„Je to příběh s duchy. A duchové přeci neexistují.“
Originál napsala KKat
Domov.
„Vzdej se nároku na obsah úkrytu a je celá tvoje,“ řekla Gawd a mávla křídlem ke Křižovatce R-7. „Přijímáš?“
Úkryt plný vzpomínek vytáhnutých z hlav dvě stě let mrtvých poníků… nebo místo, které bych mohla nazvat domovem.
„Nebudeš ji potřebovat?“ zeptala jsem se opatrně. „Na obranu?“
„Teď, když jsem tu kápo já, tak se sem do Shattered Hoofu odstěhuji nadobro. Nejsme tak početní, abychom ubránili obě místa. Musíme se sjednotit a postavit novou obranu. Pokud budeme mít štěstí, Red Eyeovi otrokáři zalezou do svých děr a budou si lízat rány. Ale já na štěstí nevěřím.“ Křečovitě se usmála. „Raději počítám s tím, že jsou všichni chamtiví. Funguje to líp.“
Pomalu jsem přikývla. „A co místní poníci? Nevyrabují mi to tam, zatímco budu pryč?“
Gawd se zazubila. Nejspíš jsem se zlepšila v pokládání správných otázek. „Pokud jim to zakážu, tak ne.“ A s ne úplně charakteristickou vřelostí dodala: „Všichni vědí, co jsi pro ně udělala. A ti, kteří ti za to nejsou vděční, aspoň nejsou tak blbý, aby si to chtěli rozházet s místním drakobijcem.“
Podívala jsem se na nepojízdný vlak a na pár chatrčí ze šrotového železa, a náhle jsem je viděla v úplně novém světle. Tohle by mohl být můj domov. Náš domov, pokud by Calamity s Velvet chtěli zůstat. Místo k odpočinku. Calamity by si měl kam pověsit klobouk. (Čistě hypoteticky, protože ho nesundaval ani ve spánku, stejně jako své sedlo.)
Začala jsem chodit kolem, ponořená v myšlenkách.
Vzadu byla pumpa. Grily na vaření. Malý vodní filtr v bývalém Gawdynině pokoji. Osobní i nákladní vagóny se daly zamknout – měli bychom dost místa pro sebe i pro uskladnění věcí. V jednom přístřešku byl generátor, který v noci osvětloval celou osadu a poháněl i lednici.
Podívala jsem se na strážní věžičku nad bývalou Gawdyninou kanceláří. Calamity na mě mával obvázaným křídlem. Už byl skoro hotov s upevňováním trojhlavňového plasmového kanónu na své místo. Napadlo mě… Calamity byl jediný z nás tří, kdo dokázal s tou potvorou střílet, ale možná bych z toho dokázala udělat něco na způsob automatické věžičky? Když vezmu v potaz, že máme v blízkosti ten maskovaný konvoj, znám skvělé místo, kde seženu náhradní díly.
Jasně, to místo bylo plné rzi, špíny a plesnivého sena – ale s hromadou tvrdé práce a trochou čistidla by se to tu dalo zkulturnit. Daleko víc mě trápila budova stanice, kde byla koupelna přetékající mrvou. Podívala jsem se jejím směrem a povzdychla si. Tohle bude opravdu velmi nepříjemná záležitost.
Velvet Remedy si mě všimla a zpěvným hlasem dodala: „Neber to jako roky starou hromadu koňských splašků, Littlepip. Ber to jako hnojivo zdarma. Mohli bychom založit zahradu.“
My! Ta slova mi udělala takovou radost, že by se jim nevyrovnala ani sluneční záře.
Můj domov v Equestrijské pustině bude bývalý Gawdynin dům. Včetně její kanceláře.
Jakékoliv pochybnosti (třeba o tom, proč Gawd najednou chce sejf plný paměťových koulí), byly smyty úžasným slovem „my“.
„Beru!“
*** *** ***
„Nechápem to,“ zamumlal Calamity. „Ona teďka pomáhá nájezdníkům?”
Společně s Calamitym jsme prošli kamenným nádvořím Shattered Hoofu, těsně za Gawd. Velvet Remedy byla jinde, trvala totiž na tom, že pomůže všem zraněným, a to navzdory tomu, že už dva dny po bitvě došel veškerý lékařský materiál (a to jak náš, tak místní). Nemluvě o tom, že ta krutá monstra, která zabila Silver Belliny rodiče, byla nejspíš mezi zraněnými.
„S nájezdy je konec.“ V Gawdynině hlase byla znát jistota, která se nedala zpochybnit.
Calamity to stejně udělal. „Nesnaž se omlouvit ty hrozivý věci, co někteří z nich dělali. Stejně se mi to nezdá,“ řekl a zatřásl hřívou.
„To bylo za Smrťákovy vlády.“ Gawdyna Grimfeathers vedla všechny bojovníky z Shattered Hoofu k vítězství nad Red Eyeovými otrokáři. Teď, když byli Smrťák i Pan Topaz mimo hru, všichni poníci z Shattered Hoofu vzhlíželi právě k ní. „Mám pro tohle místo velké plány. V mém Shattered Hoofu nebude pro bezcitná monstra místo.“
Obdivovala jsem její slova. Neměla jsem ji ráda, ale nemohla jsem si pomoct, respektovala jsem ji. A ano, byla elegantní, mocná a velmi atraktivní i na neponíka. (A co, že to je grifka? Okukovat snad můžu.) Gawd si sama podala oba nepřátelské grify, sejmula je jen se svou energetickou brokovnicí a pařáty. V bitvě získala pár nových jizev, které ji podle mě akorát dělaly ještě více přitažlivou.
Teda, doufala jsem, že to ostatní klisny vidí stejně. Sama jsem taky jednu jizvu měla. Spáleniny, jakkoliv jsou bolestivé, se dají plně vyléčit magickými obklady a léky. Ale zhoubná zranění způsobená ničivými silami magie se tak jednoduše vyléčit nedala.V místě, kde mě trefila čepel magického energetického kopí, budu navždy mít tenkou linku spáleného masa.
„…Pár zkažených vajec tu sice bude, ale s těma se brzy vypořádám,“ řekla Gawdyna Calamitymu. Uvědomila jsem si, že jsem nevěnovala pozornost její řeči, ale jejím bokům. „Všichni si tu začínají uvědomovat, že strávili posledních pár let dřením do morku kosti pro nějakého draka, který je chtěl na oplátku sníst. Přehodnocují svůj život a budou připraveni na změnu.“
A pak se na Calamityho zašklebila: „A kdyby náhodou měl někdo něco proti, tak se nebude bát draka, ale mě.“
Během posledních pár dní jsem se dozvěděla, že Pan Topaz přivolal dolů výtah a zrovna chtěl vyletět ven, když jsem spustila alarm. Dračí hlas byl silný a byl slyšet až na dvorku. Ačkoliv nikdo neslyšel mou část rozhovoru, dračí slova slyšely desítky poníků.
A ta slova se šířila mezi přeživšími. Každý mě a mé společníky najednou znal jmény a měl na mě nějaký názor…
„Hej, Littlepip!“ ozval se křik přes celý dvorek od skupiny poníků, kteří obírali mrtvoly o brnění. „Už jsi našla nějaké své drakobijecké kulky? Zkusilas Topazovy kalhoty?“
…a ne všechny byly zrovna obdivné. Protočila jsem oči a snažila se je ignorovat.
Soustředila jsem se na cestu před sebou a vložila se do konverzace. „Jaké „velké plány“ tady máš?“
Gawd se zastavila, otočila a zkoumavě si mě prohlédla. Nejspíš jsem se právě dotkla tématu, které mělo být neveřejné. Po dlouhé chvíli mi řekla tolik, kolik chtěla, a nic, co bych se za pár týdnů nedozvěděla sama.
„Díky hrabivosti Pana Topaze máme hromadu drahokamů, takže můžeme opět podpořit karavany a založit nové obchodní cesty. Shattered Hoof je jen pár dní cesty od Manehattanu a Nové Appleloosy.“ Podívala se na mě s poťouchlým úšklebkem. „A slyšela jsem, že Appleloosané hledají nové obchodní partnery.“
Zkoušela jsem sebou necuknout. Kolik toho Gawdyna ví?
„Zatahej mě za druhou nohu, na tý mám rolničky,“ prohlásil ironicky Calamity. “To mám jako věřit tomu, že bojem zocelenej žoldák jako Gawdyna Grimfeathers se chce usadit a hrát si na starostu?“
Gawd se zasmála. Byl to hluboký, dlouhý smích. „Máš recht. Taky jsem poslala pár…“ Odmlčela se, aby našla správná slova. „…pozvánek pro Pařáty, kteří zrovna nemají kontrakt.“
Dále to nerozebírala, ale začalo mi to docházet.
„A ty koule paměti?“ zeptala jsem se ze zvědavosti.
I když jsem měla radost, že se Křižovatka R-7 začala měnit k lepšímu (obzvlášť poté, co jsme opravili umyvadlo, které propouštělo zvratky, a začali jsme realizovat plány na mou síť věžiček), stejně jsem začala podezřívat Gawd, že mě pěkně ošidila. Ale nijak mi to nevadilo. I tak jsem měla batohy plné po okraj, a i kdyby mě Gawd ošidila, stejně jsem obdivovala její inteligenci.
Gawd se zamračila. „Po tom ti nic není.“ Zhruba takovou odpověď jsem čekala.
Když jsme došli na konec nádvoří a vstoupili do strážní věže, uslyšela jsem rádio. Končila stará písnička od Sapphire Shores a ozval se hlas DJ Pon3.
„Dobrý večer obyvatelé pustiny! Jak se všichni máte? Mám pro vás dnes moc dobré zprávy! Pamatujete si na tu Holku ze Stáje, která vyřídila otrokáře z Appleloosy a zachránila všechny tamější poníky? Tak nevím, jak to dokázala, ale přežila pád vlaku z ohromného útesu. Přesně tak, dámy a pánové: Je zpátky!“
Gawd pokračovala v chůzi, ale Calamity se zastavil a zíral na mě s pozvednutým obočím. Cítila jsem, jak se červenám, a neměla jsem ani tušení proč.
„Už vás slyším, jak se ptáte: “Co bude dělat teď?” Posaďte se a našpicujte uši, protože je čas, aby vám DJ Pon3 pověděl příběh. Připraveni? Dobře. Tohle je příběh o malé klisničce, která se jmenovala Silver Bell…“
Podívala jsem se na Calamityho. Nelíbilo se mi, že mi připsali to, co byl vlastně dobrý skutek Velvet Remedy. Já jsem akorát navedla Pozorovatele, aby do toho přibral Ditzy Doo.
„Jen počkaj, až ti začne říkat „zabiják draků,“ poznamenal Calamity, čímž ještě prohloubil moji úzkost. DJ Pon3 vůbec nezmínil mého pegasího přítele, ale nezdálo se, že by to Calamitymu nějak vadilo.
Ohlédla jsem se kolem dvorku na tvrdě pracující poníky po bitvě. A popadl mě záchvat melancholie.
Na konci týdne, pomyslela jsem si. To už budu mít ty věžičky z konvoje připravené a nainstalované. To už budeme vybavení a odpočatí. Tam, kde jsem byla spálená, už mi zase rostla kůže. A Velvet Remedy konečně přestala vyvádět kvůli Calamityho křídle.
Calamity už byl docela nepokojný. Přidal se ke mně, protože jsem, stejně jako on, nedokázala zůstat nečinná, když byli ostatní terorizováni a vražděni. Zamlouvala se mu myšlenka Křižovatky R-7 jakožto naší hlavní základny, a dokonce vypracoval plán na dílnu v jednom z dobytčáků, ale nikdy se nechtěl usadit a hrát si na šťastného pana domácího.
Velvet Remedy byla pořád rozrušená kvůli jednomu smrtelně zraněnému, kterého nedokázala zachránit, ale zdálo se, že se začala smiřovat s tím, že už mu nikdo nedokázal pomoct. Brzy i ona bude chtít opustit toto místo. Slavíček ještě nedolétal.
Já osobně jsem chtěla zničit Red Eye a jeho otrokáře, kteří mořili už tak zmučenou Equestrii – ale to byl vágní a nesmírně ambiciózní cíl. Dokázala jsem zachránit jednotlivce, ale nebyla jsem dost arogantní na to, abych věřila tomu, že dokážu hýbat armádami a ekonomikou. Popravdě, můj jediný jasný cíl byl setkat se s DJ Pon3m. Doufala jsem, že mi ukáže směr. A poté, co jsem posledních pár dní slyšela jeho vysílání, se mi zamlouvala myšlenka nechat pustit pár Velvetiných písniček po rádiových vlnách.
Na konci týdne bude čas zvednout kotvy.
*** *** ***
Byli jsme připraveni. Teda kromě Velvet Remedy. Našla jsem ji ležet na podlaze vagónu, který si přivlastnila. Držela kouli paměti, kterou jsme našli ve vraku Dodávek Ditzy Doo.
„Ty sis ji pořád ještě nepustila?“ zeptala jsem se překvapeně.
Velvet Remedy se na mě podívala s roztomile pokorným výrazem. „Po tom, co jsme našli v tom úkrytu? Jak bych mohla? Doufala jsem, že je to o Fluttershy… ale teď.“ Prohlížela si ji zblízka. „Co když je to přiznání? Co když je to špatné?“
Chápala jsem ji. Vzpomněla jsem si, jak jsem si uvědomila, že Velvet Remedy není v zajetí otrokářů ze Staré Appleloosy. A i když se ukázalo, že je to z ušlechtilých důvodů, věděla jsem, jak moc to bolí, když se dozvíte, co je vlastně váš idol zač.
„Chceš, abych se na to podívala jako první?“ nabídla jsem.
Velvet Remedy se vděčně usmála, předala mi kouli a posunula se.
Hluboce jsem se nadechla a snažila se zahnat náhlé pochybnosti. Nikdy předtím jsem si kouli paměti nepustila. No, věděla jsem, co mě zhruba čeká: prožití nějaké cizí zkušenosti. Řekli mi, že vzpomínku uvidím, uslyším, nahmatám… dokonce i čich a chuť budou zachovány. Ale bude ta vzpomínka čerstvá a živá, nebo zamlžená časem? Uvidím věci, jak opravdu byly, nebo budou nějak filtrované podle toho, čí vzpomínky to jsou? Pocítím i myšlenky toho dotyčného? A jak poznám, že nejsou mé vlastní?
Cítila jsem se trochu nesvá, ale také neskutečně zvědavá. Velvet Remedy mě pozorovala a právě její přítomnost mi připomněla, proč to dělám.
Klekla jsem si, natáhla se, dotkla se rohem oné koule a na chvíli se soustředila.
Všechno se se mnou začalo točit. Vagón, Velvet Remedy i celá Equestrijská pustina zmizela a byla nahrazena úplně jinou realitou.
<-=======ooO Ooo=======->
Stála jsem na pódiu, tedy lépe řečeno, poník, jehož očima jsem viděla a jehož ušima jsem slyšela, stál na pódiu.
Bylo to, jako bych byla paralyzovaná. Cítila jsem, co cítila (ona?), ale nemohla jsem se hýbat z vlastní vůle. Najednou jsem měla ukrutné nutkání si skousnout dolní ret. Ale nemohla jsem.
Prohlížela jsem si zaplněné hlediště ve velkém a krásně zdobeném divadle. Mnoho poníků se bavilo okolo, takže pokoj zaplavily desítky překřikujících se hlasů. Všechno bylo trochu ztišené, jako bych se nesoustředila, ale přesto jsem dokázala detailně vidět obličeje všech jednotlivých poníků – až takhle detailní byla nahrávka z události z mozku poníka, kterého jsem, pro nedostatek lepších slov, „osedlala“. Chtěla jsem si lépe prohlédnout zdi – měla jsem dojem, že jsou z opravdových rostoucích stromů, stejně jako Ponyvilská knihovna, a ne jen z dřevěného obležení. Ale samozřejmě jsem mohla jenom sledovat to, co sledoval tento poník.
Soustředila se na postarší (avšak neskutečně roztomilou) žlutou pegasku s růžovým ocáskem a vlající růžovou hřívou, která jí zakrývala většinu obličeje, jak prošla kolem ní k řečnickému pultu uprostřed pódia. Žlutá klisna neustále zírala na zem, jako by se bála navázat oční kontakt s publikem dřív, než dojde k pultu.
Překvapila mě velká podobnost mezi tímto poníkem a tím z billboardu, který jsem viděla před týdnem. Jaká souhra náhod mohla z reklamy na mrkvovou colu udělat jednu z nejmocnějších klisen ve vládě, to mi bylo záhadou.
„Um…a-ahoj? Věnovali byste mi pozornost, prosím? Jestli vám to nevadí?“
Ohromný systém repráků vyplnil hlediště jejím úžasným hlasem a zesílil ho skoro na úroveň normální konverzace. Dav okamžitě ztichl. Každý hřebec, každá klisna upřely svou pozornost na žlutou klisnu s růžovými motýlky jako Znaménkem. Okamžitě jsem poznala jeho vzor. Znaménko bylo stejné jako na lékárničkách, které měla Velvet Remedy pověšené ve svém vagónu ve staré Appleloose.
„Děkuji,“ pípla pegaska a zdála se být překvapená, že jí každý věnuje pozornost. Připadalo mi roztomilé, že si nemusela jejich pozornost vynucovat. Poníci neposlouchali kvůli poslušnosti nebo strachu, ale protože jim chtěla něco říct. Ne, ve skutečnosti to nebyl respekt. Tohle byla láska.
„A teď, … um… vím, že máte všichni moc a moc práce, takže zkusím neplýtvat vaším časem.“
Jo aha, mně to došlo, ale jí asi ne. Fluttershy se bála, že je naštve nebo urazí. Z jejich výrazů ale bylo patrné, že to není možné.
„Princezna Luna nám zadala … totiž dala… dovolila nám… Máme nový projekt.“
Slyšela jsem pár povzdechů a trochu mrmlání, které se ozvaly z davu. Bylo jedno, jak moc milovali klisnu na pódiu, tohle byly špatné zprávy.
Žlutá pegaska pípla a drobet se přikrčila. „Prosím… to je v pořádku. Já vím, že jsme všichni přepracovaní a že už teď toho máme moc… a všichni to děláte výborně.“ Když dořekla poslední větu, vřele se na všechny usmála. Kdyby byla všechna voda ve Stájích Dvě zamrzlá, tenhle úsměv by ji roztál.
„Ale… tohle je opravdu moc důležité. Mluvila jsem s Princeznou Lunou, a… Opravdu, opravdu moc to chci udělat. Budu na tom pilně pracovat a pevně doufám, že vy všichni budete také.
Mrmlání přestalo. Všichni poslouchali.
„Tahle hrozná, děsivá válka už zašla moc daleko, trvá moc dlouho a ublížila mnoha poníkům.“ Slyšela jsem bolest a smutek v jejím hlase. Svatá milostivá Celestie… chtěla jsem k ní přiskočit a obejmout ji. Chtěla jsem ji konejšit a říct jí, že bude všechno dobré. „A proto Luna prohlásila, že Ministerstvo Míru by mělo pracovat na ukončení války a přivést jak poníky, tak zebry zpět k diplomatickému řešení.“
Nějaký poník (kterého jsem vzápětí chtěla kopnout do ksichtu) se zeptal: „Pokud válka skončí, nebudeme všichni bez práce?“
Slyšela jsem, jak Fluttershy pronesla krátkou modlitbu: „Od tvých úst k Celestiiným uším.“
<-=======ooO Ooo=======->
Klopýtla jsem a nemohla popadnout dech. Jako bych ho zadržovala, když se mi vracel zpět můj svět. Chvíli jsem čekala, abych se uklidnila.
Velvet Remedy na mě koukala svýma velkýma pěknýma očima. Usmála jsem se a pomocí levitace jsem jí vrátila kouli paměti, tak abych se soustředila na prostor kolem koule a ne přímo na ni. Nerada bych ji znovu spustila.
„Není to špatné.“
*** *** ***
Plahočili jsme se pod šedým nebem skoro celý den. Studené, mrtvé trosky Manehattanu byly na obzoru, asi den klusu daleko. Ale i takhle daleko byla cítit ničivá síla moržárových bomb. Plameny sem nikdy nedošly, ale rázová vlna polámala většinu stromů a srovnala pár domů se zemí.
Přišli jsme k malému skromně stavěnému domku, který byl trochu dál od ostatních, pár mil od satelitních městeček kolem města. Čelní dveře byly zády k městu, jako by se dům vyhýbal těm obrovským budovám. Díky tomu dveře přežily téměř nedotčeny, zatímco téměř celý zbytek chaloupky se zřítil. Takhle daleko ji nemohl zničit samotný výbuch. Nejspíš ji poškodila následná bouře a zub času.
Když jsme se přiblížili, Calamity zašeptal: „Někdo je doma.“ Vzlétnul a tiše se přiblížil, aby měl lepší výhled. O chvíli později se vrátil s úsměvem: „V klídku, narazili jsme na pocestného vobchodníka. A tu sovu neřešte, sem si jist, že je krotká.“
Calamity mávl křídly a letěl napřed, aby se pozdravil s obchodníkem. Velvet Remedy klusala za ním k (zbytku) západní straně. Když jsem šla za ní, všimla jsem si, že někdo přidělal na čelní dveře nějakou nahrávku. Vypadala prastaře a dost poškozeně. Předpokládala jsem, že ji tam někdo přidělal už v době, kdy vlastník této chaloupky zemřel. Jak jsem se přiblížila, PipBuck mi pomocí UDS oznámil, že tohle stavení se jmenuje „Domek Trixie“. Už dávno jsem se přestala snažit pochopit, proč mi Pipbuck označuje rádoby náhodné lokace.
Nahrávka byla v hrozném stavu. Sundala jsem ji a chtěla na ní pracovat, zatímco se Calamity bude dohadovat s obchodníkem. Malý hlásek mi kdesi v hodně vzdálené části mé mysli našeptával, že tohle je skvělá příležitost na Party Edici Mint-als bonbónků. Věděla jsem, že lže, a rozhodla jsem se ho ignorovat.
Když jsem se přidala k ostatním, obchodník (prošedivělý jednorožec s prachově zabarvenou hřívou, který měl na sobě kupecký oděv) vyprávěl Calamitymu a Velvet příběhy z Manehattanských ruin. A z pohledu, který věnoval Velvet, bylo jasné, že takhle krásnou klisničku… řekněme, že hodně dlouho neviděl, jestli vůbec.
„Duchové?“ zeptala se Velvet nevěřícně.
„Jasan. Proto se taky nepřibližuji dál než k Fetlocku. Jo a taky kvůli mantikórám.“
„Mantikóry?“ zeptal se Calamity. „Co dělají lesní stvoření v ruinách předválečného velkoměsta?“
„Nemám páru. Ale je jich tu plno. Bude lepší se držet zpátky.“
Velvet se odmítla vzdát. „A ti… duchové.“
Jednorožec obchodník přikývl. „Jestli vůbec existujou. Manehattan není jako Canterlot, kde poníci umřeli pomalu a bolestivě. V Manehattanu to všechno skončilo hned. Dokonce tak rychle, že si duše všech těch nešťastníků nestihly uvědomit, že jsou mrtvé.“
„Nesmysl,“ oponovala Velvet.
Obchodník si konečně všiml mého příchodu a věnoval mi velký úsměv. „Á, další zákazník. Vítej v…“ mávl na ruiny kolem, „…proklatém Lunině Bordelu.“ Za ním zabzučela robotická sova, které slétla z komody bez dveří. Když otevřela kovový zobák, šlo vidět hlaveň nějaké malé magicko energetické zbraně uvnitř. „Není to moc, ale je to moje.“
Převládla ve mně zvědavost. „Kolik za toho ptáka?“
Obchodník se zasmál. „Nic ve zlým slečinko, ale Staré Křidélko není na prodej. Obchodník v pustině moc dlouho nepřežije, pokud nemá někoho, kdo mu kryje záda.“
Přikývla jsem, předala magické energetické kopí Calamitymu, aby ho přidal ke věcem na prodej a sedla si k nahrávce. Tyhle věci byly navržené, aby vydržely opravdu hodně, ale tahle dostala opravdu hodně zabrat. Vyndala jsem si nástroje a říkala si, že bude zázrak, pokud z ní něco dostanu.
Akorát jsem začala pracovat na prvním šroubku, když jsem uslyšela, jak Velvet Remedy dupe. „Ne, ne, ne.“ Podívala jsem se a bylo mi divné, proč má Velvet nějaké námitky k mé práci, když jsem spatřila, jak křičí na Calamityho. Sklonila hlavu a odstrčila ho od obchodníka.
„Co tě chytlo za vocas?“ zamrmlal.
„Vždyť ho necháváš, aby tě okradl, to se děje,“ odsekla. „Nech, ať se o to postará někdo, kdo o tom něco ví.”
Ohromeně jsem sledovala své společníky. Obchodník je pozoroval se zamračeným výrazem. Velvet Remedy se na něj otočila, zatímco Calamity ji sledoval zezadu. Ignorovala tu hromadu věcí, které chtěl prodat, i tu druhou hromadu, kterou chtěl koupit. Zamrkala na obchodníka řasami a věnovala mu pohled, ze kterého mi srdce samou žárlivostí poskočilo, a zeptala se: „Ty šaty támhle vzadu, ty v jarních barvách. Kolik stojí?“
Smlouvala a využívala svůj šarm, zatímco upozorňovala na špatný stav všech šatů, které si prohlížela. Zanedlouho koupila čtvery šaty za cenu dvou.
Přistoupila ke Calamitymu, předala mu šaty a slušně ho požádala: „Nyní, byl bys tak hodný a použil tuhle látku k opravě těch nádherných šatů od Littlepip, které byly tak smutně potrhané během našeho hrozitánského boje s drakem?“
Srdce mi vynechalo několik úderů. Calamity na ni zíral v rozpacích. Obchodník na ni zíral apotichu si zopakoval slova „boje s drakem“.
„Proč to děláš? Nevzalas ani ty léčivé věci, co potřebujem.“
Velvet pokrčila rameny. „Moc tě prosím,“ dodala a usmála se na něj. Calamity se hned dal do práce.
Vrátila jsem se k nahrávce. Po necelé hodině jsem byla konečně spokojená se svým postupem. Už mě ani nezajímalo, co je na té nahrávce. Brala jsem to jako svou osobní výzvu.
Calamity dokončil opravu Velvetiných nádherných šatů. Byla jsem unešena. Vypadaly skoro jako nové. Velvet se na něj usmála a dala mu pusu na tvář (čímž odstartovala další vlnu mé žárlivosti), vzala si šaty a odešla za nějakou hroudu, aby si je oblékla. (Což, abych pravdu řekla, mi nedávalo vůbec žádný smysl.)
PipBuck provedl poslední sken té nahrávky. Podařilo se mi ji zachránit skoro celou. Dala jsem si to na sluchátka a poslechla si odměnu za svou hodinovou práci. Nečekala jsem toho moc, ale pokud by to byla jen nějaká podomní reklama, tak by mě to docela mrzelo.
„Whitelip, moc mě mrzí, že jsem se s tebou minula. Víš, že se s tebou každý týden ráda vidím, ale právě jsem dostala ten nejúžasnější hovor. Twilight Sparkle, ano, ta Twilight Sparkle, mi zavolala. Jako blesk z čistého nebe. Není to skvělé? Chci říct, znala jsem ji dřív, když ještě nebyla nikým a já…
To je jedno. Prostě jsem překvapená, že si mě ještě pamatuje. Pozvala mě do Manehattanu, tento víkend, abychom si promluvili o jejím návrhu. Dovedeš si to představit? Já budu pracovat v Ministerstvu Magie! A když ti zavolá sama Klisna Ministerstva osobně, tak je jasné, že to bude něco hodně důležitého.
Já… já to nechci zakřiknout, ale jsem zpátky. Přesně tak, Trixiin život se konečně obrátí tím správným směrem!
Um… Nevím, jak dlouho se v Manehattanu zdržím, ale aby nebyl zmatek, nech mou obvyklou objednávku u dveří. Tři lahve mléka a balení másla. Zaplatím ti příští týden. Slibuji.“
Takový snahy a já zachránila objednávku na mlíko? Slíbila jsem si, že mi to nebude vadit, ale docela mi to vadilo.
Velvet přišla zpět a vypadala neskutečně krásně. Už jsem ji v těch šatech sice viděla, ale stejně se mi z toho třásla kolena. Obchodník ještě ne, a bylo vidět, že se zamiloval.
„A teď přejdeme k obchodu,“ řekla a s milostivým úsměvem nechala přiletět magické energetické kopí z hromady věcí, které chtěl Calamity prodat. „Nejsem si úplně jistá, jestli máte dost zátek na něco takového, ale určitě se nějak dohodneme.“
„N-nejste jistá…?“ Obchodník se snažil postavit zpět na nohy. „Slečno, řekl bych, že tohle má…“
„Velkou cenu,“ usmála se. „Zamyslete se. Magická energetická zbraň, ale ve formě kopí, které může použít úplně každý, aniž by se musel nějak zvlášť trénovat. Ničivá efektivní zbraň, které nikdy nedojde munice nebo energie. Žádné utrácení vašich těžce vydělaných zátek za náboje, žádná nutnost přebít uprostřed důležité chvíle bitvy.“
Dramaticky zvedla kopí a pokračovala: „A v jakém je stavu! Drahokamy uvnitř mají větší cenu, než to málo zdravotnického materiálu, které váš malý Bordel může nabídnout.“
Zastavila se a prohlížela si to kopí znovu. „Na druhou stranu, nedovedu si představit, že bych se musela s něčím takovým loučit. Jistě, je to těžké, ale…“
„Fajn, fajn,“ obchodník se nechal zlomit. „Kolik za to chceš?“
Podívala jsem se na Calamityho. Z jeho výrazu bylo poznat, že jsme mysleli na to samé. Ode dneška bude na naše obchody dohlížet Velvet.
*** *** ***
Pod kopýtkem mi křuplo tělo radioaktivního švába. Rychle jsem ho seškrábala o spadlou značku. Přespali jsme v Trixiině domku a dobře se bavili po celé ráno.
Podle PipBucku byla tahle hromada zčernalých poškozených domků, kterými jsme procházeli, Fetlockská suburbie. Šli jsme pomalu. Oblast byla obrovská, což znamenalo, že se tu pořád nacházely nějaké užitečné předměty. A to dokonce i mimo zamčené sejfy a kufry. Bohužel, žádné léčivo. Velvet se snažila co nejvíc zužitkovat to, co jsme získali od obchodníka. Stříhala obvazy na půlky a třetinky, ale stále trvala na tom, že bude čistit všechny odřeniny a malé škrábance, aby zabránila infekci.
Velvet nadšeně zaječela, když otevřela starou lednici a našla v ní několik lahví stále čisté vody. Naše polní láhve byly skoro prázdné a těch pár funkčních pump, které jsme našli, mi pořádně zaklikaly na PipBucku, jak byly plné radiace. Její nález bylo samotné Lunino požehnání.
Nenašli jsme ale žádný úkryt, a kolem bylo plno červených značek od UDSystému. Nejčastěji radioaktivní švábi nebo občasný zmutovaný ježek. Magická radiace, která se dostala do vody, změnila spoustu zvířecích obyvatel pustiny do groteskních a často velmi monstrózních druhů. Většina zvířat změnu nepřežila.
Aspoň to nebyli nájezdníci nebo otrokáři. Byla to úleva, nemuset střílet na další poníky. Velvet Remedy se potrénovala se svou jehlovkou, neboť její morální zásady ohledně zabíjení se nevztahovaly na nepřátelská monstra.
Calamity k nám přistál ze svého leteckého průzkumu. „Máme kliku. Nejspíš sem našel místo, kde přečkáme noc.“
Nechali jsme ho, ať nás vede. O dva bloky později jsme našli vrak pasažérského vagónu. Byl v lepším stavu než ten, kterým jsem šla zkratkou na hranicích Cloudsdaylu. Barvu měl zčernalou ohněm a oprýskanou časem a uvnitř nebylo nic kromě zrezavělého kovu. Ale byl skoro nedotknutý, nejspíš stál na místě, když megakouzla detonovala.
Stále měl uvnitř své pasažéry včetně výpravčího, kteří byli upáleni za živa, když se Fetlockem prohnala vlna ohně. Vagón byl plný ožehnutých koster a spálených zavazadel.
„Ty chceš, abychom přenocovali tady?“ zeptala se Velvet zděšeně. „Calamity, to je kruté. Dokonce i na tebe.“
Zírala jsem na vagón plný poníkovských ostatků a přemýšlela, kým byli zaživa. Jaké byly jejich životy? Byli šťastní? Jel tento vagón do Manehattanu? Mířili tihle poníci do práce? Byli tu nějací přátelé, kteří se bavili o nakupování?
Přestala jsem na to myslet. Apokalypsa byla už tak každodenní estrádou krutosti a smutku, netřeba ji dělat ještě horší tím, že na ni budu neustále myslet. Jinak bych z toho zešílela nebo spáchala sebevraždu.
Podívala jsem se ven a v duchu zajásala, když jsem spatřila blikající světla automatu na Sparkle-Colu, sotva kousek za rohem zastávky. „Hned jsem zpátky,“ oznámila jsem a nechala Velvet a Calamityho, ať uklidí vagón. Nebo ať se kvůli tomu pohádají, to je jedno.
Obešla jsem zeď do kouta, který byl mnohem větší, než jsem si myslela. Těch červených teček na UDSku bylo tolik, že jsem jim přestala věnovat pozornost. Velká chyba.
Mantikóra se otočila, prohlédla si vetřelce, který jí vlezl do doupěte, a zařvala tak hlasitě, že se mi z toho ohnula hříva. Zápach mršiny z jejího dechu mi oznámil, že jsem její večeře.
Zírala jsem na to ohromné monstrum s velkými pařáty, mohutnými křídly a jedovatým ocasem a byla jsem moc ráda, že jsem předchozích pár hodin nic nepila.
Nebyla jsem připravená. Nechtěla jsem plýtvat cennou munici na něco, co mohu zabít kopancem. Mantikóra do této kategorie rozhodně nepatřila. Přesto jsem vstala a kopla jí oběma zadníma do nosu.
Bylo to jako mlátit do zdi. Místo, abych ji odkopla dozadu, jsem já sama odlétla a odřela si čelo. Mantikóra napřáhla pazour a sekla mě přes celá záda. Kdybych neměla brnění od Ditzy Doo, tak by mi ten úder přetrhal páteř. Místo toho jsem na nich ucítila jen ohromnou bolest. Dostala jsem se zpět na nohy a utekla jsem.
Mantikóra běžela za mnou. Byla u mě hned, přeci jen byla velká jako několik kár plných jablek. Já byla proti ní mrňous.
Narazila do mě hlavou a poslala mě na menší let. Narazila jsem na chodník a kutálela se, dokud jsem nenarazila do zdi obchodu s nástroji naproti. Sotva jsem se celá omámená dostala na nohy a už na mě ta bestie znova vyrazila.
Ozvaly se výstřely z Calamityho sedla. Z mantikóřiny přední pazoury vytryskla krev. Zakopla a místo do mě narazila do staré lampy. Lampa se vytrhla ze země a spadla s kovovou ozvěnou.
Jak se Mantikóra zvedala, objevily se napůl spálené šaty, které byly z nějakého kufru z vagónu, proletěly vzduchem v poli Velvetiny magie a zavázaly se přes Mantikóřiny oči.
Mantikóra začala zběsile naslepo bodat svým škorpióním jedovatým ocasem. Jeden ze šlehů zasáhl dlažbu chodníku, sotva stopu ode mě.
Calamity znovu vystřelil, tentokrát do boku. Vyndala jsem Malého Macintoshe, zamířila a ustoupila pár kroků. Mantikóra se zběsile snažila strhnout šaty z očí a třásla hlavou. Jednou dobrou ranou jsem ji trefila do ocasu. Síla Malého Macintoshe roztříštila její ocas vedví.
Zařvala bolestí a vrhla se na mě. Tentokrát jsem byla připravená a rychle jí uskočila z cesty. Otočila jsem se a namířila pistolí na její záda. Mantikóra roztáhla křídla a vzlétla přímo ke Calamitymu.
Calamity ještě jednou vystřelil a způsobil na hrudi příšery dva krvavé vodotrysky, avšak Mantikóra ho stejně stihla sundat z oblohy. Bála jsem se o něj a ihned jsem přiběhla tam, kde dopadl. Calamity zavrčel. Nezvedal se, ale aspoň nevypadal zraněný. Jeho klobouk ležel o pár kroků dál.
Velvet Remedy k nám přiběhla: „Ty jsi ten expert na telekinezi – zkus tyhle.“ Měla u sebe několik kotoučů k pile z obchodu s nářadím.
Jak se k nám Mantikóra přiblížila, poslala jsem jí naproti točící se smrt.
*** *** ***
Velvet Remedy přestala sledovat kouli z Ministerstva Míru (kterou viděla už asi dvanáctkrát) a předstírala, že se nedívá, jak vařím mantikóří maso. Podle PipBucku bylo docela zdravé… tedy, na to, že to je maso. Velvet jedla naši poslední plechovku s kukuřicí.
Calamity spořádal naše poslední dvě plechovky fazolí už před více než hodinou a teď se šťoural v něčem pod vagónem. Už se začíná stmívat. Vagón byl pořád naše nejlepší šance na klidné přespání, ale museli jsme se střídat na hlídce.
Celé tělo se mi třáslo z té rány od Mantikóry. Už jsem si zvykla, že mě pořád něco bolí. Calamity na tom byl hůř, ale naštěstí neměl velký otřes mozku. Velvet jako jediná vyvázla bez jediného škrábnutí. Přesto to stálo za to: ten jedový váček z mantikóřina ocasu byla poslední věc, kterou jsem potřebovala na tu otrávenou jehlovku podle schématu ze zbrojnice ze Staré Appleloosy.
Velvet si povzdechla, vyšla ven a skrčila se pod vagón. „Už vylez ven. Není tam nic tak zajímavého. Pěkně sis nabil a ještě jsi mě nenechal, abych se ti na to podívala.“ A s nezlomným odhodláním dodala: „A tentokrát chci, aby sis sundal sedlo a já tě mohla pořádně prohlédnout.“
Otevřela jsem jednu ze Sparkle-Col, které jsem našla v automatu, a dlouze se napila. Teplá, ale stále lahodně mrkvová.
Calamity poslušně vylezl s ohromným úsměvem na tváři. „Skvělé zprávy,“ oznámil. „Je skoro nedotčená.“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Velvet a napjala hlavu.
Calamity kývl hlavou k vagónu. Začala jsem zpochybňovat jeho definici slova nedotčená. Okna byla roztříštěná, ve střeše byly díry. Na levé straně byla tak velká díra, že se jím dala prostrčit dvě kopyta.
„Mluvim vo tom, že tahle krasotinka je v mnohem lepšim stavu, než všechny ty před tim, které jen čekaj až mohou bouchnout,“ řekl, otočil se k vagónu a usmál se. „Můžu ji vopravit. Jenom potřebuje regulátor toku.“
„Ona?“ zaržála Velvet.
„Ayep,“ Calamity zamával křídly a zvedl se do vzduchu.
Pokrčila jsem obočí. „Regulátor toku? To je docela vzácná věc. Ten nenajdeme jen tak pohozený někde kolem.“
Calamity znovu přistál. „Jo, já vim. Ale přemejšlej, kdbysme ho našli, tak nás můžu potahat přes celou pustinu, a to i s vybavením, co povezeme s sebou. Žádné několikadenní pochody přes zamořenou krajinu.“
Velvet Remedy se zasmála. „Ovšem, protože tvé úspěchy s vozidly byly zatím prvotřídní.“
Vzpomněla jsem si na vlak. A na káru od jablek. Možná lézt do vagónu, který byl skoro jako bomba, nebyl až tak dobrý nápad. Nic jsem ale neřekla, nebyl důvod ničit Calamityho nadšení. Beztak s tím nikam nepoletíme, dokud nenajdeme tu součástku. Což se při vší pravděpodobnosti nejspíš nikdy nestane.
Velvet se mezitím snažila dostat Calamityho z jeho sedla a oblečení. „Hele, vím, že sis to vše navrhoval sám a máš to na sobě moc rád, ale doopravdy… Jsem s vámi už víc jak týden, a pořád jsem neviděla tvoje Znaménko. Je rozdíl mezi zálibou v oděvech a směšným chováním.“
Věnovala jsem se své večeři, ale tohle mě zaujalo. Když na to přijde, taky jsem ještě nikdy neviděla Calamityho Znaménko. Pokaždé měl buď sedlo, nebo své oblečení s batohy, tedy kromě toho, když se myl. A na to jsem ho vždy nechávala v soukromí. Nechci sledovat hřebce, jak se myje.
„To proto, že žádný nemám.“
Co? Nesmysl. Mé vlastní se objevilo po nekonečně dlouhé věčnosti, ale stejně jsem ho měla léta. Jak je možné, že ho dospělý hřebec ještě nezískal?
„Ou.“ Velvet Remedy se podívala jinam. Nebyla si jistá, jak na tohle reagovat.
Calamity to vzal s humorem. „Totiž, dřív sem ho měl. Ale už ho prostě nemám.“
„Cože?!“ Velvet Remedy vyjádřila nahlas mé myšlenky, jen poněkud více dramaticky.
Calamity se na nás podíval a dlouze si povzdechl. „Totiž, kruciš, asi byste to měli vědět.“ Začal ze sebe sundávat po kouskách své oblečení. „Bylo vypálený.“
„Co? Proč?“ koktala Velvet. „Kdo by to dělal?“
„Moji bráchové,“ řekl. „Hele, tohle prostě dělaj pegasům, jako sem já.“
„Jako jsi ty?“ zeptala jsem se a vzpomněla si, že na tohle téma narazil už dřív.
Calamity přikývl. „Vždyť sem vám vo pegasech už říkal. Říká se, že když megakouzla vymazaly Cloudsdayle, tak všichni pegasové vyletěli nad mraky a schovali se tam. Tedy, všichni kromě jednoho.“
Přestala jsem jíst, připadalo mi to neuctivé. Ale ještěě jsem se dlouze napila Sparkle-Coly. Tohle vypadalo na delší vyprávění.
„Říká se, že Rainbow Dash viděla, co dělaj ostatní pegasové, a otočila se k nim zády, tak jako se oni otočili zády ke všem tam dole…“
„Kdo?“ přerušila ho Velvet, jak nejslušněji dovedla.
Calamity se usmál. „Rainbow Dash. Ta nejlepší, podle některých. Ta, která vytrénovala pegasy na nejelitnější a nejobávanější jednotku celé Equestrie. Klisna Ministerstva Úžasnosti. Ta, která…“
Přísahám, že Calamity počkal, než se znovu napiju, aby to řekl. Zakašlala jsem a vyprskla Sparkle-Colu z pusy a nosu. Budu čichat mrkev celý týden.
„Ministerstvo ČEHO!?“ zakašlala jsem se slzami v očích. Vím, že jsem odbíhala od jeho příběhu, ale bylo mi to jedno.
Calamity se zasmál mé reakci. „Ministerstvo Úžasnosti.“
„A co že to vlastně dělají?“ zeptala se Velvet.
Calamity pokrčil rameny. „Podle toho, co vim, tak nic.“
Pokračoval: „Pamatujete, jak nám Pozorovatel říkal vo Ministerstvech? No, tak já to slyšel trochu jinak. Pegasové nikdy o těch dalších nemluvili, ale vždycky mluvili vo Rainbow Dash. Říkali příběh vo tom, že když Princezna Luna řekla Rainbow vo ministerstvu a zeptala se jí, jak se bude jmenovat, tak Rainbow Dash okamžitě řekla: „Bude se jmenovat Ministerstvo Úžasnosti!“
„A když se zeptala, co bude tohle Ministerstvo dělat, ona řekla: „Oni už to vymyslí.“ Sama Rainbow byla příliš zaneprázdněná bojem a vyhráváním války, takže se nestarala o nějakej úřad.“
Zírala jsem. Na tohle jsem neměla slov.
„To je… zajímavé,“ konečně prohlásila Velvet. „Tahle Rainbow Dash byla pro pegasy hrdinkou.“
Calamityho oči se zúžily. „Jo, byla. Nelíbilo se jí tohle zavírání a ustupování nahoru do nebes. Tak jim utekla. Už ji znova nikdy neviděli. A pegasové? Změnili svůj názor rychleji než klisnička s hořícím kloboukem…“
Calamity dokončil své svlékání. Oblek padl na zem a ukázal bok pokrytý magickou značkou. Jeho Znaménko bylo smazané, nahrazené jizvou, která vypadala jako mrak s bleskem.
„Jsem Dashite,“ řekl. „Pro ně to je něco jako „Zrádce“.“
*** *** ***
Nad námi zahřměl hrom.
Nebylo ani poledne, ale nebe se tak zamračilo, že se dalo splést s brzkou nocí. První kapka deště mi spadla na nos, druhá na levé ucho.
Odešli jsme z Fetlocku do oblasti s travnatými kopci doplněnými několika pískovými oblastmi. U jednoho kopce bylo vidět jezero s nějakou chatrčí a několika potopenými loďkami. Když jsme se přiblížili, PipBuck mi opět velmi nápomocně oznámil, že se jedná o SteelHoovsův Domek.
Vytáhla jsem Malého Macintoshe, abych se podívala blíž přes jeho optiku. Kolem zdi byly srovnané nástroje a taky jsem viděla slabou záři fungujícího počítače uvnitř zastřešeného výklenku. A … to byly věžičky? Na zemi kolem rohů byly malé kovové věci schované pod kamufláží. Teprve mé nedávné práce na křižovatce R-7 mě navedly na podobné myšlení. Pokud to byly věžičky, byly z větší části zakopané.
„Stát!“ zakřičela jsem. Na travnatých planinkách kolem chatrče byly díry. Výsledek vybuchlých min. Tráva byla natolik velká, aby skryla miny až do chvíle, kdy na ně někdo šlápl.
Calamity a Velvet se oba zastavili a znepokojeně se na mě podívali.
„Ale, ale, ale, kohopak to tu máme!“ Hlas byl ohromný, majestátní a hrozivý.
Okřídlený jednorožec se najednou objevil přímo před námi. Velvet Remedy krátce vyjekla.
„Pamatujeme si vás z Appleloosy.“
Spadla mi čelist. Ne. To nebylo možné…
Čím víc jsem na ni zírala, tím víc mi začalo docházet, že tohle je jiná pseudobohyně než ta z otrokářského města. Její barvy byly stejné, ale měla jiný obličej, hřívu a boky.
Vzduch se zatetelil a objevily se ještě další dva zlí okřídlení jednorožci.
„Kouzla neviditelnosti?“ stěžovala si Velvet, která se právě přidala k mému přesvědčení, že nás pustina jednoduše nenáviděla.
Pseudobohyně nás obklopily. Každá byla jiná, ale jenom trochu, jako by to byli sourozenci. Ohlédla jsem se kolem, ale nebyl tu nikde žádný vagón a potopený člun stačit nebude.
„Ty nejsi ten, koho hledáme,“ řekla jedna z nich.
„Ale stejně si tvou smrt velmi užijeme,“ zajásala jedna z nich.
Poznámka: Level Up.
Nová schopnost: Proti cval – Díky tvým kopytům (nebo dobrému letu, pokud jsi pegas) se lépe vyhýbáš zranění. Protivník má -5 bodů ke všem schopnostem, pokud na tebe zaútočí.