Fallout: Equestria – Kapitola 21 – Srdce Twilight Sparkle

Kapitola 21: Srdce Twilight Sparkle

„Viděl jsi někdy v Pustině východ měsíce? Kéž bych ti někdy mohla věnovat něco podobného.“

Drak! Obří, gigantický fialový drak se zelenými šupinami, ostrými pařáty, opravdu špičatými zuby a obrovskou hubou, která právě slíbila, že nás nesní.

No, na začátek dobrý.

Slyšela jsem hlasy svých společníků kolem, ale nemohla jsem pohnout hlavou. Pořád jsem se dívala na toho draka, jak na nás shlíží. Nemohla jsem se ani pohnout. Natož dýchat.

„Calamity,“ zašeptala Velvet naléhavě. „Hlavně nestřílej!“

„Neměl sem to v plánu,“ štěkl zpátky. „To ani náhodou.“

Pyrelight zavřeštěla a odletěla pryč. Když zamávala křídly, znělo to jako hořící ohniště.

„Zajímavý,“ ozval se hluboký hlas z hlubin SteelHoovesova brnění.

„Podle mě je teda mnohem víc než jen zajímavej!“

„Řekl, že je Spike,“ řekl SteelHooves zvědavě. „Neřekl, že je Pozorovatel.“

Drak se na mě podíval. Zvedl dráp, který byl stejně velký, jako celé moje tělo.

Ten plně dospělý drak Spike mi pověděl: „Vědí, že je slyším, že ano?“

***                    ***                     ***

„Littlepip, Velvet, Calamity… nebojte se.“ Spike se usmál a na můj vkus ukázal až příliš mnoho ostrých zubů. Draci by se neměli usmívat, když se snaží nebudit hrůzu. „Jste vítáni v mém příbytku. Pod jednou podmínkou.“

Pozorovatel si zase stanovoval podmínky. To by mě docela naštvalo, kdyby tohle nebyl jeho domov. A on byl drak. Draci si můžou diktovat podmínky, jak chtějí.

Očekávala jsem něco jako: Opovažte se mi ukrást, nebo byť jen vztáhnout kopyto na cokoliv z mého pokladu. Nečekala jsem, že ukáže na SteelHoovese tím svým smrtonosným pařátem a řekne: „To zůstane venku.“

Pozorovatel má problémy s ghůly? To mě naštvalo. Možná ne tolik, jako kdybych  se už poznala s Ditzy a kdybych nikdy neslyšela o Rottingtailovi, ale stejně. „Je s námi,“ trvala jsem na svém a dupla si.

„Chrlím oheň,“ odsekl Spike, čímž okamžitě vyhrál celou debatu.

Otočila jsem se na SteelHoovese. „Nevadí ti to?“ I po tom všem bych ukázala Pozorovatelovi záda. Stačilo jen, aby SteelHooves řekl ne.

„V pohodě,“ odpověděl. Neočekávaně se mi ulevilo. „Mimo to, nebudu tam sám.“ Jeho opancéřovaný ocas ukázal na Sky Bandit. Uvnitř se ukrývala Pyrelight, která potají vykukovala z okna. Návštěva u Equestrijského největšího predátora nejspíš byla pro naši novou opeřenou kamarádku příliš.

Přikývla jsem mu a otočila se zpět na draka. „Dobře.“

Velvet byla mnohem elegantnější a diplomatičtější. Věnovala Spikovi velmi hlubokou poklonu. „Díky, mocný Spiku, že jsi nám dovolil navštívit tvůj domov!“ během proslovu se nezasekla a neměla ani pauzu na nadechnutí.

Mohou se draci červenat? Spike na to vypadal. Podíval se do temnoty za sebou. „No, je to spíš taková jeskyně, ale upravil jsem si to tu. Takže se tu dá cítit jako doma.“

„Jsem si jistá, že jsi to tu vyzdobil překrásně,“ lichotila mu dál.

Spike se otočil – všichni jsme padli na zem, když nám nad hlavami proletěl jeho ocas – a vedl nás dál do jeskyně. Všichni jsme šli za ním, kromě Pyrelight a SteelHoovese. Malý poník uvnitř mé hlavy mi tvrdě bušil do lebky. Chtěl vědět, proč jsem byla nucena nechat venku přítele.

***                    ***                     ***

Drak? Pozorovatel byl… drak?

Prvotní úžas a strach, že mě sežere, se pomalu vytrácel. Byla jsem tak překvapena tím pohledem, že to spolehlivě zamazalo i ty poslední stopy zlosti.

„Je to překrásné!“ řekla Velvet. „Nevěděla jsem, že dračí jeskyně můžou být tak… útulné.“ Otočila se a prohlédla si hromady drahokamů kolem kulaté postele částečně zasazené do podlahy. „A je tu tolik knížek. Jsi sběratel?“ Zdi byly celé pokryté poličkami a většina z nich byla plná knih. Jeskyně pokračovala dál temnotou do obrovské praskliny v zadní zdi.

„Patří Twilight,“ řekl Spike skoro instinktivně. Pak se smutkem v hlase se opravil: „Patřily.“

„Twilight Sparkle?“ zeptala jsem se, abych si potvrdila své podezření. Byla jsem si odpovědí jistá ještě před tím, než drak přikývl. Přemýšlela jsem o té audio zprávě, kterou mi Homage přehrála. O té, kterou Rarity zanechala Twilight. Twilight nešla za Pinkie, když jí došlo místo pro knihy. Dávala je sem.

U postele stál jeden osamělý terminál. Jen trochu ozdobenější model než ty, kterými byla celá pustina posetá. Kabel vedl dál do nitra jeskyně. Čekala jsem něco víc. Něco jako NVSMMV, kterou měla Homage ve věži.

Malý poník v mé hlavě dupal už skoro nesnesitelně. Nakonec jsem se přeci jen zeptala. „Proč jsem řekla SteelHoovesovi, aby zůstal venku?“

„Ehm… ty ne. Já,“ řekl, jako bych snad potřebovala připomenout, co se stalo. „Den, kdy Pancéřník vstoupí do mého domu, bude dnem, kdy budu jíst z konzervy!“ Onen zlověstný podtón v jeho hlase dával jasně najevo, o jaké „konzervě“ je řeč.

Dobře, Spike neměl problémy s ghůly, ale s Pancéřníky. Nebo celkově s Ministerstvem Technologií? To bylo překvapivé slyšet od někoho, kdo trávil své dny rýpáním se ve sprite-botech.

Velvet se pořád ještě rozhlížela okolo a obdivovala pořádek v drakově příbytku. Onen obdiv Spike velmi hltavě nasával. Předpokládám, že už to byla léta, co ho někdo za něco pochválil. I třeba za takovou maličkost jako utření prachu na knihách. Velvet moc dobře věděla, jaká slova použít.

Cítila jsem se mnohem méně diplomatická. Kousla jsem se do rtu. Viděla jsem jen pod povrch a nedokázala jsem přijít na to proč. Zajímalo by mě, jestli to byl jen nějaký zpožděný účinek absťáku z PTM, nebo jestli jsem byla mnohem více unavená, než jsem si chtěla připustit. Poslední čtyři týdny od opuštění Stájí Dvě jsem strávila ve stádiu fyzického a psychického vyčerpání.

Ale Homage mě protáhla zázračnou (a multiorgasmickou) léčivou kůrou. Měla bych být mnohem čilejší, než jak jsem se najednou cítila. Odvrátila jsem oči od Spika a podívala se na jeho obrovskou postel. Vypadala pohodlně. Navíc měla i deky a polštáře. Vypadala přímo nádherně. Začervenala jsem se a přeběhl mi mráz po zádech.  Divné, moje myšlenky neměly se zimou nic společného. To mi jen mozek začal podsouvat obrázky, co všechno bych dokázala s Homage dělat na takové posteli. Podívala jsem se stranou a odkašlala si.

Spike ten zvuk pochopil jako žádost o pozornost. „Ach ano, ovšem. Černý Opál.“ Natáhl svou pracku, větší než mé celé tělo. „Pokud bys mohla, prosím?“

Poslíček k vašim službám, pomyslela jsem si hořce. Vytáhla jsem Černý Opál a dala ho do jeho pracky. „Proč ho tak moc chceš?“ zeptala jsem se. Byl to drak. Nebyl schopen vidět tu vzpomínku o nic víc, než prostý zemní poník. A pochybovala jsem, že někdo vyrobil recollector pro jeho (současnou) velikost.

„Protože,“ odpověděl jednoduše. „To bylo naposled, co byly nejúžasnější klisny Equestrie, a mé nejdražší kamarádky, spolu.“ A se smutným, nostalgickým tónem ještě dodal: „My všichni. Na stejném místě a ve stejný čas. A šťastní.“

***                    ***                     ***

Twilight Sparkle. Rarity. Pinkie Pie. Applejack. Rainbow Dash. Fluttershy.

Byly to, podle Spikových slov, největší hrdinky Equestrie. Klisny, které symbolizovaly šest nejdůležitějších ctností poníctva. Klisny, jejichž přátelství dokázalo změnit svět.

„Jak to, že se to všechno tak pokazilo?“

Zeptala se na to Velvet. Ale chtěli jsme to slyšet všichni. Spikovi se nechtělo odpovídat a většinu toho, co nám řekl, jsem už tušila.

„Ti poníci, mí nejdražší přátelé, nebyli bez poskvrnky. Měli své chyby, i za starých časů. Jejich ctnosti jim ale pomohly překonat vše zlé a jejich přátelství jim dalo větší sílu, než by kdy získali jako jednotlivci.“ Spike se nostalgicky usmál. Ale po chvíli úsměv zmizel. „I ti nejlepší poníci mají své chyby. A když jste pod tlakem, nebo v opravdu nepříjemné situaci, ty chyby začnou vylézat na povrch. Můžou vás zničit.“

„A od zavedení Ministerstev už nebyly ani spolu. Byly celou dobu pod tlakem…“ Spike přestal. Pak asertivně odsekl: „Ne že by se všechno špatné mělo hodit jim na hrb! To ani zdaleka!“

Všichni jsme přikývli a napjatě poslouchali.

„Nejprve přišla válka. Equestrie byla ve válce víc jak desetiletí, než Luna vytvořila Ministerstva. Válka mění všechno!“ prohlásil Spike rozvášněně. „A té válce předcházel víc jak tisíc let dlouhý mír. Neznali jsme válku. Nechápali jsme ji. Možná kdyby jich v minulosti pár proběhlo, neudělali bychom všechny chyby najednou.“

Drakův ocas spadl na zem. Všechny drahokamy, knížky i poníci poposkočili.

„A pak tu byla ta Ministerstva. Ztělesnění dobrých myšlenek vedoucích do pekla. Ale ne kvůli klisnám, které je „vedly“.“

Velvet Remedy si všimla podtextu ve Spikových slovech, který mi unikl. „Co tím myslíš? Klisny Ministerstev svá Ministerstva nevedly?“

„No, ano a ne.“ Spike si poškrábal nos a mrkl. „Jak to říct?“

Čekali jsme, než si drak utřídí myšlenky.

„Z šesti klisen vedly Ministerstva jen dvě. Twilight a Rarity. Ostatní jen házely své nápady kolem a doufaly, že se o to Ministerstvo postará.“ Spike hledal tu správnou metaforu, se kterou by své myšlenky vyjádřil nejlépe. (Mně přišla poněkud zvláštní.)

„Představte si Ministerstva jako módní návrháře. Mají své vlastní nápady, jak udělat dobré šaty, ale jsou limitováni požadavky svých klientů. V tomto případě mých přátel, klisen, které Ministerstva vedly. Ti klienti neví o šití šatů ani ň. Je fuk, jak dobře jejich nápady vypadají na papíře, je fuk, jak zkušený onen módní návrhář je. Pořád to může všechno skončit ohavným oblekem.“

Calamity se v tu chvíli do Spikova monologu vložil. „Ayep. Obzvlášť, když to, vo čem mluvíš, je spíš správní rada návrhářů. Každej chce prosadit jen to svoje.“ Spike souhlasil.

„Demokracie všechno akorát zamejchá,“ řekl Calamity s jasným rozhořčením. „Jen jednou jsou vochotni spolupracovat. Když se cítěj vohroženi.“

Podívala jsem se na svého rezavého společníka a přemýšlela, odkud tohle všechno má? Ach ano, ovšem. Najednou jsem byla moc ráda, že nemám žádné zkušenosti s pegasí politikou.

***                    ***                     ***

„Nechápu to,“ řekl Calamity. „Co se tu skrejváš? Není moc věcí, před kterejma by se měl drak ukrejvat.“ Zavrtěl hlavou. „Možná nějaká fakt naštvaná Ursa Major.“

A přesně v tu chvíli mi došlo, proč jsem naštvaná. Jeho slova byla jako zemětřesení, které otevřelo supervulkán reakcí a vzteku bublajících pod povrchem. Má odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Vybuchla jsem.

„Celou tu dobu jsi byl drak! DRAK! Celou. Tu. Dobu!“

Spike se na mě překvapeně podíval.

„Ehm, Littlepip,“ řekl Calamity pozorně. „Nenaštvi toho velkýho draka, prosim.“

Rozčíleně jsem dupla. „Máš tušení, kolik dobrého jsi mohl vykonat? Kolik životů jsi mohl zachránit?“ Postupovala jsem k domu drakovi a byla víc a víc naštvaná. Nejspíš bych si řekla, co jsem to za hlupáka, kdybych neměla oči zaslepené spravedlivým hněvem. Když přede mnou začal Spike couvat, jenom to tu absurditu podtrhlo.

„A nesnaž se mi říct, že ti to je jedno,“ křičela jsem. „Vím, že ti to jedno není! Celou tu dobu jsi to přece pozoroval. Proč nejsi tam venku a něco neděláš! Pustina tě potřebuje!“

Spike byl v rozpacích, ale trval na svém. „Mám své důvody.“

„Důvody?!“ rozohnila jsem se. „Nechceš si zamazávat pazoury krví? Krucinál, Ponyvillští nájezdníci by ti nedokázali ani poškrábat šupiny! Ale ne, radši tam pošleš malou klisničku, která čerstvě vylezla ze stájí a nemá ani tušení, jak se bojuje. Do hnízda plného nájezdníků, kde ji dřív zabijou, než někoho zachrání.“ Funěla jsem. Ocas i hříva byly rozcuchané. Malá moje část na něj opravdu chtěla vystartovat. Možná s trochou telekineze. Možná bych ho svým rohem štípla aspoň tak, že by to pocítil.

„Littlepip…“

„Jaké důvody? Co může být důležitější!?“

Křičela jsem na něj. Celou tu dobu jsem riskovala život, abych pomohla ostatním. A ten, kdo mě na tu cestu vyslal, byl nezranitelný drak, kterému se nechtělo vypadnout z pelechu? „Copak? Potřebuješ si leštit drahokamy? Počítat je? Možná si zdřímnout?“

Spike cuknul. Bylo to jako přilít olej do ohně. Otevřela jsem pusu a vypustila takový příval nadávek, o kterém jsem netušila, že se ve mně schovává.

„Dost!“ zařval. Konečně zněl jako drak. Otřásla jsem se a najednou si uvědomila, že jsem malá a nejspíš i chutná. Tohle jediné slovo mě okamžitě umlčelo.

Drak se ode mě otočil a podíval se na mé přátele. „Věříte Littlepip?“

„Ayep!“ řekl Calamity bez jakýchkoliv okolků.

„Ano, věřím,“ přidala se Velvet. Když jsem ji slyšela to říct, píchlo mě u srdce. Kdybych byla na jejím místě, nejspíš bych se dlouze rozmýšlela. I když jsem jí odpustila, pořád mě ta její jakkoliv dobře míněná zrada bolela.

„Dobře. Řeknu Littlepip své důvody. Ale jen jí. Pod podmínkou, že je nikomu neprozradí. Dokonce ani vám.“

„Proč?“ zeptala se Velvet zdvořile. Já, být jí, bych se odpovědi nekompromisně dožadovala.

Spike se zamračil. „Viděly jste koule paměti. Jsou poníci, kteří dokážou vyrvat vaše myšlenky z hlavy magií. A takzvaná Bohyně, která velí alicornům, je telepatka. Všichni alicorni díky ní ovládají telepatii.“

V hlavě se mi vynořil obrázek alicornů, jak jsou připojení jako terminály k hlavnímu počítači. Posílají a přijímají zprávy. Takhle tedy ví, jak někdo z jejich druhů umřel. Bohyně viděla jejich smrt a rozeslala tu vědomost všem ostatním.

„Čím méně poníků ví, tím menší je riziko, že z vás někdo tu vědomost vyrve a použije ji proti…“ zastavil se, než dodal, „mně.“

Zamračila jsem se. Pokud Pozorovatelovy důvody být Pozorovatelem byly tak zásadní, možná tím podstupuje opravdu obrovské riziko, když mi to má říct. Můj výbuch tuhle dvousetletou mlčenlivost nemohl narušit.

Nebo to byla příležitost? Znovu jsem pocítila onen dojem, že tu byl drak opravdu osamocený. Ve svém dobrovolném vyhnanství.

Na druhou stranu, možná jenom kecal. „Dobře,“ řekla jsem. „Souhlasím s tou podmínkou… ale jen pokud to bude dobrý důvod!“

Spike to chvíli promýšlel, ale pak souhlasil. Díval se na Calamityho a Velvet. „Pokud Littlepip uzná, že je ten důvod opravdu „dobrý“, budete tomu věřit, i když ho neuslyšíte?“

„Ano,“ řekl Calamity a zamračil se. „Věřim jejímu úsudku. Když řekne, že to je dobrý, je to dobrý i pro mě.“

Velvet Remedy přikývla. „Ovšem.“

„Tak pojď se mnou, Littlepip. Něco ti musím ukázat.“ Obrovský fialový drak se otočil a zmizel do temnoy jeskyně skrz trhlinu ve zdi.

Věnovala jsem Calamitymu a Velvet poslední pohled a pak odešla s ním. Musela jsem běžet, abych ho dohnala.

***                    ***                     ***

„Na co to koukám?“ zeptala jsem se podruhé v životě.

Dorazili jsme do nitra hory – Brzy jsem si uvědomila, že jsme sledovali ten kabel ze Spikova terminálu – a stáli jsme v obrovské hale. Natolik velké, že se v ní mohl drak hýbat prakticky bez jakéhokoliv omezení.

Podél zdí stály obrovské počítače, půl tuctu. S drahokamy pulzujícími magickou energií. Vypadaly jako zálohy pro ten nejbližší z nich, který velmi zaneprázdněně pípal. Uprostřed místnosti, jako obrovský stalagmit magie a oceli, stál velký superpočítač, který vrhal stín i na systémy DJ Pon3ho. Z počítačů šly celé svazky kabelů po zdech a sbíhaly se do jednoho obrovského útvaru vysoko nad Spikovou hlavou.

Celá místnost vypadala jako komín. Nahoře nad námi jsem viděla noční nebe, plné hvězd. Super počítač k té díře mířil jako nějaká obrovská magická hůl.

„Počítač Crusader,“ odpověděl Spike.

Nejlepší arkáno magický počítač. Tak mocný, že mohl sám myslet. Učit se. Dokonce mohl v sobě mít i obtisk poníkovské mysli. Jen tři byly kdy sestrojeny, vzpomněla jsem si. Jeden byl ve Stájích Dvacet Devět. Jeden v Ministerstvu Úžasnosti a jeden… tenhle… tady.

Od počítače šla platforma, která se základnou Crusaderu tvořila šesticípou hvězdu. Každý cíp měl u sebe podstavec. Na každém byl sametový polštářek s nějakým šperkem. Šperk nejblíž u mě byla nádherná korunka. Ostatní, které jsem viděla, byly náhrdelníky.

„Jsi…“ podívala jsem se na Spika a přehodnocovala své domněnky. „Je tohle Pozorovatel?“

Spike se zasmál. „Ne, já jsem Pozorovatel. Tohle je počítač Crusader. A velmi zvláštní.“

„Co dělá?“ zeptala jsem se. Zvědavost naprosto vyšachovala můj vztek. „Kromě toho, že ti pomáhá hackovat sprite-boty a špehovat poníky.“  Něco tak úžasného tu přece nebude jen tak pro nic za nic.

„Teď to nedělá nic,“ řekl mi. Poník v mé hlavě právě zklamaně vzdychl. „Čeká.“

„Čeká na co?“

„Na koho.“

Podívala jsem se na něj s kamenným obličejem.

Spike vypadal, že se obrňuje. Cítila jsem, že špunt, který chce vytáhnout, ho děsil. „Tohle je největší a nejdůležitější projekt Twilight Sparkle. Vložila do něj své srdce. Ke konci pro ni byl důležitější než všechno ostatní…“

Spike se otočil a podíval se na mě, jako by chtěl odpřísáhnout, jak důležitá ta slova byla. Přikývla jsem a čekala, až bude pokračovat. Ještě jsem to nechtěla hodnotit, ale už teď jsem cítila, že ty Spikovy „důvody“ mají svou váhu. Pokud ne pro mě a ostatní poníky, tak rozhodně pro něj.

„Objednala si tenhle Crusader a pracovala na něm každou volnou chvíli, která jí zbývala. Vytvářela počítač, který by vytvořil velmi speciální kouzlo…“

Mrkla jsem a otevřela pusu. „Cože? Tohle všechno…“ mávla jsem, „jenom kvůli kouzlu?“

Spike se na mě podíval a já okamžitě zmlkla. „Ne jen kouzlo. Megakouzlo. Tak mocné a komplikované, jako žádné jiné na světě. Twilight Sparkle by ho sama nedokázala vykouzlit – nejtalentovanější a nejsilnější pony kouzelník za posledních tisíc let – a vytvořila tohle. Equestrijské Zahrady byly tak komplikované, že by je nedokázala vykouzlit ani Celestia s Lunou.“

„Equestrijské Zahrady?“

„Ano,“ odpověděl. „Kouzlo, napájené Elementy Harmonie, vypočítané a vykouzlené magicky vylepšeným počítačem Crusader. Kouzlo, které dokáže změnit celou Equestrii. Očistí ji od radiace a taintu, opět z ní udělá onen krásný ráj, tak jako před výbuchy megakouzel.“

No. Ty. Kráso.

Zírala jsem a nevěřila svým vlastním uším. Jedno kouzlo. Jedno jediné kouzlo, které napraví… no, ne všechno, ale očistilo by duši otrávené země.

„Ale proč…“ zeptala jsem se pomalu. Začínal ve mně opět kypět vztek. Krásná, napravená Equestrie… „Proč ještě nebylo použito?“

Spike odpověděl s ohromným smutkem. „Protože poníci, kteří mohou použít Elementy Harmonie, jsou všichni mrtví.“

***                    ***                     ***

Obešla jsem Crusader a prohlížela si každý z Elementů. Zastavila jsem se u náhrdelníku s drahokamem jako balónek.

Přišla jsem na ten sraz ke Spikovi a přinesla To, jak sis přála. Všichni mí přátelé tam byli, jen ne ty…

„Twilight ti svěřila Element Magie, že ano?“

„Svěřila mi tohle všechno,“ odpověděl. „Nemohu odejít. Pokud by sem přišla banda nájezdníků, zatímco budu pryč… nebo hůř, banda Pancéřníků…“

Nemusel to dopovědět.

„Nemohu riskovat, že to někdo poškodí nebo zničí,“ řekl. „Musím tu zůstat. Strážit. Dokud nenajdu ty správné poníky.“

Sedla jsem si vedle podstavce Smíchu. Začaly my vlhnout oči. Přemohla mě vlna čistých emocí, a to, co jsem viděla a slyšela, už na mě doléhalo příliš.

„Po dvě stě let,“ řekl mrzutě, „jsem hledal poníky, kteří vypadali ctnostně. Pomáhal jsem jim. Naváděl je na cestu, kde by mohli potkat další jako oni. To vše kvůli naději, že najdu těch šest správných poníků. Magie. Laskavost. Smích. Štědrost. Upřímnost. A… věrnost.“

Srdce mi puklo místo drakovi. „Po celou tu dobu?“

Vrátil mi to uštěpačným smíchem. „Neuvěřila bys, jak těžké je vůbec najít někoho, kdo má v tý prokletý pustině pět přátel.“ Podíval se dolů. Přímo na mně. „No, možná, že uvěřila.“

„Musí to být šest?“ zeptala jsem se.

„V celé Equestrijské historii existoval jen jeden poník, který je dokázal všechny použít najednou. Věř mi, mám na tohle mnoho knížek. A to byla Celestie. Použila svou magii na Elementy Harmonie, aby odvrhla monstrum, které se stalo z její sestry. Jen s pomocí Elementů může být použita tak silná magie. A jen Celestie měla schopnost je použít všechny.“

„Tak tedy… proč to neudělala?“ napadlo mě. „Proč prostě neposlala všechny ty proklaté zebry na měsíc?“

„Protože je taky mrtvá,“ řekl prostě. „A i kdyby nebyla, nemohla by. Elementy už dávno nejsou její.“

Podívala jsem se na nejbližší podstavec. Korunka, jak mi Spike řekl dříve, byla Element Magie. Připomnělo mi to, jak jsem byla neobdařená. Pro všechen svůj magický potenciál jsem se naučila používat jen jednu jedinou věc.

Nebylo to vůbec příjemné, takhle náhle si to uvědomit.

„My… my to nejsme, viď?“ podívala jsem se na podstavce a pak znovu na něj. „Nejsme ta pravá skupina přátel. Nemůžeme přivést Equestrii zpět.“ Srdce mi umíralo smutkem. „Pořád hledáš.“

Spike smutně kývl. „Ne, nejste.“ Ale pak se smíchem dodal. „Ale nemusíš se kvůli tomu cítit zle. Jsi úžasný poník a máš úžasné přátele. Bezpochyby ještě vykonáte v Pustině mnoho dobrého. Jen prostě není vaším osudem ji vyléčit.“

Krásná, zelená, zdravá Equestrie… plná života… jen jedno kouzlo. A já… nebyla dost dobrá. Nikdy jsem se necítila tak bezcenná.

„Hele,“ zanadával mi, když viděl, jak se tvářím. „Není to tvoje vina. Představ si, jak je těžké najít poníka, který má smích jako svou ctnost, v něčem jako je Equestrijská Pustina.“

Vzpomněla jsem si na Ditzy Doo a okamžitě zažehla jiskřička naděje. My jsme možná nevhodní. Ale možná bych mohla Spikovi pomoct najít ty správné. „Možná vím o někom, koho hledáš.“

***                    ***                     ***

Přísahala jsem, že nikdy neřeknu ani slovo o tom, co mi Spike ukázal. Skoro jsem si přála, aby to neudělal. Následky, pokud by se nepřítel dozvěděl o tom, co Spike chrání, by byly katastrofické. Zničilo by to poslední naději pro zdravou Equestrii. Bylo to velmi těžké břemeno i pro draka. A já byla jen velmi malý poník.

Na naší zpáteční cestě jsem si všiml něčeho, co Spike předtím nevědomky zastínil. Na zdi ve velké skleněné vitríně byla krabice se šesti soškami. Znala jsem je dobře, čtyři z nich mám.

Nemohla jsem si je pořádně prohlédnout, ani přečíst jejich popisky, aniž bych se tam vynesla. A to se mi zdálo nevhodné.

„Co se s nimi stalo?“ zeptala jsem se najednou. Spike se zastavil a podíval se na mě. Pak si všiml, že koukám na tu skříňku.

„Totiž, vím, co se stalo s Pinkie Pie. Ale co se stalo s ostatními?“

Spike vystrašeně sevřel čelist. „Já nevím.“

„Ty… nevíš? Myslela jsem, že jsi to zažil, nebo ne?“

„Já. Prostě. Nevím.“ Zopakoval výhružně.

Udělala jsem krok zpátky a nasucho polkla v domnění, že jsem překročila hranici. A nejspíš i zničila jakékoliv pouto, které se mezi námi vytvořilo v té místnosti za námi. Sklopila jsem pohled. „Ah… ovšem… byl jsi tady.“

Drakův hlas vybuchl hněvem, sebeobviňováním a lítostí: „Já spal!“

Znovu jsem se přistihla, jak na toho draka zírám. Ohromný, fialový, mocný drak, který zaspal apokalypsu.

„Prostě jsem si potřeboval lehnout! Myslel jsem si, že když se něco stane, tak mě vzbudí,“ řval. Jeho hlas byl natolik plný sebe obviňování, že i moje vlastní sebenenávist vypadala velmi velmi malá. „Měl jsem tam být! Měl jsem být s ní! Byla mou nejbližší kamarádkou! Neměla umřít sama! A já místo toho spal!“

„Om…omlouvám se,“ řekla jsem třesoucím se hlasem. Položila jsem mu kopyto na šupiny v miniaturním pokusu ho utěšit. Na objetí byl moc velký.

Spike tam jen stál. Nehýbal se. Ztracen v oceánu vlastního žalu. Neplakal. Čekala jsem, že slzy, které měly tuhle bolest utišit, byly vyplakány už před stoletím. Tak jsem plakala za něj.

Chápala jsem to. Tahle hora byla uprostřed ničeho. Dny cesty od jakýchkoliv náznaků civilizace. Bylo by téměř nemožné byť jen zaslechnout zvuk těch megakouzel. Snadno by se daly splést s bouřkou. Záblesky světla by jeskyni možná osvítily… ale pegasové po prvním výbuchu zatáhli nebe.

Když Spike usnul, všechny jeho kamarádky byly naživu. Equestrie sice procházela svou temnější částí historie, ale pořád tu byla naděje. Když se vzbudil, Equestrie byla pryč. Jeho přátelé mrtví. Nebe bylo zatažené a dole byl akorát jedovatý odpad.

Divila jsem se, že vůbec dokázal ještě někdy usnout.

***                    ***                     ***

„Jen jsem ti chtěl připomenout,“ řekl mi, když jsme se blížili k obývacímu pokoji jeho „příbytku“. „Equestrijské Zahrady jsou neuvěřitelný dar, který nám všem Twilight dala.“

Jeho hlas se trochu nepříjemně vyostřil. „Vím, že jak cestuješ a strkáš nos do míst a vzpomínek, uslyšíš o mojí Twi spoustu věcí. Ale tohle… to, co jsi tam viděla… to je to pravé srdce Twilight Sparkle.“

„Nezapomenu,“ slíbila jsem.

„A pamatuj, tohle je teď tajemství. A to mé zhroucení tam vzadu? Taky. Řekneš o tom jediné slovo a sežeru tě,“ řekl mrazivě. Pak na mě mrkl. „To samé platí, i pokud budeš dělat vtípky o dospělém chlapovi, který si hraje s panenkami.“

Calamity a Velvet se na nás podívali. Soudě podle Velvetina výrazu poznala, že jsme plakali. „Je to dobrý důvod,“ řekla jsem stroze.

Oba přikývli. Přijali to.

V místnosti se ozvalo trapné ticho.

Calamity nervózně pozoroval vchod. Někde tam daleko byli další pegasové. Celá civilizace, kterou kdysi nazýval domovem. Pro svou rodinu a přátele byl teď Dashite. Zrádce. Co si o nich teď asi myslel? Chyběli mu? Nebo se bál, co by jeho vlastní druzi udělali ne jemu, ale nám, jeho přátelům, kdyby nás tu chytli?

Velvet Remedy, opáskovaná svými batohy – lékárničky, které toho zažily opravu hodně, obzvlášť léčení našich násilně způsobených zranění. Zpěvačka a nadějná doktorka v zácviku. Povahou pacifistka, které se násilí na ponících příčí, teď nosila tři zbraně. Jedna z nich byla bojová brokovnice. Přestala nám vyčítat, že jsme schopni dělat hrozné věci, protože teď už dávno věděla, čeho vlastně jsme schopni. Místo toho utíkala do svého vysněného světa, který byl mnohem útrpnější, než si dovedla představit.

Spike…

Skoro jsem cítila tu bolest, kterou před námi skrýval.

„Pověz nám o nich,“ řekla jsem, abych přerušila to ticho. Všichni se na mě podívali.

„Twilight Sparkle, Rainbow Dash, Fluttershy a ostatní. Znal jsi je, Spiku. Řekni nám, jaké byly, když byly mladší.“ Když byly šťastné. Řekni nám o těch šťastných chvilkách, Spiku. Všichni to potřebujeme slyšet. Hlavně ty.

***                    ***                     ***

„Počkat, počkat, počkat…“ popadala jsem dech. „Takže ji nechali být jen proto, že moc fňukala?“

Calamity se smál. „A dali jí všecky drahokamy?“

Spike přikývl s širokým úsměvem.

„To si budu pamatovat,“ řekla Velvet s nebezpečným úšklebkem.

„Skvěle, Spiku,“ zamumlal Calamity. „Teď jsi nás všecky zabil.“

Zaklapala jsem kopýtky o podlahu. „Řekni nám další!“

Tohle bylo dobré. Calamity byl nadšený z příběhu, jak Rainbow Dash sama stála proti celému stádu buffalo. Velvet zase hltala každé slovo, když se Fluttershy starala o nemocného fénixe. A já poznala, že mluvení, hlavně o Twilight, Spikovi moc pomáhá.

Otevřela jsem batoh a vytáhla pro nás všechny Sparkle-Colu. Jena lahev se zaklínila o nahrávač, který jsme našli tady kousek. Musela jsem s ní zatřást, aby povolil. Mrzelo mě, že tu s námi SteelHooves nebyl a nemohl si to všechno poslechnout. Ale chápala jsem, proč tu Spike nechce nechat rytíře Ministerstva Technologií, ať čmuchá kolem. Místo toho jsem se snažila ty příběhy zapamatovat, abych mu o nich mohla povědět.

„Dobře, a teď další. Tenhle bude o Twilightině prvním Zimním Výmetu. (Winter Wrap-Up)“

„Co je Zimní Výmet?“ zeptal se Calamity a otevřel colu, kterou jsem mu dala. Mrkvová tekutina mu postříkala celý obličej. Věnoval mi jeden naštvaný pohled.

„Ale no tak,“ zasmála jsem se. „Dlužila jsem ti to za Ministerstvo Úžasnosti!“

Zamračil se a pak zasmál. Velvet Remedy vytáhla kapesník a utřela mu obličej.

Spike se na ně pobaveně díval. Čekal na Calamityho, až se usuší. „No, to je, když Ponyvillští poníci uklízejí zimu, aby mohlo začít pořádné jaro.“ Podíval se na nás. Došlo mu, že nemáme nejmenší ponětí, o čem je řeč. My dva ze Stájí jsme zimu nikdy nezažili. Calamity byl vyhnanec dlouho, takže jich pár zažil, ale jen ty divoké, které probíhaly samovolně. Pegasové už se o počasí dávno nestarali.

„No, v normální Equestrii jsou všechna roční období krásně načasována velmi precizní magií. Ale Ponyville byl založen zemními poníky. Bylo tradicí uklízet zimu hezky postaru. Bez magie.“

„Ale mezi nimi žili i jednorožci a pegasové,“ zeptala se Velvet. „Proč nepoužívali svoji magii?“

Spike přikývl. „Taky mi to první zimu připadalo hloupé. Vlastně prvních pár zim. Dokud jsem nenavštívil Fillydelphii, pak jsem to pochopil.“

„Pochopil co?“ zeptala jsem se.

„No, pro zemní poníky je to těžké,“ vysvětlil. „Nemají magii. Nemají křídla. Spoustu času musí trávit nad něčím, co by ostatní udělali za třetinu času a ještě dvakrát víc. Ale nestěžují si. Jsou odhodlaní. Nenajdeš poníky tak pyšné a tvrdohlavé, jako ty zemní.“

Brala jsem jeho slova jako naprostou pravdu. Ačkoliv mě zajímalo, jak vlastně pasovala na našeho ocelového přítele.

„Ovšem, zemní poníci jsou nehorázně nápadití. Počkejte, až vám povím příběh o Pinkie Pie, která honila Rainbow Dash a gryfku v bláznivém létajícím stroji! Pořád se snaží udělat více práce za méně času. Proto jsou zemní poníci vždy v čele technologického pokroku. Equestrie by nejspíš neměla ani kolo, kdyby nebylo zemních poníků.“

„To je fakt,“ souhlasil Calamity. „Teda, to vo tom kolu. Ale žádnej zemní poník by nedokázal držet tempo s Rainbow Dash.“

Usmála jsem se.

Spike se vrátil ke svému příběhu. „Všechno začalo, když mě Twilight vzbudila opravdu brzy ráno a řekl jsem ti, že tu nejsi vítán!“

Otočila jsem se. SteelHooves musel nejspíš vstoupit do jeskyně. Možná zaslechl naše hlasy, jak si povídáme něco o zemních ponících. Dobře, pýcha a tvrdohlavost. To by na něj sedělo.

SteelHooves ustupoval do jeskyně.

To není dobrý.

„Omlouvám se, že vás ruším,“ řekl Pancéřník. „Ale máš tu společnost. Usmaž mě, jestli musíš, ale nejspíš by ses nejdřív měl vypořádat s nimi.“

Calamity skoro zavrčel, když řekl: „Nimi?“

Čtyři pegasové, plně odění do temného brnění Pegasí Enklávy vstoupili do místnosti a přistáli před námi.

Spike okamžitě zareagoval. Zeleně šupinatý drak vstal, zafuněl oheň a roztáhl křídla. „NEJSTE TU VÍTÁNI!“

Drželi svou pozici, i když dva z nich ustoupili o celé dvě poní délky.

„Zdá se, že tu máš další hosty,“ řekl velitel Enkláví letky.

„Jsou tu na mé pozvání. Vy. Nejste!“

Velitel zvedl kopytu v odzbrojujícím gestu. „Jsme tu jen, abychom se ujistili, že najdou bezpečnou cestu zpět pod mraky,“ řekl cíleně.

„Myslim, že se vo sebe postaráme,“ řekl Calamity a připravil se do bojového postoje. Kopl do páky, kterou tam před naší návštěvou Tenponské Věže ještě neměl. Slyšela jsem, jak jeho sedlo rachotí a mění se typ munice. Podle všeho si připravil průrazné střelivo.

„Nestřílej,“ štěkla Velvet na Calamityho. „Zkusíme nejdřív diplomacii.“

„No to se podívejme, kdopak tu je!“ řekla jedna klisna s pískotem. „Máme tu Dashita!“

„Ne jen tak ledajakého Dashita,“ řekl jeden z hřebců. „Tohle je Ostrostřelec Calamity.“

„Kurvafix!“ slyšela jsem, jak si Calamity zamumlal pod fousy.

Velitel se podíval na své kolegy a pak na pegase, který ho identifikoval. „Jsi si jistý?“

„Naprosto. Čtyřnásobný vítěz Mladého Snajpra. Nezapomeneš na někoho, kdo tě porazil.“

„Kulobrok?“ zašeptal Calamity překvapeně.

Segmentované hledí velitele se upřelo na Calamityho. Zaměřoval ho svítící červeně zabarvený pohled. „No to mě podrž. Oceňovaný důstojník se stal vraždícím zrádcem…“ Drahokamy na anténách jeho bojového sedla začaly svítit světle žlutooranžovou. Stejnou jako jeho hledí. „Nezlob se, draku, ale tohle mění situaci.“

Spike si to nemyslel. „Jděte. Dokud vás nechám.“ Drak byl víc a víc netrpělivý.

„Zapomínáš, kdo tu velí, draku,“ řekl velitel, ale stále mluvil klidně. „Dobře, odejdeme. Jako gesto dobré vůle. Ale tohohle zločince bereme s sebou.“ Ukázal kopytem na Calamityho.

„Zapomínáš, kdo je tu chutný. Obzvlášť s kečupem.“

„Hele…“ Ta klisna v brnění, která mluvila před tím, promluvila znovu. „Podívejte draku… pane. Odměna za jeho hlavu je pěkně velká hromada drahokamů. Mnohem chutnějších než je poník. Něco vám řeknu, necháte nám ho a odměna je vaše.“

Spike se zastavil a mrkl. „Drahokamy?“

Ale ne… přece by. Ne po tom všem, co nám pověděl o svých přátelích, obzvláště jeho přátelích…

Pegaska přikývla. „Spousta drahokamů!“

„Spousta drahokamů?“

„Ano!“

Spike zavrtěl halvou, jako kdyby poslouchal hlas, který jsme nemohli slyšet. „Vtrhli jste do mého domu, pokusili mě uplatit drahokamy, abych zradil jednoho ze svých hostů a nechal vám ho. Hosta, kterého jste pojmenovali po někom, kdo mi byl velmi drahým přítelem a ještě ke všemu nositelem Elementu Věrnosti?“

„No…ano?“ Enkláví klisna nevěděla, co se děje. Já, naproti tomu, cítila nehoráznou úlevu. Dovolila jsem si se usmát.

Spike se natáhl a přitiskl jeden ze svých pařátů na její záda. Zatlačil ji až k podlaze. Natáhl se až k ní, druhou prackou jí zvedl hledí, aby jí koukal přímo do očí.

Spike vpustil oheň do brnění skrz otevřený průzor a klisnu zapálil přímo v jejím obleku. Křičela a trhala sebou několik dlouhých sekund, než umřela. Z hmyzího brnění se valil kouř.

Slyšel jsem, jak Calamity přidušeně zakašlal, zatímco já chrchlala naplno. Nejspíš si pěknou řádku dní nedám pečínku.

„Ach Bohyně…“ zaskučela Velvet.

Spike znovu zvedl pařát. Ostatní Enklávští uprchli do noci.

„Tak. Tohle ještě budou pořádné potíže.“

***                    ***                     ***

„Měli bychom zůstat. A pomoct.“

„Moc se mi nelíbí střílet po vlastních ponících. Ale udělám cokoliv, abych to tu napravil,“ řekl Calamity.

Spike zavrtěl hlavou. „Ne. Ale bude lepší, když tu nebudete, až se vrátí. Jakmile uvidí, že tu jejich cíl není, nebudou tak naléhat.“

Podívala jsem se na něj s obavou. „Co když budou hledat… hlouběji?“

„Tu možnost jim nedám.“

SteelHooves teď stál u vstupu do jeskyně. „Pokud tu je něco, co nemají najít, bude lepší, pokud je navedeme někam jinam,“ navrhl. Pak se otočil na Calamityho. „Měli bychom nad mraky zůstat ještě chvíli.“

Calamity přikývl. „Nechat se vidět někde dál.“ Podíval se na mě. „Co ty na to? Zpátky k Nové Appleloose a pak až nás uviděj, tak klesnout a vrátit se ke Křižovatce R-7?“

„Dalo by nám to možnost trochu ulehčit našim zádům,“ souhlasila Velvet. „Calamity by si mohl postavit ponk.“

Přikývla jsem. Dohodnuto. Odvedeme pegasí pozornost od Spikovy jeskyně. Jen doufám, že se nás hned nepokusí sestřelit. Ačkoliv pokud by to byl náš osud, skončit v ohnivé kouli, stálo by to za záchranu Equestrijských Zahrad.

„Než půjdeme,“ řekla Velvet Spikovi. „Mám jednu otázku, kterou možná budeš moci odpovědět.“ Srdce mi vynechalo jeden úder. Prosím, hlavně ať se neptá na Fluttershy!

„Ovšem,“ řekl přívětivě.

„Co je to za věže?“ zeptala se k mé úlevě. „Ty vysoké, štíhlé, bílé? Když jsme sem letěli, viděla jsem jich několik. Je to jediná věc velká jako hory a jsou určitě vyrobené poníky.“

„Jsou z Projektu Sám Poník,“ odpověděl Spike současně s Calamitym, který řekl: „Jsou z Projektu Udržitelný Pegas.“ Oba dva se na sebe podívali.

Supr, čupr, lupr. „Projekt Sám Poník?“ zeptala jsem se. Calamity se na mě ublíženě podíval, že jsem se nejdřív nezeptala jeho. „Ty jsi už zmínil. Co to bylo za projekt?“

Spike otevřel pusu, ale nemluvil. Pak zvedl pracku, ale zastavil se. Nakonec přiznal: „Já vlastně nemám tušení. Celou dobu jsem byl s Twilight. Vůbec nevím, co dělala ostatní Ministerstva. Vím jen, že se to nazývalo Projekt Sám Poník, a že to měla na svědomí Rainbow Dash. A taky že to je vlastně jediná věc, kterou Ministerstvo Úžastnosti udělalo.“

„Jediná oficiální věc,“ řekl SteelHooves.

Otočila jsem se na Calamityho. „Projekt Udržitelný Pegas?“

„No, teď si vóbec nejsem jistej, jestli to někdy nepatřilo k Projektu Sám Poník…“ Calamity přemýšlel o tom, co řekl drak. „Mně to řekli jinak.  Ale ne, že by všecko, co Velká Pegasí Enkláva prohlásila, byla dycky pravda.“

Velvet vypadala obzvláště ublíženě kvůli té hromadě nesprávné gramatiky.

„Nejspíš to fakt vykoumala Rainbow Dash, ale pochybuju, že by schvalovala to, k čemu je těď používaj. Protože právě teď drží tyhle věže pegasy izolované od všech vostatních.“

„Jak to?“

„Calamity se otočil na Velvet. „Pamatuješ, jak ses ptala, co nahoře jíme a já vtipkoval vo sázení do mraků?“

Velvet přikývla. „Vzpomínám si, že jsem chtěla zeptat na opravdovou odpověď později.“

„No, tak teď ji dostaneš,“ řekl. „Nevim, k čemu měly ty věže původně bejt. Ale Enkláva je předělala, aby vylepšovaly mraky na míle daleko a daly se tak nahoře pěstovat potraviny.“

Hvízdla jsem. Odněkud z venku Pyrelight zahvízdala zpátky.

To dávalo smysl. Bylo fuk, k čemu byl Projekt Sám Poník kdysi. Teď věže sloužily těm, co přežili. Pegasové ji používali k mračnému zemědělství. Homage je používala k vysílání DJ Pon3ho muziky a zpráv pustinou („Přinášim vám pravdu, jakkoliv je bolestivá.“) A Red Eye je používal k Bohyně ví čemu.

Myšlenky mi ovládla Homage.

Neřekla jsem jí o SteelHoovesově lži. Použil rádio DJ Pon3ho k vysílání lží o Šéfovi Grim Starovi. (Zajímalo by mě, jak někdo jako SteelHooves dokázal sbalit klisnu, která nosila Element Upřímnosti.) Čekala jsem, že by se Homage naštvala. Nechtěla jsem jí dát zprávu, která přináší bolest. Ale nehodlám mít pusu na zámek jen proto, že ji nechci znepokojit.

Možná by se cítila vyprovokovaná, kdybych jí to pověděla. Nemohla jsem to podložit žádnými důkazy. K čemu by to pak bylo?

Nejspíš by se rozhodla to neodvysílat. Jako mé trápení s drogami nebo její pravou totožnost. Občas tajemství mají své místo. Homage tomu rozuměla. Ta krásná jednorožka měla víc sebekázně než kdokoliv, s kým jsem se kdy setkala. Nemohla jsem jí postavit před morálně nepříjemné rozhodnutí. Obzvlášť ne po Monterey Jackovi.

Z mého rozjímání mě vytrhla Velvet, která mnou zatřásla. „Jsi pořád s námi, Littlepip?“

Přikývla jsem. Ostatní už se dávno sunuli ke Sky Banditovi. Byl čas odletět. Chtěli jsme být pryč, než se vrátí Pegasí Enkláva.

Přiklusala jsem k ústí jeskyně a pak se podívala zpátky na Spika. „Takže… tohle je sbohem?“ Pozorovatel mi pomohl. Bez něj možná nepřežiji. Dal mi účel, cíl… a pravé přátelství. Ale teď bylo jisté, že nejsme ti, které hledal. A on se musel soustředit na někoho jiného.

Spike přikývl. „Budu tě sledovat. Možná si znovu promluvíme. Ale pro teď… ano, tohle je sbohem.

„Díky, Spiku.“

„Díky, Littlepip.“

Otočila jsem se a vyšla z jeskyně.

Zrovna jsem udělala první krok na Sky Bandit, když mě najednou zasáhlo prozření. Otočila jsem se a přiběhla zpět do jeskyně.

Upřímnost. To je víc, než jen říkat pravdu. Je to o sebekázni.

„Spiku!“ zakřičela jsem. „Vím o dalším poníkovi, kterého hledáš!“

***                    ***                     ***

Dva opancéřovaní pegasové se nás drželi jako klíšťata, než jsme proletěli mračnou oponou.

„Cha!“ křičel Calamity a mával křídly tak silně, že Sky Bandit prosvištěl mraky krkolomnou rychlostí. „Říkal jsem, že nás nebudou honit až semka dolů! Poserové!“

Velvet se podívala na dvě démonické siluety za námi. Její hříva jí létala po celém obličeji. „Pořád nás sledují!“

„Co?!“ Calamity se podíval zpátky přes rameno. „Ale krucipísek!“ Nějak se mu podařilo vytlačit ještě trochu rychlosti.

Získávali jsme náskok. Kolem nás létaly záblesky drahokamové energie z jejich sedel a barevné blesky. Naštěstí ani jeden z pegasů neměl Calamityho mušku.

„Calamity, mohl bys prosím ty poníky setřást?“ řekla Velvet skoro svůdnou naléhavostí. „Nerada bych se dneska vypařila.“

Proletěly kolem nás dva další záblesky, jeden proletěl rozbitým oknem a zmizel tím naproti. Jen těsně minul Pyrelight, která zavřeštila. Rychle se schovala za Velvet, která ji utěšila.

„Páni,“ komentoval to SteelHooves suše. „Nejspíš tě nemají moc v lásce.“

„Buďte konečně zticha,“ zaštěkal na nás. „A držte se!“

Chytla jsem se jednoho z úchytů sedačky. Velvet se chytila zuby za jedno z držadel, které viselo ze stropu. (A z jejího výrazu toho nejspíš okamžitě litovala. Muselo to chutnat hrozně!) SteelHooves se nasoukal mezi sedačky. O chvíli později Calamity začal se Sky Banditem prudce klesat. Pyrelight se odrazila od stropu. Pokusila se zakousnout do Velvetiny rozcuchané hřívy, ale vítr ji vyhodil zadním okýnkem ven. Kolem nás proletěly další záblesky střel. Myslím, že jsem křičela.

Pegasové nás přestali pronásledovat zhruba v půlce cesty k zemi.

***                    ***                     ***

Třásly se mi nohy. Byla jsem ráda, že jsem stála konečně na pevné zemi.

Dívala jsem se na Velvet, jak obchoduje s Ditzy Doo před branou Nové Appleloosy a pokouší se vyjednat dobrou cenu za jiskrové baterie místo těch skoro vybitých. Nebylo nám dovoleno vstoupit. Ale ghůli pegas byl strašně rád, že jsme přišli, a šla nás pozdavit. Na chvíli jsem nedokázala poznat, kdo je to malé hříbátko, co za ní tiše a stydlivě chodí. Pak jsem si uvědomila, že to je Silver Bell. Už nebyla nabarvená na růžovo.

Vypadala… líp. Pobyt u Ditzy Doo jí velmi prospíval.

Silver Bell se podívala a poznala Velvet. Okamžitě se zastavila.

„Ahoj Silver Bell,“ řekla Velvet něžně. „Vypadáš dnes ráno moc hezky.“

Silver Bell koukala všude okolo, jen ne na Velvet.

„Musím tě s někým seznámit,“ řekla vřelým hlasem. „Pyrelight, pojď přivítat Silver Bell.“

To malé hříbátko bylo naprosto unešené z pohledu na majestátního moržárového fénixe. Emeraldově zlaté zvířátko přistálo vedle ní a zakrákalo přátelský pozdrav. Efekt na Silver Bell byl obrovský. Jako by Pyrelight byla první krásnou věcí, kterou tahle holka kdy viděla!

Calamity si stoupnul vedle mě. „Možná sem blázen, ale až vodejdem, vsadím se, že ta holka se pokusí příštích pár tejdnů zkrášlit celou Novou Appleloosu, aby vypadala jako ten pták.“

Dokázala jsem si to představit.

Podívala jsem se na Calamityho. Rezavý pegas s oranžovou hřívou a černým desperado kloboukem byl nejspíš můj nejbližší přítel. (Kromě Homage, která byla mnohem víc než přítel.)

„Vím, co si teď myslíš,“ řekl. „Nevěř jim. Enkláva nemá nejmenší zájem o kohokoliv, kdo by byl proti jejich vznešenejm ideálům.“

„Věřím ti,“ řekla jsem mu upřímně. Běžně jsem Calamitymu svěřovala svůj život a i životy těch, které miluji. Věřila jsem mu i v tomhle. „Ale jestli od něčeho utíkáš, možná můžeme pomoci.“

Calamity se zasmál. „Lilpip, měla bys vědět, že vod nečeho utíkat fakt není můj styl.“

Můj přítel se podíval nahoru na všudypřítomnou mračnou oponu. „Já letím k něčemu. Oni mě jen nechtěj nechat.“

***                    ***                     ***

„Máte to tu pěkný,“ řekl SteelHooves, když si prohlížel Křižovatku R-7. Nedokázala jsem poznat, jestli to myslel sarkasticky nebo upřímně.

„Domov, sladký vykolejený vagon.“

SteelHooves se podíval na naši věžičkovou ochranu. Pak si všiml tříhlavňového magicko energetického kanonu na střeše jedné lokomotivy. „No to je ale krasavice.“

Slyšela jsem, jak Calamity připravuje svou dílnu. Porozhlédla jsem se okolo, ale nikde jsem Velvet neviděla. Asi si šla odpočinout. Taky bych potřebovala.

 

Naše další zastávka byla Fillydelphia. Nevěděla jsem, jestli tam Red Eye bude. Mé informace ale říkaly, že v tom městě probíhají všechny jeho operace s otroky.

Bylo načase dát věci do pořádku.

V hlavě se mi ozvala Spikova slova. „Vím, že jak cestuješ a strkáš nos do míst a vzpomínek, uslyšíš o mé Twi spoustu věcí.“ Přísahala jsem, že si budu pamatovat na, jak tomu říkal, pravé srdce Twilight Sparkle. Nemohla jsem zapomenout, když jsem to viděla na vlastní oči. Pohled na počítač Crusader obklopený Elementy Harmonie, jak leží a čekají… rok za rokem, desetiletí za desetiletím, aby si je navlékli vybraní poníci, a napravili tak věci, které byly daleko za hranicí mých schopností…

Řekla bych… „chytat prach“, ale nebyly zaprášené. Spike, jak jsem si uvědomila, je každý den pečlivě oprašoval. Jak Elementy, tak i počítač.

Pamatovala bych si to, kdybych neměla ten mírně komický obrázek přímo před očima?

Právě jsem měla další chvilku o samotě se SteelHoovesem. Měla bych toho co nejlépe využít. Chtěla jsem se ho zeptat na Applejack… ale na tuhle konverzaci jsme ještě nebyli připraveni. Bylo by to, jako kdybych se snažila dostat někam, kam jsem si to ještě nezasloužila.

Ale měla jsem přátele, a jedna má kamarádka právě mířila přímo k srdceryvnému prasknutí snové bubliny. Neměla jsem tušení, jak bych jí mohla pomoct. Ale věděla jsem, že pokud budu vědět co nejvíc před tím, než se tak stane, budu mít alespoň malou šanci pomoci jí se zotavit z toho tragického objevu.

„SteelHoovesi… co se stalo s Fluttershy?“

Pancéřník se zastavil uprostřed kroku a podíval se na mě. „Záleží na tom, koho se ptáš,“ odpověděl tajemně.

„Nikdo neví?“ zeptala jsem se a doufala v mnohem přesnější odpověď. Ideálně takovou, která by v sobě měla střípek naděje.

SteelHooves zavrtěl hlavou. „Musíš si uvědomit, že je těžké zjistit, co se stalo s jednotlivcem. Kostry nemají jmenovky. A také tu byly miliony, po kterých megakouzla nenechaly ani tu. Některá místa, jako Nádherné Údolí nebo Canterlotské Ruiny jsou ještě příliš nebezpečné na pořádný průzkum. Je vzácné vědět najisto, co se s někým stalo. I třeba s někým milovaným.“

Ale ne. Pomalu jsem přikývla.

„A kromě toho, většina poníků… teda, ti, kteří ji znají i odněkud jinud než z plakátů Ministerstva Míru… si myslí, že byla tak zničená tím, co se stalo Equestrii a celému světu kvůli jejím snahám o mír, že raději odletěla na nějaké moc zlé místo a nechala se tam roztrhat přírodou. Aby jí Equestrie udělala to, co ona udělala jí.“

Otřásla jsem se. Tohle nebylo, v co jsem doufala.

„Jsou tu i jiné příběhy. Někteří říkají, že šla na střechu Ministerstva Míru v Canterlotských Ruinách a spáchala sebevraždu skokem.“  

„Nebyla pegas?“

SteelHooves se zasmál. „Ano, ale tehdy být mimo Canterlot znamenalo jasnou smrt.“ Podívala jsem se na zem. Bylo to horší a horší. „A pak tu jsou poníci, podle kterých šla do Everfríského lesa a stali se stromem.“

„Počkat. Cože!?“ zeptala jsem se s hubou na podlaze. „Jak se tohle může stát?!“

SteelHooves pokrčil rameny. „Mě se neptej. Já osobně jsem vždycky byl v tom sebevražedném táboře,“ odfrkl si. „I před apokalypsou byl Everfríský les nebezpečné a bláznivé místo. Ale po ní se stalo ještě víc děsivé a ještě víc nebezpečné… ačkoliv, kdo ví proč. Nebylo ani zasažené.“

Pancéřník se otočil. „Na jedné věci se ale všichni shodnou. Fluttershy přežila Apokalypsu… dost dlouho na to, aby se všechny její hrůzy – smrt bezpočtu poníků a zvířat, otrávení samotné země —  vtiskly do její duše.

Padla jsem na zem a cítila se hrozně.

„Tohle je Equestrijská pustina. Není nic, jen krutá.“

***                    ***                     ***

„Tak tohle je v čudu.

Spike spí. Mohla bych ho vzbudit, ale proč bych to tomu chudákovi měla dělat. Aby se vzbudil do tohohle všeho? Radši ho nechám spát. Ať si ty hezké sny užije ještě chvíli.

Hele, draci prý spí i po staletí, že jo? Možná bude mít štěstí a probudí se až poté, co se Equestrie uzdraví. Ačkoliv možná i sto let bude málo…

Vidět takhle slunce. Skoro nemohu uvěřit, že se tohle stalo. Mraky zastiňují výhled dolů. Začínám si myslet, že takhle to mysleli.

Říkají mi, že jsem zrádce. Já! Po tom všem, co jsem pro ně udělala! Otočili se k Equestrii zády a ještě mají koule na to, označovat MĚ za zrádce!

Dokonce najali žoldáka, aby mě sejmul. Aby jim přinesl zpátky moji hlavu. Bez krku samozřejmě.

Je dobrá. Nejlepší. Ale já jsem lepší. A ona to ví…

Ozval se druhý hlas na nahrávce. Drsnější než té klisny. „Ovšem. Což mě přivedlo na myšlenku, proč jsi tu zůstala sedět a nechala se najít.“

„Ahoj Gildo,“ ozval se opět hlas klisny. Zněla unaveně.

„Promiň, že to takhle skončí, Dash.“

„Neskončí. Takhle ne.“

„Ne. Takhle ne.“

„…“

„Gildo… můžu mít jednu prosbu?“

„Jakou?“

„Můžeme si ji zazpívat? Ještě naposled?“

„Co?“ Zazpívat…? To nemůžeš myslet vážně.“

„Jen jednou?“

Druhý hlas vydal hlasité povzdechnutí. „Ach. Proč?“

„Protože aspoň na chvíli bych si chtěla zapamatovat staré dobré časy. Časy, kdy tenhle svět nestál za pendrek.“

„Dobře… jen pro tebe, Dash.“ Hlas přestal. „Naposled. Ale potom tě musím zabít.“

„Můžeš to zkusit.“

Oba hlasy se smísily do zvláštní harmonie:

„Juniorští Rychlíci jsou život náš. Jasné nebe, dravá zář…“

Nahrávka skončila. Přístrojku došly síly.

Poznámka: Level Up.

Nová Schopnost: Magie Přátelství – Když tvé zdraví nebo zdraví kteréhokoliv člena tvé skupiny klesne pod 30%, všichni členové tvé skupiny (včetně tebe) získají větší odolnost vůči poškození.