Sebelítost nezná bratra. Není těžké se sebelitovat, když je kolem vás spousta silnějších, lépe vybavených, zkušenějších veteránů. Přesto právě vyzrání nad sebelítostí je první a nejtěžší krok jak se jím stát.
Kapitola 5: V bažinách je jasno
Den po pitce odpoledne, kdy jsem měl jasnější hlavu, jsem se zeptal Marka, co Barman myslel tou Jasnou oblohou a kde tam najdu toho Novikova. Mark se mnou o tom prvně nechtěl mluvit, ale když jsem mu dal chvíli a taky, když jsem se za žádnou cenu nenechal odbýt, začal:
„Jasná obloha je taková tajná frakce, objevuje se jen občas, když jde o něco důležitého. A taky se proslýchá, že se jí teď nedaří úplně nejlíp. Asi jako každému druhému poslední dobou.“
Když Mark dostal prostor, dokázal vymyslet skvělý důmyslný nápad. A přesně tak mu to šrotovalo i nyní.
„Technicky vzato to není úplně od věci. Vesta Jasné oblohy je to nejlepší na trhu a jen tak ji neseženeš. Problém je, že naše peníze na ni ani zdaleka nestačí, a co je nejdůležitější, mohlo by to na nás přitáhnout nepříjemnou pozornost. Mohli by tě zastřelit i jen kvůli tomu, že ji nosíš.“
„Asi jako tvoje upravená SEVA?“ podotkl sarkasticky, ale se smíchem Féďa. „To mi vlastně vysvětli,“ pokračoval. „SEVA si zakládá na tom, že má uzavřenou cirkulaci vzduchu. Ale ty ji nosíš bez helmy a ten systém jsi sám skoro vykastroval. Jo, vylepšil sis ji, je to prostě unikát, ale měl bys mnohem méně práce s jinou vestou a ta by šla upravit stejně.“
Bylo vidět, že Mark odpovídat nechce, ale po chvíli mlčenlivých pohledů na to přistoupil.
„Kdysi jsem ji nosil s helmou. Bylo mi v tom obleku dobře, připadal jsem si v něm v bezpečí. Tehdy jsem chodil s jinou skupinou. Ne jako vůdce, ale jako nováček.“
Pokusil jsem si Marka jako nováčka představit, ale vůbec se mi to nedařilo. Mezitím pokračoval ve vyprávění, tak jsem té myšlence přestal věnovat pozornost.
„Tehdy se skoro nikam ještě nechodilo. Bar neexistoval, Rostok byl uzavřený. Temné údolí, Agroprom, Smeťák, to byla místa, kam se teprve všichni probíjeli. Nicméně, to o tom Rostoku nebyla úplně pravda. Bylo pár lidí, kteří se chtěli dostat dál. Dostali jsme zakázku prozkoumat to tu a najít bezpečné místo, dál od hranic. Nebyli jsme tu první. Pár chlapů se vrátilo. Říkali, že tu sice není moc artefaktů, ale zase ani anomálií. Chtělo to se sem jen dostat, zabydlet a pořádně opevnit. Tehdy ještě ani neexistovala Povinnost, která by to tu držela zkrátka a nepouštěla sem mutanty. Tak jsme se sem s naší skupinou vydali. Měl jsem tam v té skupině dobrého parťáka. Maximov si říkal. A zkráceně, udělal jsem velkou chybu. Vydal jsem se do temné uličky pro svítící artefakt, objevil se mutant, ustřelil jsem mu hlavu, ale pocákal mi krví celou helmu a já nic neviděl. Než jsem to ze sebe setřel, objevil se druhý. Maximov se mi vrhl na pomoc, zabil mutanta, ale sám to šeredně odnes. Vrátili jsme se, ten artefakt jsem prodal, ale kamarádovi už to nepomohlo. Od té doby tu helmu nenosím. I za cenu toho, že jsem tu SEVU v podstatě zničil. Má pro mě velký význam jako připomínka pokory.“
Chvíli jsme mlčeli. Takovýhle příval informací z Markova osobního života jsem nečekal, a když jsem tak pozoroval Féďu, on taky ne. Na SEVU jsme se ho už neptali. Místo toho jsme svedli diskuzi na téma plánu, jak se dostat do bažin.
Ukázalo se, že Mark slíbil pomoc frakci Samotářů při čištění Smetiště. Povinnost má plné ruce práce jinde a banditi si toho jsou až příliš dobře vědomi. Pokud by se nám podařilo je trochu vyklepnout, dostaneme nějaké peníze a zboží jako kompenzaci za námahu. A čistá cesta do Kordonu by taky nebyla k zahození.
U Barmana jsme nakoupili munici navíc. Také jsme přibrali malé kufříky do batohů. Něco pro Sidoroviče, něco pro Valeriána. Slíbil nám, že pokud se nám podaří bandity trochu umravnit a on bude mít větší kšefty, nechá nám nějaké jídlo za zlevněnou cenu. Poslal nám to do PDAček abychom to měli zálohovaný, i když si troufnu říct, že Marka by si ošidit nedovolil. A začínal jsem trochu věřit, že ani Féďu nebo mě ne.
Druhý den ráno jsme se dali dohromady se skupinou zkušenějších stalkerů. Měli dlouhé brokovnice a starší verze kalašnikovů posbíraných všude možně, všichni ale měli stalkerské vesty nebo lepší, co se týče ochrany, byl jsem na tom nejhůř, ale aspoň jsme nikdo neměli bundy. Taky jsem při seznamování zjistil, že nosí nějaké artefakty. Už jsem byl v jiné lize. Jakmile jsme dorazili ke stanovišti Povinnosti, chvíli jsme se zdrželi na pozdrav a pokec a pak vyrazili dál.
***
Na Černém trhu bylo rušno. Hned jak jsme tam došli, dozvěděli jsme se děsivou novinu.
„Zabrali hangár. Banditi ho dobyli. Teď už je cesta do Kordonu ztracená,“ zoufal jeden s flaškou vodky v ruce.
„Přilezli v noci. Měli automatické brokovnice. Čert ví, kde je splašili, ale neměli jsme šanci. Vždyť tam každý druhý měl jen šrot, co kde kdo posbíral. Jen Kruťák měl kalacha. Několik jich postřílel. Chudáka ho zajali a teď na něm řáděj,“ vyprávěl druhý.
Mark se mezitím dlouze vybavoval s jedním stalkerem, který z celého davu vyčníval. Měl lepší vestu i lepší vybavení, než všichni ostatní, pochopitelně kromě nás. Také se nachomýtl kolem, ale hangár nějakou chvíli pozoroval a teď hledá lidi na pomoc.
Přidali jsme se k němu všichni. Představil se jako Hlídač a říkal, že chtěl pomoct nováčkům v Kordonu. Dostal teď skvělou příležitost.
Spolu s Markem vymysleli plán. K hangáru vede stará kanálová chodba, o které banditi určitě neví. Pokud by se tam dostalo pár stalkerů s tlumiči, mohli by je překvapit. Ostatní by mohli hangár vzít z obou vchodů, a pokud by se podařilo zabít včas hlídače na ochozech, mohlo by pár stalkerů přelézt i přes zdi.
Tlumiče měl akorát Mark a Hlídač. Byli to tedy oni, kdo lezli kanálama. Já čekal s Féďou u zdi mezi oběma vchody. Jakmile uslyšíme střelbu, máme se podívat a přelézt. Féďa byl silnější a moje výstroj nevážila tolik, proto jsem měl jako první lézt já.
„Jasně, bude lepší, když zastřelí mě, nezkušeného nováčka,“ ulevil jsem si po cestě sarkasticky.
„Mám ti jednu střelit? Kdy se konečně přestaneš pořád litovat?“
„Když mě pořád někdo poučuje a pořád dostávám za uši.“
„Protože ještě pořád víš kulový, ale to neznamená, že jsi postradatelný nebo na odstřel.“
Chtěl jsem o tom přemýšlet, ale nebyl čas. Dostali jsme se až ke zdi. Zatím po nás nikdo nestřílel. Banditi nejspíš hlídají jen vchody. A nebo čekají na druhé straně, až ukážu hlavu a slíznu ji mezi oči.
Trvalo to dlouho, nervozitou jsem pořád těkal pohledem z jednoho konce zdi na druhý a taky nahoru. Vzadu v dálce byla hromada odpadu a šrotu. Těchhle hromad je tu víc a všechny jsou prolezlý radioaktivitou a anomáliemi. Občas se poštěstí a vytvoří se nějaký artefakt, který pak spadne dolů do přístupnějších míst. Nebo se objeví nějaký blázen, skočí pro něj, ale už se nedokáže vrátit. Na krajích i nahoře bylo pár mrtvých. Jeden z nich pořád držel v ruce kus kovu. Nejspíš to kdysi byla zbraň a anomálie, asi gravikoncentrát nebo masomlejnek, ji zdeformovala na hadry.
Na druhé straně, kam jsem dohlédl, byly další kopce, ale těmi se také nedalo moc projít. Vedly přes průsmyky plné anomálií, i když občas se objeví nějaký stalker, který tvrdí, že zná cestu. Ta pár dní funguje, ale pak přestane a kdo se tam tudy naučí chodit, je buď uvězněný, vyhladovělý a prostřelí si hlavu, nebo to nevydrží a skočí do anomálie.
Ozvala se střelba. Chvíli jsem myslel, že se mi jen zdála, ale Féďa sebou trhl, zaklepal mi na rameno a nastavil ruce. Stoupl jsem na ně a nechal se vysadit na zeď. Má obava se nenaplnila. Nikde nikdo nebyl. Vytáhl jsem se nahoru a pomohl Féďovi, aby vylezl. V tu chvíli se ozval zvuk výstřelů. Klesl jsem, ale nestříleli po nás.
„Co blbneš, to je daleko. Dělej, ať jsem nahoře.“
Vytáhl jsem ho a pak jsme oba seskočili a přiběhli ke zdi hangáru. U obou vchodů už se bojovalo, ale banditi zalezli dovnitř a my neměli žádný dobrý úhel. Hlídky na balkóncích a věži byli dávno dole. Jeden z banditů visel přes zábradlí a druhý spadl dolů. Teď už se střílelo jak na bitevním poli. Ozvaly se i nějaké výbuchy granátů.
Číhali jsme za rohem a hledali, kudy bychom tam mohli projít. Ozvala se série výstřelů, jako kdyby někdo zapnul mixér. Série kulek propleskala nákladní vagón, který stál venku u naší strany hangáru. Několik samotářů, kterých se tam mezitím dostalo, zahájili ústup a začali utíkat přes bránu pryč.
Vzápětí hlavními dveřmi hangáru vyšel chlapík, který měl v ruce kulomet. Měl na sobě těžký exoskeleton. Doprdelepráce. Féďa ho viděl taky. Slyšel jsem ho, jak tiše zaklel. Otočil se, popostrčil mě a ukázal ke zdi.
Přiběhli jsme k ní, ale protože jsem tam byl dřív, zcela bezmyšlenkovitě a bez rozkazů jsem mu nastavil ruce, aby mohl přelézt. Skočil na mě, pak se dostal nahoru na zeď a podal mi ruku, abych mohl taky přelézt. V tom se ozvalo další zarachocení mixéru. A tentokrát bandita mířil na nás.
Série gejzírů vyletěla ze staré zdi a jedna z ran trefila Féďu, který mě pustil a přepadl dozadu. Spadl jsem na záda, pustil zbraň v ruce a překulil se. Běžel jsem doslova o život k jediné překážce, která byla kolem a která mi mohla zachránit život. K budce s toaletama v rohu areálu.
Kulometčík vypálil ještě pár ran, ale ty mi jen ošlehly záda zvířeným vzduchem. Měl jsem kurevský štěstí, že vypotřeboval zásobník a musel znovu nabít. Doběhl jsem na záchody a schoval se tam. Teprve nyní jsem si všiml, že mi teče krev z ramene. A vzápětí se dostavila i bolest. Opřel jsem se o zeď a rychle počítal možnosti a snažil se vykoumat, co by mě mohlo zachránit před nepěknou smrtí. Vejde dovnitř a celého mě rozseká, myslel jsem si. Puška zůstala u zdi, rameno bolelo a exoskeleton nožem neprobodnu.
Vyndal jsem pistoli, kterou jsem měl pořád u sebe. Rána mě skoro paralyzovala. Měl jsem štěstí, že mi postřelil levou.
Naprázdno jsem polkl, opřel se o zadní zeď a čekal, až přijde. Ozvalo se několik výbuchů, a pak další střely. Sesul jsem se po zdi a padnul na zadek. Pistoli pořád držel hlavní ke dveřím.
„Jen pojď, hajzle,“ začal jsem si šeptat. I kdyby to měla být poslední střela v mém životě, napálím mu ji mezi voči. Třeba budu mít štěstí.
Slyšel jsem kroky. Už tu bude. Má cenu se v takovém případě modlit? Už si nepamatuju skoro ani slovo z otčenáše. A to jsem v dětství chodil do kostela.
„Michaile, jsi tu?“ ozvalo se. Tohle byl Markův hlas!
„Ch-ano, ano,“ vymámil jsem ze sebe.
Dal jsem prst ze spouště, ale nedokázal jsem se přinutit složit zbraň. Teprve když jsem ho uviděl ve dveřích, tak ruka klesla.
Přišel ke mně a zvedl mě. Uvědomil jsem si, že mě ta ruka ani tolik nebolí.
„Pojď ven, Féďa ti to zaváže.“
Nemohl jsem uvěřit vlastním uším.
„Ale vždyť, vždyť ho trefili.“
„To jo, ale měl štěstí. A taky není úplně bez ochrany. Ta Duše, co si všil do obleku, mu zachránila život. Zase.“
***
Čekali jsme u hangáru. Měl jsem čerstvě zavázanou ruku a už mi v ní jen trošku škubalo, protože mi ji Féďa napustil nějakým léčivým roztokem vlastní výroby a trochu přejel artefaktem. Také se věnoval dalším stalkerům a hlavně Kruťákovi, který byl na pokraji smrti. Mark vytáhl cigaretu a začal pokuřovat. Nevzpomínám si, že bych ho někdy viděl kouřit, ale to možná bylo tím, že jsem to nesledoval. Když si všiml mého výrazu, kývl a nabídl mi taky, což jsem zdvořile odmítl. Nicméně jsem se ho na to zeptal.
„Když jsme lezli tím kanálem, připomněl jsem si, proč do takových míst lezu jen velmi nerad.“
Očekával jsem, že bude pokračovat, ale trvalo to několik desítek vteřin, a tak jsem na něj kývl.
„Byl to hnus, voda až po hruď, špatný vzduch, a celou dobu jsem čekal, zda na mě někde něco vyleze.“
„A tak si dáváš šluka na posilněnou?“
„Nechci pít, potřebuju čistou hlavu, ale musím myslet na něco jiného. Cigareta pomůže.“
Dokouřil, a pak si všiml někoho, s kým si potřeboval promluvit. Stavil se za mnou Hlídač.
„Tady je náš hrdina. Obcházím všechny, co se podíleli na útoku. Chci ti poděkovat osobně, protože bez tebe bysme to nezvládli. A hlavně za to, že jste tak skvěle odvedli pozornost toho exokokota. Díky tomu jsme ho mohli obejít a zastřelit z boku.“
„Féďa za to málem zaplatil životem.“
„Dva další chlapi za to zaplatili úplně a ne málem. Buďte rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo. Taky jsme tam mohli zařvat všichni.“
Měl Mark pravdu? Skutečně se pořád lituju?
„Máš pravdu, lepší na to nemyslet. Co bude teď?“
„No, chtěl jsem jít dál do Kordonu a pomáhat nováčkům, ale někdo to tu musí udržet, aby byl volný průchod. Z Černého trhu už sem jde několik dobrovolníků, a třeba se přidá ještě někdo. Hlavně doražte do Kordonu a řekněte, že tu budeme potřebovat pár lidí. A Sidorovič ať něco pošle.“
„Řeknu mu to.“
„Díky moc, chlape. Jsi fajn.“
Potřásli jsme si rukou. Od Černého trhu skutečně přišlo několik dobrovolníků, kteří si hned rozdělili stráž. Jednoho z nich jsem se zeptal, co si od toho slibuje. Vypadal jako starý mazaný lišák.
„Vidíš támhle po stranách ty kopce s odpadem? Jsou poseté anomáliemi. Jednou za čas se tam vytvoří nějaký artefakt, a když máme štěstí, spadne dolů, kde ho prostě jenom sebereme a prachy rozdělíme rovným dílem. Navíc za stráž dostaneme konzervu a pivko. Neříkám, že to jsou snadný prachy, ale máš víceméně klid a nemusíš se nikam honit.“
O těch hromadách jsem věděl, a o těch artefaktech taky, ale už jsem pochopil, co mi na jeho výrazu nesedělo, a proč jsem to omylem označil jako mazanost. Byl to tvrdý chlap a tu stráž přijal, protože se bál. Ne kulek, ale anomálií. Bál se, že někde blbě šlápne a že ho to roztrhá, nebo že ho někde něco sežere. Raději se bude rvát s bandity, než někde dělat průzkumy.
Na druhé straně hangáru na mě Mark zamával. Féďa už byl vedle a zrovna pil minerálku. Dali jsme si všichni něco k jídlu, pak vzali své věci a vyrazili do Kordonu. Mark měl vytipovanou jednu cestu, kde nedávno někdo prošel. Banditi vybírající výpalné patřili ke skupině z hangáru. Museli se podívat, co se děje a utekli, protože na jejich stanovišti nikdo nebyl. Prolezli jsme přes malé údolí a za několik hodin jsme bezpečně dorazili do Stalkerské základny na farmě. Nezdrželi jsme se dlouho, jen nakoupili něco k jídlu a předali Valeriánovi jeho zboží od Barmana.
Večer toho samého dne jsme došli do vesnice vedle Sidoroviče a hned po příchodu mu předali jeho zboží a informace o hangáru. Slíbil, že o tom prohodí slovo s pár lidmi a dal nám všem večeři na jeho účet za naše služby na Smetišti. Nakonec jsme zkasírovali peníze za kufříky a pak jen našli nějakou místnost v jednom z domků, kde jsme přespali.
***
Ráno se Mark zeptal Sidoroviče, jak se teď dá nejlépe dostat k Jasné obloze. Nedávno totiž prošel jeden člověk, který byl v Bažinách, a tvrdil, že zná několik cest. Za úplatu nechal u Sidoroviče přesný návod, ale zatím se ještě nikdo nenašel, kdo by to zkusil. Cesta totiž vede přes několik anomálních polí, na dvou místech jsou mutanti, a také je možné, že se opět objeví Renegáti a druhý konec uzavřou.
„Je to něco velkýho Marku. Pokud by ses tam dostal, budou ve hře obrovské peníze a jsem ochotnej dát ti velmi slušný procenta,“ říkal Sidorovič. Navíc přihodím tři artefakty odstraňující radiaci jako zálohu.“
„A cestou zpátky budeš chtít něco přinést.“
„Nejsi hlupák Marku, ovšem, že ano. Jenomže to bude možná delikátnější, než tušíš. Potřebuji, abyste přes Bažiny provedli několik lidí. Vědců.“
Mark chvíli nemohl pobrat, co slyšel, ale pak rázně zavrtěl hlavou.
„Živý balík převádět nebudu. Jestli chceš vzít nějaké drobnosti, tak možná místo najdeme, ale živé ne. Na to si musíš sehnat někoho jiného.“
Nedokázal jsem si představit odmítnout takovou odměnu. Ale stejně tak jsem si nedokázal představit jak tu akci provést. Tohle nebyla moje parketa. Já jen plnil rozkazy a učil se. Sidorovič Marka ještě chvíli zkoušel přemlouvat, ale nakonec se nedomluvili. Myšlenka na artefakty odstraňující radiaci se mi líbila, ale musel jsem si nechat zajít chuť. Prozatím mi stačil můj Ohnivák, který fungoval dobře.
Vrátili jsme se do naší noclehárny a přemýšleli co dál.
„Chtěl jsem tu koupit nějaké zásoby, ale Sidorovič by nás natáhl.“
„Musí ukázat, že má navrch. Klepnul by tě přes prsty. Co ho zkusit přemluvit na nějakou službu a zboží získat za výměnu?“ navrhl Féďa.
„Co se vrátit zpátky k Valeriánovi?“ zkusil jsem já.
„Valerián většinu stejně bere odsud. Ne, to nepřipadá v úvahu. Zkusil jsem se podívat okolo, ale není tu žádná skupina, jen samý mláďata.“
Při slovu mláďata jsem se otřásl. Ještě pár týdnů zpátky jsem k nim patřil. Zavrtěl jsem se, patřilo to k mému slibu nelitovat se tolik.
„Pořád to můžeme risknout a doplnit zásoby u Jasný Oblohy.“
„Vyloučeno, nebudu riskovat, že na tom budou se zásobami ještě hůř než my,“ zavrtěl hlavou Mark. Nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem v tom ještě něco jiného.
Nenapadlo nás nic použitelného. Dali jsme si malou procházku po okolí, ale mutanti byli zalezlý a takhle blízko hranicím se na artefakty moc nenaráží. Přesto měl Féďa neskutečnou kliku a našel v křoví jednu zapomenutou Medúzu.
Mark se zarazil uprostřed kroku. Čekali jsme nějaké potíže, ale pak se uvolnil a otočil se.
„Něco mě napadlo. Ale nevím, jestli to vyjde. Vraťte se do vesnice a počkejte na mě do zítra. Tohle chvíli zabere.“
Nečekal na souhlas. Podíval jsem se na Féďu, ale ten jen pokrčil rameny a mávl na mě. Vrátili jsme se po vlastních stopách a za Medúzu koupili něco k jídlu. Šli jsme si sednout k ohni. Jeden stalker měl kytaru a utvořil se kolem něj kruh posluchačů. Všiml jsem si vedle jednoho stalkera, co jsem ho znal od vidění ze základny samotářů, ale nehlásil se ke mně a já neznal jeho jméno, takže jsme se nakonec nebavili. Féďa se ohřál a pak se začal bavit s ostatními. Nechtělo se mi nikam chodit, jeho mluvení mě trochu uspávalo a tématu jsem nerozuměl. Bylo sotva pozdní odpoledne, ale den se tak líně vinul, že se mi nechtělo nic dělat a nejradši bych si zdřímnul.
Přišel ke mně jeden ze zkušenějších stalkerů z okolí a zaklepal mi na rameno.
„Vypadáš, že se nudíš. Nechceš tu vzít na pár hodin hlídku? Dám ti za to kilčo.“
Dřímota byla pryč. Souhlasil jsem a postavil se na kraj vesnice ke vstupu. Našel jsem si plac a opřel se. Občas popošel. Sledoval okolí.
Hlídka skončila dřív, než začala. Nenudil jsem se, bral jsem to jako práci. Koneckonců jsem za ni dostal zaplaceno. Po vystřídání jsem se ještě přišel na chvíli ohřát k ohni. Kroužek lidí kolem kytaristy se pomalu rozpadal. S Féďou jsme si pak našli místo a usnuli.
***
Ráno mě vzbudil Féďa, který šel pro snídani. Chvíli jsem přemítal, jestli mám být vzhůru a čekat než se vrátí, ale pak se mi zavřely oči. Byl to ten typ rána, kdy pro pět minut spánku zabíjíte. Nikdo si naštěstí netroufl nám chtít něco vzít. Navíc bych ho slyšel díky rozvrzané podlaze. Snad.
Féďa se vrátil s jídlem, ale něco na jeho výrazu se mi nelíbilo. Ohřál nám konzervu. Probral jsem se, vzal si vestu a zeptal se, co se děje.
„Tahle snídaně nás možná ještě vyjde draho. Sidorovič nezapomněl, jak se k němu včera Mark postavil zády a chtěl zaplatit trojnásobek běžné ceny. Když jsem to odmítl, vmanévroval mě do rohu. To jídlo jsme dostali za menší službičku. U tunelu s elektrama se usídlila smečka psů a my je máme postřílet. Ocasy ze psů si můžeme nechat a prý nám za ně udělá cenu. Nejspíš to bude sotva stačit na oběd, ale co se dá dělat. Připrav si věci. Vezmeme jen to nejnutnější a zbytek necháme tady. Jo a… radši si je vyfoť, Michaile. Opravdu se mi nechce spekulovat, ale mám pocit, že Sidorovič to Markovi jen tak nezapomene.“
Udělal jsem, co řekl. Vyskládal jsem si výbavu na podlahu, vyfotil ji, vzal si brokovnici s patronama a pistoli a první pomoc s čokoládovou tyčinkou a vodou. Zbytek jsem dal do batohu a nechal ho Sidorovičovi v bunkru. Sidorovič nevylezl, ale krabici zamkl a klíč nám nechal. V tuhle chvíli jsem si netroufl odhadnout nakolik to hraje a nakolik myslí vážně. Věřil jsem spíš Féďovi s Markem než jemu.
Vyšli jsme nahoru na asfaltku a přes starý mlýn rovnou k podchodu. U mlýna jsme se oba s Féďou zastavili. Stádo psů si právě pochutnávalo na nebohém kanci, co nedokázal utéct.
„Slyšel jsem, že se některým stalkerům nechtělo platit clo, tak radši zkoušeli štěstí tady tím průchodem,“ zašeptal Féďa.
Vzpomněl jsem si, že mi o tom clu kdysi někdo vyprávěl. Zahřálo mě u srdce, že patřím k užší skupině lidí, co ho platit nemusí.
„Co mezi ně hodit prostě granát a nechat to být?“
„Rozutečou se a co pak? Budeš je hledat? Je jich tu cca osm ne, devět, nějací další budou okolo. Zkusíme je nalákat a uvidíme. Připrav si broknu, já je trochu pokropím. Bude to hodně rychlý, tak čekej, že vystartujou rovnou na nás.“
„Už jsem pár psů zabil, vím, jak se to dělá,“ ulevil jsem si.
Féďa to vzal s nadhledem, ale myslel si svoje. „Jenomže tohle je lov celé smečky, buď radši připraven. Když to nevyjde, zařvu a poběžíme na stanoviště, dobrá? Musíme prostředkem mlýna, po stranách jsou anomálie.“
„Dobrá, rozumím.“
Cvakl jsem brokovnicí a připravil ji ke střelbě. Psi větřili v okolí, ale my byli daleko. Budu muset počkat, až na nás naběhnou a lovit zbytky. Nezapomněli jsme u toho dávat pozor na okolí. Neradi bychom, aby nás něco přepadlo, odkud bychom to nepředpokládali.
Oba dva jsme klečeli a měli pod koleny nějaké další patrony navíc. Féďa tam měl položený zásobník. Dal mi znamení. Zalícili jsme. Střelba z AKM mnou trochu trhla. Jednomu psovi se rozprskla hlava, další sebou trhl. Třetí začal výt, ale pak padl k zemi. Další jako na povel naběhli na nás.
Rozptýlili se. Féďa se snažil mířit a střílel krátkými dávkami, ale zabil jen dva další psy. Začal jsem střílet. První byla moc brzo, ale druhá byla přesná. Pes udělal kotrmelec a přestal se hýbat. Využil jsem momentu a rychle nandal další patronu do zásobníku. Teď už se blížili psi, kteří vyběhli ze vzdálenější části louky.
Féďa přebíjel. Díky připravenému zásobníku to trvalo jen chvíli, ale přesto jsem vystřelil tři patrony na blížící se psy. Smečka byla skoro celá postřílená. Nabíhal na mě zrovna poslední pes, když jsem zamířil a brokovnici zrovna došly náboje. Trochu jsem zpanikařil, ale hned jsem ze země sebral patronu a rval ji do zbraně, když Féďa zrovna odstřelil předposledního psa a při tom ještě trefil toho posledního. Už jsem měl zbraň nabitou, když mu dal ještě poslední ránu z milosti.
„To bylo těsný,“ ulevil jsem si. Zároveň jsem doufal, že tím dám Féďovi najevo, že to on mě zachránil před tím čoklem.
„Ani ne, stihnul bys to. Lepšíš se.“
To mě docela potěšilo.
„V amerických filmech vždycky počítají náboje,“ řekl jsem. „Myslíš, že bych se to měl naučit?“
„Pitomost. I když, u brokovnice by to asi smysl dávalo. Ty máš ale ještě AKSU ne? Stačí, když nebudeš kropit jak idiot a budeš trochu odhadovat.“
A doufat, že když to poseru, tak mě zachrání kolega. To mi moc na sebevědomí nepřidalo. Nechtělo se mi být pořád slabý článek skupiny. Kurva, zase se lituju. Zamrkla jsem a zaplašil myšlenky.
Féďa zkontroloval zbraň, dal do ní čerstvý zásobník a rozhlédl se po okolí.
„Co kdybys posbíral naši kořist? Budu hlídat.“
Kývl jsem. Taky jsem si doplnil patrony do brokovnice a rozhlédl se. Vypadalo to, že naše přestřelka a nářek mrtvých psů dala všemu zvířectvu v okolí najevo, že sem se chodit nevyplatí. Však si je po našem odchodu sežerou hezky v klidu.
Odřezal jsem psům ocasy a dal si je do batohu. Všiml jsem si taky tunelu s elektrama. Problikávaly v určitém cyklu jako obvykle. Zamhouřil jsem očima. Měl jsem pocit, že tam někdo prošel. Díval jsem se pozorněji. Skutečně se tam mihla nějaká postava. Ale šla z druhé strany. Každý stalker v okolí věděl, že směrem od Smetiště se tunelem nedá projít. Proč taky, vždyť most drží svobodní. Pár stovek jako příspěvek na ochranu není tolik, aby se zbytečně riskoval život touhle cestou.
„Hej!“ zakřičel jsem.
Féďa byl za okamžik u mě. Zeptal se mě, co vidím. Ukázal jsem a popsal mu to. Féďa vytáhl dalekohled a podíval se. Ani jsem si nevšiml, že ho má. Nejspíš ho moc nepoužíval, když byl kolem Mark.
„Máš všechny ocasy?“ zeptal se potichu. V jeho hlase byl strach.
„Mám,“ řekl jsem, ale znělo to skoro jako zaskučení.
„Dobře, dívej se pořád do tunelu, ale pokaždé udělejme spolu krok dozadu.“
Zakýval jsem. Společně jsme pak udělali první krok. Postava z tunelu se ani nepohla. Pak zase a zase… dokud jsme tunel neztratili z dohledu. Jakmile jsme stáli u mlýna, okamžitě jsme se oba otočili a běželi, dokud jsme se nesetkali u staré autobusové zastávky.
„Kurva, kurva, kurva…“ Féďa se opřel o zastávku a oddychoval. Ze mě pomalu strach vyprchával. Jakmile jsme byli pryč z dosahu postavy z tunelu, přestal jsem se třást.
„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se a zaklepal mu na rameno. Féďa cuknul a otočil se. V obličeji měl výraz, který jsem na něm nikdy neviděl. Vždycky býval takový bezstarostný a najednou z něj byl pacient zralý na psychiatrii. Pořád těkal očima kolem a vracel se k tunelu. Otočil jsem si ho k sobě.
„Musíme zpátky do vesnice, splnili jsme úkol.“
Nereagoval.
„Féďo! Musíme…zpátky… do vesnice. Počkáme tam na Marka.“
Začal kývat hlavou.
„Vesnice,“ vydechl.
„Vesnice. Počkáme tam na Marka.“
„Mark… jo. Vesnice. Varovat ostatní, počkat na Marka, zmizet než se vrátí.“
Kurvafix, ta věc může z tunelu vylízt? Sakra…sakra…
„Ano, varujeme ostatní. Mark přijde a bude dobře.“
Sebrali jsme se a šli rychlou chůzí k vesnici. Tísnivý pocit se vrátil. Hlídku u hlavní cesty jsme ani nepozdravili. Šli jsme rovnou za předákem. Vždycky tu nějaký takový je a hlídá mladý. Vysvětlili jsme mu, co se děje a on taky začal panikařit.
„Dobrá, odteď každý minimálně ve dvojicích. Zdvojnásobíme ohně a hlavně všude pochodně, všude.“
Až do večera jsme pomáhali kolem vesnice roznášet pochodně a shánět dřevo. Těsně před setměním dorazil Mark. Potom, co jsem mu vše vylíčil, šel okamžitě za Féďou, který seděl u ohně a hřál se. Vzal si ho stranou a o něčem spolu mluvili. Když se vrátil, vypadal Féďa o dost líp.
„Vyrazíme hned. Jestli tu je Odraz, nebudeme na nic čekat.“
Nechápal jsem to. Myslel jsem, že se zabarikádujeme ve vesnici a počkáme až ten… Odraz zmizí.
„A ten nápad?“
Nechápal.
„No, když jsi odcházel, měl jsi nápad. Myslel jsem, že přijdeš s nějakou skupinou.“
„Jo tak. Čekají kousek odsud. Dnes přespíme v jejich úkrytu. A čím dřív tam budeme tím líp. Jdu první, Féďa uprostřed, ty vzadu, Michaile.“
Měl jsem spoustu námitek, ale být vzadu? Tahle pozice je skoro stejně důležitá jako vpředu. Féďa na tom musí být hůř, než jsem myslel.
Byli jsme zase na cestě, ale tentokrát se mi šlo o dost hůř. Neustále jsem sledoval, co se děje vzadu, okolí polechtával svítilnou a doufal, že se Odraz zalekne vesnice a půjde radši někam do hajzlu a ne za námi. Překvapivě jsme už za půl hodiny našli skupinu, co na nás čekala. Čtyři postavy v lepších vestách. Všichni měli plynové masky.
„Tohle je ten zelenáč?“ zeptal se jeden Marka a ukázal na mě. Ne asi, vypadám snad jako větrem a anomáliemi ošlehanej profík? Mark kývl. Sebelitování dostalo nové palivo.
Nemohl jsem si pomoct, ale ten hlas mi zněl divně. To asi ta maska. Chlapík sáhl do kapsy a podal mi Krystal.
„Dej jí ten Ohnivák, Michaile.“
Vytáhl jsem ho z kapsy a pak jsem to konečně pochopil. Jí. Tohle byla ženská. Mého překvapení si všimli všichni. Neměl bych si taky pořídit nějakou masku?
„Poutnice, skupina, co tvoří samé ženské,“ prohlásil Féďa.