Fallout: Equestria – Kapitola 16 – Věže

Vidíš? Uchovali jsme si svou zdvořilost, i když jsme osočování takovým nerudným obviněním. Nemáme co skrývat.“

Manehattan.

Před dvěma sty lety to byla žijící, vzkvétající metropole. Manehattan býval nejkosmopolitnějším městem v celé Equestrii. Miliony poníků zde žily a pracovaly, a také zde bydlely nejvyšší kruhy Equestrijské společnosti.

A pak, během jednoho mrknutí oka, byl Manehattan pryč. Miliony poníků sežehl záblesk světla, horka a magické energie. Další stovky tisíc zahynuly kvůli tlakové vlně a následným požárům, které zachvátily vše, co zůstalo stát.

Jediné, co z města zbylo, byly ruiny. Míle rumišť a hromad popela pokrývající kosterní pozůstatky mrakodrapů, které trčely do nebe jako nějaké staré monolitické náhrobky.

Jeden by žasnul, jak se něco takového mohlo vůbec stát. Jak mohli nepřátelé Equestrie dopravit tak hrozivou zbraň do srdce největší a nejvelkolepější metropole?

Nepřišlo mi to tak zvláštní poté, co jsem se dozvěděla, že vedoucí největší dopravní společnosti v Manehattenu byli zrádci věrní Equestrijštím nepřátelům, a že podzemí v jejich ústředí byl hlavní stan pro operace zeber v naší domovině.

Zírala jsem do očí zombie zeber a uvědomila si, že díky nim dostali do města bombu. Že tyhle zebry byly zodpovědné za smrt milionů.

Také jsem si uvědomila, že ta mini-stáj pod Čtyřhvězdou byla daleko pod úrovní všech výtvorů Stáj-Techu. I přes všechno utrpení, které Stáj-Tech způsobil, si zasloužil obdiv za svou kvalitu. Tyhle stáje nebyly schopné zastavit magickou radiaci, která přetvořila zebry a asi tucet poníků do ghůlích stvoření stojících přede mnou.

A ano, uvědomila jsem si, že možná nebudou úplně zombie, ale spíš ghůlové. Řekněme, že mi to v tu chvíli bylo jedno. Doufala jsem, že v nich ještě trochu vědomí zůstalo, když jsem udělala dva kroky stranou a zakřičela:

„SteelHoovesi! Dej jim to sežrat!“

***                    ***                    ***

Kolem poledne se mlha zvedla a odhalila nad tím městským hřbitovem šedé nebe. Šli jsme horem po trase jedné ze dvou jednokolek Luniny Linky a dívali se na rumiště pod námi. Všude kolem nás jsme viděli trosky budov, zčernalé sežehnuté kočáry a vagóny, a zbytky něčeho, co vypadalo jako pouliční osvětlení. Žádné kostry. Vše živé v Manehattenu se proměnilo v popel, který se smíchal s popelem z miliardy dalších zdrojů, a jen se tak smutně vířil ve větru.

Viděla jsem pár míst, kde stále hořel zelený moržár. Zajímalo by mě, jak takový moržár dokáže vydržet celá dvě staletí.

Ve vzduchu poletovaly zbytky rzi a popela, a pach z městského rumiště. Kakofonie skřeků a vrčení se vznášela městem a byla doplňována rozpadajícím se betonem a rachotem odfukovaného kovu. Občas zazněly výstřely, většinou hodně daleko, v ozvěně. Připomínalo nám to, že se tu potulovali nájezdníci, hledači a další poníci prohledávající ulice.

Za námi se objevil zelenozlatý záblesk – majestátní pták, napůl hrozivý, napůl úchvatný, roztáhl křídla a zakroužil kolem nás, jako by si nás obhlížel. Jeho oči svítily a ze zobáku spadlo pár jisker moržárového ohně.

„Co to je?“ zeptala se Velvet obdivně, než jsem se sama stačila otázat.

„Moržárový fénix,“ odpověděl SteelHooves a tiše hvízdnul.

Zelenozlatý pták dokončil kruh a zmizel dole v potemnělých uličkách.

Znovu jsme se dali do pohybu, kromě Velvet, která tam uchváceně postávala. Otočila se na SteelHoovse a s nadšením v hlase řekla: „Pověz mi o nich.“

Zakňučela jsem, když jsme se všichni zastavili. (Zajímavé na cestování v řadě je, že když se jeden zastaví, teda pokud není vzadu, tak se zastaví všichni.) Dívala jsem se na zničený bilboard, kde byla vyobrazena Sparkle-Cola RAD, která dokonce i matně zářila. („Jako kopanec do obličeje! S ředkvičkami!“) Bilboardy byly kolem Luniny Linky jako plevel.

„Manehattenské zahrady byly největší rezervací pro divokou zvěř svého druhu. Domov mnoha exotických a obdivovaných druhů. Všechny byly během vteřiny spálené na prach, když vybuchla bomba,“ vysvětloval SteelHooves. „Ale když fénix shoří na popel, je to něco jiného, než když uhoří ostatní zvířata.“

SteelHooves se zasmál. „Rozhodně bych nepomýšlel na to, jak si je ochočit. Chrlí oheň.“

***                    ***                    ***

Z obchodu bez dveří vyběhla potlučená klisna v barvě mořské modré a začala běžet ulicí. Z očí jí tryskaly slzy, jak křičela.

Pronásledoval ji tucet nájezdníků, každý s nějakou brutální zbraní a starou motorkářskou helmou. Probíhali dveřmi, vyskakovali z oken a všichni se strašně smáli.

Pomoc!“ zakřičela a zakulhala jejich oběť. Krvácela z rozkroku, viděla jsem to přes optiku. „Prosím, pomozte mi někdo!“ Nejspíš byla opakovaně znásilněna. Teď ji z legrace nechali uprchnout a lovili ji pro zábavu.

Kvůli výšce Luniny Linky jsme byli příliš daleko na to, aby stálo za to aktivovat StaKoZaS, takže jsem jen zamířila od oka na prvního nájezdníka – hnědošedý poník se Znaménkem lebky s ohnivýma očima –  a zamířila jsem trochu dopředu, jak mi řekl Calamity.

„Dobrá, teď ji drž pevně a vystřel dávku.“

Zmáčkla jsem spoušť magií. Ze zebří karabiny s optikou vyletěly tři střely. Odhlučněné zbraně, jak jsem zjistila, nejsou úplně tiché, ale ztlumený zvuk se ztratí ve větru. A váha tlumiče pomáhá se zpětným rázem a drží pušku správně zamířenou na cíl mezi výstřely.

Nájezdník začal hořet. Spadl na zem a hystericky křičel.

Překvapeně jsem vycvakla zásobník a podívala se, zatímco Calamity vystřelil. Ne, nenabila jsem omylem magické patrony. Zebří puška nejspíš obohacovala náboje sama od sebe.

No to mi vraž roh tam, kam ani Celestia nesvítí! Jestli měly zebry na bojištích takovéhle zbraně…

Výkřiky pronásledované klisny mě opět vrátily do reality. Calamity vypálil znovu. Zamířila jsem skrz optiku a viděla tři mrtvé nájezdníky (jeden z nich hořel), zatímco ostatní se roztrousili okolo. Klisna zakřičela a zakopla o torzo pouliční lampy, takže spadla na zem.

Jeden nájezdník ji pořád ještě pronásledoval. Namířila jsem na něj a zastavila se uprostřed pohybu. Vždyť to byl ještě malý puberťák bez Znaménka!

Nevěřícně jsem ho sledovala skrz optiku. Měl na sobě dětskou motorkářskou helmu a v tlamě držel zoubkovaný nůž. Viděla jsem na něm krev. Připravila jsem se, spoušť pušky se drobně pohla…

Já nemůžu. Vždyť ještě není ani dospělý!

Zhrozeně jsem pozorovala, jak doběhl k té klisně a vyhýbal se jejím kopancům. Slyšela jsem vedle sebe výstřel a viděla, jak jeho tělo střelba roztrhla na dva kusy a měla ještě sílu odhodit ho na blízkou poštovní schránku.

Sklonila jsem pušku a podívala se šokovaně na Calamityho. Na druhé straně se stejně zhrozeně dívala Velvet.

„Co je?“ zeptal se, než odletěl pomoct té klisně. “Sebral sem ti ránu?“

***                    ***                    ***

Poníci milují smích. Zebry mu nerozumí a bojí se ho.

Poníci jsou upřímní. Zebry jen lžou.

Poníci jsou věrní. Zebry vás bodnou do zad.

Poníci jsou štědří. Zebry sobecké a chamtivé.

Poníci se starají o druhé. Zebry jen o sebe.

Zírala jsem na plakát a pomyslela si: Téda.

„To je… to je prostě špatně,“ řekla Velvet a přerušila tím nepříjemné ticho, které se stalo našim cestovním společníkem od chvíle, co Calamity zastřelil to dítě.

Koleje vedly do zatáčky. Vedle stál další billboard, který byl pověšen na mrakodrapu tak, aby si ho cestovatelé ve vlaku všimli přesně ve chvíli, kdy vlak zatáčel. Zakrýval by výhled celé jedné strany.

Calamity letěl napřed, spíš proto, aby nám dal trochu prostoru, než kvůli průzkumu.. Lunina Linka neskrývala moc hrozeb.

Chtěla jsem další Party-Time Mintal. Nebylo třeba si nějaký brát, ale přistihla jsem se, jak má mysl touží po jeho účincích, hlavně po povzbuzení inteligence. Mohla jsem myslet tak rychle, všechno se zdálo být jasnější. Byla jsem více uvědomělá, mé smysly byly mnohem ostřejší.

Pokud mi ty Mintalsy takhle pomáhaly, co asi musely dělat s Pinkie Pie?

Zase jsem začala myslet na Čtyřhvězdu. Podle toho, co jsme našli v ministájích (což nebylo moc, neboť SteelHooves se na zebrách pořádně vyřádil), nájezd Ministerstva Morálky se musel stát přesně to ráno, kdy vybuchly bomby. Bomba musela být už naložena a v pohybu, když zaútočili.

Ministerstvo Morálky zavolalo na pomoc Pancéřníky. Věděli, že budou potřebovat těžké zbraně. Věděli, kam se podívat, koho vyslechnout… bylo to díky schopnostem zaměstnanců, nebo protože měla Pinkie posilu ve formě PTM? Asi to druhé.

Bylo fuk, jakými negativními efekty Pinkie trpěla kvůli své závislosti, ty bonbonky jí dávaly intuici, která se skoro rovnala věštění budoucnosti. Zrádci se báli jejího Ministerstva, byli kvůli němu paranoidní a uspěchaní. A je fuk, co o jejím ministerstvu říkali ostatní, Pinkie se dostala velmi blízko k záchraně Manehattanu.

Znovu jsem si prohlédla okolní rumiště. Miliony tady zemřely. Jejich záchrana běžela závod o čas, a prohrála.

Musela jsem začít přemýšlet o něčem jiném. Přepla jsem na rádio DJ Pon3ho. Už jsem znala všechny jeho písničky. Doufala jsem, že nahrávky, které jsem pro něj nesla, trochu rozšíří jeho repertoár.  

„Právě to přišlo,“ oznámil DJ Pon3 mezi písničkami. „Dostal jsem zprávu, že nedaleko Podkovní Věže je slyšet záchranný signál. Zdá se, že Pařáty Blackwingové dostávaj po zobáku. Neboj se, Blackwing. Podkovní Věž je dost blízko území Šerifa Rottingtaila. Možná ti ghůlové přijdou na pomoc. A jo vlastně, ty a tvoji žoldáci jste je všechny povraždili. Doufám, že jsi spokojená.

Tady DJ Pon3 a připomínám, že v pustině každý dostane to, co si zaslouží.“

Calamity k nám přiletěl zpátky. Vypnula jsem rádio, když přistával. „Tohlecto se vám bude líbit.“

O pár minut později, když jsme už byli dávno za onou zatáčkou, jsme konečně spatřili, o čem mluvil. Před námi se křížila Celestiina Linka s Luninou. Dvacet stop nad Luninou ji kolmo protínaly další koleje. V temných koutech pod kolejemi Celestiiny linky se cosi pohybovalo, z čehož mi přeběhl mráz po zádech.

„Jak se dostaneme tam nahoru?“ zeptala se Velvet.

Calamity zakroutil hlavou a zamával křídly. „Vynesu vás nahoru. Teda, asi ale nezvládnu vynýst i našeho pancéřového přítele.“

„Mohu ho vyzvednout nahoru magií, když mě poneseš,“ nabídla jsem se.

Calamity přikývl. „Dobře. Jen buď vopatrná, Lilpip. Nechcem přece vyrušit bloodwingy.“

„Bloodwingy?“ vytáhla jsem dalekohled a podívala se na Celestiinu Linku. A zalapala jsem po dechu. Ty pohyby pod kolejema jednokolky byly desítky obrovských zmutovaných netopýrů.

„Ayep. Jestli chcem být v Tenponský Věži včas, měli bychom máknout. Nechceš být venku, až bude noc.“

***                    ***                    ***

Zatímco dostat se na Celestiinu Linku bylo pěkně těžké, dostat se z ní bylo naopak velmi jednoduché. Zrovna zapadalo slunce, když jsme se dostali k spádu. Prošli jsme obloukem z pošpiněného stříbra, který stál nad kolejemi. Skrz oblouk jsme konečně viděli Tenponskou Věž v překvapivě zachovalém stavu. Již pár hodin jsme Věž tu a tam zahlédli mezi budovami, ale až teď jsme ji viděli v celé její kráse a velikosti.

Za více než polovinou oken se svítilo. Většina oken měla praskliny, ale byla vesměs netknutá. Každých  dvanáct pater bylo orámováno balkónem, zábradlí na něm bylo tu a tam nahrubo vyspraveno. Jedna strana Věže byla zčernalá a pokroucená, podepřená hromadou výsprav přidaných během poválečných let. Původní cedule se jménem se utrhla a spadla na kamenný dvůr dole. Obrovská rádiová věž se tyčila až ke hvězdám.

Jednokolka zamířila pod obloukem (které se kdysi lesklo ve slunci) přímo do Tenponské Věže, kde byla stanice Čtyřhvězdy vestavěná přímo do Věže, mnoho pater nad zemí.

Z oblouku visela cedule:

Ministerstvo Magických Věd

Manehattanské ústředí

Když jsme vstoupili do stanice, spatřili jsme ochranku za masivními ocelovými zdmi, sledující náš postup skrz úzké škvíry a mířidla pušek. Zdi stanice byly vyzdobené malbami poníků v životní velikosti. Kdysi byly malby chráněné magickým ochranným polem, podobným tomu z Velvetina kouzla. Nyní byla většina zčernalá a nenávratně poškozená. Štíty nejspíš selhaly ve chvíli, kdy někdo ukradl očarované drahokamy. Jedna malba se ale jakž takž zachovala, vyobrazovala známého fialového jednorožce, jejíž růžové a fialové proužky ve hřívě se změnily v šedou.

Vyskočila jsem na chodníček u zdi a podívala se na tu malbu zblízka. Okraje byly spálené a malba utrpěla horkem, ale ochranné kouzlo pořád drželo.

Ostatní se zastavili a dívali se, co hledám, ale jen jsem na ně mávla. „Jen se podívám. Doženu vás.“ Všichni přikývli a pokračovali dál. Už se nepodivovali nad mou zvědavostí.

I když už dávno nebyla mladou klisničkou, Twilight Sparkle vypadala alespoň o desetiletí mladší, než ve vzpomínce na Pinkieinu poslední párty. A byla mnohem šťastnější. Kolem byly pronikavé podzimní barvy a pár slabě vykreslených poníků, kteří tvořili dav v pozadí. Její Znaménko bylo skryté pod lístkem s nápisem čísla 10.

