„Takže… ty si myslíš, že mě dokážeš porazit, na mé půdě, v mém městě? Zkus to a uvidíme.“
Originál napsala KKat
Snídaně.
Položila jsem pár zátek na plechový pult a zjizvený poník s tmavě hnědou srstí mi podal králičí šiškebab z grilu. Hosti nebo ne, očekávalo se, že za své jídlo musíme zaplatit. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že to bude jinak. Vzala jsem si své nádherně vonící jídlo a přešla ke stolu, kde už Calamity pořádal svůj oves z misky.
„Littlepip, co to proboha děláš?!“ vyjekla Velvet Remedy, když mě viděla přicházet. Nechápavě jsem se na ni podívala. Velvet vypadala zhrozeně. „Nebudeš to jíst, že ne?“
Přikývla jsem, kvůli šiškebabu v puse jsem nemohla mluvit. Kručelo mi v břiše. Spolkla jsem sbíhající se sliny a ucítila jsem silnou chuť grilovaného králíka. Nebylo to tak úplně to, co jsem čekala, a mému žaludku to asi moc nesvědčilo, ale bylo to dobré!
„Littlepip…“ Velvet si položila kopyto na hruď, jako bych ji nějak urazila. „To je maso!“
„Uhf-huf,“ zamumlala jsem skrz mou snídani a marně jsem doufala, že jsme si to vyříkaly a že budu moci snídat v klidu.
Její zorničky se zúžily. „Jsme vegetariáni,“ řekla suše.
Přestala jsem jíst. Pravda, ve Stájích Dvě se jedla akorát jablka. Ale myslela jsem si, že to jíme jen proto, že nic jiného k jídlu není. Doufala jsem, že už po zbytek svého života nebudu muset na jablko ani sáhnout. Pak jsem vlastně našla upečené maso v ledničce, a tak mě napadlo, že tohle prostě poníci v pustině jedí. Můj žaludek tomu oponoval, ale říkala jsem si, že to bude kvůli celoživotní dietě z jablek a že si musím na jídlo zvenku zvyknout. A docela se mi to i dařilo.
Na druhou stranu, teď, když o tom tak přemýšlím, byla to nájezdnická lednička. Takže asi tak.
Calamity konečně vyndal tlamu z misky ovsa a přidal se: „Můžem jíst maso. Jenom se to moc nedělá. Není to pro nás.“ Calamity odvrátil pohled a zamračil se. „Můj brácha mě vyzýval na soutěž jedlíků hotdogů. Většinou to znamenalo, že mi ty hnusy cpali do tlamy.“
Velvet se tvářila naprosto zhnuseně.
„Samozřejmě byly hnusné spíš proto, že byly dvě stě let starý, a ne proto, že to bylo maso.“
Přešla mě chuť. Ach! U Celestiiny krásy, doufám, že je aspoň měli v ledničce!
Velvet Remedy vstala a odešla od stolu. Kolem zrovna procházela Gawd s talířem pečených krys. Koukala na Velvet, jak se otřásla znechucením a urychleně odklusala pryč. Pak vcucla krysu přes ocas, bez žvýkání ji spolkla a otočila se na nás: „Co má za problém?“
*** *** ***
„Předpokládám, že odejdete po snídani?“ zeptala se. Mezi žvýkáním zeleniny a králičího masa jsem jí řekla o Red Eyeových jednotkách. Vzala to s mrtvolným klidem. „Chceš s sebou stráž?“
Ta otázka mě trápila celou noc. (Ne ta s ochrankou, ale vůbec o našem odchodu.) Mohli jsme odejít a nechat Shattered Hoof za zády. Utéct, než se strhne ten cirkus, a nechat všechny místní jejich osudům, které si vytvořili. Nebyla to, připouštím, zlá možnost. Hlavně protože ostatní alternativy nejspíš zahrnovaly spoustu střílení a poměrně vysokou pravděpodobnost smrti.
Bylo tu vůbec něco, za co by stálo riskovat život můj a mých kolegů?
„Pře-přemýšlela jsem o tom, že bych zůstala,“ připustila jsem. „Trochu déle.“ Gawd zamrkala.
Na druhou stranu zátky, nemusím nikam jít. Nemám domov. Jediné přátelské město, které jsem zatím potkala, mě před nedávnem vykoplo. Byla jsem ztracená a bez cíle, jako vždycky. Cítila jsem se stejně jako ve Stájích Dvě, bez Znaménka, bez místa. Změnily se akorát zdi. (Dokonce i strop byl šedý – jen trošičku výš.) Byla jsem poník s PipBuckem na zadku – symbol, který nic neznamená, ani ve Stájích Dvě, ani v pustině.
Pozorovatel mi řekl, abych hledala svou ctnost. Jakou bych měla, kdybych odešla? Možná příčetnost. Byla příčetnost ctnostní? A co sebezáchova?
Pravdou je, že nemám nic důležitějšího na práci. Osobně nemám ráda otrokářství a chtěla jsem se mrknout na Red Eyeho. (Ano, vím, Red Eye je částí něčeho mnohem většího; ale pouze zvědavost a obava mě nutily zjišťovat víc.) Mohla bych odejít s výmluvou, že jdu dál s cílem zastavit Red Eyeho, pokud to tedy opravdu bude můj cíl. Ale ta malá armáda za kopcem k němu přece patřila. A jestli si to chci rozdat s otrokáři, proč ne zrovna tady?
„Možno bysme si měli promluvit,“ řekl mi Calamity.
Gawd mě zamyšleně pozorovala, nejspíš zvažovala možnosti. Nakonec se přeci jen zeptala. „Pokud tu zůstaneš, měla bych pro tebe nabídku.“
Zvedla jsem obočí. „Hm?“
„Jak by se ti líbilo, kdybys pro mě zabila Smrťáka?“
Napnula jsem uši. Calamity na mě překvapeně zíral. „Já? Proč?“
Gawd se zamračila. „Protože pokud to neuděláš ty, budu to muset udělat já. A i když jsem přesvědčena, že je to v mezích smlouvy, kterou mám s Panem Topazem, bude to mít velmi neblahý politický dopad. Smrťák má mnoho příznivců a já se nehodlám ohlížet každou vteřinu, jestli mi někdo nechce vrazit kudlu do zad.“
„Nechápu, jak ti to pomůže, když ho zabijem my.“
„Možná ne,“ souhlasila. „Ale za zkoušku to stojí. Pokud,“ dodala a otočila se na mě. „do toho půjdete.“
Přemýšlela jsem. Chci zabít Smrťáka? To si piš, že to chci. Klidně bych šla i dál. Ale být najata, abych to udělala? Už jsem byla ostrahou, ale stát se zabijákem?
Jsem venku ze Stájí sotva přes týden, méně než dva. Pokud se ze mě stane tohle, co ze mě bude za měsíc? O mých dalších narozeninách?
„Pro-promyslím si to,“ odpověděla jsem upřímně. Gawd se zamračila. Jasně že bude chtít odpověď hned. Neměla jsem moc času, Red Eyeovo vojsko dneska nakráčí do Shattered Hoofu.
Přišlo mi, podle toho co vím o Gawd a jejích Pařátech, že u ní budu mít větší respekt, pokud se jí zeptám: „A co z toho pro nás kápne? Kolik nám zaplatíš?“
Přísahám, že se Gawd na chviličku koutkem zobáku usmála. „Smrťák má klíč. Má ho neustále schovaný v ocasu. Je od podzemního krytu pod Shattered Hoofem, tam, kde je starý důl.“
To dávalo smysl. Je nad slunce jasné, že místa jako Shattered Hoof postaví na vrcholu starých drahokamových dolů. Přece nemohli neustále spoléhat na kamenolomy. Pokud v dolech došla ruda, daly se využít využít jako sklady. Diamond Tiara dokonce v poslední zprávě zmiňovala, že ty nejlepší drahokamy posílala někam „dolů“. Tak proč ne sem?
„Co je v tom krytu?“
Gawd zamrkala. „Vaše odměna, ať už je to cokoliv. Možná drahokamy. Možná zbraně. Předváleční poníci vyráběli energetické zbraně z drahokamů z Shattered Hoofu. Zbrojnice jich byla plná, takže v krytu jich asi bude ještě víc.“
Myšlenka gigantického skladu energetických zbraní přímo pod vězením mi přišla jako šílenost.
Ale pokud zabiju Smrťáka, stejně to nebude kvůli té odměně.
*** *** ***
„Tohle nemůžeš.“
Velvet Remedy vztekle frkala a chodila kolem v dobytčím voze, který byl vyhrazený čistě pro nás. „Littlepip, sebeobrana nebo ochrana ostatních, to je jedna věc, ale tohle…“ Zírala na nás pohledem, který by jí mohla závidět i Vrchní klisna. „Tohle. Je. Vražda!“
Calamity se mračil. „Musim souhlasit s Velvet, Lil´pip,“ řekl. „Chápu Pařáty, i když mi moc nechutí, ale já nesem žoldák. Do toho s tebou nejdu.“
Velvet šla ještě dál. „Víš, jak jsem psala písničku o zachování hrdosti a cti? Ta byla o tobě, Littlepip. A teď najednou všechny ty hodnoty popíráš…“ Otočila se ode mě a v jejím hlase bylo cítit zklamání. „Jsem. Tebou. Velmi. Zklamaná.“
Cítila jsem se, jako by mě někdo podřezal. Ale čím více na mě křičeli, tím více jsem si byla jistá. Jen jsem je musela přesvědčit.
„Silver Bell.“
Oba dva zmlkli. Po dlouhé pauze se Calamity zeptal: „Co s tim má co dělat Silver Bell?“
Cítila jsem se slabá, ale odpověděla jsem: „Silver Bellini rodiče byli zabiti nájezdníky. Přinutili ji i její sestru, aby se dívaly. Pamatujete?“
Velvet Remedy se zachvěla. „Samozřejmě, že…“
„Oni. Je. Nechali. Se. Dívat!“ S každým slovem jsem dupla do země. „A dělali to hodně pomalu. Hodně pomalu a hodně bolestivě a hodně krutě!“ Zeptala jsem se znovu: „Pamatujete si to?“
Mí spolubojovníci byli oba potichu.
„Ti nájezdníci přišli odsud, podle Smrťákových rozkazů. Četla jsem to v jeho knize se záznamy,“ vyplivla jsem na konec.
Calamity promluvil jako první. „Tak to mění situaci.“
Velvet Remedy se znovu zatřásla, ale zůstala stále odhodlaná: „Co to mění?“
„To už neni vražda,“ konstatoval Calamity. „To je spravedlnost.“
Velvet Remedy zatřásla hřívou. „Myslíš pomsta.“
„Ne. Myslim spravedlnost. Jdu do toho,“ řekl Calamity a kývl na mě. Ukázal na můj roh. „Co tvoje TK?“
„Spánek udělal divy. Nebudu žonglovat s vlaky,“ připustila jsem, „ale se sudy můžu. Co tvoje křídlo?“
Velvet Remedy nás oba střídavě sledovala pohledy. S trochou odhodlání se přeci jen ještě zeptala: „Chcete najít ty konkrétní nájezdníky, nebo prostě zabijete všechny v Shattered Hoofu?“
„Jsou to nájezdníci,“ řekl Calamity a poškrábal se na křídle. „Vlastně sem nechápal, proč sme jim vůbec pomáhali. Nechal bych je, ať se postřílej navzájem s otrokářema a pak zkopeme, co zbyde.“
Já měla jiný nápad. „Hele, ne každý tu je špatný.“ Vzpomněla jsem si na toho farmáře, se kterým jsem mluvila, když mě vyváděl ven. „Myslím… věřím, že by tohle místo mohlo být lepší. Třeba se z něj jednou místo nájezdnické pevnosti stane obchodní město.“ Už když jsem to říkala, tak jsem věděla, že je to naivní idylka, ale kula jsem železo, dokud bylo žhavé. „Chci říct, že zabijeme Smrťáka a vypořádáme se s Panem Topazem – pokud možno bez boje, a necháme Gawd ve vedení.“
*** *** ***
Smrťák mi řekl, že se mám vrátit pro další práci. Cítila jsem se dobře s Malým Macintoshem v tašce, s navrácenou odstřelovačkou na boku a karabinou na zádech. Tohle asi nebyla ta práce, kterou měl na mysli, ale ta pozvánka je perfektní příležitost.
Nechala jsem Calamityho venku, aby si přečetl Zebří Skrývací Taktiky, a šla dovnitř sama. Nelíbilo se mu to, ale vysvětlila jsem mu, že se trochu víc porozhlédnu po Shattered Hoofua podívám se do dalších částí, a že to bude trvat dlouho. Také jsem chtěla zjistit, jak se dostat do dolů. Když Calamity poprvé uviděl dvorek ve dne okamžitě spatřil kovové pláty hydraulického nákladního výtahu, ale ovládání bylo nenávratně rozbité. Pokud vůbec fungoval, tak jenom ze samotného dolu. Muselo to ale jít i jinak. Někde byly dveře, které vedou pod vězení, a já chci vědět, kde jsou.
Myslím, že jsem je právě našla.
Byla jsem za pódiem v jídelně. Na jedné straně dělily těžké a potřísněné závěsy malý prostor od toho velkého, kde nájezdníci jedli cokoliv, co dostali na talíř. Vzadu bylo hodně prachu, takže jsem mohla s jistotou prohlásit, že tam nikdo nechodil. A proč taky? Byly tam jenom staré hnijící rekvizity a kostry stovek poníků. Nespočet kostí naskládaných do skříní a vyčuhujících z kovových krabic. Kdyby se naskládaly na hromadu, musely by být velké jako tři živí poníci na sobě.
„Hosté“ Shattered Hoofu se uchýlili k barbarismu a kanibalismu a nejspíš tu všichni zemřeli. Našla jsem záznamy a graffiti. Zajímalo mě, proč jsem nezakopávala přes jejich kostry.
Nahoře byla nakreslená ohromná nástěnná malba. Byl to ten samý dobře vypadající poník, který byl v Ponyvillu zobrazen jako socha. Vzpínal se. Za ním byla i přes vybledlou barvu a odpadlou omítku jasně vidět samotná Bohyně Celestia s výrazem vřelého souhlasu. Původně to měl být obraz, který by každý „host“ Shattered Hoofu viděl při jídle. Dokud nepostavili pódium a neschovali ho.
Ve zdi byla schovaná malá brána, dostatečně široká, aby se jí dala protáhnout kára nebo vagón. Pod ní byla malá, pouze pár yardů hluboká smrtící zóna se dvěma energetickými věžemi ve výklencích na obou stranách. Byly nehybné, bez energie. Níže byly tenké ocelové dveře. Podle zhasnutého světla nahoře jsem odhadovala, že nejdou otevřít, protože nemají energii.
Chtěla jsem dovnitř, a tentokrát ne kvůli skrýši se spoustou pokladů. Jen Smrťák měl klíč dovnitř a jen Smrťák někdy viděl Pana Topaze z očí do očí. Pokud Pan Topaz opravdu existuje, byla jsem si jistá, že je tam dole. Napadaly mě všechny různé možnosti od specializovaného počítače, který dovoloval Smrťákovi kontaktovat pana Topaze, po velkou Stáj, ve které žije Pan Topaz – Brainbot.
Brána byla zamčená. Musela jsem odstrčit hromadu rozpadajících se kostí, zadržela jsem dech, jak do vzduchu vznesl bílý prach. Trvalo to několik minut, ale brána se díky mému talentu konečně otevřela. Kovové dveře byly na druhou stranu úplně jiná záležitost. Daly se otevřít jen přes terminál schovaný někde v budově, a to jenom pokud obnovím energii.
*** *** ***
Musela jsem strávit hodiny, zprovozňováním všech obvodů. Chtělo to jenom vyměnit pár pojistek a nahradit jiskrové baterie, ale ty se strašně těžko hledaly.
Našla jsem zbrojírnu přes boční dveře kasáren. Nebyl tu ani nůž – není divu, všichni nájezdníci měli magické energetické zbraně, které nejspíš pocházely odtud. Něco tu ale přece jen bylo. Zarámovaný článek z novin a za ním sejf.
Když jsem sundávala obraz, zaujala mě fotografie na něm. Bylo to někdy uprostřed zimy, na pohřbu. Zdálo se, že velmi důležitého. Vzadu stály dvě okřídlené jednorožkyně, ale daly se strašně špatně rozpoznat. Jedna byla znatelně menší než druhá. V duchu jsem si přála, aby to byly Bohyně Celestia a Luna.
Ale to nebylo to, co mě zaujalo. Fotografovo oko se zaměřilo na klisnu – krásnou oranžovou. Na rozdíl od ostatních, kteří byli od kopyt po hřívu v černých smutečních oblecích, na sobě měla jen černý kovbojský klobouk a šátek s vyšitým obrázkem půlky jablka. Fotoaparát zachytil záblesk malé padající slzy, když klisna pouštěla krásnou květinu na rakev. Její znaménko, tři jablka, bylo stejné jako znak na Malém Macintoshovi.
Celá Equestrie oplakává Big Macintoshe, hrdinu Shattered Hoofského průsmyku
Před dvěma týdny jsme ani neznali jeho jméno, ale když se Big Macintosh vrhl do dráhy kulky určené Princezně Celestii a na místě umřel, vrhl se zároveň do srdcí a myslí všech milujících, vlasteneckých poníků. Stal se vzorem hrdinství, kuráže a sebeobětování pro celou Equestrii.
Pohřeb se konal toto odpoledne v západním nádvoří Parku Ministerstev. Podle vyhlášky Princezny Luny se pegasové připravují na velkou světelnou show…
*** *** ***
Sejf mi vydal dva (!) StealthBucky, poslední jiskrové baterie, které jsem potřebovala, a různé zásobníky, jenž byly podle přiložených dokumentů magicky vylepšené. Náboje pro Malého Macintoshe, pro jehlovku, dokonce i pro Calamityho bojové sedlo. Plus dva druhy munice, jejichž kalibr jsem ani neznala (ačkoliv jsem tipovala, že jeden z nich byl pro to několikahlavňové bojové sedlo, které měli otrokáři).
Zrovna jsem si všechny věci cpala do sedla a vracela zpět ten zarámovaný článek, když mě naprosto zmrazil rozhovor dvou nájezdníků.
„…Fakt se nevodprásknou sami na tý hromadě min tam vzadu?“ řekl jeden z nich, hřebec.
Mladě znějící klisna zafuněla: „Jako by mi po tom něco bylo. Víš vůbec, co udělali mýmu městu?“
Rychle jsem pověsila ten rám a přitiskla se ke zdi za jednu z prázdných skříněk na munici. Napnula jsem uši.
„Nejseš z Littlehornu? Prej to tam celý zmasakrovali.“
„Ne. Ale bylo by to tak lepší. Sebrali, koho mohli a zbytek zastřelili a nechali ležet. A děcka? Red Eye nemá pro děti využití, nechali nás, ať se vo sebe postaráme sami.“
Po chvíli trapného ticha pokračovala: „To místo šlo ke dnu. Sakra, to místo bylo fakt zlý, všude jsme viděli naše rodiče naporcované a rozstřílené. A pak se to ještě zhoršilo. Dostala jsem svůj vocas vodtamtud, jak nejrychleji to šlo. Takže osobně bych vřískala radostí, kdyby se pár těch blbejch nájezdníků vodstřelilo na minách.“
Viděla jsem stíny těch dvou, jak se mihly po podlaze zbrojnice, když procházeli kolem. Byli tak zabraní do svého rozhovoru, že by si ani nevšimli, že něco chybí.
„Ayep, to beru. Jestli Smrťákovi ten plán klapne, bude hromada těch otrokářů našimi otroky. Pak si je vodpravíš sama a vosobně. Sem si jistej, že Smrťákovi nebude vadit, když několika novejm kameňákům bude chybět pár přebytečnejch orgánů.“
Jejich hlasy se pomalu vytratily poté, co zašli někam za roh. Povolila jsem dech, který jsem podvědomě zadržela.
Má hlava si musela všechno poskládat dohromady. Smrťák nechtěl zradit Shattered Hoof, ale chtěl přesvědčit Red Eyeovy síly, že chce, a nalákat je tak do pasti. Jasně že je chtěl bez problémů dostat dovnitř.
A navedl Gawd k tomu, aby se mu vzepřela. Což, pokud to měl odklepnuté Panem Topazem… nebo hůř, pokud to byl plán Pana Topaze…
Musela jsem si promluvit s Gawd. Předtím, než někoho zastřelím.
*** *** ***
„Chci, abys zabila Gawd.“
Zírala jsem na Smrťáka. Tohle byl jeho druhý úkol, co pro mě měl?
S hranou nevědomostí jsem se zeptala: „Koho?“
Smrťák si odfrkl. „Gawdyna Grimfeathers. Grifka. Přes zobák a tvář má velkou jizvu. Jedno oko. Určitě ji poznáš.“ Naklonil se ke mně a nahodil sadistický úsměv. „Uděláš to a jsi naše. Část mý grupy.“ Byl sebou natolik potěšen, že ještě něco přihodil. „Kurva, já tě pak udělám i jednou z mých osobních strážkyň. Budeš mít fajn pokoj a lepší jídlo.“
Neměla jsem slov. Hrál to na mě, to bylo jasné. Přesto mě to totálně dostalo.
Podívala jsem se kolem jako někdo, kdo se topí a hledá pomocné kopyto. A znovu jsem se zakoukala do obrázku první Vrchní klisny Stájí Dvě, Sweetie Belle. Vzpomněla jsem si na něco, co mi říkala Velvet Remedy. Něco, co jí řekla sama Vrchní klisna.
Podívala jsem se přímo do Smrťákových šedých očí, a přikývla jsem. „Dobře, bez problému.“
Zamrkal.
„Je to všechno?“ zeptala jsem se, jako by pro mě zabití Gawd byla ta nejsnadnější věc v celé Equestrii.
Nadzvedl obočí. „Jo, myslím, že to stačí.“
Otočila jsem se k odchodu a po pár krocích se zastavila a podívala přes rameno: „Ostatní tě budou podezřívat. Měl by sis sehnat alibi.“
Jeho obočí se zvedlo ještě víc.
„Něco ti povím. Mám plán, který se postará o tvůj grifí problém a ještě tě zanechá mimo podezření.“
Jeho oči se zúžily. „Máš? Povídej.“
„Slyšel jsi někdy o poníkovi jménem Sweetie Belle?“
Smrťák mrkl překvapením a pak se zasmál a ukázal na obraz za ním. „Slyšel? Mám od ní všechny písničky, které se dají v pustině sehnat. Uvědomuješ si, že tady vlastně vystupovala? Přímo támhle dole na pódiu,“ řekl a ukázal směrem k jídelně. „Jdi dolů po schodech z mé kanceláře a zavedou tě na balkón, kde se všichni Dozorci přátelství dívali na její vystoupení.“
Téda. Doufala jsem, že Smrťák zná tu klisnu, kterou měl na zdi, ale nikdy jsem netušila, že tenhle sadistický bastard bude její fanoušek.
Přestal s nadšením a zase se vrátil k profesionálnímu chladnému tónu. „Proč?“
Hluboce jsem se nadechla. „No, teď už víš, že necestuji sama. Jedna z mých společníků je přímým potomkem Sweetie Belle. A jak se ukázalo, v její rodině se dědí hudební talent.“
Měla jsem jeho pozornost. „Jmenuje se Velvet a je na cestě do Manehattanu, aby nahrála pár písniček na stanici DJ Pon3ho.“ Moment… to je sakra dobrý nápad! A taky bych si pak mohla promluvit s nejslavnějším cápkem v pustině.
„Tím chci říct, že bych ji mohla přesvědčit, aby zde dnes vystupovala. Na tom pódiu v jídelně…“ Snažila jsem se dát dohromady nějaký plán, tak rychle jak jen to šlo. „Uděláme to dnes, všechny pozveme a… přijde samozřejmě i Gawdyna Grimfeathers.“
Smrťákovi, podle toho, co jsem viděla, se ta myšlenka moc líbila. Musel si myslet, že takováhle akce na podporu morálky v předvečer bitvy je skvělý nápad.
„Budu skrytá na balkóně. Dvě rány. Jedna na hlavu grifky a jedna na tvůj stůl, tak blízko, aby to vypadalo, že jsi taky cíl.“ Ukázala jsem mu Stealth Buck. „Než se všichni vzpamatují, budu už dávno pryč. Můžeš to pak hodit na nějakého otrokářského zabijáka. Kdo by to nesežral?“
Obzvlášť, když všichni věděli, že zítra mají otrokáři zaútočit.
Smrťák probíral ten plán, zatímco jsem u něj stála a cítila se víc a víc nervózně. Musel vzít v potaz, že bude na mušce, stejně jako Gawd, a určitě už o mně přemýšlel jako o jejím špionovi. Opravdu by věřil tomu, že jsem mu věrná, pokud vezme v potaz, jak rychle jsem byla ochotna zradit Gawd?
„To beru!“ Smrťák se usmál od ucha k uchu a zaklapal kopyty. „Ale s jednou podmínkou.“
O ou.
„Chci od tý tvý Velvet slyšet alespoň dvě písničky, než začneš střílet. A aspoň jednu od Sweetie Belle.“
„Ehm… chceš nějakou konkrétní?“
Usmál se. „Krucinál, mám rád všechny.“ Znovu se pohodlně usadil. „Překvap mě.“
Vyšla jsem ven z kanceláře a porozhlédla jsem se kolem. Vzpomněla jsem si, že Smrťák odešel se svou ochrankou jinudy, když jsem kradla tu knihu. Nepřekvapilo mě, že ta cesta vedla ke schodům na balkon výše. Podívala jsem se nahoru. Zatemnělé místo, skryté ve stínu. Perfektní pozice pro odstřelovače.
Na cestě dolů jsem si všimla matné zelené záře, kterou jsem před tím nezachytila. Jeden z terminálů na stole ve Smrťákově kanceláři byl zapnutý. Byla jsem si jistá, že předtím nebyl. Asi se zapnul, jak jsem vyměňovala baterie a pojistky. Vytáhla jsem svůj nástroj pro přístup a odemkla ho.
Žádné menu, žádné záznamy, jen jedna jednoduchá funkce. Terminál otevíral vstup do úkrytu v dolech.
***
„Prostřelím Smrťákovi hlavu a tobě stůl,“ řekla jsem Gawd. „Pak si na sebe vezmu Stealth Buck a uteču, než mě někdo uvidí. Můžeš to hodit na otrokáře, kteří mají zítra zaútočit.“ Gawd tu myšlenku hodnotila velmi skepticky. „Jistě, pár poníků může mít své podezření, ale rozhodně nebudou chtít nějak zakročit. Obzvlášť pokud nad nimi převezmeš vedení a zatočíš s těmi otrokáři.“
Gawd potřásla hlavou. „Teda, musím se přiznat, že seš teda pěknej pletichář.“ Cítila jsem nával pýchy a hned mě napadlo, jestli bych na něco takového opravdu měla být hrdá.
O chvíli později jsem vše oznámila Calamitymu a Velvet Remedy. Velvet chodila nervózně dokola. „Představení? A jen pár hodin na přípravu?“
„A proč to vlastně všecko děláme?“ Calamity byl zmatený. „Na čí straně vlastně sme?“
„Pořád na té samé. Základ se nemění. Jenom chci dostat ty dva do stejné místnosti.“
Velvet Remedy otevřela jednu svou brašnu a vytáhla notýsek. „Jaké písničky mám zpívat? Většina mé hudby není pro nájezdníky moc vhodná. Nemohu se zbavit dojmu, že písničky o míru, lásce, ušlechtilosti a svobodě nejsou zcela jejich šálek kávy.“
Calamity zařehtal: „No, většina z nich sou uprchlý votroci…“
Velvet Remedy vybírala seznam písniček. „Dobře, tuhle ne. Tahle… ta by šla. Ou, tahle by mohla být zábavná. Akorát byla původně zamýšlena jako duet. (Četla jsem ve starém časopise o tom, jak jednou v Hoofbeats vystupovala Pinkie Pie a Vinyl Scratch.) Mohla bych ji přepsat pro jednoho interpreta, ale potřebovala bych hudební doprovod. Možná přidám pár svých úprav… A co takhle…?“
Zamrkala jsem a vzpomněla si: „Totiž, Smrťák chce, aby se odzpívaly alespoň dvě písničky, než začnu střílet. Chce, aby alespoň jedna byla od Sweetie Belle.“
Velvet zamumlala: „A to jsi mi chtěla říct kdy?“
„Eh… no, teď?“
Zaržála. „Skvělé. Dvě písničky, jedna od mé pra pra pra a tak dále babičky. Aspoň jich většinu znám od srdce. Ale ta další…“
Nemohla jsem si pomoct, obrátila jsem oči v sloup. Milovala jsem Velvet Remedyinu hudbu a po každé písničce jsem do ní byla víc a víc zamilovaná, ale teď hledáme akorát vějičku. Nemuselo to být do puntíku perfektní.
„Fakt si myslíš, že se ti podaří, aby na tebe všicky házeli mrkec?“ zeptal se Calamity.
Velvet Remedy se naoko zatvářila dotčeně. „Ovšem, zlato. Všechny oči v místnosti budou patřit jenom mně.“ Věřila jsem jí to. Věřila jsem, že by ji sledovaly všechny oči, i kdyby v obecenstvu byla Ditzy Doo. Velvet se zničehonic zajíkla. „Všechny oči! Musím se vykoupat! Ale ne, co si vezmu na sebe?!“
„S tím mohu pomoci.“
Velvet naklonila hlavu. „Ne, děkuji. Dokážu se dobře umýt sama, drahá.“
Zakoktala jsem se a na místě jsem zčervenala. Tak jsem to nemyslela, ale teď, když to řekla, jsem to nemohla dostat z hlavy. Srdce mi skákalo v hrudi jako pominuté.
Calamity zaržál a otočil se. „Nechám vás tu o samotě, ať můžete dělat…“ zamával mezi námi kopytem, „…cokoliv to má bejt.“ Rychle odešel a mumlal si pod čenich něco o tom, že pomůže Gawdiným poníkům s opravou jejich magického plasma kanónu, než se objeví Red Eyeovy jednotky. Nevěnovala jsem mu pozornost. Soustředila jsem se jen na Velvet Remedy a cítila jsem, jak mi hoří obličej.
„Já…“ Dupla jsem. „Já jsem chtěla říct, že mám pro tebe skvělé šaty, které bys mohla ten večer mít!“ Otevřela jsem magií brašnu a vytáhla ty nejkrásnější šaty v celé pustině, můj nález z Carousel Boutique.
*** *** ***
„Jak tohle napravím? Kolikrát se o to musím pokusit?
Prosím, tentokrát, ať to vyjde…
Ať to vy-y-jde!“
Velvet Remedy vypadala nádherně. Šaty jí sedly na míru, byla ještě krásnější než kdykoliv předtím. Její roh zářil a pódium bylo osvětlené krásnými barvami, které seděly k jejímu hlasu a náladě písničky.
„Stoupla jsem a vykopla do vzduchu kopýtko své,
jako polibek naděje, který přemůže zoufalství mé!…“
Jako své první číslo si vybrala tu skvělou srdceryvnou písničku z rádia. Něco, co bude známé všem. A ona to vyzdvihla na novou úroveň, byla prostě… velkolepá.
Skrčila jsem se na balkóně a zakryla se těmi odpornými matracemi. StaKoZaS byl připraven. Odstřelovačka naládovaná a přitisknutá k rameni. Vlastně jsem se dost nenáviděla za to, že jsem se chystala její vystoupení násilně přerušit.
Smrťák nebyl hloupý. Když jsem vstoupila na balkón, našla jsem tam poznámku pro mě: Jedna rána na cíl, jedna na stůl. Pokud střelíš jinam, celé pódium vybuchne.
Ať ho Celestia upálí! I kdybych nějak dokázala upozornit Calamityho, odstraňování výbušnin mu nešlo o nic líp než mně. (Z drobné zášti jsem Smrťákovi ukradla kopii O užití drahokamů).
Po písničce začali skoro všichni plakat. Obecenstvo složené z nájezdníků bylo naprosto omráčené. Dokonce i Gawdin zobák se trochu otevřel. Několik vteřin bylo ticho, celé pódium potemnělo, až zůstal svítit jen Velvetin roh. A pak se spustila ohromná vlna potlesku, který se rozezněl celou jídelnou, až se z toho začaly třást balkóny, a dokonce i střecha.
Nachytala jsem Smrťáka, jak se rychle podíval na balkón. Jen trochu, okem. A Gawd ho nachytala taky. Pomalu začala pít z plechového hrnku a neustále se na něj dívala.
Z pódia začala hrát nová muzika, orchestr z jediného rohu.
Velvet Remedy začala klepat kopytem na pódiu, aby udala rytmus. Za chvíli ho následovali všichni v hale.
„Už dost s touhle línou hudbou, kdo chce pořádnou párty!?“ zakřičela a dostala ráznou a hlasitou odpověď od celého davu.
Nastražila jsem uši a rozšířily se mi zorničky. Na chvíli jsem úplně zapomněla na všechno, dokonce i na odstřelovačku. Jediné, na čem záleželo, byl fakt, že tuhle písničku neznám. Tohle jsem ještě nikdy neslyšela!
„Pospíchej a neloudej se, dnešní noc to vře, nechtěj abych čekala!
Kapela už válí, dav řve jako malý, konečně se moje duše dočkala!
Pokud se neusmíváš, málo se snažíš!
Začni bouři! Nebuď zticha!
Kopýtko na zemi a teď ještě jednou, potřebuju svůj rock´n´roll!“
U Celestiiny krásy! Tímhle tempem sama odpálí všechny výbušniny pod pódiem!
Připravila jsem si odstřelovačku a náhle už jsem nechtěla nechat Velvet, ať dokončí svou písničku. Teď už na sebe poutala pozornost naprosto všech přítomných poníků (a grifů). U Luny, kdybych teď začala střílet, nejspíš by si toho nikdo nevšiml, dokud bych nepozabíjela půlku místnosti! Tedy, pokud by pódium neskončilo v plamenech.
„…Přestaň se flákat a začni pořádně skákat!
Nechápeš snad že tohle je pořádná PÁRTY?“
Aktivovala jsem na PipBucku zaměřovací kouzlo a vybrala jsem tři cíle.
PRÁSK!! PRÁSK!!
První střela prorazila hrnek, pocákala Gawd jejím pitím a narazila do stolu. Než mohl kdokoliv nějak zareagovat, druhá střela urazila Smrťákovi půlku hlavy a výbuch krve pocákal několik poníků před ním. Třetí cíl byla Velvet Remedy, která byla obalená září mého rohu, jak jsem ji skrz těžkou oponu smetla z pódia.
Smrťák měl pravdu, celé pódium vyletělo do povětří sotva o pár okamžiků později. První řada poníků u pódia spadla. Viděla jsem, jak se Gawd zakymácela, když ji zasáhl dřevěný úlomek.
Aktivovala jsem Stealth Buck a potichu utekla pryč po schodech. Slyšela jsem, jak někdo nahoře zakřičel: „To ti otrokáři! Útočí dřív!“
Má pravdu, pomyslela jsem si, když jsem utíkala po schodech. Sotva v půlce jsem uslyšela jinou explozi někde venku, takže ten panikařící poník nebyl zase tak daleko od reality.
Rozeběhla jsem se k terminálu, ohromená tou shodou okolností. Ale ne, jakmile jsem doběhla ke stolu s jednoúčelovým počítačem, došlo mi, že to nebyla vůbec žádná náhoda. Red Eyovi otrokáři nikdy neplánovali Smrťákovi věřit. Tak jako je on chtěl zradit, oni zase od začátku plánovali zaútočit dřív. A teď tu byli úplně všichni. Podle plánu tu byla i Gawd, stejně jako všichni jí věrní. Všechny jsme shromáždili na jednom místě a nechali okolí i strážní věže nechráněné. Jasně že zaútočí teď.
*** *** ***
Stealth Buck přestal účinkovat ve chvíli, kdy jsem doběhla za oponu. Našla jsem Velvet Remedy, jak se snaží dostat z hromady koster. Na jejích skvělých šatech visely kousky kostí.
Zalapala jsem po dechu, omluvila se jí a vysvětlila, co se stalo. Velvet zamávala kopytem. „Ale to je v pořádku. Mnohem raději budu ležet na hromadě koster, než abych se k nim přidala. Díky, Littlepip!“ řekla s úsměvem, po kterém mi srdce roztálo.
Poté ještě dodala: „Na druhou stranu, nemohla jsi mě to aspoň nechat dozpívat?“
„Bála jsem se, že ty výbušniny sama spustíš,“ zašeptala jsem. Podívala jsem se za oponu. Na krajích se objevilo mihotavé světlo, které naznačovalo, že přední strana opony začala hořet. Látka byla natolik tlustá, že se plamen ještě neprohlodal skrz. Podívala jsem se nahoru, černý kouř se začal pomalu hromadit u stropu. Z druhé strany opony se ozývala střelba a magické energetické paprsky. Začala jsem hledat Calamityho.
Zrzavý pegas přiklopýtal o několik chvil později, jeho černý kovbojský klobouk mu málem spadl z hlavy. Ze zubů mu visel řetěz s malým klíčem.
Velvet Remedy protočila oči a zasmála se. „Ty ses opravdu zastavil pro klíč?“
Calamity otočil hlavu a zavěsil řetěz na jednu z pušek, kterou měl na sedle. „Si piš!“ prohlásil a usmál se na Velvet. „Podle toho, kdo venku vyhraje, sem připravenej se tam proplížit a nabrat trochu kořisti.“
Velvet pozvedla nos a dokonce i já jsem zakoulela očima. Pak jsem přiběhla k bráně. „Jdeme…“
Calamity mi skousl ocas a zastavil mě. „Čekaj, trdlo.“ Pokývl k bráně a nechal mě se podívat.
Na druhé straně mezi námi a nyní otevřenými kovovými dveřmi byly čtyři věžičky, které na mě právě mířily.
Zasténala jsem. Obnovení energie oživilo i ty věžičky. Proč mě to jen kruci nenapadlo. Mohla jsem je předem vypnout, ještě když to bylo bezpečné.
„Rozstřílíme všechny čtyři najednou?“ zeptal se Calamity.
„Ne… počkej… nech mě přemýšlet.“
„Proč chceš pořád ještě jít dolů?“ zeptala se Velvet, která už předpokládala, že jsme zbytek plánu zahodili.
Lákalo mě s ní souhlasit. Víc než kdy jindy. „No, doufala jsem, že tam dole je cesta ven.“
Podívala jsem se na svůj PipBuck. „Dobře, máme štěstí. Mám ještě jeden Stealth Buck. Můžu ho použít, abych se dostala k věžím a přeprogramovala je, tak jako předtím na pegasím konvoji. Tím pádem nás pustí dovnitř a každého, kdo by měl ten blbý nápad nás sledovat, odprásknou.“
Měli jsme plán. Vyndala jsem vybitý Stealth Buck z PipBucku a zacvakla do něj můj poslední. Pak jsem se pustila do práce.
*** *** ***
Vešli jsme do starých jeskyní, předělaných na skladiště, které bylo plné krabic s názvem Skladiště Shattered Hoofského Přecvičovacího Tábora. Několik z nich bylo označených jako Celestiina úroveň priorit a s iniciály buď MMV nebo MVT.
„No,“ zašeptala jsem ostatním. „Vím, že MMV znamená Ministerstvo Magie, ale o tom posledním jsem ještě neslyšela.“
Calamity se zastavil a zmateně se zeptal: „Jak se…?“
„Ministerstvo Magických Věd,“ vysvětlila Velvet klidně, než si Calamity zavařil mozek.
Najednou nás zastavil hluboký hlas, který otřásl celou chodbou.
„Takže! To vy jste ti malí poníčci, kteří přišli do mého města a udělali takový nepořádek. Zabili jste mi poručíka a teď jste si přišli pro mě.“
„Pan Topaz?“ zeptal se Calamity a ušetřil mi tak práci. Pan Topaz buď používal opravdu velmi dobře ukrytý systém reproduktorů, nebo si magicky upravil svůj hlas. Předpokládala jsem tu druhou možnost, což by znamenalo, že to byl jednorožec. Nebo… zasáhla mě daleko horší myšlenka… jedna z těch pseudobohyň, jako byla ta ve staré Appleloose.
A tady jsem neměla žádný vagón.
Rychle jsem si vzala magickou munici a pomodlila se nejprve k Celestii a pak k Luně. Pokud je Pan Topaz jedním z těch monster, budu potřebovat, aby při mně stály obě.
Calamity rychle vyměnil munici na svém sedlu. Velvet Remedy, z nějakého důvodu, vypadala pořád stejně netečně. Její roh zazářil a když otevřela pusu, zazněl hlas, který otřásl každým kamenem, každým trámem, vším, co bylo v dolech:
„NEJSEM. OHROMENÁ.“
Zazněla ozvěna. Velvet Remedy chvíli počkala a poté zazněla jen trochu méně děsivě než on: „Proč nejsi zdvořilý? Přestaň hrát hry, ukaž se a pozdrav nás.“
Vytáhla jsem Malého Macintoshe a připravila se na něco, co už podle mě na sto procent byla jedna z těch pseudobohyní.
Když zpoza rohu vylezl oranžový drak, který si oblízl zuby, uvědomila jsem si, že jsem se ošklivě spletla.
*** *** ***
„No,“ Calamity zakřičel, když letěl jeskyní. Díky křídlům byl rychlejší než my s Velvet. „Aspoň to není jeden z těch dospělých draků!“
Zrychlila jsem, abych udržela krok s Velvet. Calamity měl pravdu, jedna z mála dobrých věcí pro nás byla, že Pan Topaz je jen o trochu menší než lokomotiva, pokud nepočítáme jeho ocas pokrytý ostny. Mohl by mě spolknout na jeden zátah. Calamityho možná na dva, i když nevím, jak přesně by mu to pomohlo.
Utrhla jsem magií další podpůrný trám, abychom mu alespoň trochu zatarasili cestu. Slyšela jsem, jak se propadl strop. Nemohla jsem ho zastavit, jen jsem se ho snažila zdržet. A být co nejdál od těch jeho zubů!
„Mohli jsme zkusit diplomacii,“ křičela Velvet a běžela o život. „Kdyby na něj Calamity nezačal střílet!“
Začal mi docházet dech a plíce mě pomalu začaly pálit. Slyšela jsem, jak se Pan Topaz prorval naším nejnovějším sesuvem. „Doleva!“ zasípala jsem. Nemohla jsem se zastavit a zkontrolovat mapu, ale UDS kompas mi říkal, že běháme v kruzích.
„Aspoň víme, že ta nová munice funguje!“ zakřičel Calamity, zastavil se na místě, vystřelil dvě rány na draka a pak rychle zatočil doleva a zmizel za rohem. My jsme běžely hned za ním. Chodba, kterou jsme právě proběhli, se proměnila v peklo a dračí řev otřásl zdmi.
Munice opravdu fungovala. Střely dokázaly prorazit drakovy šupiny, ale byl tak velký, že ho to akorát rozčílilo.
Minuli jsme velké kovové dveře. Velvet se bez zpomalení zasmála a zakřičela: „Tak, tady máš dveře do toho svého bunkru! Chce se někdo zastavit a otevřít je?“
Kurevsky chytrá rétorická otázka.
Calamity se zastavil na další křižovatce a v kontrolované panice zakřičel: „Littlepip, kudy?“
„Tentokrát by to mělo být napravo!“ Teda alespoň v to doufám. Pokud ne a já nás pošlu do slepé uličky…
Calamity zmizel doprava.
Luna a Celestia byly s námi. Vybrala jsem správně, neboť cesta vedla zpět do prvního tunelu. Calamity to také poznal, takže zaletěl zpět do Shattered Hoofu, kde právě zuřila obrovská bitva.
Velvet Remedy byla hned za ním. Ale jakmile jsem doběhla ke dveřím já, pan Topaz mě konečně dohnal. Otevřel tlamu a vycenil zuby. Na krk mi spadla kapka jeho slin.
Věžičky začaly střílet, hned co jsem proběhla kolem.
Drak zařval! Řev byl slyšet po celé hale a na chvíli zastavil i všechen boj, neboť se všichni podívali na vážně zraněného a neskutečně nasraného draka, který právě spálil všechny věžičky na popel. Cítila jsem, jak mi plameny olízly a začernily kůži, jedna brašna mi dokonce začala hořet.
Srdce mi bilo, jako by mělo každou chvíli vybuchnout. Boky mě pálily z vyčerpání. Zkoušela jsem zakřičet na ostatní, ale nedokázala jsem popadnout dech. Nedokážu se dostat ven, než zkolabuju.
Zahnula jsem pryč od ostatních v momentě, když se oheň začal šířit a spálil popruh, který mi držel odstřelovačku. Utíkala jsem do chodby, která byla pro draka příliš úzká. Sál za mnou se ocitl v plamenech. Pan Topaz začal pálit všechno, otrokáře i nájezdníky.
A pak byl pryč.
*** *** ***
Zhroutila jsem se u zdi umývárny, která byla o dvě chodby vedle, a lapala po dechu. Voda zaplnila umyvadlo, nasakovala do mé brašny, tekla po stranách umyvadla a chladila mou spálenou kůži. Převalovala jsem se v ní a chtěla v ní umýt každičkou část mého bolavého těla. Plakala jsem.
Snažila jsem se nemyslet na tu bolest. Soustředit se na cokoliv jiného. Nebylo to lehké.
Drak pravděpodobně zamířil zpět do dolů. Mohl si létat sálem, jak chtěl, ale ostatní chodby na něj byly příliš úzké. Asi se dole narodil nebo…
Velvet Remedy klesla hned vedle mě a těžce oddechovala. Byl zázrak, že jsme nebyly mnohem více poraněné, nedejluna mrtvé. Zkusila jsem vstát, ale teď, když jsem se zastavila, mě nohy odmítaly poslouchat.
„Kde… je ten… drak?“ oddechovala jsem a chtěla si potvrdit svou teorii. Velvet Remedy potřásla hlavou. Nevěděla.
„Kde je… Calamity?“
„Nevím… ztratila… jsem ho.“
Kruci. Calamity přece nebyl tak hloupý, aby šel dolů do toho úkrytu sám, nebo jo? Ne, jasně, že nebyl. Jen se od nás oddělil. Ale pokud všude kolem stále ještě zuřila bitva, čekat na místě setkání bylo nebezpečné. Odletěl snad zpátky na Křižovatku R-7 a čekal tam na nás, nebo se přidal do boje s…
„U Luny svaté!“
„Littlepip?“ Velvet Remedy sice byla naprosto vyčerpaná, ale našpicovala uši a pozorně poslouchala.
Uvědomila jsem si, že ta velká díra v plotě na dvoře musela být práce draka. A to mě navedlo k: „Ten nákladní výtah! Drak vyletí nahoru na nádvoří!“
Zasyčela jsem bolestí, když jsem se pokusila pohnout. Velvet Remedy se na mě vyplašeně podívala. „Little…pip! Počkej… nech mě…“ S vyčerpáním otevřela jednu ze žlutých krabiček, které používala jako brašny, a vytáhla náš poslední léčivý obvaz a stříkačku. „Tohle… ti… pomůže… zmírnit bolest…“ oddechovala pomalu. „Věř mi… budeš to potřebovat.“
Měla naprostou pravdu, léky proti bolesti pomohly. Ale i tak jsem křičela.
Když Velvet Remedy skončila, motala se mi hlava a měla jsem zrak rozostřený slzami. Slabě jsem zasténala, třásla se mi kolena, ale nakonec se mi podařilo postavit na nohy.
„Littlepip, nejsi ve stavu…“ Velvet nezněla přesvědčivě, spíše zarmouceně. Věděla, že tu nezůstanu. A věděla, že se musím pokusit pomoci Calamitymu.
„Máme ještě trochu Kopu?“ Kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem ji žádat o takové svinstvo.
Velvet Remedy mě ušetřila dalších nesouhlasných pochyb, vytáhla lahvičku a vyndala z ní pár žlutooranžových tabletek.
„Děkuji,“ zašeptala jsem a dala si je do pusy. Natáhla jsem se pod vodopád, který tekl z umyvadla, a spolkla je bez žvýkání.
Chvíli to trvalo. Dost dlouho na to, abych se začala bát, že to nebude mít kýžený účinek.
Najednou mnou otřásla vlna energie. Cítila jsem se silnější, rychlejší, plná energie a mnohem méně unavená. Tohle… bylo fakt dobrý. Tohle bylo neskutečně dobrý!
Vzala jsem brašnu z umyvadla a dala si ji zase na bok. Zasyčela jsem, když se brašna přitiskla na mou obvázanou kůži. „Na druhou stranu,“ zamumlala jsem, zvedla jsem ji a nechala ji létat vedle mě.
Otočila jsem se na Velvet a snažila se, abych nezněla moc autoritativně. „Velvet, mohla bys prosím najít Calamityho? Jen buď opatrná, ať tě nikdo nechytí.“
Přikývla. „Co se chystáš udělat, Littlepip?“
Kývla jsem na dveře. „Vrátím se dolů a dostanu se do toho úkrytu. Pokud budu mít štěstí, najdu tam něco, co nám pomůže se vypořádat s tím drakem.“
„Ale…“ Velvet Remedy se zamračila, „Littlepip, ty přece nemáš klíč!“
Usmála jsem se. „Kdypak jsem já naposledy potřebovala klíč, abych si otevřela dveře?“
*** *** ***
V sále to byla úplná jatka. Spálený rám pódia byl pořád ještě v plamenech a vzduch byl plný kouře. Smrad pečených poníků, některých stále ještě v ohni, se mě snažil udusit.
Pospíchala jsem, ale stejně jsem si našla čas sebrat pár méně poškozených zbraní ze země, než jsem se dostala k bráně a k usmaženým věžičkám. Za mnou se zřítil trám, který dříve držel oponu. Vydala jsem se dolů.
Zatočila jsem za roh a ocitla se tváří v tvář klisně v koženém brnění, která na mě mířila magickým energetickým kopím. Nemohla jsem posoudit, na čí stojí straně. Okamžitě proti mně zaujala bojový postoj.
„Počkej…“
Vystartovala na mě s kopím. Rychle jsem uhnula a narazila jsem do zdi jeskyně. Ucítila jsem vlnu šílené agónie, jak mě kopí škráblo přes krk. Moje maso začalo bublat a téct. „Jááááááuuu!“
Klisna udělala krok vzad a namířila magické kopí na mou hlavu. Přikrčila jsem se až na břicho, nechala kopí prolétnout vzduchem a hodila jí na obličej mé brašny. Klisna zavrávorala.
Zatímco se snažila vzpamatovat, zapnula jsem StaKoZaS a namířila na ni jednu ze svých zbraní, náhodně vybranou. Lekla jsem se, když jsem si uvědomila, že držím magickou energetickou pušku a že nemám ani ponětí, jak se z ní střílí. Klisna znova provedla výpad, já její kopí odrazila puškou. Jakmile se spolu obě zbraně setkaly, kopí propíchlo pušku a částečně ji rozpustilo.
Pustila jsem všechno, co jsem držela levitací, a s hlavou dole jsem na ni vystartovala. Opět zamávala kopím, ale už jsem byla příliš blízko. Násada sice měla dost síly na to, aby prorazila mé obrněné údržbářské oblečení, ale už ne dost na to, aby mě odhodila pryč. Můj roh propíchl klisně brnění a zabořil se hluboko do její hrudi.
Cítila jsem, jak mi kopí spadlo na hlavu, když ho pustila z tlamy. Pokusila se ode mě odtrhnout, ale já jsem se pořád tlačila dopředu, dokud jsem neucítila, že její tělo ochablo.
Udělala jsem krok zpět. Můj roh byl pokrytý krví. Klisna mi spadla k nohám a pořád slabě oddechovala.
Krev mi začala téct po čele dolů. Jedna kapka mi stekla do oka a zabarvila mé vidění do ruda.
„…Já nechci umřít…“ zasípala klisna.
Přikrčila jsem se. Zkoušela jsem se mrkáním zbavit krve v mých očích, ale místo toho mi jí tam steklo ještě víc. „Je pozdě. Mrzí mě to,“ řekla jsem upřímně. „Nemohu tě zachránit.“
Zvážila jsem, že bych jí zlomila vaz. Stejně už byla mrtvá, proč ji nechat trpět. Zvedla jsem kopyto…
…a překročila ji. Nemohla jsem to udělat. Pustina mě sice hodně změnila, ale ne dost na to, abych dokázala udělat něco takového.
Udělala jsem několik kroků, pak jsem se zastavila a otočila. Otevřela jsem brašnu a vytáhla deku. Jemně jsem ji položila přes umírající kobylku. Pak jsem posbírala všechny zbraně ze země, jen magickou pušku jsem vyměnila za to kopí.
Nic dalšího se nedělo. Za pár momentů jsem byla u úkrytu.
*** *** ***
Klapky na zámku zapadly a kovové dveře se začaly otevírat. A pak se spustil alarm.
Jasně, nepotřebovala jsem klíč, abych otevřela dveře, ale kdybych ho měla, šlo by to potichu.
Pozvedla jsem kopyta a začala tlačit na dveře. (Rozhodně bych to nedokázala, kdybych nebyla pod vlivem Kopu.) Vstoupila jsem do tmy uvnitř a po chvilce soustředění jsem osvětlila místnost svým rohem.
Očekávala jsem spoustu věcí, ale rozhodně ne něco takového.
Pokoj byl plný Koulí paměti. Každá koule měla své datum a „číslo hosta“. Musely jich tu být stovky.
Poklesly mi uši i ocas. Nebylo tu nic, co by pomohlo proti…
„Ale, ale. Ty jsi ale odhodlaná.“
Otočila jsem se. Pan Topaz byl skrčený u dveří úkrytu a strčil dovnitř hlavu. Byl příliš široký u ramen, aby se vešel, ale odřízl mi mou jedinou ústupovou cestu. Mohl zapálit celý úkryt na jediný nádech.
„Zrovna jsem byl na cestě nahoru, abych si pochutnal na pár tvých přátelích, obzvlášť na tom velmi chutně vypadajícím pegasovi, když jsi zazvonila na večeři.“
Podařilo se mi dostat z dosahu jeho zubů, ale zadkem jsem narazila do zadní police, takže všechny Koule paměti popadaly na zem. Dívala jsem se okolo, ale nikde nebyla možnost se skrýt nebo prchnout.
„Chtěla ses nechat sníst jako první. Oceňuji tvoji vytrvalost,“ žertoval drak zlomyslně.
„P-první?“ Pan Topaz byl sadistický, ale aspoň hovorný. Pokud ho nechám mluvit, možná najdu nějaký způsob, jak se z toho dostat. Zkusila jsem ze svého mozku vymáčknout nějaký telekinetický trik, který by mi zachránil kůži.
„Drahokamy jsou dezert, ovšem. Ale vy poníci, vy jste hlavní chod.“ Drak se zamračil, až se mi chtělo křičet. „Ale najednou se tu objevíš ty a všechno pokazíš. Stálo mě tolik času a úsilí, abych zajistil úrodu dostatečně velkou pro poslední jídlo před spaním, ale teď jsou všichni mrtví!“
Jeho pohled byl plný zloby. „Chutnáte mnohem lépe, když jste naživu.“
Tiskla jsem se k zadní polici a shazovala další koule, které padaly na zem a mířily do všech možných směrů.
Dračí pohled se upřel na jednu z rotujících koulí. „Co jsi vlastně čekala, že tu najdeš? Hromady drahokamů? Protože jsi čekala, že si sem zavolám toho imbecila Smrťáka pokaždé, když mám trochu hlad? Dívala ses vůbec do těch krabic?“
„N-ne.“
Zasmál se, jeho dech plný veselí ohříval celou místnost, až jsem z toho málem omdlela. Ztratila jsem veškeré soustředění. Zbraně, batoh, brašny, všechno spadlo na zem. Jemu to všechno připadalo zábavné.
„Nebo jsi chtěla najít nějaké zbraně? Doufala jsi, že tu mám schovanou nějakou protidračí magickou brokovnici? Protože žádný drak nemá takové sebevražedné tendence, aby měl něco takového u sebe doma.“
„N-n-ne,“ řekla jsem znovu, ačkoliv tentokrát se moc nepletl.
Drak vzal jednu z koulí do pařátů a podal mi ji. „Do toho, zkus ji. Kvůli ní jsi vlastně umřela.“
Já umřu.
Natáhla jsem kopyto k jedné kouli, ale pak jsem ho zase položila zpět. Potila jsem se. Horko v místnosti mi vysávalo sílu. Brzy už nebudu moci ani stát. A přitom mě nenapadlo nic lepšího, než ho pořád nechat mluvit.
„C-co to je?“
„Přiznání.“ Drak se krutě usmál. „Zdá se, že stará Ministryně Morálky nevěřila normálním způsobům vyslýchání. Asi nějaké potíže v dětství nebo tak něco. Místo toho raději trénovala jednorožce, jako jsi ty, aby vybírali vzpomínky od ostatních poníků a vkládali je na veřejné nahrávky. Nechtěla sem přece poslat někoho nevinného.“
„Co… ale… to je…“
„Ovšem, ne každý poník ten proces přežil bez újmy. Myslím tím duševně. Ale jak to vy poníci říkáte? Bez nakrájených jablek koláč neupečeš?“ Znovu se zasmál. Tentokrát už jsem ztratila vědomí. Teda na chvíli, aspoň myslím. Ale vzbudila jsem se na podlaze a nepamatovala si, že bych padala.
„To je… hrozné.“
Drak se přestal smát. „Vidíš, poníčku? To všechno děláte ostatním tam nahoře. Podívej, co jsi způsobila ostatním. A ty si pořád myslíš, že váš žalostný zlý druh je víc než jenom dračí žrádlo?“
Zkusila jsem vstát, ale nešlo to. Moje popáleniny v tom horku bolely jako několik rozžhavených pohrabáčů. Cítila jsem se, jako kdybych znovu hořela, ale tentokrát to bylo horší. Plakala jsem.
Ten drak mě sežere. Neexistovala jiná možnost, žádný trik, žádná cesta ven. Umřu tady. Sama v malé kovové místnosti pod vězením.
Přesto jsem se snažila odpovědět. „N-ne všichni… z nás… jsou zlí. Někteří… jsou dobří.“
Drak zafrkal a přidal do pokoje ještě trochu kouře. „Ano, tomu rozumím.“ Zíral na mě a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že kouká na můj roh. To horko speklo krev.
Posměšně dodal: „No, asi máš pravdu. Někteří jste dobří… s kečupem. Aspoň potom krásně kloužete krkem!“ Otřásla jsem se a bála se, že se znovu zasměje. Vzduch byl už tak skoro příliš horký na to, aby se dal dýchat. Ačkoliv, osobně mám raději hořčici…“
Šachta venku vybuchla zeleným ohněm, výbuch strhl draka ke straně s takovou silou, že mu vyhodil hlavu z místnosti a shodil na zem venku.
„JuPÍÍÍ!“
Požehnaný studený vzduch se nahrnul do místnosti a vyčistil mi hlavu. To byl Calamityho hlas!
„Jak ti chutnaj tadle jabka!“ Calamity se mi konečně dostal do zorného pole. Měl s sebou magický plasmový kanón z Křižovatky R-7.
„Hey, Lil´pip! Krucipísek, sem rád, že jsi v pohodě! Promiň, že to trvalo tak dlouho. Tenhle kanón je moc těžkej, když není správně utaženej!“ Ohromná trojhlavňová zbraň, větší než on sám, byla přivázaná k jeho břichu. Na jeho bojovém sedle byl ještě přivázán energetický kondenzátor.
Začala jsem se napůl hystericky smát. „V-vypadáš směšně!“
„Fakt, jo…“ Calamityho nadšený hlas se najednou změnil. „No to si ze mě děláš srandu!“
„Co?“
„Vstává! Utíkej!“
O běhání jsem si mohla nechat jenom zdát. Třetina mého těla byla skoro upálená. Zapotácela jsem se a snažila se soustředit. Mé brašny se začaly zvedat.
Calamity znovu vystřelil. Vzduchem prolétl výboj plasmy a zpětný ráz pegasem trhl několik stop dozadu. Drak zařval bolestí a vztekem.
Svatá Luno, co všechno musím udělat, abych zabila něco takového?!
Telekineticky jsem zvedla všechen můj zbylý majetek a vyběhla ven ze dveří. Calamity skousl jedno z lan, které drželo kanón. „Najednou vás oba neudržim.“
Ohlédla jsem se. Drak byl velmi vážně poraněn, možná smrtelně. Jedno z jeho křídel bylo zvlněné a zdeformované. Několik šupin na jeho boku se mu přitavilo k žebrům. Z jedné jeho nohy zbýval jen pahýl. A přesto vstal a zíral na nás vražedným pohledem. Otevřel tlamu, aby vypustil oheň.
Oheň byl jen zlomek toho, o dokázal dřív. Zasáhla nás vlna velmi horkého vzduchu, ale plameny na nás nedosáhly.
Calamity mě popadl a vynesl do vzduchu. Proletěli jsme přes výtah nahoru do zamlženého nebe. Cestou jsme minuli Gawd, která právě bojovala se dvěma grify z otrokářského tábora. Viděla jsem, jak vzala svou magickou energetickou brokovnici a vyprázdnila její zásobník do hrudi jednoho z jejích oponentů. Pod námi vládl totální chaos. Bojující poníci, exploze a výboje z magických zbraní. Jako tanec smrti uprostřed tmavé noci.
Drak nás jakýmsi zázrakem následoval.
I přes zraněné křídlo byl rychlejší než my. Proletěl skrz díru v ostnatém plotě a už si pro nás šel. Calamity by mohl více manévrovat, kdyby měl plně vyléčené křídlo a kdyby netáhl žádnou extra váhu. Ale teď jsme byli asi jako dvouponíková létající cihla.
Jak se drak blížil, otevřel svou širokou tlamu. Mrkla jsem se dozadu a viděla řady hrozně ostrých zubů a tmavý nenasytný jícen.
Dostala jsem nápad. „Leť přímo.“
Calamity namáhavě zamával křídly, aby zrychlil. „Doufám, že víš, co děláš…“
Otevřela jsem batoh a vyndala moje zbývající granáty. Úplně všechny. Usmála jsem se nad faktem, že opravdu vypadaly jako kovová jablka.
„Jak ti chutnaj…“ zašeptala jsem, když jsem je všechny naházela do jeho tlamy.
Jakmile zmizela, napadlo mě, že jsem možná udělala hroznou chybu. Draci chrlí oheň a jedí drahokamy. Proč jsem si myslela, že by pár granátů mohlo způsobit něco víc než pálení žáhy?
O chvíli později jsem se přesvědčila, že mé pochyby byly správné. Granáty nezpůsobily žádnou škodu jeho zdravé části… ale viděla jsem výbuchy na jeho zraněné straně, na té poničené zásahem magické plazmy.
Pan Topaz, s dírou na boku větší než tři dospělí poníci, byl zcela určitě mrtvý, ještě než dopadl na zem a ohodil svými vnitřnostmi a krví vše na třicet yardů daleko.
Calamity se otočil a zamířil na Křižovatku. V Shattered Hoofu se sice pořád bojovalo, ale oba dva jsme pro dnešek měli už víc než dost vzrušení.
„Ale krucipísek,“ řekl Calamity unaveně. „Zapomněl sem na Velvet Remedy.“ Než jsem stihla zpanikařit, informoval mě. „Schovala se v Návštěvnickym Centru. Řek sem jí, že budu brzo zpátky.“
Něžně mě posadil na zem, a pak zase zmizel do tmavé noci. Vypadal velmi unaveně. Sedla jsem si tam a čekala, než se vrátí. A někdy během toho čekání jsem usnula.
Poznámka: Level Up.
Nová schopnost: Sniper Poník – Šance, že ve StaKoZaSu strefíš nepřítele do hlavy, se zvýšila o 25%.