„Psst, hej Pinkie Pie? Už spíš?“
Odpočinek.
Nespalo se mi dobře. Strašně moc se mi chtělo spát, ale kdykoliv jsem zavřela oči, horory pustiny se mi proklovaly do hlavy a spustily svůj nechutný koncert.
Viděla jsem poníky, jak nastupují do pasažérského (Cestovka Sky Bandit) vagónu. V mé hlavě to byly rodiny na cestě za dnem plným zábavy a legrace v zábavním parku Ministerstva Morálky – rodiče se usmívali na své děti, které zíraly z oken, plny očekávání. (Nevím proč, ale byla jsem si jistá, že MM postavilo zábavní parky, které byly plné ječících děcek.) Viděla jsem matky, jak hubují hřebečkům, aby nelezli po sedadlech. Otce kontrolující foťáky, zda mají film. A záplavu zeleného ohně a zlověstné duhy, která se jim hrnula vstříc, aniž by ji z nějakého důvodu kdokoliv viděl.
Viděla jsem poníka jménem Trixie, která nechává zprávu na dveřích svého domku, a směje se, neboť se těší, jak její zpackaný život nabere nový směr. Viděla jsem, jak odchází ze dveří (kterými jsem se ve snu z nějakého důvodu stala). Volala jsem na ni, aby se vrátila, neboť pokud odejde, nikdy už svůj domek nespatří. Volala jsem, prosila, plakala. Ale ona mě neslyšela a odešla pryč.
Viděla jsem poníky, jak říkají svým milovaným tu skvělou zprávu, že byli vybráni do Stájí. Viděla jsem, jak tito usměvaví a nadšení poníci plní života běží do svého nového domova. Na zdech zatím tikaly hodiny, které odpočítávaly minuty do další nehody, jenž všechny zahubí.
Vzbudila jsem se.
Ležela jsem… někde. V posteli. Ale kdykoliv jsem se pokusila vzpomenout si, kde to vlastně ležím a jak jsem se sem dostala, ta vzpomínka prostě a jednoduše zmizela. Otevřela jsem oči. Pokoj byl temný, ale z mezery ve vypáčených dveřích se do něj linula trocha světla. Nepoznávala jsem ty zdi s nečitelnými plakáty, ani strop s netečnou tichou věžičkou.
S mým tělem nebylo něco v pořádku. Třásla jsem se a cítila se nehorázně slabá. Měla jsem horečku, i když jsem se nepotila. Žaludek mě bolel a v puse jsem měla hotovou paseku. Chutnalo to zvláštně a kašovitě.
Za dveřmi se mihly stíny. Slyšela jsem Calamityho.
„Myslíš, že šla a něco sebrala ve Stájích?“
Odpověděl Velvetin jemný, ale důrazný hlas: „Nebo to může být stresem. Mám o ni starost. Obávám se, že na ni doléhá pustina.“
„Vy vobě vypadáte v pohodě,“ zašeptal Calamity tichým hlasem, aby mě neprobudil.
Velvet se ironicky (avšak velmi žensky) zasmála. „Ne tak dobře, jak si myslíš, můj vznešený venkovane.“ Byl to sarkasmus? Nebo náklonnost? To jsem nepoznala a akorát se mi z toho točila hlava. „A navíc, já bych to měla snášet lépe než Littlepip. Koneckonců jsem o víc jak deset let starší než ona.“
Super. Má mě za děcko. Krása. Jsem zkurvený děcko. Stejný malý děcko jako když jsme se prvně potkali na té Znaménkové slavnosti. Lepší už to být nemůže.
„A těch prášků, kolik do sebe nasoukala… tomu určitě moc nepomohlo.“
Žaludek se mi sevřel. Chtělo se mi plakat. Má oční víčka už byla příliš těžká na koukání okolo a mně se nechtělo jim vzdorovat. Otočila jsem se zády ke světlu a opět usnula.
*** *** ***
„Budeš tam s ňou celou noc nebo co?“
Calamity šeptal velmi blízko mé postele. Nebyla jsem si úplně jistá, zda jsem vzhůru. A ještě méně, nakolik se mi věci okolo zdají. Vzpomněla jsem si jen na záblesk světla, možná otevření dveří.
„Budu tu, dokud jí neklesne horečka,“ špitla Velvet. Hlas zazněl nedaleko mé hlavy. Cukla jsem ušima.
„Je vzhůru?“
„Půl na půl. Až horečka klesne, bude se jí lépe spát.“
Skvěle. Mé vlastní tělo mi bylo jako cizí. Mysl byla roztříštěná jako prasklé zrcadlo. Tiše jsem se pomodlila k Celestii a poprosila ji, ať mou nemoc pošle na měsíc.
„Víc mám strach o tebe,“ řekl. „A to nejen proto, že potřebuješ taky spát.“
Celestie, ty mě nenávidíš? Má bolest a utrpení jim dala prostor ke sblížení. Mysl se rozhodla zaplavit mě myšlenkami na to, jak spolu budou tihle dva trávit čas, zatímco já budu mimo.
„Ou?“ Můj nemocný mozek trval na tom, že zněla potěšeně a blaženě.
„Tvůj štít není tak silnej jako těch…“ Calamity se odmlčel „Alicornů, tak jim asi teď říkáme.“ Slyšela jsem v jeho hlase znechucení? Ne, ne znechucení, tohle bylo něco jiného. Něco nepříjemného, jako by mu ta slova moc nechutnala.
„Tím chceš říct?“
„Tím chci říct, že jestli budeš mít ve zvyku vrhat se do cesty kulkám, tak bys měla nosit ňáký brnění.“ Jo Calamity. To jsem jí chtěla říct taky. Jen jsem… neměla šanci.
Hlava mi ztěžkla. I obyčejné poslouchání mi žralo sílu jak na běžícím pásu. Moje tělo bylo horké, deka propocená, a nemohla jsem se ani hnout. Spánek se ke mně plížil a chystal se mě zasáhnout jako mantikóra připravená lapit svoji kořist, a odtáhnout mě zpět vstříc nočním můrám.
„…do něčeho, co na sobě měli ti odporní nájezdníci,“ řekla Velvet. Uvědomila jsem si, že mi utekla půlka konverzace.
„To jsem nemyslel. Ani otrokářskej ne. Špatný nápad. Zeptej se Lilpip, co vona na to,“ zašeptal odhodlaně. „Ale až budem v Tenponský Věži, koupíme ti ňáký pořádný brnění do pustiny.“
Má sklíčenost zmizela s těmi posledními slovy. Jakýsi pocit útěchy, zmuchlaný nemocí, mi najednou zaplavil tělo. Část mého já se bála, že mě tu nechají.
Zdála jsem se odsouzená k zániku, dokud nenajdu své místo v tomhle hrozném venku, … nebo dokud ho nenapravím. Aspoň tolik, kolik budu moci. Myslela jsem, že hledám svou ctnost, jak řekl Pozorovatel, jako dítě hledající své Znaménko. Ale Calamity s Velvet nejspíš moje pouť nebo můj cit pro ztracenost nezajímaly. Proč by mě neopustili, pokud by našli místo, kde zůstat? Tenponská Věž například. Proč by neměli?
Slyšet je, jak se baví o pořizování brnění pro Velvet (což bylo konečně něco, na čem jsem se s Calamitym jendoznačně shodla, ačkoliv si nedokážu svůj elegantní idol představit v ničem jiném než v drahých šatech), vědět, že plánují další cestování pustinou, pravděpodobně se mnou, mi naplnilo srdce nadějí.
I přes tyto krásné pocity jsem se pomalu navracela k melancholii. To jsem asi znovu usínala. Zajímalo by mě, zda byla nějaká šance zachránit poníky ze Stájí Dvacet Devět. Se zamořeným povrchem a s rozbitým čipem na filtraci vody to byly akorát stovky poníků v ohromném podzemní hrobce. Už pohřbení, čekající pouze na to, než zemřou.
Nemuseli umřít tak brutálně, trvala na svém moje mysl. Ale jediný způsob, jak zachránit byť jen jednoho z nich…
Ne, i to bylo příliš odporné.
…jedinou možnou záchranou se zdálo být snížení zátěže čipu tak, aby při minimálním výkonu vydržel ještě několik desetiletí. Něco, co by mohlo být uděláno jen tehdy, pokud by se místo původního snížení populace o 0,02%…
Upadla jsem do bezmyšlenkovitého stavu. Nechtěla jsem o tom přemýšlet.
O několik hodin později jsem vstala s tichým povzdechem. Promoklá a klepoucí se zimou, která se zakusovala až hluboko do morku kostí. Sen, který se mi před chvílí zdál, se rozpadl do tisíce malých kousků. Pouze několik útržků zůstalo. Byla jsem si jistá, že to mělo něco do činění s Ponyvillskou knihovnou, mrtvými kočkami a pohřbení zaživa s drakem.
Našla jsem láhev, která byla zavěšená na straně postele. Hltavě jsem ji vypila do dna a propadla zpět do hororů spánku.
*** *** ***
„Ne! Nechoďte! Jsem uvězněná!“
Plakala jsem. Mé zadní nohy byly rozdrcené pod spadlou zdí, ale Velvet a Calamity jen odcházeli pryč.
„Prosím… Nenechávejte mě tady!“
Velvet Remedy se naklonila ke Calamityho hřívě a zavrněla. Země mezi námi se začala bortit. Sotva se vláčeli, ale byli pořád dál a dál. Mraky klesaly a proměnily se v mlhu. Obklopily je a skryly je tak před mým zrakem. Srdce mi vynechalo několik tepů a hrozilo mi infarktem. Pokud zmizí, umřu…
Probudila jsem se s pláčem a praštila jsem do polštáře.
Zoufalství mi potřísnilo naději jako cukr špatně promíchané těsto. Zůstávají se mnou, ale už ne kvůli mně, ale kvůli sobě navzájem.
Našpicovala jsem uši. Žádné hlasy. Ach Luno… Jsem sama! Opustili mě! Jsem uvězněná. Hledala jsem kolem sebe nějakou pomoc. Šedé denní světlo, které se probíjelo skrz těžké záclony (byly taky neprůstřelné?), osvětlovalo celou místnost. Něco těžkého mě tlačilo do boku. Otočila jsem se a spatřila spící Velvet. Její hlava byla na posteli vedle mě a uvěznila mě pod dekou.
Pocit úlevy mnou projel jako dvojitá dávka léků na bolest. Už mě nezaplavoval nelogický strach z nočních můr. Byla jsem šťastná, že se mají Velvet s Calamitym rádi. Ano, opravdu jsem byla! Jen jsem byla prostě… osamělá.
Osamělá, a…
Zklamaná.
Prohlédla jsem si okolí a uviděla ohromný nástěnný plakát, celý v růžovém, který lákal do Fillydelphského zábavního parku Funfarm („Všechno, čím mělo být Grand Galloping Gala,“ říkala Pinkie Pie, „Každý den, navěky!“) Aspoň už konečně vím, odkud ta představa pochází.
Na druhé straně byla další kopie náborového plakátu. („I ty můžeš být Pancéřník!“) Uvědomila jsem si, kde jsem. Podívala jsem se na mapu v PipBucku. SteelHoovesův domek. Padla jsem zpátky na postel a cítila se nehorázně vyčerpaná, fyzicky i duševně.
A co víc, taky jsem se cítila nadržená. Což nebyl dobrý pocit, míchající se s nemocí. Možná to bylo tím, že jsem měla Velvet tak blízko. Hlavou se mi opírala o bok a částečně spala v mé posteli. Žaludek se mi sevřel a chtěl mě varovat. Bylo mi to jedno.
Bylo mi příliš horko a byla jsem příliš nemocná. Přesto jsem si lehla na záda a pokusila se snít, abych si ulevila aspoň od jednoho ze symptomů. S kopýtkem pod dekou jsem v hanbě odvrátila obličej od Velvet.
Napadla mě Cukrátko, ale její obličej i rysy se mi už dávno vypařily z hlavy (a výsledek mých vztahů s Novou Appleloosou mi překazil veškeré fantazie). Možná ta duhovka z koule paměti. Bylo jedno, jak dobře vypadala, stejně byla na mé snění příliš stará. A i když bych si ji představila mladší, její spojení s Calamitym by to udělalo… divným. Nakonec jsem si začala představovat jednu klisnu z těch sošek. Tu dechberoucí bílou jednorožku s nadýchanou fialovou hřívou a ocáskem.
Užívala jsem si, jak mi mé bolavé tělo dovolilo… asi půl hodiny. Pak mě to zasáhlo jako studená sprcha, když jsem si uvědomila, že sním o dávné pra pra pra tentonons tetě Velvet. Zavraždilo to mou představu a začalo to tancovat na jejím hrobě. Najednou jsem tíhu Velvetiny hlavy cítila víc než kdykoliv před tím. Cítila jsem, jak mě zaplavuje její teplo. A žaludek mi tu vinu dal dost nepěkně najevo.
Najednou jsem v sobě ucítila těžké sevření a chuť žluči. Naklonila jsem se na stranu postele a začala zvracet do trhliny mezi postelí a zdí.
Za hlasitého dávení, huby plné žluči a žaludečních kyselin a se slzami v očích jsem uslyšela, jak se Velvet probudila. Můj osud byl zpečetěn. Teď už pro ni nebudu děcko, ale poblitka. Už ji pro sebe od Calamityho nikdy neukradnu… tedy, ne že bych někdy chtěla. (Nebo mohla! Nejsem tak žárlivá a sobecká. Jen… říkám…, že kdybych taková byla, byl by to můj poslední hřebík do rakve snů a nadějí.) Cítila jsem, jak se Velvet zvedá.
„Ouvej… Littlepip, jsi v pořádku?“ Hloupá otázka. Přesto jsem přikývla a tlačila hlavou na zeď. „Přinesu ti trochu vody…“
Čekala jsem na ni se slzami v očích a hlavou na zdi. Tělo celé propocené, v hlavě hotová pohroma.
„Proboha, to je hrozný.“
Velvet se vrátila s vodou a začala čistit podlahu od zvratků. Poté mě umyla a vyměnila povlečení. Nebyla jsem ve stavu, abych si z toho cokoliv užila. Ale ocenila jsem, že tohle dělá pro někoho, jako jsem já.
*** *** ***
K večeru horečka konečně povolila a já se ponořila do blahodárného, bezesného spánku.
Vzbudila jsem se ve stavu, v jakém jsem nebyla celé dny: Při smyslech.
Byla jsem vyčerpaná, ale ne slabá. A také jsem si pořádně odpočinula. V puse mi pořád ještě nebylo dobře, ale žaludek byl v klidu. A měla jsem ukrutnou žízeň.
Převalila jsem se na posteli a přemýšlela o tom, jak dlouho jsem byla v delíriu. Pak jsem si všimla Velvet, jak leží na zemi a spí. Obdivovala jsem ji. Téhle starší jednorožce jsem dlužila hodně. Hlavu si podložila starým kabátem a někdo přes ni přehodil deku. Byla jsem si jistá, že ten někdo byl Calamity.
Když jsem si přilevitovala lahev, z vedlejšího pokoje se ozval hluboký rezonující hlas SteelHoovese. „Promiň, ale tohle prostě nežeru.“
„Já zas nechápu tebe,“ odpověděl Calamity. V jejich tónu bylo něco zvláštního, což upoutalo mou pozornost. Napjala jsem uši a potichu se napila.
„Vaše skupina je jako začátek špatnýho vtipu,“ vysvětloval SteelHooves. „Tajný agent, princezna z dávného předválečného šlechtického rodu a zběh z vyspělé civilizace přiklusají do baru a snaží se všem namluvit, že jsou úplně normální.“
Málem jsem zakašlala. Rychle a tichounce jsem zacvakla láhev a pověsila ji zpátky na postel.
„Myslíš, že kecáme?“ Díky Calamity, že zníš tak dotčeně.
„Buď kecáte vy mně, nebo oni tobě.“
Slyšela jsem dupnutí, asi od Calamityho. „Proč myslíš…?“
„Vždyť jsem to viděl na vlastní oči. Už jsem nás viděl všechny v pánu. Ten alicorn byl v plné síle, bez jediného škrábnutí. Její štít odrážel všechny granáty a v dalším okamžiku byla mrtvá.“ Jeho hluboký hlas dal celé věci podtón znuděné učitelky, která čte výsledky prověrek. „Jedna jediná rána do hlavy. Opravdu chceš, abych věřil, že to dokázala jedna malá nevinná klisna, která je sotva týden ze Stájí? Copak tomu ty sám věříš?“
Nelíbilo se mi, že se Calamity odmlčel, než odpověděl. „Jo, věřim. Protože tak se to stalo.“
„Nevinná malá klisna,“ zopakoval SteelHooves. „Sotva týden ze Stájí. S tak vypilovaným zločineckým uměním, že se jí podařilo otevřít každý zámek a hacknout každý počítač, i když se to nikomu za dvě stě let nepodařilo.“
Zamračila jsem se. Musela jsem uznat, že mě překvapilo, jak málo zdatných zámečníků tady venku bylo. Ale na druhou stranu jsem zase připsala v můj prospěch fakt, že jsem trénovala precizní telekinetiku pro otvírání zámků mnoho let. Snažila jsem se tak získat svoje znaménko. KST mi prozradil, že můj přirozený talent je orientován směrem k magické vědě, a mé vyučení na opravářku PipBucků mě naučilo zacházet s nástroji na pronikání do terminálů. Málokdo venku měl něco takového. Když jsem opustila Stáje Dvě, nebyla jsem v tom tak dobrá. Ale od té doby jsem přečetla hodně knížek a získala hodně praxe.
SteelHooves pokračoval: „A co víc, Stáje, které stále slouží svému původnímu účelu? Je těžké najít Stáje, kde populace vůbec přežila.“ V hlavě se mi zachmuřilo.
Calamityho hlas byl hluboký, možná trochu výhružný. „Chceš snad říct, že nejsou ze Stájí?“
„Ne. Jsem si naprosto jist, že jsou.“ SteelHoovsův hlas byl klidný. „Jen se mi zdá uvěřitelnější, že to jsou trénovaní agenti na nějaké misi… možná patří k specialistům z Ministerstva Úžasnosti… než že to jsou turisti z odkladiště pro civilisty.“
Co? Pokud si dobře vzpomínám, tak Calamity říkal, že Ministerstvo Úžasnosti takové věci nedělá.
Calamity se zasmál. „To je… nesmysl.“
„Vážně?“ zeptal se SteelHooves. „Přežila pád vlaku z útesu.“
„Chytil sem ji.“
Steel Hooves se odmlčel a zdálo se, že mu dal za pravdu. „Jak ses s ní seznámil?“
Můj přítel vyčkával. Pak řekl smutným tónem: „Skoro sem ji zastřelil.“
„Prostě přišla z Ponyvillu, kterej vyčistila skoro vod všech nájezdníků,“ vysvětloval. „Byla pokrytá krví od hlavy k patě, měla na sobě brnění, který vod nich sebrala, a já ji pak za nájezdníka zaměnil. Vyletěl jsem z mraků a začal na ni střílet.“ Cítila jsem z jeho hlasu výčitky.
Mrzelo mě, jak se cítil. Ale zapřemýšlela jsem o jeho popisu. Dokonce i Calamitymu se to zdálo neuvěřitelné, jak to všechno znělo. Hned po odmlčení totiž rychle dodal: „Byli to nájezdníci. Ti nejsou těžký na zabití.“ Pak si nejspíš vzpomněl na tu přestřelku ve vlaku. „Když máš trochu kliku a terén je na tvý straně.“
„Chápu,“ řekl SteelHooves. „Žádná vražedná tajná agentka. Má jen kliku. Co ta druhá?“
„Velvet Remedy? Ona je…,“ Calamity se zasmál. „Civilista. Zdravotník a zpěvačka. Jak tohlecto zapadá to tvý konspirační teorie?“
„Nějaké další schopnosti?“
„Počítá se to, že je to ta nejkrásnější klisnička na světě?“ V Calamityho hlase jsem slyšela nadšení. „Kromě tamtěch ne. Totiž… má teda občas pěknou vyřídilku a umí přesvědčovat poníky. Při obchodování, myslim. A umí tě navézt do takových věcí, pokud teda zrovna není…“ Calamity zmlkl.
Kurnik, Calamity. Nedokončuj tu větu.
„Přímý potomek jedné ze tří zakladatelek Stáj-Techu. Zakladatelky, která byla, pokud vím, v čele oddělení pro styk s veřejností a sestra jedné z osmi nejmocnějších klisen předválečné vlády. Potomek zkušený ve svádění, obchodu a diplomacii,“ prohlásil SteelHooves sarkasticky. „Ne, máš pravdu. Zní to jako civilista.“
Uvnitř jsem zamručela. Jak to ksakru SteelHooves dokázal? Já sama jsem o pravosti našeho příběhu pochybovala, a to jsem v něm žila.
Slyšela jsem Calamityho povzdech. Doufám, že to bylo z podráždění. „Dobře, předstírejme, aspoň na chvilku, že mi moji kolegové lhali skrz zuby.“ Ale ne. Calamity, prosím ne. Byli jsme upřímní. Zní to sice zle, když o tom takhle mluví, ale…
Calamity se odmlčel. „Čeho chtěj dosáhnout?“
„No,“ ozval se hluboký hlas. „Vpochodovali do centra bitvy mezi nájezdníky a otrokáři, nějak se jim podařilo dostat oba velitele na mušku tý mrňavý a pak nejenže zabili toho nepohodlného, ale ještě se jim podařilo zabít draka, který celou dobu tahal za provázky, takže si zajistili, že bude šéfem ten, koho chtějí…“
Calamity ho přerušil. „S tím sem měl taky leccos do činění.“
SteelHooves pokračoval bez známky podrážděnosti. „Mně to zní jako speciální jednotka, která upravuje místní hierarchii tak, aby sloužila jejich účelům. Ať už je jakýkoliv.“
Krucinál fagot. Má ten poník vůbec v hlavě mozek? A to jsem mrzutě přijímala svou pověst, kde jsem měla být hrdina. Tohle je… nemožné.
Aspoň že Calamity se mnou v tomhle souhlasil. „Dooobře. Tak jak to, že jsem ji teda dokázal postřelit?“
„Protože podzemní kasárna nejsou místo, kde se naučíš bojovat s létajícím protivníkem. Pochybuju, že se ti podaří ji takhle ještě někdy nachytat.“
Calamity se snažil neskousnout návnadu. Díky bohyním za něj. „Poslyš, já s nima byl. Ty ne. Vím, že sou… překvapující. Ale jakmile je poznáš…“
„Uvidím, že to nejsou špioni?“ SteelHoovesův hluboký hlas zněl dost pobaveně.
„Ayep.“ Díky, Calamity.
„Ani jeden jediný zkřivený vlas v jejich hřívách, říkáš?“
„Ani jeden.“
„Víš, že když Littlepip spí, tak strašně roztomile chrupká?“
Já přece nechráp… ale kruci!
*** *** ***
„Vyrážíme?“
Zrovna jsem se oblékala a nasazovala si batohy, když dovnitř vešel poník v magií poháněném brnění.
„Budu vás doprovázet do Tenponské věže,” řekl. “Poté, co jste riskovali svou kůži, abyste zachránili můj život, bude tento doprovod to nejmenší, co pro vás můžu udělat.“
V tom jsem si nebyla tak jistá.
SteelHooves ale dal svůj názor jasně najevo. „Trvám na tom.“
Zamračila jsem se a mezi myšlenkami se porozhlédla po pokoji. Přístřešek měl tři místnosti, ložnici, obývák a malou dílnu vzadu. Teď, když jsem přístřešek viděla celý, uvědomila jsem si, že jsem spala ve SteelHoovesově posteli, zatímco všichni ostatní se museli spokojit s podlahou. Cítila jsem vděk i vinu zároveň.
Teď jsem nebyla v ložnici, kde jsem strávila pár dní v horečkách, ale v obývacím pokoji, který měl jídelní stůl, dvě řady kovových skříněk a stolek se zapnutým terminálem. Tu a tam bylo i vyvěšeno pár ozdobných trofejí. Nad stolem byl plakát: překrojené jablko zdobené třemi magickými jiskrami, obklopené ozubenými kolečky, držené křídly v oblouku a překryté mečem s ústním jílcem. Stejný emblém byl i na boku SteelHoovesova brnění, přesně na místě, pod kterým se schovávalo jeho znaménko.
Pancéřník.
Povzdychla jsem si. „Musíš se zeptat ostatních,“ řekla jsem a přivázala si natěsno batoh. Začala jsem plnit pouzdra zbraněmi a dalšími užitečnými věcmi.
„Už jsem s nimi mluvil, tvrdí, že jsi jejich vůdce.“
Co? Proč? Jsem ten poslední, kdo by měl velet. Máme se snad řídit tím, co říká rádio? Přidala jsem to na seznam věcí, na které se DJ Pon3ho zeptám, až dorazíme do věže.
Podívala jsem se na Velvet, ale jen ležela na zemi. Opět se dívala na tajemství Fluttershyiny koule paměti.
Vzadu v dílně jsem slyšela Calamityho, jak pracuje na zbraních ze Stájí Dvacet Devět. Máme kapsy plné běžného malorážního střeliva, které patřilo do zbraní, co moc nepoužíváme. Calamity právě měnil díly a opravoval malé pistole a slabší pušky, do kterých patřilo. Ne, že bychom je chtěli použít (koneckonců, využijeme asi jen náboje do brokovnice), ale jak zbraně, tak munice se dá určitě dobře prodat.
Rádio zahrálo stanici DJ Pon3ho. Kvartet poníků právě zpíval jednu melancholickou melodii plnou strachu, strasti a naděje, když zazněly vokály příjemně znějícího hřebce, který už byl dvě stě let po smrti.
„Zkrotit bouři, já bych chtěl, však v očích tvých je jen válka a lest.
Jak tě mám před strachem ochránit a nastavit jim svou pěst.
Vše na čem záleželo, dávno ztratilo svůj smysl. Pro tenhle svět, pro tenhle výmysl.
A v dálce šeptá mi hlas smrti, že nemám šanci nadále v klidu žít.“
Připnula jsem odstřelovačku na své místo a konečně se podívala na SteelHoovese. Ale ztratila jsem slov, když jsem si všimla, že se nedívá na mě. Jeho pohled se soustředil na zarámovaný obrázek v rohu pokoje. Předtím jsem si ho nevšimla. Obrázek postarší oranžové klisny, se žlutou hřívou s pár šedivými vlasy a kovbojským kloboukem. Drobně sebou zakýval. Cítila jsem, že bych asi neměla mluvit.
Podívala jsem se na obrázek pořádněji, ale bylo mi jasné, že jsem tu klisnu už viděla. Mnohokrát. V batohu jsem měla její sošku. A taky byla ve vzpomínce na Pinkieinu poslední párty. Teď už bylo jisté, že ten hřebec v té vzpomínce byl opravdu SteelHooves.
Pod obrázkem byla vitrína. Uvnitř dokonale zachovalá soška oranžové klisny plné energie („Buď silný“). Nad vitrínou ležela malá krabička, skoro jako ta, kterou jsem našla v sejfu Vinyl Scratch. Uvnitř byla koule paměti.
SteelHooves sebou znova zakýval, když písnička skončila s posledním refrénem mizejícím do nicoty.
„Znal jsi ji, že?“ zeptala jsem se tišě. A šetrně.
SteelHooves se ke mně otočil. „Jak bych mohl? Zemřela před dvěma stoletími.“
Dívala jsem se na něj. Nesoudila jsem ho za to, že své city zatajil. Dala jsem ale najevo, že vím. Několik minut strnule stál na místě. Pak jsem uhnula pohledem.
Najednou se ozval hlas DJ Pon3ho. „Máte napnutý uši, drazí posluchači? Protože já jsem něco říkal a vy jste neposlouchali. Už roky vám připomínám, že ghůlové a zombíci nejsou to samý. Ghůlové jsou chudáci, co dostali smrtelnou dávku magické radiace a neumřeli. Ta věc jim pocuchala těla, ale na rozdíl od zombíků jim kebule pořád slouží. Nezaslouží si, aby se s nimi jednalo jako se zombíky.
Někteří z vás v Tenponské věži jste to nepochopili. Šerif Rottingtail nás prosil, abychom ho s jeho partou ghůlů nechali uvnitř, protože už nezvládali neustále odrážet útoky mantikór a bloodwingů. Ale Šéf Grim Star, vedoucí Tenponské ochranky, mu dal jasně najevo, co si myslí, když najal bandu žoldáků, aby zbořila paneláky u Celestiiny Linky, a vyhladila Rottingtailovu partu.
V krátkém rozhovoru nám odpověděl na otázku, jak se mu podařilo stát se takovým ukázkovým pitomcem. Šéf Grim Star odpověděl:
Ozval se naštvaný nervní hlas: „Trhni si. Udělal jsem to, co bylo správné podle těch, které jsem přísahal chránit.“
Vrátil se hlas DJ Pon3ho. „Zahřeje na srdci, když máme potvrzeno, že stále ještě existují poníci, kterým vládnou předsudky a nafoukanost, co myslíte? Díky, Šéfe Grim Stare, nechť tě Celestia požehná polibkem ze slunce.“ Poslední část zněla, jako kdyby byla proceděná mezi zuby.
Zavrtěla jsem hlavou. Na jednu stranu se mi ulevilo, že další zprávy nebyly o mně. Na druhou stranu, měla jsem zkušenost jak s ghůly jako Ditzy Doo, tak s opravdovými zombíky. Znala jsem rozdíl. A myšlenka, že někdo někde vraždí nevinné ghůly jen proto, že nehodlá ten rozdíl vidět, mě doháněla k šílenství.
Hluboký, mužný hlas SteelHoovese se zachechtal uvnitř jeho helmy. „Nejsi fanoušek ghůlů, hádám?“
Zmateně a zároveň i trochu naštvaně jsem se na něj podívala. Mé znechucení bylo asi evidentní, ať už z obličeje nebo z pohybu těla. Nedošlo mi, že se jen spletl v tom, na koho bylo mířeno.
„Jeden z nejmoudřejších a nejhodnějších poníků, kterého jsem v tomhle spáleném pekle potkala, je ghůl!“ vyprskla jsem na něj. „Jmenuje se Ditzy Doo a má větší hodnotu než tři Pancéřníci dohromady. Nestřílí nablýskaným kvérem, ale má hodnotný charakter.” Silně jsem si dupla! „DJ Pon3 má pravdu. A jestli ti to vadí, tak s námi prostě nepůjdeš!“
SteelHooves mlčel, ale začal si balit.
*** *** ***
Podívala jsem se na zbytky rozházené po pracovním stole v dílně. Nyní, když jsem měla všechny díly k výrobě otrávené jehlovky, by byl hřích takové příležitosti nevyužít. Levitací jsem je poodhrnula stranou a zároveň začala vytahovat plány z batohu.
„Ránko, Lilpip.“ Calamity vešel dovnitř. „Sem rád, žes zas na nohou.“
Usmála jsem se a přikývla. Pořád jsem byla otrávená ze včerejšího rozhovoru. Věděla jsem, o čem spolu Calamity s Pancéřníkem mluvili, a jak přesvědčivě SteelHooves podkopal Calamityho důvěru ve mě. Calamity věděl, že jsem naslouchala, ale ani jeden jsme nic neřekli.
„Koukám, že máme dalšího spolucestovatela. Aspoň na chvilu,“ řekl běžným konverzačním tónem. „Co si vo něm myslíš?“
Pokrčila jsem rameny. Ještě jsem si o něm neudělala jasnou představu. Viděla jsem náznaky jak toho dobrého, tak toho špatného, ale ještě bylo příliš brzo přemýšlet o nějakém názoru.
Z Calamityho opatrného tónu znělo, že měl o SteelHoovesovi pochybnosti. „Musim přiznat, že ta jeho palebná síla by se nám mohla hodit,“ řekl. „Kurnik, bylo by super mít experta na bomby v sedle, kdyby na nás naběhli další z těch… alicornů.“
Přikývla jsem a začala se už předem bát střetu s dalšími z těch potvor. Pokud se mé podezření potvrdí…
„Na druhou stranu,“ Calamity začal, pak počkal, jako by se rozhodoval, zda to, co chce říct, má smysl. Otočila jsem se na něj a mávla, aby pokračoval.
„Já jen… řekněme, že Pancéřníci nemaj u vobyčejnejch poníků zrovna dobrou pověst.“
Jasně. Pověst. Znovu se mi v hlavě vybavil včerejší rozhovor. Mé oči se opět upřely na Calamityho. Zdál se být tak strašně daleko, nejen fyzicky, ale i psychicky. Znovu jsem si vzpomněla na ten skoro zapomenutý sen, jak jsem uvězněná a mí přátelé prostě jen odcházejí pryč.
„Hej, Lilpip, si v poho?“ Pohřbila jsem své pochyby a pousmála se nad tím špatným vtípkem: Prej tajnej špion.
Calamity zaklapal kopyty a dal mi jedno něžně na má záda. „Neboj se. Nic, co von řekne, to mezi námi nerozhází.“
Podívala jsem se na něj. Usmál se. „Viděl sem, jaký máš srdce, Lilpip. Chceš ostatním pomáhat a riskuješ kůli tomu život. I když si to někteří nezasloužej. Nebudu teď zpochybňovat, co vo tobě vim, jen protože někdo, kdo vo tobě neví ani kulový, si myslí něco jinýho.“
Ronily se mi slzy. Objala jsem toho velkého rezavého poníka a pořádně ho zmáčkla za všechna ta jeho slova.
*** *** ***
„Můžeš se do ní podívat, jestli chceš.“
To byla první věc, kterou mi SteelHooves řekl od toho mého výbuchu před hodinou. Velvet prohlížela naše zásoby a Calamity plnil naše polní láhve ze SteelHoovesovy pumpy s čistou vodou. Sbalila jsem si a jen tak nečinně koukala. Můj zvědavý pohled po chvíli padl na kouli paměti pod obrázkem Applejack, ministryně…
Uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, které Ministerstvo spravovala. Mohla jsem jen hádat podle stop.
„Jen do toho,“ podpořil mě. „Už je to hodně dlouhá doba, co se do ní někdo naposled podíval. Někdo další by si to měl zapamatovat.“
Dívala jsem se chvíli na Pancéřníka, chvíli na kouli. Udivovalo mě, proč by někdo jiný než jednorožec schovával kouli paměti. Nedávalo to smysl, tedy pokud by ji nehlídal, aby ji pak někomu předal k nahlédnutí. Nebo pokud ji nechránil před zničením. Ale i tak by to bylo vlastně stejný, jako by ji zahodil, protože by nikdo neuviděl, co je uvnitř.
Přikývla jsem a ocenila, co mi bylo nabídnuto. Pak jsem se předklonila a zamířila rohem na kouli. Dotkla jsem se jí magií.
A můj svět zmizel.
<-=======ooO Ooo=======->
Byla jsem k něčemu připoutaná.
Stáli jsme ve tmě v zákulisí, schovaní za oponou. Vedle mě stála Applejack a dívala se na kamenné pódium s mikrofonem a repráky. Diváci si mumlali mezi sebou. Na zdi za pódiem bylo vidět velké bronzové logo MVT.
Měla jsem (teda ten poník, jehož vzpomínku jsem prožívala, měl) oči jen pro ni. Vypadala nervózně. A v těch formálních šatech i nepohodlně.
„Já nemůžu.“
Slyšela jsem sama sebe mluvit. „Budeš v pohodě.“ Hlas byl hluboký a silný, jako SteelHoovesův, ale ne tak mrtvolný.
„Nemají mě rádi. Půlka z nich má kyselej ksicht, protože do všeho dění v Ministerstvu pořád kecám, a nenechám je makat, na čem chtěj. Ale přibrat ještě poníky vod Twilight?“ Z jejího tónu hlasu bylo znát, že to poslední nevycházelo moc dobře.
Objala jsem ji kolem krku (což mi dovolilo zjistit, že mám zelenou srst) a něžně jsem se o ni otřela. To se mi moc líbilo. „A po dnešku tomu všichni budou rozumět a budou tě za to obdivovat.“
Přisunula (teda ten, v kom jsem „byla“) jsem se blíž a zašeptala jí do ucha. „A teď běž a zapiš se do historie. Nebo ti budu muset naplácat.“
Ježkovy voči, svatá Celestie!
Oranžová klisna se začervenala a dala svému podporovateli pohled, za který bych dala cokoliv, aby mi ho někdo taky věnoval. „Později, hošane.“ Usmála se. Byla mnohem veselejší než před chvílí. Vyšla ven před dav. Můj poník zůstal vzadu a díval se na ni ze zákulisí, pohled mu ujížděl na její boky. Ne, že by mi to vadilo, jen mi to nebylo příjemné. Tohle byla divná vzpomínka ke sdílení.
Pak jsem si všimla popruhu kolem jedné její nohy, téměř skryté pod jejím oblečením. Slonovinové držadlo odhalilo během její chůze tři jablka.
Dav se neuklidnil, jako když mluvila Fluttershy. Ale Applejack stála na pódiu vzpřímeně, odkašlala si a mluvila jasně a zřetelně.
„Dobrá, poslouchejte. Vim, že některejm z vás se moc nelíbila naše spolupráce s Ministerstvem Magickejch Věd. Vim, že rádi pomáháte naší Equestrii tak, jak to dělaj zemní poníci, a že všechna ta magie a čáry jsou jen taká pavěda. Ale sou věci mnohem důležitější, u kterých musí jít naše tvrdohlavá pýcha stranou. Věřte mi, vim, vo čem mluvim.
Chtěla bych říct, jak jsem hrdá na to, že tu dnes můžu před vámi stát a že můžu konečně vodhalit plody naší práce. Většina z vás nemá páru, na čem to dosud pracovali. Bylo důležitý všechny věci…“ další slovo se zdálo být pro ni velmi nepřirozené, „…rozčlenit, aby ho zebry nevyčmuchaly. To, co jste vy všichni dokázali za necelý jeden rok… to bylo víc, než když jsme s bandou zemních poníků za stejnou dobu vystavěli Appleloosu.“
Až doteď se během jejího projevu v davu ozýval šum. Nyní její hlas nabral smrtelně důležitý tón. Poníci v davu naprosto zmlknuli. Ne kvůli ní, ale kvůli tomu, co chtěla říct.
„Když sem byla malá, byl tu pro mě vždycky můj bratr, Big Macintosh. Nikdy mě nenechal na holičkách. A když ho Equestrie potřebovala, nenechal ani ji. Hrdinně sloužil v naší armádě, bojoval za naše životy a naše způsoby víc jak tři roky. A pak, když jsme ho potřebovali nejvíc, přinesl nejvyšší oběť.
Když zebří kulka proletěla jeho brněním a prostřelila jeho srdce, zranila tím i to moje.“ Viděla jsem, jak Applejack začala slzet. Její hlas začal znít nervózně, ale pokračovala dál. V celém sále kromě ní nebylo slyšet ani živáčka.
„Před rokem jsme pohřbili mého bratra. A já přísahala, že žádnej další poník v bitvě nezemře zbytečně. Riskují tam venku pro nás své životy. Dlužíme jim něco víc. A ode dneška jim to víc dáme.“
Můj poník vyšel na pódium. Cítila jsem, jak se mi do těla zařezávají lana. Cítila jsem odpor a slyšela kola vagónu, jak se dávají do pohybu.
„Poníci Ministerstva Technologie, představuju vám Pancéřníka!“
<-=======ooO Ooo=======->
O chvíli později se vzpomínka rozpadla a já opět začala vnímat svět kolem sebe. Ještě naposled se mi před očima mihnul vagón s magickým pancéřovým brněním. Pak už jsem jen zírala na SteelHoovese a najednou jsem mu rozuměla mnohem víc, než před chvílí.
*** *** ***
Šedé mraky sestoupily a zahalily vše do neprostupné mlhy. Všude kolem nás byly stíny z rumišť budov zničených bombou nebo věkem. Pořád jsem kontrolovala U.D.S., abych si byla jistá, že jdeme správným směrem. Dokonce i Calamity nelítal a šel s námi pěšky, aby nás neztratil.
Kousek za námi se objevila červená tečka a hned zmizela. „Calamity, na sedmý hodině.“
Calamity přikývl, skrčil se a zamířil vpřed. Zahalila ho mlha, takže zmizel z mého zorného pole, ale U.D.S. ho měl pořád označeného. Velvet trochu zpomalila, ale pořád ho pozorně sledovala. Její roh mírně zazářil. Podle všeho byla připravená našeho pegase se zrzavou hřívou a desperado kloboukem okamžitě obalit štítem.
O chvíli později zazněl dvojvýstřel.
Calamity se vrátil. „Velký radhog.“ Tedy prasečí mutant, jako ti, které jsem potkala pod železničním mostem.
„Doufám, že to neplánuješ uvařit a sníst,“ řekla Velvet pohrdavě. „Nedovedu si představit, jakou paseku ti ta hromada snědenýho masa udělala za posledních pár dní.“
Podívala jsem se na ni pohledem, který nejspíš nemohla vidět, a mlčela.
„Víš, všichni ste vegetarináni,“ smál se, „protože ste nikdy neměli slaninu. Věř mi, kdyby poníci měli jíst jen ovoce, oves a trávu, tak by existence slaniny byl jen důkaz, že je svět krutej a zlej.“
Super. Teď toho radhoga musím ochutnat.
O chvíli později jsme seděli u ohně a Calamity mi zrovna vysvětloval, které části radhoga jsou nejchutnější. Velvet Remedy se přidala ke SteelHoovesovi a ignorovala nás oba.
Pak se ozval její jemný hlas. Říkala něco SteelHoovesovi: „Tedy, pokud se náhodou bude střílet, doufám, že pochopíš, co je nejlepší, a necháš Calamityho a Littlepip, ať se o to postarají. Bez urážky, opravdu si vážím toho, že jsi nám přišel na pomoc, ale ty tvoje rakety a exploze mi ublížily víc než ti alicorni.“
Zatím jsem o tom tak nepřemýšlela, ale Velvet měla pravdu. SteelHoovesovy zbraně měly velmi… plošný efekt. Hodily se na zabíjení mantikór a alicornů na delší vzdálenost, ale při použití v menším prostoru byly velmi nebezpečné.
Musela jsem nějak přesvědčit SteelHoovese, aby zůstal v rezervě, dokud ho nebudeme potřebovat. Nebyla jsem si jistá, jak to Pancéřník pochopí. Cestovat s ostatními a přijímat preventivní opatření, aby neublížil svým společníkům se, podle mého, po SteelHoovesovi pěkně dlouho nežádalo.
*** *** ***
„…stará písnička,“ říkal Calamity Velvet, když byli zase vpředu. „Kdybych ji zkusil trošku zazpívat (nejspíš velmi špatně), mohla bys svou magií k tomu zahrát ňákou muziku?“
„No,“ řekla nejistě. „Určitě bych to mohla zkusit.“ A s povzbuzujícím úsměvem dodala: „Máš moc hezký hlas. Kdybys chodil na hodiny zpěvu, moc krásně bys se poslouchal.“
Protočila jsem očima. To je moje Velvet.
Ne, to je Calamityho Velvet, opravila jsem se. Pak jsem celou myšlenku vzala od začátku. Velvet Remedy byla Velvetina Velvet, dokud neřekne jinak. A i potom, pouze dokud to ona sama dovolí. A Calamity, ten bude vždy Velvetin Calamity.
A já přeci nebudu žárlit, že jsem pátý kolo u vozu.
SteelHooves vzadu držel tempo. Zpomalila jsem, abych si s ním mohla promluvit a nemusela řešit ty dva přede mnou. Začala jsem tím, že jsem se ho zeptala na jednu věc ohledně té vzpomínky, co mi ukázal.
„Co chceš vědět?“ Předpokládal, že vzpomínka vyvolala mnoho otázek. A většina z nich se mě neměla týkat.
„Proč má Ministerstvo Technologie zkratku M.V.T.?
V jeho hlase byla znát úleva. „Oficiálně se jmenuje Ministerstvo Válečné Technologie. Ale Applejack to jméno nenáviděla. Vždy prohlašovala, že ze všech technologických inovací M.V.T. mají mít užitek každý, nejen armáda.
Přikývla jsem. Tohle téma se SteelHoovesovi zamlouvalo, ale od diskuze nás vyrušil slabý záblesk zeleného světla na nebi. Podívala jsem se nahoru, ale nic jsem neviděla. Otočila jsem se ke SteelHoovesovi, ale ani on nic nespatřil. Zato pokračoval ve své diskuzi o Ministerstvu Applejack. Říkala jsem si, že by jeho pozornost nevyrušila ani havárie létajícího vagónu.
„Pod dohledem a podporou Ministerstva byly vynalezeny stovky pokročilých technologií, a všechny staré byly vylepšené a posílené. Produkty Ministerstva se staly součástí běžného života každého poníka. Těžily z nich společnosti jako Ironshod, Čtyřhvězda, Equestrijská Robotika a dokonce i Stáj-Tech.“ Otočil svůj helmový pohled na můj PipBuck. „Proč používat válečné jméno? Mělo to být Ministerstvo Technologie.“
Slyšela jsem hudbu. A nešla od Velvet nebo Calamityho. Patriotická gala muzika z mlhy. Zastavila jsem se a otáčela se, dokud jsem neuviděla záblesk světla na kompasu.
„Všichni počkejte prosím. Musím se na něco podívat.“
„Sama?“ zeptal se SteelHooves.
„Ano,“ řekla jsem s přikývnutím. „Bude to dobrý, hned jsem zpátky.“
„Dělá tohle často?“ slyšela jsem ho ptát se mých společníků, když jsem zmizela v mlze.
„Dělá co?“ zachechtal se Calamity. „Toulá se? Utíká prozkoumávat náhodné ruiny? Jasně že jo, pořád.“
*** *** ***
Objevila jsem budovu. Půlku z ní tvořila velká stodola s vymlácenými okny. Druhá půlka se ztrácela v mlze. Na mém PipBucku zablýsklo jméno přes celý U.D.S. – Hlavní terminál Čtyřhvězdy a Ústředí.
Muzika přestala hrát s malým statickým zapraskáním. „Ahoj Pozorovateli.“
„Ahoj Littlepip. Vidím, že máš dalšího přítele.“
„Možná,“ řekla jsem. Nechala jsem tu možnost otevřenou.
Mlhou se ozval SteelHoovesův hluboký hlas. „Jsi v pohodě, Littlepip?“ Páni. Skrývat se moc neuměl.
„Hej,“ ozval se mechanický Pozorovatelův hlas, „zní mi povědomě.“ To mě nepřekvapovalo. SteelHoovesův hlas byl velmi jedinečný. A jestliže Pozorovatel prohlížel Equestrijskou pustinu už nějakou dobu, určitě narazil i na Pancéřníky.
To jeho by měli podezřívat jako nějakého tajného špiona.
Podívala jsem se na sprite-bota, ale zahalila ho mlha. Místo toho jsem našla dva automaty: Sparkle-cola a Sunrise Sarsaparilla. A třetí byl jen pár metrů vedle: Ironshodské muniční emporium. Ten poslední byl vypáčen a naprosto vybrán. Zamrazilo mě v zádech, když jsem pomyslela na předválečný svět, kde se dala munice koupit v automatu vedle sodovky. Naprosto bez poníkovského faktoru.
„Pozorovateli, existovalo Ministerstvo Úžasnosti?“ Byla to jen ujišťovací otázka. Věděla jsem, že jo.
„Ach ano, Rainbow Dash.“ Umělý hlas nějakým záhadným způsobem dokázal znít obdivně. „Ano, jedna z Equestrijských hrdinek se rozhodla, že její ministerstvo se bude jmenovat Ministerstvo Úžasnosti. Dokonce měli své ústředí v Parku Ministerstev. Předpokládám, že ho zmínil Calamity?“
Přikývla jsem, a když jsem si uvědomila, že mě Pozorovatel vlastně nevidí o moc lépe, než já vidím jeho sprite-bota (ačkoliv by mě překvapilo, pokud by to byl ten důvod), přitakala jsem i hlasem. „Ano.“
Park Ministerstev. Slyšela jsem o něm dřív, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde nebo kdy.
A pak jsem se konečně zeptala: „A co vlastně to Ministerstvo dělalo?“ Nerada jsem se ujišťovala o něčem, co mi Calamity říkal, obzvlášť na základě pochyb od SteelHoovese. Zvlášť, když mi Calamity tak věřil.
„Nic moc,“ řekl Pozorvatel k mé velké úlevě. „Totiž, Rainbow Dash udělala dva nebo tři projekty, Projekt Sám Poník byl její, například, ale většinou jenom šmírovali okolo a flákali se. Po pár letech Luna rozhodla, že Ministerstvo zavře, a jeho ústředí se začalo používat jako sklad.“
Zajímala mě další věc. Aktivovala jsem třídící kouzlo na PipBucku a otevřela batoh. Pak jsem se zastavila a ujistila se: „Vidíš mě?“
„Ano, Littlepip, vidím.“
Myslela jsem si to.
Vyndala jsem dvě sošky. „Co je tohle?“
Jasně, že znal odpověď. „Limitovaná Edice Poníků Harmonie. To se ti povedlo najít hodně krásné a vzácné magické artefakty. Bylo jich jen čtyřicet dva.“
„Čtyřicet dva?“ Myslela jsem, že jich je jen šest.
„Equestrijské hrdinky, šest poníků kamarádek, jejichž ctnosti tvořily Elementy Harmonie. Bylo jich sedm setů, jeden pro každou z nich a jeden pro Lunu. Rozdali si je většinou mezi sebou, ačkoliv pár sošek dali také rodině a milovaným.“
To dávalo smysl. Sweetie Belle měla sošku své sestry. Applejack dala jednu svému milovníkovi Applesnackovi. Zajímalo by mě, jestli ta ze staré Appleloosy patřila Braeburnovi.
„Oh, už si vzpomínám, koho mi ten tvůj nový přítel připomíná.“ Když mi to jméno pověděl, byla jsem ráda, že znova nepiju další Sparkle-Colu.
„Kdo byl…?“ Nikdy jsem svou otázku nedokončila. Statické zapraskání nahradilo Pozorovatele Red Eyem, který zrovna všem říkal, jak jsou nájezdníci, ghúlové a pekelníci špatní. Pak jeho hlas utichl a sprite-bot zmizel v mlze.
*** *** ***
Čtyřhvězda byla dopravní vlaková společnost, která dřív zajišťovala hromadnou dopravu pro Manehattanskou metropoli. SteelHooves říkal, že kdyby nadzemka byla pořád ještě netknutá, byla by tou nejjednodušší cestou skrz město. Převezla by nás přes všechna ta rumiště, radioaktivní mutanty a případné nájezdníky.
Znělo to dobře, takže jsem se zastavila u stále ještě osvětlené mapy se zastávkama. Tahle stanice byla součástí Luniny Linky. Celestiina Linka, která ji protínala na několika místech, vedla přímo do Tenponské Věže.
Calamity skončil své probírání popelnic a vrátil se s hromadou prodejných předmětů a pár zátkami. Velvet Remedy protočila oči. „Tedy, doufám, že je to dost, aby sis koupil vanu plnou teplé vody, jakmile budeme ve Věži.“
Podívala jsem se přes stanici na masivní dveře do kancelářské části. Stály tam začerněné panely, které vypadaly jako místa pro věžičky, které byly už před desítkami let zničené. Přiběhla jsem ke dveřím a zvědavě je zkusila otevřít. Zamčeno.
Ty dveře mě doslova prosily, abych je otevřela.
„Co to děláš?“ zeptal se SteelHooves, když se ke mně všichni připojili.
„Chci vědět, co je uvnitř,“ odbyla jsem ho a soustředila se na zámek. Tenhle byl pěkně zákeřný. Čtyřhvězda evidentně nechtěla, aby někdo odhalil její tajemství lacino. O to víc mě lákalo zjistit, co za tajemství skrývají.
Slyšela jsem Calamityho zachechtání, které by se dalo velmi snadno přeložit jako: „Sem ti to říkal.“
Zámek cvakl. S hrdostí jsem otevřela dveře.
O pár mrknutí oka později se před námi otevřela šedá vrátnice s několika elipsovými stoly doplněnými pytli s pískem a dalšími věcmi, které tvořily narychlo vytvořenou barikádu. O další mrknutí později jsem uviděla tucet těl Pancéřníků. Jejich magické pancéřové brnění stále obsahovalo kosterní pozůstatky jejich bývalých majitelů. Na stropě jsem viděla tři spálené díry. Tam dřív byly věžičky.
Zbytek věžiček se na nás okamžitě zaměřil a spustil palbu. Nachytali mě na švestkách, ale Velvet byla připravena. Ještě než se ozvalo zarachocení kulometů, obalil mě její štít. Ten mě bohužel neochránil, kulky ho dokázaly prostřelit. A pak prolétly brněním a hned na to i mnou. Mé tělo pohltila agónie, utrpěla jsem několik desítek zranění naráz, jak mnou prolítlo alespoň šest střel, které se následně zastavily až v dlaždicích podlahy stanice.
Skoro jsem ani neslyšela exploze ze SteelHoovesova granátometu. Padla jsem na zem. Cítila jsem se,jako bych padala do studny, zmizelo světlo i zvuk. Vzdáleně jsem viděla, jak strop vybuchuje v návalu ohnivých koulí a jako ze vzdálené bouře se ozývá řev a hrom.
*** *** ***
Vrátila jsem se do pustiny živých, unavená a v bolestech, ale živá. Velvet právě prolévala mým hrdlem další extra silný léčivý lektvar. Zakašlala jsem a snažila se popadnout dech.
„Vítej zpět, Littlepip. Málem jsme tě ztratili.“ Její hlas byl velmi nervózní.
„C-co se stalo?“
Calamityho hlas zazněl z dálky, asi byl za hromadou sutin. „Průrazný střely.“ Jeho hlas zněl nevěřícně a pozorně.
„Přestaň!“ rozkázal SteelHooves. Zpanikařila jsem. Zajímalo mě, co jsem dělala, že jsem měla přestat, ale jeho rozkaz byl mířen na Calamityho. „Nenechám tě okrádat těla padlých Pancéřníků.“
„Hej,“ protestoval Calamity, „pokud sis nevšim, už to nepotřebujou. A ta munice, kterou to tvoje bojové sedlo pálí, není levný, a taky ho nenajdeš v nájezdnických patrontaškách nebo v šuplících někde v kanclu. Musíme ho sebrat, kde můžem a kdykoliv můžem.“ Calamity na chvíli přestal a pak přiběhl s raketou v puse. „Féfř mfi, nebfudfe jim chybfět.“
Vyplivl raketu do hromady nasbíraných věcí a probodl SteelHoovese pohledem.
Podívala jsem se na Velvet, která do mě zrovna cpala další lektvar. „Dobře, od teď se do všech budov, co by nemusely být přátelské, budeme plížit.“
SteelHooves se vrátil ke mně. Zajímalo by mě, jestli si o mně stále ještě myslel, že jsem super tajnej zabiják. Mé brnění bylo celé proděravělé a také bylo plné mé vlastní lepkavé krve. (Budu si ho muset vyčistit, než dorazíme do Tenponské Věže. Tedy, možná ještě dřív, nevypadám o moc líp, než když jsem vylezla z Ponyvillu.)
„Získala jsi moji pozornost,“ řekl a podíval se na nejbližšího mrtvého Pancéřníka. „Teď chci o té budově taky vědět víc.“
Přikývla jsem. „Dobře. Rozdělíme se.“ Chtěla jsem si u sebe nechat Velvet, ale nebyla by to nejlepší kombinace. „SteelHooves se mnou. Velvet, nevadilo by ti, kdybys šla s Calamitym? Vy dva se podíváte na zbytek tohohle podlaží a sklep. My půjdeme do kanceláří nahoře.“
Velvet se usmála, ale pak mě uzemnila tvrdým pohledem. „Buď opatrná. Mnohem víc, než teď.“
Slibuji.
*** *** ***
Pozor, všichni zaměstnanci Čtyřhvězdy:
Podle nových bezpečnostních pravidel budou mít všichni zaměstnanci standardní zbraň vojenské třídy. Během pobytu v areálu společnosti ji musí mít všichni u sebe. V případě nedodržení tohoto pravidla, nebo pokud bude zbraň špatně udržovaná a nebude správně nabitá, bude zaměstnanci ukončen pracovní poměr podle uniformní vyhlášky 13-B.
V případě nepravděpodobného vniku vládních sil do soukromých objektů Čtyřhvězdy jsou všichni zaměstnanci povinováni bránit majetek společnosti a manažerský personál. Od všech zaměstnanců se proto žádá účast na jednom ze tří Čtyřhvězdových Obranných a Týmovou-spolupráci Budujících víkendových výcvikových programů tento měsíc. Pokud tuto podmínku zaměstnanec nesplní, bude mu ukončen pracovní poměr podle docházkové vyhlášky 6-F.
Daisy May bude rozdávat její chutné domácí květinové cukroví za odměnu pro všechny účastníky ČOTB. Mňam!
Tuhle zprávu už jsem viděla poněkolikáté. Byla na každém terminálu, kam jsem se dostala. A ani po několika přečteních mi nedávala moc smysl. Podívala jsem se na Steelhoovese, který hlídal východ, než jsem se vydala k dalšímu.
Napadlo mě, že teď je ta správná chvíle zeptat se na jednu věc. „SteelHoovesi, slyšel jsi někdy o někom, kdo se jmenoval Flutterguy?“
SteelHooves si povzdechl. „Proč se ptáš?“
„Někdo mi řekl, že tvůj hlas zní jako Flutterguy.“
SteelHooves přešlápl na místě. „Už jsem o něm slyšel.“ Našpicovala jsem uši. Nemyslela jsem si, že by SteelHooves mohl něco vědět o nějakém poníkovi, kterého Pozorovatel zmínil. Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, ale on byl rychlejší. „Je to jen vtip.“
Aha. Tolik k nějakému vhledu. Podívala jsem se znovu na terminál.
Evakuační řád, verze pro zaměstnance:
Zde ve Čtyřhvězdě si velmi vážíme vašeho přínosu společnosti. V případě nepravděpodobného nájezdu vládních složek nebo hůř, útoku megakouzel, je povinností každého zaměstnance ochránit klíčový personál a zajistit jejich bezpečnou evakuaci podle následujícího seznamu:
1) Ředitel společnosti Čtyřhvězda a všichni akcionáři
2) Členové Manažerské rady a vrchního managmentu
3) Hlavní vědci
4) Ředitelova sekretářka, Daisy May
5) Členové středního managmentu
6) Vědečtí pracovníci s úrovní Červená, Černá nebo Zlatá
7) Vědečtí pracovníci s úrovní Oranžová nebo Bílá
8) Vedoucí pater
Jakmile budou výše zmínění bezpečně evakuováni, doporučujeme zajistit si vlastní bezpečnost.
Abychom zajistili vaší ochranu, vydáme každému zaměstnanci s oprávněním úrovně dozorčího nebo vyšší průraznou munici.
Odsedla jsem stranou a slíbila si, že jestli mě někdo hodí zpět časem, nikdy nepůjdu pracovat do této společnosti.
Bylo tu překvapivě velké množství funkční arkánomagické technologie. Tedy, alespoň bývalo. SteelHooves se nijak nekrotil a kdykoliv rozstřelil nějakého brain-bota nebo ty pavoučí strážní boty, poškodil všechno okolo. Nevyplatilo se hledat jinde, než v krabicích s municí nebo kovových stolech.
Naštěstí tu bylo dost od obojího. Nikdo se do tohohle místa nedostal po celá staletí a munice v krabicích by dokázala zásobit malou armádu. Calamity měl pravdu. Ani jedna z krabic neobsahovala rakety nebo granáty. Ale měli jsme docela dost od všeho ostatního, včetně průrazných střel. I s trochou navíc na prodej. Množství průrazné munice SteelHoovese přesvědčilo, že tohle místo bylo vybavené speciálně proti Pancéřníkům.
Na jednom terminálu byla zpráva, která vypadala jako soukromá, protože nebyla nikde jinde.
Re: Satin:
Slyšel jsem, že ji dostalo Ministerstvo Morálky. Odsouzena za vzpouru. Agenti EmEmka jí minulý týden uprostřed noci vtrhli do domu a odvedli ji pryč.
Vedení se může zbláznit, jsou si jistí, že Satin něco řekne, nebo ještě hůř, na něco si vzpomene. Vím jenom to, že mi ti obrnění pitomci z Ministerstva každou chvíli zaklepou na dveře.
Kašlu na ně. Od dnešního dne si začnu z domova nosit vlastní zbraň!
*** *** ***
SteelHooves se otočil a kryl mi boky, zatímco jsem se plížila vpřed. Chvíli jsem se dívala na U.D.S., chvíli na kompas. Prohlížela jsem místnosti, otvírala šuplíky ve stolech, procházela poličky s knihami, dokud se na kompasu neobjevila další červená. Ukázala jsem SteelHoovesovi směr a schovala se v místnosti vedle. Nechtěla jsem stát za ním ve chvíli, kdy rozpoutá svůj ohňostroj. Obzvlášť ne v úzké chodbě.
Ozval se robotický hlas: „Tohle je soukromý majetek, vládní svině! Vzdej se, nebo budeš zničen!“ Hlas byl okamžitě umlčen výstřelem raket. Celá chodba vzplanula. K mému překvapení na zem padl SteelHooves a ne robot.
Kurva, do Luniny měsíční prdele! To bylo od robota! Jaký robot střílí rakety?
Vyndala jsem odstřelovačku a narvala do ní průrazné střely, pak se skrčila a vykoukla zpoza rohu.
Robot zabíral skoro celou chodbu a vypadal jako kombinace zmutovaného Pancéřníka a tanku. Čtyři nohy končily koulema, pomocí kterých se pohyboval chodbou. Viděla jsem alespoň tři zbraně a to včetně raketometu a minigunu, zabudovaných do těla, které se mohlo otočit o 180 stupňů.
Hledala jsem nějakou správnou nadávku, ale v hlavě jsem měla vymeteno.
Robot se blížil ke SteelHoovesovi, který se sice hýbal, ale stále ležel na zemi. Hrudní minigun zamířil na Pancéřníka. Bylo jasné, že má v sobě průrazné střelivo.
Vykoukla jsem zpoza rohu a zamířila. Minigun se pohnul mým směrem přesně ve chvíli, kdy jsem aktivovala StaKoZaS. Odstřelovačka vystřelila tři rychlé střely.
První dvě kulky prorazily malé díry v hlavě toho tankoněco robota, ale zdálo se, že ji to jen mírně vytočilo z osy jeho zaměřování. Robotův minigun rozstřílel zeď. Jedna kulka mi prostřelila brnění a trefila mě do levého boku.
Třetí kulka trefila raketomet, který okamžitě nato vybouchl. Rakety byly navržené, aby rozstřílely Pancéřníky, ale stejně účinné byly i proti robotovi
Má zadní noha sebou zaškubala. Čerstvá krev se na mém těle mísila se tou starou, sraženou. Přiskočila jsem k SteelHoovesovi. Jeho brnění právě dávkovalo léčivé lektvary a povzbuzující drogy. Samoopravovací kouzlo právě spotřebovávalo šrot z kovové přihrádky po pravém boku a opravovalo celé brnění. Na chvíli jsem obdivně pohlédla na ten zázrak, který Applejack a její Ministerstvo vytvořili.
„Budeš v pohodě?“ zeptala jsem se. SteelHooves přikývl, ani neskučel. „Budu hned zpátky, chci vědět, co to monstrum hlídalo.“
*** *** ***
Robot chránil kancelář ředitele Čtyřhvězdy. Stůl byl obrněný, použitelný jako barikáda. A na zdi byl skrytý panel… tedy, byl by skrytý, pokud by byl zavřený. Stolní šuplík byl zamčený. Stálo mě to sponku, ale našla jsem v něm bezpečnostní kartu. Zasmála jsem se nad tou ironií. Ta karta by nám dovolila projít kolem všech robotích ochranek v budově.
Pod stolem bylo pár zamčených krabic s municí. Když jsem otevřela první, našla jsem půl tuctu antimagických disrupčních granátů. Hned mi došlo, že byly dělané proti Pancéřníkům a jejich brnění. Byli by pak bezmocní stejně jako SteelHooves po útoku alicornů. Přesto jsem nemohla přestat myslet na to, jak by se daly skvěle použít na zničení jiných technologií, například robotů. „Magická brokovnice na zabíjení draků v dračím doupěti, jasan.“
Bylo třeba několik pokusů, než jsem se dostala do terminálu. Vždy jsem musela začít odznova, aby mě systém neuzavřel.
Evakuační řád, verze pro vedení:
Pokud na Manehattan spadne megakouzlo, nebo hůř, pokud přijde razie z Ministerstva Morálky, všichni vedoucí manažeři a členové manažerské rady Čtyřhvězdy se musí uchýlit do bezpečí v pozdemních stájích podle evakuační směrnice ZS 1A – 5D. Prosím, držte se vám přiřazených cest.
Stáje Čtyřhvězdy vám zajišťují ochranu od všech případných katastrof a má dostatek jídla, vody a léčiv, aby jeho obyvatelé přežili výbuch megakouzla a jeho následky více než dvanáct týdnů!
SČ také mají zbrojnici, střelnici a hromadu čtení, které vám zkrátí čas. A to včetně manuálů, jak se vyrovnat s následky výbuchu megakouzel a též jak se správně chovat při vítání našich nových zebřích vládců.
Supr. Čupr. Lupr.
Pancéřníci nepatřili k Ministerstvu Morálky. Někdo prostě jen zavolal pořádnou zásahovku. A co hůř, zdejší vedení to očekávalo. Co asi dělali?
Podle mapy jsem našla „skryté“ schody vedoucí dolů do sklepa. Takhle se s Velvet a Calamitym setkáme rychle.
Začala jsem se soustředit na zámek od skříňky se zbraněmi. Ale stejně jako u terminálu, tenhle byl na hranici mých sil. Lákalo mě dát si další Party-Time Mint-als, abych získala to pomyslné málo, ale než se tak stalo, tak se skříňka otevřela.
Uvnitř bylo brnění, jaké jsem nikdy neviděla. Červené, černé, se zlatým pruhem a hlavně dokonale zachovalé. Vyndala jsem ho a dala si ho na záda. Velvet by to v něm moc slušelo. Brnění také mělo helmu, ale říkala jsem si, že ji tam nechám. Ta červená pírka vysloveně řvala „cíl“.
Uvnitř bylo také několik útočných karabin různých designů. Jedna z nich měla optiku a tlumič. Také měla ručně vyřezanou dřevěnou pažbu s pruhy bílé a černé.
*** *** ***
„Čekali sme na tebe, Lilpip,“ usmál se Calamity, když jsme se s ním setkali ve sklepě. Stáli před zavřenými dveřmi s terminálem. Podívala jsem se na terminál a moc se mi ulevilo, když měl sken na karty. Takže přeci jen bude užitečná.
Dala jsem Velvet ten oblek, co jsem našla. Helmu sice označila za „výstřední“, ale během chvilky jí Calamity pomáhal se obléct. Otočila jsem se na terminál a zvedla kartu magií.
„Kdes to ksakru našla?“ ozval se SteelHoovesův hlas, když nás konečně doběhl. Podívala jsem se na něj, kartu stále na stejném místě. SteelHooves se zastavil na posledním schodu a zíral na Velvet.
„Littlepip to našla v skríňce nahoře,“ řekla Velvet. „Jak v tom vypadám?“
„Nádherně,“ řekl Calamity. „Ta červená a zlatá ti ladí s pruhy v hřívě a ocásku.“ A pak s tichým smíchem. „A nikdy sem nic takovýho neviděl. Takže tě nikdo nezamění za nájezdníka nebo otrokáře a omylem tě nezastřelí.“
Terminál poznal kartu a vesele zapípal. „Vítejte, paní ředitelko!“ Vnitřní mechanismus začal skřípat a s rachotem otevřel dveře. Nebylo to nic tak bravurního jako dveře ze Stáj-Techu, ale určitě to bylo o několik úrovní výše než cokoliv v pustině.
„Já ji zastřelím,“ zareptal SteelHooves. Všichni jsme mu věnovali napůl zmatený, napůl znechucený pohled.
„Tohle,“ vysvětlil, „je uniforma Zebřích legionářů.“
Calamity zahvízdal. Velvet se najednou cítila nepříjemně. Otočila jsem se a raději se podívala na ministáj předemnou.
Z temnoty se na mě otočil alespoň tucet očí. Poníkovští zombíci. Pak jsem se opravila: Zombíci ano. Ale poníci ne.
Poznámka: Level Up.
Nová schopnost: Akční klisnička (úroveň jedna) – Osvojila sis zaměřovací kouzlo jako svou další končetinu, což tě dělá v boji o 20% suprovější. Za každou úroveň téhle schopnosti dostaneš 15 bodů do StaKoZaSu.