Kdysi dávno v kouzelné zemi Equestrie…
…přišla doba, kdy ideály přátelství vymizely a daly prostor chamtivosti, sobectví, paranoie a žárlivým rvačkám o ubývající životní prostor a přírodní zdroje. Země volaly do války proti svým sousedům. Konec světa přišel, tak jak jsme předpovídali – byl uvržen do propasti žáru a temné magie. Detaily jsou bezvýznamné a zbytečné. Důvody jsou, tak jako vždy, čistě jen ty naše. Svět byl téměř zbaven všeho živého. Velká očista, magická jiskra zažehnutá kopyty poníků se rychle vymkla z kontroly. Megakouzla pršela z nebes. Celé země byly spolykány žárem plamenů nebo byly utopeny pod ohromnými vlnami bouřlivých oceánů. Poníci, jejich druh, byl téměř vyhuben. Jejich duše se staly součástí okolní radiace, která pokryla veškerý povrch. Tichá temnota obklopila celý svět…
…Nebyl to však, jak někteří předpovídali, jeho konec. Apokalypsa byla jednoduše pouze prolog k další nepěkné kapitole poníkovské historie. V jejích počátcích, byli mnozí ušetřeni toho hrozného utrpení úprkem do obrovských podzemních úkrytů, známých jako Stáje. Pokud se náhodou někdo vydal ven, uvítaly ho akorát hory odpadu a smrt na každém kroku. Jen ti ve Stáji Dvě, nikdy nevyšli ven. Onoho osudného dne, kdy z nebe začala pršet smrt, se velké pancéřové dveře Stájí Dvě zavřely, a už se nikdy neotevřely.
Pokud se náhodou někdo vydal ven, uvítaly ho akorát hory odpadu a smrt na každém kroku.
„akorát“ strašně tahá za uši, nahradil bych ho slovem pouze nebo jen. Nebo bych to celé přepsal na „nic než hory odpadu a smrt na každém kroku.“
Njn, ten začátek je trochu kostrbatý. Od nějaké deváté kapitoly mi začal dělat betareading a korekturu jeden moc šikovný chlap, který už to pak řádně upravil do čitelné podoby.