Fallout: Equestria – Kapitola 3: Výuka

„Knihy! Četla jsem jich na tohle téma několik.“

Originál napsala KKat

Úsvit!

Nikdy jsem neviděla slunce. A bylo by slušné říct, že se mi to stále zatím nepodařilo, ale ta síla jeho světla jen drobně stíněná tenkou vrstvou mraků, byla o mnoho jasnější a teplejší, než ta stará hučící světla ve Stájích Dvě. Vzduch kolem vypadal v tom světle docela neobvykle, jakoby mimo svou zdravou barvu. Vše bylo tak zářivé. Viděla jsem zrnka prachu a popela, jak se vznášela po pokoji (zajímalo by mě, jak nezdravé muselo být jejich vdechování), a poprvé jsem doopravdy poznala, jak velké je to tam venku.

Nejradši bych se schovala pod okno.

Zatímco jsem přesvědčila své nervy a přinutila se vstoupit do toho (velmi, velmi velkého!) světa tam venku, připomněla jsem si, co jsem našla v té zamčené truhle včera v noci. Ztratila jsem na tom dvě sponky, ale stálo to za to! Uvnitř truhly byly ty nejkrásnější šaty, které jsem kdy viděla. Tolik motivů, tak měkká látka a ty barvy – elegantní a ladné – i po tak dlouhé době byly šaty stále jemné a krémově nadýchané na dotek. Byly jako sen. Bohužel sen pro někoho jiného, někoho většího než jsem já.

Nadšení a zklamání se ve mně míchalo ve stejném množství. I když jsem je nemohla nosit (ne bez velkých úprav), byla to ta nejkrásnější a nejveselejší věc, kterou jsem viděla od té doby, co jsem opustila Stáj. Velice opatrně jsem je zabalila a vložila do batohu.

Pamatujíc si na toho odstřelovače, otevírala jsem dveře butiku svou magií, skrytá za převrhnutým stolem. Malý vstupní zvonek vesele zacinkal a dovnitř se dostalo tlumené světlo. Do místnosti se vlily zvuky z venku – pískot ptáčků a vzdálená tekoucí řeka, a čerstvý vzduch vyčistil zatuchlinu uvnitř.

Opatrně a pomalu jsem opustila svůj úkryt a podívala se ven. Postapokalyptický Ponyville byl jen jednou velkou hnijící kostrou, která zbyla z kdysi malebného městečka. Mezi polorozpadlými domy hnily odpadky a nepotřebný bezcenný bordel a všude byly nakreslené graffiti a groteskní nebo sprosté malůvky. Graffiti nebylo pouze venku. Nájezdníci „vyzdobili“ svým uměním i vnitřek butiku. Na prahu dveří jsem se otočila a podívala na linky nepravidelných barevných písmen na zdech plných rouhání a nectnosti a pak jsem se opět rychle podívala zpět na zem, zatímco jsem se znechuceně otřásla. V ranních paprscích slunce se objevilo několik mrtvých umučených koček pověšených na stropě jako dekorace. Spala jsem přímo pod třemi z nich!

Nedobrovolně jsem udělala jedním zadním kopytem krok zpět.

PÍP.

Co to bylo?

PÍP.

Otočila jsem se, abych spatřila napůl zakopaný oranžový disk hned kousek u dveří. Pulzovalo na něm malé červené světlo. PÍP. PÍP. PÍP.

„ZAVŘI DVEŘE!“ zakřičel hlas odnikud. Zněl plechově a strojově, ale byl plný naléhavosti. V mé hrudi hrklo, skočila jsem dovnitř a tvrdě přirazila dveře zpět.

Vnější exploze vytrhla dveře z pantů a vyhodila je i se mnou zpět do pokoje! Proletěla jsem skrz potrhanou plátěnou dělící stěnu, zatímco mě kouřící dveře přeletěly. „Jauvajs!“

Víc mě to šokovalo, než bolelo, když jsem se zvedala zpod dveří. V uších mi zvonilo. Past. Tak proto mě ti nájezdníci nenapadli ve spánku. Nechali mi tam dárek.

„Rychle. Přicházejí další,“ rozuměla jsem s velkými obtížemi tomu hlasu. Mé uši slyšely, jako kdyby byly zacpané vatou.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se, zatímco jsem otočila hlavu, abych magicky vytáhla svou opakovací brokovnici. Byla jsem silně znepokojená skutečností, že už má v sobě jen jednu patronu, ale pokud se ve dveřích objeví nějaký nájezdník, zhodnotím ji jako žádnou jinou.

Odpověděl mi velice odlišný hlas. „No tak, no tak, pojď blíž, ať jsi, kdo jsi!“ Hlava nájezdnice se objevila ve dveřích s šíleným úsměvem a něčím v zubech. Vypadalo to jako kovové jablko. Trhla hlavou, to jablko přeletělo přes celý pokoj až ke mně, ale v tlamě jí zůstalo malé kovové kolečko.

Hlavou mi probleskla dávná vzpomínka: Jako malá jsem chtěla vstoupit do třídy školy ve Stáji, když se objevil starší poník a hodil na mě vodní balónek. Přiletěl, napíchl se na můj roh, praskl a zmáčel mě i mé úkoly. „No tak, nebuď tak smutná, holobočko! Jen jsem ti chtěl pomoct. Kdo ví, třeba budeš mít jako znaménko terč!“ Starší poník se smál, utekl do třídy a nechal mě na chodbě, zatímco ze mě kapala voda a smutek.

Dalo mi to lekci: Pokud na tebe někdo něco hodí, nenech se tím trefit. Nenech to trefit se ani někde blízko, neboť se to může rozprsknout. Brokovnice zachrastila o podlahu, jak jsem se soustředila na vyhození toho kovového jablka ven ze dveří. Granát částečně vytrhl rám dveří, když vybouchl. Prach a třísky na mě vyletěly a dostaly se mi do očí. U mých kopýtek něco zacinkalo. Podívala jsem se, zamrkala, dostala tak špínu pryč, a spatřila ten malý zvoneček, který tady přistál a zacinkal.

