Příležitost Zóna – Kapitola 4

Život stalkera se nepočítá na roky, ale na dny. Stačí deset vteřin, a tvůj život nabere zcela jiný směr. 

Kapitola 4: Jantar nad zlato

Okamžitě jsem začal slídit jako malý kluk. Zajímalo mě, co dělali, kde se zdrželi tak dlouho a co přinesli pěkného. Mark si vyžádal chvíli na zařizování okolo a přesvědčil Féďu, ať s vyprávěním počká.  Byl jsem docela netrpělivý, ale naštěstí to Markovi netrvalo moc dlouho.

Když se vrátil, hodil ke mně vojenskou vestu, kterou jsem si měl na sebe hned navléknout. Byla moc pěkná, měla sumky na zásobníky, kabelu na lékárnu a dokonce i tři místa na artefakty. Někde byly i všité kovové destičky z neprůstřelných vest, které už nešly nosit a podle toho, co jsem se od Marka dozvěděl, do určitých částí výrobce všil i pár kousků z Kamenného květu, takže poskytuje velkou ochranu před malorážnými zbraněmi jako jsou sovětské pistole a náhodné broky z brokovnic.

Pravda, pokud mě střelí ze tří metrů, tak je ta vesta stejně účinná jako list papíru, ale na sto a více metrů už poskytuje velkou ochranu. Všechno je lepší než ta moje stará bunda.

„Co se teda stalo? Kde jste vlastně byli?“

Féďa se podíval na Marka a pak naznačil, že od toho dává ruce pryč.

„Šli jsme s Povinností na trestnou výpravu proti skupině, která si říká Renegáti. Začali moc vystrkovat růžky. Něco jsme zastřelili, něco zajali. Dneska v Aréně budou rozhodovat o svém osudu.“

O Aréně už jsem slyšel. Pořád je to ještě nový projekt, ale docela se uchytil. Zájemci nebo ti, co nemají na výběr, mohou zkusit své štěstí v takových novodobých gladiátorských zápasech. Kdo vyhraje, zkásne nemalou sumu nejen od majitele, ale i od stalkerů, kteří řídí sázky.

„Dneska jsme zvaní. Půjdeme se podívat a myslím si, že i vím, na koho si vsadit,“ řekl Mark.

„Mám dojem, že to na zajatce nebude,“ utrousil jsem.

„Jinak by to nebyla poprava. Na druhou stranu, který vězeň může říct, že mu na elektrickým křesle dali bouchačku, ať chcípne u něčeho, čemu rozumí.“

Pokrčil jsem rameny, a protože už nebylo co řešit, a Féďa si taky potřeboval odběhnout, aby něco zařídil, tak jsme přestali marnit čas a vyrazili jsme pomalým krokem k Aréně.

Renegáti byli před popravou vystaveni na obdiv všem ostatním. Tahle banda způsobila svobodným stalkerům dost nepříjemností. Občas se tedy někdo, kdo je poznal, zastavil, zanadával si nebo na ně i plivnul.

Mark a Féďa se začali bavit s jedním strážcem od Povinnosti. Bylo vidět, že se znají. Mezitím jsem se díval na ty zajatce a děkoval jsem všem svatým, že nejsem na jejich místě.

„Hej kámo,“ zavolal na mě jeden tiše. Podíval jsem se, co po mně chce. „Pomoz mi. Já k nim nepatřím, zajali mě a Povinnosťáci mě vzali jako jednoho z těch otrapů. Jsem stalker jako ty. No tak, dostaň mě odsud. Nechci umřít.“

„Ticho bude!“ zařval Povinnosťák.

Začalo to ve mně hlodat. Takováhle chyba se může stát kdykoliv a navíc, vsadím se, že je chytli v noci.

„Dokaž mi to,“ řekl jsem.

„Klidně dokážu, neboj se. Mám známý v Kordonu, dostaň mě ven a půjdem za nima, co ty na to? No tak, pomoz mi. Nezůstanu dlužen.“

Otočil jsem se stranou a začal přemýšlet. Pokud bych mu pomohl, nejenže bych dal zadostiučinění spravedlnosti, ale třeba bych mohl dostat i něco moc pěkného.

„Nástup do Arény,“ zakřičel někdo.

Šlo o vteřiny. Pokud mu chci pomoci, musím to udělat teď. Podíval jsem se na něj ještě jednou a viděl jsem jeho prosebný obličej. Zase jsem se otočil a začal šahat do nové vesty, kam jsem si dal pistoli.

