Fallout: Equestria – Kapitola 6: Jak se věci mají

„Je lepší být sám, než ve špatné společnosti.“

Originál napsala KKat

„Ahoj!“  

„Jmenuji se Scootaloo a pravděpodobně mě znáte (protože jsem fakt hodně známá) díky mým úžasným vystoupením jako třeba na loňském GALLoPS nebo prostě jako zakladatele společnosti Červený jezdec.“

„…“

„Teď už to ale vůbec nic neznamená, samozřejmě. Pokud tohle posloucháte, znamená to, že Stupeň ohrožení dosáhl úrovně Omega a to znamená, že jste… nyní jste…ach, sakra!!“

„Omlouvám se.“

„Dobře…právě teď, k vám mluvím jako víceprezident Stáj-techu. Byla jste jmenována Vrchní klisnou (v případě Stájí Dvacet čtyři, Vrchním hřebcem) život zachraňujících Stájí. Byla jste vybrána pro vaši loajalitu a smysl pro povinnost, které jsou velmi důležité nejen pro vás a pro poníky ve vašem okolí a samozřejmě i pro naši společnost. A i když je velitelství Stáj-techu nebo…nejspíše bude…no, nezbylo z něj nic než rumiště, naše ideály však pokračují dál.“

„Vaše Stáje byly vybrány, aby se zúčastnily ve velmi důležitém projektu. Samozřejmě první úkol je zachránit životy poníků uvnitř, tak jako všude jinde. Ale také máte mnohem vyšší účel, mnohem důležitější než záchrana několika jednotlivců. Tady ve Stáj-techu rozumíme, že společnosti neudělá dobře, pokud zachráníme několik poníků, aby se pak mohli pozabíjet později. Musíme zjistit, co se stalo špatně. Musíme najít lepší cestu. A musíme být připraveni se jí začít řídit, jakmile se otevřou dveře prvních Stájí. …A přežít to, co naši nynější vůdci provedli Equestrii…

„…kruci! Já-Já opravdu doufám, že to nikdo nebude m-muset poslouchat. Vždyť, tohle přece není jen tak ne? Nebo nás fakt chtějí všechny zabít?…“

„…Omlouvám se. Znovu jsem mimo scénář. Kde jsem to přestala? Ach, jasně. Krátce, Stáj-tech pracuje na zajištění nové…mnohem Stabilnější společnosti pro příští generace. (V angličtině je Stable – stáj stejně jako stabilní, skrytý vtip).“

„V sejfu vaší kanceláře najdete zprávu s úkoly a detaily vašeho specifického úkolu, který byl vybrán pro vaši Stáj. Pokud budete mít někdy pochyb, že se váš úkol nedaří splnit a výsledek bude ohrožen, máte povoleno použít jakékoliv dostupné prostředky. V ostatních případech je důležité, abyste se držela instrukcí, které jsme vám poskytli a informovala jste Stáj-tech o výsledcích vaší práce.“

„Děkuji vám. Od nás všech. Od celé Equestrie…“

„…“

„Dekuji, a snad tam nahoře s námi bude mít někdo aspoň trochu slitování.”

***                    ***                    ***

Tohle nebyla zpráva, kterou jsem čekala. Veškeré pocity o Stájích jsem měla rozhozené a chtěla jsem se zbavit všech vzpomínek.

„Jak odchází staré, přichází nové, viď?“ poklepala jsem kopýtkem po pultu, znovu. „Šnapsi, další z tvých specialit, prosím!“

Šnaps, jednorožec barman, který vlastnil hospodu Turnpike, vyndal další skleničku. Poté, jak jsem viděla, vyskládal na pult do řady sedm krásných zlatých jablíček, mnohem odlišnějších od těch bledých nechutných jablek z místa, které už není můj domov. Zamával nad nimi rohem a přeměnil každé jablko v láhev toho nejchutnějšího, nejpálivějšího a mysl nejvíc odlehčujícího fermentovaného jablečného nápoje. Vedle mě, Calamity zatleskal kopýtky po zemi a několik klisen v hospodě zaječelo nadšením.

„Přemýšlím, proč jsem byla překvapená,“ napůl jsem zašeptala Calamitymu. „Váš vůdce je vlastně taky hřebec.“

Calamityho uši se zatřepaly a podíval se na mě v šokujícím zmatení. „Můj vůdce? Já nemám vůdce!“ Neodhadla jsem, jestli se cítí dotčený nebo se bojí.

Zamávala jsem kopýtkem „Slyšela jsem ho. Přes sprite-bota. Když už nebyl Pozorovatelem.“

Calamity se na mě podíval ještě s větším překvapením a pak se jeho nálada změnila do až zběsilého smíchu. „Co? Red Eye?“ Otočil se ke zbytku baru. „Hej, všichni. LilPip si myslí, že Red Eye je náš vůdce!“

Celý bar se začal smát.

„Ježkovy voči, holka!“ zaječela jedna klisna vedle mě, „Red Eye není nic víc, než kapkou v moři. Hele, vždyť to jeho vysílání skoro nikdo neposlouchá! Ne, pokud je na drátě DJ!“

„Co?“

„Jasan,“ souhlasil jeden cápek u stolu vedle, když sbíral zátky od svých ne moc nadšených společníků, kteří byli celí barevní znechucením. „Jen ať to Red Eye zkusí, keď přijde a zkusí si z Nové Appleloosy udělat část toho svého „nového světa“! Osobně vezmu tu jeho jednotu a bratrství a nacpu mu je do…“

„Prostě sázej!“ poník vedle něj ho nerudně přerušil.

„Takže…“ zápolila jsem s touhle skládačkou a snažila si vše ujasnit. Pití bylo dobré k zapomínání, ale ne k přemýšlení. „…Ten ne-Pozorovatelův hlas na sprite-botovi je Red Eye a není to váš vůdce…“

„Co máš pořád s tím pozorovatelem?“ zeptala se klisna nejblíž. „Ti sprite-boti jsou akorát létající rádia. Red Eye s nimi nemůže sledovat poníky kolem. Nejsou to kamery!“ Otočila se ke Calamitymu. „Tedy, chtěla jsem říct, dokážete si vůbec představit pokud by mohli…?“

Dobře, tak tohle nebyla pravda.. Ale to, že sprite-boti mohou všechny sledovat jako nenápadní špioni, moc poníků neví. Pozorovatel mi dal užitečný tip.

Jeden z chlápků z druhého rohu zavolal, „Hej, Šnapsi! Zapni nám DJje!“  Šnaps se podíval na hnědou krabici na jedné z poliček, která drátem vedla do různých megafonů po celém baru. Se slabým zazářením rohu se rádio zapnulo a ozval se nádherný klisní hlas, patrně ten nejsladší, jaký jsem kdy slyšela (nebo ten nejpodobnější Velvet Remedy), který začal znít i z megafonů.

„Jak se to mohlo stát? Co jsem to jen provedla?

Jen jsem chtěla pomoci, a způsobila tak bolesti mnoho.

Chtěla bych se schovat, chtěla bych utéct.

Chtěla bych najít způsob, jak to vše udělat znovu a jinak…“

Hlas, a píseň, kterou zpívala, byly tak vážné a smutné, že mě to naplnilo vzpomínkami a myšlenkami o spoustě špatných míst. Brzy mi bylo do breku a musela jsem se držet, abych se nerozplakala jako malé dítě. Napadlo mě, že pomůže další pití a tak jsem to svoje dopila a poklepala si o další.

„…ve válce ztratila jsem, vše co jsem měla, vše co mi zbylo

teď už se jen toulám a tíží mě, co kdysi bylo…“

Ach, tohle bylo nesnesitelné. Moje srdce se zlomilo a ani nevím proč. Chtěla jsem něco vědět.

„DJ? Kdo je DJ?“

Odpověď přišla rychle, vlastně až příliš rychle na můj vkus. Vypadalo to, jako kdyby každý v baru chtěl něco říct.

„DJ Pon3, přece!“

„Vždycky tu je DJ Pon3!“

„Nejlepší muzikant v celé Equestrijské pustině!“

„…fakt? Kecáš, s těma dvanácti písničkama? Nebo dvaceti?“

„Je to ghúl, který všude byl a všechno zná.“

„Není, mění se. Když jsem byla hříbě, DJ byla klisna!“

„Slyšel jsem, že je to prý pegas. Má sídlo nahoře v mracích, a proto ví, co se kde šustne.“

„To je blbost. Každý přece ví, že DJ Pon3 vysílá z Tenponské věže v Manehattenských ruinách!“

„Je to určitě ghúl! Je tu už od války!“

„Slyšela jsem, že původní DJ Pon3 byla vlastně klisna pojmenovaná Vinyl Scratch, která byla zabita, když zebry usmažili Manehatten. Její synovec byl ale ušetřen právě v Tenponské věži a převzal její džob.“

„Já slyšela, že to byla její sestra.“

Moje hlava se točila. Calamity se ke mně naklonil a řekl. „Vždycky tu je DJ Pon3.“

V pozadí dohrával hlas neskutečné krásy a smutku, „Jak to mám napravit? Kolikrát to ještě musím zkusit? Prosím, ať je to tentokrát už správně!“

Muzika pozvolna utichla. A v rádiu se ozval jiný hlas. „Tady DJ Pon3 a tohle byla Sweetie Belle, zpívající o jedné z největších pravd v celé pustině: Každý udělal někdy něco, čeho lituje. A nyní, moji malí poníci, je čas na zprávy! Vzpomínáte si, jak jsem mluvil o těch dvou ponících, co se dostali ze Stájí Dvě? Dostal jsem zprávu, že jeden z nich se vplížil do hnízda nájezdníků v samotném srdci Ponyvillu a dostal odtamtud několik vězňů – včetně naší oblíbené autorky Návodu na přežití v pustinách, Ditzy Doo! Holka, děkujeme ti! My všichni ti děkujeme! A nyní k počasí: všude zataženo, drobné přeháňky, střelba a krveprolití…“

Zbytek už jsem neslyšela. Byla jsem až příliš překvapená. Já byla v rádiu. DJ Pon3 mluvil o mě. Moje srdíčko se naplnilo směsí pýchy a paniky. Byla jsem venku sotva týden a už mám takovou reputaci, která se šíří celou Equestrijskou pustinou…reputací, která mě změnila v něco mnohem lepšího a více hrdinského, než doopravdy jsem.

„…a jedna poslední věc, ten druhý Stájník byl viděn nedaleko Appleloosy. Modlím se za tebe. A tak se věci mají. Nyní zpět k muzice. Tady je Sapphire Shores zpívající o slunci, které se nemůže skrýt navěky. Z tvých rtů k Celestiiným uším, Sapphire!“

Na chvíli se všechno zastavilo. Co?!? Otočila jsem se ke Calamitymu, „Nedaleko Appleloosy? Myslela jsem si, že tohle je Appleloosa!“

Calamity se zachechtal, stále mu moje pustinná nevědomost připadala směšná. „Ale vůbec LilPip! Tohle tady je Nová Appleloosa! Nemůžeš mít novou, keď nemáš starou ne?“  Pak zvážněl. „Ty nechceš jít nikam k Appleloose, posloucháš? To je město otrokářů!“

Šnaps nás přerušil. „Není zas tak nebezpečné jít tam za obchodem. Prodávám jim fakt dobrou porci mé pálenky.“

Byla jsem šokovaná. Určitě si museli dělat legraci! „Vy … obchodujete s otrokáři?“

„No jasan. Vlastně za chvíli tam pojede vlak.“

Nevěřícně jsem se na ně podívala. „Vy obchodujete s otrokáři!?!“

Calamity se naklonil a zašeptal mi do ucha, „Proč myslíš, že sem tu nikdy nezapustil kořeny.“ Nebyla to otázka.  

***                    ***                    ***

Další ráno jsem dala věci trochu do pohybu. Začala jsem u vlaku, a cítila se velmi provinile, když jsem večer před tím pomáhala nakládat vagóny jako část tréninku s Jeřábem. Večer by vypadal asi trochu jinak, kdybych věděla, kam to zboží míří.

„Asi ti to nijak nevymluvim, co?“ Calamity stál vedle mě a kontroloval si zásobníky na bojovém sedle.

V hlavě mi dunělo – následek příliš velkého vypitého množství jablečné whiskey – ale myslela jsem jasně. Věděla jsem, že to je hodně dětinské, ale tam, kde jsou otrokáři, budou i otroci, které musím zachránit. Vím, že část mého já chtěla dostát své nafouklé pověsti, ale také jsem pár hodin strávila jako zajatec těchto otrokářů a nemohla jsem to jen tak přejít, že tu je někdo, kdo potřebuje někoho, který by mu mohl pomoci. „Ne.“

„Fajne, takže letim s tebou. Vždycky sem si na to místo chtěl zastřílet. Když se zamyslim, tak bysme mohli mít i ňákou šanci.“

Jeho slova mě neuvěřitelně uklidnila.

„Pokecám si s Ditzy Doo o zásobách. Nechci, abysme tam pak byli bez munice nebo bez jídla. Nemůžeme jet zpátky vlakem přes hory a poušť, ale máme dost dobrou šanci se vrátit po svejch.“

Popřemýšlela jsem o tom a najednou mi došlo, že i kdybychom měli vlastní zásoby, co ti poníci, které zachráníme? A budou vůbec v takovém stavu, aby odešli pěšky? Ty otázky mě začaly pořádně trápit, ale budu muset promluvit s poníky, tahajícími vlak, aby na nás počkali. Hned, jakmile okrademe město, se kterým obchodují, jasně. Své obavy jsem řekla Calamitymu.

„Chceš si s nima promluvit, tak musíš rychle, jesli je chceš přesvědčit,“ odpověděl a pak ho patrně napadla nějaká myšlenka. „Možná znám někoho ve městě, kdo by je moh trochu přesvědčit a nakopnout!“

Calamity odklusal pryč a nechal mě znovu zírat na celý vlak.

Zatímco jsem čekala, snažila jsem se seznámit s tou mašinou. Nákladní vagóny s ohradou a uzavřené nákladní vagóny vezly zásoby. Pasažérský vagón, který byl na vlaku jen jeden, vozil poníky. Ten fajn červený vagón na konci a ten velký bronzový vagón s velkým komínem vpředu mi byly záhadou. O předku a zadku jsem nic nevěděla, ale poznala jsem podobnost toho prvního s tím jedním vagónem v mišmašové konstrukci obchodu Absolutně Všecko.

Plná zvědavosti jsem se zeptala jednoho z těch tahounů, na co jsou ty vagóny. Byl šťastný, že mi mohl odpovědět.

„Ten tam na konci, se jmenuje služebák.“ Ukázal kopýtkem dozadu na červený vagón na ocasu vlaku. „Ten má brzdy. Uvidíš, až pojedeme do kopce, musíme pak střídat táhnoucí skupiny, bo je to fakt makačka. Jedna skupina táhne, jedna sleduje okolí a hledá nájezdníky. Ale keď jedeme z kopce, nikdo netáhne a všichni se vezou. A taky musíme používat brzy, ať nefrčíme moc rychle.“

Nyní ukázal na ten první vagón. „Tohleto je motorák. Ten táhne celej vlak. Ale vlastně s ním jen pískáme, abychom odehnali všechnu havěť z kolejí.“

Co? „Tím taháte vlak? Myslela jsem, že ho táhnete vy, cápci?“

„Jasan, táhnem.“

„Proč tedy…“

„Protože, motor ti nepoběží bez uhlí. Uhlí už nejni a nejni ani uhelný vůz, i kdybychom ho měli. Proto musíme používat poníkovskou sílu.“

To nedávalo smysl. „Takže, motorák táhne vlak, ale motorák vlak táhnout nemůže a proto vy musíte táhnout jak vlak, tak i motorák?“ Něco jsem nejspíš prošvihla.

„Jasan.“

Arrugh. „Fajn…tak proč tedy nemáte žádné uhlí? Kde je uhlí?“

Mašiňák protočil očima. „Ale tady v Equestrii žádný uhlí nejni.“ V mé hlavě se něco napínalo. „Všechno uhlí je v daleké, předaleké zemi.“

„Tak…jak…se uhlí…dostalo až sem?“

„No přece vlakem!“

Arrugh!! Fajn, a dost. Musím se přestat učit o vlacích. Ničí mi hlavu. Tahle konverzace mi prodloužila kocovinu a mnohokrát ji zhoršila!

Calamity se vrátil, ťapkajíc přes louže. Poté, co mašiňák odešel ke svým povinnostem, Calamity se postavil na zadní, zamával kopyty a se strašícím výrazem a hlubokým hlasem řekl: Oooohh! Všechno uhlí je v dalekých předalekých zemích…plných zeber! OoooOOOOohh!“

Zírala jsem na něj bez reakce. „Už jsi skončil?“

Znovu byl všemi čtyřmi na zemi, vytáhl plechovku z tašky a nabídl mi ji v zubech. Levitovala jsem ji blíž, abych se podívala. Plechovka měla na sobě nakreslenou zebru.

„Tohle jsou Party-Time Mint-als. Klasické Mint-als smíchané s…no, s něčím dalším. Zaručují ti život jako párty. Vyčistí ti hlavu od všech zbytků kocoviny a budeš pak mluvit nejlépe v celých pustinách.“

Pochybovala jsem, ale pak, Calamitymu jsem věřila, a co jsem mohla ztratit? Telekineticky jsem otevřela plechovku a dala si jeden mrňavý čtvereček do pusy a začala ho žvýkat. Musím uznat, že byly dobré, ačkoliv ten dovětek byl lepší. Necítila jsem žádný rozdíl a …

JOOOVA!!!

Celý svět se změnil. Soustředila jsem se jako nikdy před tím. Barvy byly světlejší a mnohem příjemnější. Dokonce i déšť vypadal krásněji. A mé myšlenky! Myslela jsem mnohem jasněji, než kdykoliv před tím. Napadly mě věci, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela. Och, Celestie, kde se tenhle matroš celý můj život schovával!?

Cítila jsem se sebevědomě. Vymyslet cokoliv, co jsem chtěla říct, bylo lehké. Mohla jsem mluvit s kýmkoliv o čemkoliv. A hodlala jsem to dokázat!

***                    ***                    ***

O hodiny později, jsem zírala ven z okna v pasažérském voze, jak krajina ubíhá. Tedy, alespoň tu trochu, kterou jsem viděla, neboť se nebe zase zatáhlo a déšť nabral na intenzitě. Vzpomněla jsem si na ty malé vodopády u srázu vedle Stájí Dvacet čtyři a doufala, že se nám u hory nestanou nějaké problémy.

Mluvila jsem s ostatními a bylo to jednoduché, dokud se nestal zlom a Party-Time Mint-als ztratily účinky, takže jsem se pak cítila děsně hloupá a napůl slepá. Chtěla jsem si dát další a vlastně bych to i udělala, pokud by je Calamity neschoval v tašce. Dokonce i teď jsem je slyšela, jak se přesypávají a volají na mě.

Ugh. Musím myslet na něco jiného. Snažila jsem se naladit stanici DJ Pon3, ale byla slyšet jen velmi málo. Nová Appleloosa byla pravděpodobně na konci dobrého signálu. Snažila jsem se najít jinou stanici, ale našla jsem akorát muziku sprite-botů. Calamity mi řekl, ať to vypnu.

Znovu jsem zírala z okna, zatímco má mysl pracovala a ujasňovala si některé věci a některé poníky, konkrétně Ditzy Doo. Měla jsem na sobě své stájní oblečení údržby, nyní vylepšené lepším a efektivnějším brněním, a to díky zvláštnímu avšak radostnému ghúlovi. Chudáček poník, pomyslela jsem si. Viděla svůj domov vymazaný z mapy, pak se změnila v mokvající a rozpadající se karikaturu normálního živého poníka, musela žít s těmi myšlenkami několik set let. Nájezdníci, otrokáři…trpěla týraná pod jejich kopýtky. Viděla věci, na které jsem se bála byť jen pomyslet. A jakoby to nebylo všecho, jako ghúl má nad sebou visící magický meč, který může každou chvíli spadnout. Bylo fascinující, že se z ní ještě nestala troska. Pamatovala jsem si její smích. Divila jsem se, jak někdo takový může být šťastný…

A pak mi to došlo.

Calamity se zeptal. „Proč se tak najednou směješ?“

 

Zasmála jsem se, a zatřásla hlavou. „Smích je ctnost.“

„Cože je?“

Smála jsem se a držela se, abych se tu neválela po zemi. „Možná ne ten chichichichi smích a rozhodně ne ten buhahaha smích…ale takový ten vnitřní, který poníkovi dovolí přežít všechny neduhy a nešvary tohoto světa a neztratit tu…radost.“ Možná bylo trochu zvláštní nazývat to smíchem. Ale určitě byl ctností!

Znovu jsem se otočila k oknu. Najednou jsem všechno viděla v mnohem lepším světle, než pár dní zpátky.

Venku se opět zablesko. Uskočila jsem od okna s ohromným hrknutím v krku. Přísahala bych, že jsem viděla hlavu velkého růžového poníka, o velikosti ursy major, zírající na mě nad kopcem, a šklebící se.

***                 ***                    ***

„Seš připravená?“ Calamity zakřičel přes déšť.

Vlak přijížděl k Appleloose (staré Appleloose). Calamity a já jsme stáli na střeže pasažérského vagónu. Vítr nám vháněl déšť do obličeje a naše hřívy a ocasy vlály. Přikývla jsem.

Chytil mě předníma, zamával křídly a nabral správný vítr. Bouře nás odnesla z vlaku a Calamity začal máchat křídly a nasměroval nás k hřebenu, který obepínal celé otrokářské město.

Vítr s námi zamával a způsobil mi několik vrásek, neboť jsem se bála, že bychom spadli, ale Calamityho kurs byl pořád pevný a neoblomný.

Přistáli jsme…a já okamžitě zakopla a spadla rovnou do bláta.

Calamity se začal smát. Otřásla jsem sebou tak silně, že minimálně polovina bláta skončila na něm, a začala se smát také.

Pak jsme se zastavili. Ctnost nebo ne, bylo místo, kde bychom se smáli. A zrovna tohle to nebylo. Vylevitovala jsem dalekohled ke Calamitymu a vyndala si ostřelovačku, abych z ní odcvakla puškohled a podívala se na dřevěné budovy, vykolejené vagóny na náklad, kovové ???? uspořádané stavby a klece na otroky, které tvořily starou Appleloosu. Vlak akorát přijížděl do stanice.

Nebýt tmy z bouře a vyrušení vlakem, nikdy bychom se nemohli proplížit dovnitř. Skrz puškohled jsem viděla siluety strážných a hlídek a to všude možně, mezi budovami a klecemi nebo na střeše, kde měli dobrý výhled na všechny klece. V nich se skrývali otroci, krčící se před silným deštěm, samotní a opuštění.

Ucítila jsem, jak se zvedá již známý pocit vzteku.

„Calamity, počkáš tady. Já jdu tam dolů.

„Nešel sem až sem, abych tady byl zalezlej.“

Přilevitovala jsem k němu ostřelovačku. „Jsi moje krytí. A můj rychlý odchod, pokud by se to celé pořádně zkazilo. Tedy, pokud by sis nemyslel, že jsi lepší v otevírání zámků a já budu lepší střelec.“

Nebyl rozhodně nadšený, ale musel uznat, že mám pravdu.

Vyndala jsem Malého Macintoshe a ujistila se, že je nabitý a začala lézt dolů ze srázu. Nechtěla jsem tu zbraň použít. Ne, protože bych najednou začala zastávat postoj žij a nech žít, ale bylo to proto, že Macintosh nebyl vůbec, řekněme, tichý.

***                    ***                    ***

Byla jsem skoro u prvních klecí, když se najednou zablesklo a bouře osvítila celé okolí. Kdyby se tak nestalo, byla bych za pár okamžiků rozmetána na kusy. Protože se tak stalo, byla jsem pěkně v háji.

Miny.

Ti vypráskaní otrokáři nakladli všude kolem klecí miny. Déšť u některých smyl hlínu, takže jsem jasně viděla oranžové kovové talířky, které ve tmě matně svítily. Jistě jich tu bylo mnohem víc. Ale neměla jsem ani ponětí kolik, nebo kde.

Po mém výcviku u Jeřába jsem byla mnohem lepší v sebelevitaci. Ale dostalo mě to akorát k plotu. Byla jsem mnohem méně přesvědčená, že všechny otroky dostanu levitací do bezpečí.

„Hej, kdo je tam?“ zakřičel hlas z temnoty, otrokář. Asi jsem nebyla jediná, kdo viděl něco v záblesku světla. Kruci!

Skrčila jsem se a pohybovala se co nejtišeji, jak jen to šlo. Příčilo se mi nechávat otroky takhle čekat, ale potřebovala jsem více času. Pokud bych vystřelila, celé město by se na mě sesypalo. Pokud bych se ho snažila zneškodnit kopyty, tak by určitě zavolal pomoc, než bych ho stihla sejmout. Takže, místo toho, jsem se rozhodla schovat a zmizet v nejbližší chatrči.

Okamžitě jsem toho litovala. Chatrč byla velká jen několik pokojů a jeden v patře. Slyšela jsem dva poníky z toho pokoje nahoře, jak na to jdou a vydávají u toho hodně hlasité zvuky. Cítila jsem se jak trapně tak znechuceně.

Snažila jsem se nevydat ani hlásku a zkoušela jsem najít místo, kde bych se mohla schovat. Nechtěla jsem stát vedle těch dveří, jakmile stráž vejde dovnitř. Taky jsem začala prohledávat krabice kolem. Věděla jsem, že tohle byla krádež a ne nutné prohledávání, ale tihle poníci to ukradli jiným, takže jsem si řekla, že nemají k tomu moc co říct.

Se šroubovákem a sponkou jsem neušetřila jediný zámek, který jsem našla v pokoji vedle. Když jsem seděla uvnitř, našla jsem něco … jedinečného. Malou sošku. Sošku oranžového poníka se žlutou hřívou a ocasem, pózující v půlce kopu. Co mě zarazilo, bylo její znaménko, tři stejná jablíčka jako ty na mém Malém Macintoshi. Přilevitovala jsem si ji blíž, abych si přečetla popis na podstavci (Buď Silný!) a cítila, jak mnou proudí magická energie.

Nejsem si jistá, co se stalo ale…vlastně jsem se cítila silnější! Nejen fyzicky, ale i psychicky. Dala jsem sošku do batohu, skončila s prohledáváním a…

Dveře se rychle otevřely. „Tady jsi!“

Uskočila jsem a použila StaKoZaS, který vystřelil dvě rány do onoho otrokáře – jednu do hlavy a jednu do hrudi – než se ke mně stihl dostat, aby mě zpracoval svými ostnatými okovanými kopýtky.

Zvuk se rozlehl všude. Ti dva poníci nahoře v pokoji okamžitě přestali se svým dobrodružstvím a vyběhli ven a dolů po schodech. Jenom jeden měl s sebou zbraň.

PRÁSK!! PRÁSK!! PRÁSK!! PRÁSK!!

Malý Macintosh řval jako bouře. Otrokář s pistolí se nedostal k jedinému výstřelu. Přebila jsem tak rychle, jak jsem mohla. Do pytle Luny. Tak, byla jsem přímo uprostřed toho nejhoršího, v co jsem mohla doufat.

***                    ***                    ***

Ohnivý zášleh mě minul, hned jak jsem se skryla za kusem skály.

Plamenomet! Ten hajzl po mně střílí plamenometem!

„Mňam, cítím pečeného poníka k večeři,“ zařval otrokář s plamenometným sedlem. „Co si udělat nějakou grilovačku!?“ Opravdu jsem doufala, že mi jen chtěl nahnat strach a nebyli tak zdegenerovaní, aby jedli další poníky!

Zablesklo se. Nade mnou zařval hrom. Rozeběhla jsem se do krytu za bláznivě nazvaný vagón. Za mnou proletěl proud ohně a olízl mi ocásek! S trochou jekání jsem na něj začala dupat, dokud se neuhasil. Jau. Jau. Jau.

„Vylez, vylez, ať jsi, kde jsi!“

Sklonila jsem se, schovala se ještě víc a vytáhla konečně svou brokovnici. Malý Macintosh skončil svou kanonádu už před pěti otrokáři. Dva jednorožci měli s sebou brokovnice a to znamenalo, že se nemusím v blízké době obávat o munici.

Otrokář upalovač obešel roh a rychle na mě vykoukl. Tedy spíš na brokovnici, která ho poslala velice tvrdě na zem.

Rychle jsem vzala vše, co jsem potřebovala z jeho věcí, ale bojové sedlo jsem tam nechala. Neměla jsem na něj ani výcvik ani proporce a rozhodně jsem nepotřebovala další váhu navíc, která by mě zdržovala. Nervózně jsem se rozhlédla po dalších útočnících.

Celkem jsem zabila devět otrokářů a to včetně toho plamenometčíka a těch tří v té chatrči. Bylo to hodně, ale stále ne dost, aby to město nějak ohrozilo. Byla jsem překvapená, jak málo pozornosti střelba přitáhla. Částečně za to mohla bouře, která přehlušila některé zvuky a taky fakt, že všichni tihle otrokáři měli tak vysoké hloupé ego, že jim zabraňovalo utéct pro pomoc. Ale muselo to být i něčím jiným než jen hloupými otrokáři a špatným počasím.

Čím víc jsem válčila s otrokáři, tím blíž jsem se dostávala k jedné ohromné několikapatrové stodole v centru města. Zevnitř se ozýval hodně velký hluk a z oken svítilo světlo. Čím blíže jsem se plížila, tím víc jsem rozeznávala jednotlivé melodie muziky. Zkontrolovala jsem PipBuck, ale stará Appleloosa byla z dosahu jakékoliv rádiové stanice kromě stanice Sprite-botů. (Jak se jim podařilo pokrýt celou Equestrii jsem neměla ani tušení, ale patrně to bylo tím, že všichni roboti zároveň sloužili jako vysílače.) Tohle ale nebyla ta muzika. Kdybych vešla hlavním vchodem, určitě by to znamenalo mou smrt. Ale vplížit se dovnitř přes postranní schody do druhého patra se zdálo být bezpečné. Otevřela jsem dveře a zkusila se tam dostat, co nejtišeji to šlo, ale než jsem prošla dovnitř, vítr s dveřmi velice silně bouchl. Uskočila jsem ven, skrčila se a pak strčila hlavu dovnitř. Pokoj byl prázdný, tedy, nebyl tu žádný poník, naštěstí. Byl plný zničeného nábytku a starých skříní. V několika skříních byly zátky, patrony a balíky cigaret; v mém batohu jim bude líp. Nekouřila jsem a rozhodně jsem s tím nechtěla začít, ale mohla jsem je prodat Ditzy Doo, která by je prodala překvapivě velkému počtu kuřáků v nové Appleloose.

Dveře na druhém konci pokoje vedly k balkónu. Odtamtud jsem viděla velký široký salón, plný poníků, kteří pijí, hodují, hrají a sledují vystoupení na pódiu pode mnou. Balkón vedl kruhem nahoře kolem salónu a byl plný hlídkujících stráží. Soustředili se na chaos dole a ani mě nezahlédli. Zatím.

Počkat! Ten…ten hlas znám! Skrčila jsem se a prostrčila hlavu přes zábradlí, abych se podívala na zpěváka.

Velvet Remedy!

Poznámka: Level up.

Nová schopnost: Mocná telekineze (úroveň dvě) – Ztrojnásobila jsi váhu, kterou můžeš levitovat svou jednorožčí magií. Efekt se násobí první úrovní Mocné telekineze, která je potřeba pro tuto schopnost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *