Nový příběh vycházející ze Stalker GAMMA. (Odehrává se po posledním díle Call of Pripyat a nenavazuje kanonicky k Stalker 2).
Lovecká Guilda je spolek lidí, které ani tak neláká objevování Zóny, přestřelky s Bandity nebo hon za artefakty. Jejich úkol, skoro až posedlost, je redukovat počty neustále se množících mutantů. Koneckonců, někdo to dělat musí a i jejich části se dají zpeněžit.
Oheň pozoruji rád. Uklidňuje mě a navozuje mi pocit bezpečí a komfortu. Dnešní poznámky jsem dopsal už před půl hodinou a od té doby tady jen tak sedím a pozoruji kuchaře, jak občas promíchává obsah hrnce. Známe se od vidění, mockrát jsem ho vyzpovídal o všechny příběhy a hlavně detaily z historie Guildy, co si pamatuje. Proto mě nebral jako čmuchala, co chce vyžebrat jídlo a narušuje mu klid kuchyně, ale jako někoho, o koho se nemusí starat.
Vytáhl jsem čutoru a napil se, měl jsem v tom energiťák s vodkou. Zítra máme pilný den, tak jsem si chtěl uklidnit nervy. Nabídl jsem i kuchaři, ale ten jen mávl rukou. Z mého mlčení mě vytrhl až po další půl hodině, když bylo uvařeno.
„Co v tom je? Doufám, že v tom nejsou tarbíci nebo krysy?“ zeptal jsem se.
„Vůbec. To je maso pro zoufalce. Ale nepotěším tě, žádné libové fláky. Spíš taková všehochuť. Flaksy, kanci, možná trochu psa. A samozřejmě rajčata, fazole a nějaká další zelenina z konzervy.“
Pokrčil jsem rameny a připravil si misku.
„Za stravenku nebo hotové?“ zazněla obvyklá otázka.
„Dneska za hotové, teď jsem byl na kontrakty docela skoupej. A dej dvojitou, mám to ještě pro někoho.“
Kuchař nic nerozporoval. Vzal připravené peníze a nandal porci. Začali se sbíhat další strávníci. Za chvíli o večeři věděla celá základna.
Sebral jsem se a šel ke své partě. Čas poustevničení skončil, bylo třeba se věnovat plánům a jídlu. Zrzek dokuřoval vodnici a Jehla dobrousila tesáky. Ještě chybí Bony. Asi si šel taky vystát frontu na jídlo.
Dřepnul jsem k ostatním a ještě potáhl zbytek od Zrzka. Jehla si rovnou vzala trochu jídla ode mě.
„Vymyšleno?“ zeptala se mě. Přikývl jsem a dál to nekomentoval. Nemá cenu rozebírat plán, dokud tu nejsme všichni. Bony přišel až když jsme dojídali. Mezitím jsem se ještě trochu posilnil svým elixírem z čutory, ale ne zas tolik, abych byl ještě ve formě předat myšlenku plánu. Už takhle jsem se cítil trochu moc uvolněn.
Na plánování jsme si sedli ještě trochu stranou. Na Farmě bylo místa dost a tolik loveckých skupin tu zase nebylo, ale občas tu je někdo cizí od Samotářů a my o další uši nestojíme.
„Přes Smetiště, kolem Černého trhu a do Baru,“ řekl jsem hned na začátku. Jehla se zamračila, Bony zavrtěl hlavou a Zrzek usmál. Bar je jediné místo, kde lze získat tabáky a uhlíky do dýmky. Jehla tam má nevyřízené účty a do Baru chodí nerada. Bony doufal v procházku do Bažin. Potřeboval by vyřešit kšeft v základně Jasné Oblohy, ale tam se nikomu dalšímu nechce.
„Nejprve se zastavíme za Řezníkem. Mám pro něj balíček od Lovčíka a taky tam doplníme munici a snad i něco navíc. Možná bude mít zakázku na nějaké hnízdo nebo tak. Na Černém trhu najdeme Dřeváka, něco tam pro nás má. No a v Baru zjistíme výkupní ceny za části mutantů. A než se mě na to někdo zeptá, tak za vědcema do Jantaru už šli jiní. Otázky?“
Chvíli všichni přemýšleli. Pak se jako první ozval Zrzek.
„V Baru jak dlouho?“
„Na otočku, když se podaří, vracíme se ještě zítra zpátky sem.“
Tohle ulevilo Jehle. Menší šance, že se tam s někým potká.
„A zítra odchod v kolik? Potřeboval bych se tu ještě poptat, jestli to nespojíme s nějakým dalším kšeftem, ale teď večer už na nástěnku nikdo nic dávat nebude a obcházet je po jednom je blbost,“ doplnil Bony.
„V deset stačí?“ nadhodil jsem ostatním. Buď pokrčili rameny, nebo souhlasili. Žádné námitky.
Brífink u konce. Zrzek začal připravovat novou vodnici, Jehla dočistila misku chlebem a já dopil elixír a chystal se ke spaní. Obešel jsem dvoje skupiny než jsem se dostal do jedné z budov Farmy, ale v tu chvíli jsem si všiml, že u jednoho stolu sedí CD s Magnetem. Ty dva jsem naháněl poslední dva týdny a oni mi sedí celou dobu přímo pod nosem. Okamžitě jsem zrušil všechny plány a šel se k nim přifařit.
Magnet mě viděl už ve dveřích, něco zašeptal svému kolegovi, a pak na mě mávnul.
„Mělo mi být jasný, že se tě nezbavíme, sotva jsi nás viděl,“ okomentoval můj příchod. „CD, tohle je Deník. Jestli jsi dlouho nebyl na pohovoru, tak s tímhle si to zopakuješ.“
„No tak, chlapi. Dlužíte mi historii Farmy, a já jsem na ni hodně zvědavej,“ zkouším je odzbrojit svým zaručeným úsměvem.
Oběma jsem před časem dohodil kšeft, který je trochu postavil na nohy. CD neměl poslední dobou štěstí a Magneta už moc nebavilo ho dotovat, ale teď už byli oba zase za dobře.
„Jedna historka, nic víc. To vám za trochu času stojí ne?“
Oba dva se na sebe podívali, nakonec CD začal mluvit. Přeci jen, to byl on, kdo byl ten starší a zkušenější. Promnul si prošedivělý vous a napil se čaje.
„Tebe teda zajímá historie Farmy jo? No dobře.
Farma byla jako základna roky využívaná Samotářema. Dávalo to smysl, protože je na strategickém místě od vesnice nováčků směrem dál do Zóny. Bývalo to tu různě obsazený, v nejslavnější době tu bylo třeba padesát stálých „osadníků“. Byly měsíce, kdy tu nebyl vůbec nikdo a základna chátrala.
V době, kdy Monoliťáci znovu zapli Vypalovač a uzavřeli centrum Zóny, přestalo být kolem bezpečno. Ti lepší stalkeři umřeli, nebo odešli. Ať už ze Zóny, žít si svůj velký sen za vydělaný prachy, nebo jinam. Třeba do Jupiteru. Dávná Lovecká Guilda byl jen sen a zbývalo jen pár lidí, kdo si ji ještě pamatovali. Po dvou zimách se mutanti přemnožili a začalo být hodně zle.
To už byla Farma rozpadlá a dokonce tu občas přebývali banditi. Tenkrát se zrodil nápad, udělat z Farmy stálou základnu nové Lovecké Guildy. Přišel Lovčík, sebral pár dobrovolníků, včetně Gremlina a Domovoje, a to byli tenkrát Páni Lovci. My s Magnetem jsme byli zrovna jinde, ale dorazili jsme hned potom. Lovčík se skupinou přišel, postřílel nebo vyhnal všechnu svoloč a začal to tu zabydlovat. Samozřejmě, že se o tom hned rozkřiklo a na začátku se i dost střílelo, ale když se horké hlavy ochladily, začalo se mluvit obchodně. Sidorovič dostal tučný úplatek a nějaké zajímavé kontrakty, přišlo pár lidí, co tu zůstalo už napořád. Kuchař, technik, pár lidí na hlídce, kterým už se nechtělo do terénu. No a taky se začalo s přijímáním nových členů. Vymyslel se vstupní rituál i požadavky, koneckonců Guilda není pro každého, kdo jde kolem. No a zbytek už znáš…“
Všechno jsem si rychle zapisoval. Zkoušel jsem se ještě doptat na detaily, ale kromě pár drobností už jsem všechno buď věděl nebo to nebylo zajímavé. Zdá se, že už zbývá jen sehnat pár posledních pamětníků. A samozřejmě Lovčíka. Ale s tím se téměř nedá potkat.
Nechal jsem jim pár rublů na čaj a šel konečně spát. Pln vzrušení jsem si ještě poznámky poctivě protřídil a usínal jsem skoro až s ostatními, kteří mezitím přišli.
***
Ranní snídaně, plechovka s kafem a trocha starého chleba, mě postavila na nohy. Vyrazili jsme skoro tak, jak jsme si představovali. Zdržel nás Bony, který sehnal donášku balíčku do Baru. Stejný cíl, prachy navíc. Jen trocha zátěže v báglu. Ideální situace, skoro štěstí.
Až do začátku Smetiště jsme nikoho nepotkali. Teprve u závory byla Samotářská hlídka. Jakmile viděli nášivky se žlutou terčovnicí na ramenech, mávli rukou a nechali nás být. Ani se s náma nebavili.
U Smetiště jsme si všichni vytáhli zbraně. Bony se Zrzkem měli Mossbergy, já Tozku na KSkové patrony a Jehla Mosina, Snajperskou variantu. Kousek u autobusu přiběhlo pár psů. Zrzek s Bonym se o ně rychle postarali a do deseti minut jsme je měli i rozsekané v báglech. Hlavně ocasy a játra. Ta jsou v rámci možností rozumně placená.
Já se řezání neúčastnil. Nemám to rád a nejde mi to, ale pomáhám je nosit, takže mám pak nárok i na část podílu. Před hangárem byl kanec. Zabral jsem si ho a o patronu Barikady později jsme si naporcovali i kance. Chlapi z hangáru nám pomohli ho odtáhnout dovnitř. Oni budou mít pečeni a my pár rublů do kapsy navíc. V hangáru jsem využil přestávky a namazal si rameno speciálním roztokem. Ty KSkové patrony dávají zabrat.
Balíček jsme Řezníkovi předali a dostali slíbenou odměnu, ale překvapil nás všechny, když řekl, že patrony nejsou. To nám trochu překazilo plány, protože jich za prvé moc nemáme a za druhé měl nejlepší ceny. Dokonce ani na Farmě nebyly tak dobré. Zkoušeli jsme smlouvat, ale byl neúprosný. Měl jich tak málo, že nám je nechtěl dát ani za přemrštěnou cenu. Osobně jsem dost znervózněl, protože do mé Tozky jich už moc nemám. Bony se Zrzkem se podělili mezi sebou a Jehla měla železnou rezervu.
Štěstí jsme neměli ani na Černém trhu. Ceny byly tak přepálené, že jsme se rozhodli zariskovat a jít bez nich. Třikrát tolik, co v Baru a ještě trochu víc než u Řezníka, to by musel dát jen idiot. Někde uvnitř jsem ale měl podezření, že tohle není jen tak. Nemohl jsem se zbavit pochyby, že děláme chybu. S Dřevákem jsme vše vyřešili za několik minut, ani nechtěl posedět.
Nezdrželi jsme se dlouho, stanoviště na severu Smetiště bylo na dohled a za ním už byla cesta do Rostoku. U příkopu bohužel nebyly žádné zakázky na hnízda psů nebo byla vybraná, takže potenciál na kšeft zmizel ve vzduchu. Čím blíž jsme byli Baru, tím víc byla Jehla nervóznější, ale když jsem jí slíbil, že bude chodit se mnou, trochu se uklidnila.
Výkup mutantích končetin, orgánů a dalších zajímavých věcí v Baru dělá jen Barman. Nesnese konkurenci a nikdo si ji takhle blízko jemu přímo pod nosem netroufne tvořit. Bony se Zrzkem si šli po svých pochůzkách nebo nákupech a já s Jehlou jsme byli U Sta Radů. Dali jsme si tam něco k jídlu, nakoupili něco do zásoby a zapsali informace o cenách za trofeje a orgány. Přes PDA jsem se dozvěděl i o poptávce na nějaké věci, co jsme zrovna měli k prodeji, takže se mi podařilo i něco prodat za pár stovek k dobru.
„Deníku?“ otočila se ke mně Jehla, když jsme zrovna dojedli. Pochopil jsem, že se jedná o její problém. Nedal jsem nic najevo a zkusil se periferně podívat směrem ke vchodu. Samozřejmě, že zrovna vešla parta, která Jehle nemůže přijít na jméno.
„To je smůla, doprdele,“ zašeptal jsem.
V Zóně se respektuje právo na kořist. Pokud něco zastřelíš, máš právo si to i obrat. Netoleruje se, že někdo sbírá věci někomu cizímu a jsou za to poměrně vysoké tresty „práva ulice“. Většinou zastřelení do zad nebo ubodání v temné uličce. Jehla při jedné akci zastřelila Chiméru. Ta právě trhala na kusy dva lidi z party Pobudů, zatímco jejich kolegové se nezmohli na nic. Když bylo po všem, vyvolali hádku. Tak silnou, že nejen, že si nechali všechny trofeje, ale chtěli ještě kompenzaci od Jehly. Skončilo to tak, že jsme nic neplatili, ale od té doby má Jehla přísahanou pomstu a zejména v okolí Baru došlo i na pár rvaček.
Barman absolutně netoleruje, když se mu vraždí zákazníci, ale od té doby, co Povinnost má své zájmy jinde, se ochrana Baru vztahuje jen na jeho místo. Zároveň je zde určitá nevraživost části Samotářů k členům Guildy, něco o vyžírání zakázek na mutanty a podobně. To vše vytváří koktejl emocí, které jednou za čas vyústí v hodně vypitého alkoholu a pár vyražených zubů. Přísaha s vraždou je velká výjimka, která z nepřízně osudu potkala zrovna naši skupinu.
Jehla nosila kapuci přes hlavu. Zakrývala si své zářivější zrzavé vlasy a své pohlaví. Zároveň to měla ve své povaze, necítila se mezi lidmi dobře. V Baru bylo rušno a zatím si nás nevšimli. Otočili jsme se a oklikou se vydali k východu, kde se mezitím uvolnil prostor. Už jsme byli skoro venku, když na mě přes půl Baru někdo zavolal.
„Deníku, ty vole, ty jdeš kolem a ani nás nepozdravíš?!“
Obrátil jsem se, jako kdybych viděl Upíra. Jehla zamrzla v pohybu, protože přesně ve dveřích přišel jeden z té špatné party, který jí sliboval opravdu moc zlé věci. Musel jsem z toho vybruslit. Vzal jsem Jehlu jednou rukou kolem ramen (a tím jí zabránil použít ten nůž, co držela skrytý v rukávu) a vrátil se do Baru. U jednoho rohového stolu seděl Gumák, Podrážka a Holínka. Nevím, kde k těm přezdívkám přišli, a to jsem se velmi snažil se to dozvědět. Gumák patřil k nám, Lovcům. Podrážka s Holínkou byli Samotáři a občas něco dělali pro Ekology.
„Servus, chlapi. Jsem si vás nevšim. Máte místo?“
Kluci byli rozjetí. Prozřetelně jsem strčil Jehlu doprostřed a dál od problémů. Ochrana ale platila jen dočasně. Sedm lidí z nepřátelské party sedělo o dva stoly vedle a hlídali vchod. Pokud bychom zkusili zmizet, za prvním rohem nás rozpářou. Potřeboval jsem zoufale nějaký plán, jak způsobit rozruch.
Gumák si všiml, že jsme s Jehlou nervózní, ale prozřetelně nedal nic najevo. Věděl jsem, že se na něj mohu spolehnout. Jehla těkala nervózně očima a přemýšlela, jestli nezariskuje a nezkusí utéct. Pod stolem jsem ji držel za koleno.
Podrážka už měl docela nakoupeno. Lil do sebe jeden lok za druhým a jeho projev byl hlasitější a hlasitější. Napadlo mě, jak z toho ven.
„A co Jantar? Už jsi tam ulovil víc než dvě holý veverky?“
Podrážka zrudnul, postavil se a zařval.
„Já sem náhodou ňákej lovec! Ne jako vy načančaní, já kdybych chtěl, tak sejmu i tu Chiméru!“
Jak vstal, začal se motat. Otočil se k ostatním.
„Nemám pravdu chlapi? Člověk nemusí být v nějaký zasraný Guildě, aby ukázal Zóně co proto!“
Ruch Baru se přesunul. Samotáři si rádi přisadili proti Lovcům. Když jsem slyšel první nadávky, vzal jsem Jehlu a zrychlil k východu. Sedm lidí z druhého stolu jako jeden muž vstalo, ale to se do toho vložil Gumák.
„Sedm trpaslíků vstalo jako jeden muž, hledáte svou Sněhurku, volové?“
Letící pěsti do obličeje se zkušeně vyhnul a převrhl stůl, aby jim zabránil v přískoku. Začala mela, kterou okamžitě rozehnal Garik s Žorikem s obušky. Tou dobou už jsme ale s Jehlou vyběhli ven a vzali čáru kolem Arény. Tam jsme u dýmkového salonu potkali Zrzka, který akorát dokouřil a chtěl nás hledat. Pochopil bez vysvětlování a hned běžel s námi.
„Kde je Bony?“ zeptal jsem se rychle.
„Nevím, šel k západnímu stanovišti, ale to bylo před hodinou.“
Hned jsme se rozběhli. Brali to nejkratší cestou a doufali, že se v ruchu stovky lidí ztratíme. Za rohem jsem viděl, že se ruch v Baru a před Barem pomalu klidnil. Vyběhli jsme k stanovišti. O dvě minuty sprintu později jsme ho tam našli. Bony byl zrovna uprostřed drsného vyjednávání, na zemi rozložené věci.
„Mizíme!“ přiběhl jsem k němu a zatřásl ramenem. Bony nechápal, ale když viděl Jehlu se Zrzkem, začal sbírat nabízené zboží. Sebral jsem ho za rameno. „Nemáme čas, dělej!“
Bony zaklel, zkoušel se vytrhnout, ale Zrzek ho popadl za druhé rameno a zvedl ho. Strážný byl tak u vytržení, že nic neřešil a začal si vše cpát do kapes. Bony křičel jednu nadávku za druhou. Když jsme doběhli na křižovatku, zastavili jsme.
„Sklady nebo Jantar?“ zeptal se Zrzek.
„Jantar, v Rostoku se ztratíme.“
Bez dalšího přemýšlení jsme se rozeběhli přes několikery zátarasy do hlubin Rostoku. Na okamžik jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší zkusit Armádní sklady, se Svobodou jsme byli za dobře, ale po cestě k nim se nedalo nikde schovat a zvuk střelby z oblasti Baru mě utvrdil, že to bylo dobré rozhodnutí.
Po dalších deseti minutách rychlého přesunu jsme konečně našli místo, kde bychom na chvíli vydechli. Pětiminutová pauza nás postaví na nohy.
„S tou trochou munice do města, kde se to hemží mutanty, bandity a další svoločí. Nádhera.“
„Nechal jsem mu tam věci za pět tisíc, doprdele. To to bylo tak horký?“
„Měli bychom se pohnout.“
„Neřvěte kurva!“
Po přestávce a jen drobném uklidnění jsme vyrazili dál. Nervózně jsme se dívali přes ramena i kolem sebe. Když jsme procházeli kolem garáží, Jehla našla Kapky. A přesně v tu chvíli po nás začal někdo střílet.