Najednou mě někdo chytil za rameno, otočil za roh a přitiskl ke zdi. Byl to Mark.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se mě relativně klidně. Trochu zvedl hlas, což u něj znamenalo, že je ukrutně nasranej.

„Marku, ten chlap je stalker jako my. Povinnost ho zajala neprávem. Měli bychom mu pomoci.“

„A na to jsi jako přišel jak?“

„Říkal, že ho ti Renegáti před tím zajali. Nestihl se prokázat, má kamarády v Kordonu, ti to potvrdí.“

Mark mě stále držel, dokud se nezavřely dveře do Arény. Pak mě pustil a nechal trochu popadnout dech.

„Jak víš, že lhal?“

Zachechtal se.

„Protože my tam s Povinností nebyli.“

 

***

 

Boj v Aréně skončil docela rychle. Postavili proti nim jednoho chlapa v exoskeletonu. Makarovy a brokovnice mu nemohly nijak ublížit. Podal si je pětačtyřicítkou Coltem a pomalu mu ani nepoškrábali lak. Mark, Féďa a i já, jsme si vsadili nemalou sumu na výherce, ale protože na něj vsadila většina, byl na něj opravdu malý kurz. Stačilo nám to ale na jídlo na dva dny.

Rozhodli jsme se, že se pokusíme znovu domluvit s pár Povinnosťákama nebo svobodnýma a půjdeme přes Rostok do Jantaru. Moc stalkerů tam teď nechodí, je tam velmi nebezpečno a žoldáci jsou poslední dobou docela aktivní. Na druhou stranu, Barman vypsal nemalou odměnu na donesení pár důležitých věcí a zásob vědcům a zároveň na přivezení pár věcí od nich zpět.

Mark spočítal riziko a usoudil, že pokud nás půjde ještě pár zkušených, mohli bychom na tom vydělat opravdu velkou sumu. Navíc by se to hodilo i na pár soukromých obchodů. Dokonce jsem na PDAčku dostal zprávu od Sidoroviče, že by potřeboval od vědců přinést pár dokumentů a nabízel mi za to tři tisíce rublů. Ta částka se mi zdála skoro jako kouzelná. Byl jsem zvyklý na nějaké almužny typu – nasbírej šrouby, dám ti kilo. Čtyřciferné číslo mě hypnotizovalo jako vábení Sirén a dokonce jsem se na tu výpravu začal těšit.

Naši přípravu vyrušil Féďa, který dorazil ještě se třema chlapama z Baru, jeden měl na sobě Exoskeleton poslední generace, další dva byli v SEVA obleku. Všichni měli Abakany, nejnovější přírůstek do rodiny Kalašnikova.

„Tenhle prcek jde taky s náma?“ zeptal se jeden z nich pohrdavě.

„Tenhle prcek je pod mou ochranou, takže jestli s ním máš problém, tak ti vyrazím zuby. A jo, jde s náma. Ručím za něj,“ řekl Mark.

Chlápek zvedl ruce.

„Klid, člověče. Beru zpět. Jsme v pohodě?“ tu poslední větu řekl na mě. Přikývl jsem a napětí ustalo.

„Ještě s námi půjdou čtyři chlapi od Povinnosti, mají pomoct s ochranou vědců a taky budou řešit nějaké malé kšeftíky pro Voronina. Šéfuje jim Kulka, s tím už se znáš, co Michaile?“

Ovšem, Kulka. Když jsme šli pro bednu, šéfoval skupině, která šla s námi. Vzpomínka na Sváťu mi připomněla jeho bolestivý stav. Naštěstí se vše pomalu zlepšovalo a během dvou až tří týdnů by měl být zase jako rybička.

„Michaile, ještě jedna věc. Je možné, že tam půjdeme místy dost potichu. Takže dělej to, co my, a taky si vem tohle.“

Podal mi PBs-1. Pistoli starého sovětského vzoru s integrovaným tlumičem.

„Nech tu svou pistoli a vem si tohle. Bude to tak lepší. Nějakou munici máš tady v bedně. Vem si ji radši trochu víc. Nečekám, že bys to musel použit, ale je lepší být připraven.“

„Žádnej strach, my se o tebe postaráme.“

 

***

 

                Do Jantaru měla naše skupina taky přenést velkou bednu plnou zboží od Barmana. Nedostaneme za ni peníze, ale Barman slíbil, že pro mě nechá stranou nějakou starší, ale použitelnou stalkerskou vestu. Podle toho, co mi řekl Mark, tak by v bedně měly být různé části mutantů. Zásilka spěchala, proto byla odměna tak vysoká.

S družstvem Povinnosti jsme se setkali u vstupu do tovární oblasti. Kromě Kulky tam byli ještě tři další Povinnosťáci v plné zbroji a výbavě. Byl jsem jediný, kdo měl jen obyčejnou bundu a připadal jsem si jako blbec. Když na sebe velitelé skupin kývli, vzal jsem s Féďou napůl bednu od starých granátů, a drželi jsme se zhruba uprostřed karavany.

„Máš strach?“ zeptal se mě po pár minutách Féďa, když jsme procházeli kolem starých garáží. V některých byly pořád ještě auta, ale tady v Zóně stejně nic nejezdí. Zřídkakdy se tu něco objeví.

Chtěl jsem pokrčit rameny, ale držel jsem bednu. Tak jsem pouze mávl rukou.

„Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale máme víc zbraní než lecjaká armáda, to nám nějakou ochranu poskytne, nebo ne?“ řekl jsem.

Pousmál se.

„Nechvalme dne před večerem. Máš pravdu, že nějaké bandity odradíme. Možná i nějakého osamělého mutanta na nás přejde chuť, naučili se bát větších skupin. Otázkou zní, co žoldáci. Slyšel jsem, že jste minule dostali na frak.“

Přikývl jsem.

„Jo, dostali. Ani nestříleli, rovnou vypálili salvu z granátometu. Chudák Sváťa to pěkně odnes.“

„Tak nějak mi to Mark říkal. Hele, počkej, támhle v tom křoví něco svítí, Marku?“

Mark se na něj otočil a karavana na chvíli zastavila. Féďa mu řekl, co tam je, Mark se tam podíval a vrátil se s Kapkou.

„Dobrý postřeh, Féďo. Michaile, nastav batoh, dám ho dovnitř.“

Super, jako kdybych toho neměl už tak dost. Čelo bylo plné potu a hořel jsem jak v krematoriu. Na druhou stranu, peníze se vždycky hodí.

„U vědců by mohli mít lepší ceny za artefakty, než Barman, že jo?“ zeptal jsem se.

Féďa kývl.

„Bude to dost na nějakou pěknou svačinu a to jsme sotva na začátku. Mám v hlavě ještě pár míst, kam bychom se mohli podívat.“

Mark zavřel batoh a zeptal se: „Podchod?“

„Jo, slyšel jsem, že se tam tvoří Pavučiny. To by za trochu průzkumu stálo, co ty na to?“

Karavana se dala opět do pohybu, Mark mě na chvíli vystřídal. Vzal jsem pistoli s tlumičem a díval se po okolí.

„Nemyslím si, že je Podchod dobrý nápad, alespoň zatím. Taky mám ale pár míst, kam bych se chtěl podívat. Mám u sebe info k jedný skrýši a ještě jsem neměl možnost se tam podívat. Máme to naštěstí při cestě.“

Zrovna jsme prošli kolem míst, kde nás minule přepadli, když jsem zaslechl hlasy. Cizí hlasy. Nebyl jsem jediný, všichni poklekli, tak jsem rychle padnul k zemi taky. Kulka to obhlédl, poradil se potichu s druhým pozorovatelem a naznačil nám, ať jdeme potichu a přikrčení. Mark mi opět předal bednu, takže jsem musel zandat zbraň. Na klidu mi to nepřidalo.

Další pokynutí, abychom se zastavili. Hlasy na druhé straně utichly. Ozvaly se výstřely, ale kulky nelétaly naším směrem. Uslyšeli jsme nějaký řev a křik. Kulka nám pokynul, abychom přidali do kroku. Tentokrát už se nehledělo na ticho, ale na to, abychom byli co nejdřív pryč. Rozeběhli jsme se a chvílemi jsem sotva stačil. Féďa, ačkoliv na to nevypadal, byl dobrý běžec a po pár desítkách sekund sprintu se projevila moje nic moc kondice.

Z posledních sil jsem doběhl na poslední stanoviště, několik maringotek, pravděpodobně bývalé správy stavby. Vedle byl nedodělaný sklad. Skryli jsme se s Féďou uvnitř, zatímco ostatní, kromě jednoho neutrála, byli venku a hlídkovali.

„Taky slabý článek?“ zeptal jsem se z legrace.

Poslal mě do hodně nechutných míst. Napadlo mě, že třeba má jen v batohu taky nějakou cennost, a protože za ni nese zodpovědnost, jeho první myšlenka byla, aby se schoval. Dovnitř vešel Mark.

„Jdu se podívat na ty skrýše, zůstávají tu dva Povinnosťáci, jeden neutrál a vy dva. Ostatní jdou lovit artefakty a poohlédnout se po okolí. Hlavně chraňte bednu za jakoukoliv cenu. Měl bych se tu objevit tak do hodiny, maximálně hodiny a půl.“

Féďa zvedl palec, tak jsem ho zvedl taky. Mark se zasmál a odešel i se zbytkem pryč. Féďa vytáhl karty.

„Nedáme si voko bere? V klidu, žádný sázky, jen tak pro zábavu.“

Neměli jsme lepší nápad, takže jsme byli pro. Dva Povinnosťáci hrát nechtěli a tak raději hlídkovali venku. Zajímalo by mě, jestli tihle lidé mají v hlavě něco jiného, než zelenou.

 

***

 

Hráli jsme asi půl hodiny, když jsme uslyšeli výstřely. Nechali jsme karty kartama a popadli zbraně. Vzal jsem si radši brokovnici, stejně už nemusíme být potichu. Přiběhl k nám jeden z neutrálů, který měl zkrvavenou ruku.

„Upír je tady!“ zakřičel. Okamžitě jsme ho stáhli dovnitř maringotky. Féďa popadl lékárnu a obvaz a začal na něm pracovat. Neříká se mu Lékárník jen tak pro nic za nic. S druhým neutrálem jsme vykoukli ven a připravili zbraně. Povinnosťáci šli okamžitě do pokleku a byli připravení zastřelit všechno, co se hýbe. Nakonec na sebe kývli, řekli nám, ať tu hlídáme a hlavně ať nestřelíme naše, a vyběhli se podívat tím směrem, odkud přiběhl zraněný.

Polkl jsem a namířil na křoví okolo. Byl jsem nervózní, ale chlácholil jsem se představou, že mám zbraň. Křoví zašustilo. Lekl jsem se, ale udržel jsem prst v klidu. Co kdyby přišel někdo z našich a já ho odstřelil? Asi by mi nepoděkoval, pokud by to vůbec přežil.

Z křoví se na mě něco podívalo. Vlastně, viděl jsem jen dvě bílé oči, tělo nějak chybělo. Tohle přeci není normální. Zmáčkl jsem spoušť, ale zbraň selhala. Neutrál si toho všiml taky a začal střílet, ale upírovi to buď nevadilo, nebo ho kulky minuly. Přiběhl k neutrálovi, odhodil mu zbraň, zvedl ho do vzduchu a přisál se mu na krk.

Kurva! Kurva! Praštil jsem ho brokovnicí, když už nic. Upír se akorát naštval a ohnal se po mě svou mohutnou rukou. Odletěl jsem čtyři metry stranou a těžce se zvedal. Neutrál strašně křičel. Upír ho vzal a začal s ním utíkat. Zkusil jsem ještě vytáhnout pistoli, ale zasekla se mi v pouzdře. Teprve po větší síle se vytrhla ven. To pouzdro je na houby.

Začal jsem slzet, těžko říct, jestli bolestí nebo ztrátou spolubojovníka. Dorazila Povinnosťácká skupina i Mark a poslední neutrál.

Jakmile se neutrál dozvěděl, co se stalo, okamžitě přiběhl ke mně a začal do mě mlátit.

„Ty debile, tys ho nechal chcípnout, ty svině, ty…“

Přestal ve chvíli, kdy ho Mark ode mě odtrhl a držel. Chvíli se snažil vyprostit z Markova sevření, ale Mark nepovolil. Teprve když přišel jeden Povinnosťák, neutrála chytl a vlepil mu pár facek, tak přestal. Neutrál se opřel o stěnu, padl na zem a začal řvát.

„On ho nechal chcípnout, ať pojde v nějaký anomálii, zmetek jeden. Chudák Malík, proč tak dobří lidi chcípaj a tenhle zesranec žije.“

Mark se na mě otočil, postavil mě, oprášil mě, jako oprašuje otec synka, který se vysekal na kole a podíval se na mě.

„Co se stalo?“

Taky mi nebylo dobře, všechno mě bolelo, slzel jsem, skoro až řval a točila se mi hlava po tom zážitku i po těch ranách. Vykoktal jsem ze sebe, že na mě koukaly oči a brokovnice nestřílela. A taky, že ten druhý tím abakanem skoro nic netrefil a když, tak to upírovi neublížilo. Mark se otočil a sebral brokovnici, zkusil s ní vystřelit do vzduchu, ale stejně jako u mě to nestřílelo. Vycvakl náboj a prohlédl si ho. Zkusil vystřelit znovu, ale přesto to nešlo.

„Tohle bude něco uvnitř,“ řekl si pro sebe. Pak vzal abakan od mrtvého neutrála a vytáhl zásobník. Ukázal to Kulkovi, ten to řekl dalším. Potom Mark vešel dovnitř a chvíli mluvil s Féďou. Dohodli se, že následky se vyřeší až u Sacharova v bunkru.

 

***

 

Cestou jsme našli ještě pár artefaktů, nejvíce u shluku ohnivých anomálií v jednom podchodu. Nebyl to ten, o kterém mluvil před tím Féďa, ale jiný. Většinou se jednalo o Kapky, ale byl tam i jeden Ohnivák a dvě Medúzy.

Vzal jsem si Ohnivák a nahradil jím Kapku, kterou jsem nosil v pouzdře na opasku. Zbytek jsme prodali Sacharovovi, takovému postaršímu dědečku profesorovi, který se zdál být velmi milý. Vyjednávání jsme nechali na Markovi, který se s ním domluvil i na nějakých dalších kšeftících. Naštěstí pro mě jsme nemuseli táhnout bednu přes nebezpečné oblasti, ale dostali jsme jen pár krabiček, které jsme dali do batohů.

Pojedli jsme pár konzerv a dohodli se co dál. Mark se chvíli bavil s Povinnosťáky a shodl se s nimi, že za smrt neutrála nemohu já, ale shoda náhod a hlavně neutrál samotný, protože měl v zásobníku nekvalitní řezané střely, které upírovi nemohly nijak ublížit. Také se dohodlo, že za léčiva, která musel aplikovat Féďa se nebude platit.

Po skončení diskuze jsme se sešli dohromady a probírali další cestu, tedy Féďa s Markem probírali a já poslouchal a přikyvoval. Zpátky půjdeme velkou oklikou přes Agropromské území a přes vrchní Smetiště. Více než půlka cesty byla bezpečená a na tom zbytku nebylo moc ošklivých míst. Ve srovnání s upírem a dalšími útrapami Rostoku to bylo vlastně skoro lehké.

 

***

 

Vyzvedli jsme si nějaké zásilky od Sacharova pro Barmana a Sidoroviče. Féďa s Markem se chvíli bavili se Sacharovem o výsledku nějakých měření, takže jsem jen seděl vedle a čekal. Nakonec se ale na něčem dohodli a my tak mohli vyrazit. Vzali jsme to oklikou kolem opraveného plotu, který měl údajně poskytovat ochranu před Snorky, a vyrazili úzkou soutěskou vedoucí k Agropromu.

Pokud se mapa nemýlí, nemělo by nám to zabrat moc času. Snad se podaří dorazit do Baru ještě dnes. Přinejhorším se počká v Hangáru na Smetišti. Mark říkal, že to bude bezpečnější, než to zkoušet dorazit takhle dorazit.

V Agropromu je prý základna samotářů a Mark si tam chce vybrat jednu starou laskavost. Potřebuje trochu poštelovat oblek a pušku a k tomu potřebuje nářadí. To má nějaký tamější stalker. Sacharov samotářům posílá dva vylepšené detektory Veres, které jim mají pomoci s hledáním lepších artefaktů. Prý se občas v Agropromským podzemí ještě nějaké najdou, ale bez lepších detektorů je to horší než hledat jehlu v kupce sena. Ty dva detektory nesu já.

„V Agropromu jsem nebyl už aspoň měsíc,“ řekl Féďa, „pořád trajdám všude jinde. Nějak mi to místo nikdy nepřirostlo k srdci.“

„Michail získá další zkušenosti, já vyřídím staré záležitosti a ty si můžeš doplnit výbavu. Mají tam vždycky hodně léčiva, protože se tam furt válčí.“

„S kým?“ zeptal jsem se.

Než si Mark stačil povzdychnout, odpověděl Féďa.

„S armádou a bandity. Taky je tam hodně mutantů, kanci, flaksy, mrtě psů a občas z podzemí vyleze nějaký ten upír. Je to ale skvělá pozice a dřív se tudy chodilo z Bažin, když bylo Smetiště nedostupný.“

Sevřel jsem pevněji AKSU a přestal si namlouvat, že to bude snadná cesta. Veškerá naděje na klidnou procházku byla pryč. Nechápu, jak jsem dokázal oklamat sám sebe. Prostě jsem pořád blbej zelenáč.

„Teď už je ale Smetiště klidnější, nebo ne?“ řekl jsem.

„Je fakt, že už to není, co to bývalo a buďme za to rádi. Dřív to tam banditi vycucávali do sucha. Nejenom, že tě obrali o prachy a výbavu, ale taky zelenáče brali jako otroky do koncentráků. Museli tam kopat ve všech těch sračkách v hlíně, aby našli pár artefaktů. Někdo mi kdysi vyprávěl, že na jeden artefakt malé hodnoty umřelo pět stalkerů. Banditům to bylo fuk, vždycky našli někoho, kdo se snažil dostat k Baru.“

„A to s nimi nikdo jako nezkoušel bojovat?“

„No to víš, že zkoušel, ale…“

„Ticho!“ zavelel Mark. Všichni jsme se zastavili a připravili zbraně. Mark byl vpředu a skenoval okolní křoví skrz hledí M4ky. V křoví vzápětí něco zašustilo a vyskočil snork, přímo na Marka. Než jsem se stačil leknout, Mark snorka srazil na zem a provrtal mu hlavu pár výstřely.

Ještě jsme chvíli čekali, ale evidentně tu ten snork byl sám. Mark vytáhl kudlu a usekl mutantovi nohy těsně nad kotníkem. Než jsem se stačil zeptat, Féďa prohlásil:

„Prodávají se. Tak jako každá druhá věc z mutanta.“

Po zbytek cesty jsem už moc nemluvil. Ostatně už ani nebylo moc času, zhruba za půl hodiny jsme byli na dohled stalkerský základně.

U předsunutého stanoviště jsme byli za pár minut a nic nás neotravovalo. Žádný překvapivý snork, žádné stádo kanců.

Všichni jsme se pozdravili s partou samotářů hlídačů. Byli nadšení, že k nim z Jantaru přišlo taky něco přátelského. Trochu jsem se divil, že na nás nestříleli, ale jak se ukázalo, nebyli to žádní zelenáči, které sem dali, aby pochcípali, nebo aby psi už po nich neměli další chuť. Všechny jejich kalašnikovy měly optiky.

„Nemáš cígo, kamaráde?“ zeptal se mě jeden z nich. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se tvářit, že mě to mrzí. Féďa vytáhl z kapsy krabku a nabídl mu.

„Díky chlape, tys mě zachránil. Hele, vem si tady dvě plechovky pivka. Dali nám ho sem, ale my tady stejně nemůžem pít.“

Féďa mu nakonec ty cigára nechal.

 

***

 

Seděl jsem na základně opřený o zeď a čekal, až si Mark s Féďou vyřídí svoje pochůzky. Detektory už jsem dávno odevzdal a chvíli jsem se jen tak toulal. Neměli tu žádný bar nebo lavice a k dalším skupinám jsem se nechtěl míchat. Těšil jsem se na vestu, kterou mi slíbil barman. Tahle klasická neprůstřelná, co jsem dostal před tím, je fajn, ale nehodí se do Zóny. Navíc bude mít o jedno místo na artefakty víc a taky má i respirátor. Konečně když budeme procházet Rostokem nebo Temným údolím tak nebudu potřebovat tolik antiradů. Možná pokud to fakt nebude zlý, nebudu potřebovat žádný. A hlavně si nebudu připadat tak méněcenný.

Féďa se ukázal asi po hodině jako první. Liboval si, že dostal dobrou cenu za některé léky, které potřeboval do lékárničky a taky měl několik dalších ampulek a injekcí v záloze. Povídal, že na základně je nějaká špatná nálada. Já to vypozorovat nedokázal, ale asi na to nemám oči a s nikým jsem se nebavil, tak jsem to nepoznal ani z hovoru. Banditi prý někde ukradli pár beden od vojáků a mají lepší arzenál. Sice se počítalo s tím, že jim za pár dní dojde munice, ale buď jí sekli fakt hodně, nebo si nechali nějakou dovézt.

Začal jsem pokukovat po něčem k jídlu a přesvědčil jsem k tomu i Féďu. V tom se ale z chodby vyřítil Mark, který velmi hlasitě argumentoval ještě s nějakým vysoce postaveným stalkerem.

„…šílenství. Všechny nás tam akorát postřílej.“

„Říkám ti, že ve dne tudy neprojdeš. I kdyby vás šlo padesát, tak vás postřílej. Mají teď nový zbraně, a i když střílej jak malí kluci ze vzduchovek, stačí dvě rány nebo, aby měla jedna z těch kurev štěstí, a jsi tuhej. Fakt to za to nestojí.“

„Takže máme jít v noci? Mám v partě nezkušenýho, akorát šlápne do anomálie a to úplně zbytečně!“

Tak ti teda děkuji Marku. A co je horší, máš pravdu.

„Je tu jedna možnost, ale je to ještě horší než noční procházka. Podzemí.“

Mark zakroutil hlavou. V tu chvíli už došli k nám.

„To ty jsi ten zelenáč?“ ukázal na mě ten druhý.

Přitakal jsem.

„Situace se změnila. Banditi ovládají všechny cesty z Agropromu na Smeťák a do Bažin a mají nové zbraně. Chystá se odsud výprava samotářů, kteří mají přenést bednu s artefakty, ale už několik dní nemůže projít. Dneska v noci to chtějí zkusit znovu. Hezky rovnou do Bažin, kolem starýho statku a pak tajným průchodem do Kordonu k Sidorovičovi,“ uvedl nás Mark do situace.

„V noci, jednou na nás posvítí baterkou a všechny nás zruší. A my uvidíme kulový,“ řekl Féďa. Přesně v tu chvíli ten velitel zatřásl hlavou a začal se dívat na zem.

„Byla tu řeč o nějakém podzemí?“ nadhodil jsem. „Dá se jím projít?“

„Podzemí je ještě nebezpečnější než cesta na povrchu, ale aspoň víš, do čeho jdeš. Banditů je tam málo, ale je tam dost anomálek, mutantů a možná tam armáda pošle patrolu. A proti té to v podzemí nedaj ani ošlehaní veteráni,“ řekl velitel.

„Podzemí sice nevede na Smeťák, ale pokud bychom prošli bandity, nemusíme jít celou cestu jenom tamtudy. Mohli bychom někde vylézt a pak to zkusit po povrchu,“ řekl Mark.

„Je tu jeden hodně starý průlez, ale cesta k němu dole vede skrz hromadu anomálií a je to tak padesát na padesát. Je tam cesta, ale nemůžeš se krýt. Museli byste ty bandity držet opravdu dlouho. Ale možná bych měl nápad. Mám tu celou bednu granátů. Pokud bych s vámi poslal ještě pár chlapů navíc, mohli byste je pozlobit pár vajíčky a pak jim je ještě házet na schody, aby nemohli vylízt. Pak budete mít dost času projít anomálkama.“

„Jinou možnost nemáme,“ zakýval hlavou Mark.

 

***

 

Vchod do podzemí byl přímo na základně. Poklop byl zatížený těžkou bednou, takže nehrozilo, že někdo pronikne dovnitř. Byla to ale dobrá úniková cesta, nebo cesta do pasti, pokud budou dole banditi, tak jako teď. Naštěstí nejspíš nebudou čekat, že tamtudy někdo půjde.

Táhl jsem bednu ještě s jedním chlapem z té skupiny. Šli jsme uprostřed, zatímco tři šli vpředu a dalších pět šlo vzadu. Dva vzadu ještě nesli bednu s granáty. Jakmile je dohážou, půjdou zpátky. Tou dobou už snad budeme dávno pryč.

Podzemí bylo kurevsky děsivý. Vrzala tu stará poplašná žárovka, všude spousta bordelu a hlavně ten pach nejistoty a nebezpečí.

Byli jsme ticho, jak jen to šlo. Žárovka vrhala trochu světla, takže jsme nezakopávali o každou kravinu. Naštěstí jsem bednu nesl vzadu, takže jsem jen kopíroval cestu toho prvního. Neviděl jsem si ale pod nohy a dvakrát jsem si kvůli tomu nakopnul palec. Adrenalin v těle mi ale nedovolil ani pípnout. Baterky jsme měli všichni vypnutý.

Mark tentokrát nešel vpředu. Vedoucí skupiny měl ale dost velké zkušenosti. Po několika dlouhých okamžicích, které mohly být nanejvýš pár minut, ale připadaly mi jako hodiny, jsme došli k rohu chodby. Za rohem seděla u ohně skupina banditů, která tu hlídkovala. Už dny tu nikdo nezkoušel projít, takže polevili v ostražitosti a čekali.

Samotáři nahoře se pokusí dneska proklepnout pár stanovišť. Očekává se ale, že tihle tu zůstanou. Bude to na nás se s nimi vypořádat. Alespoň by jim nemuselo přijít moc posil.

Velitel hodil granát směrem k banditům. Hned za ním hodil druhý, ale tentokrát trochu jiným směrem a hlavně byl krytý za zdí. Uslyšeli jsme nadávky a dva výbuchy. Pak přišel příval naříkání. Velitel vyběhl vpřed a my všichni za ním. Občas se ozval ještě nějaký výstřel, ale byla to zbraň velitele. Měl AKSU, takže jsem to poznal moc dobře.

Velitel kryl další chodbu, my následovali Marka, který šel vlevo do jiné chodby. Ta byla úzká a z obou stran měla po celé délce elektry. Mark vzal detektor a začal kontrolovat cestu. Slyšel jsem jak stalkeři za námi začali házet granáty po schodech dolů k banditům. Ozývaly se vzdálené výbuchy a tu a tam pár výstřelů.

Mark začal postupovat vpřed. Stačí se dostat za roh a budeme v pohodě. Srdceryvné sekundy odtikávaly jako smrtelné hodiny, které se těší, až začne být celá a my tak všichni pochcípáme. Byli jsme zhruba v půlce, když se ozval upíří křik.

Já i stalker, který držel bednu, jsme se lekli. Stalker se začal klepat. Nejspíš neunesl, že musí držet bednu a nemá čím se bránit. Upír vyběhl na Marka. Ten ho srazil k zemi, ale upír byl mnohem silnější než snork před tím na cestě. Navíc, tady se nedalo moc prát. Stačil krok stranou a usmaží ho elektry. Upír Marka přepral, vysmýkl se mu a vyrazil na stalkera. Ten pustil bednu a zkusil utýct. V tváří tvář upírovi si neuvědomil, kde stojí a naběhl stranou do elektry. V mžiku padl dolů mrtvý.

Kurva. Došlo mi. Čas zpomalil. Ten upír teď běží na mě.

Bedna spadla na zem a já ji teprve začal pouštět na své straně. Než stihnu chytnout zbraň, je upír u mě. Tohle nemá cenu. Možná zakopne o tu posranou bednu, napadlo mě.

V mžiku mi upírova krev cákla na obličej a mutant padl k zemi. Kdo střílel? Féďa nebo někdo vzadu? Nemožné, stál jsem jim ve výhledu. A nejspíš bychom v týhle chodbě všichni ohluchli. Já od toho rozhodně neměl daleko. Pak jsem si uvědomil, že ta krev přišla z upírovy strany. A taky jsem si uvědomil, že má upír vzadu na krku nůž. Mark ho hodil.

Myslím, že budu potřebovat vyměnit kalhoty.

Mark popadl bednu a vypadli jsme pryč.

 

***

U barmana se zapíjelo. Stalkeři truchlili nad smrtí kamaráda a taky oslavovali, že přežili. Artefakty hodily pořádnou sumu a zvýšily kredit samotářů v Agropromu. Zpátky se ponese hromada konzerv, spousta munice a hlavně jednoranné granátomety. Ty bandity pořádně pozlobí. Nám z toho taky něco káplo. Vzali jsme si pár vojenských MRE balíčků, které nám pomůžou překonat pachuť turistovy radosti. Měl jsem o to větší radost, protože jsem taky mohl zkásnout barmana ještě za Jantar. Když jsme byli zhruba uprostřed oslavy, šel jsem za ním a připomenul se mu.

„No vidíš to. O tom jsem s tebou chtěl mluvit. Našel jsem na tu vestu kupce a byl fakt strašně nadšenej. Věděl jsem, že ji máš slíbenou, ale on nabídl mrtě hodně peněz. Takže, co kdybychom to udělali takhle? Já ti dám deset táců v hotovosti, jako odškodné, a ty si pak někde nějakou schrastíš?“

„A to mi nemůžeš dát nějakou jinou?“

„Ne, fakt to nejde. Už tu žádný nemám. Další dodávku dostanu až za dva měsíce. A málokdo je prodá zpátky. Buď je někomu střelí napřímo, nebo v nich umřou v anomálii a to už je pak samozřejmě užitečná jen aby sis s ní vytřel, víš co.“

„Dvanáct a rundu tady pro kluky, co ty na to?“

„Deset a ty rundy dám dvě. A budeš to mít u mě schovaný.“

Přikývl jsem.

„Promluv si s Markem o Jasný obloze, nadhoď mu, že tady nějakou dobu vesty nebudou. Když mu ukážeš tyhle prachy, třeba ti něco přihodí. Vydáte se do bažin, zajdete za Novikovem a pak to budeš mít fakt dobrý.“

Odnesl jsem další rundu mezi kluky a sedl si stranou, abych si to o tý Jasný obloze a za co mi barman dluží službu, napsal do PDA. Dobře jsem udělal, chlastali jsme tak dobře, že si z té noci skoro nic nepamatuju. To byl kurva den.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *