Fallout: Equestria – Kapitola 26 – Xenith

Kapitola 26: Xenith

„Osud Equestrie nezávisí na mé schopnosti dělat si přátele.“

Zebry.

Nepřátelé Equestrie. Tvorové, co nás zabíjeli po milionech a zničili naši zemi otrávenými mraky a moržárovými bombami.

Tvorové, co jsou všude vyobrazeni jako démonické stvůry bez duší. Tvorové, co podle propagandy Ministerstva Projevu ztělesňovali protiklady poníkovských ctností.

„Jasně…“ pomyslela jsem si, když jsem vstupovala do zamřížované arény, kde se poníci zabíjeli pro pobavení otroků. „…protože my jsme přece tak ušlechtilí.“

Bylo fér obviňovat Xenith za všechno zlo a příkoří spáchané jejím druhem? Asi stejně jako obviňovat mě za to, co udělali poníci jim.

Měla jsem vlastní hříchy, za které jsem musela nést odpovědnost.

A nyní, pokud ji nájezdník Daffodil nedokáže zabít, se ode mě očekávalo, že se porvu se zebrou. A buď ji zabiju, nebo ona zabije mě. Nejspíš to druhý. Sebrali mi vše, co se dalo použít jako zbraň. Dokonce i šroubovák, pro který jsem tak tvrdě bojovala a který jsem si vydřela.. Měla jsem roh, kopyta, telekinezi a StaKoZaS. A neuměla jsem se, mírně řečeno, ani trošku prát. Byl by zázrak, kdybych přežila.

Už jsem dokázala udělat pár zázraků. Tohle byl Red Eyeův úmysl: Buď zemřu, nebo se vzdám svého přesvědčení a zabiju dalšího otroka. Tahle zebra má být první z mnoha. A obere mě o ty části mého já, kterých si tak cením. A to jenom proto, abych se pokusila žít dost dlouho a zkusila ho zabít.

Je to pro něj oboustranně výhodná situace. I když to druhé, když bych ho opravdu dokázala zabít, by bylo přinejlepším pyrrhovo vítězství.

Vzpomněla jsem si na obraz v zrcadle. Littlepip, nájezdnice topící se v krvi, co umírá. To není moje duše, jsem si jistá! Ale… mezi tím obrazem a realitou byla jen velmi tenká linie. Už teď jsem doslova plavala ve vraždění mých nepřátel.

Uvědomila jsem si, že jsem jako Monterey Jack. Byla jsem vtlačena do rozhodování mezi zničením, co definovalo mě sama, nebo smrtí.

Potřebovala jsem další možnost.

***                   ***                   ***

Teplo slunce se dostalo přes vrstvu černých mraků a pomalu vařilo červené pekelné prostředí Fillydelphie. Daffodil stál pevně a tvrdě odfrkával. Pomačkané tělo Cihláka stříkalo krev, která se vsakovala do země kolem Daffových kopyt.

Tělo Blood, nájezdnické společnice Daffa, leželo nedaleko. Její vlastní krev už vysychala a srážela se.

Daff se na ni podíval a viděla jsem mu na obličeji, jak ho to bolelo. Uvědomila jsem si, že tam bude ležet a péct se v horku, dokud všechny boje neskončí. Chtěla jsem křičet. Nedostal ani čas za ni truchlit. Další boj začal.

Daff se otočil a zaměřil svůj pohled na zebru Xenith. Velmi neobvyklý výhled v Equestrijské pustině. Dokonce mnohem neobvyklejší než kdyby tam byla pegaska.

„Xenith je v jámě už roky,“ řekl modrý poník s číslem čtyři. „Pracovali jsme spolu v alchymistické laboratoři na severu skoro tři měsíce. Většinou jsme recyklovali napalm. Po celou tu dobu neřekla jediné slovo. Prý jí otrokáři vyřízli jazyk poté, co na ně byla drzá.“

Číslo čtyři přestal. „Protože je zebra, nejspíš to bylo něco tak malicherného, jako třeba Ahoj.“

Dívala jsem se na zebru, jak šla dopředu před Daffa, a poklonila se na znamení respektu k jejímu nepříteli na život a na smrt.

Daff měl jiný názor. Spatřil příležitost a chopil se jí. Otočil se a brutálně zebru kopnul do krku. Zebra spadla na zem.

Daff se otočil, naklonil na zadní a chtěl ji zasáhnout předními. Xenith se přetočila na záda a kopla ho zadními kopyty přímo do odhaleného břicha na žaludek. Zemní poník Daff spadl, chytil se za břicho a kašlal krvavé chuchvalce.

Zebra vyskočila na všechny čtyři.

Daff zavrčel a postavil se. Zebra se skrčila, otočila se na jednom předním kopytu a podrazila mu ta jeho svými zadními. Byl zase na zemi.

Zírala jsem na to s pusou otevřenou skoro až na zem. To jak se zebra plynule pohybovala. Ona se neprala, ona rvačku povýšila na umění. Nikdy jsem nic takového neviděla.

„Hm, vypadá to jako Styl Padlého Císaře… ne, že bych tomu nějak extra rozuměl,“ řekl Číslo čtyři mírným obdivným tónem. Pak viděl můj nevěřícný obličej. „Neříkej mi, že jsi šla do Jámy, aniž by sis přečetla nějaký díl Zebřích bojových umění? Jak chceš asi vyhrát?“

„N-ne,“ koktala jsem. Ze všech knih, na které jsem během svého putování pustinou narazila, jsem tuhle nějak minula. „J-jasně, že ne!“ Otočila jsem se, abych dál sledovala boj.

Daff byl opět na nohou a kroužil kolem zebry. Zebra ho pozorovala a čekala na jeho útok se smrtelným klidem. Skočil, ona klesla na zem, a pomocí vlastního kopyta použila jeho vlastní setrvačnost, aby ho přehodila. Daff spadl tvrdě na zem a překulil se.

Byla mnohem lepší než on. Tohle nebylo fér.

Ale Daff byl silnější a pral se mnohem podleji.

Xenith šla opatrně k němu. Předpokládala jsem, že chce boj ukončit, dokud byl hřebec barvy chcanek pořád čelem v hlíně. Daff se třásl jako z vyčerpání. Také vzdychal, jak se snažil vstát, ale jeho nohy ho neposlouchaly.

Jeho slabost byla lest. V momentě kdy byla Xenith dostatečně blízko, Daff se překulil a chrstl jí písek do očí. Zaskučela a oslepená si udržovala odstup. Její tělo zaujalo obranný postoj a bylo připravené na další útok.

Ale Daff viděl něco, co ona ne. A místo, aby na ni naběhl, vyskočil dopředu. Uslyšela jsem pípnutí nedetonované miny, když přes ni přeběhl. Odkopl ji zadními na zebru.

Xenith to slyšela taky. Odskočila, jak nejdál to šlo. I když mina bouchla na délku dvou poníků daleko, nebyla ani smrtící, ani ochromující. Ale byla dost silná, aby ji překulila a vyrazila dech.

Při pohledu na to vše mi taky došel dech.

„Neboj, vydrží mnohem víc,“ řekl Číslo čtyři. „Otrokáři jí dávali pořádně zabrat. Dělalo jim nesmírné potěšení zkoušet na ní všechno možný. Aspoň nás ostatní nechávali být.“

Dostala jsem husí kůži. Jak z myšlenek, které ve mně ten popis vyvolal, tak z brnění na boku. Ten prášek, který na mě otrokáři napatlali, mě kousal až do kosti.

„Krucinál, pamatuji si, jak jednou jedna jednorožka porouchala recyklační mašinu a začala hořet. Otrokáři ji radši zastřelili, aby celá továrna nelehla popelem. A pak, když všechno uhasili, jen tak pro legraci, usekli jednorožce hlavu a tu zebru s ní ojebali.“ Číslo čtyři měl aspoň dost slušnosti, aby se u téhle poznámky zamračil. Já byla totálně v háji. „Když o tom tak přemýšlím, to se stalo těsně před tím, než se přihlásila do Jámy.“

Xenith těžce vstávala.  Daff ten moment využil, aby skočil na další spouštěč. Otevřela se zástrčka na barelu nahoře a uvolnila spodek. Z barelu se vyvalila hromada zeleného svinstva. („Jop, tohle v sobě většina z nich má,“ komentoval Číslo čtyři.) Ze svinstva vypadlo něco velkého a dopadlo to na zem s velkým čvachtnutím. Daff už byl stranou, ale stejně na něj dopadlo pár kapek. Bylo to dost na to, aby hlasitě zařval. Poskakoval a snažil se to ze sebe setřást. Pak se podíval na svou výhru.

V mizící zelené louži byla autořezačka. Daff se zamračil. Pár kapek na boku ho málem poslalo do kolen. Strčit si něco takového do pusy, to se mu vůbec nechtělo.

Xenith se k němu opět opatrně blížila. Věděla dost na to, aby na něj neútočila přímo a tak blízko zářící zelené louži. Kroužili kolem sebe, každý na jedné straně louže, a drželi si od sebe i od ní odstup. Xenith trochu více než Daff.

Poníci v davu začali společně dupat. „Boj! Boj! Boj!“

Daff vyběhl. Kroužil tak, aby se dostal blízko Cihlákova těla. Xenith byla na druhé straně louže. Přeskočil zbytky šedivého poníka, nadzvedl je zadními…

KOP! Cihlákovo tělo letělo na Xenith.

Cák! Cihlák spadl do louže a chrstl zelené svinstvo na Xenith. Zebra uskočila manévrem, jaký jsem nepovažovala za možný.

Rozeběhla se na Daffa.

Velký hřebec ji viděl a skrčil se. Zůstal na místě. V momentě, kdy se dostala na dosah, proti ní vyrazil mocným úderem zadními kopyty.

Ale Xenith uskočila. Přelétla Daffodila a udeřila ho do krku. Doskočila majestátním kotoulem a byla opět na nohou. Postavila se mu čelem.

Daff zůstal na místě. Díval se, ale nemohl se hýbat.

„Paralyzující Kopyto!“ řekl Číslo čtyři. „Definitivně Styl Padlého Císaře.“

Ona dokáže omráčit poníka úderem kopyta? Jak mám proti něčemu takovému bojovat?

Daff se svalil na zem. Xenith přišla k padlému poníkovi a smutně pohlédla do jeho rozšířených bojících se zorniček. Dav začal skandovat a dupat. „Smrt! Smrt! Smrt!“

Ozval se Sternin majestátný hlas. „Ukonči to!“

Zebra položila jedno kopyto na Daffův krk. Sklonila hlavu a něco mu šeptala do ucha. Pak skousla jeho hřívu. Trhla hlavou. Uslyšela jsem křupnutí Daffova krku.

Xenith pustila hřívu mrtvého poníka. Přešla do centra arény a čekala na dalšího soupeře. Na mě.

***                   ***                   ***

Polední horko se dostalo skrz tenkou dusivou deku oblak halící Fillydelphii. Bolelo mě zlomené žebro. A bok svědil tak silně, že jsem si musela utírat slzy.

Když jsem vešla do arény, Xenith mě mlčky pozorovala svýma smutnýma očima.

Nyní, když jsem byla uvnitř a ne vzadu v kleci, jsem si mohla Jámu pořádně prohlédnout, ale bylo to vlastně pořád to samé. Byl tu třetí vchod – dvojité dveře, za kterými čekaly otrokářské stráže, a byly připravené naběhnout dovnitř, pokud by se schylovalo k nějakém potížím v bývalém bruslařském kluzišti. Viděla jsem Stern, jak stojí na platformě z palet za tribunou. Měla na hlavě starý předválečný mikrofon se sluchátky, který jí přidával hlasitost. Také stála v plném brnění a přes záda měla přehozenou svou protitankovou pušku.

A také jsem viděla dav poníků, jak krvelačně zírá dovnitř do arény. Pár jich jedlo nějakou svačinu. Najednou mi v hlavě přeskočilo. Nějaký poník se dívá na krvavá jatka a do toho se klidně cpe.

„Snažím se vás všechny kurva zachránit, a vy co?“ zakřičela jsem na ně. Na malý moment jsem pochopila, proč Red Eye všechny tyhle poníky tak trápí ve jménu zářivé budoucnosti. Nesouhlasila jsem, ale chápala to.

„Vidíš, poníčku?“ řekl tehdá Pan Topaz. „To všechno děláte ostatním tam nahoře. Podívej, co jsi TY způsobila ostatním. A pořád si myslíš, že váš žalostný zlý druh je něco víc než jen dračí žrádlo?“

Snažila jsem si vzpomenout, co jsem mu tehdá odpověděla.

Xenith se přiblížila. Její pruhovaná srst měla na sobě mnoho jizev. Její znaménko (nebo co to zebry vlastně na svých zadcích mají) byla míchanice linek, vypadalo mnohem více jako nějaká runa, než znaménko jako takové. Na pravém boku bylo znaménko popálené od doutníků.

Sklonila hlavu, když přišla blíže. To samé jsem udělala já a ukázala jí respekt.

Pak, velmi tiše, aby ji nikdo kromě mě nemohl slyšet, zašeptala: „Omlouvám se.“

Překvapilo mě to. Zebra, která nepromluvila, ani když ji znásilňovali mrtvým jednorožcem, porušila své mlčení kvůli mně. Opravdu znak respektu.

Jasně, uvědomila jsem si, mlčela, protože pak by jí ten jazyk opravdu vytrhli. Své mlčení porušila jen, protože za chvíli umřu.

A také jsem si uvědomila, avšak trochu pozdě, že její slova mě naprosto odzbrojila.

Xenith mě zasáhla předními kopyty přímo do zraněné strany. Slyšela a cítila jsem, jak se žebro zarazilo do plíce. Padla jsem a sjela trochu dozadu z toho nárazu. Svět kolem mě byl jako na houpačce, jak jsem se snažila nadechnout.

Jako, kdyby věděla, kam zasáhnout tak, aby toho poníka co nejvíce zranila. (Proti Daffovi, který jen věděl, kde to nejvíc bolí.)

Podívala jsem se na nebe, oči se mi podlévaly krví. Viděla jsem ve vzduchu grify s puškama v pařátech. Slyšela jsem potlesk dvou set kopyt, jak poníci v tribunách volali po mé smrti. 

Obklopil mě stín. Uviděla jsem blížící se Xenith, která zvedla kopyta nad můj obličej a připravila se na poslední smrtící úder.

Zajíkla jsem se, můj roh zasvítil, a dostala jsem se ze země. Obklopilo mě levitační pole a odhodilo mě jako odkopnutý balón. Zebří kopyta narazila do země, ve které pořád byl otisk mé hlavy.

„Počkej!“ zajíkla jsem se znovu. Cítila jsem své nadnášení a lapala po dechu. „Nemu… nemusíme to dělat…“

Zebra se na mě podívala s lítostí a rezignací.

„Prosím… nedělej, co chtějí, abys udělala!“ Pomalu jsem se vracela na zem. Xenith se na mě dívala a čekala, až se dostanu opět na dosah. „Přidej se ke mně. Můžeme obě utéct.“

Xenith zafrkala a věnovala mi pohled, který mi připomněl, že podobné nabídky slýchává každý den. Ale myslím, že žádná neuspěla.

„BOJ! BOJ! BOJ!“ řval dav.

„Mám plán…,“ řekla jsem a snažila se znít víc sebevědomě, než jsem doopravdy byla. Poslední dobou byla úspěšnost mých plánů žalostně nízká. Celá tahle akce je pěkně na houby.

Pravdou bylo, že jsem byla arogantní – tak pyšná na schopnost improvizovat, tak nadšená z mých předchozích vítězství, že jsem si myslela, že mohu nakráčet doprostřed nepřátelského tábora a spoléhat jen na své štěstí… a vyhrát. Nechala jsem Staršinu přesvědčit mě, že tohle byla jediná možnost, která mi umožnila ochránit své přátele. Místo toho, jsem se stala otrokem, a teď se snažila dostat sebe sama z dosahu zebřích devastujících úderů.

Bylo načase vypadnout. Přeskupit se, přijít s lepší strategií, která nebyla tak vypatlaná.

Xenith skočila a zasáhla mě do hrudi. Tělem mi explodovala bolest! Křičela jsem a moje magie implodovala. Tělo spadlo na zem s velkým ducnutím.

Zebra přistála o délku jednoho poníka vedle.

Zoufale jsem se snažila nadechnout. Podívala jsem se na ni ve chvíli, kdy se postavila na přední a chtěla mě zasáhnout.

Můj roh opět zasvítil. V aktu zoufalství jsem jí obalila krk telekinetickým polem a snažila se ji škrtit.

Když začal Xenith docházet vzduch, chtěla mě udeřit do nezlomených žeber, ale mé škrcení jí dostalo mimo balanc a mně se podařilo uskočit.

Zebra se začala malátně potácet, zatímco jsem ji škrtila ještě víc. Fyzická síla telekineze není velká, ale byla dost velká, aby se mi podařilo jí zlomit krk. Nechtěla jsem ji zabít, ale musela jsem jí znemožnit pokračovat v boji.

Xenith lapala po dechu, kulila oči a z nozder jí bublalo. Na okamžik se na mě podívala se stejně vyděšeným výrazem jako na ni před tím Daff. A hned poté už jen rezignovaně vydechla a přestala zápasit. Dívala se na mě pohledem, který mi řekl, že přijímá mé vítězství.

Pak omdlela. Pustila jsem sevření a nechala ji padnout jako pytel jablek.

„Jaké zklamání!“ ozval se hlas Stern.

Všichni kolem mě začali tleskat.

„Smrt! Smrt! Smrt!“

Lámaně jsem vstala a snažila se bolestně popadnout dech. Podívala jsem se na obecenstvo a uvědomila si, jak je nenávidím. Jednoho každého z nich.

Přišla jsem k padlé Xenith. Velmi pomalu oddechovala.

Pak jsem se podívala na barely. Můj roh opět zazářil, jeden jsem chytla. Barel byl příliš pevně přivázán ke stropu a telekineze ho nedokázala odtrhnout.

Stern vypadala, že poznala, co chci udělat a vytáhla svou protitankovou pušku. „Ukonči to!“ zakřičela. Copak nemohla mít v sobě ani kousek ctnosti, aby Xenith nazvala „jí“?

Pak jsem si vzpomněla, jak se barely otvírají. Nepotřebovala jsem je vytrhnout, stačilo uvolnit západky. Ty šly snadno.

Roh zazářil.

Stern na mě namířila puškou a podívala se na mě přes optiku. „Ukonči to, hned!“

Západky na barelech se otevřely. Všechny.

PipBuck mi začal strašně moc klikat. Přesně jak říkal Číslo čtyři, většina měla v barelech zelený svinstvo. A zbraně. Barely vydaly svůj obsah a dolů začaly pršet nástroje smrti. Magické energetické kopí, meč, motorová pila (motorová pila?) a dokonce i několik střelných zbraní. Nechala jsem je spadnout na zem. Chtěla jsem tu zelenou kejdu.

Ta zelená kravina nebyla moc průhledná. Vymalovala jsem jí vnitřek klece a vytvořila tak malou svítící zelenou záclonu, sice tenkou jako film, ale tak, že se přes ni nedalo vidět. Nechtěla jsem, aby po mně gryfové nebo strážní poníci začali střílet. A hned jsem také uskočila, neboť přesně jak jsem předpokládala, na mé místo dopadla střela od Stern.

Oči se mi zaplnily slzami. Bolest v hrudi mě pálila, špatně jsem dýchala, neboť jsem se snažila udržet pozornost na příliš mnoho místech najednou. Každý nádech byl cítit jako malé topení se ve vodě.

Ovinula jsem se telekinezí a znegovala váhu. Pak jsem to samé udělala i pro zebru. Nikdy jsem nepochybovala, že ji vezmu s sebou. Myšlenka, že ji tu nechám, mě nikdy nenapadla.

Zamlžilo se mi před očima. Snažila jsem se držet si pozornost. Můj roh zazářil silněji, až z něj málem létaly jiskry. Napadlo mě, že i přes tu vrstvu bordelu by mě mohlo schopné grifí oko vidět.

Ale potřebovala jsem se soustředit a věnovat svou energii ještě na jeden trik. A také jsem potřebovala ještě trochu času.

Vzala jsem telekinezí magické energetické kopí a zaklapla jím dvojité dveře jen sekundy před tím, než se na ně natlačili otrokáři.

Vrstva nahoře slábla. Objevily se v ní díry. Jedna z trhlin byla přímo nade mnou, takže jsem nahoře opět uviděla dveře z klece, které jsou zamčené jen jednoduchým zámkem. Neměla jsem žádné sponky a o šroubovák mě připravili před vstupem.

Nepotřebuji je.

Manipulovat s mnoha objekty mimo zorné pole nebylo jednoduché, ale už jsem vytáhla pojistky z granátů v pytli a zámky jsem znala nazpaměť. Vím všechno o jejich vnitřních mechanismech. Snad dokážu otevřít zámek jen svou magií.

Soustředila jsem se a obalila zámek téměř průhlednou září. Druhou zář vydával můj roh. Z hlavy mi lítaly proudy světla.

Vedle mě proletěla kulka a hned po ní se ozval zvuk výstřelu. Dole pode mnou se ozývaly rány do dvojitých dveří. Byly tak silné, až se kopí začalo ohýbat.

Pořád jsem letěla vzhůru a nesla zebru v bezvědomí. Už jsme byly skoro u drátů, ale náš let pomalu budil pozornost. Jeden z grifů nahoře na mě vystřelil, ale střela odletěla od jedné z mříží.

„Já to dokážu!“ opakovala jsem si.

Druhá rána lízla samotnou bránu, jen pár centimetrů od zámku.

Co si to nalhávám? Vždyť sotva dýchám! Magie zakolísala, vrstva břečky pomalu začala padat.

Ne! „Já to dokážu!“

Zámek cvakl, brána se otevřela. Zrak se mi vrátil. Málem jsem ztratila všechno.

Kopí se zlomilo vedví. Dveře se otevřely a otrokáři naběhli dovnitř.

Okamžitě jsem zahodila zámek a otevřela dveře. O chvíli později jsme byli venku a já běžela nahoře po kleci, jak jen moje zbývající plíce dovolovala. Nechala jsem všechno kromě Xenith spadnout. Celé tělo mi pulzovalo bolestí a vyčerpáním.

Ozvaly se výstřely. Zhora i zdola. Kličkovala jsem a snažila se ze sebe udělat co nejtěžší cíl. Už jsem byla skoro na konci klece.

Kluziště bylo na vzdálené straně Fillydelphské Farmy Radosti. S trochou štěstí bych mohla přeskočit přes plot a mít alespoň nějaké krytí. Tedy, aspoň proti otrokářům na zemi.

Konec klece tu byl dřív, než bych chtěla. Skočila jsem a zakřičela bolestí z pálení v hrudi. Byli jsme venku. Jaké zklamání, když jsem zjistila, že jsem běžela špatným směrem a ocitla se blíže centru Farmy než její hranici.

Ozvalo se kovové třesknutí a mohutná síla mě trefila do nohy! Hned poté přišla ozvěna Sterniny protitankové pušky a do mého těla vpadla bolest. Kulka minula, vlastně jen škrábla PipBuck, ale ta kinetická síla mi pochroumala nohu.

Spadla jsem a tím implodovalo i mé magické pole. Padla jsem na koleje několik pater nad parkem dole.

***                   ***                   ***

Vzdychala jsem. Svět kolem se rytmicky otřásal, jako kdyby moje tělo leželo na pračce. A rozhodně ne tím způsobem jakým to občas dělají puberťáci, když se chtějí odvázat. Svět kolem byl divný. Dýchala jsem jen velmi krátce. Nohou mi projížděla obrovská bolest. A také jsem slyšela střelbu.

Zaplavily mě vzpomínky a já trhla hlavou. Dívala jsem se okolo a málem spadla ze zad zebry, která mě tahala po velmi příkrém srázu horské dráhy.

Byla jsem mimo nanejvýš pár minut. Ale dost dlouho na to, aby zebra přišla k sobě. Když se probudila, mohla skočit, ale neudělala to. Měla jen dvě možnosti. Byla jsem vděčná, že mě Xenith vzala s sebou a vrátila mi tak moji službu.

Moje první starost byla PipBuck. Natáhla jsem nohu, ale povedlo se mi to jen o trochu, než mě zasáhla obrovská bolest a já zakřičela.

PipBuck zasáhli jen nepřímo. Nebyl zničen. Ale kulka prošla přes okraj a zničila vysílač. A s ním byl fuč i můj plán útěku.

Aktivovala jsem Univerzální Detekční Systém. PipBuck chrlil jeden poplach za druhým. Z radioaktivního bordelu z arény jsem nachytala víc záření, než by se mi líbilo. Hruď a pravá noha byla v gypsu. Noha byla vymknutá a kost naštípnutá.

Podívala jsem se dolů a viděla, jak po nás otrokáři střílejí. Ze zkušenosti vím, že nejsou dobří střelci ani na blízko. Pokud nás zasáhnou, bude to jen otázka nehorázného štěstí.

Za námi právě vybíhali na trať, ale byli dost daleko. To grifové byli největším nebezpečím, ale nikde jsem je neviděla. Což nemuselo znamenat tolik.

Xenith došla na vrchol tratě a zastavila se. Stály tam tři barevné vozíky, staré dvě stě let a plné rezu. Nešlo je obejít.

Opatrně se dotkla oranžového vozíku a zatlačila. Vozík zavrzal. Znepokojeně se na mě podívala.

Soustředila jsem se a obalila nás levitačním polem. V hlavě mi začalo bušit, v plicích pálilo jak v peci, a jen jedna plíce dokázala pracovat. Snaha se soustředit ze mě vysála poslední zbytky sil. Levitační pole prasklo a já málem znovu přišla o vědomí.

Ale sakra! Proč se to děje zrovna teď? Už dřív jsem přetěžovala svou magii a trvalo dny (a jednu magickou figurku) než jsem mohla opět něco zvednout. Cítila jsem se skoro stejně. Možná ne úplně vyhořele, ale rozhodně na dně. Snažila jsem se příliš a tělu vrátila příliš málo. Vyhoření může být za dveřmi.

Hluboce jsem dýchala a soustředila se znovu. Roh mi zazářil. Levitační pole nás opět obklopilo. Dýchala jsem rychle, ale pole nás drželo. „Lez,“ sípala jsem. „Hned.“

Zebra pomalu stoupla na vozík. Pak na přední sedačku. Vozíky začaly vrzat. Pomalu, krok po kroku, se dostala přes všechny tři vozíky.

Byli jsme na konci fialového prostředního vozíku, když se vpředu objevila díra a z dálky zazněla ozvěna výstřelu. Zavrčela jsem, když Xenith nedobrovolně udělala krok zpět a skoro spadla na sedačku. Magie implodovala a vozíky protestně zavrzaly.

Spletla jsem se. Grifové nebyli naše hlavní nebezpečí. To ti odstřelovači v zpropadených balonech Pinkie Pie. Jakmile jsme přešli přes vrcholek, dostali jsme se jim na mušku. A jak nás vozíky zpomalovaly, byly jsme doslova snadným cílem.

Další rána projela přímo sedadlem a rámem vozíku za námi. Xenith mě shodila do vozíku a do krytí. Pak přelezla dopředu a také zalezla. Byli jsme přišpendleni.

Proletěl kolem nás stín grifa. Něco z něj vypadlo, cinklo o dráhu a přeletělo vedle. O chvíli později granát vybuchl. Rozmetalo to několik trámů. Cítila jsem nepříjemný pohyb vozíků. Granát vyřadil trámy podpírající celou dráhu.

Proletěl kolem další grif. Tenhle roztáhl křídla a zamířil. Všimla jsem si, že má raketomet!

Nebyl čas. Museli jsme jet.

Skočila jsem do sedačky, otočila se a kopla do spoje, který k sobě držel přední dva vozíky s tím vzadu. Další střela prolétla těsně kolem mého levého boku a zůstala ve vozíku. Všimla jsem si, že předek každého vozíku je vytvarován jako komický obličej Pinkie Pieiných přátel.

Znovu jsem se zvedla do sedačky a kopla Applejack do nosu. Mé tělo zaprotestovalo, přední pravá noha zuřila bolestí a sklouzla.

Oranžový vozík začal vřískat a pomalu sjížděl pozadu po trati. Ze zrezavělých kol odlétaly jiskry. Otrokáři, kteří běželi na nás, se všichni zastavili a zírali jako kuželky na přijíždějící kouli. Pak se otočili a utíkali pryč. Jeden se snažil dostat dolů pod trať a zmizel z dohledu.

 Bez zadního vozíku sloužícího jako kotva, začaly přední dva sjíždět dopředu. Držela jsem se a snažila se zraněnou nohu dostat zpátky do vozíku. Podařilo se mi to, ale bolest mi vystřelila do hlavy, jako kdybych dostala kladivem. Křičela jsem a málem vypadla ven.

Xenith skočila ke mně dozadu a chytila mě. Přesněji zkousla moji hřívu.

Raketometčík vypálil. Raketa zamířila na nás a nesla s sebou smrt.

Xenith mě doslova vtlačila do vozíku a držela nás, co nejníž to šlo. O chvíli později vybuchly koleje těsně za zadním vozíkem. Ovanula nás exploze a posypala nás šrapnely a plamenem. Vozíky tvrdě poposkočily vpřed, a pak velmi těžce dopadly na koleje. Na spodek parku pršely jiskry, třísky, hořící dřevo a kusy kolejí. To, co původně bylo pomalé sjíždění, se změnilo v rychlou jízdu.

Vozíky sebou třásly a my skoro letěly dolů. Modrý vozík vpředu sebou trhal a hrozilo, že vyletí z kolejí. Pokud by se tak stalo, byli jsme ztraceni. A nikde žádný Calamity, který by nás chytil.

Můj žaludek sebou houpal a skákal, jak na mě působila odstředivá síla. Doslova mě napresovala na sedadlo.

Úhel přímo dolů nás teď plně odhalil. Nad Xenithiným levým ramenem se objevila díra a ven vyletěla stará shnilá pěna.

Jeden z grifů, patrně ten, co na nás před tím hodil granát, vytáhl opakovačku a začal na nás střílet. Naše divoká jízda nám sice získala trochu náskok, ale zpomalovali jsme. Za okamžik budeme ve správné vzdálenosti, aby nás postřílel.

Druhý grif nabil raketomet. Třetí proletěl kolem něj a zmizel nám z dohledu za dráhou.

Ten s opakovačkou opět střílel. Z Xenithinina krku vystříkla krev, když zasáhl. Rána, která určitě musela bolet. Ale jen stiskla zuby a mlčela. Grif se blížil a opět střílel.

Došly mu náboje. Grif zaklel a začal přebíjet.

To, že přebíjel, znamenalo, že zbraň nedržel tak pevně v pařátech. Soustředila jsem se a jeho vlastní zbraň mu namířila na hlavu. Grif překvapeně zíral do temné hlavně.

PRÁSK!

Když padl, grif s raketometem vystřelil a na nás se řítila další raketa. Minula nás, a slyšela jsem ji, jak detonovala někde před námi.

Přitáhla jsem k sobě pušku a zkontrolovala zásobník. Grif naládoval jen dvě patrony, takže mi zbývala jen jedna střela. Musela jsem mířit pečl-

Třetí grif se překvapivě objevil před námi a namířil na nás brokovnici, zrovna když jsme vyjížděli malé převýšení.

PRÁSK! Grif padl ve spirále dolů. Moje rychlá střela mu jen prostřelila křídlo.

Xenith se držela sedadla a držela se i mentálně, ale nevystrkovala hlavu. Překonala jsem se a podívala se, co je před námi. Dole na konci tohohle převýšení byla prudká zatáčka a trať mířila přímo do budovy Ministerstva Morálky, která vypadala jako stodola. Ale ta druhá raketa trať rozstřelila.

Xenith něco zamumlala nějakým divným cizím jazykem. Dívala se na trať před námi. A pak hlubokým hlasem řekla: „Doufám, že jde stále všechno podle plánu.“

„Ano,“ lhala jsem.

Plazila jsem se vpřed. Otřásla jsem se, když před nás dopadla další kulka od odstřelovače z balonu a vyhodila kolejnici z dráhy. Opřela jsem se o přední sedadlo a přitáhla se přes obličej Twilight Sparkle. Malý roh na čele mi pomohl a já se mohla o něj opřít ramenem. Sklonila jsem se a levým předním kopýtkem jsem kopla do záklapky a uvolnila bledě modrý vozík.

Když byl vozík bez zátěže, začal se pomalu pohybovat vpřed. Projel zatáčkou, pak se dostal k díře, a… pak udělal vozík Rainbow Dash přesně co jsem chtěla. Oddělil se od tratě a letěl.

Posledními silami jsem se soustředila a obalila vozík Twilight Sparkle magickým polem a vyrovnala tak jeho váhu. Modlila jsem se k Luně, aby to stačilo na přelétnutí mezery. Modlila jsem se k Celestii, aby mi vydržela síla až do konce.

Pokud jsem někdy pochybovala, že jsou Bohyně stále nahoře na nebi, všechny mé pochyby se rozptýlily. Mé modlitby byly vyslyšeny.

***                   ***                   ***

Purpurový vozík Twilight Sparkle vletěl do tmy tunelu. Projelo námi obrovské trhnutí, když se vozík dostal z dráhy. Cítila jsem, jak mě odstředivá síla vyhodila z vozíku, já tvrdě dopadla na podlahu a jela po tlamě. Ramenem mi projela nová bolest, pulzovala jako elektrický šok mou nervovou soustavou. Levá noha a levé rameno narazily o kovové zábradlí.

Xenith zůstala na sedátku, zatímco vozík projel a narazil do řady sloupů ve tvaru klaunů. Zvedla jsem hlavu a podívala se, jak se otřeseně zvedá a leze z vozíku ven.

Nedařilo se mi vstát. Obě přední nohy bolely, hlava se mi točila, a asi jsem byla v šoku.

Xenith ke mně přiběhla. „Tak můj malý poníkový zachránče,“ řekla svým hlubokým exotickým hlasem. „Tohle je pořád součást tvého plánu, ano?“

Zapnula jsem svítilnu na PipBucku. „Někde tady, musí být vchod do budovy.“

„Takže, plán na útěk je proniknout do Red Eyeova domova?“ Za jejím skoro nevinným tónem se skrývala nedůvěra.

Přikývla jsem. „Když se dostaneme na střechu, je tam vždy přivázán Pinkie Pienin balón. Ukradneme ho a tak se dostaneme přes Zeď,“ koktala jsem a lapala po dechu. „Venku na mě čekají mí přátelé.“

Zebra se na mě podívala zkoumavým pohledem. „Jsou tví přátelé taky takoví cvoci?“

„Nemusíš… se mnou chodit,“ poznamenala jsem a vzdychla. Zachránila jsem její život, ale zároveň jsem ji unesla. K otrokářům se vrátit nemohla, to jsme věděly obě. Dokud se nedostane za Zeď, je tu stejně uvězněná jako já. Ovšem poté… „Ale opravdu bych ráda, kdybys se mnou šla.“

„Zachránila jsi mi život, malinká klisničko,“ odpověděla. „Jsi za mě teď zodpovědna. A je na tobě mě dostat do bezpečí. Do té doby, tě následuji.“

Přikývla jsem.

„A poté.“

„Poté jsi pořád zodpovědna,“ řekla stručně. „Dokud z tebe tu zodpovědnost nesejmu.“

Mrkla jsem. Jedna věc byla o takové věci přemýšlet. Druhá je na mě takhle bez výčitek hodit a opodstatnit to nějakou nesmyslnou zebří logikou.

Pokračovaly jsme dál do tunelu a snažily se najít dveře do staré pobočky Ministerstva Morálky, kterou Red Eye a Stern změnili na centrum jejich otrokářského impéria.

Byla jsem těžce zraněna. Ale ze zkušenosti se mi v malých prostorách bojovalo mnohem lépe. Vracela se mi sebedůvěra.

Dovnitř vletěl gryf s raketometem. S Xenith jsme se skrčily v temnotě, která nám poskytovala aspoň trochu krytí, a nehnutě jsme čekali. Gryf šel po kolejích a přivykával si na tmu.

Pokusila jsem se mu telekinezí otevřít sponku u batohu, kde měl další munici.

Nic se nestalo.

Zkusila jsem to znovu, tentokrát silněji.

Nic. Z rohu mi nevyšla ani malá jiskra, natož telekinetické pole. Svěsila jsem hlavu. Vyhoření. Ten skok mi vzal poslední zbytky sil, které ve mně ještě zbývaly. Byla jsem bezbranná. A k ničemu.

Krucinál… to se to muselo stát zrovna teď? Doufala jsem, že se s levitací dostaneme nahoru na balon. Teď musíme najít jiný způsob. Do pytle, kdyby to tak jen šlo jinak. A kdybychom tak přežili cestu na střechu, což se teď zdálo ještě víc nemožné.

Podívala jsem se právě včas, abych si všimla, že kolem gryfa se mihl stín. Xenith se proplížila kolem něj. Teprve když se napřáhla, tak ji uviděl. Grif zachrchlal a jeho tělo ztuhlo. Neplýtvala časem ani energií, aby mu zakroutila krkem.

Podívala jsem se na gryfa, který spadl mrtvý vedle zebry. Kéžby měl u sebe pušku. Přemýšlela jsem, že bych si vzala tu jeho rouru, ale pak jsem (nejsem přece SteelHooves) to zamítla. Xenith zcela jasně preferovala tichý skrytý přístup, což se hodilo k mému stylu boje. Navíc, kromě toho, že jsem takovou věc nikdy nedržela v zubech, použít výbušniny uvnitř budovy prostě znělo jako moc špatný nápad.

A taky jsem si přála, aby jeho brnění bylo použitelné pro poníky. Co jsem mu ale vzala, byly jeho brašny.

***                   ***                   ***

Nakoukla jsem za roh do chátrající růžové chodby. Dva poníci v brnění v Red Eyeových barvách hlídali terminál na zdi a zírali do výklenku naproti. Zdálo se mi, že proti nim svítí automat se Sunrise Sarsaparillou. Tihle strážní nás nehledali, ale toho, co jsem viděla, se kolem nich nedá dostat. Zbývající druhá cesta nahoru se zřítila už před desetiletími.

Stejně se mi nelíbila myšlenka, že bychom je chladnokrevně zavraždili. Nijak nás neohrožovali, a bylo mi fuk, že to jsou otrokáři. Nebyla by to sebeobrana. Přemýšlela jsem, jak se kolem nich proplížit, ale chodba byla příliš úzká a byli ocasy přímo u zdi. Musely bychom projít přímo jim pod nosem, a ačkoliv jsme v plížení byly obě expertky, nebyly jsme neviditelné.

Xenith se protáhla kolem mě, než jsem jí stihla cokoliv navrhnout. Zabít dva náhodné strážné z Red Eyeovy armády jí nedělalo žádný problém. K mému překvapení se jí podařilo proplížit přes skoro celou chodbu, než si jí všimli. Přiskočila k nim a přistála na přední. Zadními trefila strážného do helmy tak silně, že helma odletěla do chodby.

Druhý strážný byla jednorožka a už měla připravenou automatickou pušku v telekinetickém poli.

Křičela jsem z bolesti, která mi pulzovala v nohách a běžela rohem napřed směrem k jednorožce. Ta se překvapeně otočila, což dalo Xenith šanci jí vykopnout zbraň. Magické pole implodovalo a zbraň se odrazila od růžové zdi. Můj roh narazil na brnění a poranilo mě to víc než mou oběť. Její roh zasvítil.

Začala kolem ní probíjet elektřina. Bolelo to tak silně, až jsem z toho spadla na zem. Na podlaze vedle jsem spatřila, jak padá Xenith. Zafňukala jsem. Vzpomněla jsem si, že na rozdíl ode mě, ostatní jednorožci mají mnohem více kouzelnických schopností než telekinezi.

Jednorožka opět vzala magií svou pušku a namířila mi na hlavu. Patrně považovala jednorožce za větší nebezpečí než zebru. To se jí stalo osudným.

Automatická puška vystřelila, vedle hlavy mi prolétly kulky, ale to bylo všechno. Xenith jednorožku popadla za nohy. Nemohla jsem se hýbat, ale zdálo se, že zebra už je zase při síle. Má pruhovaná společnice se přetočila nad strážnou a opakovaně ji mlátila předními kopyty. Zatřásla jsem se, když jsem uslyšela prasknout roh. Magie kolem zmizela a puška spadla na zem opodál.

Když jsem se konečně s puškou v puse zvedla, Xenith oba dva strážné už usmrtila.

Rozhlédla jsem se kolem. S tím automatem jsem měla pravdu. Ve výklenku proti strážným byly dva automaty – Sunset Sarsaparilla a druhý byl funkční Ironshodské muniční Emporium. Mezi nimi byly těžké kovové dveře do trezoru.

***                   ***                   ***

„Co to je?“ zeptala se Xenith, když se dívala po místnosti, kterou dveře skrývaly.

Byla pochopitelně znepokojená, když jsem začala hackovat terminál, ale spokojila se s vysvětlením, že jsem potřebovala popadnout dech. Ani jsem kvůli tomu nemusela lhát, jak potvrdilo moje těžké oddechování. Nejhorší bylo, že jsem nemohla riskovat léčení mých zranění – ne se zlomeným žebrem a propíchlou plící. Kdybych použila nějaký lektvar, vyléčilo by se to všechno špatně. Potřebovala jsem Velvet. Do té doby si nedovolím vzít nic než léčivý obvaz. V naší situaci si nemohu vzít ani prášky proti bolesti. Musela jsem si uchovat jasnou mysl.

„To mě mučí pustina,“ řekla jsem, když jsem vstoupila do trezoru. Byly v něm vyskládány koule paměti – do žádné z nich se nedalo podívat jinak než magií. Vzadu byly sejfy na číselný kód, takže jsem je nemohla otevřít. Equestrijská pustina mileráda vyválela můj ksicht ve špíně.

„O co jde?“ zeptala se a dívala se na desítky koulí ležících po podlaze.

„Přiznání.“

Začala jsem je sbírat a dávala je svými zuby do jedné z brašen. V té druhé jsem měla munici a lahve se sarsaparillou. Mezi policemi jsem našla další terminál. Možná se přeci jen dá dostat do těch sejfů.

Zapojila jsem do něj PipBuck a začala hackovat. Terminál byl neuvěřitelně silně chráněn. Malý poník uvnitř hlavy doslova prosil o Mint-alsy, když mě terminál potřetí vyhodil ze systému, než ho uzavřely ochranné protokoly.  Snažila jsem se hlas utišit za každou cenu.

Bylo mi jasné, že to trvá ukrutně dlouho. Stern určitě nechala obklíčit celou budovu. Zatím ještě byli všude okolo, ale postupně se dostanou až k nám.

„Ještě naposled!“ řekla jsem Xenith, když mě systém vyhodil počtvrté. „Když se to nepodaří, půjdeme.“

„Proč se vlastně snažíš odemknout Red Eyeovy sejfy? Co se snažíš najít?“ zeptala se rozumně. „Lístky na balon, nebo?“

Zafrkala jsem. Chtěla jsem říct něco opravdu peprného, když se mi podařilo najít heslo: Pan Va-te-lín. Když jsem si to pořádně prohlédla, už mi nepřišlo tak zlé, že jsem na to nemohla přijít.

Když jsem viděla datum posledního záznamu, bylo mi jasné, že nikomu předemnou se to taky nepodařilo. Terminál k sejfům nikdo nepoužil přes dvěstě let. Bylo tu malé bezpečnostní upozornění, že vzdálený levý sejf někdo v posledních letech několikrát otevřel klíčem.

Odemkla jsem všechny. Vzdálený sejf napravo měl pěkně otlučenou krabici s koulí paměti uvnitř. Další tři koule byly pryč. Také tu byla nahrávka, kápě, StealthBuck a pár papírů. Všimla jsem si výrazu Xenith, když jsem si brala kabát, ale hned ho změnila.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic,“ zalhala.

Vzala jsem si nahrávku a kouli, kterou jsem uložila tak, aby se nesmíchala s těmi ostatními z podlahy. Dala jsem kápi Xenith. Její omšelá barva poskytne lepší maskování než její pruhy a pro mě byla moc velká.  Kývla, nasadila si ji, ale spadla. Spona u krku byla zničená.

Otevřela jsem druhý sejf, ale hned jsem uskočila. Zevnitř zářila vířící světla. Uvnitř byly čtyři vajíčka, která zářila velice zvláštními hypnotickými tmavými barvami. „Co-cože?“

Xenith přišla blíž a podívala se přímo na ně. „Moržárová vejce.“

Chvíli jsem stála bez výrazu a nechala mozek, aby tu informaci zpracoval. No jasně. Fluttershy nenavrhla kouzla vybíjející celá města. Navrhla magický systém, který použil normální kouzlo a nadále ho znásobil a modifikoval… a to zcela mimo jejich představivost. Ale stejně jako u léčivého kouzla, i zde muselo být nějaké kouzlo, které bylo násobeno. Moržárová vejce jsou obyčejné kouzlo znásobené v smrtící vyhlazovací bombu.

„J-jak velká je exploze?“ zeptala jsem se mé zebří společnice.

„Nemám tušení. Naposledy se použily dvě stě let zpátky a to jsem nebyla naživu.“

Dává smysl. Ministerstvo Morálky je nejspíš zkonfiskovalo při nějaké razii. Už chápu, proč byly zavřené v sejfu.

Třetí sejf měl helmu Pegasí Enklávy se zabudovaným rekolektorem i s černým opálem. Také zde byla spousta papírů označená jako „AZO“, včetně fotografií vybledlých časem. Vyhodila jsem je ven, protože jsem se snažila dostat k tomu, co bylo za nimi.

„Aktivity Zebřích Občanů,“ řekla Xenith za mnou, když si četla jeden z papírů. „Tvá vláda se velmi pečlivě věnovala všem zebrám v Equestrii.“

„Nebyla moje,“ opravila jsem ji. „A navíc Ministerstvo Morálky sledovalo všechny, i poníky.“

Za papíry bylo něco, co vypadalo jako první generace PipBucku. Byl zavřený a na pruhu byly prastaré stopy krve. Vyňali ho amputací. Doufejme, že posmrtně. Napojila jsem na něj ten svůj, ale všechny složky byly zaheslované dvojitým šifrováním, které jsem objevila první noc mimo Stáje Dvě. Dostala jsem z něj jen nákres plánu Stájí Tři. Byly stejné jako u dvojky, ale sad byl o třetinu menší a byly tam dvě kanceláře Vrchní klisny. Nevysvětlitelně jsem pokrčila rameny.

Poslední sejf byl konečně ten, který používal Red Eye. A s ním i jeho velké tajemství.

Plány k Radiací poháněnému motoru.

***                   ***                   ***

Xenith udělala nedobrovolně krok od plakátu na schodech. „Králík zkázy!“ zašeptala záhadně.

Dívala jsem se na mou společnici a na plakát. Byl stejný jako na klinice, jen v lepší kondici. Fluttershy obklopena zvířátky a slova „PAMATUJ: Jsme v tom všichni spolu! Starejte se o ostatní.“

Myslela jsem, že Xenith adresuje Fluttershy. Skoro to dávalo smysl. Dokázala jsem si Fluttershy představit jako nositelku zkázy a smrti, vzhledem k jejímu spojení s megakouzly. A byla taky neuvěřitelně roztomilá.

A pak jsem si všimla malého zajíčka za její hlavou. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Králík zkázy? Vážně?“

Xenith zafrkala. „Nerozuměla bys. Neslyšela jsi příběhy o Fluttershyině ochránci.“

Uši se mi naklonily a určitě jsem se dívala pěkně zvláštním pohledem.

„Králík zkázy byl na bojišti hotovou pohromou. Fluttershy přišla léčit, dokonce i zebří vojáky, a její ochránce zabil kohokoliv, kdo by se jí jen pokusil zkřivit hřívu.“

„Ten… králík.“

„Ach… Králík zkázy nebyl jen tak nějaké zvíře. Byla to hotová smrt s pěkně ostrými tesáky…“

Dělala si ze mě srandu. Musela si ze mě dělat srandu.

„…mocnější než ostatní zvířata jeho velikosti. A to díky chemikáliím, které vařil ve své tajné laboratoři.“

„Chemikálie?“ Neuvěřitelné.

Xenith se ke mně sklonila a hovořila zvláštním přízvukem. „Ale ano. Králík zkázy byl neuvěřitelně schopný. Prý dokonce dokázal připravit a naštvaně vrhat salát.“ Cukly jí koutky úst. Dělala si ze mě srandu.

Ačkoliv, podle jejích očí asi ne úplně.

Šly jsme dál a objevily jsme výzkumnou laboratoř. Za schodištěm byly dveře s malým oknem. Za oknem bylo místo, kde se zkoumala magie a věda zemních poníků. V okně na druhé straně zářila Fillydelphia svou typickou červenou barvou. Den končil. Slunce brzy zapadne.

Proplížily jsme se tiše dveřmi. Uvnitř byl jen jeden poník a ten si nás nevšiml. Xenith s ním udělala krátký proces.

Položila jsem pušku a začala si oblékat laboratorní plášť. Xenith se na mě nevěřícně podívala. „Nenabízí moc ochrany,“ přiznala jsem. „Ale je to lepší než nic…“ Mohla jsem si vzít brnění od těch strážných, ale poté, co mě málem zastřelil pegas, jsem tuhle chybu znovu dělat nechtěla. „… a kromě toho se cítím víc chytře.“

Xenith obrátila oči v sloup a raději přiběhla ke skříňkám s léčivy a bylinkami vzadu v místnosti. Dala kopyto na zámek a otevřela ho.

Vytáhla jsem nahrávku a stáhla ji do PipBucku. Až se tu porozhlédneme tak si ji přehraju. Všimla jsem si receptu na Party-Time Mint-alsy. Laboratoř určitě měla vše potřebné, abych si jich mohla pár vyrobit a mně se fakt hodně zachtělo.

Stálo mě hodně úsilí toho nechat. Myslela jsem na Calamityho, Velvet. Homage…

Vzpomněla jsem si na její sladký hlas a konkrétně na jednu větu:

„Směs Vzteku a prášků proti bolesti. Našla jsem recept v ruinách kliniky Ministerstva Míru, když jsem byla mladší.“

Mrkla jsem a pak zavolala na Xenith.

„Počkat… chceš říct, že Fluttershyinin králíček mazlíček vymyslel Úprk?“

***                   ***                   ***

„Haló?“

Raritin hlas zazněl v mém sluchátku, zatímco jsem si prohlížela poznámky z terminálů v laboratoři. Ukázalo se, že nahrávka je nahraná jen z jedné strany, takže jsem neslyšela odpovědi.

„Ah, pěkný den, Vaše Veličenstvo! Jak krásné, že jste zavolala!

Ale, stejně jako vždy. Je toho tolik, co dělat. Spousta projektů a tak málo času.  Popravdě, občas si připadám z mého vedení Ministerstva stejně zničeně, jako Fluttershy, když měla být modelkou! Ale v druhé chvíli, tu práci miluji! Ovšem, pořád si tu a tam najdu čas na ušití nových šatů a na to, abych se pořádně vyspala. Zbláznila bych se, kdybych neměla čas ani na to… ale ne, ne ne ne. Pár nevyužitých obědových přestávek ještě nikoho nezabilo a alespoň mi to pomáhá udržet figuru.

Ano. Ano, slyšela jsem, co se stalo Zecoře a jsem rozhořčena jako všichni. Slíbila jsem Pinkie Pie, že jí poskytnu všechny zdroje, které mé ministerstvo má, aby dopadla ty hrubiány a předala je spravedlnosti… musím uznat, že ty nové plakáty jsou skutečně prvotřídní.“

Rarity zněla skutečně vytočeně, když mluvila o Zecoře, ale jen velmi málo nadšena z těch plakátů. To jméno mi ale něco říkalo. Ovšem, už vím. Ta Applejackina kamarádka, pravděpodobně se přátelila se všemi. Už vím, proč o ní Rarity mluvila.

„…Pinkie Pie? Vždy přece byla tak excentrická! …Ne, nezdá se mi, že by to bylo horší než obvykle… Ne, Princezno Luno, určitě se nemáte proč bát. Neuvěřitelné a Pinkie Pie, to je skoro jedno a to samé. Zvyknete si a pak máte Pinkie ještě více ráda.“

Vzpomněla jsem si, jak Twilight Sparkle komentovala v kouli Vinyl Scratch, jak všechny kamarádky kryly Pinkie a její závislost. Byla jsem ráda, že se mi podařilo udržet a nechtěla jsem si brát další Party-Time Mint-alsy.

„Musím přiznat, ale, že začínám mít trochu strach o ostatní… Totiž, slyšela jsem zvěsti, ale skutečně jen zvěsti, že Applejack má nějaké… problémy na svém Ministerstvu. …Ne, skutečně nevím.

A Twilight… viděla jste ji teď někdy v poslední době? Je vyčerpaná! Totálně vystresovaná. Chudák malá na sebe navalila obrovskou odpovědnost a spoustu práce… Musíte uznat, že na rozdíl ode mě, Twilight se skutečně snaží řídit celé své ministerstvo, místo jen aby házela nápady jako podkovami… a čím méně se řekne o „Ministerstvu“ Rainbow Dash, tím lépe… a s tak velkou akcí na cestě… Spike pomalu vkročil do své dračí puberty. Je s ním teď spousta práce… Ne, ne. Ovšem, Princezno Luno, opravdu si myslím, že Twilight Sparkle potřebuje dovolenou…

Ne, všichni se mají fajn. Totiž, když jsem je viděla naposled, tak se měly. Fluttershy se má skvěle, vídám ji každý týden… kéž bych ji mohla vídat častěji. Byly to mé první opravdové kamarádky… mé jediné, abych pravdu řekla. A moc mi chybí. Ale vždy je tolik práce, co se musí udělat. Nevzpomínám si na poslední chvíli, kdy jsme byly všechny spolu… Ne, počkat, už vím. Pinkie Pienina narozeninová párty. Ne, ne tenhle rok. Loni, myslím… nebo to bylo předloni?“

Poprvé v celé konverzaci Rarity selhal hlas. Cítila jsem její smutek, který se tak moc snažila skrýt. Dostal se mi až do morku kostí. Možná, protože se mé srdce ocitlo v podobné situaci.

„Ale ne, jsem v pořádku. Já jen… občas si připadám, že se od sebe vzdalujeme. A vážně mě to ničí a nemohu to vydržet. Něco s tím musím udělat.“

Potřebovala jsem své přátele. Třásla jsem se i něčím jiným než bolestí, když se nahrávka chýlila ke konci.

„Ne, Princezno Luno, potěšení je na mé straně! Jsem vám vděčná, že jste zavolala!“

***                   ***                   ***

Pročetla jsem si záznamy v terminálu vedoucího výzkumníka (Našla jsem v jeho stole popelník, krabici na doutníky a přes dvacet zátek.)

Zkratková kouzla. Podle výzkumu, Ministerstvo Magických Věd je již dávno prolomilo. Zhruba měsíc před koncem jejich světa. Dokonce je začali v omezené míře používat. Nikoliv pro zbraně, ale na výrobu štítu, který dovoluje projít jen určitým materiálům.

Red Eyeův výzkum zkoumal dvě věci. Zaprvé, jeho vědci se snažili použít onu zkratku jako zbraň. Detaily byly sepsány až poté, co se výzkum podařil. Z toho mála, co tu bylo, stalo se tak asi týden před tím, než jsem přišla. Byla jsem ochotna uznat, že Staršina Pancéřníků tohle vědět nemohla. Za druhé se výzkum soustředil na něco, co mělo mnohem menší výsledky – Red Eye se snažil zjistit, jak mají Zkratky ignorovat věci, na jejíž ignoraci nebyly navržené.

Xenith naplnila svůj vak bylinkami a medicínou ze skříně a přiběhla ke mně, když něco venku upoutalo její pozornost a ona se zastavila v půli kroku.

Odpoutala jsem se od terminálu a přiběhla k ní jak jen mi dech a malé nohy dovolily. Dívala jsem se z okna na něco obrovského, co právě vylézalo z Fillydelphského kráteru.

Byl to obrněný černý Alicorn, zhruba třikrát větší než je jejich normální velikost. Její skřek se nesl vzduchem všude okolo. A letěla přímo na nás. Její máchání křídly foukalo jako orkán.

„C-c-c-co to je…?“ nemohla jsem mluvit. V puse mi vyschlo.

„Je nacucaná radiací z Kráteru,“ řekla Xenith. A pak začala vysvětlovat jako dítěti. „Stvoření z radiace se nejen v její blízkosti uzdravují, ale když absorbují dostatek energie, stanou se větší. A mocnější.“

Alicorni se mohou stát… masivními, obrovskými super-alicorny? Pištěla jsem zcela zničeně. „T-to není fér!“

Podívala jsem se k nebi a proklela Celestii i Lunu. Copak nestačilo, že alicorni ovládali magii mnohem lépe než já? Že byli chytří? Uměli improvizovat? Dorozumívají se kurva zasranou telepatií? A že mají štíty, kterými jen zřídkakdy něco projde? A že umí do prdele ještě lítat?!

Nebo se zneviditelnit? Nebo teleportovat?

Nadechla jsem se a našla trochu síly, abych zanadávala k nebi. „Co sakra po mně ještě chcete? U Vašich jmen, co po mně sakra chcete!?“

Kolem enormního okna se objevilo světle modré pole energie. Sklo začalo vibrovat. V mysli se mi objevil obrázek z toho zrcadlového bludiště.

„Utíkej,“ zašeptala Xenith.

Otočily jsme se a utíkaly.

Když jsme vběhli do dveří na schodiště, sklo v okně prasklo. A protože jsem neslyšela dopadat střepy, okamžitě jsem za námi dveře zavřela. V dalším okamžiku do nich udeřily stovky smrtelných střepů.

Když ta kanonáda skončila, naklonila jsem se a dovolila si se podívat okýnkem ve dveřích. Alicorn vrazil do místnosti a aktivoval štít. Kolem ní zabublala vlna energie, která byla tak mocná, že mohla protrhnout strop i podlahu, a odhodila stranou stoly a chemické nádobí. Energie bubliny způsobila, že všechny terminály v okolí vybuchly. Viděla jsem, jak moje automatická puška, kterou jsem ve spěchu zapomněla vzít, propadla rozpadlou podlahou o patro níž.

Aspoň jsem se nemusela starat o zničení jeho výzkumu.

Otočila jsem se a překvapeně a vyděšeně zjistila, že mohu běhat rychleji, než mi mé tělo chtělo dovolit. Bolelo to, v hrudi jsem měla bolest, jak kdybych dýchala oheň, ale mohla jsem běžet.

***                   ***                   ***

Alicornka prorazila zeď do chodby. Byla příliš velká, aby se mohla pohodlně pohybovat prostorem, ale na tom nezáleželo. Její štít zdi kolem vyhodil do povětří, a na obou stranách po jejím průchodu zůstávaly jen obnažené kanceláře. 

Napadlo mě, že pokud v tom bude pokračovat, celá budova se na nás tři zřítí. Její roh zářil téměř jasně černou. Vypla štít jen, aby na nás vypustila temnou energii, která vzdáleně připomínala černé blesky. 

Zmizela jsem za rohem. Tělo se chvíli vzpamatovávalo, a pak mi věnovalo novou edici bolesti. Xenith byla vpředu a pohybovala se s jakousi zvláštní lehkostí. Chodba za námi byla plná vůně ozonu a černé lékořice. 

Šla jsem za ní na další schodiště. Řvala jsem bolestí a proklínala celou budovu za to, že my jsme museli po schodech, zatímco ta obrovská alicornka ne. 

Super-alicornka se probořila stropem a vznášela se před námi, zatímco jsme lezly nahoru. Zakopla jsem a zastavila se. Napadlo mě, že teď můžeme jen zpátky dolů. Jenomže moje tělo už se nechtělo hýbat. Chtěla jsem jen padnout a umřít. 

Xenith mě kousla za hřívu a hodila sobě na záda. 

Velká černá alicornka roztáhla křídla a namířila na nás svůj roh. Zazářilo světlo, které otevřelo mezeru ve štítu. V návalu zoufalství jsem si uvědomila, že i kdybych nějakou magií vládla, bylo by mi to k ničemu. Její štít byl tak silný, že i ona musela vytvořit mezeru. 

Xenith padla dolů a shodila mě jako pytel bolesti. Třásla se. 

Infarktové kouzlo. Během několika vteřin bude mít následky na celý život nebo přímo umře. 

Křičela jsem. Křičela jsem na super-alicornku, která byla nejen neuvěřitelně mocná, ale taky zlá a bylo to naprosto nespravedlivé. Křičela jsem na Bohyně, že dovolili, aby taková noční můra vůbec existovala a konfrontovala mě, když jsem přišla o svou magii. Křičela jsem na Fillydelphský kráter za to, že byl tak nesmírně radioaktivní. 

Popadl mě amok a dodal mi sílu, která byla za hranicí schopností mého těla. Zvedla jsem se a doběhla k alicornce, která se až zázračně přesně podobala těm ošklivým starým vyobrazením Nightmare Moon. Skočila jsem a dopadla doprostřed mezery v alicornině štítu. Hrana se zaryla hluboko do mé hrudi, jako kdybych ležela na zahnuté žiletce. Mrskala jsem sebou, což zranení učinilo jen horší. Krev tekla po obou stranách štítu. 

Alicornka mi alespoň věnovala jeden šokující pohled, což úspěšně přerušilo infarktové kouzlo působící na Xenith. 

Nedokázala jsem se dostat dovnitř. A i když jsem začala bláznit smrtelnou bolestí, zaklonila jsem hlavu, vytáhla jeden batoh a hodila ho dovnitř. 

Do magické bubliny spadla hromada koulí paměti. Alicornka se na ně dívala bez jakéhokoliv zájmu. Pak se podívala na mě. Panicky jsem si uvědomila, co se stane a rychle se vysunula z díry, než se zavřela. Kdyby mi to trvalo o chlup déle, rozpůlilo by mě to vejpůl. 

Padla jsem na podlahu a silně krvácela. Hotovo. Konec. Teď je čas spát. 

Ještě než jsem ztratila vědomí, objevil se mi na tváři potutelný lišácký úsměv, i když mi tělo řvalo bolestí. Zachránila jsem Xenith. A dokázala, že tyhle kurvy lze obelstít stejným trikem dvakrát. 

Než mě obklopila temnota, viděla jsem alicornku jak se vznáší ve své bublině, která ji chránila před nebezpečím a ve které byla zhruba kopa koulí paměti. A čtyři moržárová vejce. 

Nikdy jsem tu explozi neslyšela, ale Xenith mi později řekla, že byla… hlasitá, jen daleko víc. 

***                   ***                   ***

Když jsem se probudila, byla jsem na pánských toaletách. Byla jsem upoutaná a dívala se na plakát Pinkie Pie (která se navěky dívá jak… močíš?). Nikde mě to nebolelo tolik, jak mělo, takže jsem předpokládala, že jsem prostě nebyla mrtvá (a popravdě, kdo by dával Pinkie Pienin plakát do koupelny v nebi… nebo teda, kdekoliv?), což mě docela znepokojovalo. Cítila jsem se bezstarostně a… zvláštně. 

Podívala jsem se dolů. Byla jsem obalena léčivými obvazy. Alespoň ze tří až čtyř lékárniček. Vedle mě jich bylo ještě několik vypotřebovaných a nasáklých krví. Nejspíš jsem tu byla nějakou dobu. Má zpomalená mysl si uvědomila, že je nasáklá prášky proti bolesti. 

Tohle byl únikový plán na pytel. 

Xenith přiběhla zpátky do mého zorného pole. “Jsi šílený poník.” 

“Děkuji.” 

“Ráda bych tě nechala ještě chvíli odpočívat, ale musíme jít. Loví nás.” 

Přikývla jsem a zkusila vstát. Moje končetiny nespolupracovaly. O chvíli později jsem se opět ocitla na zebřích zádech, nesená jako srolovaný koberec. Červenala jsem se studem a doufala, že ji celou nezakrvácím. Zajímalo mě, jak moc magické obvazy vyléčily má ostatní zranění. Levé rameno už nebolelo a pravá noha byla jen trochu palčivá. 

Xenith vzala mé brašny a dala si je na boky vedle pytle s léčivem. Pomohla jsem jí je pevně uvázat. 

Moje pruhovaná společnice se plížila patry, a na něco si dávala extra pozor. Věděla jsem, že nás loví Sterninini otrokáři, ale bylo v tom i něco jiného. Zaplavila mě deprese. Po tom super-alicornovi jsem na další překvapení nebyla připravena. 

“Co po nás jde?” zeptala jsem se a toužila po odpovědi. 

“Zima,” zašeptala Xenith zlověstným tónem. 

Moje nafetovaná mysl odpověď nepochopila. “Je léto,” řekla jsem. 

Zebra zafrkala. “Red Eyeův kyberpes. Zima sleduje náš pach.” 

Vzpomněla jsem si na Red Eyovo vysílání: Měl jsem štěstí, větší než jsem si zasloužil. Měl jsem spoustu bezpečného prostoru, který jsem mohl objevovat. Daleko od nebezpečí Equestirjské pustiny. A také jsem měl společnost, mého milovaného psa, Zimu. Tolik dobrodružství jsme spolu zažili.

Pokud byl tou dobou ještě puberťák, musel pes už dávno umřít stářím. Dokázala jsem si ale představit, že tohle Red Eye nechtěl a raději kyberneticky nahrazoval jeden orgán za druhým jak postupně selhávaly. Nepředstavitelné.

Zamručela jsem. Musela jsem rychle, opravdu rychle pryč z Fillydelphie. 

Dostali jsme se přes dvě patra bez jakýchkoliv potíží. Třikrát se Xentih se mnou na zádech podařilo projít kolem otrokářů, aniž by na nás přišli. Když jsme procházely přes otevřenou kancelář, viěla jsem siluety budov okolo. Koupaly se v záři zapadajícího slunce a zbarvovaly se do krvavě červené. Byli jsme skoro na střeše. 

A pak jsem uslyšela malý, mrňavounký vrkot. 

Podívala jsem se dozadu. Byl tam napůl robotický pes. Zima byl teda spíš stroj než zvíře. Mozek byl v malém svítícím akvárku na hlavě. Vypadal úplně stejně jako u brain-botů. Dokonce jsem začínala zpochybňovat, jestli ty mozky skutečně patřily poníkům.  Zimovy pařáty vypadaly jako okopírované od hellhoundů. 

Ani Xenith se s tou stvůrou nechtěla prát. Vyskočila a běžela jak jen to šlo. Zima zavyl a rozeběhl se. Světlo v mozku se mu změnilo na karmínově červenou. 

Přála jsem si mít tu automatickou pušku. Nebo alespoň nějakou zbraň. Asi tu potvoru neskolím jen ublíženými pohledy. 

Dostali jsme se ke schodišti označeném jako “Přístup na střechu”.  Kyberpes se nám držel za zády. Kdyby chtěl, skočí na mě a strhne mě dolů, ale rozhodl se, že to neudělá. Byli jsme naháněny. 

Chtěla jsem Xenith varovat, ale než se mi to podařilo, proběhly jsme na střechu. Xenith se zastavila. Nahoře byla temná červená obloha, pod námi střecha Ministerstva Morálky. 

Byl tu pořád ukotvený Pinkie Pienin balon. A dva další. Třetí se přibližoval. Mířilo na nás několik protitankových pušek. 

Xenith se mě s jasným sarkastickým podtónem zeptala: “Pořád je vše podle plánu, že ano?” 

Zima přiběhl za námi a odřízl nám ústupovou cestu. 

***                   ***                   ***

Zavřela jsem oči a očekávala střelbu. Ale všichni čekali. Na někoho. Xenith to poznala jako první. “Přijde Red Eye.” 

Takže ten bastard nás oddělá sám? Ale houby. “No tak!” zakřičela jsem na obrovské hlavy Pinkie Pie. “Tak střílejte.” 

Byla jsem vyčerpaná. Prášky proti bolesti přestávaly fungovat a do těla se mi opět začala vracet bolest. 

Z Kráteru se vychrlil moržárový zelenozlatý oheň. Vyletěl na obzor, roztáhl křídla a zazářil jako druhé slunce. 

Pyrelight zamířila k nám. Měla za sebou auru zelené a zlaté, která byla tak stokrát větší než ona sama. 

Stvoření z radiace se nejen v její blízkosti uzdravují, ale když absorbují dostatek energie, stanou se větší. A mocnější.

Omlouvám se, Celestie a Luno,… za všechno špatné, co jsem si o vás myslela.

Přibližující se balon vybuchl, když kolem něj Pyrelight proletěla. Otevřela zobáček a vypustila ohnivou zkázu na všechny balony kolem. Všechny tři okamžitě chytly. Pršely na nás hořící zbytky tkaniny a otrokářského masa. Balony se řítily k zemi na park pod sebou. Doufala jsem, že kolem budovy je spousta otrokářů. 

“Pyrelight” zakřičela jsem nadšeně a začala tleskat. 

Xenith zírala nahoru a ztratila řeč. 

Kyberpes zpanikařil a utekl dolů po schodech. 

Pyrelight proletěla kolem. Všimla jsem si, že energie, kterou absorbovala v kráteru, se postupně vytrácela. Jako ty černé blesky, které sršely z alicorna. Pták sletěl dolů. Slyšela jsem oheň a křik otrokářů. 

Byla jsem tak nadšená z té změny situace, že teprve po několika minutách mi došlo, že Pyrelight spálila i balon, kterým jsme se chystaly utéct. 

Byly jsme tu pořád uvězněné. 

***                   ***                   ***

Naše zajetí bylo jak potupné, tak nevyhnutelné.

Dívala jsem se skrz rudý opar. Ne, že by se mi s očima něco stalo, ale místnost, do které nás vedli, byla plná nějaké divné rudé mlhy. Mé již tak pocuchané plíce bolely, jak jsem se to snažila dýchat. Na stěnách byly červené lampy, které zabarvovaly opar uvnitř do šarlatově červené.

Na podlaze byla čára, kterou nám dobře ozbrojení gryfové zakázali překročit. Zima byl vedle a byl připraven vystartovat ve stejný okamžik, co by nás taková blbost napadla. S Xenithinými schopnostmi bychom se odsud asi dokázali probojovat, ale i pouhé myšlení na takovou zátěž mě unavovalo k smrti.

Red Eye přiklusal ze dveří na protější straně a zastavil se vedle černé tmavé obrazovky. Mávl kopytem a gryfové vedle nás odešli. Slyšela jsem, jak za námi zavřeli dveře.

„Littlepip,“ řekl vznešeně. „Sedni si a uklidni se. Nechci ti ublížit.“

Pochopitelně, to samé se nedalo říct i o nás. Pořád jsem se zaobírala myšlenkou, že se tu s námi Red Eye zamkl, když na něj Xenith vystartovala.

Narazila na neviditelnou pevnou zeď. Měla štěstí, že si nezlomila vaz. Zírala jsem na celou situaci, když mě napadlo, že ta rudá mlha má přeci jen důvod. „Ty ten opar používáš, abys zakryl alicorní štít,“ řekla jsem nahlas. Udělalo to na mě dojem. „Vzadu za zdí musíš mít aspoň dva zelené, kteří stojí jako sochy.“

Red Eye se na mě zaměřil. (Doslova – v té mlze jsem viděla jeho červené oko, jak se na mě zaměřilo paprskem.) „Chtěl jsem si otevřeně promluvit. Bez toho, aniž by někdo na někoho útočil,“ řekl a zpražil vstávající zebru pohledem.

„Co chceš?“ zeptala jsem se úzkostně. Napadl mě jen jeden důvod, proč by nás chtěl ušetřit, a nelíbilo se mi to.

„To, co chci, je věc, kterou by ses stejně chystala udělat,“ řekl skoro obyčejný, avšak zvláštně sebevědomým tónem. „Jen chci, abys to udělala ve chvíli, kdy se mi to hodí.“

Super. Můj smrtelný nepřítel má pro mě úkol. Můj život stojí za houby.

„Chci, abys zabila Bohyni.“

Otevřela jsem pusu překvapením.

Dobře, tohle by mě v životě nenapadlo. „A…ale, ty jí přece sloužíš! Jsi… jsi její Kurva Nejvyšší prelát!“

Red Eye se zamračil, ale držel se. „Raději o nás přemýšlím jako o… partnerech. Ale bohužel, poslední dobou toto partnerství neslouží mým cílům.“ Prohlédl si mě. Xenith kompletně ignoroval. „A poté, jak jsi zvládla toho Kráterového Alicorna si myslím, že jsi ta, kterou na tenhle úkol hledám.“

„Starou belu,“ řekla jsem.

„Jsem si jist, že jsi zjistila, že Bohyně své děti řídí telepatií. Nejsou to jednotlivci, ale pouze její prodloužená vůle. A takhle také zůstanou, dokud Ji někdo nezabije.“

Tiše jsem přikývla.

„Nemá smysl pracovat na naší svobodě, pokud přijde Jednota se svými řetězy,“ pokračoval. „V Nové Equestrii není místo pro otrokáře ani pro otroky.“

Xenith se zasmála. „Pro tebe teda taky ne.“ Usmála jsem se. Rozumíme si.

Red Eye s námi klidně souhlasil. „Není, to máte pravdu.“

Dobře, překvapil mě podruhé. „Co s tím tedy uděláš? Zabiješ se?“

Zasmál se. Měl charismatický, líbezný smích. Nesnášela jsem ho za to. „Ne, ne. Odstoupím. Jakmile bude postaráno o Bohyni, nadejde čas, abych se i já sám připojil k Jednotě. Ale ne, jako jeden z vás. Někdo bude muset převzít úkoly, které Princezny a pegasové nechali být. Někdo bude muset regulovat počasí, zvedat slunce a měsíc.“

Mrkla jsem. „Dobře, mám novou teorii. Jsi cvok.“ Vážně si myslí, že věci, které bohyně nezvládla, zvládne on jako alicornizovaný zemní poník?

A znovu se zasmál a zahrál mi na nervy. „Pak tedy selžu. Tak jako tak, uklidím se z tvojí cesty. Nebudeš se o mě muset starat. To bude pěkné, ne? Zabiješ dvě mouchy jednou ranou.“

Začala jsem ho vážně nesnášet. „A co tvoje velké dílo,“ namítla jsem. Krucinál, byl malinký důvod, proč jsem tohle monstrum nechtěla sejmout. Všechna jeho snaha k něčemu byla a já ji… obdivovala. I když se mi příčilo, jakým způsobem to dělal. „A co školy? Nemocnice? Obnova infrastruktury, kterou se Equestrie dostane ze své postapokalyptické kolébky?!“

Red Eye předstíral přemýšlení. „Ale ne, asi budeš muset převzít mé místo a dovést vše do konce.“

Znovu jsem otevřela pusu překvapením. Znovu mě převezl. Jak to jen dělá?

„Ty chceš abych… cože?“

Red Eye se usmá. „Chci? Nebo jen čekám, že to vše nenecháš jen tak vyšumět do prázdna? Ovšem, očekávám, že se pokusíš tohohle všeho dosáhnout bez utrpení a opovrženíhodného otrokářství. A díky mým základům, které jsem vytvořil, možná i uspěješ.“ Vznešeně se mi uklonil. „Pevně v to doufám.“ Pak dodal obchodním tónem. „Bohyně je ve Svém… domově v Maripony.“

Uvědomila jsem si, že tu bude nějaký háček.

„A tak mě jen… necháš jít?“

Kyberponík s černou hřívou přikývl. „To je přece podstatou celého úkolu.“ Aniž by se podíval na Xenith, dodal. „A svou novou zebří kamarádku můžeš vzít sebou. Zdá se, že si spolu… rozumíte. Přijmi, a dostane svobodu.“

Xenith se na mě podívala zvláštním nečitelným pohledem. Věděla jsem, že chce svobodu a je ochotna riskovat život nebo zabít další otroky. Ale čekala, že přijmu? Nebo se mě snažila varovat před dohodou s ďáblem?

„A pokud odmítnu?“

Red Eye se zamračil. „Inu, nerad se uchyluji k výhružkám. Ale pokud uspěješ, zachráníš své přátele ve věži.“

Ne! Neměla jsem je tam pustit samotné! U Bohyní, co jsem to udělala?

„C-co se stalo s Calamitym, Velvet a SteelHoovesem?“ žádala jsem vyděšeným hlasem. „Jsou v pořádku?“

Red Eyeovo skutečné oko mrklo. „Aha, ty myslíš tvůj útočný tým na Fillydelphské věži? Poslal jsem jim na uvítanou Stern a její elitní oddíl. Alespoň jeden určitě přežil.“

Polkla jsem. Cítila jsem, jak na mě padá celá Equestrie. „Chci… je vidět.“

Red Eye opět vznešeně přikývl. Přiběhl k tlačítku na stěně za sebou, které bylo pod obrazovkou. „Stern, hlášení. Mám tu někoho, kdo chce vidět zajatce.“

Monitor se rozsvítil. Na moment jsem viděla jen ruiny a krev.

Pak se ukázalo kopytu a zaklepalo na obrazovku. „Hej!“ Uviděla jsem Calamityho rozesmátý obličej s oranžovou hřívou. „Myslim, že se tohle zapnulo!“

Slyšela jsem Steelhoovesův hluboký hlas. „Calamity, nerozbij to.“

„No tak moment,“ řekl Calamity a podíval se. „Hej, na druhý straně je Lilpip, nazdar holka!“

Tuhle odpověď Red Eye skutečně nezamýšlel. Ze srdce mi spadl tak těžký kámen, že prorazil nejméně tři patra.

„Hej, a ty seš určitě Red Eye. Nemůžu říct, že mě těší… moment! Ty seš kyberponík! Takový snad ani neexistujou!“

Red Eye konečně našel slova. „Calamity, že ano? Chápu to tak, že jste zabili…“

„Tvůj uvítací výbor? To těms volal? Promiň, ale většina je rozmázlá po stěnách v přízemí.“

„Většina?“

„Tu tvou grifku máme tady. Věř mi, ani ji to nebolelo, ani pírko sme jí nezkřivili,“ řekl Calamity předstíraným přátelským tónem, ale jeho lišácký výraz v obličeji ho prozrazoval. „Napadlo nás, že naše malá Lilpip bude potřebovat trochu helfnout, tak sme si tu tvoji micinu nechali na vobchod.“

***                   ***                   ***

Dívala jsem se, jak padací most klesá. Na druhé straně elektrického plotu stála Velvet a SteelHooves, kteří drželi svázanou Stern. Calamity vše jistil někde vzadu.

Skoro jsem cítila, jak SteelHooves propaluje pohledem mou pruhovanou společnici.

Red Eye stál vedle mě. Byl chráněn alicorním štítem – ti byli skrytí dole v odpadní šachtě, aby je Calamity nemohl zastřelit. „Pamatuj si, na mou nabídku, Littlepip. Zabij Bohyni…,“ zašeptal mi. Vůbec ho nezajímalo, že nás dole můžou slyšet. (Podle mé zkušenosti ze střechy Podkovní věže, nejspíš vůbec nemají sluch.) „…a zbavíš se nejen ji, ale i mě. A zachráníš své přátele na věži.“

Mrkla jsem a změřila si ho pohledem. „Myslím, že jsme si ujasnili, že tahle výhružka je pěkně hloupá.“ Ukázala jsem na přátele, kteří stáli na druhé straně brány.

Red Eye zavrtěl hlavou a na moment mě napadlo, že je skutečně zmaten.

„Ahá, omluv toto malé nedorozumění. Nemyslel jsem tyhle přátele na tamté věži…“ řekl a ukázal na bílou Fillidelphskou věž vzadu. „Myslel jsem tvé přátele v Tenponské věži.“

Cítila jsem, že mi hrklo v zátylku.

„Jistě, ta budova přežila jednu explozi moržárové bomby, to je pravda. Ale skutečně si myslíš, že přežije druhou?“

Poznámka: Level Up.

Nová úroveň: Gladiátor – Spotřeba akčních bodů při útocích beze zbraně v StaKoZaSu je snížena o 10%.

Nová úkolová schopnost: Přeživší z Fillydelphie – Tvůj zatvrzelý boj za Zdí ve Fillydelphii tě posílil. Tvá přirozená odolnost se zvýšila o dva body a tvá odolnost vůči radiaci se zvyšuje o +3%.