Mé oči bolely a musela jsem pořád mrkat, abych je trochu pročistila. Opatrně, zatímco jsem opět zvedla svou automatickou brokovnici, jsem se podívala na dveře. Velice obtížně jsem viděla přední nohu nájezdníka za hranou dveřního rámu, stála naprosto nehybně. Během vteřiny jsem zalevitovala stolem a vytvořila tak malou provizorní barikádu, která blokovala polovinu chodby, a skryla se za ní. Rychle jsem vysunula hlavu a podívala se, jestli byl nájezdník ještě při vědomí.

Té noze chyběl zbytek poníka.

Chvíli mi trvalo, než jsem spatřila zbytek jejího potrhaného těla, naštěstí mrtvého. Sesunula jsem se zpět za barikádu a cítila mnou procházet něco naprosto neznámého. Právě jsem někoho zabila!

***                    ***                    ***

Plížit se ven z Ponyvillu bylo otřesné.

Brzy jsem si uvědomila, že jsem dlouho opomíjela můj Univerzální Detekční Systém. Jakmile jsem znovu začala svůj U.D.Systém používat, bylo pro mě daleko jednoduší zjistit, kde se nachází nájezdníci a jak se jim vyhnout. Ačkoliv se mě aktivně snažili najít, neprokázali se být dobrými stopaři. Použitím mé magie na shození poštovní schránky přes ulici nebo rozbitím prázdné lahve o komín o několik yardů dál se ukázalo být velice dobrou metodou jak je vyrušit a dostat se přes ně pryč. Už jsem byla skoro u posledního domu, když na mě ten ostřelovač začal znovu střílet. Poslední střela mě škrábla do boku a odstartovala závod spalující bolesti a tekoucí krve. Naštěstí, zranění vypadalo hůř, než ve skutečnosti bylo a dokonce i moje chabé léčitelské umění bylo dostatečně k zastavení krvácení a obvázání zranění.

Ukryla jsem se v malé rokli pod stromy, a snažila se popadnout dech. Někde v dálce jsem opět zaslechla tu muziku. Kručení mého žaludku bylo mnohem hlasitější, což mi připomnělo, že jsem nejedla už skoro jeden celý den. Magií jsem si vytáhla jedno jablíčko ze sedlového batohu, zatímco jsem otevřela jednu z mých plechovek.  Samozřejmě, že se mi nepodařilo nic dalšího než jen trochu usrknout, neboť mi PipBuck ukázal kmitající červenou tečku na mém U.D.Systému. Nepřicházel z nájezdnického města, ale z oblasti přede mnou, z hlubokého lesa. Samozřejmě. Něco dalšího mě chtělo sejmout. Pustiny mě prostě nenáviděly.

Zacvakla jsem plechovku, postavila se, čímž jsem opět rozproudila bolest ve zraněném boku. Zvedla jsem brokovnici, stále s jednou střelou, a napnula uši.

Mé okolí bylo tiché. Dokonce i muzika byla pryč. Pak se začalo ozývat slabé bzučení. Přitáhla jsem si zbraň na úroveň očí a soustředila se na konec hlavně, když jsem ji zamířila na červenou značku na mém U.D.Systému. Nejprve jsem neviděla nic. Pak jsem to spatřila. Malá ošklivá létající bytost, nafouklá a komická, vznášející se mezi stromy. Uviděla mě taky, a ihned na mě vystřelila malou ostnatou šipku. Minula mě (téměř, zavrtala se mi do hřívy).

Zamířila jsem, ale vyčkávala. Ta svinská věc byla příliš malá, a mohla nevyzpytatelně uskočit, takže jsem neměla téměř žádnou šanci ji trefit. Nedovolila jsem si vyplýtvat mou jedinou střelu, takže jsem udělala tu druhou nejlepší věc. Uskočila jsem ke stromu a připravila se k cvalu.

Objevila se další značka na mém U.D. Systému, následovaná prskáním, skřípáním a škrundavým zvukem, jiným, než jaké jsem kdy slyšela. Červená značka blikla a změnila se na novou, kterou můj PipBuck označil jako „přátelskou“.

„Je mi opravdu velice líto, co se stalo tam v Ponyvillu, ale ten nájezdník ti nedal jinou možnost. Zabil by tě.“ Byl to ten samý mechanický hlásek, který na mě zakřičel to varování, čímž mi zachránil dnes ráno život.

S kombinací úlevy a zmatku jsem se dívala na sprite-bota letícího k mému úkrytu.

„Kdo jsi?“  (Co jsi? Byla ta první otázka, která mi málem opustila hlasivky, ale uvědomila jsem si, že by to mohlo být sprosté)

„Přítel.“ Zdvihla jsem obočí. „Dobře, taková malá známost. Prostě někdo, kdo ti nechce nijak ublížit.“

A po krátké pauze dodal: „Říkej mi Pozorovatel.“

Věnovala jsem Sprite-botovi jeden kritický pohled. „Pozorovatel, dobře…“ Vylezla jsem zpoza stromu a začala jsem hledat místo, kam spadlo moje jablko, poté, co jsem ho upustila. Neodkutálelo se nijak daleko, bylo vedle té létající bytosti. Spatřila jsem svítící hromádku růžového popela. „To děláš ty?“

„Bloatspriti. Výsledek kombinace paraspritů a Taintu. Sám je nemůžu vystát. Rád jsem pomohl.“

Zvedla jsem magií svoje jablko. „Díky. A ještě jednou díky, že jsi mě varoval před tou … věcí v zemi.“

„Mina…“

Zamrkala jsem. „T-ty chceš moje jablko?“

Sprite-bot se zasmál. Bylo divné slyšet umělý hlas smát se. „Ne, tak se to jmenuje. Ta výbušnina v zemi se jmenuje mina. Vybuchne, když jsi blízko.“ (pozn. překladatele – v originále je ta zbraň nazvána mine, což v angličtině znamená i mé. Proto se LittlePip divila, když vzala svoje jablko a chtěla si kousnout, že jí ho chce ten stroj vzít)

„Ou.“ Kousla jsem do jablíčka. „To je blbý jméno pro zbraň.

Sprite-bot se znovu zasmál. Trochu mě to znervóznilo. Pak, zcela nesmyslně, jsem se přistihla, jak se směji také. „Opravdu jsem si myslela, že chceš to jablíčko. Klidně bych se rozdělila, pokud bys chtěl, ačkoliv nevím, k čemu by ti bylo, protože nemůžeš jíst.“

„Co?“ i když byl hlas bez jakékoliv emoce, sprite-bot velice dobře předstíral zmatení.

„Ty přece nejíš. Jídlo. Jsi robot, nemáš pusu.“

Už potřetí se sprite-bot neuvěřitelně zasmál. „Jasně, ty myslíš toho sprite-bota.“ No, aspoň jsem nebyla jediná, koho tahle konverzace zmátla. Byla jsem víc zmatená, než kdy před tím. „Ten sprite-bot nejsem ve skutečnosti já. Já jsem někde jinde. Jen jsem se naučil, jak tyto věci hacknout a využívat je ke komunikaci. A k dívání se kolem.“

Začínalo mi vše docházet. „A ta muzika…“

„Ježkovy voči, né. Vypnul jsem tu odrhovačku, jakmile jsem se do něj dostal. Nemáš ponětí, jak je ta muzika stará.“ Pak ještě ten hacker-ve-sprite-botovi dodal. „Na dnešní dobu.“

Dochroustala jsem jablko. Žaludek se najednou cítil o moc lépe. Stejně jako moje nálada, poté, co jsem konečně měla trochu civilizovanou (i když drobet neobvyklou) konverzaci.

„Ou, už nám nezbývá moc času. Podívej, je pár věcí, které budeš potřebovat, jestli chceš přežít. Zbraň (nebo alespoň o dost víc munice pro tu, kterou už máš), brnění, trochu tréninku a výuky … a co je nejdůležitější, musíš si získat nějaké přátele.“

Brnění, by nemělo být tak těžké, ačkoliv se mi příčila myšlenka nosit věci po nějaké mrtvole. Avšak,  pokud by nebylo jiného zbytí… Jsem venku sotva den a už jsem šla několikrát po tak tenkém ledě, že jsem se málem utopila. Možná bych se mohla proplížit zpět na most a obrat ta těla tam.

Zbraň? Pokud mě myšlenka na brnění od mrtvého znepokojovala, myšlenka někoho zabít mi způsobuje infarkt. A přátelé?“ Neměla jsem na ně štěstí ani jako hříbě ve Stájích. Jakou šanci jsem měla v tomhle světě, kde záchrana před nájezdníky a otrokáři nevyslouží ani obyčejné děkuji? Pokud tohle bylo nutné k přežití, nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu.

„Co myslíš tou výukou?“

Sprite-bot se na chvíli odmlčel. „Zkusím vystřelit do tmy a budu doufat, že se trefím. Ty máš ráda knížky, viď?“

„No, ano, já…“

„Je tu jedna skvělá kniha pro poníky cestující skrz Equestrijské pustiny. Jsem si jist, že jedna kopie je v Ponyvillské knihovně. Dej mi vteřinku…Fajn, označil jsem ti to na PipBucku.“

Ve strachu jsem otevřela oči. „Ponyvillská knihovna. Myslíš to místo, odkud jsem teď sotva utekla? Město plné nemocných pošuků? Chceš mě zabít?“

„Podívej, musíš někomu věřit.“

Vzpomněla jsem si na Monterey Jacka. „Proč bych ti měla věřit? Nikdy jsem se s tebou nesetkala, skrýváš se za mluvící rádio!“

„Fajn, co si takhle vzpomenout na tu já-tě-zachránil část? Kdybych tě chtěl zabít, proč bych to dělal?“

Ten Pozorovatel měl pravdu. Než jsem stihla cokoliv říct, sprite-bot se otřásl, zaskřípal a začal znovu hrát tu svou muziku. (Mix mnoha harmonik a trubek.) Líně odlétl pryč a vůbec mi nevěnoval pozornost, jako bych tam nebyla.

***                    ***                    ***

Ponyvillská knihovna byla ve stromě. Nikoliv v domečku na stromě, ale doslova ve stromě. Masivní, uzlovitý strom byl větší než většina okolních budov, a vyrostl přímo uprostřed města. Určitě se jednalo o magický projekt. Jižní strana stromu byla spálená na uhel. Na opačné straně bylo ještě pár živých větví s listy. Kolem stromu byla spousta prostoru bez jakékoliv šance na krytí.

Jakákoliv naděje, že by moje štěstí z Carouselského butiku vydrželo až sem, zmizela, jakmile jsem se podívala na nejvyšší balkón a konečně jsem spatřila toho ostřelovače – zemního poníka s mocně vyhlížející puškou. Odstřelovačka byla přimontovaná k zábradlí na velké dvojnožce, což dovolovalo nájezdníkovi namířit kamkoliv chtěl. Jediná bezpečná cesta, jak se tam dostat byla zezadu, kde dveře a kus listí blokovaly výhled.  A vevnitř se určitě schovávali nějací nájezdníci.

Pomalu a velice opatrně jsem se plížila ke stromu z jediného směru, který neznamenal okamžitou smrt, zatímco se mi třásly nervy a to až do chvíle, než jsem se dostala ke dveřím. Co nejrychleji a nejtišeji jsem vklouzla z Ponyvillu… rovnou do poníkovského pekla!

Všude byla těla! Ne jako ta na mostě, kde poníci padli v bitvě. Tihle poníci byli mučeni, popravováni a vystaveni na obdiv! Jedno tělo nějakého chudáka bylo napíchnuté na stropě, hlava a kopyta odseknutá, maso a vnitřnosti vyříznuté a odhrnuté na stranách, aby tak mohly být odhaleny jeho bílé kosti. Hlavy a údy byly pověšené na řetězech jako slavnostní dekorace. Hnijící tělo jedné růžové klisny s fialovou hřívou bylo roztažené po poličce s knihami, přikované železničními hřeby. Dva měla zaražené v očích. Na druhé stěně bylo pomalované a nařezané torzo s vnitřnostmi vytaženými ven jako dekorační fáborky.

Krev a další tekutiny byly všude, kapající ze stropu, namalovaná na zdech v určitých tvarech graffiti, které se tak stalo určitým zvráceným způsobem odporné a kruté. Mezi poličkami bylo vyvěšených několik starých válečných plakátů. Některé z nich nájezdníci přemalovali, například přes (Čtení je magické) nakreslili hrubou avšak přesvědčivou skicu výbuchu megakouzla. Jiné (Nejkrásnější poníci mají nejkrásnější mysl!) bylo přemalované pornografickými pózami. Knihy byly spálené na uhel. Podlaha byla pokryta prachem a špínou. Ten zápach byl nesnesitelný.

V pokoji dominovaly tři klece, dvě velké čtvercové a jedna menší visící ze stropu, která však byla dostatečně velká, aby pojmula poníka. Zajatci – špinaví, zbití a zneužití – byli naskládáni vevnitř, kopýtka svázaná dohromady potřísněnými provazy. Dva zajatci v nejbližší kleci se na mě prosebně podívali a moje srdce soucitně zabolelo.

Oči se mi rozšířily, takže jsem je musela zavřít a zkousla jsem své kopýtko, abych nezačala křičet. Pomalu jsem ustupovala ke dveřím, kuckala jsem, nedýchala jsem dobře, tenhle vzduch jsem už nechtěla dýchat za žádnou cenu!  Horor z místnosti mě zaplavil a topil. Vytáhla jsem kopyto na stranu těsně rychle, jinak bych si ho pozvracela. Zápach sotva natráveného jablka se smísil s pachem pokoje a donutil mě se ještě chvíli dávit.

„Prosím,“ zašeptal jeden z poníků, bojící se zvednout hlas, „pomoz nám.“

Tohle bylo mimo jakýkoliv horor! Tlačila jsem na své oči víc a víc…pak jsem je otevřela stejně jako se vlna naprostého rozhodnutí prosekne přes jakýkoliv odpor.

„Prosím…pomoc!“

Tohle nebyl hlas, mechanický a polapený v nějaké smyčce přicházející z nějaké dálky radiovým signálem. Tohle byli živí poníci, stáli tu přímo přede mnou, a potřebovali mou pomoc. A pokud ještě jednou zaskučí o pomoc, budu ve stejném průšvihu jako všechny ty mrtvoly tady.

Vytáhla jsem šroubovák a sponku a hned jsem začala pracovat na nejbližším zámku. S malým kliknutím se dveře železné klece konečně otevřely. Vevnitř byli dva poníci, svázaní a ležící ve své vlastní špíně. Došel mi nepříjemný fakt, že nemám čím jim přeříznout jejich pouta. Pokusila jsem se je osvobodit svou magií, což mi vyšlo u prvního poníka, neboť lano bylo nasáklé krví, takže jsem ho mohla roztrhnout, ale u toho druhého to nešlo, neboť byl svázán až příliš pevně.

„My…myslíš to vážně?“ zeptal se první poník, zatímco vstal a třásl se. „Jsem volná?“

Přikývla jsem a podívala se na ostatní. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak se dostanu k těm nahoře. „Pokud bys mi mohla pomoct s …“

Poník zbledl a zatřásl hlavou. „Ach ne, nemohu tu zůstat ani o trochu déle, ale vezmi si tyhle věci. Podařilo se mi je ukrýt…“ trochu hrábla do kupky bláta na zemi u stěny a vytáhla starý špinavý pytel s jejím celým majetkem. Plechovka nakrájených mrkví, krabička s předválečným koláčkem a hrstkou zátek. Zlomilo mi to srdce.

„Ne, nech si to, budeš to potřebovat víc…“ zastavila jsem se, podívala se na jednu patronu do brokovnice, která se skrývala v té hrstce zátek. „Vlastně, vzala bych si tenhle náboj. Děkuji!“ magií jsem otevřela brokovnici a vložila jsem do ní další patronu. Teď jsem měla dvě.

Klisna už stačila vše znovu zabalit, skousl svůj pytlík a okamžitě odběhl ke dveřím a zmizel. Krátce jsem se za ni pomodlila k Celestii a soustředila se na záchranu ostatních. Ten druhý poník, který zatím neřekl ani slovo, couvl, když jsem si všimla jeho krvavé podlitiny na boku. Co to jen ti nájezdníci udělali!?!

Porozhlédla jsem se kolem a zjistila tak tvar celého pokoje, kromě toho jsem se snažila vytěsnit ty odporné doplňky kolem. (Nad vstupními dveřmi byla stará freska bílého alicorna – Celestie? – neobvykle velká a majestátní, vedle ní se vznášela kniha, křídla byla roztažená nad duhou hříbátek, která se smála a dychtivě poslouchala čtený příběh. Nejenže byli poníci přebarvení obrázky z krve, ale také byly zničení od nožů a dalšího násilí, freska byla používána jako cvičný terč pro všechno od kulek po hozené exkrementy, a nyní byla potřísněná vším možným.) Pokoj měl zvláštní tvar, balkóny a další chodby byly větvené (doslova) do všech směrů. Slyšela jsem nájezdníky z vedlejších pokojů a podle místní výzdoby nebudou jejich nože daleko.

„Budu hned zpátky,“ zašeptala jsem slib. Pak jsme se přiblížila s levitující brokovnicí k nejbližším dveřím.

Uskočila jsem zpět, jakmile se dveře otevřely mým směrem. Prošel jimi nájezdník, zastavil se a zíral na mě. Jeho srst byla tmavě černá, měl na sobě podomácku vyrobené brnění a jeho hříva byla značně zanedbaná. Na bocích měl dvě pouzdra, jedno na malou zbraň a druhé na nůž, jehož konec byl nabroušený nazubato a vypadal jako malá pilka, takže způsobená zranění jsou pak mnohem větší. Všimla jsem si s naprostým zhrozením, že jeho znaménko je vlastně osekané torzo.

Nájezdník se vzpamatoval rychle, otočil hlavou a vytáhl v zubech malou zbraň (copak bude mačkat spoušť jazykem nebo co?) těsně před tím, než mi StaKoZaS pomohl narvat obě dvě patrony do jeho ksichtu. Necítila jsem žádnou lítost, když se jeho hlava změnila do špagetové omáčky přelité přes okamžitě mrtvé tělo. Já nezabila poníka – tihle nájezdníci se vzdali jakéhokoliv práva na tento titul! To nebyli poníci, byla to monstra, které bylo třeba odstranit. A Celestie mě chraň, pokud to neudělám. Neuvědomila jsem si to až doteď, ale byla jsem blázen! Ďábel tohoto místa se mnou třásl a odhalil tak moje nitro … a to nitro zuřilo!

Vzala jsem mu nůž i tu pistolku a položila prázdnou automatickou brokovnici vedle ke stěně. Ta menší zbraň nebyla tak silná jako brokovnice, ale byla plně nabitá – šest střel v otáčivém válečku. A to bylo dobré, protože nebyla ani ta mizivá šance, že by ty výstřely nepřilákaly další nájezdníky.

První tři nájezdníci přiběhli do hlavní části knihovny v podstatě ihned, jedna klisna křičela peprné nadávky. StaKoZaS mi pomohl vystřelit tři rány na její hlavu. První dvě minuly, ale ta třetí si našla domov v jedné z jejích odporných červených očích a poslala ji dolů. Druhý poník na mě začal střílet svou malou pistolkou (no teda, oni fakt střílejí se svými jazyky!), ale kulky trefily jen dveřní rám. Jedna střela trefila můj batoh, ale nezasáhla tělo.

Skrčila jsem se a pohnula hlavou, takže revolver namířil do chodby. Vystřelila jsem dvě rány na druhého poníka, ale moje PipBuckové zaměřovací kouzlo se obnovovalo a bez něj jsem mohla stejně tak mířit na strop. Přesto se nájezdník přesunul jinam, zatímco používal jednoho zajatce jako štít. Takové nečestné chování jen přililo olej do mého zápalu vzteku. Postavila jsem se do chodby a podívala se na toho třetího, který byl až na druhém konci hlavního pokoje.

Třetí nájezdník snížil hlavu, v zubech držel tágo na biliár a vyrazil proti mně.

Mrkla jsem. „Vážně?“ Udělala jsem krok zpátky. Poník proti mně běžel naplno, ale těsně u mě se konec tága zarazil o rám dveří a poníka zastavil. Vystřelila jsem poslední patronu bez zaměřování přímo do jeho krku. Ani jsem na tuhle blízkost nepotřebovala StaKoZaS.

„Neměli byste být trochu chytřejší? Vždyť žijete v knihovně!“

Zatímco tělo dopadlo tvrdě na podlahu, krvácející z rány na krku, všimla jsem si, že ten nájezdník se zbraní mířil přímo na dveře, kde jsem byla. Rychle jsem uhnula na stranu, než vystřelil, a ihned jsem zakřičela, když jsem ucítila kulku v boku. To bolí! Daleko víc, než bych si kdy myslela, že bude.

Padla jsem proti zdi, zanechávajíc za sebou krvavou šmouhu, když se mi podlomila kolena a já padla k prahu. Bolest sžírala můj bok a vzrůstala skoro s každým nádechem. Slyšela jsem klapot nájezdníkových kopyt, jak opatrně přichází ke mně. Snažila jsem se soustředit svou magii na zavření dveří, ale tělo tágového poníka leželo v cestě.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Byla to kuchyně. Na stole bylo tělo nějakého děsného stvoření obklopeného noži. Nájezdník s nasekaným torzem ho nejspíš připravoval k večeři. Lednička a plotna. Bylo tu naskládaných několik knih, ale všechny byly staré, zničené a nečitelné. (Začala jsem mít pochyby, že by zde mohla existovat nějaká kniha vcelku, jak řekl Pozorovatel.)  Pak jsem se konečně podívala na věc, v kterou jsem doufala, že tu bude. V jednom rohu za několika kovovými krabicemi s municí byla na zdi malá žlutá krabička se symbolem růžového motýlka: Lékárnička! Dvojité štěstí: Ta krabička byla stále zamknutá. Bylo na ní několik zářezů od nožů, jak se do ní chtěli nájezdníci dostat. Stále by mohla mít nějaké věcí na ošetření, možná bude mít i léčivý lektvar!

Ale nejprve jsem musela zabít toho nájezdníka a byla jsem zraněná od kulky. Připlížit se k těm nábojovým krabičkám by znamenalo projít přes otevřené dveře. Znovu jsem se podívala kolem a znovu jsem soustředila svou magii i přes všechnu bolest.

Když se objevil nájezdník, přivítal ho roj letících nožů letících k jeho obličeji. „Heh!!“ otočil se a snažil se utéct. Nože ho ale minuly nebo se zasekly o jeho brnění bez jakéhokoliv efektu. Se zbraněmi na krátko mi to šlo ještě hůř než se střelnými. Ale zdržela jsem ho na dost dlouho, abych se mohla dostat k těm nábojovým schránkám. Znovu při mně stálo štěstí. Zatímco jedna schránka měla patrony ve velkých krabičkách, v té druhé byly náboje pro můj revolver.

Nájezdník strčil hlavu do kuchyně a volal: „Už ti došly nože, slečinko! Proč prostě nevyjdeš ven? Slibuji, že tě nechám zemřít rychle, možná.“

Hlava se podívala mým směrem a jeho oči se rázem rozšířily. Nevím, jestli se díval do těch mých nebo do hlavně revolveru. StaKoZaS byl opět v plné síle a tenhle bastard nedostane další šanci použít znásilněné a zbité zajatce jako štít.

***                    ***                    ***

Jeden další mrtvý nájezdník teď, otevřená lékárnička a léčivý lektvar potom. Přiklusala jsem tiše zpět do hlavní místnosti, se zoubkovaným nožem levitujícím po mém boku. Vlezla jsem do té otevřené klece a přesekla jsem pouta. „Jdi. Jsi volný, běž někam do bezpečí.“ Během okamžiku jsem si vzpomněla na toho ostřelovače a rychle jsem jí řekla, kudy se proplížit ven. Tiše přikývla a začala se plazit ven. Přesunula jsem se do další klece.

Co jsem uviděla, mě znechutilo. Poník zde byl zavřený spolu s hnijícím tělem. Poník fňukal ze spánku a svůj ocas měl otočený kolem mrtvého těla, které měl u sebe jako plyšového medvídka.

Na rozdíl od ostatních těl, u tohohle jsem nemohla říct, jak zemřelo, neboť nebylo roztrhané ani rozřezané. Tělo už nemělo většinu své srsti a z kůže zbyla jen trhanice červené a šedé, pomalu odpadávající pryč. Oči byly otevřené, suché a zírající do špatných směrů. Zuby byly hrozně žluté a z hřívy a ocasu zbylo jen pár proužků. Z boku lezly divné, masité výrustky. Původně jsem si myslela, že to je nějaká mutace, ale pak mi došlo, že to jsou křídla! Tohle byl pegas. Bez peří vypadaly divně, spíše odporně.

Vykřikla jsem, byl to křik strachu z plna hrdla, když se to tělo zvedlo a sedlo si, oči chvíli zíraly kolem, než se zaměřily na mě. Tohle byl zombík!

Zombík se na mě podíval, pak zkusil vstát, jen aby spadl na stranu, neboť jeho kopyta byla svázaná provazy, jako u všech ostatních. To… ona se na mě žalostně podívala.

Zkoušela jsem něco vymyslet. Kromě několika nedokončených myšlenek se objevila jedna, která zněla nejlépe a byla pravděpodobně i nejlogičtější: „Odvaž tohoto krásného zombíka, ať se na tebe nenaštve.“

Polkla jsem a sklonila se, abych mohla odseknout ty provazy. „Zůstaň a nehýbej se.“ Podívala jsem se jí do očí a hned se musela podívat jinam. Jedno oko se zase koulelo jinak. Její dech páchl. „Ták, teď když tě nechám jít, tak mi nejez mozek, jinak si o tom nepěkně promluvíme.“

***                    ***                    ***

Osvobodila jsem oba zajatce, včetně zombíka a oba utekli pryč bez jakékoliv nabídky pomoci či jediného slova (ačkoliv, ten zombík se na mě usmál, což bylo…poněkud nepříjemné). Zkoušela jsem vymyslet, jak se dostat do té visící klece, když se objevili další dva nájezdníci. Jeden z nich byl jednorožec se strachem nahánějící puškou. Skočila jsem pod schodiště, když nájezdník začal pálit. Zbraň vyloudila strašlivou kakofonii střel a celá místnost se zaplnila kulkami, prachem a letícími třískami.

Aspoň už konečně vím, pro jakou zbraň jsou ty velké zásobníky v kuchyni.

Počkala jsem, než ho uslyším nabíjet, pak jsem zrychlila do pokoje k němu, abych se s ním střetla a soustředila magii … ne na mou zbraň, dokonce ani na jeho, ale na knihovnu za ním. Svit mého rohu byl větší a jasnější, dokud nezvedl nabitou pušku a nenamířil mi s ní na hlavu.

PRÁSK!  

Knihovna spadla rovnou na něj a poslala ho do bezvědomí. Útočná puška padla na zem v záplavě padajících knížek. Na zem ale spadlo ještě něco, něco co bylo před tím na poličce. Odkopla jsem knížku, která na to spadla, a našla jsem starý zaprášený dvojitý předválečný dalekohled. Nejprve mě trochu trklo, jak je velice nezvyklé mít něco takového v knihovně – pokud ten někdo, kdo ho sem dal, neměl opravdu hodně špatný zrak – ale pak jsem se donutila rychle zmizet.

Neviděla jsem, kam utekl ten druhý nájezdník. Přidala jsem útočnou pušku do mé vzrůstající kolekce a dalekohled vzala s ní. Podívala jsem se na balkón, a přemýšlela jsem, jak ho využiji ke skoku na klec visící ze stropu. Pokud bych se tam nahoru dostala, myslela jsem si, mohla bych odtamtud skočit. To by mě dostalo natolik blízko, že bych pak viděla, co dělám, zatímco bych otvírala zámek.

Druhý nájezdník se vyklonil na zábradlí se zlým pohledem v obličeji. Vyndal nahoru nábojovou krabici a pak ji přetočil. Víko se otevřelo a vypadlo pět oranžových disků přímo dolů do knihovny.

PÍP! PÍP! PÍP!

PÍP! PÍP!

PÍP! PÍP! PÍP! PÍP!

PÍP!

PÍP! PÍP! PÍP!

PÍP! PÍP!

A sakra!

Rozeběhla jsem se tak rychle, jak jen moje malé nožky dovolily, přeskočila jsem tělo tágového poníka a skryla se pod stolem v kuchyni, který jsem převrhla magií a použila ho tak jako štít. Pořezaný radigátor padl na zem s masitým bouchnutím.

Za mým štítem vybuchl ohňostrojj světla a ohně.

***                    ***                    ***

Když jsem spatřila zbytky, co zbyly z hlavního pokoje, trocha čerstvé krve mi dopadla na hřívu. Podívala jsem se nahoru a uviděla jsem rozprsklé zbytky poníka z klece nahoře. Ach, Celestie ať shnijou v pekle!

Víc odhodlaná než kdykoliv před tím, jsem svlékla těla nájezdníků (tedy z toho, co z nich zbylo) z jejich zbrojí. Zbroje byly z rozřezaných cárů, ale s trochou snahy udělám z těch lepších částí něco, co mě bude chránit víc než mé oblečení ze Stájí. Výsledné brnění nemělo žádné kapsy, takže jsem musela vydolovat svou kombinézu z batohu, abych se dostala k většině mých nástrojů, ale byla to férová výměna.

Oblékat se do něj bylo příšerné. Kopýtka jsem měla černá od krve jen od toho, jak jsem s tím pracovala, každý centimetr byl pokryt ve spečené krvi a mase mrtvých poníků. Málem jsem se přestala kontrolovat a odhodila jsem tu hroznou věc. Nandala jsem si to, můj žaludek zaprotestoval, ale neměla jsem co vyzvracet.

Naposled jsem se podívala kolem, když jsem si všimla, že mám ještě trochu času. Nájezdník nahoře si očividně myslel, že jsem mrtvá. (Já bych mu to skoro odpřisáhla.) Prohledání mrtvol mi přidalo do batohu trochu munice navíc. Revolver od toho prvního nájezdníka byl ve velice špatném kondici a navíc byl teď nenavratitelně poškozen explozí. Několik poníků sbíralo i zátky od flašek, což mi připadalo naprosto pitomé. Nevzala jsem ani jednu. Lednička v kuchyni měla v sobě trochu jídla: uvařené maso radigátora, pár špejlí s grilovanou zeleninou a něčím, co PipBuck identifikoval jako maso bloatsprita, krabičku s předválečným koláčem (protože není nic zdravějšího než sníst dvě stě let staré jídlo) a lahev s vodou, která vypadala jako nabraná z té bahnité řeky. Vzala jsem vše kromě vody a koláče, evidentně byl ten nájezdník s usekaným torzem spíše kuchař než zabiják. Když jsem se znovu zamyslela, podívala jsem se na ingredience toho koláče (bylo tam tolik konzervantů, že váš žaludek bude stále stejný i po sto letech, kdy se vaše kosti budou válet v prachu!) a vzala ho také.

Nájezdník byl v hlavní místnosti a prohlížel si svou práci, když jsem se vrátila z kuchyně. Podíval se na mě (a na mou zvětšující se zásobu zbraní), otočil se a běžel pryč po schodech. Vydala jsem se za ním, s revolverem levitujícím vedle mě v magickém mraku stejné barvy jako můj svítící roh.

Proběhl dveřmi o patro výš. Trvalo mi jen chvilku, než jsem se k nim dostala také, ale zastavila jsem se před nimi. Pokud bych byla na druhé straně já, čekala bych za dveřmi, připravená useknout hlavu jakémukoliv nájezdníkovi, který by vběhl dovnitř. Teď když se role vyměnily, nehodlala jsem udělat tu samou chybu.

Scénář změnil až brekot nějakého hříbátka uvnitř. „aach! Pomoc!“

Stojíc na straně, kopla jsem do dveří a otevřela je. Nikdo nezaútočil, tak jsem skočila dovnitř a hned se zastavila.

Pokoj začínal mnoha zničenými knihami na jedné straně a končil velkým oknem mířícím na balkón na straně druhé. Byl vyzdoben stejně odporně jako všechny další, ale tenhle měl uprostřed několik spacích matrací. Vedle otevřeného okna byla malá klisnička příliš malá na to, aby měla nějaké znaménko. Ležela na matraci pokryté krví tak hodně, že byla skoro celá černá. Klisnička byla opakovaně bitá a znásilňovaná a na jejím boku, kde by se nějaké znaménko mohlo objevit, měla spáleniny

Její pouta byla na zemi vedle, přežvýkaná. Mezi ní a mnou stál nájezdník s dalším neočekávaným návštěvníkem: Zombíkem! Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že přiletěla balkonem a (kdybych mohla alespoň na chvíli věřit, že existuje ještě nějaký kladný cit v tomhle světě) že to byla ona, kdo překousal pouta klisničky. Nyní byla proti stěně se šrámem od sekery na krku.

Malá část mého mozku trvala na tom, že se musím dozvědět, jak ten zombík dokázal vyletět nahoru s takovými křidýlky bez peří. No, a jestli tohle byla záhada, tak nechci vědět, co ji drží naživu (dejme tomu) při její špatné fyzické kondici.  

Z mých myšlenek mě vyrušila přítomnost nedalekého stolu. Popelník s kouřící cigaretou mi napověděl, jak přišla ta klisnička k popáleninám. Vztek mě naplnil do takové míry, že se mi zdálo, jako by mi chtěl vytlačit oči a explodovat. Vedle popelníku byly dvě již známá kovová jablka ležící na (jen drobet popálené) knížce se stylizovanou poníkovskou lebkou na obalu. Druhá kniha, která ukazovala revolver skoro stejný, jako ten můj, podepírala jednu nohu stolu. Vedle ní bylo několik pastelek a svačinová krabice toho hříbátka. Usmívající se bílá jednorožka s krásnou levandulovo růžovou hřívou zírala dozadu na logo Stáj-Techu. Bylo divné, když něco vypadající tak nevinně bylo na tomhle místě.

Mé oči se podívaly na toho zemního poníka se sekerou v tlamě. Na chvíli jsem ho jen nenáviděla. Kolem bylo ticho, tedy kromě občasného fňukotu toho hříbátka.

Když se mi vrátil hlas, překvapila mě má vlastní slova. „U Celestie, ty jseš tak blbej. Je těžké říct poníkovi, aby se vzdal, když máš v tlamě sekeru, že ano? Možná, kdybys tyhle knížky aspoň chvíli četl, místo abys je jen ničil, mohl bys pak přijít s plánem, který by tě od téhle situace mohl zachránit.“ Granáty levitovaly pryč ze stolu a pohnula jsem s nimi mezi nás. „Situace, kdy ti jednu tuhle krasotinku narvu do zadku!“

Nájezdník přitlačil sekeru ke krku zombíka, dost, aby to začalo řezat maso, které prasklo, a pomalu se posunulo k čepeli. Jeho tělní tekutiny, které možná kdysi byly krví, spatřily světlo světa. Zombík ani necouvl ani nezaječel, ale to hříbátko udělalo oboje.

„Fajn. Zabij ji.“  Revolver se objevil hned vedle granátů. „V tom případě nebudeš mít nic, čím bys vykryl tuhle kulku.“

Viděla jsem, jak nájezdník přehodnocoval svoje možnosti a nelíbilo se mu, k čemu došel. Upustil sekeru a zakňučel „Já nechci umřít!“ a vyběhl ven na balkon, aby vyskočil.

StaKoZaS vystřelil čtyři střely přímo do jeho zadku. Byl to žalostný způsob smrti.

Podívala jsem se na hříbátko a na zombíka a nasupeně jsem se usmála. „Ještě tam jeden zůstal. Hned budu zpátky.“

Otočila jsem se a šla po schodech do horního balkonu k odstřelovači.

***                    ***                    ***

Lépe vybavená a daleko víc sebevědomá a se srdcem pořád stejně naplněným ohněm spravedlnosti, jsem se právě opatrně dostala z Ponyvillu.

Přímo přede mnou jsem spatřila mohutný altán obklopující mramorový památník poníka v bojovém brnění a s mečem v tlamě. Altán byl docela čistý a bez grafitti…a jak jsem ho sledovala dalekohledem, viděla jsem i proč. Travnaté pole kolem bylo plné radigátorů. Můj U.D. Systém byl plný červených značek, jak jsem se plížila blíž.

Vytáhla jsem mou novou odstřelovačku a pár jsem jich sundala. Jejich maso, jak jsem se čerstvě dozvěděla, bylo bezpečné, když se uvařilo (na rozdíl od jiných zdrojů jídla v Equestrijské pustině). Vrátila jsem pušku zpět do pouzdra (další „dárek“ od ostřelovače), vytáhla jsem zoubkovaný nůž a připlížila jsem se ke kořisti.

Na PipBucku se mi objevilo upozornění. Podívala jsem se a zjistila jsem, jak se jmenuje ten altán: Macintoshův válečný památník.

Zvědavost mě nutila jít blíž. Dávala jsem si pozor na radigátory a dostala se blíž, abych si mohla přečíst nápis mým dalekohledem.

„K památce Big Macintoshe, hrdiny z Bitvy o Shattered Hoof, a jeho ušlechtilou oběť pro celou Equestrii.“

Když jsem sklopila dalekohled, všimla jsem si ještě něčeho jiného. Betonový kruh vystupující ze země, zhruba polovinu cesty mezi mnou a altánem, s poklopem dostatečně velkým, aby jím prošel poník. Vzpomněla jsem si na včerejší noc a nastavila jsem na mém PipBucku první rádiové vysílání v seznamu.

„…z těch proklatých jablečných stromů nedaleko stájí, a není na tom moc dobře. Je nemocný. Příliš nemocný, aby se hýbal. Ukryli jsme se v cisterně nedaleko starého památníku. Dochází nám jídlo i zdravotnický materiál. Prosím, pokud nás někdo slyší, pomozte nám… Zpráva se opakuje…“

Vyndala jsem revolver a opatrně sledovala radigátory. Pomalu jsem se blížila ke vstupu do tanku. Byla jsem už skoro u cíle, když se objevila jedna příšera a vyběhla na mě, otevírající svou tlamu plnou velmi ostrých zubů. Dvakrát jsem vystřelila do jeho tlamy. Naneštěstí, to nebylo dost, aby ho to zabilo. Ale aspoň to tu bestii donutí si příští útok dvakrát rozmyslet. Zvuk, bohužel, přilákal další. Nechala jsem revolver revolverem a soustředila jsem svou magii na otevření poklopu k žebříku a skočila dovnitř, a hned ho za sebou zavřela.

***                    ***                    ***

Poté, co odezněl můj vztek, jsem si uvědomila, že jsem vyčerpaná. V dozvuku bitvy v knihovně se celé mé tělo třáslo námahou. Mé nervy se třepaly z adrenalinového šoku. Snědla jsem bloatsprití špejli a podívala se na malou podzemní místnost ještě jednou, než jsem se usídlila v patře dvoupatrové postele vykopané ve zdi. Snažila jsem se nemyslet na kostru hřebce pode mnou. Kostra jeho otce byla u dveří. Pořádný lok z mé lahve zahnal poslední stopy žízně. Byla skoro prázdná, budu muset šetřit.

Znovu jsem se vrátila k té chvíli, kdy jsem sešla dolů poté, co jsem se vypořádala s tím ostřelovačem. Zombík byl pryč, stejně jako to nebohé hříbátko. Doufám, že ji vzal někam do bezpečí. Připadalo mi velice zvláštní, když ten nejslušnější poník, kterého jsem potkala v pustinách, byl vlastně mrtvý. Také jsem si všimla, že ten poník, kterého jsem uvěznila pod knihovnou, byl pryč. Probudil se, osvobodil se a zmizel. Znamenalo to, že tu je stále někde jeden nájezdník, ale nedokázala jsem někoho zabít ve spánku. Dokonce ani nájezdníka.

Napadlo mě, že pokud tu dnes budu spát, radigátory omrzí na mě čekat a odplazí se pryč. Pokud budu mít štěstí, najdu i ten revolver, který mi spadl.

Do té doby, zaženu nudu svými dvěma novými knížkami. Vyndala jsem je z batohu a prohlédla si tu první, tu s tím revolverem stejným jako ten, který jsme ztratila, na obalu. Zbraně a střelivo. Jasný název. Dala jsem ji na stranu.

Druhá kniha, s šedým obalem a černou lebkou na obalu, byla opravdu výhrou. Otevřela jsem první stránku a začala jsem číst.

„Návod na přežití v pustinách. Napsala Ditzy Doo…“

Poznámka: Level Up.

Nová úroveň: Knižní červ – Dokážeš si všimnout mnoha malých detailů, když čteš. Čtením knih získáváš o 50% víc schopnostních bodů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *