Kapitola 28 – Hodina vlků
„Takhle vraždit… umí snad jen Pancéřníci.“
Vztek.
Spalující, výbušný vztek. V momentě, kdy mi došlo, že Pancéřníci napadli můj domov a vraždili všechny uvnitř, jsem viděla rudě jako nikdy dřív. Moje nervy pulzovaly nesměrnou energií. Chtěla jsem se vybít. Pozabíjet každého z těch zmrdů. Roztrhat je na cucky, a zadupávat je tak dlouho, až by z nich zbyl jen rudý prach.
Jenomže mí nepřátelé tu nebyli. Nacházeli se v mém domově, ne u mě. Cesta bude trvat hodiny. I kdyby Calamity zabral naplno. Potřebovala jsem někomu ublížit teď hned! Mé tělo, moje mysl, moje poslední buňka v tělě volala po spravedlnosti a pomstě… a když jsem je nemohla mít, chtěla jsem aspoň někomu rozbít hubu. Ale kolem mě byli jen mí přátelé.
A tak jsem jen postávala a zuřila v tichosti.
A mí přátelé byli dostatečně moudří, aby mě nerušili.
*** *** ***
„Ty si vážně myslíš, že jsem to chtěl?“ zavrčel SteelHooves a chodil dokola uvnitř Sky Bandita. „Stáj Dvě byla domovem rodiny Applejack. Jestli někdo z Jablečné rodiny žije, budou tam…“
„Neřikam, žes to chtěl,“ zavrčel nazpět Calamity. „A ani neřikám, že ses kurva nesnažil tomu zabránit. Jen řikam, že se ti to moc nepodařilo.“ Zrzavý pegas přepínal své síly. „A teď je řada na mně.“
Xenith sledovala celou hádku. Pro jednou nebyla centrem zájmu ani důvodem ke křiku. Podívala se na Velvet Remedy s děsivým poznáním v očích. „Ta Stáj… je váš domov? Tvůj a té mrňavé? Proč ho Pancéřníci napadli?“
Velvet zavrtěla hlavou. Každé mrknutí uvolnilo slzu, která stékala po černé srsti. Hřívu jí pročesával vítr. „Zásoby. Nic víc. Chtějí vše, co funguje. Už jen ten filtrační čip je k nezaplacení. A stejně tak jablečný sad.“ Zavřela oči a zafňukala. „Chtějí je obsadit a udělat tam základnu.“
Můj vztek se dostával do kritického bodu. Potřebovala jsem se na něčem vybít. Cítila jsem, jak mě pohlcuje, otřásá mnou. Jeho hladina pění tak moc, že až se za chvíli vyřítí ven, nebude to vůbec pěkný pohled.
„Nemůžete tam jen tak vtrhnout a začít zabíjet Pancéřníky,“ dupl SteelHooves.
„A proč jako ne. Podle mě sou jen gangem dobře vyzbrojených nájezdníků, co obíraj bezbranný.“ Calamity přecvakl na svém bojovém sedle páčku a změnil munici. „Takový si zasloužej akorát zemřít. A budu to já, kdo je sejme. To sou mý pravidla.“
SteelHooves se otočil na Velvet. „Promluv si s ním.“
„A co mám říct?“ Její hlas se změnil v pevný a odhodlaný.
SteelHooves zavrčel. „Pro začátek třeba to, že je to sebevražda.“ Podíval se na nás. „Vážně si myslíte, že porazíte několik čet Rytířů a Paladinů v magické zbroji?“
Jeho slova měla něco do sebe. Bylo jich na nás moc. Kdo ví, kolik Pancéřníků je tam dole. A co se jejich zbraní a zkušeností týče, nemohli jsme se s nimi měřit. Jak bych jen mohla zachránit Stáj Dvě? Jak bych mohla vyhrát?
Před očima se mi objevovaly obrazy všech, se kterými jsem vyrůstala. Učitelé, spolužáci, každý jeden poník na mé promoci… na takovou zodpovědnost jsem nebyla připravená. Nemohla jsem z té stísněnosti dýchat.
„To ještě uvidiš, co my dokážem.“
Poník v brnění se podíval na pegasa. „Jsem na vaší straně.“
„Opravdu?“ zeptala jsem se a konečně přestala mlčet.
Všichni jsme se na SteelHoovese podívali. Pancéřník, voják věrný až za hrob, byl zahnán do kouta. Musel si vybrat mezi loajalitou k nám a Přísahou k nim.
Pokud by šlo jen o tohle, prohráli bychom. Ale já viděla do jeho hlavy, do jeho vzpomínek. SteelHoovesova přísaha nepatřila Ministerstvu Válečných Technologií. Patřila jí. Applejack. A když ji měl bránit, vše ostatní šlo okamžitě stranou. Pokud tak stále bylo, měli jsme šanci.
SteelHooves neodpověděl. To nebylo dobré. Ale takovéhle rozhodnutí bylo těžké i bez pobízení. Nechtěla jsem ho tlačit. Potřebovala jsem ho. Potřebuju všechny.
„No tak super,“ zareptal Calamity. „A mohl bys aspoň slíbit, že nás nestřelíš dozad než se teda rozhodneš?“
Chtěla jsem ho poslat do hajzlu. Věděla jsem, že má právo to říct. A právě v tuhle chvíli to byl on, kdo přetěžoval svoje síly, aby nás tam dostal. Ale jestli jsem chtěla mít byť jen maličkou naději, abych Stáj Dvě nezklamala… nenechala zemřít všechny, co znám… musejí mí přátelé držet spolu. Musíme být silní. Místo toho se tu topíme. A skupina se začíná tíhou celé situace rozpadat.
Velvet Remedy pohrdavě zaržála. „Když už si tu dáváme sliby, mohla by Littlepip přísahat, že když vyhrajeme, tak nikoho z nich neadoptuje?“
Zakopla jsem. Zasáhla mě zrovna ve chvíli, když jsem potřebovala trochu prostoru.
„Ale no tak, Littlepip,“ řekla a obrátila oči v sloup. „Snad jsi nečekala, že jsme si nevšimli, že máš tendenci přijímat do skupiny poníky (a teď i zebry), co tě málem zabili.“ Zavrtěla hřvou. „Občas dokonce přemýšlím, že to děláš jen proto, abys mi to všechno vrátila.“
„Cože?!“ U všech rohatých?
„Ovšem, kromě toho, že jsem zodpovědna za všechny tvé léčebné kůry a nápravy bolístek, jsem také zodpovědna za to, že jsi vůbec tady venku,“ řekla. Její jinak krásný hlas zněl roztřepeně.
Poznala jsem, že se na povrch probíjí ta stará asertivní Remedy, která se vyrovnávala s děsy okolo tím, že si o svých přátelích představovala to nejhorší. Doufala jsem, že jsme tuhle Remedy nechali někde daleko za námi, ale evidentně byla pouze skryta pod pečlivě uhlazenou maskou a čekala na příležitost.
„Skutečně se nějaká tvá malá část nesnaží mi neustále připomínat, kdy naposled jsi jen o vlásek unikla smrti?“
„U všech všudy!“ Calamity se podíval zpátky. „To si vo mně myslíš?“
U Bohyní. Prosím, vždyť já ani nevím, jestli to zvládnu s vámi. Ale bez vás to nezvládnu určitě!
„Dost! Všichni!“ dupala jsem a třásla se. „Teď se nemůžeme rozdělit. Náš domov… můj domov… potřebují nás! Copak jim můžeme pomoct, když dorazíme už roztrhaní na cucky?“
„Krucipísek,“ řekl Calamity. „Máš recht, Lilpip. Promiň.“
„Také se omlouvám,“ řekla Velvet. Ta dobrá Velvet byla zase s námi. Aspoň prozatím. „Já… nevím, co to do mě vjelo. Nějak se mi to dostalo pod kůži.“
„Takže,“ řekl SteelHooves. Jeho hlas byl klidný, jako kdyby žádná hádka neproběhla. „Máš plán?“
Cítila jsem, jak mi hřívou projel poryv větru. Zatřásl mi zbrojí i brašnami. Podívala jsem se na ně a najednou se cítila hrozně malá. Nakonec se můj pohled zastavil u Velvet. „Tohle… nemůže být jen moje rozhodnutí. Byl to i tvůj domov.“ Mé oči ji prosily. Tiše. Potřebovala jsem pomoct.
Prosím, Velvet. Nenech mě v tom samotnou. Tohle je domov. Jsou tam naši známí. Nemohu přece rozhodovat o jejich životě a smrti. Nemůžu!
Velvet pohled vrátila. Její oči se podlévaly slzami, ale byla v nich vidět něha a pochopení. Pomůže mi nést celé tohle břemeno, jak jen bude v jejích silách.
Velvet se otočila na ostatní. „SteelHooves má pravdu. Nemáme sílu na to porazit Pancéřníky. A i kdybychom měli, těžko by se nám to podařilo bez ztrát. Navrhuji zkusit nejdříve vyjednávat.“
Přikývla jsem a vděčně zakňučela. Konečně mohu zase dýchat.
*** *** ***
Na horizontu byl zvláštní oranžový svit. Jako kdyby měl začít úsvit. Jenomže na rozdíl od úsvitu, tenhle byl špatným směrem. A do rána bylo ještě několik hodin daleko. Ano, slunce a měsíc se zbláznily a už nejsou kontrolované, ale i tak vycházely a zacházely v nějakém řádu.
„Na co to koukáme?“
„Ohně,“ odpověděl Calamity. „To je Everfríský les. Zdá se, že ho Red Eye celý zapálil.“
Xenith zpozorněla. „Myslíš, že Red Eyeovi vojáci budou u Stájí Dvě?“
„Ne, nemyslim,“ řekl. „Ty ohně jsou daleko, skoro den cesty. U Ponyvillu nikdo z nich nebude.“
Přisunula jsem se blíž k Velvet a využila její měkké tělo jako podporu. Její vůně mi pomáhala se uklidnit. Ještě stále jsem se třásla v návalech vzteku a naprosté bezmocnosti. Je toho na mě tak moc, že z toho brzy vybouchnu. Nebo se rozpadnu.
Velvet si dovolila podívat se na červení podlité mraky v dálce. „Vzpomínám, když jsem byla prvně venku ze Stájí. Vrstva mraků v sobě měla díry. Viděla jsem opravdovou sluneční zář. Bylo to to nejkrásnější na světě. Víc než cokoliv, co jsem kdy před tím viděla. Myslela jsem si, že… když je tu Venku něco tak nádherného, že to tu nemůže být tak zlé.“ Smutně se usmála. „Už nikdy potom, jsem slunce neviděla. Občas si říkám, jestli kvůli tomu je celé tohle místo tak temné a beznadějné.“
Také jsem si vzpomněla na něco podobného. Slabé světlo Luninina měsíce dopadající na Montereyho Jacka, když jsme na sebe mířili na Ponyvillském mostě. Zdálo se to jako věčnost.
„Ayep,“ odpověděl Calamity. Onu poetičnost Velvetiny poznámky absolutně nepochopil. „Everfríský les není jako ostatní místa. Pegasové se jen těžko snaží udržet celou mračnou vrstvu. Jako kdyby se mrak chtěl hýbat. Sám za sebe. Občas to tam je jako kamizola plná záplat.“
SteelHooves se díval opačným směrem. Jeho hledí skenovalo naprostou temnotu. Pak konečně tichým hlubokým hlasem promluvil. „Nechápu proč to Staršina Blueberry Sabre dělá.“
Přišlo mi, že na podobnou otázku se chtěla už nějakou dobu zpátky zeptat Velvet Remedy.
SteelHooves si povzdychl. „Tohle místo je daleko od jejího teritoria. Blueberry Sabre velí Fillydelpshskému kontingentu Pancéřníků. Stáj Dvě patří mému Staršinovi a Manehattanskému kontingentu.“
Ach. „Fillydelphii nedokážou udržet,“ řekla jsem. Tělo se mi třáslo vztekem, jak jsem začala rozebírat, co se právě teď děje. „Red Eyeova síla roste každým dnem. Pozice Pancéřníků stagnuje, pokud přímo neslábne. Myslím, že měla Velvet pravdu, když mluvila o potřebě nové základny.“
Ghůl přikývl. „Přesto, zabrat Stáj Dvě by měl Staršina Tvarohový Sýr. Kdyby u toho nebyl… bylo by to proti našemu protokolu. A mít dva Staršiny vedle sebe by nebylo strategicky výhodné.“
Calamity vpředu zaržál. Nohy mu visely ve vzduchu a vyplázl jazyk, aby dal najevo znatelnou nechuť. „Jako fakt? Tvůj velitel se menuje Tvarohovej Sejra? To ho někdo proklel?“
SteelHooves se navzdory naší zlé situaci zasmál. „Nechává si říkat prostě Tvaroh.“
„Mám ráda tvarohový sýr,“ řekla jsem velmi potichu.
„Hele, možná ten tvůj Tvarohovej Sejra šéfík postavil Blueberry do stejný situace jako tady Lilpip,“ řekl Calamity. „Vstříc jasný smrti. Nebo snad nevěří, že tu je někde Stáj plná agentů Ministerstva Úžasnosti a takový nesmysly?“
„To možná není takový nesmysl, jak se na první pohled zdá,“ zamumlala jsem.
„Co tim myslíš?“ Kruci. Calamity mě slyšel.
„No, viděla jsem vzpomínku, kde Rainbow Dash a Pinkie Pie udělali ze Zecory dvojitou agentku pro Equestrii. Rainbow Dash řekla, že Zecora trénovala u nejlepších agentů Ministerstva Úžasnosti… takže si myslím, že MÚ tyhle věci dělalo často.“
Odpovědí mi bylo naprosté ticho. Od všech. Jen Pyrelight zavrněla, když si zvědavě prohlížela Velvet.
Trochu mě znepokojovalo, že když teď Calamity ví, že mám kouli paměti s Rainbow, že bude nejspíš chtít reflektor. Nechtěla jsem, aby se můj Dashitský přítel trápil ve starých vzpomínkách tak jako Velvet s Fluttershyinou koulí.
„Zecora,“ zeptala se Xenith svým opatrným exotickým hlasem. „Ta Zecora ze Zecořiny chatky v Everfríském lese?“
Kruciš. „Ehm… ano. Byla to přítelkyně Klisen Ministerstev. A rozhodla se…“ Opravdu bylo dobrým nápadem říct Xenith, že Zecora na tajňačku zradila zebry?“
„Zecora byla zrádce!“ zavrčel nebezpečně SteelHooves. „Prodávala zbraně zebrám.“ Udělal ke mně krok vpřed. „Dokonce jim chtěla dát i tu pušku, co prorazí brnění Pancéřníků!“
Ale ne… „Ehm, ne. Totiž… to byla součást jejího… krytí?“
„Ne. To není pravda,“ trval na svém.
„Fluttershy znala zebru?“ zeptala se Velvet. A díky této vsuvce, díky bohyním, se nejspíš nestalo něco hodně nepěkného.
„Eee… Lilpip… možná bys nám mohla vysvětlit pár těch věcí, cos viděla v koulích, co ty na to?“
Zasténala jsem. I kdybych neříkala všechno, co se týkalo SteelHoovesových osobních záležitostí nebo Fluttershy a megakouzel, zabere to dlouho. Ale stejně jsem byla ráda, že jsme se mohli bavit o něčem jiném. Pořád jsme měli ještě pár hodin.
*** *** ***
„Pálivé kopýtko znamená co!?“
„To přesně řekla!“ I po tolika dnech mě to stejně fascinovalo.
„Pořád se nemůžu zbavit myšlenek na Fluttershy, která sváděla Applejack,“ smála se Velvet. „I když to bylo jen tak na oko.“ Šibalsky na mě mrkla. Svěsila jsem hlavu. Tohle si ještě vypiju. A jsem si jistá, že si ze žluté pegasky Velvet vezme spoustu inspirace.
Xenith se ke mně naklonila a potvrdila mé obavy. „Jsi v průšvihu.“
SteelHooves byl nepřirozeně tichý a to i na ghůlské poměry. Už od té doby, co jsem řekla obsah té první koule. Myslela jsem si, že to je kvůli odhalení, že Zebra byla agentkou, nebo kvůli potvrzení jeho teorií o Ministerstvu Úžasnosti. Teprve později jsem si uvědomila, že to nebylo kvůli tomu. Zatímco my ostatní jsme se snažili myslet na cokoliv jiného než nadcházející bitvu ve Stájích Dvě, SteelHooves byl hluboko uprostřed svého vlastního boje. A snažil se jím prokousat. Byl mnohem silnější, než jsme byli my. Nebo alespoň, než jsem byla já.
Větrem se k nám donesly zvuky střelby.
Blížili jsme se k Ponyvillu. Sladkojablečné sady byly ještě trochu dál, ale i tak se temnou pustinou nesly zvuky daleké bitvy.
Velvet Remedy fňukla. „To je spousta střelby.“
„Rychlopalné granátomety,“ řekl SteelHooves. „Takové, jako mám já. Jen jich je víc.“
Má vlastní představivost mě opět vypekla a začala mi nabízet krvavé obrazy. Tohle přece ve Stájích nepoužili, nebo jo? A pokud ne, tak co to dělají teď? Najednou jsem si představila, jak vyvedli celou populaci Stájí do sadu otrávených jablek a všechny tam postříleli… jen z čistého potěšení nad roztrhanými těly.
Zafňukala jsem a začala slzet. Snažila jsem se na to nemyslet. Přece to nejsou takové zrůdy! Jsou jako SteelHooves… nejsou to nájezdníci… že ne?
„Příšery!“ zavrčela Velvet vedle mě.
„Myslim, že máš pravdu,“ řekl Calamity. Jeho poznámka mě ještě víc zasáhla. Prosím ne. Tohle se přece neděje! Nemůže!
„Red Eyeovy ohně vyháněj na Ponyville všechnu možnou havěť. Zdá se, že se pár z nich dostalo až k Sadům.“
*** *** ***
Byla nejtemnější část noci. Ten čas má jméno, ale nedokázala jsem si vzpomenout – mystická hodinka tak temná, že nemůžete spát. Kdy všechny vaše starosti a strasti vás zasahnou nejvíce. A kdy vám monstra škrábou na dveře.
Velvet začala procházet naše věci, které jsme měli v zadní části Sky Bandita – všechno zboží na prodej, nebo které jsme chtěli nechat na Křižovatce R-7, a zároveň jsme si jím nechtěli zatěžovat batohy. Včetně všech zbraní, které Calamity sebral Sterniným útočníkům, když s nimi bojovali u Fillydelphské věže.
Nabíjela jsem si zbraně. Měla jsem omezené možnosti. Macintosh byl dost silný, aby prorazil brnění Pancéřníků, pokud trefím slabé místo, a také jsem měla zásobník průrazného střeliva pro odstřelovačku. Jen zebří puška měla dostatek průrazné munice, to díky konvoji, který jsme u Fillydelphie vybrali s Calamitym. Pár zásobníků také měli Sterninini otrokáři.
Vytáhla jsem pušku a prohlížela si ji. Zase se ve mně začala vařit krev, což na druhou stranu pomohlo od té otupující bolesti. Poprvé za dnešní večer, jsem se tomu postavila. Chtěla jsem si uchovat alespoň kousek logiky v sobě a nenechat se ovládnout vztekem. Opravdu jsem chtěla použít zebří pušku proti Pancéřníkům? Na druhou stranu, teď to byli moji nepřátelé a zaslouží si každou ránu. A tato puška byla nejlepší zbraní, kterou jsem proti nim měla. Ale to její očarování… kulky udělají mnohem víc, než jen prorazí brnění. Viděla jsem, co se děje poníkovi, co vzplane uvnitř zbroje. A ta vzpomínka mě doteď děsila. Vážně jsem chtěla na tyto poníky vypustit Spika?
„Co to máš na sobě?“ zalapala podechu Xenith.
Velvet Remedy s grácií odpověděla: „Jdeme do bitvy s opravdu nebezpečnými protivníky. Bylo by velmi hloupé na sobě nemít žádnou ochranu. A tohle je to nejlepší, které mám.“
Velvet Remedy na sobě měla zebří legionářskou zbroj.
„Tedy, pokud ho nechceš mít ty,“ řekla slušně. „Máš větší právo ho nosit.“
Xenith to chvíli zvažovala, pak se podívala na SteelHoovese. „Ne. Mým domovem je Equestrie.“
„Ale krucipísek,“ Calamity zamumlal a zamrkal. Pak se podíval na nás a promluvil. „Eh… Velvet? Lilpip? Mám prosbu. A klidně mi řekněte, že ne. Vim, že teď chci hodně a nemám na to právo.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Ale jdeme do fakt velkýho boje… a já tu trochu stranou mám ulito pár zásob. Nanejvejš patnáct minut letu, slibuju. Ale těch patnáct minut můžou Pancéřníci zabíjet vaše.“
Cítila jsem, jako kdybych každou vteřinu platila vlastní krví. Patnáct minut navíc, když už jsme letěli tak dlouho… na to jsem nemohla ani pomyslet. „Ne,“ vyletělo ze mě. „Ani minutu navíc, natož patnáct.“ Hluboce jsem se nadechla. „Pokud si ale myslíš, že nám to pomůže, vysaď nás u Stájí a leť. Doženeš nás…“
„Ne,“ přerušila mě Velvet. „Rozdělit se je hloupost. Nechci, aby Calamity zabloudil ve Stájích, zatímco se nás bude snažit najít. Jdeme dovnitř společně.“ Měla pravdu. Můj nápad byla hloupost.
„Calamity, do toho,“ řekla. „Letíme už hodiny. Pokud by těch patnáct minut mělo znamenat rozdíl, už jsme dávno prohráli. Vím, že bys to nenavrhl, pokud bys nevěděl, že nám to doopravdy pomůže. A cokoliv, co nám pomůže přežít, bude za těch patnáct minut stát.“
Calamity zamával křídly a změnil kurz.
Na obzoru jsme viděli Sladkojablečné sady – kopce poseté zbytky stromů s otráveným ovocem. Stará stodola, která pořád překvapivě stála.
A do příštího jara nebudeš moci do stodoly.
Uvědomila jsem si, že starou stodolu nechala AppleBloom zbořit, pak vyhrabali stáj, a nad ní postavili novou. Když Stáj-Tech něco postaví, stojí to navěky.
V dálce jsem viděla, jak vzduchem zablýskává světlo. Jako kdyby část noční oblohy spadla na zem mezi stromy. Roj zlých hvězd. A kolem ní hromada záblesků ze zbraní.
Xenith vydechla. „Ne!“
„Co to je?“
Její zorničky se rozšířily strachy. „Hvězdná-stvůra!
To, s čím Pancéřníci bojovali, bylo strašidlo ze zebřiných legend – příšera z temné strany měsíce, kráčící po zemi jako dávný „dárek“ od hvězd.
Zvíře bylo masivní a až na pár záblesků naprosto neviditelné. Žijící konstelace světla, které uvnitř ní jakoby plynulo. Zkusila jsem ji zaměřit UDSkem, ale ačkoliv mi kompas označil spoustu červených cílů, žádný nepředstavoval onu příšeru. Jako kdyby tam nic nebylo.
Střelba od Pancéřníků létala vzduchem, a tento naštvaný vzduch údery vracel. Buď Pancéřníky rozdrtil, nebo je odhodil pryč. Občas vybuchla raketa, která příšeru osvítila ohněm, takže jsme aspoň na chvíli získali ponětí, jak stvůra vypadá. Malinko mě uklidnilo, že vypadá aspoň trochu jako poník. Má něco připomínající hlavu, tělo a čtyři nohy. Nebem se ozvalo divoké zařvání. Znělo to, jako kdyby samotný vesmír zakřičel bolestí.
Můj první instinkt byl pomáhat poníkům. Chtěla jsem k nim přispěchat. Teprve po chvíli mi došlo, že ti poníci na zemi jsou moji nepřátelé. Ne všichni tedy, podle mého UDSka, ale bylo to dost?
„Musíme jim pomoct,“ řekl SteelHooves nahlas moje myšlenky. „Chtěli jste diplomacii? Tohle je první krok.“
„Nemůžeš ani doufat, že bys porazil něco jako je Hvězdná-stvůra!“ zalapala po dechu Xenith. „Jsi blázen? Můžeš akorát utéct, schovat se a doufat, že tě nesežere.“
„Copak nás neznáš?“ zeptal se SteelHooves. A těmito slovy si potvrdil, že jsem se už rozhodla.
Oklika zamítnuta, Calamity změnil směr ke stodole a my vletěli přímo doprostřed bouře.
*** *** ***
PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
SteelHooves stál na Sky Banditovi a střílel svým granátometným kulometem do neviditelné stvůry, zatímco Calamity s námi kroužil kolem. Pegas se snažil dostat nás tak blízko jak to jen půjde, a zároveň tak daleko, aby na nás Hvězdná-stvůra nedsáhla – nebylo to tak jednoduché, když to zvíře v podstatě ani neviděl.
Pancéřníci na zemi byli téměř zdecimováni. Kolem bylo aspoň tucet z nich v naprosto rozmašírovaném nebo rozmačkaném brnění. Nikde nebyly útočné jednotky, které, dle SteelHoovese, měly zabrat stáje. Viděla jsem pouze tři a to jen díky zbytkovému ponurému světlu z jejich UDSek a záblesků zbraní. Jeden vystřelil dvojici raket, které explodovaly na průhledné kůži příšery.
Hvězdná-stvůra uhnula, a zabila rytíře. Ozvalo se pěkně nechutné křupnutí.
Poník letěl přímo na nás. „Do pytleeeee!“ Calamity zakřičel a uhnul. Viděla jsem mrtvého poníka, jak letí kolem nás. Jeho orgány rozmačkané na hadry uvnitř slisované zbroje.
Pyrelight proletěla kolem nás a pekla příšeru v moržárovém ohni. Pak odletěla rychle stranou, zatímco plameny rychle uhasly.
Soustředila jsem se a snažila se uchopit tu hvězdnou bytost v magickém poli. Nechtěla jsem ji zvednout, ale magická aura by ji mohla aspoň trochu osvítit. Byla větší, než jsem si myslela. Ale aspoň jsme díky tomu mohli lépe uhýbat.
Velvet Remedy vykouzlila na příšeru anestetické kouzlo. Zasáhla ji přímo do hlavy. Příšera zakopla, chvíli stála, ale pak vypustila nadpozemský řev.
„Kruci, je to moc velký! Jsme jen jak včelí žihadla!“
„Říkala jsem vám to,“ kryla a třásla se Xenith. „Hvězdnou-stvůru nelze zabít. Buďte rádi, že tohle je jen dítě. Plně rostlá by sežrala Ponyville na posezení.“
„Tohle je jen dítě?“ zeptala jsem se v šoku, zatímco monstrum udělalo krok vzad a přerazilo se o stodolu. Poslední budova Sladkojablečných sadů, stodola, co přežila apokalypsu a dvě stě let pustiny, se sesunula k zemi. Zamrzelo mě to. Vzpomněla jsem si, na všechny ty Koule paměti, kde jsem viděla Applejack a její kamarádky během léta. Tyto šťastnější časy byly zničeny Hvězdnou-stvůrou.
„Littlepip, drž to světlo!“ přikázal SteelHooves, když mé pole začalo mizet. „Calamity, přileť před něj a drž výšku. Velvet, připrav si to kouzlo na můj signál.“
„Doufám, že víš, co děláš,“ řekl Calamity a zaletěl se Sky Banditem přímo před frňák té příšery.
„Velvet, teď.“
Velvet se soustředila a vypustila malý blesk magie přímo na hlavu příšery. Opět, jenom na okamžik, stvůra zakolísala. Ta samá magie byla schopna paralyzovat pekelníka na celou hodinu.
Ze Sky Bandita nade mnou vyletěl gejzír kouře jak SteelHooves vystřelil raketu. Sledovala jsem střelu, jak proletěla magií přímo tam, kde měla být kůže příšery. Střela prorazila dovnitř, rovnou na místo hvězdnaté hlavy.
Hvězdná-stvůra zařvala tak mocně, že nás shodila z oblohy. Calamity se snažil získat zpět kontrolu, ale neměl šanci. Zamířili jsme rovnou dolů do otráveného sadu. O chvíli později střela vybuchla. Explozi následně doplnily čvachtavé zvuky.
Na zem jsme narazili dřív, než Hvězdná-stvůra. Udělala jsem pár kotrmelců a tvrdě narazila na kovové zdi a lavičky. Tělem mi vybuchovaly gejzíry bolesti. Vagon roloval, srazil několik stromů, a pak se konečně zastavil. Calamity visel z postroje jak přezrálá hruška. Velvet ležela mezi vysypanými zásobami a skučela. Kde je SteelHooves nebo Xenith jsem vůbec nevěděla.
PipBuck zběsile klikal. Cítila jsem, jak mi hřívou teče něco lepkavého. Šáhla jsem si na to. I můj velmi jemný dotek celou hlavu uvedl do spirály bolesti a světel. A temnoty.
*** *** ***
Našlo si mě jasné světlo SteelHoovesovy svítilny.
Xenith byla vedle něj a vypadala až podezřele v pořádku. Jak jsem se později dozvěděla, vyskočila z okna a dopadla tak zkušeně, že až na rozcuchanou hřívu se jí nic nestalo.
„Jsou… všichni v pořádku?“ zeptala jsem se slabě.
„Naprosto,“ řekl SteelHooves. Můj PipBuck klikal. Hřebec měl nejspíš pravdu.
„Propadl jsi stromem,“ řekla Xenith. „Měl bys mít zlomená záda.“
„Canterlotského ghůla jen tak něco nezlomí,“ odpověděl. Připadalo mi, že si Xenithinu reakci užil. Ta vystrašeně polkla a poodešla od něj pár kroků.
„To jsme my,“ usmála jsem se bolestně. „Plni překvapení.“ Podívala jsem se na SteelHoovese. „Jak jsi Hvězdnou-stvůru dokázal zabít? To bylo úžasný!“
„Už jsem Ursu viděl, ještě za války,“ řekl SteelHooves „Díky tvému zvýraznení mi došlo, že ty dvě monstra nemají tak rozdílnou stavbu těla. Jen jsou děsivější a neviditelní. Tak jsem vystřelil tam, kde má Ursa oko a doufal v nejlepší.“
Calamity se vrtěl a zavrčel. Visel za postroji vzhůru nohama. Snažil se máchat nohama, jako by doufal, že celý vagon převrátí. Nešlo mu to.
„Pomůžu ti,“ řekla jsem a otevřela mu postroj magií. Calamity spadl s dunivou ránou na záda.
„Jauvajs!“
Velvet vyběhla z vagonu a nesla sebou tašku s léčivy. Napadlo mě, že jsme teď vysypali všechny naše věci na stovkách metrů čtverečních jedovatého ovocného sadu. Ale o to se postaráme ráno. Nejdřív musíme přežít noc. Aspoň, že mám svoje zbraně.
„Všichni poníci (a zebra), ke mně,“ řekla Velvet slušně, zatímco položila na zem batohy. „Váš zdravotník se o vás postará, než půjdeme dál. A rozhodně to nebude brát jako špatné znamení, že vás musí dát dohromady, ještě než jsme prošli dveřmi Stáje.“
„Zadržte, poníci!“ ozval se hlas z temnoty. Objevily nás dvě svítilny na helmách.
Dva Pancéřníci, co přežili setkání s Hvězdnou-stvůrou, přišli k nám. Mířili na nás svými zbraněmi a světlo z UDSka nás upozorňovalo, že nás mají v merku.
„Ježkovy voči,“ ozval se sladký klisní hlas z druhého obleku. „To je Staršina SteelHooves.“
„Hvězdný Paladin SteelHooves,“ opravil ji ten druhý pancéřník okamžitě. „A miřte na něj dál, rytířko Jahodová Limonádo.“ Pak se podíval na našeho ghůlího společníka. „Máme přímý rozkaz poslat vás pryč. Tato operace se vás netýká.“
„To bylo úžasné, SteelHoovesi, pane!“ ozval se znovu hlas té mladší, zatímco vypnula svůj Univerzální Detekční Systém. „Jak jste to dokázal?“
„Rytířko Limonádo!“ zavrčel starší pancéřník. „Okamžitě aktivujte UDS a zamiřte na cíl.“
„Uvědomujete si vůbec, jaké Stáje obsazujete?“ zeptal se SteelHooves klidně. „Toto je Stáj Dvě. Stáj postavená na záchranu Jablečné rodiny a poníků z Ponyvillu. Tohle je farma Jablečné rodiny. Ta stodola byla místem, kde Klisna Ministerstva Válečných Technologií, Applejack, vyrůstala. Tyto Stáje obývá její krev. Útočíte na rodinu Vrchní klisny. Vy byste měli odejít. A s hanbou.“
„Máme své rozkazy. Tak jako vy.“
„Nejsi můj velící důstojník, Paladine. A stejně tak není ani Staršina Blueberry Sabre.“ SteelHooves neustoupil ani o píď. „A i kdyby byla, tyhle rozkazy jsou špatné. Operace je pohanou. A kdokoliv se jí účastní, nezaslouží si nazývat sám sebe Pancéřníkem.“
„Rozkazy, které vám předávám, jsou přímo od Staršiny Tvarohového Sýra. Odejděte a vezměte s sebou své barbarské přátele.“ Paladin se znovu otočil na Rytířku. „A ty zapni svůj Univerzální Detekční Systém a zaměř na cíl. To je rozkaz.“
„Pane?“ ozvala se Rytířka. „Starš…Hvězdný Paladin SteelHooves má pravdu. Tahle operace neměla být.“
Paladin zavrtěl hlavou a přiblížil se k Rytířce. Namířil na ni svůj kulomet a řekl: „Zapnete to UDSko nebo budete odsouzena vojenským soudem za neposlušnost dřív, než zapadne slunce! Je to jasn…“
Prásk!
Paladin padl, když mu průrazná střela prostřelila helmu.
Rytířka Jahodová Limonáda otřeseně udělala krok zpět. My ostatní jsme se podívali na Calamityho.
„Co je? Diplomacie nevyšla. Evidentně se nechtěl přidat k těm hodnejm.“
*** *** ***
Roh Velvet Remedy zářil. Snažila se co nejvíc dát mou hlavu do kupy, aniž by musela použít větší počet léčivých obvazů. Naštěstí dle jejích slov to vypadalo daleko hůř, než ve skutečnosti bylo.
„Staršina Tvarohový Sýr umírá,“ řekla Rytířka Limonáda. Snažila se dát SteelHoovesovi co nejpřesnější informace. „Totiž, umírá už hodně dlouho. Nicméně od začátku měsíce už mu nepomáhá žádná nemocniční postel. Chce obsadit Stáj Dvacet Devět, než umře. Tam taky je, s Hvězdným Paladinem Křižovatkou. Na jeho pozvání Staršina Blueberry Sabre obsazuje Stáj Dvě. Spolu s Hvězdnou Paladinkou Novou Rage.“
„Ovšemže,“ komentoval vše SteelHooves. „Hvězdný Paladin Křižovatka mě několikrát prosila, abych se stal Staršinou. Má pro věc stejný sentiment. Sýr musel vědět, že Křížala by nikdy obsazení Stájí Dvě neschvalovala.“ Dupnul. „Hvězdný Paladin Nova Rage, na druhou stranu, je tradicionalistka, jako Blueberry Sabre.“
Calamity zamával levým křídlem. Zranil si ho při dopadu a teď ho Velvet mumifikovala obvazy. „Nejspíš ten váš Sejra chce Crusadera ve Stájích Dvacet Devět? Žít navždy uvnitř stroje?“
„Nesmysl,“ řekla jsem. „Crusader může přijmout otisk, kopii poníkovské mysli. Nicméně to není, jako kdyby se poník stal strojem. Tvarohový Sýr bude stejně mrtvý jako doopravdy.“
„Pokud,“ Velvet navrhla, „ho nenapadlo dát do počítače svou mysl a duši.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co myslela: Duševní dóza. Blackwinginy Pařáty hledaly pro někoho informace o Černé Knize. Neřekli pro koho. Pokud by duševní dóza mohla být vytvořena z čehokoliv, tak proč ne z Crusadera? Myšlenka, že by Staršina, co nařídil útok na můj domov, žil navěky v počítači, se mi vůbec nelíbila. Něco takového nikdy nedovolím. Žít navěky jako odměnu za tuhle vraždu.
SteelHooves dál mluvil s Rytířkou Limonádou. Pak mu řekla: „Podívejte, myslím, že máte pravdu. A zůstanu stranou. Jenomže nemůžu s vámi dovnitř. Nechci útočit na ostatní Pancéřníky.“ Pak se podívala na Calamityho. „Nebo spolupracovat s těmi, co tak činí.“
SteelHooves přikývl a dal své opancéřované kopyto na její rameno. „Respektuji vaše rozhodnutí. Děláte správnou věc.“
Otočil se na nás. „Jsme připraveni?“
Stoupla jsem si. Vpravo jsem měla zebří pušku, vlevo Malého Macintoshe. Blueberry Sabre nechala pětinu své síly vzadu, jako opatření proti nám, tak i proti všemu, co leze do Ponyvillu z Everfríského lesa. Pravda je, že jsem připravena nebyla. Ale každou vteřinu, kterou jsme strávili léčením, se mohlo několik desítek Pancéřníků probojovat do křídla Ochranky a kanceláře Vrchni klisny. Nemohly čekat, až budu připravena.
„Jdeme.“
*** *** ***
Calamity nám jistil záda. Jeho ostrostřelectví by nám pomohlo, pokud by nás obešli. Občas jsem se za ním podívala. Zajímaly mě jeho reakce, když jsme procházeli tunelem pod sklepem od stodoly. Tohle už nebyla ta upravená procházka pro turisty jako u velitelství Stáj-Techu.
„Tohle je domov Velvet Remedy,“ mumlal si. „Domov Lilpip.“ Jsem si jistá, že neví, že ho slyším. A kdybych neměla figurku Pinkie Pie, asi bych to ani nedokázala.
„Musim bejt silnej. Pro ně. Nebláznit! Nemůžu tam naběhnout a sejmout každýho zkurvysyna v plechu. Musim bejt silnej. Musim je ochránit. Musim se o ně postarat. To zmáknu.“
Kostry u dveří byly rozdrcené a rozmlácené. Zadupané do země armádou kovových kopyt. Byla jsem naplněná vztekem po okraj. A do něj se teď začala míchat jakási zvláštní nechuť. Nikdo si už nepamatuje, co to bylo za poníky, ale zasloužili si lepší osud. Začala jsem si to vyčítat. Proč jsem se nevrátila, abych je pohřbila? Umřeli u dveří do mé Stáje.
Na druhou stranu, Equestrijská pustina byla plná koster. K žádné jsem se nezachovala lépe. Dokonce ani ke kostrám Apple Bloom nebo Pinkie Pie. Ale aspoň jsem je nezneuctila. Nerozdupala jsem je, aniž by mě to nějak zajímalo.
Dveře byly otevřené dokořán.
Velvet Remedy a SteelHooves byli našimi diplomaty, takže byli vpředu. Chtěla jsem, aby náš Pancéřník byl první, koho jeho spolubojovníci uvidí. Nechtěla jsem hned střílet. Velvet byla první, kdo vešel do místa, které jsme kdysi nazývali domovem. Bolestně se zastavila. Přiběhla jsem k ní.
Vstupní místnost byla původně šedá jako všechny další místnosti Stájí Dvě. Ale nyní tu bylo vymalováno něčím jiným. Krásné pastelové barvy poníků, co leželi v kalužích tmavnoucí rudé.
Vrchní klisna poslala tucet poníků, aby uvítali kohokoliv, kdo vejde dovnitř. Jenom dva z nich, ochranka Stájí, byli ozbrojení. Ostatní nesli přátelské dary. U napůl otevřené pusy fialové klisničky byl pugét květin. Bílé kvítky byly zapraseny rudou. Pancéřníci je prostě postříleli.
Poník v mé hlavě cítil, že stačí jeden krok a spadne do propasti. Propast byla plná kostí a vedla přímo do temnoty. Potok krve poníka posouval stále níž.
Zkousla jsem poníka za ocas a vztek splaskl. Všechna ta hrůza a utrpení, která se ve mně kupila posledních pár dní, mě zaplavila. Padla jsem na kolena a začala plakat.
„A dost,“ slyšela jsem Calamityho. Zněl strašně daleko. „Jebu diplomacii. Kdokoli tohle udělal, kdokoli stál vedle a čuměl, ten je mrtvej poník.“
Uvědomila jsem si, že jednu mrtvolu poznávám. Byla to žlutá klisna v rohu… ale nedokázala jsem si vzpomenout, kde jsem ji potkala. Nebo jak se jmenovala. A to to všechno ještě zhoršilo. Proč si nepamatuju její jméno? Zasloužila si, abych si ji pamatovala. Měla být naživu!
Velvet vstala. Měla obličej plný slz, a přesto vstala a přišla ke mně a objala mě. Plakala jsem jí na rameno.
„Littlepip byla dost silná za nás za všechny,“ slyšela jsem ji. „Tohle je také můj domov. Teď na to jdu já.“
*** *** ***
Calamity, Xenith a já jsme tvořili tichý tým. Jakmile jsem se opět dala dohromady, Velvet nás tři poslala napřed. Dokud nám oni sami nenabídnou smír, nebudeme vyjednávat. Místo toho zaútočíme jako první a bez slitování.
V plamenech a agonii padl na zem první Pancéřník, kterého jsem provrtala zebří puškou. Když se jeho orgány pekly na uhel, křičel. Necítila jsem k němu žádné sympatie ani slitování. Bohužel ani jediný náznak uspokojení. Necítila jsem vůbec nic. Jen soustředění. Bylo to nutné a správné, a mělo to na mě stejný vliv jako čištění zubů.
Dokonce jsem zpětně odpustila Spikovi, který bránil svůj domov a usmažil tu vojandu z Enklávy.
Na hlavní chodbě jsme prošli kolem dalších mrtvých poníků. Útok Pancéřníků byl brutální. Ale nebylo tu tolik mrtvých, kolik jsem čekala. Uvítací výbor byl pěkně vypočítavým krokem ze strany Vrchní klisny. A Pancéřníci ukázali své karty hned u vchodu. Poskytli tak dostatek času ostatním, aby se urychleně evakuovali do křídla Ostrahy a Vrchní klisny.
Měla jsem ji za to napůl ráda a napůl nerada.
Nejhůř to schytalo křídlo Údržby. Pancéřníci se sem přesunuli jako první, asi aby zabránili sabotáži důležité technologie, pro kterou si šli. Poníci nestihli utéct, neboť je Pancéřníci odřízli.
Otočila jsem se k mně velmi známému rohu, místnosti Opraváře PipBucků. Najednou mě zavalila nová emoce, to když jsem spatřila spáleninu na zdi, kterou jsem kdysi myla. Na zdi byla krvavá šmouha, která mířila k tělu mého mistra. Kdybych si nevšimla jeho ustřelené nohy, vypadalo by to skoro, jako kdyby zase spal v práci.
Tohle nebyl konec, který jsem mu kdysi přála.
Znovu jsem plakala a přestala vidět jasně. Světélka na UDSku lítala jak zběsilá.
Otevřely se dveře mistrovy kanceláře. Uvnitř byl pohyb. Na kompasu mi zablikala červená čárka. Mávla jsem na ostatní, ať jdou pryč, a začala se plížit vpřed.
Pancéřník si mě nikdy nevšiml. Nechala jsem k její hlavě přiletět Malého Macintoshe, přesně tam, kde měla helma místo na hřívu.
PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
Narvala jsem do ní celý zásobník. Patrně umřela už u první, ale mně to bylo fuk.
Chtěla jsem odejít, ale našla jsem hamaku mého mistra. Byla tam prázdná láhev Sparkle-Coly a kniha o údržbě (PZP na druhou: „Pořádná Zářivá Péče pro Předem Ztracené Případy“), co ležela vedle. Vzpomněla jsem si, že tu knížku držel, když máchal kopýtkem mým směrem. Obejmula mě vlna trpké nostalgie. Tu knížku jsem si vzala s sebou.
Uslyšela jsem vzdálený zvuk Calamityho bojového sedla. O chvíli později dovnitř vběhla Xenith a hned za ní vlétl Calamity. Na chodbě začalo hořet.
„Malej Macintosh není tichej, Lilpip!“
Xenith vytáhla sklenici z malé brašny, kde měla své lektvary a bylinky. Hodila jí o podlahu. Tam, kde se rozpadla, vznikla louže, co voněla po lékořici. Skočila do ní nejdřív předními a pak zadními.
Chodba přestala hořet. O chvíli později do našeho pokoje spadl granát. Vzala jsem ho telekinezí a hodila zpátky, odkud přišel. Slyšela jsem, jak padli všichni do krytu, než to bouchlo.
„K čertu s jednorožci!“ zakřičel Pancéřník. Zdá se, že přežil bez úhony.
Otočila jsem se na Calamityho a… kde je Xenith? Rozhlédla jsem se okolo, pak nahoru. Lezla po stropě. Ta tekutina z lahvičky zřejmě fungovala jako magické lepidlo podobné kouzlu, které na nás pár týdnů zpátky použili otrokáři ve vlaku.
Protáhla se přes dveře a vykoukla ven. Rozhlédla se na obě strany, a pak nám naznačila pusou „dva“. Pak hlavou ukázala, kde se skrývají, čímž Calamitymu předala stejné informace, jako dával UDS mně. Nabila jsem Macintoshe.
Xenith se vplížila ven a držela se u stropu, jak nejtěsněji to šlo. Jako duch. Calamity počkal, dokud se nedostala nad jednoho Pancéřníka. Pak na něj skočila. Ve stejnou chvíli Calamity vykoukl na druhou stranu a vystřelil dvojitou ránu.
Vyběhla jsem ven a mávala Macintoshem. Dokonce jsem nahodila zaměřovací kouzlo. Jenomže jednoho Xenith paralyzovala. Její údery nadělaly z jeho orgánů kaši. Měla jsem bradu až někde na podlaze, jak jsem byla překvapená. Pak ho dodělala.
Styl Padlého Císaře mě děsí.
*** *** ***
Jak jsme se dostávali dál a dál do Údržby, nacházeli jsme světélkující hromádky zeleného a růžového popela. To zbylo z poníků, kteří byli zabiti magickými energetickými zbraněmi. Spolu s dalšími normálně zastřelenými zmasakrovanými poníky Stájí Dvě. Calamity to neměl rád.
Můj UDS mě varoval před dalším Pancéřníkem za rohem. U místnosti s generátorem. Řekla jsem to ostatním.
„Je muj,“ řekl Calamity. Sunul se dopředu, když jsem mu dala kopyto na rameno a zavrtěla hlavou. Nechtěl zpátky, ale nenechala jsem ho. Pegas se zebrou hlídali pozice, zatímco jsem tiše doběhla za Velvet a SteelHoovesem.
O chvíli později SteelHooves prošel kolem Xenith s Calamitym a otočil se za roh. Aktivoval výmetnice a namířil rakety.
„Jsem Hvězdný Paladin SteelHooves. Prohlašuji tuto operaci za nezákonou. Neútočme na Stáje naší vlastní Klisny Ministerstva. A nezabíjejme nevinné, které prohlásila za své chráněnce.“ Jeho hlas zněl velitelsky. „Máte dvě možnosti. Přidejte se ke mně a splňte Přísahu založenou na principech naší Klísny Ministerstva, nebo dál služte Staršině Blueberry Sabre a Hvězdnému Paladinovi Nově
Rage a zemřete.
„Ty přiznáváš, že jsi zrádce!“ ozvalo se zpátky. „Stůj, budeš zatčen!“
Špatná odpověď. SteelHooves do chodby vypálil vše, co měl.
„Nemyslím, že vydržím nosit tuhle zbroj o moc déle,“ řekl a vrátil se na místo, kde jsme čekali. Z jeho zbroje se kouřilo a byla plná rudých šrapnelů. „Což je problém, protože ji nemůžu sundat.“
„Popravdě,“ řekl Calamity s lišáckým úšklebkem. „Nikdys nevypadal líp.“
*** *** ***
Xenith se proplížila zadními dveřmi do Restaurace Stájí Dvě. Byla jsem těsně za ní. (Měla jsem překvapivě velmi příjemný výhled na její zadní partie). Přistihla jsem se, jak v duchu nadávám otrokářům, co ji tak zjizvili.
Vzadu v restauraci byla potemnělá kuchyně. Tedy, potemnělá dokud nepřiletěla Pyrelight a nepřistála na jednom hrnci. Moržárový fénix už byl nyní skoro normální, ale stále vyzařoval dost energie aby osvětloval místnost jako pochodeň.
Pan a Paní Šumilovi byli ve vzdáleném rohu. Těla měli propletená. Pan Šumil mi vždycky dával zadarmo zmrzlinu, když jsem byla mladší. (Dokud mě nechytil, jak mu odemykám zámek v jeho skříni s vínem.) Jeho manželka byla přítelkyní mé matky.
Paní Šumilová měla nohu zaraženou do dveří mrazáku. Všechna zmrzlina pomalu tála a vytvářela louže na podlaze.
Mou otupělost začala překonávat vzrůstající vlna zlosti. Srdce mi bilo jako o závod.
„Čisto,“ zašeptala Xenith a sama vykoukla z restaurace. Předala jsem její zprávu.
O chvíli později jsem se krčila u dveří a nabíjela poslední patrony do Malého Macintoshe. Magické patrony. Calamity s Xenith zůstali v kuchyni. Teď byla řada na nich, aby nám kryli záda.
SteelHooves stál v jídelní části. Do té pseudodřevěné vizáže se moc nehodil. Velvet se protáhla kolem podia. Její roh svítil zvláštní září proti zvukařskému panelu vedle. Velvet měla plán. O chvíli později byla nahoře na podiu a dívala se na SteeelHoovese.
Má mysl se vrátila do dětství, kdy jsem ještě neměla znaménko. Skrývala jsem se vzadu v davu a snažila se dívat se na Velvet, která už jako skoro dospělá zpívala. Její hudba mnou hýbala a byla to agonie netancovat.
„Připravena,“ řekla a její roh opět zasvítil.
„Pozor, Pancéřníci,“ začal SteelHooves. Jeho hlas zazněl celou Stájí. Velvet ho napojila na veřejný okruh.
„Tady SteelHooves, zakládající člen a nejstarší žijící Pancéřník. Hvězdný Paladin Manehattanského Kontingentu. Mluvím k vám nyní, abyste se zastavili a zamysleli se, zda to, co děláte je v souladu s vaší Přísahou. Stojí vaše loajalita s Applejack, Klisnou Ministerstva Válečných Technologií, tvůrkyně Pancéřnické zbroje, klisny, která vlastními kopyty, vlastním potem a vlastní upřímností vytvořila srdce Pancéřníků? Nebo s bojácnými hrabivými poníky, kteří opustili, za čím Ona stála. Kteří se stali nájezdníky, co shromažďují technologie a další hračky z minulosti, ale zapomněli, že nejde o cetky, ale o ctnost, neboť ta nás činí velkými? Poníci, teď otočili své oči na Applejackin vlastní domov a přikázali vám vyvraždit jejich rodinu pro svou vlastní chamtivost. Tyto rozkazy, tato operace, je výsměch do očí naší Klisně Ministerstva!
Applejack byla ministryní, protože byla jednou z Nositelek Elementů Harmonie. Vládkyně Equestrie poznali, co v ní vězí. Myslíte si, že ona ctnost se schovává v tom kousku šperku, který nosila na krku?
Dnes se musíte rozhodnout, co pro vás Přísaha znamená. Přidejte se ke mně a splňte svou oddanost Equestrii a jejím obyvatelům. Tak jako Applejack, která tomuto ideálu věnovala celý svůj život. Nebo pokračujte v tomto příšerném aktu a ponesete následky těch, kteří se rozhodli bojovat za pravdu!“
*** *** ***
Zář Velvetina rohu zeslábla, až zmizela úplně. SteelHooves se na ni podíval. „Šlo to?“ Usmála se jako odpověď.
Dovnitř vběhli tři Pancéřníci a hned začali střílet kulomety a plamenomety. SteelHooves padl při první salvě.
Dívala jsem se na Pancéřníka, jak leží v tratolišti něčeho, čemu ghůlové říkají krev.
Aktivovala jsem StaKoZaS a vystřílela na ně poslední patrony Macintoshe. Jednoho jsem zchromla a druhého zabila. Zandala jsem zbraň od Applejack a vytáhla zebří pušku, zatímco dovnitř vběhli další tři. Za mnou jsem slyšela řev Spitfirenina Hromu. Calamity dekapitoval prvního, co se pokusil dostat dovnitř zadem.
Jeden z pěti zbývajících vypálil salvu raket na Velvet. Jednorožčí pěvkyně aktivovala svůj štít přesně ve chvíli, kdy rakety vybouchly pod pódiem. Salon byl brzy zaplaven bouří třísek umělého dřeva.
Jeden z nich se podíval na mě a namířil svou protitankovou pušku na mou hlavu.
„Ne!“ zakřičela Velvet. Její roh znásobil její hlas. „Tohle je moje podium!“
Místnost se doslova rozsvítila. Velvet řídila magií všechno osvětlení a udělala ze sebe centrum celé pozornosti. Pancéřník přešlápl, když ho oslepilo jedno ze světel. Tohle odvedení pozornosti mi dalo dostatek prostoru, abych vystřelila ze zebří pušky. Jedna z kulek mu rozstřelila hledí.
Jeden z Pancéřníků začal na Velvet střílet ze dvou minigunů. Štít ji zatím chránil. Vystřelila jsem tři průrazné střely na hlavu střelce. Díramy po kulkách problikly záblesky. Cítila jsem zpečený mozek.
Velvet vytáhla bojovou brokovnici a začala střílet. Jejich brnění je ale dobře chránilo. Nicméně proti umrtvovacímu kouzlu je ochránit nedokázalo. Zchromlý Pancéřník padl k zemi.
Další Pancéřník na ni vystřelil svou ostřelovačkou, co měl namontovanou na zádech. Kulka proletěla štítem i brněním. Viděla jsem, jak jí očima prolétlo překvapení a bolest.
Pyrelight přilétla a začala zabíjet. Usmažila toho zraněného a poslední dva stojící radioaktivním plamenem. Jejich brnění je dokázalo proti plameni ochránit, ale nedokázali přes něj vidět. Aktivovala jsem StaKoZaS a střílela průraznými, dokud mi nedošla munice.
Opět zazněl Spitfirenin Hrom. O chvíli později dovnitř vběhl Calamity s Xenith a srazili mě na zem.
Cítila jsem plyn.
Někde hluboko uvnitř Stáje jsem zaslechla explozi, která nezněla jako od pušky nebo granátu. Projela mnou vlna strachu, když mě napadlo, že se Pancéřníci dostali přes dveře ostrahy a chystali se postřílet zbytek Stájníků.
Xenith se otočila, chytila mě zuby a vytáhla pryč.
VŽŽŽŽŽŽUUUUUUUUUMMMMMM!!!!
Kuchyň vybouchla a ze Salónu vytryskla ohnivá vlna. Většina stolů a židlí z umelého dřeva chytla.
„Ani slovo vo mým ménu,“ řekl Calamity Xenith. Pak uviděl SteelHoovese a zarazil se. O chvíli později řekl: „Kde je Velvet?“
Ukázala jsem na podium. Viděla jsem, jak ležela. V tichu po bitvě jsem slyšela, jak z podia na zem padají kapky krve.
Kap. Kap. Kap.
„Ne,“ zašeptal. Vyletěl na podium daleko rychleji než bychom to kdy s Xenith stihli pěšky. Pegas se zrzavou hřívou objal Velvet během chvilky.
„Au,“ zašeptala Velvet.
„Ticho, hloupý poníčku,“ řekl Calamity a držel ji. „Někdo tě postřelil, ale to bude dobrý, za chvíli tě zas daj dohromady. Máme přece toho nejlepšího zdravotního poníčka v celý Equestrijský Pustině.“
Vyběhla jsem na schody podia. Xenith byla hned za mnou.
„Au,“ zašeptala Velvet znovu. „Kdo je hloupý poníček?“
„Ty si, Velvet,“ řekl Calamity něžně. „Ty krásná nádherná klisničko. A teď pšt.“
Doběhla jsem nahoru.
Nevím, co se Velvet snažila říct, ale Calamity ji utišil pusou.
„Aww,“ zašeptala vedle Xenith. „Čekala jsem, kdy to udělají, od první chvíle, co jsem je potkala.“
Byla jsem překvapená. Pak jsem si uvědomila, že malý poník v mé hlavě jim vlastně vůbec nezáviděl. Nebyl šťastný, ale to bylo spíš kvůli tomu, co se dělo okolo, a taky kvůli tomu, že Velvet krvácela na Calamityho.
Pokojem se ozval nepřirozený zvuk. Najednou mi stála husí kůže.
SteelHooves vstal.
Nedokázala jsem vyjádřit, jak jsem byla překvapená. Rozhodně jsem tohohle Canterlotského ghůla těžce podcenila.
Neměla jsem čas celou situaci obdivovat. „Kurva fix,“ zakřičela jsem, když jsem si všimla dvou Pancéřníků venku. Dva mířili svými kulomety na okna restaurace. „Hej, musíme všichni vypadnout!“
*** *** ***
Jedna Pancéřnice vkročila dovnitř na vzdálené straně koupelny a začala střílet. Rozsekala na hadry pisoáry a kabinky mezi mnou a jí. Polila mě vlna horka a potrápila mi plíce. Pár šrapnelů mi prorazilo brněním a zakouslo se do masa. Krvácela jsem z několika menších ranek. Venku se Calamity s Xenith krčeli za hromadou skříněk, které jsem dala dohromady jako barikádu. Blížili jsme se ke škole, kde jsem kdysi prošla Kompletním Schopnostním Testem. Teď se to místo hemžilo Pancéřníky.
Náboje do Malého Macintoshe mi dávno došly. A té zebří pušky jsem se začínala docela bát.
Měli jsme štěstí a nabíhali na nás po jednom, maximálně po dvou. Moment překvapení byl na naší straně. Teď jsou ale všichni na nohou a mířili na nás. Naštěstí jim úzké chodby bránily využít početní převahu.
Nad skříňkami proletěla raketa a rozstřelila zeď za Calamitym s Xenith. Tlaková vlna oba dva přitlačila k barikádě. Calamity vstal a krvácel. Xenith se ze země vůbec nezvedla.
„SteelHoovesi, Velvet!“ zakřičela jsem. „Potřebujeme vás tu!“ Chránili nám záda. Velvet na tom nebyla vůbec dobře, ačkoliv vypila oba naše zbývající posilující lektvary. Musela se držet trochu stranou, ale stále jsme ji potřebovali. Čím víc jsme se blížili středu Stájí, tím víc se otevíralo možností jak nás obklíčit.
Ozvaly se další exploze, někde hluboko uvnitř Stájí. A pak další.
Voda se lila ven ze všech zničených záchodů. Kroky Pancéřnice pleskaly, jak se blížila k nám. „Vzdej se, Littlepip.“ Kruci! „Když to uděláš hned, možná tě Blueberry Sabre ušetří. A možná ušetří i většinu tvé družiny. Takovou nabídku od Novy Rage nedostaneš.
Jasně, celá žhavá.
„Asi tě nepřesvědčím, aby ses vzdala ty nám?“ zavolala jsem zpátky. „Je masové vyhlazení skutečně cestou zemních poníků? (Earth Pony Way)“
„Naser si!“ zavolala zpátky a znovu začala střílet. Telekineticky jsem posbírala všechny zbytky okolo a udělala z nich provizorní štít. Nefungovalo to moc dobře. První exploze přerušila magický dotek, druhá všechny kusy betonu a porcelánu střelila mým směrem. Projela mnou vlna bolestí, jak se mi zlomila nějaká kost.
Kolem mě vybuchovaly další granáty. PipBuck křičel, to když zaregistroval, že jsou všechny mé končetiny zchromlé. V podstatě mi slušnou cestou říkal, že umírám na vnitřní zranění. Necítila jsem je. Tělo bylo v šoku. Cítila jsem jen studeno.
Nad mou hlavou proletěly dvě další rakety. Trefily Pacnéřnici a poslali ji na prohlídku zdi na druhé straně. Spadla do rohu a přestala se hýbat.
„Littlepip!“ zakřičela Velvet někde v dáli. Ztratila jsem vědomí.
*** *** ***
Otevřela jsem oči. Necítila jsem tělo, ale byla jsem na živu. UDSko mě informovalo, že můj stav je sice kritický, ale stablní. Podívala jsem se nahoru a viděla světla Stájí Dvě. A slyšela jejich věčné bzučení.
„Kde to jsem?“
„Vážně, Littlepip,“ usmála se Velvet něžně. „Všude kam přijdeš, tam se nějak těžce zraníš. To vážně nepoznáváš kliniku Stájí Dvě?“
„Calamity? Xenith?“
Velvet Remedy se mi objevila v zorném poli. „Dobrá zpráva je, že všichni tři přežijete zabírání tohohle patra. Špatná, že jsem spotřebovala všechny naše lékařské zásoby a také velmi nezdravou část těch Stájních.“ Podívala se stranou. „A taky několik lektvarů od Xenith.“
„Staršina Blueberry Sabre stáhla všechny do sadu,“ řekl SteelHooves. „Bojí se, a má proč.“
Ona se bojí? Málem nás zabili, a to jsme ještě hodně daleko od Ochranky nebo křídla Vrchní klisny. Nechápala jsem to. Mohli na nás okamžitě naběhnout a my bychom se neubránili. Řekla jsem to nahlas.
„Je jich míň. Dostali jsme posily,“ odpověděl bez výrazu. „Pětina Pancéřníků nebrala úplně na lehkou váhu, co se to tu děje. Hvězdná Paladinka Nova Rage jednoho zabila na místě a Staršina zbytek zavřela za zapečetěné dveře…“
Tak proto diplomacie nefungovala. Všichni, na které by platila, byli zavření.
„Jsou uvnitř školy,“ přerušila ho Velvet. „SteelHooves s nimi mluvil. Jestli je dostaneme pryč, přidá se k nám skoro tucet Pancéřníků.“
„Bohužel, máme s tím trochu problémy, ale to Staršina neví. Myslí si, že když jsme obsadili tohle patro, má proti sobě přesilu.“
Zkusila jsem se zvednout, ale nejenže jsem necítila bolest. Já necítila vůbec nic.
Velvet na mě použila umrtvovací kouzlo. Zkusila jsem to znovu, soustředila jsem se, abych signály z mozku dostala až do nejzazších koutů končetin. Tělo zaškubalo a já spadla na zem, až to bouchlo. Trefila jsem se do nosu a začalo mi z něj krvácet. To jsem také necítila.
„A pak kdo je tu hloupý poníček,“ zasmála se Velvet. „Nech toho, nebo řeknu Homage, že tě baví svazování a plácání.“ Necítila jsem, jak se červenám, ale určitě to tak bylo.
A jako extra trest mě tam Velvet nechala ležet. Věnovala se teď Xenith. Zebra byla pořád v bezvědomí.
Calamity přiběhl o chvíli později. „Obávám se, že s těma dveřma jen tak někdo nehne. Leda svářečkou a to bude trvat hodiny.“ Zaržál. „Na druhou stranu, to samý se teď snažej dělat na druhý straně. Ale ty dveře jsou mnohem tlustší a je jich několik. Takže máme pořád několik hodin času, než se prořežou.“
Pokusila jsem se překulit. A cítila se aspoň trochu úspěšně, když se mi to na třetí pokus povedlo.
Dívala jsem se na strop a ne na mé přátele, což mé vítězství docela vyrušilo.
„Napadá mě, že magický energetický zbraně by se těma dveřma dostaly mnohem rychlejc.“
„Bojová sedla Pancéřníků magické energetické zbraně nemají,“ odpověděl SteelHooves. „Ty nasadila až Enkláva.“
„Jasně,“ řekl Calamity. „Dává rozum.“
Všimla jsem si větracích šachet. Naneštěstí, ačkoliv jsem byla velmi malá, nebyla jsem chimérou. Nemohla bych se jimi protáhnout. Ale…
„Pyrelight!“
„Copak Lilpip?“ zeptal se Calamity.
„Pyrelight se protáhne větrací šachtou a může přinést svářečku těm hodným Pancéřníkům ve škole. Ať se prořežou ven,“ navrhla jsem. „Navíc jim může přinést vodu a jídlo.“
„Se mi líbí,“ řekl Calamity. Neviděla jsem na něj, ale byl z plánu nadšený. „A my můžem pokračovat dál v naší misi.“
Měli jsme plán.
*** *** ***
Plán měla i Bluberry Sabre. Zatímco jsme se dávali dohromady, ta svině zatavila všechny vstupy do Atria, kromě toho ze sadu.
Sad byl obrovský, stromy úzké a nedalo se za nimi krýt. Mohla na nás střílet ze všech směrů a my s tím nemohli nic dělat. A mezitím by zbytek vojska prořezával dveře.
Nedokázala jsem vymyslet lepší plán, než dělat záseky ze skříněk. Dva do hloubky a dva na výšku. SteelHooves a Calamity se ke mně přidali. Vevlet se o nás postarala mnohem lépe, než o sebe. Vzala si jen to nejnutnější, protože věřila (a taky se tak stalo), že zbytek zásob použije na nás. Pořád byla částečně ochromená a já trvala na tom, že zůstane vzadu spolu se svou ochránkyní Pyrelight. Xenith slíbila Calamitymu, že se o naši zraněnou zdravotnici postará.
Lhala jsem, že jsem schopná akce. Ale bolest, kterou jsem cítila po vyprchání kouzla, nebyla tak zlá. Rozhodně jsem se v životě cítila mnohem hůř. (Třeba když mě smažil drak, nebo mě do mých pohlavních orgánů kopnul ten silný nájezdník). Dalo se s tím pracovat. Mohla jsem chodit, i když trochu kulhavě. A taky docela bezstarostně dýchat. Navíc jsem měla magii a PipBuck. Nebyla jsem v ideálním stavu, ale to jsem vlastně ani nemusela. Poníci na mě spoléhali.
Už jsem viděla příliš mnoho známých tváří ležet v tratolišti krve na podlaze Stájí. Nedovolím Staršinovi ani Paladince přidat další.
SteelHooves bežel za mnou, zatímco jsem skládala skříňky do formace. O chvíli později přiběhl další Pancéřník… až na to, že to nebyl Pancéřník. Byl to Calamity, který měl od krku dolu Pancéřnické brnění. Na rezavé hřívě byl pořád jeho černý klobouk desperado a v puse Spitfirenin Hrom.
„Co to máš na sobě?“ ptal se SteelHooves. Calamity se na něj podíval. „Jak s tím budeš bojovat? Magií poháněné brnění vyžaduje měsíce výcviku, aby ses v něm dokázal aspoň slušně hýbat.“
„Fe dífej,“ řekl Calamity krz plnou pusu.
Zavrtěla jsem hlavou a pomodlila se k Luně kvůli nadcházející bitvě a Celestii kvůli Xenith a Velvet.
A pak jsem telekineticky otevřela dveře.
*** *** ***
Má úžasná strategie fungovala celé dvě minuty. Tak jako s troskami před tím, moje magie nemohla udržet skříňky proti explozivní síle raket a granátů. Musela jsem naši barikádu zadržet o zem, čímž jsem vytvořila malý bunkr zhruba deset metrů od dveří. Pancéřníci nás rychle obklíčili a kropili palbou naši ochranu.
Moc prostoru kolem nás jsme neviděli, neboť jsme se mohli dívat jen skrz malé mezery mezi skříňkami. Snažila jsem se magicky odhazovat všechny granáty zpět na naše útočníky, ale po chvíli je přestali házet.
Mezery byly tak malé, že ani SteelHooves nemohl opětovat palbu. Na druhou stranu, Calamity se Spitfirenim Hromem střílel bezvadně. Pokud se nějaký Pancéřník vyklonil ze svého krytu, okamžitě to schytal. Hluk střelby nás v naší kleci ohlušoval. Zvonilo mi v uších tak moc, až jsem chtěla zvracet, ale udržela jsem se.
Ale pegasovi pomalu docházela munice. Zbývalo mu už jen pár patron (a to i přes to, že vybílil bojové sedlo toho Pancéřníka ze Salónu). A dvojitý minigun, který má v sedle, nedokáže střílet skrz mezery.
Do zebří pušky mi došla veškerá průrazná munice a ta normální na Pancéřníky nestačila. Proto jsem měla venku odstřelovačku. Sice mi do ní taky chyběla průrazná, ale zase když jsem se trefila na slabší místo zbroje, tak to stačilo. Část mně přišlo líto, jak jsem se pomalu stávala expertem v ničení Applejackininých výtvorů.
S Calamitym jsme pořád stříleli.
„Uvšechsv…“ řekl Calamity, když mu došel zásobník. Oznámil mi, že žádnou další munici nemá.
Doufala jsem, že jich postřílíme tolik, abychom se mohli zase někam pohnout. Dle červených světel na mém UDSku se nám to docela podařilo, ale stejně jsme v rejži. Navedla jsem nás přímo do obrovské pasti a nejspíš nás teď všechny zabijou.
Nechtěla jsem se jen tak vzdát. Bylo načase zkusit hru na přískoky. SteelHooves s Calamitym pořád měli svoje sedla a snad poprvé neměl Pancéřník nouzi o munici. Konečně jsme ho přesvědčili, že má u mrtvol hledat náboje.
Zkusila jsem magií vyhodit všechny skříňky kolem všemi možnými směry. Zaměřila jsem na červené tečky z UDSek. V onom vrhu nebylo moc síly, ale pustila jsem je těsně před zásahem. Najednou se z letících skříňek bez váhy staly pěkně těžké letící skříňky. Ozvalo se několik nárazů a pár Pancéřníků se ocitlo uvězněných pod nimi.
Bohužel, Pancéřnická zbroj je pěkně těžká. Odkopli svá kovová těžítka rychleji, než jsem čekala. Zkusili jsme proběhnout sadem ke dveřím naproti.
Kolem nás zuřila střelba a výbuchy. Hlína se dřevem lítala kolem nás. Za mnou proletěla raketa a namířila si to přímo do větvoví vedlejší jabloně. Po obličeji se mi rozmazal jablečný mošt.
SteelHooves střílel před nás a čistil nám cestu. Calamity, oděn také v magicko energetické zbroji (litoval, že zbroj nemá křídla), nás kryl zezadu. Několik Pancéřníků po něm střílelo miniguny a lehkými kulomety, ale střely se jen neškodně odrážely.
Calamity se rychle otočil a doběhl nás dříve, než ho někdo trefil raketou nebo ostřelovačkou. Díky zbroji se mu to dařilo mnohem lépe, než by SteelHooves kdy uznal, ale ne tak, jak Calamity doufal.
Přesto se zdálo, že se nám to podaří. Vyčerpávala jsem poslední síly mého unaveného a zraněného těla. A byla jsem první, kdo se dotkla dveří.
Byly zamčené. Jsme v pasti!
Samozřejmě.
Zamčené dveře pro mě obvykle nepředstavovaly problém. Nešlo ani tak o schopnosti a nástroje, jako spíš o čas.
Calamity a SteelHooves ke mně doběhli ve chvíli, kdy jsem se snažila zajistit výbušné zařízení. SteelHooves mě začal navádět. Měl mnohem více zkušeností než já. Calamity se otočil a kryl nás před Pancéřníky.
„Vzdejte se,“ zakřičela Staršina Blueberry Sabre. Pancéřníci nás obklíčili. Slyšela jsem, jak bomba cvakla. Mohla jsem se věnovat dveřím.
Slyšela jsem daleko víc cvakání, to jak Pancéřníci kolem nás přebili své zbraně. Blueberry Sabre opět zakřičela: „Poslední šance. Vzdejte se!“
Povzdechla jsem si. Krucinál. Zažívala jsem dejavu jako na střeše Ministerstva Morálky. „Proč nás prostě nepostřílíte?“
„Protože ze mě chce udělat varovný příklad,“ hádal SteelHooves. „A ví, že budu mnohem povolnější, když bude mít rukojmí, na kterých mi záleží.“
„Nebo jen potřebuji někoho, kdo se vyzná v zámcích,“ odpověděla Blueberry Sabre. „Někoho, kdo mi pomůže dostat se přes bezpečnostní dveře.“
Ale krucipísek.
Ozvala se obrovská exploze. Jeden z Pancéřníků spadl. Jeho tělo bylo prostřeleno. Na UDSku se mi objevilo několik přátelských teček.
Nemožné, napadlo mě. Pancéřníci nahoře byli stále uvěznění a bude trvat hodiny, než se odtamtud vyprostí. Neměli jsme dostat žádné posily ještě…
Objevila se magicko-energetická pistole namířená na hlavu Staršiny. Držela ji jedna mně známá gryfka. Její kápě byla stranou, aby jí byla vidět hlava.
Blackwing?
Oči staršiny se zúžily uvědoměním, že se situace kolem dramaticky změnila. „Kde… kde jste se tu vzali?“
Blackwing mrkla a zmáčkla spoušť. Zelený paprsek namířil přímo mezi oči a ozářil poníka zelenou barvou.
„Poslala mě Gawd.“
Staršina Blueberry Sabre se změnila ve svítící louži.
*** *** ***
Styl bitvy se změnil. Z jedné strany lítaly paprsky magické energie od gryfů, z druhé strany střílely těžké zbraně Pancéřníků. Calamity a SteelHooves se mě snažili krýt, zatímco jsem telekinezí odemykala dveře.
Najednou to cvaklo a dveře se otevřely. Za nimi jsem viděla Atrium. Ale ještě dřív než jsem jej viděla, jsem jej mohla cítit. Dovnitř vnikl pach spálených hřív a čpavý zápach krve. Desítky litrů byly vylity po zemi a schnuly. Byly to jatka.
Všude kolem byli barevní nevinní poníci. V mnoha případech byl jeden poník současně na několika místech – to když Pancéřníci vyčistili místnost svými granátomety. Do Atria jsem vstoupila překročením odstřelené růžové nohy.
Na jedné zdi jsem viděla nažloutlé cucky, jak pomalu stékaly dolů v potoku krve. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to nebyl ničí mozek.
Byl to dort.
Podívala jsem se na barevný plakát vedle. Pancéřníci narušili Znaménkovou oslavu.
Cítila jsem vztek. Čistý, neředěný vztek.
Všimla jsem si dvou Pancéřníků nahoře u schodů na balkonu Atria. Dva měli automatické řežačky a snažili se dostat třetími finálními bezpečnostními dveřmi. Zbývala jim tak půlhodina práce.
Obalila jsem je magií a než stihli reagovat, otočila je proti sobě. Magicky poháněné čepele udělaly přesně to, co měly v popisu práce, prořezaly se kovem. Maso pod ním nepředstavovalo žádnou překážku. Bylo to nepředstavitelně špinavé.
Pustila jsem je a otočila se na poslední Pancéřnici. „Hvězdný Paladin Nova Rage, nemýlím-li se?“ Všimla jsem si, že její sedlo má granátomet.
Paladinka se na mě podívala. „Ano, a ty jsi?“
„Zmiz.“
*** *** ***
Opět se stalo, že se mi z těla vyplavil všechen adrenalin, a mé tělo začalo bolet. Fyzicky i citově. Mohla jsem akorát stát.
Vypustila jsem svůj vztek a zbylo pouze utrpení a obrovský smutek.
Uběhla už hodina – nejčernější hodina, jejíž jméno si nepamatuji. Hodina, kdy temnota světa se vám zapíše do duše. Pořád mě pronásledovala.
Čekala jsem na Velvet Remedy a Xenith, zatímco ke mně přišla Blackwing. Vrchní klisna nás určitě sledovala Stájním sledovacím systémem „Přátelská Pie“. Ale zatím neotevřela dveře.
„Gawd ví, že jsi nám přiletěla na pomoc bez smlouvy. Stačilo ti, že později domluvíte náhradu,“ vysvětlila mi. „Když jsme slyšeli tísňové signály, rozhodla se do toho vstoupit a zeptala se mých Pařátů, jestli chceme pomoct.“
„Jsem vděčná, že jste souhlasili,“ odpověděla jsem a útrpně se usmála. Můj pohled ubíhal na barevný plakát – Šťastnou Cute-ceañeru.
Calamity se konečně vysoukal z Pancéřnické zbroje a protáhl si křídla. „SteelHoovesovi teda vůbec nezávidim.“ Podíval se nahoru. „Jak ses vlastně dostala k Staršině tak blízko? StealhTbuck?“
Xenith přiklusala k schodům na balkon Atria. Zarazila se uprostřed pohybu, když viděla Blackwing. Velvet Remedy do ní vrazila a zakňučela. Zase začala plakat. Calamity k ní okamžitě přiletěl, schoval ji do svého křídla a pomohl jí na balkon.
„Mé holky musely použít StealthBucky, pravda. Mně stačil…“
„Kde jsi vzala tu kápi?“ přerušila ji Xenith.
Blackwing na zebru chápavě mrkla. „Jak jsem řekla, mně stačila zebří plíživá kápě.“ Přísně se na mě podívala. „Máš víc přátel, než myslíš, dítě. Sotva jsme se dostali k Nové Appleloose už nás zastavila ta ghúlí pegaska s tím děckem. Ukázalo se, že také slyšeli ty tísňové signály a chtěli přiletět. Dala nám dost StealthBucků, abychom se mohli proplížit dovnitř, zatímco jste se prali s Hvězdnou-stvůrou. A taky mi dala tu kápi. Nutno dodat, že jsem trvala na tom, že za něj zaplatím.“
Podívala jsem se na ostatní grify z Pařátů. Ty exploze, co jsem slyšela dříve, byly evidentně od Butcherovy Malé Gildy.
„Myslím, že sem chtěla sama, ale víš jak… má teď dítě.“ Zamračila se. „Které doufám adoptovala, protože jinak… fuj.“
„Promiň, že jsme se sem nedostali dřív,“ zavolal na nás Butcher. „Uvěznili nás v elektrárně. Pak jste ale přišli vy a nejenže jste rozstříleli na hadry naše věznitele, ale také i větší část těch dveří.“
Stála jsem v Atriu, který dřív býval místo, jemuž jsem říkala domov. Začala jsem se smát. Nebyl to šťastný smích. Byl to smích plný bolesti, hrůzy a utrpení. Smích poníka, který nemůže křičet ani plakat.
Přinutila jsem se přestat, když se otevřely dveře. V nich stála Vrchní klisna a pozorovala nás. Za ní stáli vyděšení poníci.
„Je to bezpečné?“ zeptal se. Nemohla jsem mluvit. Byla jsem v zkamenělá.
„Ayep,“ odpověděl Calamity. „Všicky jsou pryč. Ještě sou ňáký ve škole, ale to sou dobrý poníci. Jen se vocitli uprostřed něčeho fakt moc špatnýho. Brzo půjdou s náma pryč.“ Ty řezačky, co jsme našli, nm moc dobře posloužily.
„Děkuji,“ řekla nám Vrchní klisna. A pak zahnala ostatní zpátky dovnitř. Nepotřebovali vidět, co se stalo z Atria.
„Littlepip, Velvet, můžete dovnitř prosím?“
Vrchní klisna na nás mávla. Calamity přestal držet Velvet křídlem a místo toho ji šťouchl nosem směrem k Vrchní klisně. Šla pomalu, ale s dámskou grácií. Já šla za ní. A cítila se malá, nemotorná a zničená.
*** *** ***
„…a pak prásk a najednou byla všude krev. Jabluně Šumilová mávla kopytem nějak takhle a padla na zem…“
Když nás Vrchní klisna vedla davem směrem k její kanceláři, ozval se mně velmi známý hlas a já se najednou nemohla hýbat.
„Mami?“
Podívala jsem se nahoru. Stála tam. Stála uprostřed své malé skupinky přátel (nyní postrádající Paní Jabluni Šumilovouú. Podívala se na mě svým vágně překvapeným výrazem. „To je Littlepip?“ zeptala se jedné ze svých kamarádek.
Ostatní ji přikývly.
„Vůbec jsem ji nepoznala,“ řekla moje matka. Nezněla překvapeně, nezněla zděšeně. Prostě jen konstatovala pravdu.
Cítila jsem, jak ze mě pouhým pohledem vysává život. Z krve se mi stávala ledová tříšť. V krku jsem měla knedlík. Žaludek se mi odstěhoval někam do spodních partií. Svět zmizel.
Otočila se zpátky do svého kruhu a tlachala dál. Moje přítomnost vůbec nenarušila její vyprávění. „Byla jsem traumatizovaná. Chci říct, do konce života budu mít noční můry. Budu potřebovat terapii. Jakkoliv děsivě to zní, první věc, co mi prolétla hlavou, bylo „to z té zástěry nikdy nesleze! Měla totiž takovou tu krásně žlutou…“
Všimla jsem si, že její roh září. A vedle ní se najednou objevila flaška se stejnou září. Byla opilá. Jasně, že byla opilá… to byl její obranný mechanismus. Kdykoliv procházela nějakou krizí. Jenomže teď tu byla jedna opravdová.
Přesto… byla naživu. Naživu a přesně taková, jakou byla vždycky. Stála jsem u ní. Znova.
„Mami?“
Najednou se mezi námi objevila Velvet Remedy a udeřila mou mámu tak silně do obličeje, že spadla na zem.
Zírala jsem na celou scénu. Velvet Remedy právě praštila mou matku.
Velvet zněla, jako když do toho hlasu vložila všechnu svou bolest a vztek. Nebyl to křik. Nějakým způsobem to bylo mnohem hlasitější.
„Vůbec. Jste. Netrpěla.“
Otočila se od mé překvapené matky, sklonila hlavu a odstrkala mě pryč.
*** *** ***
„Žádné díky dostatečně nevyjádří naši vděčnost za vaši odvahu a obětování,“ řekla Vrchní klisna. Znovu nám děkovala za záchranu Stájí Dvě.
„Littlepip, dlužím ti obrovskou omluvu. Jsi zde navždy vítána. Tohle je tvůj domov.“
Dívala jsem se na Vrchní klisnu. Pak na mě. Všude na mně byla krev. Moje byla tak půlka. „Ne.“
„Ne?“ zeptala se Vrchní klisna.
„Není zde pro mě místo. Už ne.“ Podívala jsem se na Velvet, která ležela na gauči na druhé straně kanceláře. „Byla jsem venku pět týdnů a podívejte se na mě. I kdybych se snažila, jak nejvíc to jde, už nikdy nebudu ten samý poník, jakým jsem byla, když jsem odešla. A nikdy ani nemohu být. Pustina mě změnila, zatvrdila… možná mě dokonce otrávila tak, jako všechno tam venku. Nemůžu se vrátit. Nemůžu sem zanést ten jed.“
„Obávám se, že už je dávno tady,“ řekla Vrchní klisna smutně.
Přikývla jsem. „Já vím. Ale poníci zde, jsou hodní. Nevinní. Měli by si toho vážit a opatrovat to, dokud to jen jde. Smyjte krev, očistěte tělo. Zkuste Stáj Dvě znovu vrátit na správnou cestu. Dnešek už je příliš velká noční můra.
Vrchní klisna přikývla. „Dobrá tedy… můžeme se aspoň nějak odvděčit za všechno, co jste pro nás udělaly?“
Na tohle jsem myslela. Podívala jsem se jí do očí. „Ano, zaprvé, potřebuji vymyslet jak zaplatit gryfům.“
„Zaplatit?“ mrkla Vrchní klisna. „Aha, chápu. Jsou to žoldáci.“
„Žoldáci, kteří přišli na pomoc Stájím Dvě bez jakékoliv smlouvy nebo příslibu platby,“ řekla Velvet. „Důvěřují nám, že se jim dostatečně vyrovnáme.“
„Rozumím, neuškodím tvé reputaci, drahá Velvet.“ Podívala se na mě. „A ještě něco?“
„Ano, chci přístup k záznamům Vrchní klisny.“ Tohle ji překvapilo. „Chci přístup pouze k rodokmenům, nic víc.“ Z nějakého důvodu se jí tohle líbilo ještě méně.
„Já také,“ řekla Velvet. Stoupla si a přidala se ke mně. Pořád jsem byla rozpolcená. Ve stejnou chvíli jsem ji chtěla obejmout a zároveň nakopat za to, že uhodila mou matku.
„Víš,“ řekla Vrchní klisna pomalu. Mluvila k Velvet. „Když jsem ti dala věci po Sweetie Belle k nahlédnutí, doufala jsem, že její bohatá historie zpěvačky ti pomůže přijmout tvoji kariéru. Nečekala jsem, že najdeš způsob jak utéct.“ Zamračila se. „CMC3BFF. Měla jsem si ty nahrávky mnohem lépe prohlédnout, než jsem je někomu dala.“
Velvet Remedy zavrtěla hlavou. „Musela jsi to vědět.“
„Já… jsem to možná tušila. Ale doufala jsem, že učiníš tu lepší volbu.“
„Učinila jsem lepší volbu,“ odpověděla Velvet přísně.
*** *** ***
To, co jsem hledala, jsem našla během několika minut.
Dokázala to!
Applejack se dostala do Stájí Dvě. Byla tady, když se dveře zavřely. Podle záznamů žila poklidný život dalších dvacet pět let. Šťastná… jak jenom poník může být. Když někdo žije ve stájích a ví, že svět nahoře byl spálen.
Přesto, přežila. Podle záznamů dalších deset let pomáhala v sadu kopat do jabloní, dokud neodešla do důchodu kvůli zranění na boku. (Podle přílohy od doktora šlo o genetické onemocnění oslabení boků. V její rodině to bylo naprosto běžné.) I přesto pak pomáhala v Stájní kuchyni vařit. Z kuchyně se později stal Salon Stájí Dvě.
Zemřela přirozenou smrtí. Na rozdíl od ostatních obyvatel Stáje, kteří se nechávají zpopelnit, trvala na tom, aby ji pohřbili v sadu. Byla…
Přestala jsem číst.
*** *** ***
Vešla jsem do ateliéru Palette. Tato špinavá, věčně upatlaná umělkyně Stájí Dvě přežila masakr a už se zakousla do dalšího projektu.
Pancířník před ní stál v pozoru a čekal, než mu namaluje tři červená jablíčka plná jisker a koleček.
Přišel ke mně SteelHooves. „Nemohu nosit Pancéřnickou zbroj, ale zároveň ji nemohu sundat,“ řekl, když jsem si ho prohlédla. Tak, jako Pancéřník, který je právě malován, i on měl jejich znak přemalován tak, aby připomínal znaménko Applejack. Červená barva pak přecházela dál až na další části zbroje. „Řekl jsem si, že takhle to je lepší.“
Byla jsem překvapená, že se nenechal přebarvit na oranžovo a radši zvolil barvu znaménka. „Všichni se nechají přemalovat?“ zeptala jsem se a dívala se na frontu, která se vytvořila na chodbě.
„Každý, kdo se chce vrátit k původnímu významu Přísahy. Tak, jak by si to Applejack přála.“ Zaržál. „Už si nebudeme moci říkat Pancířníci. Já nebudu moci.“ Zavrčel. „Budeme si na to muset chvíli zvykat.“
„Jak se budete tedy jmenovat?“ Navrhla jsem: „Applejackini Hraničáři?“
„Chm… takové pocty nejsem hoden. Ale… možná. Uvidíme. Teď jsme pouze vyhnanci.“ Podíval se na svůj ocelí obalený ocas. „Budu se muset na chvíli odloučit. Beru ostatní do Stájí Dvacet Devět. Volal jsem si s Hvězdným Paladinem Křižovatkou. Okamžitě se přidala k naší věci. Chtěla by ze Stájí Dvacet Devět udělat naši hlavní základn. Stáj potřebuje pouze nový filtrační čip. Ale máme tu jiný problém…“
„Staršina Tvarohový Sýr?“
„Jak by řekl Calamity: Ayep,“ SteelHooves zaržál. „Měla jsi pravdu. Křížala říká, že poslal jednotku Pancéřníků do Canterlotských Ruin, aby pro něj našli „Černou Knihu“. Ještě se nevrátili. Pokud se do Stájí Dvacet Devět dostaneme jako první…“
„Svezeme vás.“
„Myslíš, že Calamity zvládne odvédst deset dalších Pancéř… Vyhnanců až do Fetlocku?“
„Je to osobák,“ komentovala jsem to. „Navíc, copak nás neznáš?“
SteelHooves se zasmál. „Dobrá, ale až nás vysadíš, poletíte do Tenponské Věže. Už žádné zdržování. Přidám se k vám později. Slibuji.“
Přikývla jsem. Tohle dodržím.
Chtěla jsem odejít, ale pak jsem si vzpomněla, proč jsem za ním vlastně šla. „SteelHoovesi, můžeme si někde promluvit v soukromí?“
*** *** ***
„Applejack tě neopustila.“
SteelHooves zavrtěl hlavou. „Ovšem, že opustila. Vybrala si svou rodinu. A já ji za to neobviňuji. Nikdy jsem ji nevinil.“ Trochu zrychlil. „My… nikdy jsme nebyli… náš vztah se nevyvíjel moc dobře. Snažili jsme se to urovnat, ale… nevyšlo by to a oba jsme to věděli. Miloval jsem ji, ale nechal ji být.“
Uvnitř jsem trochu zafuněla, ale přesto jsem stála pevně. „Ne, Applesnacku,“ oslovila jsem ho pravým jménem. „Milovala tě. Snažila se k tobě vrátit, ale Vrchní klisna ji nepustila.“
Zastavil se a podíval se na mě. „Nepustila ji?“
„Pomohla své rodině dostat se do Stájí, ale Vrchní klisna zavřela dveře. Applejack nevěděla, že Vrchní klisna Stájí Dvě má zakázáno otevřít dveře. Za žádných okolností. Ne dokud atmosférická a půdní čidla nenaměří bezpečné hodnoty a venek nebude opět bezpečný a čistý.“
„Je to už dvě stě let…“
„Já vím. Stáj-Tech se těžce přepočítal. Jenomže ani to nestačilo, aby Sweetie Belle pustila Applejack ven. Chtěla odejít. Chtěla tě najít. Záznam je plný jejich hádek. Nicméně kvůli jejímu stavu a hodnotám z venku, ji Sweetie Belle prostě nemohla pustit.
SteelHooves dupnul. „Počkat, jejímu stavu? Byla zraněná? Jestli jí ty zebry ublížily…“
Srdce mi vyskočilo někam do krku. U Bohyní, on to nevěděl.
„SteelHoovesi,“ řekla jsem. Můj hlas zněl male i v mých vlastních uších. „Applejack byla těhotná.“
*** *** ***
„U Bohyní,“ zavrčela Vrchní klisna. „Tohle je důvod, proč jsem nechtěla, aby ses stala doktorkou.“
Velvet Remedy se na ni zamračila.
„Prostě si nemůžeš pomoct. Moc se do toho vkládáš. Vy se k sobě s Littlepip hodíte.“
Velvet se zhluboka nadechla. „Máte tu vážný problém. Copak ses nedívala na záznamy obyvatelstva? Máš ponětí, kolik původních obyvatel Stájí bylo z širších kruhů Jablečné rodiny? U Celestie, dokonce i já s Littlepip máme společného předka šest generací zpátky!“
Byla jsem ve dveřích kanceláře Vrchní klisny a dívala se na jejich hádku. Ani jedna si mě nevšimla.
„To není tak vážné. Šest generací je dost…“
„Celé Stáji hrozí, že budou všichni příbuzní mezi sebou,“ křičela Velvet. „To je sakra vážné! Littlepip se mýlila. Nemůžete tu zůstat.“
„Haló?“ řekla jsem konečně. Teprve nyní se na mě obě překvapeně podívaly.
„Možná tu je ještě jedno řešení?“
*** *** ***
Poslední zajížďka. Malinkatá. Rychlovka. Patnáct minut maximálně. Pak se vrátíme zpátky pro Pancéřnické „vyhnance“ a odvezeme je do Fetlocku. A potom hurá do Tenponské Věže.
Potřebovala jsem Homage. Chtěla jsem se schoulit do jejího objetí.
„Mám další.“ Velvet přečetla dětsky psaná písmena na straně velkého rezavějícího monstra před námi.
Byl to kanon. Rezavěl tu nejspíš ještě před válkou. Jen Bohyně věděly, co taková věc dělala na vzdáleném konci Sladkojablečných Sadů. Stromy zde byly velmi blízko a velmi hustě u sebe. Kanon byl viditelný jen pro pegasy letící těsně nad ním. A rozhodně nebyl na strategickém místě.
Několik částí staré hlavně byly vyleštěné natolik, že odrážely oranžové paprsky svítajícího slunce. Lafeta byla částečně zakopaná do skály. Nedaleko byl starý piknikový stůl. Několik planěk bylo přibitých k mrtvému stromu za mnou.
„Jak by tohle pomohlo?“ zeptala se Xenith. Musela jsem přiznat, že jsem měla stejný dotaz. Vždyť by to ani nevystřelilo.
Calamity se zachechtal. „Ale houbeles kanon.“ Oběhl skálu dokola a na jednu pak zaklepal. „Tohle.“
„Skála?“ zeptala jsem se.
„Skála Osudu,“ řekl náš pegasí přítel a začal se chechtat.
Byla jsem unavená, jak psychicky tak fyzicky totálně vymletá. Nechápala jsem to. „Osud je skála?“ Dokonce i Velvet vypadala zmatená.
Calamity si povzdechl. „Dutá skála,“ vysvětlil. „U téhle skály se zastavil každý Dashite, už od dob, co Enkláva začala vyhošťovat první nepohodlné. Je očarovaná, takže se do ní dostane jen ten, kdo má heslo.“ Podíval se na tuhle tajemnou zvláštní skálu. „Každý tam něco dal. Memento života, které nechali za sebou.“
„Jak mohl pegas očarovat skálu?“ zeptala se Velvet.
Calamity pokrčil rameny. „Asi to za něj udělal někdo jinej.“
„Nebo možná pomohla nějaká zebra,“ navrhla Xenith.
Calamity se zhluboka nadechl, poklepal na skálu a řekl nahlas a jasně:
„Na Znaménkách nežáleží.“
Poznámka: Level Up.
Poznámka ke schopnostem: Střelné zbraně jsou nyní na sto procentech.
Nová schopnost: Zebrou vylepšený poník – Tvé tělo bylo navždy vylepšeno zebří očarovávací magií. Nyní máš o 10% větší odolnost vůči jedům, ohni a radiaci a také +3 k odolnosti proti poškození. (Poznámka: Zebrou vylepšený poník a kybernetický implantát Kyberponík jsou obě jedinečné.)