„Běh lístků,“ oznámil hlas za mnou a vystrašil mě tak, že jsem málem dostala infarkt. Koukala jsem do očí sprite-botovi, který se tu zčista jasna objevil.

„Twilight Sparkle ho běhala v Ponyvillu každý rok. Nikdy nevyhrála.“Jeho hlas zněl… nostalgicky? „Dokud práce na Ministerstvu nezačala vyžadovat všechen její čas.“

Podívala jsem se na fialového poníka s desítkou na boku a pak na skoro netknutý mrakodrap, který býval ústředím Ministerstva Magických Věd a jehož písmena vykřikující jméno nakonec spadla a roztříštila se na zemi. A pak jsem se podívala zpátky na obraz.

„Heh,“ usmála jsem se.

Otočila jsem se na sprite-bota. „Odkud vlastně znáš Twi…“ Pak se ozvala statika a Pozorovatel byl pryč. Sprite-bot zmizel se svou typickou muzikou. Dívala jsem se ještě chvíli a pak si řekla – Byl to jen můj pocit, nebo se naše společné konverzace s Pozorovatelem stávaly kratší a kratší?

***                    ***                    ***

„Vstup do Tenponské Věže se nepovoluje jen tak někomu,“ informoval nás strážný. Prohlížel si nás skrz pancéřové okno a mluvil přes interkom. Na bráně bylo velkými červenými písmeny napsáno ŽÁDNÍ ZOMBÍCI.

„Máme důležité obchodní jednání s DJ Pon3em,“ řekla Velvet povýšeně. „Ale pokud se mu chcete zpovídat, že jste nás nepustil dovnitř…“

„Takže, DJ Pon3 vás očekává, dobře?“

„Ovšem,“ zalhala Velvet nepostřehnutelně. „A kdybych byla vámi, tak bych ho nezdržovala.“

„Všechny?“ zeptal se skepticky.

Velvet Remedy si dramaticky povzdechla. „Tohle je můj strážce,“ řekla a ukázala na Calamityho. „A jsem si jistá, že poznáváte člena Pancéřníků.“

„A-ano…“

„A…“ Velvet se na mě podívala a zdálo se, že neměla vhodnou lež.

Rychle jsem se řekla: „Opravář toustrů.“ Všichni se na mě divně podívali. „Jeho…ehm… toustr nepeče rovnoměrně?“ Velvet Remedy se tvářila dotčeně.

Strážný se zamyslel. Nakonec Velvet promluvila: „Podívejte, i když bych strašně ráda stála venku a dívala se, jak se dostáváte do maléru, stmívá se. Pomohla by stovka zátek vašemu rozhodování?“

„Dvě stě.“

„Sto dvacet pět. A já neřeknu DJ Pon3mu, že jste zdržoval jeho hosty.“

„Dobře.“ Otevřela se přepážka na zbraně. „Vysypte je sem a pak můžete vejít.“ Začala jsem vyndavat a počítat zátky. Budu je muset dát do malých krabiček po dvaceti, udělalo by to tyhle záležitosti mnohem jednoduššími. Sto dvacet pět bylo opravdu hodně, ale neměla jsem obavy. Měli jsme spoustu zbraní a munice na prodej.

„Jo,“ dodal strážný. „A musíme vás odzbrojit.“

Narvi roh…

„Mý bojový sedlo sundáte až z mý chladný mrtvoly…“

Strážný se ušklíbl. „Není třeba. Nemusíte odevzdat zbraně ani sedla, jen munici. Všechnu.“

Povytáhla jsem obočí. Nečekané. Sice tím přijdeme o velkou část věcí na prodej, ale aspoň nám zůstalo to dražší a těžší zboží.

Když jsme prošli přes checkpoint, projel nás jeden jednorožec kouzlem. Každý zásobník, patrona, granát nebo raketa zasvětélkovaly a to tak moc, že byly vidět i skrz SteelHoovesův pancíř. „Opravář toustrů,“ zopakoval strážný s úsměvem a prohlédl si mou odstřelovačku, bojovou brokovnici, zebří pušku, útočnou karabinu…

Praštila jsem se do čela.

„A Pancéřník?“ zeptal se, když sbíral rakety ze SteelHoovesova sedla. „Jaký je tvůj příběh?“

SteelHooves zamručel. „Jsem tu, abych se ujistil, že už nebudete mít žádný problém s otravnými ghůly.“

„To už není tvůj problém,“ usmála se. „Ale díky za zájem.“

„Vskutku. Mít tu všude špinavé ghůly by bylo moc zlý.“

Calamity se na SteelHoovese zamračil. Velvet se zasmála, ale jen tak, aby bylo jisté, že je slyšet. „Ach ano. Nedá se na ně dívat. Nedokážu si představit něco horšího, možná zabijáka malých hřebečků.“

Calamity zaržál, obrátil oči v sloupa posunul si klobouk k očím.

Během pár minut jsme byli zproštěni veškeré naší munice. „Dostanete ji zpátky, až budete odcházet,“ slíbil jednorožec, když ji všechnu sebral a odnesl magií do strážnýho domku.

„Najednou se cítím… jako nahej,“ postěžoval si Calamity. Z našich zbraní se staly jen drahé palice.

„Možná si můžeš koupit nějaké gumové kulky od Šéfa Grim Stara, pokud bys fakt chtěl,“ řekl jednorožec, než se za ním v domku zaklaply dveře. S Calamitym jsme se na sebe překvapivě podívali. Tohle bylo poprvé, co jsem slyšela o neusmrcující munici.

Uslyšeli jsme hlasité zaklapnutí uvnitř ornamentu na dveřích, než se před námi otevřely dvojí dveře. A za nimi se nám zjevil mramorový interiér recepce Tenponské Věže, která byla osvětlená křišťálovými lustry.

***                    ***                    ***

Vysloužili jsme si zvědavé pohledy. Myšlenka vyšší společnosti mi byla naprosto ztracená. Ve Stájích Dvě jsme takové bizární elitářství neměli. Pustina byla špinavá, zničená a shnilá a byla prostá jakéhokoliv zvláštního nadutého chování. V Nové Appleloose poníci nosili nos nahoru z jediného důvodu, a to proto, že potom necítili, v jaké špíně to chodili.

„Pojďme rychle najít nějaké místo, kde se vyspíme,“ řekla Velvet. „Potřebuji koupel.“

„Herdek, kvůli těmhlenc vokolo mám pocit, že ji potřebuju taky,“ řekl Calamity a sklonil hlavu pod tíhou všech těch pohledů.

„A taky, že ano.“

Přikývla jsem, zajímalo by mě, kde najdeme místo k přespání. Šli jsme chodbou, která byla plná obchodů vyšší třídy (teda, vyšší v porovnání s Pustinou). Pokud budeme chtít něco koupit nebo prodat, budeme to muset přenechat Velvet. Předpokládala jsem, že ona bude jediná s dostatečně vybroušeným chováním a taktem, aby s ní tihle poníci vůbec mluvili.

Velvet Remedy mi četla myšlenky. „Jakmile se umyjeme a odpočineme si, měli bychom se rozdělit. Vezmu si naše věci a ráno je prodám, poté nám koupím nějaké formální oblečení, které nám pomůže zapadnout. Littlepip, asi by ses měla setkat s DJ Pon3m.“ Souhlasila jsem.

„Já chci najít dílnu. Musim upravit svoje sedlo. Dokud sem necestoval s Lilpip, nepotřeboval sem víc typů munice, ale chtěl bych, abych ho moh rychle měnit. Bude fajn střílet gumou, dyž to bude situace žádat. Měli byste mi dát svoje zbraně, abych se vám na ně pořádně mrknul a vyčistil,“ řekl Calamity.

Velvet mu předala jehlovku. „Situaci jako střílení hřebečků, možná?“

Calamity zaržál. „Ne. Když vidim nájezdníka, tak střílím.“ Rezavý poník se na ni vyzývavě podíval a ještě dodal: „To je má filozofie.“

„Bylo to dítě!“ vyštěkla a dupla.

Podívala jsem se okolo, mí kolegové tu tropili solidní scénu. „Em… možná byste toho měli…“

„Kdokoliv si vybere být špinavym zabijáckym nájezdníkem, si nezaslouží být brán jako dítě,“ odsekl Calamity.

„A ty si myslíš, že hřebeček nebo klisnička v jejich situaci měli vůbec na výběr?“

Calamity se zamračil a zavrtěl hlavou. „Možná ne. Velká tragédie. To ale neznamená, že mu nechám volnost v znásilňování a zabíjení, než si získá Znamínko. Jeho budoucí voběti si to nezasloužej.“ Calamityho hlas se nebezpečně zvyšoval. „Pokud sis nevšimla, Náš Malý Násilník tam dole…“

„Ticho!“ rozkázala jsem konečně. „Přísahám Bohyním, že vás oba dva posadím do rohů!“

Jak Velvet, tak Calamity se naježili, ale tohle přerušení bylo dost na to, aby se podívali okolo a uvědomili si, že tohle nebylo dobré místo na hádku. Zůstali zticha i během cesty, než jsme našli podnik jménem Zlatoocáskovy Luxusní Apartmány. Krásný pokoj, jeho mramorové zdi byly jen trochu nakřáplé, dvě vany byly jen trochu špinavé a povlečení na postelích nebylo ani moc použité. Zaplatila jsem asi dvojnásobek toho, co by dokázala Velvet usmlouvat, ale raději jsem si pospíšila, abych je dostala někam do klidu.

***                    ***                    ***

Ráno panovala mnohem klidnější nálada. Umyli jsme se a vyprali oblečení. Calamity se nám podíval na brnění a pořádně ho zašil a opravil. Moje stájní oblečení údržby bylo plné sražené krve a děr od kulek. Mezitím Velvet prohlédla naše zbraně a zásoby, a vybrala věci na prodej. Pak se šla podívat ven, ještě před otevírací dobou, aby si mohla prohlédnout možnosti.

Ráno jsem měla velký hlad. Rozhodli jsme se počkat na Velvet, až přijde s nějakým rozumným oblečením, než půjdeme ven na snídani. Cestou do Apartmánů jsme minuli několik moc pěkných restaurací. Už jsem měla po krk konzerv a předválečného jídla (kterého jsme měli opravdu málo a měli bychom ho doplnit, jak Velvet nezapomněla připomenout).

Využila jsem příležitosti a odpočívala. Lehla jsem si na jednu z postelí a četla si. Skoro všechny knížky v mé sbírce už jsem měla přečtené a měla jsem nutkání dát je Velvet na prodej. Na druhou stranu, raději si je nechám a pak je uložím doma na Křižovatce R-7. Založím si knihovnu.

Když se Velvet vrátila s našim novým oblečením (dokonce přinesla i impozantní kabát pro SteelHoovese), málem jsem samým úžasem spadla z postele. Měla nový účes, drahé šaty s pěknými šperky a decentní makeup. Jakmile na mě mrkla svými dlouhými řasami, málem jsem omdlela. Malá část ve mně ji nenáviděla za to, že se udělala tak krásnou a donutila mě ji chtít víc než kdy před tím.

„Téda…Velvet, vypadáš…“ Calamity zrudl a zdál se být okouzlen. Pak pod čenichem zamumlal něco o tom, že doufá, že nechala stranou dost zátek na nějakou rozumnou snídani.

Otočila na něj hlavu. „Ale ovšem.“ Pak se podívala na mě, nadšeně se usmála a zaklapala kopýtky. „A máme i něco navíc na trochu nakupování.“

„Copak mají?“

Velvet se ušklíbla a obrátila oči v sloup. „Nebudeš věřit. Mají to tu všechno tak naleštěné a propracované.“ Usmála se. „O dvě podlaží pod námi je obchod, který prodává jenom sýr. Hned naproti je obchod jenom s vínem.“

Velvet dokázala mít velmi vybrané chování a cit pro nákupy drahých věcí. Přesto se dokázala držet na uzdě a nebyla více snobská než my ostatní. „Ale samozřejmě, že mnohem lepší než nakupovat, je se na to všechno dívat. Chtěla jsi koupit něco specifického, Littlepip?“

„Nějaké nové knížky a gumové náboje.“

Povzdechla si.

***                    ***                    ***

Restaurace byla drahá s velmi upravenou klientelou. Podívala jsem se na svůj talíř „jídla“ a povzdychla si. Nevím proč, ale čekala jsem něco víc. Jasně, tihle poníci nejsou farmáři s poli plných zeleniny, ale dostat to samé předválečné jídlo, jen trochu více upravené, podávané v malých uměleckých porcích…

Netrvalo dlouho a bylo ve mně. A měla jsem pořád hlad.

Po snídani jsme se rozdělili. Calamity se SteelHoovesem chtěli najít Šéfa Grim Stara a koupit od něj kulky a nějaké obrněné oblečení pro Velvet. Uniforma zebřích legionářů byla složená ve SteelHoovesově batohu. Velvet se v ní necítila dobře. Obzvlášť když procházela kolem hrobů mnoha poníků, které tyhle zebry pozabíjely. Neměla jsem jí to za zlé. Ale vadilo mi tu uniformu jen tak zahodit nebo prodat, mohla by se hodit.

S Velvet jsme se vydaly nakoupit nějaké zásoby. Jídlo bylo naší hlavní prioritou. (Obzvlášť když už jsem nikdy nehodlala jíst v té restauraci.) Dívala jsem se na řadu plechovek a krabiček v Dobré krmi, a zhrozila se nad cenovkami. „Možná bychom si jen měli vzít nějaké nutné minimum na příštích pár dní. Určitě ho najdeme víc, pokud trochu zahledáme.“

Velvet souhlasila, ale jen protože měla s našimi ušetřenými zátkami jiné plány. Koupili jsme pár plechovek. Pak jsem stála a čekala, než Velvet usmlouvala slevu. Jakmile jsme Dobrou krmi opustili, vyrazili jsme spolu do lázní. Velvet trvala na tom, že si obě připlatíme za kompletní servis.

Zpočátku mi to vadilo, ale jakmile se mi v sauně uvolnily všechny svaly, které nebyly takhle odpočaté od mé poslední noci ve Stájích, udělalo se mi moc dobře.

Pár roztomilých lazebniček nás naprosto božsky namasírovaly. Nejlíp utracené zátky za celý můj život. A abych se přiznala, to, jak mě lazebnice masírovala na zadku, mě pořádně vzrušilo.

„Slyšela jsem, že Fluttershy sem do těchto lázní občas zašla s mou pra pra pra a tak dále pratetou,“ řekla Velvet, když nás lazebnice masírovaly na ramenou. Najednou jsem se cítila extra trapně.

Když jsme ležely v bahenní lázni, všimla jsem si na stole vedle jedné knížky. Zvědavě jsem si ji prohlédla. „Základy správného poníkovského projevu,“ přečetla jsem nahlas. „Kvalitní projev tvoří kvalitní mysl.“ Otevřela jsem ji a prohlédla si titulní stranu. Vespod byla malá poznámka: Oficiální návod od Ministerstva Projevu.

Rozhodla jsem se, že si tu knihu koupím.

***                    ***                    ***

Po tom nejlepším ránu, jaké jsem kdy zažila, jsme zamířily zpět do našeho pokoje. Zandávala jsem si nově koupenou knížku do batohu, když jsem náhle vrazila do hřebce, který právě vycházel z obchodu se sýrem, a porazila ho na zem. Moje kniha spadla mezi několik jeho krabic se zbožím.

Okamžitě jsem se vzpamatovala a omlouvala jsem se mu, když jsem spatřila jeho Znaménko ve tvaru sýra na béžovém boku. „Ty!“

Monterey Jack se zvedl, oprášil a řekl: „Ach, to jsi ty.“

Mladá šedá jednorožkyně v posíleném oblečení vyšla zpoza rohu a podívala se okolo na spadaný sýr. A pak na nás. „Všechno v pořádku?“

„Ano. Tenhle…poník… se mě pokusil okrást! Poté, co jsem mu zachránila život!“

Teď jsem dělala scény já a bylo mi to fuk. Velvet tiše zírala. Monterey Jack začal sbírat tlamou krabice za uvázaný provaz, a vůbec si mě nevšímal, jako kdybych byla jen nějaké malé štěkající zvířátko.

Je to pravda?“ zeptala se jednorožka, a podívala se na Montereyho.

Monterey si odfrkl a posbíral krabice. Pak je předal jednorožkyni a řekl: „Promiň, Homage. Dám ti na to deset procent slevu za tvrdý převoz.“

„Ano, je to pravda,“ dodala jsem. Jasně že jeho Znaménko vypadalo jako sýr, vždyť vede sýrový obchod.

Přiběhl k nám strážný ve starém brnění Ministerstva Magických Věd a s kulometným sedlem. Otočila jsem se na něj a ukázala na Montereyho. „Pane, žádám vás o zatknutí tohohle poníka.“

Strážný si mě změřil pohledem a řekl. „Obvinění?“

„Pokus o loupež.“

Strážný se zasmál. „Montereyho ceny jsou sice vysoké, ale to není žádný zločin.“

Zatřásla jsem hlavou. „Ne, zachránila jsem ho před nájezdníky a on mi to vrátil tak, že mě chtěl okrást.“ Podívala jsem se na Montereyho a řekla: „Chtěli ti ustřelit kopyta, pokud si správně pamatuju. Měla jsem je nechat.“

Strážný se na mě skepticky podíval a řekl: „A kdy se to stalo?“

Zkontrolovala jsem si datum na PipBucku. „Před třemi týdny.“ Opravdu to bylo takhle málo? Zdálo se to být tak dávno.

„Omlouvám se,“ řekl strážný. „Ale je to vaše slovo proti jeho a upřímně, protože nejste občan Tenponské Věže, vaše slovo tu moc neznamená.“

Zafuněla jsem. „Takže mu to jako projde?“

„Littlepip,“ řekla něžně Velvet a dala mi kopyto na rameno. „Nech to plavat, možná tě chtěl okrást, ale neuspěl.“

Setřásla jsem její kopyto a obešla Montereyho. „Takže co, budeš tu jen tak stát a všechno zapřeš, že jo? Abys věděl…“

„Ne,“ odpověděl pevně.

„…to tak nenechám… počkat, co?“

„Monterey?“ Homage se dívala na béžového sýraře jednorožce. Naprosto zapomněla na svůj nákup. Strážný najednou ztuhl.

„Mám dva hřebečky a klisničku, o které se musím starat. Musel jsem se dostat domů a těch věcí pro tebe byla škoda. Ani tě nenapadlo prohledávat mrtvoly. Nepřežila bys ani týden.“

„Určitě ne,“ vydechla Velvet s opovržením.

„Monterey Jacku,“ řekl strážný výhružně. „Je ti jasné, k čemu se doznáváš?“

Monterey Jack si odfrkl a díval se na mě. „Nejsem lhář. A nestydím se za to, co jsem udělal. Zajistit, aby mé děti pořád měly svého otce, pro mě bylo důležitější, než se postarat o nějakého blázna, který vešel doprostřed otrokářského tábora.“ Podíval se střážného. „Poté, co zabili Clarinet, jsem vše, co jim zbylo.“

Strážný zatřásl hlavou. „No, to už neplatí. Znáš zákon, za loupež tě popraví.“

Počkat, moment. COŽE?!

Velvet Remedy došel dech. Strážný odjistil sedlo a zamířil. „Nezlob se, Monterey Jacku, ale budeš muset jít se mnou.“

„Já…změnila jsem názor. Stahuji obvinění, nic se nestalo.“

Strážný mě usadil zamračeným pohledem. „Promiň, holka. Jak jsem řekl, je to tvé slovo proti jeho. A protože nejsi zdejší občan, tvé slovo má menší váhu než špína na vestě.“

***                    ***                    ***

Přešlapovala jsem před výtahem. Tohle byl nesmysl. Nemohou jen tak někoho zabít za zpackanou loupež, nebo jo? Ach bohyně, proč jsem jen nedržela hubu?

Dveře se otevřely. Nechala jsem Velvet, aby se prošla Věží, zatímco se pokusím promluvit s DJ Pon3m. Vešla jsem dovnitř a řekla si, že tohle bude další věc, na kterou se ho zeptám.

Proč vlastně Monterey všechno nepopřel. V Pustině už dávno neplatí, že je upřímnost ctností.

Výtah začal stoupat. Zhluboka jsem se nadechla. Brzy se setkám s DJ Pon3m. Nevěděla jsem, co čekat. Doufala jsem, že si se mnou promluví. A pokud ne, šla jsem celou dobu zbytečně. Vlastně, ne úplně zbytečně, ta lázeň za to stála.

Aspoň něco.

Dveře se otevřely a já vešla do bohatě zdobeného mramorového foyer. Uprostřed byla krásná fontána. Mohutný jednorožec z věkem ztmavlého bronzu na mě zíral a jeho křídla byla roztažená přes celou místnost. Alicorn měl na krku řetízek s filtračním čipem a spirálou uprostřed. Díky talismanu měla fontána stále čistou vodu i dvě stě let po apokalypse. Vzpomněla jsem si na čistou vodu v lázních a napadlo mě, kolik takových čipů Ústředí MMV má. A kolik osad by díky tomu mohlo přežít, kdyby si je všechny takhle nesyslili.

Kolem foyeru byly schody do patra. Uprostřed balkonu stála velká bronzová písmena: Ministerstvo Magických Věd – Manehattan. Za fontánou se nacházely dvojí dveře. Měly nápis – Twilight Sparkle, Atheneum (pokoj na čtení). Nahoře v patře byly druhé dveře, naprosto stejné.

Nouzová vysílací stanice MMV

Vstup jen oprávněným jednorožcům

Hluboce jsem se nadechla a vyšla schody nahoru. Za mnou se otevřely druhé výtahové dveře. Otočila jsem se a uviděla šedou jednorožku, Homage, jak vyšla ven a rozhlédla se. Usmála jsem se a snažila se nedat najevo svou nervozitu. „Jste tu také za DJ Pon3m?“

Přikývla. Byly jsme zhruba stejně vysoké. Jediný dospělý poník, který byl narozen se stejně malou postavou jako já. Mávla jsem jí, ať jde první. Koneckonců byla občanem.

Když jsme vyšly nahoru, dveře do stanice se potichu otevřely, což mi přivedlo zpět vzpomínku na Manehattanské duchy, o kterých nám vyprávěl ten pocestný obchodník.

Uvnitř byly různé obrazovky a nástěnné počítače, které dávaly ptačí pohled na… vlastně na většinu Pustiny, pokud jsem správně viděla. Homage mě obešla, když jsem zůstala stát. Na jedné obrazovce jsem viděla Novou Appleloosu.

„Působivé, že?“ řekla.

Přikývla jsem. Většina obrazovek měla jasný čistý obraz, ale pár mělo nějaké rušení a některé dokonce byly černé. „Byla jste tu někdy před tím?“

„Ano, párkrát.“ Přešla k pultu s mnoha knoflíky a světly a jeden zapla. Otočila se a odklusala doprostřed pokoje, kde ze stropu vysel mikforon. Její roh zazářil a její hlas se změnil.

„Dobré ráno, obyvatelé pustiny!“ její hlas byl mužský a velmi povědomý. „Jak se všichni máte, tady je váš dobrý kámoš, DJ Pon3 a jako obvykle… mám pro vás hromadu novinek!“

Padla jsem na zadek a zírala, jak se hlas malé šedé jednorožky nesl rádiovými vlnami.

„Slyšela jsem, že majitel obchodu se sýrem z té načančané Tenponské Věže, Monterey Jack, byl zatčen za to, že odpověděl pokusem o okradení na akt soucitu. Pamatujte, mí malý poníci, co vám každý den říkám. Chovejte se k ostatním s respektem a dobrotou. Nebo ne a uvidíte, jak vás to kousne do ocasu.

Další zprávy, konečně někdo přišel opravit můj toustr. Halelujá! Je čas na snídani. A nyní trocha Sapphire Shores na pohodlné ráno.“

***                    ***                    ***

O deset minut později jsem stála na střeše Věže a dívala se na Homage, jak upravuje drahokam na jednom ze satelitů vysílací věže.

Dívala jsem se na šedý labyrint Manehattanu. Viděla jsem další Ústředí Ministerstva, daleko víc poznamenané časem, Podkovní Věž, a také jsem viděla Sochu přátelství v přístavu. Daleko na horizontu se rozléhaly modré oceány, které v dálce mizely u pobřežní mlhy.

„Ironie, že?“ zeptala se, tentokrát už svým vlastním hlasem. „Říkali mi, že ta věž byla dar od zebřího lidu, generace před válkou.“

Otočila jsem se, abych se na ni podívala, ale mou pozornost upoutalo něco jiného. Bílá, úzká věž, která se tyčila do mraků jako nějaká jehla. Mrkla jsem. Vždyť jsem ji už někde viděla, ale ne tamhle. Když jsem ji viděla v dálce před tím, byla…

Otočila jsem se směrem, kde jsem věděla, že má být ta věž. Byly dvě. Vytáhla jsem dalekohled a pomalu se podívala po horizontu. Daleko, u hor v blízkosti  Staré Appleloosy, byla třetí.

Kolik jich tu vlastně ksakru je?

„Vidím, že jsi je spatřila,“ řekla.

Sundala jsem dalekohled. „Co jsou zač?“

„Nemám tušení,“ přiznala. „Něco předválečného a velmi důmyslného. Co ale vím je, že každá má svou vysílací stanici a své oči. DJ Pon3 se do jedné dokázal dostat. Díky těm očím a zprávám od svých věrných posluchačů pak každý DJ Pon3 dokázal informovat ostatní o případném nebezpečí, posiloval jejich morálku s příběhy o hrdinech a zveličoval vše dobré, co se dělo v pustině. A také jim pouštěl krásnou hudbu, aby jejich každodenní strasti byly víc snesitelné.

„To je vše, čím mohu ostatním pomoct. Ale stejně je toho málo.“

Podívala jsem se na ni s úctou a obdivem.

„Mám pocit, že ty toho dokážeš mnohem víc. Potřebuji tvoji pomoc…“

Poznámka: Level Up.

Nová schopnost: Takhle to chodí u nás na farmě – V boji jsou tvé kritické zásahy více účinné. Tvá síla kritických zásahů, a to včetně kritických zásahů ze skrytu, je zvýšena o 50%. Tato schopnost neovlivňuje šanci na zásah.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *