Fallout: Equestria – Kapitola 11: Frakce

„Netušila jsem, že se najde někdo, kdo sem dobrovolně přijde. Tedy pokud by nehledal problémy.“

Originál napsala KKat

„Pryč.“

„Všichni z Manehattanu jsou… pryč. M-Mluvila jsem se svou nejlepší kamarádkou, Silver Spoon, přes chat v terminálu, když najednou vypadlo připojení. Má… má nejlepší kamarádka je mrtvá. Jen… jen ne… neleží někde mrtvá, ona je… V jednu chvíli se mnou mluvila o koncertě, na kterém byla minulou noc, a najednou byla pryč. Smazána.

Ří-říkají, že poníci v budovách Ministerstev mohli přežít… ale to zní skoro jako z pohádky. Shattered Hoof je víc jak dva dny klusem od Manehattenu a některé stráže říkají, že výbuch byl slyšet až sem. Zněl prý strašně nepřirozeně, cize… jako by to ani nebyl zvuk. Několik stráží doběhlo na nejvyšší kopec. Když přišli zpět, popisovali obrovský mrak nechutného zeleného ohně se zvláštním duhovým leskem a hromadou černého kouře, přesně tam, kde mělo být velké město.

A prý zasáhli i Cloudsdayle. A naše vlastní megakouzla už taky byla odpálená. Ale… ale ne… zaútočí zebry na Ponyville? Ale ten je přece malý! To přece neudělají, ne? Mu-musím varovat rodiče!

Možná se stihli dostat do Stáje ve Sladkojablečných sadech. Ach prosím, prosím, musí být přece otevřená! Minulý týden mi Silver Spoon řekla, že Stáj-Tech začíná plnit Stáje kolem Manehattenu, ale prý to měl být jen nácvik. Prý se nebylo čeho bát. To nemohli vědět…“

Vypnula jsem záznam. Zatímco běžel, stáhla jsem si do PipBucku pár dalších. Střípky audiodeníku tohohle poníka jsem nacházela po celé strážnici. Vyndala jsem sluchátko z brnění a zacvakla ho do PipBucku, takže jsem mohla poslouchat nahrávky jedním uchem, aniž bych všem prozrazovala svou pozici.

Calamity se vrátil z průzkumu a naznačil svým ocasem, že je cesta bezpečná.

Cesta přes Shattered Hoof byla rychlejší, než bych si kdy představovala. Nezdržovali jsme se žádnými zbytečnostmi a také jsme se snažili nezanechávat za sebou jakoukoliv stopu – a taky jsme nesbírali postradatelné věci (Udělala jsem výjimku u sejfu Ztrát a Nálezů, ale stopy jsem za sebou zahladila dobře a případný zloděj by předpokládal, že se sejf neotevřel od dob války.)

A co víc, tihle poníci vůbec nepředpokládali, že by do jejich pevnosti někdo mohl vniknout. Nejsem špion, ale na tohle ani nepotřebuji číst Zebří Skrývací Taktiky (Četla jsem tu knížku, když nám Calamity stavěl krytí z matrací.). Calamity nebyl tak dobrý a málem nás dvakrát prozradil, ale pokaždé jsme se dokázali ukrýt. Až se vrátíme zpátky ke Gawd, dám mu tu knížku, aby si ji přečetl. (Knížky se přeci dají číst vícekrát, ne?)

Vnitřek Shattered Hoofského zařízení byla jedna velká studená monotónní šedá – skoro jako údržba ve Stájích Dvě, tedy až na to, že zdejší zdi byly popraskané a že tu bylo jen slabé matné světlo od pár lamp pověšených na železničních hřebech zaražených ve zdech. Šedivé nebe venku vytvořilo z oken stařecké oči mrtvě zírající do chodeb. Někde dole hrála strašně smutná písnička z rádia – opět jsme byli v dosahu vysílání DJ Pon3ho.

„…Poníci v rychlíku, nemají rysy, obličeje ni cit,

Vzdalují se od míst, kde není ani slunce svit…“

Zvedla se ve mně vlna melancholie; zpěvákovi se podařilo vytvořit obraz Equestrie před válkou stejně truchlivý a temný, jako je dnešní pustina. Následovala jsem Calamityho a napadlo mě poslechnout si další ze záznamů deníku, abych ty pocity přebila, ale nejspíš by to jen vytvořilo míchanici něčeho ještě více depresivního.

„…hříbátka čekají na své narozeniny, aby oslavovaly a byly šťastné,

Vyrostly však příliš rychle; bez nadějí a představ je vše děsné…“   

***                    ***                    ***

„Ale kruci!“ zamumlala jsem si zamračeně a skočila jsem do stínu za ceduli („Tvrdá práce – Šťastná práce!“). Zírala jsem do dobře osvětleného pokoje nad námi. Uvnitř byl poník, který podle Gawdina popisu vypadal jako Smrťák. Seděl za stolem a četl si knížku (O užití drahokamů). Hlídal ho jeden strážný, ale pravděpodobně tam byli i další, které jsem zatím neviděla. Neexistoval způsob, jak bych se tam dostala tiše. I kdybych použila Stealth Buck, slyšel by otevírání sejfu, který byl sotva pár decimetrů od jeho uší.

„Čas pro plán B,“ pošeptala jsem Calamitymu. „Nějaké nápady?“

Calamity pozvedl obočí. „Jop, naládovat jich do dobytčáku a vodkopnót ze srázu.“ Trhla jsem sebou, když mi připomněl, jak jeden z jeho plánu dopadl.

„Mohlo bejt hůř,“ zašeptal s úsměvem. „Sem si jistej, že kdyby tady byla Velvet, šla by se jich slušno zeptat.“

Zavřela jsem oči. Sakra. Nemůžeme tady jen tak sedět a čekat. Čím déle tady budeme, tím větší šance, že nás někdo chytí. „Dobře,“ rozhodla jsem. „Uděláme to.“

Calamitymu se rozšířily oči. „Dělal sem si srandu!“ zasyčel.

Díky té sošce krásné klisničky se mi vrátila trocha telekinetické magie. Opatrně jsem Calamitymu dala ostřelovačku a karabinu. „Vezmi si je. Vrať se do té místnosti se starými lampami,“ řekla jsem mu a vzpomněla jsem si na místnost, která se nejspíš nepoužívala k ničemu jinému než k občasné rychlovce jednou za pár měsíců. „Půjdu je pozdravit.“

„A pokaď tě sejmou, co bude pak?“

„Prchnu jako vítr, pokud se to všechno nepovede, mám Stealth Buck. To by mě mělo dostat pryč. Pokud se začne střílet, nečekej na mě. Vrať se k Velvet.“ A pak jsem ještě dodala: „Prosím.“

Calamity se zamračil a mumlal si přitom něco o tom, jak se ne-pegas vytahuje, že jsou jako vítr. Pustila jsem si další část audio deníku, abych Calamitymu dala nějaký ten čas dostat se pryč. Hlas klisny z nahrávky zněl ze sluchátka docela vystrašeně.

„Komunikační síť je v tahu. Nesčetněkrát jsem zkoušela dovolat se mámě a tátovi, ale nespojilo mě to. Ze začátku to vypadalo, jako by síť byla přetížená, protože moje volání bylo neustále posouváno, ale pak to prostě celé zhaslo.

Nedovoláme se ani do jedné věže Ministerstva Morálky. Nikdo nečekal, že by Manehattenská odpověděla, ale že neodpoví ani Canterlot? Copak… by zebry mohly zničit Canterlot?! Co… co se stalo Princezně Luně??“

Slyšela jsem o Canterlotských ruinách, takže jsem znala odpověď. Zapnula jsem další nahrávku.

„Venku začalo pršet; ještě před chvílí bylo slunečno a jasno. Myslím si, že Pegasové smutní nad Cloudsdaylem.

Většina strážných odešla. Nechali mi kódy k otevření cel. Scoops řekl, že je to na mně. Nikdo nechtěl riskovat propuštění vězňů. Proč já? Já-já přece nemám být šéf!

Pokud to neudělám, tihle poníci umřou hlady. Ale pokud bych… někteří jsou Opravdu Zlí. Pár z nich dokonce otevřeně přiznalo, že pomáhali zebrám u Shattered Hoofského hřebene, kde se snažili zavraždit Princeznu Celestii. Pokud je pustím… co mi asi udělají? Co je horší? Nechat je tu umřít? Nebo je pustit ven do zraněné, trpící Equestrie?

Ne, ne, ne! Jsem jen inspektor. Nemám dělat takováhle rozhodnutí!

Mami? Tati? Silver Spoon? Co mám dělat?“

Nechápu, proč to poslouchám. Zvědavost? Nebo jsem tímto poslechem vzdala hold minulosti? Touha se něco naučit?

Ale co, na tom stejně nezáleží. Je čas jít.

***                    ***                    ***

„Jak ses sem dostala?“ Smrťák se zamračil a zíral na mě. Tři magické energetické zbraně mi mířily na hlavu (ačkoliv ten velký hrubý poník po Smrťákově boku vypadal, že by mě nejradši rozpáral vlastníma zubama).

„Já…“ kruci, mysli! Pozorovatel by nazval upřímnost ctností, ale občas je umění vylhat si vlastní jazyk z huby ctností taky. „…použila magii. Koneckonců, jsem jednorožec.“ Cítila jsem nával úlevy – znělo to dobře. Možná bych to spolkla taky, kdybych předem nevěděla, jak moc mi nejde kouzlení.

„Otázka zní: Proč?“

„Proč? Proč jsem přišla sem?“

„Ne, proč jsou hřebečci jiní než klisničky.“ Hlas šedého poníka byl plný sarkasmu. „Co myslíš?“

Koktala jsem, měla jsem si to všechno líp promyslet. „Já-já se chtěla…“ Hledala jsem inspiraci po celé místnosti, ale jediné, co jsem viděla byl zarámovaný ústřižek novin, celý zašlý věkem, s matným obrázkem krásné jednorožčí klisničky. („Sweetie Belle účinkuje na patriotickém koncertě v Shattered Hoofu“). Mrkla jsem a podívala se opět Smrťákovi do očí. „… k vám přidat. Všichni jste uprchlí otroci, že jo? Já právě vzala roha ze staré Appleloosy.“

Sotva jsem to dořekla, došlo mi, že mám na sobě Stájní brnění a vůbec jsem nevypadala jako uprchlý otrok. Smrťák mi věnoval pořádnou dávku zaslouženého podezření.

Pokud začnou střílet, jsem na místě mrtvá. Být malou a rychlou se hodí proti střelbě na dlouhou vzdálenost, ne proti okamžitému energetickému výboji, který z vás během chvíle udělá louži pudinku. A co hůř, s největší pravděpodobností by Calamityho čekal stejný osud. Pokud ho znám aspoň trochu, utíkání a skrývání není v repertoáru jeho běžné taktiky. Nezáleželo na tom, co jsem mu řekla, nejspíš by se do přestřelky brzy přidal.

„Něco ti povim holka,“ řekl Smrťák a vypadalo to, že se konečně rozhodl. „Uvidíme, jak si poradíš s běžnou pochůzkou. Dokaž, že jsi užitečná a popovídáme si znovu.“

Polkla jsem. Aspoň že na mě nezačal střílet. „Copak mám udělat?“

„Mám tu jeden dopis, který musím doručit. Není to daleko, jen do hřebenu Yellow Hill. Pochoďák tak na hodinku. Nechám tě stáhnout si mapu do PipBucku. Doruč ho, vrať se a uvidíme pak.“

Když mi podsunul zavřenou obálku přes stůl, napadlo mě, jestli se tam píše něco jako: „Zabij poníka, co nese tenhle dopis.“

„Jo a budeš potřebovat tuhle pásku na nohu. Gawdyna bude vědět, že tě má nechat projít.“

„Kdo?“ hrála jsem nevědomost, když jsem si brala pásku.

„Ta zkurvená grifka, která šéfuje naší uvítací párty. Je víc ke škodě než k užitku, ale šéfovi se zamlouvá, takže zůstává. Zatím.“

„Šéfovi? Copak ty nejsi šéf?“

Smrťák neměl trpělivost na dotazy, jako měla Gawd. „Frmole, jestli ještě něco cekne, začni jí trhat nohy.“

Na obličeji hrubiána vedle Smrtáka se objevil velký úsměv. Zmizela jsem rychle a bez jediné hlásky.

***                    ***                    ***

Nedošla jsem daleko, než se na mě pověsil jeden ze Smrťákových strážných. Pokynul dalšímu strážnému, aby ke mně přistoupil z druhé strany. Bez jakýchkoliv slov se ujišťovali, že odsud „dokážu vypadnout.“

Když jsme šli kolem malého pokoje, kde se skrýval Calamity, vyhrkla jsem tak hlasitě, jak jen mi dovolovalo minimální podezření: „Takže, pomáháte poníkům se dostat ven. Je to vaše oficiální práce? Jste eskorta?“

„Zmlkni,“ řekl Smrťákův strážný varovně, ale ten druhý odpověděl s nadhledem.

„Vlastně ne, jsem rozbíječ kamenů.“

Pozvedla jsem obočí. „Rozbíječ kamenů? Jaký je tvůj příběh?“

Zdál se přívětivý. „Otrokáři napadli můj dům. Můj bratr a já jsme se bránili, zatímco se moje žena snažila skrýt naše děti. Zabili mi bratra, sebrali mou milovanou Sugarplum a hříbátka a mě nechali chcípnout.“ Jak mluvil, změnil se mu výraz. Z jeho tónu byl znát smutek a zúžily se mu zorničky s každým mrazivým slovem. „Doplazil jsem se sem a hledal ochranu. Nejsem nájezdník. Nic takovýho nedělám. Jen pracuji s šutry a děkuji bohyním, že tu nejsem sám.“

Přikývla jsem. Co dalšího jsem měla dělat? V následujícím tichu jsem slyšela nedaleko hrající rádio. Písnička dohrála a DJ Pon3 začala se zprávami.

„…říkala jsem vám všem, abyste se vyhýbali Appleloose. Zdá se, že náš Stájník tu zprávu buď neslyšel, nebo se rozhodl ji ignorovat. Mám potvrzenou zprávu, že ta malá holka nakráčela přímo do Appleloosy a rozpoutala hotové peklo. Osvobodila tucet otroků, většina z nich byla hříbátka. Teď mohu s radostí ohlásit, že jsou v bezpečí. A teď trochu na smutnější strunu. Když se menší armáda otrokářů snažila získat své otroky zpět, naše hrdinka pustiny se obětovala, aby se všichni mohli dostat v bezpečí pryč. Takže tahle písnička je pro tebe, Stájníku. Nechť tě Celestie s Lunou omotají ve Svých ohonech…“

Zakopla jsem, ale nespadla. Má hlava byla šokována náhlým uvědoměním. To rádio mluvilo o mně. Znovu. Ti ubozí poníci, které jsem osvobodila, se zachránili. A já byla mrtvá! …No, tedy podle rádia. Pravděpodobně si svědci, kteří vše nahlásili, mysleli, že jsem zahynula při té havárii s vlakem. Buď to, nebo někdo, věděl, že je lepší zalhat.

Chtěla jsem se vrátit a slyšet zbytek. Třeba to z toho rádia i vymlátit.

„Pokračuj!“ vyštěkl Smrťákův strážný, jakmile jsem se dostala za něj. Popoběhla jsem zpátky, abych byla mezi nimi.

Podívala jsem se na strážného a zeptala se tentokrát jeho: „A jaký je tvůj příběh?“

Věnoval mi přísný pohled: „Vyhrál jsem své místo ve finále soutěže Ukopej toho otravného jednorožce k smrti.“

Takže jsme se vrátili k mlčení. Šli jsme trochu jinou, přímější cestou, než tou, kterou jsme předtím použili s Calamitym. V chodbě, kudy jsme šli, byla spousta dveří, které vedly do jídelny s amfiteátrem. Bylo tam staré podium se zdobenými špinavými závěsy, kde jsem si představovala účinkující Sweetie Belle, klisnu, která se stala první Vrchní klisnou Stájí Dvě. Pokoj byl plný stolů a laviček a několik nájezdníků zde jedlo nějakou polévku. Šel z něj hrozný zápach, který byl míchanicí rozkládajících se potravin a nemytých poníků.

Rozhodla jsem se rozptýlit se další částí deníku z PipBucku.

„Nebyla jsem dost rychlá. To mě mohlo napadnout. Žádný div, že ostatní strážní utekli tak rychle. Mělo mě napadnout, že celý Shattered Hoof uzařvou, jakmile si hlavní počítač uvědomí, že jsme odříznutí od vnějšku. Program prevence vzpoury a úprku. Když jsem se rozhodla propustit vězně z jejich cel, byli jsme všichni už dávno v pasti.

Vím, co se stává slabým. Mohu si jen představit, co mi udělají, až zjistí, že tu je s nimi zavřený i někdo z personálu.

Vzala jsem jídlo z ledničky ve strážnici a zavřela se v koupelně. Zavřela jsem ještě několik dalších dveří. S trochou štěstí si budou myslet, že tyhle dveře mají být zavřené taky. Protože pokud se budou snažit dostat dovnitř, určitě se jim to nakonec povede.

Mám jídlo tak na tři dny a hromadu vody. A trochu medicíny. Snad mi to bude stačit, než najdu cestu ven. Snad odejdou dřív, než si uvědomí, že tu jsem.“

***                    ***                    ***

Když jsme vyšli ven na dvorek, strážný se na mě vrhnul a přimáčkl mě ke zdi. „Chceš znát můj příběh?“ zavrčel. „Řeknu ti ho, byl jsem obchodník v karavaně, kterou měly chránit Gawdyny Pařáty. Chtěli nás podrazit a prodat otrokářům a ona je sejmula. Takže jak jsem se sem dostal? Ušila na mě boudu. Stejně jako my všichni víme, že ji ušila i na tebe.

Zatřásly se mi uši a cítila jsem, jak mě do zad tlačí kamenná zeď.

„Byl jsem jeden z těch poníků tam venku, který následoval Gawd. Ale nestaneš se dobrým obchodníkem, pokud nedokážeš vycítit změny na trhu. Dohodl jsem se se Smrťákem,“ informoval mě s jasným varovným tónem. „Gawd dává hlavu na popravčí špalek a věř mi, nechceš stát na špatné straně, když padá sekera.“

Ti dva se ode mě odklonili. Ten druhý pak ještě zamumlal: „Jasně, běž se teleportovat pryč.“ Nechali mě venku a zamkli za sebou dveře. Podívala jsem se okolo a napadlo mě, že stavení, jako je toto, budou mít zabudované tyče s ochranou proti teleportaci. Ne každý jednorožec to umí, ale oni s tím počítali.

Přišla jsem k několika matracím a schovala se. Pustila jsem si další audio deník, zatímco jsem čekala na Calamityho. Hlas byl tichý, skoro jako by se utápěl ve škále nadávek a křiku v pozadí.

„Došlo mi jídlo. Šetřila jsem, kde se dalo… myslím. Nemám tušení, kolik času uběhlo, ale myslím si, že tu jsem už týden. Minimálně čtyři dny. Když došlo jídlo, prohledala jsem odpadkový koš. Našla jsem pár ohryzků… byly hnědé, rozmačkané a chutnaly hrozně.

Vězni venku jsou na tom hůř. V zařízení bylo jídlo na méně než dva dny. Teď hladoví. Já-já je slyším jak… jak se dohadují, koho sní jako první! Ach ne, ne, ne. To přece neudělají! Ani v nejhorších nočních…

Její hlas byl přerušen výkřikem. Chaos v pozadí byl hlasitější. Slyšela jsem jak někdo křičí: „Naporcujte ji!“

„NE! Ach ne, ne, ne, ne! Já tohle nechci slyšet! Celestie, Luno, prosím! Já tohle nechci slyšet!“

***                    ***                    ***

Noc nás objala svojí temnotou a Calamity mě vezl k hřebenu Yellow Hill. „Takže proč vlasně pomáháme těm Smrťákovcům?“

„Pořád se snažím získat šanci, jak se dostat do sejfu. Pamatuj na Velvet.“

„Ayep,“ řekl. Chvíli jsme letěli tiše, když se znovu zeptal: „A kdeže to má jako bejt? Tady hore dneska nevidím absolótně nic.“

Lokaci jsem měla vyznačenou na PipBucku, ale nechtěla jsem zvedat nohu a podívat se. Nerada bych sebou třásla na letícím pegasovi. Místo toho jsem zapnula U.D.S. a podívala se na kompas.

Nic. Buď jsem zapomněla nastavit kompas k hřebeni, nebo jsme byli mimo kurz.

„Ksakru, přestřelil sem!“ Calamity zatočil. Pocítila jsem na sobě závan větru. Po otočce jsme spatřili hromadu mihotajících se světel. „To má bejt jako vono? Vypadá to jako hromada táborníků.“

Zkontrolovala jsem U.D.S. Konečně jsem viděla značku, svítila na rohu kompasu. „Ne, pořád jsme mimo kurz. Je to zpátky támhle.“

Calamity se neotočil. „Moment. Chci vědět, co to má jako bejt.“ Ubral výšku a chtěl se proletět nad světly. Když jsme se blížili, viděla jsem hromadu stanů, ohnišť a poníků. Jakmile jsme byli ještě blíž, viděli jsme černé a červené vlajky se stylizovaným bílým okem s rudou duhovkou ve středu.

Poníci dole byli ozbrojení a bylo jich opravdu hodně. Viděla jsem mezi nimi dva grify. Podle brnění to byli Pařátí žoldáci, ale měli červenočerné šátky s okem na krku. Rozhodně to nebyly Gawdyniny Pařáty. Jiná jednotka. V zadní části tábora jsem viděla řady otrokářských vagónů.

Calamity zamával křídly a trochu zasténal bolestí, jak nás vyzvedával výš. Snad nikoho nenapadne zvednout hlavu. „No, není tohle kopa zkaženejch jablek.“

„Calamity,“ zašeptala jsem, když jsem zaslechla Calamityho křupnutí. „Tvoje křídlo…“

„Jsem v pohodě. Ticho.“

Pokračovali jsme v letu. Nyní jsem pozorněji sledovala můj U.D.S. kompas. Hřeben Yellow Hill byl necelou čtvrt míli zpět k Shattered Hoofu. Všude kolem bylo hodně kopců, takže kdybychom letěli přímo, tábor bychom nikdy neviděli. Tentokrát jsem uviděla malou záři kurýrovy lampičky. Navrhla jsem Calamitymu, aby to přeletěl a nechal mě tam přiklusat samotnou z očekávaného směru.

***                    ***                    ***

Smrťák zaklapal kopýtky. Neřekla jsem ani slovo o Red Eyeově otrokářské armádě. „Dobrá práce,“ řekl nakonec. „Běž si odpočinout. Vypadáš jako grifí hračka. Přijď zítra. Budu pro tebe mít ještě jednu práci. Udělej ji a jsi u nás.“

Odmávl mě pryč. Tentokrát mě, k mému překvapení, nikdo nedoprovázel. Ušla jsem jen pár metrů po chodbě, když se Smrťák sebral a odešel spolu se všemi strážemi. Odešli každý v jiném směru. Nechal za sebou otevřené dveře.

Zastavila jsem se. Sejf nebyl hlídaný. Tohle bylo… moc jednoduché. Jasan, stoprocentně to bylo moc jednoduché.

Aktivovala jsem Stealth Buck.

Sejf byl náročný, ale s mými schopnostmi to nebylo těžké. Cvaklo to, uvnitř byla jen kniha.

Dala jsem si ji do tašky a akorát jsem ho zavřela, když se Smrťák se svou ochrankou vrátil a rozhlížel se. Kdybych nebylo kouzla, určitě by mě viděl. Smrťák šel kolem stolu zprava, jeho hrubiánský bodyguard šel z druhé strany a uzavřeli mi únikovou cestu. Nezáleželo na tom, jestli mě vidí, nebo ne – narazí do mě a budou vědět, že tu jsem! Když se blížili, vyšplhala jsem na stůl.

Dva další strážní, jeden z nich byl ten bývalý obchodník, se zastavili u dveří. Otočila jsem se na stole, skrčila se a byla jsem připravena se proplížit mezi nimi, když jeden z nich zavřel dveře.

Luno mě vojeb Měsícem.

Pomalu jsem se otočila. Smrťák se zastavil a pozoroval sejf.

„Myslíš, že to vzala?“ zeptal se bývalý obchodník. Moje srdce skončilo někde v žaludku.

„Hm, myslím, že naše malá zlodějka udělala vše, co po ní Gawdyna chtěla.“ Smrťák se usmál. „Tím líp. Ať se grifka uvaří ve vlastní šťávě.“

Otočil se k ochrance. „Uvědom ostatní. Red Eyeovy jednotky jsou připraveny zaútočit na Shattered Hoof za zítřejšího úsvitu. A my máme za úkol zajistit, že jim nikdo nebude dělat potíže dostat se dovnitř. Je čas podívat se na velkého šéfa osobně.“

Tak tohle bolelo. Smrťák se dohodl s otrokáři? Pozval sem Red Eyeovy jednotky, aby zajaly všechny poníky, které měl chránit? Taková zrada skoro kopírovala Gawdyny Pařáty, ale v mnohem větším měřítku.

Smrťák se napřímil za stolem a praštil kopytem o stůl, takže jsem musela zvednout své, aby se mě nedotkl. Cítila jsem, jak se mi potí čelo, když jsem tu tiše balancovala.

Smrťák se posunul, aby sebral knížku O užití drahokamů svými zuby. S hrůzou jsem si uvědomila, že na ní stojím. Zvedla jsem zadní nohu přesně na čas. Namáhavě jsem držela balanc. Celé mé tělo bylo malátné z nedostatku spánku. Snažila jsem se najít jakékoliv místo, kam bych dala kopýtko, než spadnu.

Dveře se rychle otevřely. Spadla jsem na zem přesně ve chvíli, kdy dovnitř vběhli dva zemní poníci. Smrťák skočil zpátky na všechny čtyři a jeho knížka spadla na zem.

„Pane, omlouváme se za vyrušení, ale máme tu vetřelce!“

Smrťák zíral na oba dva poníky. „Malý jednorožec, holka, asi takhle velká?“ zeptal se bez emocí a zvedl kopýtko.

„Ne, pane. Tenhle je pegas!“

Měsícem!

PipBuck mě uvědomil, že neviditelnost brzy vyprchá. Neměla jsem na výběr. Zvedla jsem se a těsně se proplížila mezi nimi. Pak jsem zmizela otevřenými dveřmi.

***                    ***                    ***

Doklopýtala jsem se k naší schovávačce. Calamity už tam na mě čekal, schovaný pod matracemi. „Musíme vypadnout. Viděli tě. Mám tu knížku, mizíme!“

Vznesli jsme se během chvilky. Viděla jsem na něm, jak moc je unavený. Nelíbila se mi zátěž, kterou kladl na své zraněné křídlo. „Musíme zpátky ke Gawd a pak se vyspíme. Ať se děje cokoliv, musíme spát!“ Neměl námitky, ale bylo jasné, že ho to křídlo ničí.

Pustila jsem si další audio deník. Tentokrát už klisna nešeptala, ale sotva jsem ji slyšela přes řev v pozadí.

„Kruci, vědí, že jsem tady. Měla jsem noční můru, kopla jsem do koše a oni to slyšeli. Brzy vyrazí dveře.“

Slyšela jsem, jak někdo na druhé straně křičel sliby plné mučení.

„Je jasné, co se chystají udělat. Chtějí, abych to věděla. Ale já je nenechám.

Tahle malá blbá pistolka mě přeci jen zachrání. Pažbou jsem rozbila zrcadlo. Bude to bolet… ale pokud to udělám rychle… nebude to bolet dlouho.“

Žádná další nahrávka nezbyla.

Z temnoty se nám zjevila Křižovatka R-7. Calamity tvrdě přistál, naprosto vyčerpaný. Poníci na nás namířili své magické energetické zbraně ze všech směrů. Gawd vystoupila z davu. „Vítejte zpět. Začala jsem se o vás dva bát.“ Prohlédla si nás. „Máš tu knihu?“

Třasavě jsem přikývla. „Mám. Ale než se na ni podíváš ty, chci si ji přečíst já. A taky bys měla něco vědět.“

Gawd zvedla obočí. „Hm?“ zeptala se.

„Smrťák to ví. Nechal mě ji ukrást. Slyšela jsem něco o tom, že tě chce podusit ve vlastní šťávě.“

Gawd si sedla. „Jsem ohromena. Nemusela jsi mi to říkat.“ Pak se na mě podívala. „Co z toho vlastně máš?“

Kolébala jsem se. „Je toho víc, ale vše ti řeknu, až se tu s mými přáteli prospíme. Tady, pod tvou ochranou.“

Gawdyna se zakřenila, její jizva se na jedné straně trochu zakroutila. „Dobře. Dohodnuto.“ Pak natáhla pařát: „Ale zatímco budete spát, chci tu knihu.“

Přikývla jsem. „To, co s ní chci, mi stejně nebude trvat dlouho.“

Gawd nás nasměrovala k jednomu dobytčímu vagonu. Když jsem vstoupila dovnitř, spadl mi kámen ze srdce, neboť jsem viděla Velvet Remedy, jak leží na posteli z drobet zetlelého sena. Bavila se s nějakým dalším poníkem a dávala pozor na třetího, který měl zadní nohu zabalenou v něčem, co kdysi byl jeden z našich cenných obvazů. Zajímalo mě, kolik nám toho zbylo, pokud vůbec.

Velvet Remedy vyskočila a věnovala nám jeden slabý, ale jasný úsměv. „Kde jste se toulali? Na vyhlídce?“

„Ayep. Něco takového,“ odpověděl Calamity.

„A co jsem to říkala o tvém křídle!“ Velvet Remedy zahnala Calamityho do rohu vagonu, který se pravděpodobně stal její lékařskou klinikou. „Musím se ti na to podívat a vyměnit obvazy!“

Zatřásla jsem hlavou v kombinací obdivu a touhy a šla za ní. Byla jsem tak utahaná, že jsem ani nedokázala ocenit její nádherné boky. Našla jsem si trochu sena, které vypadalo špinavě, ale měkce, schoulila se a vyndala tu knížku. Prohlédla jsem si záznamy, které sahaly až léta dozadu. Ty nejnovější se mi zdály podezřelé. Cokoliv Smrťák plánoval, očekávala jsem, že s tím bude mít tato knížka co do činění. Starší záznamy, značně vybledlé, nemohly být pozměněny, aniž by vypadaly očividné. Alespoň ne zemním poníkem. (Přistihla jsem se, že přemýšlím, jak by vypadalo znaménko padělatele.)

Bylo snadné najít záznam, který jsem hledala:

Někteří místní farmáři začali odporovat. Vyzbrojili se z jedné z karavan, která tudy šla minulý měsíc. Jeden z nich dokonce střílel na nájezdníky, které jsem poslal na východ. Pana Topaze to nezajímá, prostě chce jen další kameny. Takže si myslím, že je čas, abychom těm kamenným farmářům ukázali, kdo je tu šéf. Zítra vyšlu pár chlapců k Bellovým, udělají z nich varovný příklad. Řekl jsem jim, ať to vypadá hodně efektně, aby to všichni ti poníci řádně pochopili.

Zaklapla jsem knihu s větší telekinetickou silou, než jsem myslela, že ve mně zbylo. Kniha se proletěla na druhou stranu, práskla do zdi a spadla. Teď už se mi nechce spát, nejradši bych si to nakráčela zpátky, narvala Malého Macintoshe Smrťákovi do huby a zmáčkla spoušť.

Místo toho jsem vstala, vzala knížku a odešla si popovídat s Gawd.

***                    ***                    ***

„Takže, co teď?“

Gawd se odklonila od knížky a věnovala mi pohled přes její stůl.

„Teď? Teď jdi spát. Zítra si popovídáme u snídaně, ale teď jsi volná. Zítra už budou všichni strážní vědět, že můžete jít. Udělala jsi práci. Ústní smlouva je pořád smlouva a já necuknu.“ Gawd se zamračila. „Škoda. Tak dobrého doktora bychom tu potřebovali.“

Tohle jsem slyšet nechtěla. „A co ty?“

„Co, co já?“

Ukázala jsem kopýtkem na tu knížku. „Co budeš teď dělat?“

Gawd zamručela a vstala. „Pan Topaz mě najal, abych ochránila Shattered Hoof a jeho poníky od případného nebezpečí. Není těžké si domyslet, že tím nebezpečím je nyní Smrťák.“ Píchla do knížky svým pařátem. „Tohle nemohu přehlédnout. Věděla jsem, že Smrťák plánuje něco nekalého, ale tohle je opravdu síla.“

Trochu moc, napadlo mě. Skoro jako kdyby to Smrťák ušil tak, aby se to zarylo Gawdyně pod pírka. Řekla jsem jí to.

Zasmála se, trochu hořce, ale pořád s humorem. „Myslíš si, že to nevím?“

Mělo mě napadnout, co plánuje. A zajímala mě další věc. „Co bys dělala s tímhle místem, kdybys byla šéf?“

Podívala se na mě.

„Shattered Hoofu, myslím. Co bys dělala?“

Pomalu skoro hláskovala. „Nejsem šéf. Nebudu jím. I kdyby byl Smrťák tuhý. Řídí to tu Pan Topaz a já jsem vázána smlouvou.“

Správně, pomyslela jsem si, když jsem přikývla. Ale co kdybys nebyla?

***                    ***                    ***

Velvet Remedy ke mně přistoupila, když jsem se vrátila do dobytčáku. Byla jsem unavená, ale stejně se mi zalíbilo, že ke mně přistoupila.

„Takže, ta grifka nás nechá jít?“

Přikývla jsem. Velvet Remedy se zdála být překvapená. „Musíme tu přespat. Potřebujeme to…“

„Trvám na to. Calamity svému křídlu hodně ublížil, jak tu všude lítal. Potřebuje čas na vyléčení.“

Bolestivě jsem sebou trhla. Velvet Remedy změnila téma něčím, co moje nevyspalá mysl zhodnotila jako prudkou náhlost.

„Littlepip, měla jsem tu jednu velmi zajímavou konverzaci, zatímco jste byli pryč krást.“

Slabě jsem si povzdychla. Tohle jsem slyšet nechtěla.

„Vidíš támhle toho hřebce?“ zeptala se a ukazovala na nějaký tmavý tvar, pravděpodobně na spícího poníka. „Jmenuje se Kazatel.“

Přikývla jsem a vzpomněla si, že o někom takovém mluvila Gawd.

„Říká, že sem přišel, aby šířil slovo Bohyně, mimo dosah Red Eye.“

Napnula jsem uši. Nyní měla Velvet moji plnou pozornost. „Slovo Bohyně?“ zeptala jsem se. Způsob, jakým mluvila, mi dal najevo, že nemluvila o Celestii ani Luně.

Velvet přikývla. „Říkal, že Bohyně k němu mluví ve snech už od doby, co byl ještě malý hřebeček.“ Její tón naznačil, že její prognóza nezahrnuje duchovno.

Nechtěla jsem s tímhle rozhovorem přestat tak rychle. Podívala jsem se přísně na Velvet a zašeptala: „Možná má pravdu.“ Její oči se rozšířily nedůvěrou. Dřív, než mohla otevřít pusu a protestovat, jsem řekla: „To tě nikdy nenapadlo, jak se ti otrokáři dostali před náš vlak? Zajímalo by mě, jestli byl použit nějaký druh… no… telepatické magie.”

Strašně moc jsem chtěla zajít do Tenponské Věže a na všechno se DJ Pon3ho zeptat. Zdálo se, že měl opravdu dobrou, i když trochu nepřesnou, síť informátorů… nebo nějaký hodně dobrý magický artefakt, který mu dával pohled na celou zemi. Chtěla jsem si s ním vyměnit informace. Zjistit, co ví. Byla tu hádanka a mně pořád ještě chybělo hodně kousků. Jestli někdo nějaké má, bude to DJ Pon3.

Velvet Remedy pomalu trávila můj komentář, když promluvila znovu. „Tedy, pokud to je pravda, dává to zbytek věcí, o kterých Kazatel mluvil, do mnohem více zlověstného světla.“ Zavedla mě do rohu dobytčáku a zašeptala. „Podle Kazatele se Bohyně rozhodne mluvit jen s velmi málo poníky…“

Přistihla jsem se, jak pochybuji. Rozhoduje? Jsou tu snad nějaké hranice pro ty takzvané Božské schopnosti?

„…A ten poník Red Eye, k němu prý promlouvá nejvíc. Ačkoliv, Kazatel si není tak jistý, jestli Red Eye…“ Velvet Remedy zastavila, aby našla správná slova, „…chápe její zprávy správně. Zdá se, že si to vždycky nějak překroutí.“ Velvet se nelíbilo, jak věc podala, ale já vše pochopila.

„Buď to,“ pokračovala, „nebo prostě jen neposlouchal. Tak jako tak, Kazatel tu je, aby šířil „Pravou Víru“ Bohyně. Mimo vliv Red Eye a jeho bandy otrokářů.“

Vzpomněla jsem si na ten tábor plný vojáků, sotva pár hodin klusu mimo Shattered Hoofské teritorium. Kazatel se nedostal daleko.

Se svou další otázkou jsem zaváhala. “A co je to ta Pravá Víra?” Na tohle jsem se opravdu nechtěla zeptat Kazatele přímo. Jasně, dostala bych odpověď, která nebyla plná Velvetiných předsudků, ale za cenu hromady kázání. A byla jsem příliš unavená na to, abych na to byť jen pomyslela.

„Cituji: Uctívejte Mě, Ctěte Mě a já vás pozvednu a staneme se Jedním, Spojeným pode Mnou.“ Velvet Remedy si určitě vytrpěla dlouhé hodiny s touhle větou. Už chápu, proč se Gawd bála dalšího Kazatele.

Přikývla jsem. „Je tu hromada sena, která volá mé jméno. S Gawd budeme mluvit zítra u snídaně, a potom jsme volní.“ Ještě jsem si ale nebyla jistá, jestli se mi chce odejít.

Pustila jsem si poslední audio log, než jsme šli spát. Tentokrát bylo bouchání na dveře mnohem více rytmické a hlasitější. Znělo to, jako by používali nějaký kus nábytku jako beranidlo. Slyšela jsem, jak se dveře víc a víc prolamují.

Klisnin hlas byl slabý a mluvila jako kdyby zpívala nějakou trhlou písničku.

„Slyším, jak ťukáte, ale nemůžete dovnitř!

Slyším… ano, já vás slyším… ty jo… Já tu vlastně mám hromadu těchhle deníků a jediný, kdo je kdy uslyší, budete vy, svině. Seru na vás! Na každého z vás!

Můj…

Ty jo… Co jsem to…?

Však víš, vždycky jsem si říkala, že mám ráda červenou… Cák, cák, ťuky ťuk! Hej, Silver Spoon… nabarvíme město na červeno! Nebo aspoň … však víš… aspoň koupelnu…

Ach ano, jen ťukejte, bastardi!

…červená neladí s mým Znaménkem. V pohodě, je to stejně jen malá kravina na boku. Doopravdy, korunka s diamanty? Co to má sakra znamenat?

Totiž, chápu ty diamanty. Celestia ví, že jsem jich zkontrolovala fakt hodně… Nejlepší jsem posílala skoro roky. Ha! To je další věc, co nedostanete! Ha… ha ha… tak jako nedostanete mě!

Moje… moje jméno je Diamond Tiara a vy kurvy mě nedostanete! Já… utekla pryč!

Totiž… fakt jako koruna? Co to má jako znamenat?

Ha ha haaa! Nedostaneeeteeee měééééé!

Nemůžete….

…nemůžete…

…mě…“

Poznámka: Level Up.

Nová Schopnost:  Tichý Cval – Ovládla jsi techniku tichého pohybu, která ti dovoluje pohybovat se rychleji a zůstat potichu. Můžeš se Plížit s plnou rychlostí bez jakéhokoliv omezení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *