Držel za flígr nějakého stalkera a mrsknul s ním přede mne. Ten stalker byl Sváťa.

„Byl opilej v baru a neměl čím platit. Vycvakal jsem to za něj. Až se probudí tak nám to bude muset vrátit. Ten tvůj artefakt jsem nakonec ukecal na dvanáct stovek. Hezkej výsledek.“

Chvíli jsem zíral na Sváťu a pak jsem vzal bankovky, které mi podal Mark. Sroloval jsem si je do náprsní kapsy u bundy. Sváťa něco zamumlal.

„Toho už dneska nevzbudíš, je spitej pod obraz,“ odhadl Mark mé myšlenky.

 

Sváťa se probudil až za několik hodin. Byl zničený.

„Jak se ti daří?“ zeptal jsem se ho.

„Blbě, utratil jsem všechny prachy za chlast. Už nemám ani ň.“

„Prvotní úspěchy ti stouply do hlavy, jen tenhle průser a klesnutí na dno tě může zase dostat na vrchol,“ pokračoval jsem.

„Pomůžeš mi?“ zeptal se mě.

„Musíš si to zasloužit. Za prvé, dáš vše, co ti zbylo dohromady. Za druhé, přispěješ na společnou skrýš. Za třetí, už nebudeš dělat takovéhle kraviny.“

„Slibuju.“

Sváťa se vzpamatovával docela těžce. Alkoholový abstinenční šok se na něm dost podepsal. Chvílemi leže v křečích na zemi, jindy jenom seděl a bloumal. Mark mi řekl, že mu připomíná zombie z Jantaru. Nevím, kdo je zombie z Jantaru, ale jestli vypadá stejně blbě, není na tom Sváťa vůbec dobře.

Abych ho alespoň trochu zabavil, prohrabovali jsme se spolu v jeho věcech. Kromě toho, že propil nejmíň deset tisíc, na tom byl pořád dobře. Měl dva obvazy, Makarova s dvěma plnými zásobníky, dvouhlavňovou brokovnici s deseti patronama, zbrusu nového Vipera bohužel bez nábojů a jedno balení antiradů. Evidentně není zas tak blbej, jak to vypadalo ze začátku. Pořád něco vyndaval z tajných kapes, které si vyrobil na svém obleku. Já měl na sobě akorát obyčejnou stalkerskou bundu. To Mark, ten měl upravenou SEVU, s odnímatelnou helmou. Neměl ji rád. Až trochu našetřím, budu si muset koupit alespoň neprůstřelnou vestu. Jinak nemohu dál.

Trvalo další dva dny, než se Sváťa uzdravil natolik, že mohl opět ven. Mezitím jsme trochu vylepšili náš nový úkryt. Stálo to veškerou hotovost, kterou jsem u sebe měl. Byly to strašně malé počty, ale pořád nějaké byly. Zazdili jsme úplně jeden vchod a  na druhý jsme přimontovali dveře s kládou, jako takovou pojistku proti nezvaným hostům. Taky jsme zabednili okna několika prkny. Zbývalo někde sehnat pár beden, do kterých budeme zamykat své poklady. Navíc jsme v naší skrýši objevili sklep. Bude to stát ještě spoustu peněz, než z toho bude skvělé zázemí, ale první kroky jsme udělali.

Na konci mého prvního týdne v Zóně jsme s chlapama udělali výpravu zpět na Smeťák, hodlali jsme přepadnout pár banditů a obrat je. Trocha munice se vždycky hodí. Přivítali jsme se s pár Povinnosťákama na stanovišti na Smeťáku směrem k baru. Pak jsme šli napravo směrem k Agropomu. Potkali jsme hlídku banditů, skryli jsme se v haldě smetí. Sváťa na ně zamířil.

„Počkej. Chlapi, hoďte mi granát,“ zašeptal jsem.

Hodili mi granát F1. Ten nejlepší, který v Zóně je. Chudáci banditi. Hodil jsem to přímo k nim. Zareagoval jen jeden, který stihl uskočit a po výbuchu granátu se mu nic nestalo. Ostatní byli rozsekáni na hadry. Ten jeden bandita to nevzal moc dobře. Opřel se o kus betonu, schoulil se a začal naříkat.

Začali jsme si rozdělovat kořist. Chlapi co byli s námi se spokojili s artefaktem Duše. Byl docela cenný. Pak už jsme našli jen trochu šrotu, se kterým se banditi snažili střílet. Za tohle nedostaneme ani ň. Našli jsme ale něco co se nám bude hodit. PDA. Nechal si ho Sváťa v tajné kapse pod podmínkou, že veškeré informace co jsou v něm schované, použije celá naše skupina. Tou skupinou myslím sebe, Sváťu a Marka.

 

***

 

Se Sváťou jsme se vrátili do naší společné skrýše v baru. Dohodli jsme se, že potřebujeme bedny na zásoby a proviant. Volba ihned padla na Zakázanou oblast, která je kousek. Bohužel je přecpaná bandity a žoldáky, takže tam nepůjdeme sami, ale půjde s námi i skupina Povinnosti. Vzal jsem si vše své vybavení. Část hotovosti jsem nechal ve skrýši. Sváťa se choval podobně. Předal PDA s informacemi Markovi, který s námi nejde. Zatímco budeme pryč, mrkne se, co PDA skrývá. Chlapi od Povinnosti šli první. Všichni měli buď SEVA obleky nebo nějaké povinnosťácké obleky, které jsem neznal.

„Co to máte za obleky?“ zeptal se Sváťa dříve než já.

„To je Univerzální Ochrana,“ odpověděl mu Kulka, velitel skupiny a tedy i nás.

„UO, to se řve, když tě honí pseudoobr ne?“ zachechtal se.

„Člověče, drž se. Takovýhle optimisti umírají jako první,“ rozesmál se Pancho, další z Povinnosti.

Chvíli poté jsme minuli další z hlídkových stanovišť Povinnosti a pokračovali jsme do nitra Zakázané oblasti. Našlapovali jsme na asfaltku a věřili, že kluci od P si se vším poradí. Kolikrát jsme míjeli místa, jako zrozená pro přepad. Prošli jsme klenutým průchodem a objevili jsme se kousek před nádražím.

„Takže si to ujasníme. Vy jdete pro bednu, my likvidujem škodnou. Kořist jde mezi přeživší, nezáleží, kdo najde víc,“ prohlásil Kulka.

Nezbylo nám, než souhlasit. Pokračovali jsme v cestě. Občas jsme viděli jiskry z Elekter. Viděl jsem, jak z jedné vypadla jakási hnědo-modro-zelená kapka. Bylo mi to divné. Dle mých informací se z Elekter kapky netvoří. Všimli si ji i ostatní.

„Stůjte!“ rozkázal Kulka. „Pancho, Gavrilo, Kaminski, postavte se na támhletu bednu. Kamarov, Henrik, vy jděte na tu věž nahoře. Já jdu pro ni. Kryjte mě.“

S Henrikem jsme vystartovali na věž. Měl AK-74 s optikou, takže dobře viděl na větší vzdálenosti, já musel důvěřovat svému oku. Neměl jsem čas koukat se po ostatních. S Henrikem jsem skenoval okolí a hledali nepřátele.

„Zleva jde skupina žoldáků, skrč se. Henrik Kulce, Henrik Kulce. Jdou na vás žoldáci, výzbroj M4ky s granátomety a žoldácké vesty.“

„Rozumím, pokropte je a pak odtamtud zdrhněte, není tam žádný pořádný krytí.“

„Pošlu dolů Kamarova, já to tady pohlídám.“

„Fajn, hlavně se nenech zabít.“

Lezl jsem tiše dolů po žebříku a fascinovaně přemýšlel o Povinnosti. Jsou jako profesionálně cvičení vojáci. Skryl jsem se vestoje za stěnou budovy. Kulka se právě plazil s Kapkou nazpět. Žoldáci si nás všimli. První salva z granátů odhodila Sváťu asi tři metry od barikády, poranila Gavrila a poškrábala lak na pancíři Panchy.

Nyní se činil Henrik. Zaměřil si velitele, který právě přebíjel a prostřelil mu helmu několika přesně mířenými výstřely. Velitel padl mrtev k zemi. Zbylí čtyři žoldáci si všimli Henrika a pokropili ho několika dávkami. Henrik se chytře skryl za dřevěnou bednou, která tam byla. Musela být plná nějakého harampádí, protože kulky neprošli. Bohužel Henrik nemohl pod palbou nijak pomoct, aniž by přišel k nějakému zranění.

Iniciativu převzal Kulka, který hodil F1 mezi nepřátele. Dva to schytali naplno a odešli do věčných lovišť s amputovanými končetinami. Jeden další byl raněn. Poslední pokropil celé bojiště dlouhou dávkou, vzal raněného na záda a utíkal s ním pryč. Nikdo ho nepronásledoval, měli jsme vlastních raněných dost. Henrik slezl dolů. Kulka opět chrlil rozkazy.

„Kamarove, ober tamty a najdi tu někde tu tvojí bednu, Henriku vyndej lékárnu, tohle bude na dlouho. Pancho bude hlídat okolí. Gavrilo, zavaž si nohu, musíme vypadnout, tak makám.“

Kulka přiběhl k Sváťovi a začal mu obvazovat rány, sypat na ně dezinfekci a snižovat bolest morfiem. Vzal jsem M4ku s M203kou od velitele žoldáků, dále jsem našel 4000 rublů, vědeckou lékárnu, 6 zásobníků M4 a pět granátů do granátometu. Měli toho málo, takže tu někde mají základnu.

Bednu jsem našel v bývalé garáži. Naložil jsem do ní všechny věci, co jsem získal. Kulka vzal Sváťu na ramena a šel s ním zpět do baru, Henrik s Panchem udělali Gavrilovi stoličku a nesli ho. Bedna byla na mě příliš těžká. Nejprve jsem ji zkusil táhnout po zemi, ale vydávala takový kravál, že by nás ihned všichni zpozorovali. Vzal jsem ji do rukou a vydával všechny své síly, abych ji neupustil. Rázem jsem se propadl na poslední místo v řadě.

Už jsem nemohl dál. Za mnou něco zařvalo mutantím křikem. Ucítil jsem takový strach a dotek smrti, že jsem okamžitě ztrojnásobil svoji rychlost. Nakonec jsme dorazili všichni do baru. Já sice s obrovským křikem, ale to bylo v tuhle chvíli jedno.

„Jak je na tom Sváťa? Žije?“ zeptal jsem se Kulky.

„Žije, otázka zní jak dlouho.“

„Chceš snad říct…“

„Zachránit se dá. Granát byl obyčejný výbušný ne střepinový. Udělal jsem pro něj, co jsem mohl, ale teď potřebuje doktora. Vezmu ho k nám, ale léčba nebude zadarmo.“

„Svěřte mu ho, já už peníze schrastím.“

„Za hodinu tě vyhledám v baru. Vem tam všechny věci, které jsi posbíral. Rozdělíme se dle dohody.“

 

***

 

Seděl jsem v naší skrýši opřený o zeď a vybavoval si předchozí přestřelku. První střetnutí s organizovanou skupinkou a dostali jsme nakládačku a to pouhými granáty. Přitom Povinnost měla lepší brnění, organizaci a chvíli i moment překvapení. Teď za to Sváťa možná zaplatí životem. Začala mě svrbět noha. Nedávno mě do ní trefili a občas se ještě ozve, přestože mi ji Mark vyléčil a nechal ji pár hodin u Koblížku.

„Henrik mi řekl, co se stalo. Sváťa má tuhý kořínek a Bratr Kozoroh je dobrým lékařem, měl by přežít bez zranění. Ohodilo ho to jen povrchově. Pár dní si možná poleží, ale jinak by to mělo být v pohodě,“ řekl Mark.

„Přece neumře kvůli blbý bedně.“

„To nezáleží na věcech, ale na spoustě jiných okolnostech. Znal jsem jednoho stalkera, který umřel pro kladivo. Nedal si pozor a zachytil se do Pálivého chmýří. Jo a až se vrátíš z Baru, mám informace ohledně toho PDA. Jsou poměrně cenný, takže drž jazyk za zuby.“

Když jsem odcházel tak jsem jen souhlasně zamručel.

Sestupoval jsem do Baru po schodech a minul se s Garikem.

„Nenesu nic nebezpečnýho, neboj,“ uklidňoval jsem ho.

„To doufám, něco si zkus a budeš lízat hlínu.“

Kulka už na mě čekal. Postavil jsem bednu vedle stolu a začal skládat věci. On dal na stůl Kapku a vyndal menší plastovou krabici. Když mě viděl, jak na ni koukám, řekl.

„To je na náboje, chci je vědět přesně.“

Kulka začal monotónně vystrkávat náboje 5,56 do krabičky, zatímco já vykládával věci z bedny. Dvě M4ky s příchytem na granátomet, dva granátomety a do nich 4 náboje, 136 nábojů 5,56 NATO, jednoho Desert Eagla a do něj jeden plný zásobník ráže .50, dva UDP stejné ráže a do každého dva zásobníky, jednoho Walkera a do něj 9×19 náboje. Patnáct jich bylo. Dále dva obvazy, jeden antirad a obyčejnou lékárničku ve které byla ruská verze ibalginu, antibiotika, injekční stříkačka na jedno použití, ampule s morfiem, prášková dezinfekce na otevřené krvácení a návod na první pomoc.

„Vidím, že už je to všechno. Takže ujasníme si poměr. Já zastupuju čtyři lidi, ty dva. Takže poměr je dva ku jedný. Rozumíš?“

„To zní fér.“

„Takže, Chceme jednu M4ku i s granátometem a dvěma náboji, dále stovku patron 5,56, Desert Eagla, oba UDP i se všemi náboji ráže .50 plus oba obvazy. Zbytek si nech ty a to včetně artefaktu, souhlas?“

Připadalo mi to jako fér nabídka. Jsem si jist, že artefakt bude užitečný. Navíc si necháme i bednu.

„Ano, souhlasím.“

„Fajn, můžeš si naložit své věci do bedny a jít. Platbu za Sváťu od tebe vyinkasuje Voronin.“

„Kdo je Voronin?“

„Ty to nevíš?“ udivil se. „Generál Voronin je šéfem Povinnosťácký základny v Baru.“

„Poptám se ho.“

„Měj se a hodně štěstí,“ rozloučil jsem se.

„Jasně, taky se měj a nenamoč se do průserů, jsou všude kolem.“

Naložil jsem své věci do bedny a odnesl je do skrýše.

„Tak copak jsi přinesl?“ zeptal se mě Mark.

„Koukni se.“

Vše jsem mu ukázal.

„Kapka není extra vzácný, nicméně umí snížit radiaci v těle, jen budeš trošičku vyčerpanější. Ohnivák nebo Krystal by byly lepší, ale na začátek tohle stačí.“

„Takže si ho smím nechat?“

„No jasně, ale buď budeš potřebovat stalkerskou vestu, nebo si ušij na bundě dodatečné kapsy.“

„Asi našetřím na novou vestu.“

„To by mohlo být snadné, v těch informacích z PDAčka byla i poloha dvou skrýší. Jednu si vezmu já, druhou ty.“

„A Sváťa?“

„Kozoroh na něm stále pracuje, budeme muset hodně vydělávat, abychom vše zaplatili.“

„M4ku si pak nechá Sváťa, pokud se z toho dostane. Nechci nic říkat, ale dle mého názoru je pro tebe AKSU lepší, jseš s ním sehranější a nerad bych tě hledal někde zakopanýho, protože sis myslel, že dokáže všechno. Vem si obvaz a Anti-rad. Umíš to s lékárnou?“

„No, než jsem přišel do Zóny, měl jsem krátký kurz.“

„Takže si ji vezmeš ty,“ řekl.

„Kde jsou ty dvě skrýše?“

„Jedna je v lesíku kousek před Limanskem, říkají tomu Rudý les, kvůli zabarvení listů, tam půjdu já, protože je to nebezpečný. Druhá je v Temném údolí. Neříkej tam, že se bratříčkuješ s Povinností, ale neměj strach, s neutrálama vždycky dobře jednaj. Vyber skrýš a vrať se sem. Projdeš přes Smeťák, jinudy to nejde.“

 

***

 

Nevěřil jsem, že to bude lehký úkol. Pomalu jsem našlapoval a když se mi zdálo něco podezřelého, hodil jsem tam kámen, co jsem našel na zemi. Budu si muset sehnat nějaké šrouby. Cesta trvala dlouho a chvíli se zdála nekonečná. Občas jsem minul Vortex, nebo zdáli zaslechl střelbu a výkřiky nebo jenom výkřiky.

Cesta do Temného údolí vedla přes pole radioaktivit. Naštěstí jsem měl antirad. Vzal jsem si ho pro jistotu předem, přece nevyprchá hned. Běžel jsem jako o život. Geiger, kterého jsem měl připnutého u pasu, (další věc, na kterou jsem si vzpomněl a zakoupil ji teprve nedávno) pípal jako o život.  Teprve po tří set metrech se trochu uklidnil. Prošel jsem křovím a objevil se v Temném údolí. Podíval jsem se na PDA a koukl se na místo skrýše. Stará farma na z mého pohledu západní straně. Vykročil jsem tím směrem a dával pozor na anomálie.

„Stůj!“ zakřičel někdo ze křoví.

„Jsem Samotář, neutrál, nestřílejte!“

Z křoví vylezl Svoboďák.

„Kam jdeš?“

„Na farmu tímhle směrem.“

„Co tam chceš?“

„Prozkoumat to.“

„Nic tam není, vypadni.“

„Ale já tam musím!“

Přišel až ke mně.

„Hele, mám pro tebe super nabídku. Dej mi tři tácy na cigára a já ohlásím, že tu máme neutrála s přátelskými úmysly. Budeš pak mít cestu volnou.“

„Nemám tři tisíce. Smím ti dát něco do zástavy?“ O finančním vysavači jménem skrýš už jsem myslím mluvil.

„Dobrá, tu brokovnici.“

Nechtělo se mi, ale Mark na mě spoléhal a musel jsem dál.

„Aspoň mi řekni jméno, abych tě pak našel.“

„Jsem Strýček Jar. Najdeš mě na základně Svobody ve starý továrně. Až mi tam dáš prachy, já ti vrátím brokovnici.“

Pokračoval jsem v cestě. Do farmy jsem doběhl poměrně brzo. Podle PDA jsem vydedukoval, že skrýš je na střeše. Tam se dostanu snadno. Jenomže farma nebyla tak prázdná jak bych doufal. Bylo tu plno flaks. Teď tak mít brokovnici. Vzpomněl jsem si na starý salám, který jsem si s sebou vzal, ještě než jsem vyrazil. Hodil jsem ho dál od skrýše. Flaksy reagovali podle mých představ.

Přeběhl jsem od plotu ke stěně domu a vylezl po starých cihlách na střechu. Skrýš byla v komíně. Malá plechová bednička a byla docela těžká. Na místě jsem ji otevřel. Naštěstí nebyla zamknutá, ale jen zacvaklá. Uvnitř byla kartonová krabička plná nábojů. Stará ráže 7,62×39. Dobrá tak do starého AK-47 nikoliv do mého AKSUa. Dále tam byl svazeček bankovek. Přepočítal jsem je. 3500 rublů. Solidní suma. Zaplatím Jarovi a ještě zbude. Sroloval jsem bankovky a dal si je do náprsní kapsy. Náboje vložil do baťohu a bednu taky.

Chtěl jsem seskočit dolů, ale flaksy už stály nastartovaní a připravení mě rozsekat. Další salám jsem bohužel neměl. Viděl jsem ale kus větve. Hodil jsem ho na podobné místo jako předtím salám. Jedna flaksa se šla podívat co se děje. Zastřelil jsem ji AKSUem. S kvíkotem padla mrtvá. Navíc se kolem ni rozestoupili její bývalí druhové a začali trhat její maso zuby a pařáty, nebo co to měli místo předních končetin. Seskočil jsem a běžel jako o život. Na základnu Svobody jsem dorazil zdravý a udýchaný. Jar byl v hangáru a upravoval moji brokovnici.

„Člověče nevěřil jsem, že tě ještě někdy uvidím.“

„Tys o těch flaksách věděl?“

„Jo, já ti to neřekl?“

„Zapomněl jsi, doufám, že jsi nezapomněl na naší dohodu. Tady jsou tři tácy, jak jsem slíbill.“

„Naše dohoda se trochu změnila. Protože jsem nevěděl, že neumřeš tak jsem brokovku trochu upravil. Teď má lepší rukojeť. Takže její cena je o pětikilo víc.“

Znechuceně jsem mu dal i zbytek peněz. Ani jsem se nerozloučil. S brokovnicí na zádech jsem doběhl zpět k baru. Spotřeboval jsem druhý a můj poslední antirad abych mohl proběhnout. Cestu už jsem znal, takže jsem věděl o anomáliích i dalších nástrahách. Mark v baru ještě nebyl, takže jsem ještě nezačal s vybalováním. Někdo zaklepal na dveře. Nebyl to Mark, jak jsem doufal ale někdo jiný. Mladý tak dvacetiletý kluk, kterého jsem neznal.

„Jmenuji se Feodor Karpanov a potřeboval bych s váma mluvit, kluci.“

„Jsem Michail Kowalski. Pojď se mnou.“

Šli jsme do hlavní místnosti. Opřel jsem se o zeď, on zaujal podobnou polohu.

„Ještě tu nemáme stoly ani židle, takže tohle musí stačit.“

„Chtěl bych se k vám přidat.“

„To nepůjde tak snadno, musí o tom vědět i ostatní.“

„A právě proto s váma potřebuju mluvit, kde jsou další?“

„Mark je pryč a Sváťa taky. Teď to nejde.“

„Nevadí, počkám tady.“

Do místnosti přišel Mark. Vrátil se z výpravy živý, ale kulhal na pravou nohu.  Teprve později jsem si všiml obvázané nohy. Když si všiml Karpanova, objevil se mu veselejší výraz na obličeji.

„Féďa Lékárník, co ty tady děláš?“

„Doslech jsem se, že zakládáš grupu, tak přece tě v tom nenechám samotnýho.“

„Vy se znáte?“ zeptal jsem se.

„No jasně, tady Féďa dá dohromady cokoliv, několikrát mi vytrhl trn z paty.“

„Ale no tak, zas tady o mě nevyhlašuj podvodné fámy, kámo.“

„Jasně, že se k nám můžeš přidat, potřebujeme někoho, kdo maká ve zdravotnictví,“ rozesmál se.

„Koukám, že mladej mě nenese moc dobře co?“

„To je jen první dojem, jakmile zjistí kdo je Féďa Lékárník, pozná, že není třeba obav.“

„Marku co jsi našel ve skrýši?“

„Nejdřív řekni ty, já našel něco pořádného.“

„Náboje 7,62×39.“

„To je slušný, jsou poměrně nesehnatelné, já našel fotky, a ne jen tak ledajaký. Jsou z roku 1986.“

 

***

 

„Počkej jako fakt?“

Mark si to hodlal vychutnat.

„No jistě že jo. Nejsou sice z žádný laboratoře nebo dokonce z Černobylský elektrárny. Jsou z městského archívu. Jsou tam i dvě fotky půdorysů budov. Jedna je toho archivu a na druhé je městský bazén. Takový ten hodně známý.“

Podíval jsem se na fotku.

„Jo ten si pamatuju.“

Podal jsem ji Karpanovovi.

„Znám. Jednou jsem tam byl a bude dlouho trvat, než se tam podívám znova. Kousek odtamtud je základna Monolitu.“

„Monolit? To je co?“ zeptal jsem se.

„Víš co je Povinnost?“ nahodil Mark.

„Frakce, která bojuje s mutanty.“

„Vidíš, Monolit bojuje s obyčejnými stalkery. Nechce, aby se někdo dostal do elektrárny nebo Pripjatě.“

„To jim stalkeři něco udělali?“

„Ne, ale nařídil jim to nějaký jejich bůh či co,“ řekl Karpanov.

„Podle mě jen mají seškvařené mozky a nehodlají si nikoho pustit k tělu. Omezený funkce vyššího myšlení, víte, co tím chci říct.“

Přikývl jsem, i když jsem nevěděl úplně všechny podrobnosti.

„Než jsem přišel sem, bavil jsem se ještě s jedním chlápkem, kterému důvěřuji. Plánoval jít se svou skupinou do Prypjatě. On sám už tam byl dvakrát. Mám půdorys jedné budovy, kde je podle něj skladiště zbraní Monolitu a pokud vím, tak i nějaké artefakty.“

„To by mohlo být bezva,“ řekl jsem.

„No právě, mohlo. Jenomže taky se nám to může pěkně vymstít. Přiznám se naprosto čistě, v Prypjati jsem ještě nebyl a nevím, co si o tom mám myslet. Už předem ale můžu říct, že výbava, kterou máme je silně nedostačující. A pokud mám být upřímný, i když jseš Michaile velice iniciativní, tak ty na to nemáš,“ řekl Mark.

Trochu mě to namíchlo, ale když si to tak přerovnám. Má pravdu.

„Přesto tam chci jít.“

„Copak si nepamatuješ, jak nás žoldáci málem pozabíjeli? Tam nejsou přestřelky jako s bandity. Tam jde o život, nehledě na to, že máš akorát bundu a slušný samopal. Jenomže tam je to jiná liga. I s Exoskeletonem nebo SEVA oblekem můžeš snadno umřít. Cesta vede přes Rudý les, ten je plný Monoliťáků a také je tam silné PSI záření, seškvaří ti to mozek, ani nevíš jak.“

„Co navrhuješ?“ zeptal se Karpanov.

„Zapomenout na nějaký Prypjať, projít Smetiště a Temné údolí, možná se kouknout i do Zakázané oblasti nebo do Jantaru, ale tohle, to nepůjde. Jakou máš vůbec Féďo výbavu?“

„AKM s podvěsnou svítilnou a upravenou rukojetí, Walkera devítku také s upravenou rukojetí a laserovým zaměřovačem, vojenský nůž, klasický stalkerský oblek s plynovou maskou a mou upravenou lékárničkou a také místo na opasku pro čtyři artefakty plus detektor.“

„Stále dost nevybavené, ale o dost lepší než Michail.“

„Já mám jen bundu, samopal AKSU 74, brokovnici Chaser 13 a Fort 12.“

„Žádná plynová maska nebo tak? Máš tu bundu nějak vylepšenou?“

„Ne.“

Mark i Féďa se na sebe krátce koukli.

„Takže tohle bude první výdaj, neprůstřelná vesta,“ řekl nakonec Féďa.

Karpanov se zamyslel.

„Řeknu tedy tomu kamarádovi, ať s náma nepočítá. Nakonec jsi mě přesvědčil.“

„Bude to znít neslušně, ale je to potřeba, kolik máš u sebe peněz?“

„Tisícovku, chtěl jsem jít nakoupit nějaké jídlo než půjdu na výpravu, pak jsem se dozvěděl, že ses sem vrátil, tak jsem to odložil.“

„Dobře, jak moc máš nábojů do AKMka?“

„Pět plných zásobníků a asi dvacet záložních střel v krabičce.“

„Dobře, dej těch dvacet záložních tady do bedny, Michaile, ty tam dej ty, které jsi našel na farmě.“

„Je jich padesát, počítal jsem je.“

„Fajn, Vidím to tak, že půjdeme na výpravu na Smetiště. Domluvím se s Barmanem, nebo pár chlapama od Povinnosti a splníme u toho nějaký úkol. Za to jsou občas slušný odměny. Každopádně, Michail s námi nepůjde, pro něj mám něco jiného.“

„Já?“ zeptal jsem se nejistě.

„Trochu tuhle skrýš opevníme, ale potřebuju dobré informace. Zjistíš, co je tady dole ve sklepě.“

„Ale, já chci s váma.“

„Bude se hodně střílet, jsi naprosto bez ochrany. Tohle nebude malá přestřelka, ale regulérní boj. Takže zůstaneš tady a prozkoumáš sklep, tady máš čelovku a ještě jednu svítilnu navíc, zbraně nech tady, ale vem si s sebou pistoli, nikdy nevíš.“

 

***

 

Když jsem rozsvítil baterku, neviděl jsem nic jiného než starou cihlovou zeď a spoustu pavučin a prachu. Dveře do sklepa se za mnou zavřely a já pokračoval dál. Pokud mi ta baterka selže, tak chcípnu strachy, to vím jistě. Šel jsem ale dál malou chodbou. Všude byly oddrolené cihly a na zemi byl červený prach. Byl to nějaký divný sklep. Skoro to bylo jako vchod do nějakého krytu.

Kryt se nakonec nedostavil. Objevila se jen trochu větší čtvercová místnost, tak deset na deset metrů. Stejně špinavá jako ty ostatní. Nevím, na co to tu bylo, ale pokud to budeme chtít využít tak leda jako sklad pro pár beden s nepotřebným harampádím. Nicméně, o tom se už dohodneme všichni dohromady.

„Michaile, našel jsi něco?“ zavolali na mě.

Poposkočil jsem leknutím. Tak za to jim teda pěkně děkuju.

„Ne, jen malá místnost a bordel.“

„Fajn, tak pojď nahoru.“

Napadlo mě, proč vlastně na mě volali. Vždyť říkali, že hned půjdou. Vyběhl jsem zpátky nahoru.

„Neříkali jste, že půjdete?“

„Právě proto jsme se zeptali, kdybys něco našel, tak bychom se mrkli, co to je, nebo bychom ti řekli, ať se na to vykašleš a půjdeme. Hele, když teda dole nic nebylo, tak si vem věci a půjdeš s náma. Budeš nás krýt, aby nám něco neskočilo na záda.“

Vzal jsem si své věci, což nebylo tak těžké, zkontroloval, jestli je vše v pořádku a někde není nějaká skrytá závada a taky jsem si prohlédl munici. Když jsem mohl hodnotit svůj stav jako uspokojivý, oznámil jsem to Markovi, který zatím čekal s Féďou venku. Za několik minut jsme byli u Barmana, který nás zaúkoloval a poslal nás k stanovišti Povinnosti.

„Tak jak?“ uvítal nás jejich kapitán.

„Připraveni, tři muži, dva veteráni, jeden zajíc.“

Kapitán si mě podezíravě prohlédl, ale Markovi věřil a to bylo hlavní.

„Fajn, bude vzadu. Pokud se trefí do jednoho z mých mužů, skončí pod drnem. Ručíš si za něj, Marku, jasný?“

Mark přitakal. Všichni se přesunuli k předsunutým obraným pozicím, což byly malé betonové bloky poskládané do obraného perimetru. Já jsem zůstal skryt za starým gaučem vedle plápolajícího ohniště a čekal. Kapitán signalizoval muži u černého trhu, aby spustil akci. Neviděl jsem, co dělal, ale protože bouchlo pár výbušnin někde v lese kousek vedle, tipnul bych si, že on je spustil.

Jakmile se začal vracet, objevilo se zajímavé divadlo. Z lesa vyběhlo několik stád divokých kanců. Povinnost začala střílet, Mark s Féďou taky, i když ti stříleli spíše na jistotu. Já jsem čekal vzadu a přemýšlel, jestli se na mě taky dostane. Vypadalo to jako střílení zajíců, co sami přiběhnou ke kuchyni a ještě žadoní, aby mohli být upečeni a servírováni na talíři.

„Bacha!“ vykřikl jeden na straně.

Zrovna přebíjel a přiběhlo k němu několik kanců. Přiběhl jsem mu na pomoc a bez rozmýšlení napálil do kance krátkou dávku. Kanec to vzdal a přestal dotírat. Povinnosťák zrychlil a za chvíli opět střílel.

„Příště čum pořádně vole!“ křikl na mě.

Začal jsem dávat větší pozor a raději už jsem pak nepřemýšlel. Takhle jsem pomohl ještě dvakrát, pak mela skončila a náš nový úkol byl všechno odnést. Jak mi Féďa potom sdělil, úkol pro barmana byl, donést mu dvacet kanců, aby měl z čeho udělat nové klobásy a masové konzervy. Maso z kanců je zcela v pořádku a dokonce i docela zdravé. Mutace je jen drobná, a pokud se to projede Krystalem, což Barman dělá (nebo o tom aspoň vykládá všem dotěrům), tak je to i bez radiace.

Museli jsme být na pozoru, neboť psi, kteří se uhnízdili nedaleko vstupu do Chráněné oblasti, byli hladoví a chtěli kus masa kanců. Vždycky jeden z nás tří měl volné ruce a nabitou zbraň, kterou chránil zbylé dva ze skupiny. Jakmile jsme vše donosili Barmanovi do skladu, vyplatil nám společně slíbenou odměnu tisíc rublů. Dali jsme ji do skupinové pokladny v bedně.

Jednoho kance jsme si nechali a začali ho péct na rožni před skrýší. Kolemjdoucí chudí stalkeři občas nahlédli, loudili nebo i zkoušeli ukrást kus toho skvělého masa, ale nakonec jsme si nechali venku zbraně a to ostatní donutilo přestat. Féďa pak ještě skočil pro pár piv a chleba a my si připadali jako v ráji. Žaludek plný tučného masa, chleba a piva, písničky, které k nám doznívali od okolních ohňů, spokojená parta, teda až na Sváťu, který byl pořád v lazaretu Povinnosti a také zábava, o kterou jsem se nechtěně postaral já, když jsem našel kulku. Ta stolička mě bolela celou noc.

 

***

 

Mark a Féďa odešli prozkoumat cestu do Armádních skladišť. Nedělal jsem si o ně obavy, neboť tam měli známé a jako veteráni a samostatní stalkeři se nemuseli bát útoku od Svobody nebo Povinnosti. Nezapojovali cizí do své soukromé války, ačkoliv by obě skupiny viděly tak schopné jedince na své straně barikády. Měli by se vrátit za pár hodin, maximálně do jednoho dvou dnů.

Já jsem nevěděl, co dělat. Zbraně jsem měl už dávno vyčištěné, byl jsem naprosto čilý, nikde nikdo a do příchodu jistě zbývalo ještě mnoho hodin. Rozhodl jsem se podívat se opět na smetiště. Jen tak se zkusit poptat po nějaké práci případně najít něco cenného, ale nechtěl jsem jít ven bez ostatních.

Nuda byla nakonec silnější.  Vzal jsem si vybavení, tedy Chaser 13 a AKSU, munici, vodu, jídlo na jeden den, slabý základní detektor a jeden útočný granát. Pak samozřejmě obvaz a lékárnu. Také jsem si vzal Kapky, které jsem si připnul na opasek. Vše ostatní, včetně sady na čištění zbraní, jsem nechal v bedně.

Cestou mě nic moc neohrozilo, psi dneska byli nějací líní nebo přežraní a všechny ostatní nástrahy patrně měly obědovou pauzu. Dostal jsem se na smeťák bez sebemenších problémů a zamířil jsem rovnou na Černý trh. Chvíli jsem poslouchal, o čem se kdo baví, ale většinou se jen domlouvaly tiché obchody.

Rozhodl jsem se jít prozkoumat jednu anomálii na vlastní pěst. Byla trochu víc v lese, ale prý je docela nepopulární, neboť je kolem pár flaks. Opustil jsem Černý trh a odešel jsem směrem k té anomálii. Jmenovala se Hřib a své jméno dostala podle malé skalky vedle, která svým tvarem připomínala velice populární houbu.  Tady ale moc nerostly, a pokud ano, byly silně radioaktivní.

Psi si mě všimli chvíli poté, co jsem vstoupil do lesa. Svou brokovnici jsem měl ale připravenou, takže jakmile se objevil první, schytal broky do čenichu a padl na zem s rozsekanou hlavou. Další, ačkoliv osud svého soukmenovce nemohli vidět, neboť díky radiaci a mutaci jsou slepí, ho odmítli následovat a raději s kňučením odběhli pryč. Jsem si jist, že se ale brzy vrátí.

Začal jsem na zemi sbírat kamínky, které jsem pak házel ve směru své cesty, kdyby mě náhodou chtěla překvapit nějaká skrytá anomálie, tentokrát jsem měl štěstí a došel jsem skoro až do centra. Tam už ale bylo pár Gravikoncentrátů a uprostřed syčivě dávala najevo svou existenci i jedna Elektra.

„Tak se na tebe podíváme,“ řekl jsem si pro sebe.

Opakoval jsem běžný postup jako při cestě sem a našel tak malou a nebezpečnou, avšak zvládnutelnou cestu blíž. Geiger-Millerův počítač začal ukrutně naříkat a hlava mě začala pekelně bolet. Okamžitě jsem se otočil s úmyslem jít zpátky, ale moje svaly byly paralyzovány. Tlaková vlna mě shodila na zem a já okamžitě na dlaních pocítil bodavé otisky štěrku. Zmateně jsem se rozhlédl kolem a uviděl jsem všude kusy kostí, cáry oblečení, neprůstřelných vest a kusy kovu. Pět centimetrů vedle mého obličeje byla malá mumifikovaná ruka a v ní staré zaprášené PDA s rozpadlým displejem. Rychle jsem ho popadl a najednou se mé nohy vzpamatovaly a já upaloval pryč.

Za žádnou cenu jsem se nechtěl vrátit a budu nadšený, pokud budu moci zůstat v klidu ve skrýši, aniž bych musel vystrčit paty ven. Rozeběhl jsem se rovnou k Černému trhu a teprve pak jsem se v klidu vydýchal a prohledal se, jestli jsem něco neztratil nebo se mi něco nestalo. Naštěstí jsem byl v pořádku, krev mi nikde netekla, těch pár kaménků a prach jsem ze sebe oklepal a stále mi zůstalo v ruce to PDA nešťastníka přede mnou.

Sedl jsem si na kus betonu, který se používal jako lavička a podíval se na něj. Displej měl sice prasklý, ale ne zas tolik a nějaké větší poškození jsem neviděl. Zkusil jsem ho zapnout a na chvilku opravdu problikl. Baterka ale ukazovala míň než jedno procento a pravděpodobně se každou chvíli vypne. U stalkera o pár metrů dál zabzučelo to jeho. Patrně měl tohle v kontaktech. Když si uvědomil, koho tam vidí, okamžitě se skoro až vyděšeně zeptal na celý Černý trh.

„Kdo z vás byl v Hřibu?“

„Já?“ nadhodil jsem.

„Tys našel PDA Vasjy Vejslužky?“

„No, našel, spíš ono našlo mě, ale jo, mám ho.“

„Dej mi ho.“

„Proč?“

„Byl jsem jeho parťák, dej mi ho. Dám ti za to pět set rublů.“

To nebylo málo, ale zajímalo mě, proč ho tolik chce. Kvůli fotkám rodičů asi ne.

„Co je v něm?“

„To tě nemusí zajímat, chci ho zpátky. Dělej. Dám ti tisícovku, to je slušný ne?“

„Jsem si jist, že Barman mi dá víc.“

„Tak dvanáct stovek, poslyš, fakt víc nemám…nebo dobře, dvanáct set pade a tuhle konzervu.“

Nechtěl jsem s tím jít za Barmanem a ta odměna co nabízel tady ten stalker zněla lákavě. Nikdo jiný se k tomu nehlásil, tak jsem nakonec pokrčil rameny a řekl:
„Tak jo, tady je.“

Zaplatil mi vše do posledního rublu a neustále mi děkoval. Dal si ho do kapsy a pak zmizel. Já jsem odešel zpět do skrýše, snědl tu konzervu, kterou jsem si uvařil na lihovém vařiči a peníze dal do společné bedny. Pak jsem se natáhl na pohovce a čekal, než přijde Féďa s Markem.

Přišli za pár hodin, venku už byla tma a naše světlo ozařovala malá modrá koule.

„Copak to je?“ zeptal jsem se.

„Jiskřič. Našli jsme ho při cestě zpátky.“

„Co jste vlastně dělali?“

„Museli jsme splatit nějaké malé dluhy, které jsme měli. Dlužili jsme pár chlapům nějaké laskavosti z dřívějška,“ řekl Mark.

„Co jsi dělal ty?“ zeptal se Féďa. „Nevypadáš, že bys celou dobu byl tady ve skrýši.“

„No, vlastně bych se rád na něco zeptal. Kdo je Vasja Vejslužka?“

Mark s Féďou se na sebe koukli.

„Nikdy jsi neslyšel příběh o Vasjovi Vejslužkovi? Je to taková stalkerská legenda.“

Negativně jsem zakýval hlavou.

„Řekni to ty Marku, znáš to líp,“ řekl se s úsměvem.

Mark pokrčil rameny, sedl si, udělal si pohodlí a začal mluvit.

„Do Zóny původně přišli dva, Vasja Vejsluška a Čenda Čestnej. Jako siamští dvojčata, jeden bez druhého nedali ani ránu. Byli to opravdu fajn chlapi, uměli skvělé historky a taky dobře stříleli, ale do Zóny se moc nehodili, rozhodla se, že je sežere. Vasja Vejslužka byl ten, který rád riskoval, to on chtěl všechno objevit, měl v očích takový ten vnitřní plamen. Musel objevovat a hledat. Kdežto Čenda Čestnej, ten rád pomáhal ostatním a držel se zpátky. Chtěl zůstat jen v Kordonu a pomáhat nováčkům, chvíli to tak i bylo, odchoval několik skvělých lidí, kteří by bez něj jinak nepřežili. Dodnes se pár z nich ještě prohání Zónou. Pak se jednou dohodli, že půjdou prozkoumat Hřib. Čenda se ale zdržel v Kordonu a proto Vasja vyrazil sám. Nikdy se nevrátil a neví se, co se stalo. Čendu to naprosto zlomilo a od té doby byl velice zahořklý. Byl zázrak, že přežil, skoro vůbec nechodil pryč z Černého trhu. Pořád čekal, že někdo objeví tajemství Vasjy Vejslužky a najde jeho PDA, prý je v něm pár poznámek a dopisů. Oba dva to takhle udělali a v případě smrti si je měl ten druhý přečíst. Nicméně to jsou jen báchorky, nikdy jsem se s Čendou Čestným nesetkal a nevěřím, že by někdo takový, jako je on vydržel v Zóně víc než týden. Tihle tu prý byli skoro rok.“

„To je jen o trochu míň než ty.“

„No, vždyť to říkám, podle mě je to nesmysl. Kde jsi o tom vlastně slyšel?“

„Šel jsem na Smetiště a našel Kamenný květ, prodal jsem ho tam za dvanáct set padesát rublů, které jsou tady v bedně. Náhodou tam někdo o tom mluvil.“

„Každopádně, Armádní sklady nejsou pro tebe bezpečné místo. Proto navrhuji, abychom se zdrželi ještě pár dní až týdnů na Smetišti, případně v Agropomu nebo Temným údolí. Poptám se u Povinnosti, jestli nemá nějaký džob, protože pokud nebudeš mít nějakou pořádnou vestu, dál než sem nepůjdeš,“ rozhodl Mark.

„Já se skočím zeptat Barmana. Sejdem se tady.“

„Takže dohodnuto, za hodinku tady. Ty Michaile, si zatím vem ten Jiskřič. Budeš ho nosit.“

„Nepotřebujete ho spíš vy?“

„Ne, my máme lepší, ale neboj, jakmile bude možnost, vyměníš ho třeba za Měsíční světlo.“

Teprve po přečtení encyklopedie v PDAčku, jsem se dozvěděl, co je to ten artefakt Jiskřič zač. Za zvýšenou náchylnost na elektřinu posiluje výdrž a člověk pak vydrží déle běhat nebo utáhne větší náklad. Bude to potřeba.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *