Fallout: Equestria – Kapitola 29 – Ztělesnění rychlosti

Kapitola 29: Ztělesnění rychlosti

„Kdysi dávno v magické zemi Equestrii byly dvě sestry královské krve, které vládly spolu a přinášely zemi harmonii. Ta starší užívala svou jednorožčí magii ke zvedání slunce za úsvitu. Ta mladší zvedala měsíc, když začínala noc…“

„Kurva.

Víte, co je ironie?“

Poznala jsem hlas Scootaloo. Byl chraplavý. Kašlala. Kolem foukal silný vítr a v nahrávce bylo slyšet silné klikání.

„Ironie je, že jsem se celé dětství snažila získat Znaménko, a teď žádné nemám.

Ironie je, že jsem se posledních deset let snažila uchránit Equestrii před megakouzly…“ Scootaloo přeskočil hlas a začala silně kašlat. „…a když se to nakonec stejně stalo, tak jsem u toho ani nebyla. To kvůli tý blbý nehodě, když jsem se snažila cvičit na GALLoPS. Byla jsem na Hanoverské pegasí klinice, a najednou bác. Bylo po všem.

Ironie je, že jsem donutila Sweetie Belle, aby se stala Vrchní klisnou Stájí Dvě. Bála jsem se o ni. A teď je z nás pravděpodobně jediná, co to přežila. Já…“

Záznam byl opět přerušen silným kašláním.

„…Apple Bloom měla být ve Fillydelphii. Nedá se tam ani dostat. Radiace by poníka zabila do několika minut. Zcela vážně jsem přemýšlela o tom, že bych zaklepala na dveře Stájí Dvě… ale viděla jsem ta těla. Sweetie Belle je pašák. Nikomu neotevřela. Jed musí zůstat venku, Stáj musí být ochráněna. A kdybych zaťukala, možná by mi ty dveře otevřela. To nemohu připustit.

Kurva.

Nechám tu svůj PipBuck se zprávou. Pokud Apple Bloom přežila, bude hledat tady. A jestli ne, tak možná někdo jiný. Kromě toho, už m nebaví to neustálé klikání. Nepotřebuji, aby na mě řval, že sníh kolem je radioaktivní a já dýchám jed. Vzduch kolem je zelenej…“ Další kašel. „Teda, kromě té divné růžové, co je u Canterlotu. Když lze vidět vzduch, tak je určitě špatný…“

Tentokrát ten kašel trval několik minut.

„Kurva, to je krev. To není dobrý.

Říkali nám, že ty mraky tu jsou kvůli naší ochraně. Radiace a megakouzlové znečištění zůstane dole a nedostane se do pegasích měst. Kdo mohl vědět, že mluví pravdu? Ti svině říkali, že mě označili, aby všichni věděli, že jsem byla dole. Kontaminovaná. Blbost. Taky jsem jim to řekla. Řekla jsem jim, že jsem na Rainbow Dash pyšná. Dokonce jsem se pojmenovala jako Dash-ite. Bože, to jim načechralo brka.

Ironie je, že jsem pracovala velmi tvrdě, abych našla lepší cestu. Nějakou vládu nebo společnost, která by dokázala udělat líp. Neopakovala naše chyby, které všechny zabily. A místo toho jsem zůstala s poníky, kteří se snažili najít tu nejhorší možnou. Dokonce ani já bych se neodvážila experimentovat jako to dělá tahle „Enkláva“… Stáje vydrží. Krucinál, dávám Enkláve maximálně pár měsíců.“

Scootaloo přestala mluvit, ale tentokrát bez kašle. Těžce oddechovala. O chvíli později zase pokračovala.

„Pokud tohle najdete… než budu pryč…“

Její další věta byla přerušena náhlým kašlem a následným tichem. Pak se ozvalo zavrčení.

„Pokud tohle najdete… je tam označena chatrč. Vystopovala jsem tam Rainbow Dash. Myslím, že tam bydlí… nebo aspoň nedávno bydlela. Nebyla tam, když jsem chatrč prohledávala. Vrátím se tam. Počkám než se… doufám, že se vrátí.

Měla bych jí pomoct. Tak jako pomohla ona mě. Někdo by měl…“

Scootaloo zakašlala naposled.

„Jen chci, aby Dash věděla… že ne všichni jsme…

„…že není sama.“

***                   ***                   ***

Uctivě jsem vrátila starý PipBuck zpátky do Skály Osudu, kde ležel skoro dvě století. PipBuck první z Dashiteů se vrátil k ostatním pokladům těch, co následovali po ní. Všech věcí, kromě těch Calamityho, který se vrátil pro něco z jeho bývalého života.

U jeho kopyt ležela černá segmentovaná Enkláví zbroj. Špičky zabudovaných magicko-energetických pušek zářily zlověstným světlem.

„Je fakt, že ta věc nepatřila úplně mně,“ řekl. „Patřilo to Kapitánovi Vostrostřelci Calamitymu z Velké Pegasí Enklávy. Ten už tu ale není. Když sem viděl, jak si Velvet bere zebří zbroj, tak mě napadlo, že bych si měl vzít zpátky tohlencto. To pro případ, že by to kolem bylo moc zlý.“

Calamity se na nás podíval. Jeho obličej pod rezavou srstí trochu zrudnul. „Stejně teď musíme všecko zase posbírat.“

Přikývla jsem. Vzpomněla jsem si na převráceného Sky Bandita a rozsypané věci.

„Takže, můj chlapec byl kapitán?“ Velvet zavrněla. Magií zvedla Enkláví zbroj a zamávala s ní po okolí.

Můj chlapec? Chtěla jsem se zasmát. Byla jsem si jistá, že se Calamity brzy stane Velvetiným Calamity a ne naopak, ale stejně mě dostalo, že vůbec neztrácela čas.

Na oba jsem se usmála. Tohle je fajn.

Svět kolem nás je naplněný špatnostmi. Moji přátelé potřebovali najít trochu dobra a jsem ráda, že ho našli v sobě navzájem. Vzpomněla jsem si na Homage a byla jí vděčná. Bez Homage bych to asi tak dobře nesnesla, žárlila bych až na půdu.

Calamity se zakoktal a zčervenal ještě víc.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se Velvet něžně a hlavou se mu mazlila o krk. Zbroj zatím přemístila až k nim.

„No… má čtvery Novasurge pušky… můj vlastní návrh…“

„Tohle jsem nemyslela.“

Calamity se díval stranou. „Já vim.“ Otočil se zpátky k ní. „Není moc vo čem mluvit. Udělali mě kapitánem. S povýšením přišly nový povinnosti. Vedl jsem letku průzkumníků pod mraky.“

Viděl, jak jsem překvapená, a hned vše vysvětlil. „Enkláva není hloupá. Posílaj dolů dvakrát do roka letku na průzkum. Pak řeknou civilistůn hore, že to dole ještě není bezpečný, vzduch není dýchatelnej a tak dále. Všichni jsou spokojený a žijou dál svý životy.

Až na to, že takhle to dole nevypadá. A už dlouho nevypadalo. Když sem to vše viděl, no… dělal sem vlny. Na mý třetí hlídce sem viděl, jak nájezdníci útočí na karavanu…“

Věděla jsem, co chce říct. „Tvoje filozofie?“

„Ayep. Přikázal sem svý letce, ať nájezdníky postřílí. Odmítli. Tak sem je všechny pak nechal zavřít za neposlušnost. Jenže velení mělo jiný názor. Dali mi poslední šanci, abych se dal dohromady, nebo to bude pro mě moc zlý.“

Calamity zafrkal a rozryl hlínu v zemi kopytem. „Udělali velký shromáždění, kde sem měl říct, že dole ještě není bezpečno. Tak sem jim řek od srdce, co si myslim.“

Velvet poodešla a prohlédla si Calamityho od čela ke kopytům. „To od nich bylo ale hloupé.“

„Ayep,“ řekl a zakřenil se. „Myslim, že to bylo hezkejch pár let, co Enklávu někdo nakopnul. Úplně zapomněli, že se to mohlo stát. Stál sem tam uprostřed a všem řek, jak je jich dole třeba.“ Zastavil se. „…Tedy, víte, co tim myslim. Tehdy. Pak sem jim řek, že jdu dolů a jestli chtěj, můžou letět se mnou.“

Calamity zvedl klobouk a poškrábal se na hřívě. „O půl roku pozdějc sem se dozvěděl, že sem měl údajně zabít svou vlastní letku.“

Vzpomněla jsem si, co mi Calamity řekl ve Fillydelphii. „Každej diktátor se chce všech nesouhlasnejch hlasů zbavit.“

Přiběhla jsem k němu a zkusila ho obejmout. (Což nebylo lehký, protože je o dost větší než já.)

„Dík, Lilpip.“

Něco mě napadlo. „Takže…“ zeptala jsem se ho, když jsem byla opět zpátky na všech čtyřech. „Většina pegasů neví, co se tady dole děje?“

„Nejsou to špatný poníci, Lilpip,“ zaržál. „Jen je jejich vůdcové voděj za nos. Ani v těch nejlepších vládách se ti nahoře nesvěřujou vobecnýmu lidu.“ Přešlapoval na místě. „Myslíš, že vobyčejný poníci Nový Appleloosy vědej, jak moc jsou spojený s Red Eyem?“

Vzpomněla jsem si, jak se o „tom týpkovi ve sprite botech“ vyjadřovali poníci v hospodě Turnpike. Na druhou stranu zátky, vsadila bych se, že ani Sweetie Belle nikdy nic neřekla poníkům ve Stájích Dvě, jak to dopadlo s jejich příbuznými na druhé straně dveří, když se snažili dostat dovnitř.

Krucinál, vždyť i já sama jsem svým způsobem vůdce téhle skupiny a stejně jsem měla vlastní tajemství. (Třeba pravdu o megakouzlech Ministerstva Míru, napadlo mě jako první.) Takže uznávám, že Calamity měl pravdu.

„Lilpip, kdyby většina poníků viděla, co se děje tadyhlenc dole, určitě by Enklávu dokopali k nějakej činnosti,“ řekl Calamity sebevědomě. „No, chtěl jsem říct, že většina je určitě víc než půlka.“

V jedné mé brašně divně cuklo. Otočila jsem se a viděla jak vylétává ven PipBuck Velvet Remedy obklopený její levitační magií. Její čistý a na objednávku vyzdobený PipBuck (Velvet na něm měla vyrytého zpívajícího slavíka) proletěl kolem nás a byl něžně usazen do Skály Osudu vedle PipBucku od Scootaloo.

„Doufám, že to není moc troufalé,“ řekla Calamitymu a zněla trochu ztrápeně. „Nejsem Dashite, ale zanechávám zde svůj starý život. A navíc mi nepřijde vhodné odsud něco vzít a zároveň tu nic nenechat.“

„Děkuji ti,“ řekl Calamity a souhlasil.

Zapnula jsem třídič na PipBucku a snažila se najít, co bych tu nechala já. Uvědomila jsem si, že všeho ze svého Stájního života jsem se už vzdala.

Dívala jsem se na Skálu Osudu a připadala si proti ní malá. Neměla jsem nic ze Stájí Dvě, co bych zde mohla nechat. Nejspíš bych tu nechala obrázek své matky, kdybych tedy nějaký měla.

Nic ne… moment, něco jen přece mám.

Kousla jsem se do rtu a vytáhla recept na Party-Time Mint-als. S radostí ho tu nechám, ale nechce se mi, aby někdo další trpěl jako já. Svou první noc Venku jsem našla zprávu od Apple Bloom, která patřila Sweetie Belle. Zpráva měla speciální šifrování. Použila jsem ho a poslala recept na PipBuck Velvet Remedy. Teď si recept nikdo nepřečte, pokud nebude mít přístup k oběma PipBuckům.

Vymazala jsem recept u sebe.

Bylo to jak osvobozující tak děsivé.

***                   ***                   ***

Stáj Dvě. Opět jsem ji opouštěla. Tentokrát jsem se cítila mnohem hůř. Možná protože jsem věděla, že se už nikdy nebudu moci vrátit. A to ani kdybych chtěla.

Cítila jsem se naprosto vyšťavená. Ten nápor minulou noc, pak vyčerpání z bitvy a fakt, že jsem znovu málem umřela… Dívala jsem se na Calamityho, který vypadal skoro normálně, a to i když si prošel tím samým a ještě skoro celý den tahal Sky Bandita.

Skoro normálně. Poslední Pancéřníky lovil bez slitování, nebo tak mi to aspoň řekli. Nezáviděla jsem mu. Tady šlo o víc než o jeho morální kód, o jeho „filozofii“. Byli jsme jeho nejbližší přátelé a útok na náš bývalý domov si vzal hodně osobně.

Koneckonců, my všichni s výjimkou Xenith a Pyrelight jsme si celou věc tak vzali. Ačkoliv každý kvůli vlastním důvodům.

„Calamity?“ zeptala jsem se, když opět vzlétl se Sky Banditem. „Když jsme se prvně seznámili, říkal jsi, že nežiješ v Nové Appleloose, ale máš někde vlastní chatrč?“ Měla jsem určité podezření.

„Ayep,“ odpověděl. „A abych vodpověděl i na tvou další otázku, ayep podruhý. Získal jsem značku, když sem spojil PipBuck prvního Dashitea s mou zbrojí. Před tím, než sem se ho vzdal.“

„Vrátila se Rainbow Dash někdy? Víš o tom něco?“

„Myslim, že ne,“ řekl a okamžitě mě tím opět poslal do země smutku. „Když sem tam dorazil, našel jsem v rohu schouleného mrtvého pegasa, tak sem ho vzadu pohřbil. Myslim, že kdyby se Rainbow vrátila, byly by tam ty kostry dvě.“

Další rána přímo do srdce. Calamity se k Scootaloo zachoval lépe než já ke komukoliv… koho sem kde potkala. Uprostřed mého smutku se vzedmula vlna odhodlání.

„Než půjdeme, pohřbíme všechny kostry v tunelu ke Stájím,“ řekla jsem rozhodně. „Vím, že nemám času nazbyt, ale Pustina mě vem, když to neudělám.“

Calamity přikývl přesně, jak jsem čekala. Velvet přiběhla blíž a magií nesla pár našich věcí. „Bylo by to snažší, kdybych měla kouzlo na nalezení našich vlastních věcí.“

„Víš, teď dyž máme takovýhle zajížďky, možná bysme se mohli stavit v mý starý chajdě,“ navrhl Calamity. „Vzal bych si pár věcí. A Lilpip by se mohla mrknout na starej podlažní sejf, kerej nikdo nikdy neotevřel.“ Když to řekl, objevila se v jeho očích taková jiskra. A slyšela jsem, jak se Velvet přidušeně chechtá.

Plácla jsem se do čela. Tohle není fér!

Úklid u Skály Osudu nám zabral několik hodin a pohřby vzaly zbytek. Budeme rádi, když do Fetlocku dorazíme, než se bude stmívat. „Na druhou stranu, podlažní sejf! Podlažní sejf v chatrči, kde bydlela Rainbow Dash se Scootaloo… i když jen na chvíli… ale stejně. Malý zvědavý poník v mé hlavě skákal a tancoval a nabízel různé možnosti, co by asi mohlo být uvnitř.

Podívala jsem se na Calamityho. „Myslíš, že můžeš mé slabiny tak jednoduše využívat?“

„Ayep.“

Dupla jsem. „Dobře, můžeš. Ale jen protentokrát.“

„Ayep. Jasně.“

***                ***                   ***

Nakonec ty pohřby zpozdily náš čas odletu jen o slabou hodinku. SteelHoovesovi Vyhnanci nebyli namalováni a připraveni, dokud jsme nepohřbili zhruba polovinu koster.

„Jsem rád, že jsi zase s námi,“ řekl jeden paladin jménem Bitter Bright SteelHoovesovi, když se konečně začali naloďovat na Sky Bandita.

„Mělo to být mnohem dřív,“ odpověděl SteelHooves. „Měl jsem to udělat, když byla šance odtrhnout se bez střelby. Tohle bude občanská válka. A to pěkně krvavá.“

Paladin Bitter Bright přikývl. „Hvězdný Paladin Křižovatka už odstřihla komunikaci Staršiny Tvarohového Sýra a poslala varování dalším kontingentům. S trochou štěstí dokážou uniknout před tím, než Staršinové zakročí.

Polkla jsem. „Co bude pak?“

Paladin zaržál. „Kdyby se to stalo před lety a vedl nás Staršina, kdokoliv z Pancéřníků by chtěl následovat přísahu Klisny Ministerstva a pomáhat poníkům Equestrie, stačilo by, aby se nechal převelet. Nahlíželi by na nás… s despektem, ale hlas Staršiny je zákon. Ale teď…“

Vyhnanec chvíli mlčel, ale pak pokračoval. „Se odtrháváme. Jsme zrádci. Jakmile se o tom Staršinové dozví, kdokoliv by s námi sympatizoval, bude odstraněn.“

U Bohyní. Nechť je jim Celestie milostiva.

„Doufejme,“ dodal Steelhooves, „že ti, co se k nám budou chtít připojit, utečou dřív, než je stihne trest. Budou mířit ke Stájím Dvacet Devět. Musíme je zajistit dřív, než se z nich stane past.“

„Tedy, kromě Trottinghamu,“ řekla rytířka Jahodová Limonáda, když se k nám připojila. Stoupla si velmi blízko k SteelHoovesovi. Můj přítel vypadal, jako když vymýšlí nějaký úkol, kterým by se jí zbavil. „V Trottinghamu je nás víc než jich. Věřím, že to bude Staršina, kdo bude utíkat.“

Poník v mé hlavě zafňukal. Opět jsem zavinila válku a krveprolití. „Omlouvám se…“

„Za co?“ zeptal se Bitter Bright. „To není tvoje vina. Kdybys nezasáhla, Nova Rage by jednotku nechala exemplárně zastřelit nebo je nechat umřít hladem a žízní ve škole Stájí.“ Zaržál. „Rozkol začal v momentě, kdy Nova Rage zastřelila jednoho z našich a zavřela zbytek. A to se stalo hodiny před tím, než jste se objevili. Je to její vina. A naše. Krucinál, to my bychom se měli omluvit vám, že jsme nezasáhli dřív, než se začalo střílet do obyvatel Stájí Klisny Ministerstva.“

„Je to moje vina,“ řekl SteelHooves a ukončil diskuzi. „Vždycky byla.“

Když šel kolem mě, naklonil se mi k uchu a zašeptal: „Je dobře, že mě mé dítě nikdy nepoznalo.“

***                   ***                   ***

Blackwing a její Pařáty se od nás brzy oddělily. Předají Gawd detaily následného pětiletého plánu, který dle mých návrhů načrtla Black spolu s Vrchní klisnou.

„Seš si jistej, že ti nemáme pomoct ve Stájích Dvacet Devět?“

„Ne,“ odpověděl SteelHooves Calamitymu. „Toto je teď vnitřní záležitost.“

Poslouchala jsem vysílání DJ Pon3ho přes sluchátko, ale zatím se o Stájích Dvě nic nevysílalo. Není venku nic, co by mohlo Staršiny varovat. Doufala jsem, že tohle ticho vydrží, dokud nedorazím k Homage.

Další štěstí bylo, že Calamityho chatrč nebyla daleko od naší trasy z Fetlocku do Manehattanu. Naneštěstí byla přímo na druhou stranu od Nádherného Údolí. Začala jsem se obávat, co Red Eye udělá, pokud se příliš zdržíme. Doufala jsem, že jeho zvrácená štědrost bude počítat i s odpočinkem po tom všem, čím jsem si nedávno prošla.

„Co budeme dělat, jakmile dorazíme k Tenponské Věži?“ zeptala se Xenith.

„Pustí vás Red Eye vůbec dovnitř?“ zeptala se Limonáda a přidala se na lavičku ke mně. SteelHooves se jí úspěšně vyhnul taktickým manévrováním mezi ostatními Pancéřníky. Začalo mě to jejich nahánění docela bavit, hlavně protože mi její hlas připadal roztomilý. (A ještě víc, pokud byl hlas modifikován její zbrojí.) Částečně proto, že byla konečně řada na někom jiném, aby se cítil nepohodlně.

„Red Eye celé místo obklíčil,“ řekla jsem a zamračila se. „Prostřílet si cestu je špatný nápad. Možná se nějak proplížit dovnitř…“

Vzpomněla jsem si na ten falešný dopis, co mi Homage poslala: Později se setkáme na našem místě a slibuji ti mnoho… No, to je fuk, co mi slibovala. Důležitá byla první část sdělení: „Vím o přístupu na střechu, o kterém Red Eye pravděpodobně nemá tušení. A věřím, že nás tam Homage čeká.“

Ostatní přikývli, ale Xenith byla stále znepokojená. „Dovolí vstup zebře?“

„Homage určitě ano,“ ujistila jsem ji. Xenith možná nebude moci jít na prohlídku věže, ale rozhodně nezůstane na prahu dveří někde venku.

Když jsme přiletěli k místu odbočky ke Calamityho chatrči, přiletěla Blackwing, která letěla vedle. Mávla na mě.

„Myslíš, že bude Gawdyna spokojena s platbou?“ zavolala jsem na ni do větru.

Blackwing se začala smát. „Bude asi překvapená. Možná i znepokojená. Doufala, že bude moci handlovat o filtrační čip. Místo toho dostane celou populaci Stájí Dvě se všemi cennostmi.“

Jak rozhodla Velvet Remedy, Stáj Dvě nemůže zůstat izolována moc dlouho. Populace potřebovala geneticky oživit. Jediná taková možnost je s někým z Venku. Nemohou ale jen tak otevřít Stájní dveře. Ne, když je Stáj Dvě vedle Everfríského lesa a sotva hodinu klusu od nájezdnického území. Museli se přesunout. Shattered Hoof bylo jediné bezpečné místo s dostatečnou populací.

Začal se rýsovat plán. Filtrační čip bude přesunut na Křižovatku R-7. Podzemní sad se přesadí do dolů pod Shattered Hoofem. Poníci Stájí Dvě se usadí mezi Křižovatkou a starým vězením. Bude to velká operace, ale třeba Stará Appleloosa byla postavena zemními poníky za necelý rok.

Bylo divné, že můj nový domov se stane starým domovem. Za pět let bude Křižovatka R-7 centrem nového města.

„Spíš mám obavy ze zpoždění,“ zavolala jsem. „Nebudou se moci přesunout dřív než za několik měsíců. Okolí Stájí je příliš nebezpečné.“ Zvěř z Everfríského lesa, nájezdníci. Nejvíc mě ale děsila odplata Pancéřníků.

Prozatím se tedy Stáj opět uzavře. Obyvatelé se stejně potřebují vyrovnat s traumaty. Budou uklízet Stáje a zároveň se připraví na nový začátek. Nebudou moci zapomenout, což část mého já považuje za dobrou věc, ale zároveň nezapomenou ani na to, co musí udělat, a co dluží.

„Gawd je trpělivá,“ komentovala vše Blackwing. „Máš jiné problémy. Přesunout celý sad půjde jen železnicí a ta vede přes Novou Appleloosu.“

Kruci. Má pravdu.

„Něco vymyslíme,“ ujistila jsem ji. „Nejdřív si musím poradit s Red Eyem.“

Zněla jsem odhodlaněji, než jsem skutečně byla. Calamityho slova mě ale ujistila, že zatímco Nová Appleloosa skrývá určité otazníky nebo přímo zlé poníky, běžný lid nebyl takový. Krucinál, vždyť tam žila Ditzy Doo.

Myšlenka na ghúlí pegasku mi připomněla další dluh. Musím vymyslet, jak jí poděkovat. Dlužíme jí naše životy. Bez StealthBucků, které dala Blackwing za dobré slovo, bychom nikdy nepřežili a nezachránili náš domov…

Když se Blackwing s ostatními odpojila, odešla jsem zpátky dovnitř. Butcher poslal pusu naším směrem. Myslím, že patřila SteelHoovesovi, ale netuším proč. Možná, protože oba mají rádi velký zbraně.

Calamity nás odklonil stranou. „Nebude to na dlouho,“ ujistil SteelHoovese a ostatní Vyhnance.

***                   ***                   ***

„To je fakt hodně černýho kouře,“ komentoval Calamity, když jsme se blížili k chatrči.

Kouř z Everfríského lesa zabarvil vzduch kolem do lososově červené. Calamityho chatka byla napůl cesty na vyvýšené skále a byla o trochu blíže Nové Appleloose než k nejbližší hranici lesa. Ačkoliv nebyla blízko ohňům, vítr nesl kouř až desítky mil.

Na nekvalitní vzduch Venku jsem si zvykla, ale záznam od Scootaloo mi vybavil staré vzpomínky. První ráno v Pustině mě zvláštnost okolního ovzduší hodně překvapila. Tohle bylo jiné. Cítila jsem všechno možné. V kouři se skrývaly věci, které jsem nedokázala popsat. Takové nasládlé a zároveň nahořklé najednou.

„Měli bychom tohle vůbec dýchat?“ zeptala se Velvet. Připomněla mi, jak nebezpečné bylo pracovat na stanovištích vypalování Parapsritů ve Fillydelphii. Uvědomoval si vůbec někdo, co všechno za hnusy může kouř z Everfríského lesa vypustit do okolí? Najednou jsem záviděla Pancéřníkům (jak Vyhnancům tak i těm dalším), že mají masky ve své zbroji.

„Asi ne,“ řekla Velvet. Moc mě teda neuklidnila.

Skály okolo neměli žádnou pěší cestu nahoru a ani dost místa, abychom mohli přistát s vagonem. Koneckonců, tohle byl domov pegasů. Calamity přistál dole a po krátké diskuzi navrhl, aby mě vynesl nahoru.

„To teda ne,“ řekla Velvet odhodlaně. „Neletěli jsme celou cestu sem, abych nemohla vidět tvůj starý domov, Calamity.“

Calamity zaržál. Vypadal, že se cítí trochu trapně a znepokojeně.

„No tak,“ zavrněla. „Byl jsi na návštěvě u mě, teď je řada na tobě.“

Velmi jsem se snažila vymyslet jiný způsob. „Co kdybych nahoru levitovala a vy dva tam vyletěli.“

„Dokážeš to, Lilpip? Vylevitovat se tam hore?“

Popravdě jsem si nebyla jistá. Sebelevitace byla těžká, ale chtěla jsem to zkusit. Jen se mi úplně nechtělo spadnout, když se to nepodaří.

„Budeš připraven mě chytit?“ zeptala jsem se pokorně. Calamity přikývl a sebevědomě roztáhl křídla.

(Někde za mnou jsem slyšela Xenith, jak se někoho zeptala. „Proč neletějí nadvakrát?“)

Podívala jsem se nahoru a namířila rohem na chatrč. Pak nervózně polkla. Bylo to… hodně vysoko.

Roh mi začal zářit. Soustředila jsem se a obalila se magií. Nohy se mi přestaly dotýkat země. Tohle už jsem dělala mockrát. Ale tak jako v Jámě, začala jsem zpomalovat. Zkusila jsem se soustředit víc a posunout se dál.

Stále jsem zpomalovala.

Zkusila jsem se soustředit ještě víc. Pot mi stékal z čela za krk. Světlo z rohu bylo tak jasné, že osvětlovalo okolní skálu.

Přestala jsem zpomalovat. Dokážu to! Vznáším se!

Bylo to… vyčerpávající. Skoro až bolestivé. Ale dařilo se mi to.

Letěla jsem!

***                   ***                   ***

Přistála jsem na prahu dveří a těžce oddechovala. Nohy se mi klepaly a chtěly vypovědět službu. Snažila jsem se jim domluvit, ale nechtělo se jim.

Stálo to za to. I když to bylo jen na chvíli, letěla jsem.

Nebylo to úplně osvobozující, nebyla jsem pegas ani pták. Byla to tvrdá práce, jako kdybych měla na zádech těžkou tornu a dělala výšlap na velkou horu proti větru. Ale zvládla jsem to. A na okamžik jsem zapomněla na všechnu bolest a utrpení předchozích dní a užívala si to vzrušení.

Zajímalo mě, kolik času zabere Calamitymu s Velvet, než sem doletí. Moc dlouho ne, odpověděla jsem si sama. Byla bych překvapená, kdyby tu už dávno nebyli.

Vzpomněla jsem si, že jsem ještě neviděla jednu kouli paměti ze sejfu Fillydelphského Ministerstva Magie – ten ze sejfu, kde byla i ta kápě. (Podle reakce Xenith a nedávné zkušenosti s gryfy čekám, že to je zebří plíživá kápě.) Rozhodla jsem se, že nechci zůstat zpocená a vyčerpaná na prahu Calamityho terasy. Vytáhla jsem kouli a soustředila se.

Okamžitě jsem si uvědomila, že to byla chyba. Na poslední chvíli jsem si vzpomněla, že koule byla v poškozené krabici a nejspíš taky nebude úplně v pořádku, ale bylo pozdě.

Tělo mi explodovalo. Každý nerv hořel. Přejel mě parní válec, ale byla jsem pořád naživu. Moje opravdové tělo muselo křičet. Bolelo mě to ale tak moc, že jsem se nemohla bát o svou bezpečnost. Vlastně, kdybych spadla a zabila se, byl by to akt milosti.

Mozkem mi projelo tisíc nažhavených jehel.

O okamžik později bolest ustala a já přestala být sama sebou…

<-=======ooO Ooo=======->

Nebyla jsem poník. Přesto jsem se takhle už někdy cítila. Měla jsem na sobě kápi, která byla nasazená i přes hlavu, hřívu a uši (jakož i přes brašnu a ještě něco na straně). Tohle jsem už určitě někdy zažila. Byla jsem neviditelná. Potvrdila jsem si to ještě jednou, když jsem pozorovala hřebce, co na sebe koukal v zrcadle – ale to zrcadlo bylo v takovém úhlu, že bych se měla vidět. Nicméně žádný odraz tam nebyl. Byla jsem zebra v plíživé kápi. Možná dokonce ta samá jako před tím.

„Pokud nepřijmeš mou nabídku, mohla bys aspoň zvážit, jaké výhody přinesu tvé nové publikaci,“ navrhl hřebec, zatímco se i nadále dál díval do zrcadla. Byl to šlechtic, bílý jednorožec. Docela fešák i ve svých letech. „Koneckonců, jsem ten nejlepší.“

„Těžko,“ ozval se elegantní hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než Rarity. Pokud si hřebec všiml lehce znevažujícího podtónu, nedal to nijak najevo. „V Ministerstvu Projevu nepotřebujeme žádné náfuky ani pozornosti chtivé primadony. Náš účel je pomoci klientům zářit napříč Equestrií. My zářit nepotřebujeme. Naším klientem je celá Equestria jako taková. Je příhodné, zůstat u toho neviděni.“

Pak mu poradila svým sladce profesionálním tónem. „Možná byste měl zkusit Ministerstvo Úžasnosti.“

Byli jsme v kanceláři. Velmi pěkně zařízené. U oken byly závěsy vyšívané zlatou nití. Oproti obyčejné pobočce tu byl obrovský kontrast. Myslím si, že se nacházíme přímo v budově velitelství v Parku Ministerstev v Canterlotu. Na jediném místě, kde i Ministerstvo Projevu musí nějak vypadat.

„To se ti lehko řekne,“ zamračil se hřebec. „Už jsi vedoucím nejdůležitější části kabinetu vlády Princezny Luny. O takové pozici prostí vidláci jako ty nemohou ani snít.“

Teda. Ten hřebec se mi opravdu přestává zamlouvat.

Rarity nedala svůj odpor najevo. Byla klidná, dokonce i okouzlující. „Naučit se pokoře byla tvrdá lekce. Říká se tomu dospívání. Což je něco, co jak vidím, naneštěstí neovládáte.“

„Tohle je nějaký druh pomsty, že ano?“ Překvapilo mě, že hřebec se ještě ani jednou nepodíval na tu krásnou klisničku. Pokud ho můj host sledoval, byla plíživá kápě úplně zbytečná.

„Dáma se nemstí,“ řekla Rarity klidným tónem.

„Ty nejsi dáma,“ odpověděl hřebec bezmyšlenkovitě. „Jsi vládní úředník a zmocněnec.“

Chtěla jsem ho praštit.

„Máte nebetyčné štěstí, že jsem dáma,“ odpověděla. Pak tiše dodala. „A že tu nemám dort.“

Nechápala jsem, jak zapadá dort do jejich konverzace, ale můj host se konečně otočil na tu bílou jednorožku. Opět mě zaujalo, že vypadá mladší a neměla ve hřívě jedinou šedinu.

Určitě se o sebe moc dobře stará, pochválila jsem ji v duchu. A barví si hřívu.

„A já jsem princ,“ informoval ji hřebec. Konečně se nedíval jen na sebe, ale i na ni.

Nabídka k sňatku?

„Vážně?“ Rarity obrátila oči v sloup. „Dlouho jsem předpokládala, že váš titul je jen vtip, kterým Princezna Celestie škádlí…“ Než pokračovala, na chvíli se odmlčela. „…kohokoliv, s kým jste se potkal.“

Její roh zazářil.

„Kdybys přijala mou nabídku, stala by ses princeznou,“ řekl očividné.

Ach Bohyně, dejte si se mnou trojku. Tenhle blbec nabídl Rarity sňatek? To byla ta jeho nabídka? Nabídka k sňatku nebyla nabídka, ale požadavek.

Rarity se podívala okolo a povzdychla si. „Ano, a vy byste mohl nahlédnout pod pokličku nejdůležitějšímu Ministerstvu v Equestrii. Nebo to si aspoň představujete.“ Pak ho zpražila pohledem. „Nedovedu si představit situaci, kdy bych něco takového byla ochotna přijmout.“

Princ zafrkal. „Mluvíš, jako kdybych při tom sám nic neobětoval. Očekávalo by se, že jako tvůj manžel s tebou budu mít vztah.“

Ne. Sku. Tečné!

Soustředila jsem se a snažila se mého hosta přinutit, aby ho kopla do zadku.

Rarity tiše zírala. Její oči se pomalu a jistě úžily. Její roh na chvíli zasvítil. „Tenhle rozhovor skončil. Princi Bluebloode, je čas, abyste odešel. Pokud máte další obchodní záležitosti, vyřídí je s vámi někdo jiný. Vaše přítomnost mi způsobuje fyzickou bolest.“

„Jsem princ a ve vyšších kruzích Canterlotu si mě velmi váží. Měla bys mi prokazovat…“

„Nemám zájem,“ přerušila ho Rarity. „Nemám vás ráda a vlastně vás považuji za odporného. Nelíbí se mi, že s vámi musím trávit byť jen jedinou vteřinu svého času a poslouchat vaše „návrhy“. To ale právě končí. Nashledanou.“

Princ Blueblood opět zafrkal a postavil se. „Nemáš právo si stěžovat. To já tu jsem ten…“

„Ale já si nestěžuji,“ Rarity vypadala nebezpečně. „Já fňukám. Kdybych si stěžovala, znamenalo by to, že tu je nějaká vyšší autorita, které bych si stěžovat mohla. Ale není. To já tu jsem ta nejvyšší autorita Ministerstva. Sledujte.“

Rarity přišla ke svému stolu a zmáčkla tlačítko. „Haló, ochranka!“

Otočila se a usmála se na bílého jednorožce. Na druhé straně místnosti se otevřely dveře a přiběhli dva strážní. Prince udělal překvapeně několik kroků vzad. „Odveďte prosím prince z pozemku Ministerstva. Pokud bude odporovat, zatkněte ho.“

Celé představení bych si moc užila, kdyby se můj host neotočil. Srdce bilo trochu rychleji. Otočila hlavu a v zubech jsem cítila, jak něco vytahuje schované ze strany. Byl to nůž a zebra si ho tiše připravila.

V místnosti jsme byli jen my a Rarity. Ona nás neviděla.

„Neskutečné!“ zasmála se a vyjádřila tak mé předchozí myšlenky. Stará jednorožka se nám otočila zády a začala řešit nějaké papíry na stole. Můj host se k ní pomalu přibližoval.

Ne! Chtěla jsem zakřičet.

Zebra otočila hlavu a namířila čepel na Raritin krk, přesně pod její hřívu. Cítila jsem, jak se můj host připravuje k úderu. Rarity se otočila a její roh se soustředil na jeden z drahokamů, který spadl ze stolu. Už jsem viděla, co ji tak zajímá, byl to tajný zámek.

Prosím ne!

Cítila jsem, jak se něco pohnulo v brašně na boku zebry. Něco tam bylo. Najednou můj host udělal několik kroků zpátky. Uslyšela jsem výbuch a cítila ohromnou bolest a tlak. Pak nic. Můj host upadl. Nebyla schopna se hýbat a cítila akorát šimrání. Celé tělo bylo otupělé.

„Prostě neskutečné,“ řekla znovu a elegantně se otočila. Dívala se přímo na nás jak jsme pořád neviditelně leželi na podlaze.

Cítila jsem, jak z nás sundavá plíživou kápi. Obalilo nás modré magické pole, které bylo stejné jako na Raritině rohu. Ve chvíli, kdy byla kápě dole, můj host se stal viditelným. Rarity si nás nevšímala, místo toho si prohlížela látku, dokud nenašla místo na drahokam.

„Tady jsi, poklade,“ řekla a telekineticky drahokam vytrhla. Při tom rozbila sponu. „Nemáš ty ale zajímavou magii,“ řekla, když se dívala na kámen. Zbytek kápě hodila stranou. „Twi se na tebe bude muset podívat blíž!“

Uvědomila jsem si, že jsem viděla vznik StealthBucku.

Vzpomněla jsem si na zprávu z náborového centra: Rozvědka říká, že zebry vyvinuly zařízení na neviditelnost, ale tohle vypadá jako něco, co vyvinulo Ministerstvo Magie. V převládající paranoie poslední etapy války se někdo bál nejhoršího, ale nevěděl to, co Twilight. Zebry nezískali magii od nás, to my ji získali od nich.

Dlouhá čepel ležela vedle nás na koberci, kde spadla. Byla blízko a přesto mimo dosah. Můj host se snažil dostat k ní blíž, ale tělo ji neposlouchalo.

„Do tvé brašny jsem nastrčila omračující granát,“ řekla nám Rarity a schovala drahokam stranou. „Ráda o sobě říkám, že umím mistrně pracovat s látkou, i když ji nevidím.“

Zebra opět zkusila dostat se k noži.

„Vážně?“ řekla Rarity svým dámským hlasem. Magicky vzala čepel a dala ji dál, než se nám opět začala věnovat. „Zebří vrah se dostane do mé kanceláře a pokusí se mě zavraždit, zatímco se schovává v kápi s očarovaným drahokamem?“

Naklonila se blíž. „Vysvětlila bych ti, jak jsem získala své Znaménko, ale tam, kam půjdeš, ti to k ničemu nebude.“

Její roh opět obalila magie. Zpoza stolu vyletěla sluchátka, která si nasadila na uši.

„Ačkoliv musím pochybovat, jestli jsi chtěla zavraždit někoho z vlády Nightmare Moon,“ zeptala se, když vytáhla něco z tajné schránky na stole. „Nebo jsi šla po tomhle?“

Rarity byla opět uprostřed našeho zorného pole. Před ní byla velká kniha v černé vazbě.

Ve chvíli, kdy jsem spatřila knihu, bylo mi jasné, že je plná děsivých tajemství. Tolik věcí, které na mě čekají, až je rozlousknu.

„Ale to se brzy dozvíme, ne?“ slíbila.

Zmáčkla tlačítko na sluchátkách a okamžitě se její výraz změnil ve velmi radostný. „Ahoooj, Pinkie Pie. Tady je Rarity. Mám pro tebe dáreček!“ usmála se. „Bude se ti moc líbit.“

<-=======ooO Ooo=======->

Probudila jsem se na starém zaprášeném pelechu v Calamityho chatrči. Velvet ležela na zemi, těžce oddychovala a byla celá zpocená. Calamity se nade mnou nakláněl a stínil sluneční svit, který do chatky svítil přes okno za ponkem.

„Co to bylo, Lilpip?“

„Kde?“ mrkla jsem a dívala se okolo. „Co…?“

„Dostala ses až sem hore,“ řekl Calamity. „Viděl sem to. Už sme byli skoro za tebou, když v tom si strašně zařvala, jak dybys hořela a skočilas dolu!“

„Skočila?“ Lekla jsem se. Otočila jsem se a dívala se po místnosti. Dveře do chatrče byly otevřené. Mrkla jsem a před očima se mi objevil obraz Černé Knihy. Zamžikala jsem a kniha byla pryč, zůstaly jen mžitky. Nikdy však moje návštěva Koulí paměti nezanechala takový „otisk“ mimo dění v myšlenkách.

Opět jsem zamrkala a snažila se zostřit zrak. Viděla jsem terasu před dveřmi, ale koule nikde nebyla.

„Rovnou dolu, krucifix!“ odsekl. „Málem smě tě nahoru už nedostali. A to i dyž si byla mimo. Vyděsilas nás k smrti. Co se stalo?“

„Já…“ znovu jsem se podívala na terasu před dveřmi. Chtěla jsem lhát. Ale neexistuje lež, která by mé přátele obalamutila natolik, aby se o mě nebáli. „Udělala jsem chybu. Když jsem čekala, dotkla jsem se Koule paměti. Jenomže byla poškozená…“

„Co že si?“ zaržál. „Na terase? Skoro sem tě nechytil!“

Stáhla jsem se víc do rohu a dívala se na mého pegasího přítele. Jak jsem se snažila vmáčknout ke zdi, shodila jsem deku na zem.

„Je fakt těžký vytáhnout jednoho. A se dvěma to skoro nejde. Eště ke všemu když jedna kope a křičí jak dyby ji něco zevnitř chtělo sežrat!“ Calamity na mě vyjel. Vzpomněla jsem si na nepříjemné noční můry o paraspritech. „Skoro sme spadli! Velvet tě musela nadnášet magií. A ona v tom kouzlu není tak dobrá jako ty!“

Nervózně jsem se podívala na Velvet. Byla vyčerpaná a skoro mi ten pohled nedokázala vrátit.

„A nemyslíš, že potom, čím si včerejší noc prošla, si zaslouží trochu klidu? Vyděsilas nás k smrti. Mysleli sme, že se ti nahoře v kouři něco stalo a umíráš!“

U Bohyní. Následky mé lehkovážnosti odnesli mí přátelé. Začala jsem se třást. Hanba a Calamityho oprávněný vztek otevřel přehradu emocí a zátěž na mé nervy si vybrala svou daň. Fillydelphské otrokářství z prvního kopyta, Jáma, obléhání Tenponské Věže a Homage, masakr ve Stájích Dvě, má matka…

„Omlouvám se!“ křičela jsem a začala plakat. „Zvorala jsem to! Je to zlý! Omlouvám se!“

„Krucinál, Lilpip!“ Calamity vztekle vrčel. „Ta tvoje zvědavost tě jednou zabije. A teďs nás málem vzala sebou!“

„Omlouvám se!“

Calamity dál vrčel, ale udržel se, když jsem začala brečet. Velvet Remedy se otřásla a namáhavě oddechovala, když vstala. Přišla ke mně a bolestně si lehla na pelech.

„Dobrá,“ rozhodl Calamity. „Nový pravidlo. Odteďka se na ty věci budeš koukat jen na zemi, mimo boj, někde v bezpečí. A jen dyž tam bude někdo z nás, aby tě hlídal.“

Když Calamity dovelel, konečně se trochu uklidnil. Sám byl vyčerpaný a objevilo se mu to v očích. Pak mě něžně objal křídlem.

Zůstali se mnou, dokud jsem se sama neuklidnila.

„A teď se zvedej, Lilpip,“ řekl a postrčil mě křídlem. „Chceš se mrknout na ten sejf nebo ne?“

Přikývla jsem, ačkoliv mi nebylo úplně příjemné znovu ukojovat svou zvědavost takhle brzy po průšvihu. Pomalu jsem sklouzla z pelechu na podlahu.

Zámek mě moc netrápil. I v mém stavu jsem ho otevřela lehce a bez nástrojů. Sejf cvakl.

Mezi brašnami starých rozpadlých osobních věcí byl jeden předmět, na kterém se nepodepsal zub času. Figurka Rainbow Dash. Její postoj byl odhodlaný, s roztaženými křídly a velkým úsměškem…

„No tak,“ řekl Calamity něžně. „Vem si ji. Vím, že je sbíráš.“

„Ale… ty ji nechceš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Její znamínko mám výpálený na boku. Za mě to je dost blízko.“

Přikývla jsem a opatrně se figurky dotkla magií. Najednou mnou projela vlna magie. Byla jsem… lepší. Cítila jsem se, že dokážu být lepší než kdy před tím. Dokážu cokoliv. Hbitě, odhodlaně,  grácií… ale bylo toho mnohem víc. Byla jsem… suprovější (Cooler).

Na podstavci bylo napsáno něco, co prostě Rainbow Dash musela mít napsaného:

„Buď Úžasný!“

***                   ***                   ***

Calamity vyšel ze své chatrče ven na divně červený vzduch. Měl na sobě segmentovou krunýřovou zbroj Enklávy. Čtyři hlavně Novasurge pušek se zběsile leskly. Vyzkoušel, jak se hýbou křídla a škorpioní ocas.

Pak sklonil hlavu a sundal si helmu. Podíval se na nás a nechal se prokouřeným větrem počechrat na hřívě.

„Kulový,“ zafrkal a dupnul. „Já v tomhle nepoletim.“ Otočil se a vrátil se do chatrče. „Rači se nechám vodstřelit.“

Svou zbroj svlékl za méně než minutu. Velvet ji posbírala magií a nezapomněla ani na helmu, která zůstala na terase. „Aspoň si ji vezmi s sebou. Třeba změníš názor, až uvidíš, jak velkou sílu poslal Red Eye na Tenponskou Věž.“

„Fajn,“ zavrčel. „Mám vše, co sem chtěl. Můžem jít.“

Zarazila jsem se. „Calamity? Vím, že se těšíš, jak prodáš zbraně otrokářů poníkům v Tenponské Věži, ale myslím, že bychom je měli dát Ditzy Doo. Za to, co udělala pro Stáj Dvě.“

Velvet zaržála. „To by byl velmi špatný dárek, Littlepip. A pěkně bolestivý, vzhledem k tomu, co jí otrokáři všechno provedli.“ Zamračila jsem se a cukla. „A kromě toho, nemyslím si, že je správné dát Nové Appleloose další zbraně.“ Dobře, musela jsem uznat, že má pravdu.

Místo toho se Velvet podívala na Calamityho. „Víš o něčem, co má Ditzy opravdu ráda? Souhlasím s Littlepip, měli bychom jí něco dát. Vyjádřit náš dík za její pomoc.“

„No,“ Calamity se zamyslel. „Má ráda muffiny…“

Velvet vypadala překvapeně. „Mohou ghúlové vůbec jíst?“ Asi nemusejí, ale mohou.

Usmála jsem se. Je tu Homage, je tu Xenith. Máme nejlepší kuchaře v celé Pustině.

***                   ***                   ***

Celou cestu jsem se snažila nemyslet na to, co se nedávno stalo. Kdybych o tom přemýšlela, začala bych znovu plakat.

Místo toho jsem poslouchala diskuzi Vyhnanců. Ti se ale rychle začali bavit o vnitřní politice Pancéřníků a začala jsem brzy ztrácet pozornost. Rytířka Limonáda seděla vedle mě a snažila se vstupovat do konverzace veteránů, kdykoliv to šlo.

Jahodová Limonáda, pomyslela jsem si, zní docela chutně.

Zamručela jsem. Zastavila jsem se dřív, než mi moje fantazie začala podsouvat velice intimní představy. Musím za Homage. Podívala jsem se ven z vagonu. Nad pustinou se začalo stmívat přesně ve chvíli, co jsme přilétali k Fetlocku. Dole jsem spatřila teď už skoro zbořené ruiny chatek. Obchodník už byl ale dávno pryč i se svou mechanickou sovičkou.

Nad Fetlockem jsem si všimla několika sloupů kouře, jak vycházely z kanálu vedoucího do Stájí Dvacet Devět. Z nedaleké kanalizace stoupaly další. Neslyšeli jsme ale žádné zvuky boje.

„Tohle je buď moc dobré,“ komentoval SteelHooves, „nebo moc špatné.“

Když jsme se přiblížili, ze stínů vyšel Pancéřník. Zablesklo se. Uskočila jsem. Bála jsem se exploze.

Tohle ale nebyla zbraň. Byla to světlice.

„Díky Applejack,“ uslyšela jsem SteelHoovese. Dobré zprávy.

Vydechla jsem. Bylo načase, aby nám Pustina dala trochu pauzu.

***                   ***                   ***

Štěstí nám vydrželo celou noc, co jsme letěli nad Manehattanskými ruinami. Blížili jsme se k vrcholu Tenponské Věže. Dole jsem viděla ohně v Red Eyeově táboře. Ty se vinuly v kruhu kolem věže a osvětlovaly Celestiinu linku. Venkovní budovy stanice Čtyřhvězdy byly také zabrané.

Kolem věže létali ve formacích gryfové, ale byli nízko. Hledali cíle na zemi. Uvědomila jsem si, že Red Eye o Sky Banditovi neví. Věděl, že máme pegasa, a musel tušit, že se umíme rychle pohybovat. Musel ale počítat s možností, že jsme šli pěšky. A pokud by to tak bylo, teprve bychom se blížili k Manehattanu. Za předpokladu, že bychom sem šli rovnou z Fillydelphie.

Měli jsme čas.

A taky problém. Na vrcholku věže byl usídlený alicorn. Štít měl dole a číhal na všechny příchozí Littlepip. Mohla bych ho zastřelit. Zebří puška s tlumičem by to zvládla. Jenomže v tu chvíli by o nás věděli všichni alicorni v okolí a pravděpodobně i sám Red Eye.

Vagon těžce zakolísal. „Do pytle,“ zavrčel Calamity zatímco jsme se pomalu začali snášet dolů. Jiskrové baterie byly na nule a náš ubohý pegasí přítel byl příliš vyčerpaný, aby zvládl vyrovnat náhlou změnu ve váze. Skoro z té zátěže omdlel. Zpomalovali jsme.

V návalu zoufalosti jsem obalila Sky Bandita svou magií. Pokud jsem se dokázala udržet ve vzduchu, možná se mi podaří zpomalit nebo přímo zabránit pádu.

Roh jemně zazářil. Zátěž mě zasáhla jako šoková vlna. Nohy se mi třásly a tělo mi připomnělo, že jsem skoro celý den nespala.

Pořád jsme padali.

Soustředila jsem se víc, lapala po dechu, teď už jsem se třásla celá. Z rohu mi vylétla jasná záře a ze špičky padaly jiskry.

Jasná záře obalila Sky Bandita. Jeden z gryfů to dole spatřil a rozhodl se zakročit. Vytáhl odstřelovačku a vystřelil.

Teď o nás věděli úplně všichni, ale nemohla jsem se tomu věnovat. Všechny zbytky sil jsem vkládala do zpomalení našeho pádu. Roh mi obalila druhá záře a začaly prýštit záblesky světla.

Zpomalovali jsme.

„Ale krucinál,“ zahučel slabě Calamity. V postroji se držel víceméně jen silou vůle. Alicorn vyletěl ze své pozice na věži a zamířil na nás. Teď už měl aktivovaný štít.

Zakřičela jsem a použila už poslední rezervy sil (Buď Silný! Buď Neochvějný! Buď Úžasný!). Třetí vlna záře vyletěla z mého rohu. Sky Bandit přestal klesat a zůstal se vznášet ve vzduchu.

Pak jsme začali stoupat.

Alicorn si toho všiml a přestal na nás nalétávat. Místo toho jeho roh začal jiskřit a připravoval se na nás vypustit blesk.

Gryf znovu vystřelil a tentokrát se i trefil. Ve střeše vagonu byla nová díra. Gryf začal přebíjet, ale pohltil ho zelený plamen. Pyrelight vesele zahoukala a zamířila zpátky k nám.

Velvet Remedy vykouzlila štít kolem vagonu. V tu chvíli blesk zasáhl a štít implodoval, ale zachránil nás. Malá část mého já si uvědomila, že kdyby nás blesk trefil, přestala bych se soustředit a spadli bychom dolů.

Alicorn vyletěl vzhůru zpátky na střechu. Držel si od nás odstup a připravoval se na další blesk.

Pyrelight přistála vedle Velvet a vypadala pyšně.

Xenith rozbila o zem další lahvičku a začala dupat ve vylitém obsahu. O pár vteřin později alicorn vypustil blesk. Zebra skočila ke mně, zuby mě chytla za hřívu a hodila si m na záda. Blesk trefil vagon a prošel jeho kovovu konstrukcí. Velvet zaječela jako dáma a zkolabovala. Pyrelight zavřeštěla a padla na podlahu vagonu.

Xenith a já jsme zůstaly nezraněny. Zachránil nás izolační lektvar. Pořád jsme stoupali. Nemohli jsme nic dělat.

Alicorn přistál na okraji střechy. Tentokrát neformoval blesky, ale vytvořil kolem sebe kruh z podivných velkých jehel.

Odněkud z jiné části střechy vyšlehl paprsek obrovské energie a zasáhl Alicorna. Propálil se štítem a usmažil jeho tvůrce. Štít implodoval a alicorn se rozpadl na šedivý svítivý prach.

Dostala jsem Sky Bandita na střechu. Homage už na nás všechny čekala. Ona cizí zbraň levitovala vedle ní. Jakmile mě uviděla, přiběhla do vagonu a okamžitě mě objala.

Homage!

Voněla. Cítila jsem její jemnou srst a teplo jejího těla. Cítila jsem, jak mě drží v náručí. A opět jako již několikrát tento den, jsem začala plakat.

***                   ***                   ***

„Zebra!“ zaječela Homage šťastně. Xenith ustoupila o několik kroků, když jí Homage nabídla kopýtko.

„Ona… nemá ráda, když se jí někdo dotýká,“ řekla jsem té sexy šedé jednorožce. Homage dala kopýtko dolů a přikývla.

„A ty jsi?“ zeptala se Xenith a nabádala tak k seznámení.

Zasáhl mě nával inspirace. „Homage, dovolila bys…“ zastavila jsem se. „Mohla by ses DJ Pon3ho zeptat, jestli Xenith může na malou návštěvu do NVSMMV? (Nouzová Vysílací Stanice Ministerstva Magických Věd)“

Homage a Xenith se na mě obě zvědavě podívaly. „Prosím?“ zeptala jsem se.

„U-určitě se dá něco takového zařídit,“ řekla Homage s důvěrou.

Otočila jsem se na svou zebří kamarádku. „DJ Pon3 má kamery po celé Pustině. Možná jedna z nich spatřila tvou dceru a její kmen?“

Zebřiny oči zablikaly nejdříve překvapením a pak nadějí.

Homage se usmála. „Ovšem. Jsem si jistá, že ti DJ Pon3 dovolí nahlédnout do archivních záznamů. Ukážu ti jak, a pak ti nechám trochu soukromí.“ Trochu se začervenala. „Stejně máme s Littlepip spoustu práce, ale nebudeme nijak daleko.“

„Má ráda plácání a bondáž,“ řekla Velvet Homage konspiračním až příliš hlasitým šeptem.

Dívala jsem se na ni vykulenýma očima. Začalo mi být horko. „To není pravda!“

Homage povytáhla obočí. „Copak jste spolu o oblíbenosti bondáže a plácání mluvily?“ zeptala se nevinně.

„Ne, totiž jo, ale…“

„Ahá,“ předstírala pochopení. „Takže jste probíraly, že má tyto praktiky ráda Velvet?“

„Ne, já, ale…“ A kruci.

„Takže je máš ráda!“ Homage se chechtala na celé kolo. Vzdala jsem to. Svěsila jsem hlavu a přijala své odsouzení.

Zamračila jsem se a špitla uhelně zbarvené klisničce: „Když jsem o tobě kdysi fantazírovala, tak to bylo předtím, než jsem zjistila, jak jsi zlá.“

„Neboj,“ řekla Homage, objala mě kopytem a usmála se. Její oči zářily, když mluvila k Velvet. „Naposled jsem zjistila, že můžeš mít několikanásobný orgasmus. Dnes zjistím, kolikrát než z toho omdlíš.“ Pak mě kousla do ucha. „A pak zjistím, jestli tě jedním dokážu vzbudit… a to možná trochu té bondáže upotřebí.“

Zaplavovalo mě horko a stud. Chtěla jsem ve stejnou chvíli nechat se svázat a dovolit jí, ať si dělá, co chce… nebo utéct někam daleko a schovat se v jeskyni. Zavrávorala jsem a málem spadla dolů. Homage mě něžně vzala a vmanévrovala ke dveřím.

„Teda,“ řekla Xenith. Stála u ostatních a ostatní se pomalu rozcházeli dál. Její exotický hlas zněl docela melancholicky. „S tím jak umíš škádlit, mi té malé bylo líto. Ale teď docela žárlím.“

„Ano,“ souhlasila Velvet. Zněla jako zkamenělá. „Také žárlím.“ Otočila se ke Calamitymu. „Bez urážky.“

„Urážky? Krucinál, já taky žárlim.“

Homage se zachechtala. Pak se otočila na ostatní. „Jdete s náma?“

Zarazila jsem se. V první chvíli mě napadlo, že by je chtěla přizvat. To by… ne… to přece ne!

Ale Homage nebyla tak krutá. „Zařídila jsem vám stejné pokoje jako před tím. O vše je postaráno.“

***                   ***                   ***

Velvet s Calamitym odešli do nitra věže. Velvet zmínila něco o tom, že se pegasí hřebec musí náležitě očistit v místních lázních. Homage, Xenith a já jsme zůstaly samy v místnosti s velkou alicorní fontánou.

Ačkoliv jsem byla pomlácená, mentálně vyždímaná a neskutečně nadržená, ukojování mých potřeb bylo až na druhé koleji, nejprve bylo třeba postarat se o ostatní. Xenith dostala přístup do Nouzové Vysílací Stanice. Když viděla místnost plnou obrazovek, neměla slov. Některé obrazovky poblikávaly a obraz nebyl úplně ostrý, ale všechny fungovaly.

„Tohle je… úžasné,“ vydechla. „Co je to za místo?“

Homage jí vše pověděla a dodala: „Obrazy pocházejí z věží, jako byla ta ve Fillydelphii. Z toho místa máme zprávy teprve poslední tři dny. Red Eye věž na něco používal a při tom mi bránil přijímat signál. Díky Littlepip, má teď DJ Pon3 oči i uvnitř otrokářského teritoria.“ Homage se na Xenith chápavě a nadějně usmála. „Třeba i odtamtud začneme brzy získávat dobré zprávy.“

Zebra přikývla. Další hodinu Homage Xenith vysvětlovala, jak se s kamerami pracuje a jak přehrávat archivní vysílání. Xenith to zpočátku moc nešlo. Celou dobu jsem se jen dívala. V Homagině domově jsem se cítila v bezpečí. Nemusela jsem utíkat, bojovat ani handlovat se smrtí, a za každou cenu jsem se snažila neusnout.

Podařilo se mi ale od obou získat příslib muffinů. Ditzy Doo brzy dostane největší a nejlepší muffiny v historii Equestrijské Pustiny.

Pak konečně nadešla chvíle, kdy jsem s Homage zůstala ve foyer sama a stály jsme vedle fontány.

„A co teď s tebou, má Hrdinko Pustiny?“ Homage zavrněla. „Tedy pro začátek.“

„Homage,“ řekla jsem neochotně. „Musíme si promluvit.“

„Jejdanánku, to zní vážně.“

Přikývla jsem. Padla jsem na zadek a začala mluvit. Nejprve jsem řekla pravdu o SteelHoovesovi a Šéfovi Grim Starovi. Moc jsem se omlouvala, že jsem jí to neřekla dřív. Homage byla trochu ztrápená, ale odpustila mi.

Pak jsem jí pověděla o Red Eyeovi a megakouzlu.

„Musíme evakuovat věž,“ řekla jsem nakonec. „Rychle a potichu.“

„Nemůžeme z věže odejít,“ řekla a zavrtěla hlavou.

„Vím, že jste obklíčeni, ale možná ve Sky Banditovi… nebo přes tunely?“ rozčílila jsem se. „Něco přece musí jít.“

Homage znovu zatřásla hlavou. „Ne. Někteří obyvatelé možná. Ale i tak nemůžeme to tu opustit. Nesmíme Red Eyeovi dovolit, aby to tu převzal.

„Vím, že je DJ Pon3 důležitý, ale není tak důležitý jako tvůj život.“ Nemohla to samozřejmě pochopit. Ale já viděla Equestrijské Zahrady. Já vím.

„Pak citelně podceňuješ potřebu slyšet pravdu a naději v tomto zhrzeném světě,“ řekla mi. „DJ Pon3 dává poníkům v Pustině varování a rady, aby v ní mohli přežít. Ale co víc, pomáhá jim, aby to přežívání za něco stálo.“

Podívala jsem se stranou a přikývla. Cítila jsem se zahanbena. Měla pravdu.

„A i když bych řekla, že DJ Pon3 je to nejdůležitější, co zde musíme zachovat a ochránit, není to jediný poklad v téhle věži.“

Tohle mě překvapilo. Velká novinka.

Homage mě pohladila po hřívě. Její modrá mi padla do očí. „Littlepip, lásko,“ řekla. Její slova mnou zalomcovala a vzkřísila všechny mé touhy a sny. „Tenponská Věž byla důležitou pobočkou Ministerstva Magických Věd. Není to hotel ani obchodní dům. Jsou tu velká tajemství.“

„Tajemství?“ zeptala jsem se. Zvědavá část mého já začala jásat, jen co jsem to řekla. „Jaká tajemství?“ Nedokázala jsem říct, jestli Homage bude ochotna mi něco prozradit. Ale o moment později začala.

„Littlepip, přemýšlela jsi někdy, proč jsem zde mohla zůstat? Asistent DJ Pon3ho, když tu jím většina poníků pohrdá?“ Musela jsem přiznat, že mě to nikdy nenapadlo.

„V Tenponské Věži je tajná společnost. To oni, troufnu si říct, to tu vše doopravdy řídí.“ Udělala pár kroků zpět a podívala se okolo. „Jsou tu místa, kam běžný lid nemá přístup. Místa, kde se vytvářela ta velká tajemství Ministerstva. Všechna se týkají magického výzkumu a vývoje.“

Podívala se na mě a odklonila se, takže její hříva už nedráždila mé oči. „Znáš to otravné štítové kouzlo, které mají všichni alicorni? Bylo vytvořeno tady.“

Dívala jsem se na věkem zčernalou bronzovou sochu. Jediný alicorn v místnosti.

„A to jsi neviděla, jak mocný ten štít může být, když ho zásobuješ dostatečnou energií,“ řekla mi. „Jediný důvod, proč jde štít alicornů prostřelit, je, že nemají sílu vytvořit ho na plný výkon.“

„Vlastně,“ řekla jsem a vzpomněla si na super-alicornku z Fillydelphského kráteru, jak prolétávala budovou. „myslím, že jsem to viděla.“

Homage o tom chtěla slyšet. Jakmile jsem jí vše pověděla, přikývla a byla viditelně otřesená. „Myslím, že máš pravdu,“ uznala.

Pak pokračovala: „Pár týdnů před koncem, jedna pobočka Ministerstva Magických Věd vytvořila jakési podpůrné kouzlo, které dokázalo štítové kouzlo vylepšit. Nebylo silnější, ale mohlo zabránit nebo naopak povolit určitým poníkům průchod skrz. Začali vyrábět štítové generátory a instalovat je do sekcí a místností, které chtěli extra zabezpečit.“

A s tím Homage vyskočila na ochoz fontány a svým pravým kopýtkem rytmicky zaklepala na alicorní sochu. Vydechla jsem překvapením, když z rohu vylétla magie a zdi kolem se obalily magickým štítem. „NVSMMV a Twilightino Atheneum (Místnost na čtení) je jedna z těch uzavřených prostor,“ řekla s úsměvem. „Pro poníky dole byl DJ Pon3 vždy jen poustevník žijící v místnostech, kam nikdo nemůže, a s okolním světem jednal jen přes prostředníky.“

Spadla mi čelist.

„Když se kouzlo aktivuje, dá se štít vypnout jen zevnitř. A jediní, kdo mohou vstoupit dovnitř, jsou ti, kteří jsou vepsáni do podpůrného kouzla…“

„Zkratková kouzla,“ řekla jsem a zavřela pusu. Homage se na mě zvědavě podívala. „Ta podpůrná kouzla se jmenují Zkratková. Twilight je zpětně sestavila podle zebřího očarování.“ Tak jako StealthBucky, napadlo mě. Štíty, které propustí specifické materiály, to si kurva pište.

Sakra.

Nakonec přeci jen budu muset pro Red Eye Bohyni zabít. Byl to jediný způsob jak zachránit Homage a ponky Tenponské Věže, a taky jak mu zabránit, aby se dostal sem.

„Lze aspoň ostatní přesunout do těch částí, které jsou chráněné štítem?“ zeptala jsem se.

„Ne na dlouho,“ odpověděla. „A nemyslím si, že by to pomohlo, pokud Moržárová bomba vybuchne. Základy a vše nechráněné to nevydrží. Před tím nás neochrání ani ty nejsilnější štíty v Equestrii.“

Zklesle pak přiznala. „Štíty, které měly ochránit celou budovu, nefungovaly od první exploze.“

„Já vím“ řekla jsem jí. Vzpomněla jsem si, jak jsem špatně zabočila a dostala se do generátorovny. Neřekla jsem jí o opraváři, který zemřel na šrapnel, když megakouzla přetížila generátory a ty bouchly.

Vzpomněla jsem si na další věc. „Red Eye zkoumá jak Zkratková kouzla překonat,“ varovala jsem ji. Pokud ty štíty chránily nejvýznamnější pokusy aspoň jednoho Ministerstva… po čem to jde? Bylo to zde? „Zatím se mu to nedaří, ale má na to dedikovaný celý tým.“

Homage se zamračila. „To není dobré.“ Seskočila z fontány dolů. „Děkuji za varování, Littlepip.“ Přišla za mnou. „Problém je, že tu už jeden takový způsob je, že?“

Přikývla jsem.

„Zkratkové kouzlo funguje na genetické bázi a není tak přesné, jak si Ministerstvo Magických Věd myslelo. Blízký příbuzní vybraných poníků nebo jejich přímí potomci se přes štít dostanou. Proto se sem mohu dostat, i když jsou štíty zapnuté.“ Homage se podívala zpátky na Alicorna a pak na mě.

„Štíty Tenponské Věže dovolovaly vstup pouze Twilight Sparkle a třem nejdůležitějším jednorožcům Manehatanské pobočky MMV. Ukázalo se, že jsem přímým potomkem jednoho z nich,“ prozradila mi. „Tak jako ti, co doopravdy řídí Tenponskou Věž. Proto mě tady chtějí,“ řekla, a pak opatrně dodala: „Pokud nedělám moc vln.“

Teda, no teda.

„Přiznám se, že jsem poslední dobou o tobě hodně mluvila. Myslím, že se to konečně začíná vyplácet a budu ti moci získat nějaké další zdroje z téhle věže.“ Homage se něžně usmála. „Dovol mi, abych ti ukázala rozšířenou prohlídku.“

***                   ***                   ***

Štítová kouzla byl jen začátek. Homage mě provedla několika uzavřenými chodbami a ukázala mi jednu po druhé. Pokaždé pro mě vypnula štít a na odchodu ho zase zapla.

Vešli jsme do velké rituální komnaty s mnoha rohy, která byla celá jasně bílá. Podlaha byla složitá mozaika bílých dlaždic v magických vzorech. Také tu byl něco jako komín se zrcadly, které dolů měly přivádět denní světlo.

„Co to je?“

„Tohle,“ odhalila Homage, „je megakouzlová komnata.“

Málem jsem zakopla. „Počkat… tady lze sesílat megakouzla?“

Homage se zachichotala. „Ano i ne. Můžeš tu seslat jedno konkrétní megakouzlo. Pokud máš dost jednorožců, co ho dokážou vykouzlit. Každá megakouzlová komnata je vázána na jedno specifické kouzlo.“

Přikývla jsem a najednou mi vyschlo v ústech. „Kolik… megakouzlových komnat… je v Tenponské Věži?“

„Jenom tahle,“ přiznala Homage smutně. „A je k ničemu.“

„Proč k ničemu?“

Homage přišla do jednoho z třiceti dvou rohů. Magií vytáhla nahrávací zařízení. „Tuhle nahrávku jsem našla ve studiu. Nikdy se nedostala do střižny.“

Homage vše spustila. Ozvala se klidná muzika plná jemných tónů hluboce znějící harfy. Zavřela jsem oči a nechávala se muzikou pohltit a vznášet. Byla tajemná. Nic takového jsem nikdy neslyšela.

„Jednou za rok ji vždycky hraji v nočním vysílání. Miluju ji, ale je to naprosto mimo běžné portfolio DJ Pon3ho.“

Přikývla jsem a chtěla, aby zmlkla. Ta muzika se mi líbila. Promlouvala ke mně. Dotýkala se všech strastí minulého týdne, ale zároveň mi neubližovala.

Muzika skončila poslední notou a pomalu utichla.

Slyšela jsem hlas ze studia, jako když někdo mluvil přes intercom. „Nádherné, Lyro. Teď zkusíme…“

Vzadu se začaly ozývat jiné hlasy. Hádka. Nejprve nebyly moc slyšet, ale rychle přehlušily vše ostatní. Z nahrávacího studia se ozval hlas, který patrně patřil Lyře. „Co se děje?“

„Ehm… ode mě jsi to neslyšela, ale Twilight Sparkle zase tři dny nespala. Snaží se vše připravit na inspekci Princezny a je pěkně napruzená. Radši se od ní drž dál. A neboj. Sem snad nepřijde, dle mého.“

Hádka se ke studiu přiblížila natolik, že bylo možné rozpoznat slova.

„…To je fakt skvělé, Twilight. Teď je v koupelně a může si vyplakat srdce.“

„To je mi líto, ale výsledky jsou katastrofální. Nemohu jít za Princeznou a říct, že megakouzlo s jejím jménem… je naprosto nefunkční.“

Poníci v nahrávacím studiu byli ticho jako myšky. Hádka byla hned za dveřmi. Hlas Twilight Sparkle a ještě jeden mužský, někoho, koho jsem znala.

„Určitě se to dalo vyřešit lépe než ji vzít za ocas, ukazovat kolem a křičet: „Tady všude jsou tisíce mrtvých poníků, kteří umřeli, protože tvoje kouzlo je na houby. Podívej se jim do očí.“ K čemu to bylo?

„Copak to nechápeš, Spiku? Zebry mají rakety s megakouzly. Stovky. Pokud je odpálí, dosáhnou Equestrie za několik minut. A tohle Celestia One nebo Celestia Prime, nebo jak tomu vlastně říkáme, se nedá seslat, pokud není slunečno. Co když zebry zaútočí v noci?“

„…“

„Víš co? Zapomeň na to, Twilight. Jdu si zdřímnout. A upřímně, ty bys měla taky.“

„Vždycky jenom chrápeš. Máme spoustu práce.“

„No a co. Vzbuď mě, až se vrátí ta Twilight, kterou znám a miluju. Do té doby, s tebou nechci mluvit.“

„Vrrr. Dobře.“

***                   ***                   ***

„Tady jsem,“ řekla Homage a mávala na mě z křídla se záhony. „Zjistili jsme, že Ministerstvo Magických Věd zdokonalilo kouzla na čištění vody a zbavení se radiace a dokonce i taintu.“ Lekla jsem se. Kdyby jen ten bláznivý ghůlí doktor tohle věděl. Zabil tolik poníků, aby zjistil…

„Bohužel,“ pokračovala. „Kouzla fungují jen v malém měřítku. Při velké snaze se dá vyčistit strom. Jeho ovoce bude sladké a bude moc dobře chutnat… ale nic nezabrání tomu, aby se jedy z okolí do něj zase nevsákly. Potřebovala bys armádu jednorožců, aby se vyčistilo celé pole, aniž by se do úrody vše zase neznečistilo. Nicméně kouzla jsou ideální pro malé záhonky.“

„Pokud bys kouzlo ale seslala všude najednou. A vše vyčistila…“ Došlo mi, co vidím. Tohle jsou základní komponenty Equestrijských Zahrad.

„Řekla bych, že jsi poblázněná. Jenomže já se bavím se svou Littlepip. Znám tě moc dobře.“

Bylo načase jí to říct.

Když jsem skončila, Homage málem spadla na zem. „Já?“ dívala se na mě a skoro prosila, abych to vše odvolala. „Záchrana… Equestrie… je na mně?“

Přikývla jsem. „Tobě, Ditzy Doo, a čtyřech dalších. Ty ještě neznáme.“

„To kouzlo… všechno spraví?“

„Víceméně,“ přikývla jsem. „Musím se ale nejdřív postarat o pár věcí. Nejsem Spasitelka Pustiny, Homage. Ty jsi. Ty a oni.“ Zkusila jsem se usmát. „Já jen vyčistím cestu.“

Homage na mě dlouho zírala. Pak se konečně pohla. „Potřebuju se napít…“

***                   ***                   ***

Do prdele s mojí matkou a do prdele s mou náchylností k závislostem. Byli jsme zpátky v Atheneu a Homage nořila nos do jablečné whiskey. Já seděla vedle a cucala… no, cokoliv poníci takhle běžně pijou.

„…a pak,“ blábolila Homage. Snažila se vyprávět příběh, který se změnil v jiný příběh, co začal někdy před čtyřmi dalšími příběhy. „Jokeblue říká „pfft, to je toho. Máš krabici, která je vevnitř větší než zvenku. Teda, pane Whoovesi, mám čtyři malé brašny a v nich mám třicet pušek a víc nábojů, než si dokážete představit. Byste měl vidět kolik hrábí narvu do skříňky, co mám doma.“ Na důraz svého sdělení ťukla Homage flaškou jablečné whiskey do stolu.

Zastavila jsem se a snažila si kopýtky změřit, co mi tvrdila představivost. Byla jsem nalitá a patrně mi něco nedocházelo, protože jak by se mohly hrábě vejít do skříňky. Nakonec jsem to vzdala a smířila se, že to je jen vtip.

„Jokeblue zní srandovně. Kde se to jméno vzalo?“

Homage troch vystřízlivěla. I když, možná ne tolik. „Vrozená vada. Jeho matka onemocněla, když se nadýchala pylu Smrtilky Luční (Killing Joke – zmutovaná varianta Poison Joke). Byl zázrak, že oba přežili.“

„Aha,“ řekla jsem a moc nechápala. Stejně jsem ji objala, aby se cítila líp. Ukázalo se to jako správná věc, i když jsem při tom shodila několik flašek. Naštěstí byla většina prázdná.

Vzpomněla jsem si na něco a hned začala plakat.

„Lit…pip? Co se děje?“

Třásla jsem se a vydechla. Chvíli jsem se uklidňovala a začala mluvit: „Zastřelila jsem jednu Pancéřnici. Zezadu do hlavy. Myslím, že zabila mého starého mistra, ale… nejsem si jistá.“

„No zdá se, že si to zasloužila. Vlastně všichni Pancéřníci si to zasloužili.“

„Ano, já vím… ale, já se připlížila a zastřelila ji. A pak pokračovala. I když byla mrtvá. Dokud jsem nevyprázdnila celý zásobník Malého Macintoshe.“ Zase jsem se zatřásla. „Já… nelíbí se mi, co se ze mě stává. Myslím, že se ztrácím sama sobě.“ Přeskočil mi hlas. „Monterey Jack měl pravdu. Už nezbývá moc mého starého já, které se dá zachránit.“

Homage byla vedle mě. Vůbec jsem nepostřehla, že vstala ze židle. Již podruhé dnešní noc, mě držela a já začala plakat.

Pak mě navedla do postele. „Pojď, Littlepip. Odpočineme si.“

***                   ***                   ***

Pokud měl Red Eye nějaký problém s mou návštěvou Tenponské Věže, nedal to nijak najevo. Ani ztráta Alicina a gryfů ho na nás neupozornila. Vím, že by mě to mělo znepokojovat. Místo toho jsem to vše ignorovala a relaxovala. Dokonce jsem šla s Homage do lázní. Dvakrát.

Nechtěla jsem být sobecká, ale ať si Red Eye trhne. Tohle jsem fakt potřebovala. A koneckonců, však jsem si to odpracovala ne? Možná ne, vzhledem k tomu, co jsem všechno zvrtala – třeba ta poškozená koule paměti, nefunkční bojové plány, jít sama za Zeď. Ale i kdybych si to nezasloužila, tak mí společníci rozhodně ano.

Doufala jsem, že Xenith s Homage spolu budou vycházet. Ale zatímco Homage měla zebru ráda, Xenith sice byla vděčná, ale zároveň trochu odtažitá, skoro až ledová. Čas, který spolu strávili v kuchyni při pečení muffinů byl tak trapný a napjatý, že jsem radši byla v knihovně. Seděla jsem u stolu a studovala.

Zrovna jsem dokončila porovnávání mé verze O užití drahokamů s místní nezcenzurovanou a prohlížela si velký obraz Nádherného Údolí, když přiběhla Xenith.

„Našla jsi svoji dceru?“ zeptala jsem se a snažila se znít sebejistě. Nástroje, které dostala od Homage, nebyly nikde jinde v Pustině.

„Ano a ne,“ odpověděla. „Našla jsem stopy jejího kmene. Žijí u úpatí hory pod Canterlotskými Ruinami.“ A pak rychle dodala. „Daleko od Mraku. Nicméně jsem nikde neviděla moji dceru. Přesto, jsem za to velmi vděčná…“

„Měla bys poděkovat Homage.“

„Už se stalo.“

„Tak proč jsi vedle ní tak… chladná?“

Zebra si mě pečlivě prohlížela. Soudila mě. Nakonec řekla: „Copak jsi neviděla, co použila za zbraň? Tvoje milá používá zbraň poznamenanou hvězdami. Je prokletá. Nemůže od ní přijít nic dobrého.“

Xenith odešla.

No kurvavole. Ani kdybych měla všechny argumenty světa, tak bych ji nedokázala přesvědčit. Měla jsem kliku, že jsem nešlápla do krve hvězdné-stvůry, jinak by si myslela i o mně, že jsem prokletá.

„Kletby neexistujou!“ křičela jsem.

Hluboce jsem si povzdechla a opřela si hlavu do knížek okolo.

O pár minut později přišla Homage se zbytkem mucinového těsta na nose. „A teď,“ zašeptala a objala mě předníma. Lekla jsem se, ale cítila se moc dobře. Najednou mnou projela vlna tepla, jako kdybych padla do postele plné motýlků. „Kde jsme to skončili?“ Motýlci se přesunuli do určitých partií a začali vyvíjet nemístný tlak. „Dvacet…tři, je to tak?“

U Bohyní! Ona to skutečně počítá!

***                   ***                   ***

Sky Bandit letěl vzduchem a mířil k Nádhernému Údolí. Nebe bylo matné a lehce potemnělé kouřem. Údolí pod námi bylo spálené na prach a bez života.

Mnoho malých děr bylo jediným varováním, že jeskyně dole byly domovem tuctů, ne-li stovek nejnebezpečnějších monster v Equestrii. Pekelníků.

Vytáhla jsem dalekohled a dívala se na horizont. Závrt několik mílí daleko naznačoval, kde vybuchla moržárová bomba. Ta byla propašována do podzemí a odpálena. Povrchové budovy se propadly do toxiny zaplavených tunelů dole.

Přes dvě stě let závrt erodoval v obrovský široký kráter. Lehce svítil, a to i v denním světle. Všude byly stovky děr.

Na hraně kráteru jsem viděla zdi Maripony. Kdysi to byla stanice na těžení drahokamů. Budova měla víc společného s Shattered Hoofem než s nějakou pobočkou Ministerstva. Dala by se vzít jako pevnost, i když hodně zničená. Exploze a závrt udělaly ze základů trosky. Zhruba třetina budov spadla dolů. Zbytek byl poničen mega-zemětřesením.

„U všech všudy! Jestli tohlenc Bohyně přežila, tak se nedivim, že žije dvě stě let.“

„Jaký je plán, malinkatá?“ zeptala se Xenith.

„Plán?“ zasmála se Velvet. „Myslím, že jediný plán, co se Littlepip zrodil v hlavince, je jít tam napřímo a zastřelit bohyni.“

Jak moji přátelé, tak i já jsem strávila pár dní tolik potřebným odpočinkem. Ačkoliv nás tížil náš těžký úkol, všichni byli odpočatí a ve formě. Pokud selžu a umřu, budu ráda, když to bude takhle. S těmito poníky.

Ne, moment. Zebry nejsou poníky. S těmito přáteli.

„No, tak to je potom dobrý, že sem prodal všechny ty zbraně a koupil nám dost munice. Dokonce sem vyhandloval i nějaké očarované patrony pro Malýho Macintoshe. Nevim teda, jestli jsou očarovaný na zabíjení Bohyň, ale můžem doufat.“

Podívala jsem se na PipBuck a nahodila Univerzální Detekční Systém. Zkontrolovala jsem čas a datum. „Ditzy Doo by teď měla dostat své muffiny.“ Usmála jsem se na Xenith. „Děkuji ti za pomoc. Určitě jí budou chutnat.“

Zarazilo mě, že jsme s Xenith dokázali uniknout zpoza Zdi. Byla jsem v Pustině sotva pět týdnů. Teď už skoro šest. Šest týdnů od začínající opravářky PipBucků k budoucímu zabijákovi božstev.

„Můj život je bláznivý.“

Velvet Remedy se ke mně naklonila. „Nuže, jaké je skóre? Ke kolika jste se dostaly?“

Zčervenala jsem a skryla svůj obličej.

„Pozor,“ zavolal Calamity. „Na osmé hodině nahoře!“

Okamžitě jsem se rozhlédla a vytáhla znovu dalekohled. Pět svítících koulí, alicorní štíty. Mířily k nám z Maripony.

„Krucajs, asi sem fakt měl nosit tu Enkláví zbroj,“ zaklel Calamity. „Lilpip, připrav Spitfirenin Hrom, tohle bude drncat!“

Magií jsem vytáhla upravenou protitankovou pušku z Calamityho popruhu a začala ji skládat dohromady.

Objevili se čtyři tmavě modří alicorni a obklíčili nás.

„Nechť mě hvězdy proklejí k tisícům znásilnění rohem Nightmare Moon,“ zašeptala vedle mě Xenith. Z příchodu dalších alicornů byla stejně šokovaná jako já.

„To protože jsi s Littlepip příliš dlouho,“ řekla Velvet a vytáhla brokovnici. Alicorni už dávno měli aktivované štíty.

{{VÍTEJTE V DOMOVU BOHYNĚ!}}

Hlavou nám prošly hlasy. Vířili nám v myšlenkách jako ozvěna v jeskyni.

„Jejda,“ naříkala Velvet a zamotala se. „Tohle není dobrý.“

{{ODLOŽTE SVÉ NEMOŽNÉ ZBRANĚ A POJĎTE! JSTE MÝMI HOSTY! NEBOŤ JÁ, BOHYNĚ, SE OD TAKOVÝCH, JAKO JSTE VY, NEMÁM ČEHO OBÁVAT!}}

Ale ne. Nenenenenene!

„Jestli se nás nebojí, tak proč taký divadlo? Proč nás prostě nesestřelej?“ řekl Calamity.

Xenith se dívala na nás tři. „O čem to mluvíš?“

Ale já věděla. U Bohyní – těch pravých – já věděla.

A s těžkým dechem jsem řekla: „Protože po nás něco chce.“

***                   ***                   ***

Navedli nás do jedné z rozpadajících se budov. Když jsme přistáli, viděla jsem kolem nás aspoň tři tucty dalších alicornů. V jedné jediné chvíli, v dokonalé jednotě, na nás všichni otočili hlavy.

Byla to jedna z nejděsivějších věcí, co se mi kdy stala.

Čtyři alicorni modří jako půlnoc, nás doprovodili dveřmi. Všichni měli deaktivované štíty. Popravdě, je vůbec nepotřebovali. Byli na nás v přesile.

Překvapilo mě, že nás dovedli do místnosti, která vypadala jako stanice vnitřní bezpečnosti. Celá místnost vypadala nepoškozeně, nenahlodána zubem času. Ostatní chodby a místnosti se rozpadaly na kusy, buď díky zemětřesení, nebo vlivem počasí a uplynulých staletí. Tato místnost ale byla téměř… nedotknutá.

Nebyla tu žádná Bohyně. Pouze pár židlí, zaprášené monitory a mikrofon. Pak také jedna kartotéka a několik až legračně nedotknutých šálků na kafe. Zeď nad monitory byla ze skla, ale dalo se vidět jen na další zeď z kovu, která byla sotva pár čísel od sebe. Za námi byly zapuštěné dveře. A na nich byly divné drážky.

„Tohlenc je asi naše vězení,“ řekl Calamity. Pokud by to tak bylo, nedalo by se tu dýchat. A bylo by tu přeplněno, jestliže se tu s námi nějaký z alicornů rozhodne zůstat.

{{BUDEME SPOLU MLUVIT! ALE NEJDŘÍV, BOHYNĚ CHCE, ABYSTE VŠE VIDĚLI! POCHOPILI! A ŽASLI!}}

Hlas bohyně nebyl jako ozvěna, napadlo mě. Ale jako předzvěst. Jako kdyby uvnitř zněly desítky menších, slabších hlasů. Všichni se snažili říct to samé, ale žádnému se to nedařilo. Hlas bohyně zněl jako pěvecký sbor.

„Pochopili co?“ zeptala se Velvet. Xenith se na ni rozpačitě podívala.

{{BOHYNI!!}}

Monitory bezpečnosti zablikaly a oživly. Jeden z nich zobrazoval barevné poníky v laboratorních pláštích. Stáli v místnosti, co vypadala jako větší verze té naší. Všude byly počítače, monitory a barevné blikající zářivky. „Začni, až budeš připravena,“ řekla jedna klisna se znaménkem kádinky plné bublající zelené tekutiny, a podívala se na monitor.

„Toto jsou obrazy minulosti,“ řekla Xenith.

Druhý monitor zabíral velkou tovární halu. Ta byla plná šesti obrovských propojených válců, ve kterých se převalovala modrá a zelená tekutina svítící po celé místnosti. Ze stropu visely různé magické přístroje. Kolem válců a uprostřed továrny byly můstky, také visící ze stropu. Uprostřed, na konci jednoho můstku, byl také nějaký druh ovládacího panelu.

„Ach ano, opět tu je ona celoequestrijská estetika válečné Equestrie a ty její blbé můstky,“ zavrčela jsem.

„Není to…?“ zeptala se Velvet, když se na třetím monitoru objevil určitý poník. Starší fialová klisna s šedými pruhy v nachové hřívě. Stála v místnosti, která byla velikostí podobná té naší, a měla stejné vybavení. Nicméně tam, kde jsme my měli kovovou zeď, ona koukala oknem na továrnu z druhého monitoru.

„Twilight Sparkle,“ přikývla jsem.

„Ehm… vaše bohyněstvo,“ zeptal se Calamity do vzduchu a zaklepal na poslední monitor. „Doufám, že víte, že vaše poslední vobrazovka je rozbitá?“ Monitor měl velkou prasklinu a zobrazoval pouze duhové skvrny.

{{ROZBITÝ? COŽE? OVŠEM! BOHYNĚ VÍ VŠE!}}

Malé hlasy doznívaly v telepatické ozvěně ještě několik vteřin poté, co Bohyně „promluvila“.

„Pěkné,“ řekla Velvet posměšně.

„Jsme připraveni na test na poníkovi,“ řekla Twilight a zněla trošku nervózně. „Pošlete ji dovnitř.“

„Posílám Testovací Subjekt Jedna,“ ohlásil poník na monitoru jedna.

„Takhle jí neříkej!“ odsekla Twilight. Přiběhla k oknu a přilevitovala si šálek naplněný něčím, co vypadalo jako čaj a začala srkat. Odložila šálek a přiklonila se k mikrofonu. Na obrazovce dvě se objevila krásná modrá jednorožka, která byla v nádherném středním věku. Jednorožka klusala po můstku mezi válci.

Podívala se na okno a zamávala. „Twilight Sparkle, chtěla jsem ti znovu poděkovat za tuhle příležitost. Moc to pro mě znamená.“

„Není zač, Trixie,“ řekla Twilight laskavě. To jméno mi bylo povědomé, ale chvilku mi trvalo, než jsem si ji dokázala zařadit. Trixie! Ta klisna z chatky z Fetlocku. Jela do Manehattanu na schůzku s Twilight Sparkle a nikdy se nevrátila.

Fialová jednorožka zmáčkla tlačítko a na konci můstku se objevil stojan se zlatým pohárem. Ze stropu vyjela trubička a do poháru natekly zelené a fialové tekutiny z válců okolo.

Trixie přešla můstek a přičichla si. „To je růže?“

Twilight se zasmála. „Ano. Přidala jsem tu vůni. Doufejme, že to tak bude i chutnat.“

„Vážně?“ Trixie se na Twilight radostně podívala.

Twilight svěsila hlavu. „No, spíš ne.“ A pak se znovu podívala na okno. „Trixie, jestli nechceš, nemusíš to dělat…“

„Ale já chci,“ trvala na svém modrá jednorožka. „Chci pomoct. A… tohle mě má posílit? Budu silná jako Luna a Celestie?“

„No, jako ony úplně ne, ale rozhodně budeš silnější.“

„Tak jako ty?“

Twilight nevypadala úplně potěšeně. „Doufáme, že ještě víc.“

„A… je to bezpečné, že ano?“

„Naprosto,“ ujistila ji Twilight. „Všechny testy vyšly skvěle. Jediné, co se může pokazit, je dávka. A k tomu potřebujeme testovat na dobrovolnících, jako jsi ty. S trochou těstí se nám to podaří hned poprvé a staneš se první novou alicornkou od časů Lunina narození.“

Jednorožka na můstku přikývla a zamumlala něco o tom, že „velká a mocná cítí růže“. Pak se podívala na Twilight s trochou nejistoty. „Opravdu nemáme dávku trochu zvýšit?“

Twilight se zasmála. „Ne, já…“

Pak se na všech obrazovkách něco stalo.

Z té zničené jsme slyšeli ohromný řev a z duhových prasklin se stalo silné světlo.

Na třech zbylých se svět otřásl.

Nejprve na obrazovce jedna začal padat strop a jeho kusy zabíjely všechny dole a zablokovaly dveře. Jeden z počítačů vybuchl v roji jisker.

Na obrazovce dvě se otřásla celá podlaha továrny. Slyšela jsem, jak prasklo několik kabelů držících můstky. Několik sekcí spadlo. Dva válce s tekutinami praskly a třetí spadl na zem a vylil svůj obsah po celé podlaze. Viděla jsem, jak automatický systém celou oblast uzavírá a snaží se zabránit poškození. Trixie zaječela, když lana držící můstek praskla, a se jentaktak držela na houpajícím se můstku.

Na třetí obrazovce se ozvalo varování. „Zaznamenán únik radiace!“ „Detekována seismická aktivita!“ „Varování před toxickou kontaminací!“ „Zavírám bezpečnostní dveře!“

„Ne!“ křičela Twilight, když za oknem sjel dolů pancéřový plát. Podívala se na obrazovky, pak na okno.

„TRIXIE!“

Na obrazovce dvě spadl můstek s Trixie. Jednorožka sjela po straně. Snažila se něčeho zachytit, ale spodní část můstku prorazila střechu jednoho z válců a jednorožka byla ztracena v tekutině.

Všechny obrazovky zablikaly a zhasly.

My čtyři v místnosti bezpečnosti jsme seděli otřesení a dívali se na obrazovky a pak na všechny kolem.

Monitor tři zablikal a opět se rozsvítil.

„Kdokoliv toto poslouchá. Jsem Klisna Ministerstva Magie, Twilight Sparkle,“ ozval se její slabý hlas. „Jsou to už dva dny, co Maripony zasáhla megakouzla. Protože nás nikdo nezachraňuje, očekávám, že toto nebyl ojedinělý útok.

Nahrávám tento záznam pro případ, že by skutečně někdo dorazil. Jsem uvězněna v Bezpečnostní Místnosti Tři na patře Válců Základny Maripony.“ Postarší klisnička mluvila do kamery. „Bezpečnostní zámek, který mi měl dovolit otevřít dveře, nefunguje. Bohužel, navrhla jsem tuto základnu, aby odolala síle megakouzel. Bohužel, moje magie zde nic nezmůže.“

Calamity, Velvet, Xenith a já jsme zírali na obrazovku. Uvědomili jsme si, že tohle je její poslední rozloučení. Začala jsem slzet a snažila se to v sobě zadržet. Tenhle týden jsem skoro celý proplakala. Přesto mi po tvářích brzy začaly stékat slzy.

„Došlo mi jídlo a filtrační čip je poškozen.“ Pokusila se usmát. „Tedy, jsem si docela jistá, že čistá voda by neměla mít takovou barvu. Také začínám trpět halucinacemi. Myslím, že slyším křik poníků z Maripony, jako kdyby se jim dělo něco hrozného. Vím, že to je nemožné. Zdi jsou zvukotěsné.

Také v hlavě slyším Trixiein hlas. Pořád křičí. Někdy to je k nevydržení…“

Klisna mávla kopýtkem. „To není důležité. Důležité je, že jsme se snažili. Snažili jsme se a byli jsme tak blízko. Stačil by jeden týden, nebo možná i jen pá dní, a naše mise by změnila válku. Muselo by se jednat o míru.

Důležité je, že stále máme ještě jednu šanci. Najděte Spika. Je to můj nejvěrnější sluha… můj asistent číslo jedna… najděte ho…“

Vypadalo to, že Twilight usnula. Monitor opět zablikal.

„Spika?“ zeptala se Xenith.

Monitor se opět rozsvítil. Twilight se natlačila skoro až ke kameře a zdálo se, že se napůl zbláznila. „Něco se děje… já… nevím, co. Pokud jste v Maripony, zmizte. Zmizte a vystřelte sem další zebří raketu…“

Najednou se ozval hlasitý kovový otřes z repráků u monitoru dvě. Viděli jsme, jak se pancéřová zábrana odlamuje.

Monitor dva se rozsvítil. Místnost s válci byla jeden velký bordel. Po podlaze bylo vše rozlité. V tekutině něco plavalo. Ne, neplavalo… něco si přitahovalo telekinezí tělo načervenalého jednorožce. Tělo bylo taženo po stěně válce, až přepadlo přes vrchol a zmizelo v tekutině.

O chvíli později se hladina zbarvila krví.

Na třetí obrazovce se Twilight snažila doplazit ke dveřím. Byla zesláblá hladem a dehydratací. Nedokázala stát a neviděla, co se děje za oknem.

Místnost ozářilo modré světlo. To světlo se změnilo do formy Trixie. Ta stála před třesoucí se Twilight. Z tohohle úhlu jsme jasně viděli, jak mluví k jednorožce, která kdysi byla nositelkou Elementu Magie. Iluze Trixie promluvila, ale nebylo slyšet žádných slov.

„Mrzí mě to, Trixie,“ zašeptala Twilight.

Když iluze Trixie opět promluvila, Xenith se ke mně naklonila. Dokázala odezírat ze rtů.

„…co by tě mělo mrzet. Tvůj experiment nakonec fungoval. Dokonce s lepšími výsledky, než jsme kdy mohli doufat. Nemusí tě nic mrzet. Buď šťastná. Budeme žít navěky. Ty a já.“

Cítila jsem takový proud temného mrazu, až jsem doufala, že Xenith jen něco špatně přeložila.

„Cože?“ zeptala se Twilight.

„Mrzí mě, že trvalo tak dlouho, než jsem zesílila natolik, abych tě zachránila, Twilight Sparkle.“

Velvet Remedy vydechla, když modrá telekineze obalila kopyta Twilight Sparkle.

„Ne!“ Twilight začala zápasit a vyvinula větší sílu, než se zdálo možné.

„Je čas tě zachránit, Twilight,“ slyšela jsem slova Xenith, která tlumočila mluvu iluze-Trixie. „Nyní si budeme spolu velmi blízko.“

„U Bohyní,“ fňukala Velvet a skryla obličej v Calamityho hřívě. Telekineze pomalu sunula Twilight k jednomu z válců.

Třásla jsem se. Chtěla jsem – tak moc jsem chtěla – se otočit. Ale nedokázala jsem to.

Twilight naposled zaječela, než ji magie vytáhla do nejvzdálenějšího válce. Ozvalo se poslední slovo. Nejspíš nějaké jméno, ale neslyšela jsem, co to bylo.

Pak obrazovky zhasly. Tentokrát nadobro.

***                   ***                   ***

U Bohyní! U Bohyní! U Bohyní!

Celá scéna mě naprosto otupila. Velvet plakala. Calamity vypadal pochmurněji než jindy.

Celá místnost se otřásla. Vzduch byl naplněn skřípotem kovu. Pancéřová ochrana oken se zvedla.

Dívali jsme se na válce. Tohle nebyla žádná podobná místnost. To byla ta samá.

Zub času k ní nebyl milosrdný. Zřítila se další třetina sřechy, stejně tak dva válce. Rozlitá tekutina na podlaze se změnila v břečku plnou prachu a trosek.

Ve dvou stále stojících válcích se mísily barvy. Plavaly a explodovaly jako rachejtle. V hlavě jsem uslyšela fanfáru, ale nebyla z mé paměti.

{{VELKÁ A MOCNÁ BOHYNĚ VÁS VÍTÁ!}}

„Dobře, jak u všech všudy tohle zabijem?“

„Calamity,“ zasyčela jsem.

Z válců vyletělo několik dalších světel. Létaly okolo, spojily se, a nakonec vytvořily obličej Trixie. Nejen Trixie, občas se objevily obličeje dalších poníků. Snažily se proniknout ven z Trixieiny hřívy, ale něco je stáhlo zpátky.

{{NEBOJTE SE! NEBOŤ JÁ, BOHYNĚ, UŽ DÁVNO VÍM, PROČ JSTE TADY! RED EYE, TEN ZRÁDNÝ PONÍK, SI PŘEJE MŮJ KONEC. BOHYNĚ SE ALE NEBOJÍ, NEBOŤ BOHYNĚ JE VELKÁ A MOCNÁ, KDEŽTO RED EYE NENÍ!…}}

I přes to, čím jsem si teď prošla a co jsem viděla, i přes to, co se teď dělo přímo před mýma očima, se ozýval malý poník v mé hlavě a dožadoval se pozornosti. Nelíbilo se mi, kam tohle směřuje.

„Nebojte se,“ začala Xenith, „Neboť já, bohyně, už dávno…“

„Teď už můžeš přestat,“ zasyčela Velvet.

{{…Zatím.}}

Kníkla jsem. Snažila jsem se najít svůj hlas. „Red Eye ty záznamy viděl, že.“

{{NEZÁLEŽÍ NA TOM, JESTLI JE VIDĚL.}}

Takže ano.

{{DŮLEŽITÉ JE, ŽE MĚ NEPOSLECHL A INTRIKOVAL PROTI MNĚ! DŮLEŽITÉ JE, ŽE MI ODPORUJE! UŽ ROK MI NEPOSLAL JEDINÉHO JEDNOROŽCE. BOHYNĚ VĚŘÍ, ŽE BRZY ZAČNE BOJOVAT PROTI JEDNOTĚ!}}

„A… nech mě hádat,“ vstoupila jsem jí do toho. „Chceš, abychom zabili Red Eye?“ Prosím, ať to není něco tak hloupého. Na to by nestačily všechny pohlavky světa.

Světla před námi se změnila. Objevila se rudě červená a naznačovala, že Bohyně není spokojená.

„Eh,“ zašeptala Velvet a posunula se dozadu. „I kdyby to byla opravdová Bohyně, tohle už je trochu moc.“ Zaržála. „Popravdě, musí tahle bohyně výplod arkánových nočních můr, zářit jako cirkusový kolotoč?“

{{NESMYSL! BOHYNĚ HO MŮŽE ZABÍT KDYKOLIV SE MI ZACHCE! ALE…}}

A teď to přijde.

{{JE MOŽNÉ, ŽE OBJEVIL NĚCO, CO NÁŠ NOVÝ ÚŽASNÝ SVĚT, JENŽ BUDUJEME, MŮŽE OHROZIT! A NEŽ HO BOHYNĚ ZNIČÍ,… MY… JÁ… MUSÍM VĚDĚT, CO TO JE!}}

Dobře. Fajn. To dává mnohem větší smysl.

„Říká Bohyně, která před dvaceti minutama tvrdila, že ví všechno,“ mručela Velvet.

Calamity ji šťouchl křídlem. „Můžeš laskavě přestat pošťuchovat ten telepatickej psychosbor?“

„A proč my?“ zeptala jsem se.

{{PROTOŽE TAJEMSTVÍ, KTERÉ RED EYE HLEDÁ, TAJEMSTVÍ KTERÉ JE SKRYTO I PŘED VELKOU A ÚŽASNOU BOHYNÍ, JE UKRYTO UVNITŘ SKLADIŠTĚ V PARKU MINISTERSTEV V CANTERLOTU!…}}

Aha! Takže tam se Red Eye snaží dostat. Vzpomněla jsem si, co mi říkal Pozorovatel:

Ano, jedna z Equestrijských hrdinek se rozhodla, že její Ministerstvo se bude jmenovat Ministerstvo Úžasnosti. Dokonce měli své ústředí v Parku Ministerstev. Po pár letech Luna rozhodla, že Ministerstvo končí a začali jeho ústředí používat jako sklad.

{{…MŮŽE HO OVLÁDAT JEN PEGAS…}}

Chytré. Bohyně ani tak nepotřebovala mě jako Calamityho. Zajímalo by mě, jak se přes tohle chce Red Eye dostat.

{{OVLÁDÁNÍ JE ZA ŠTÍTEM, KTERÝM MŮŽE PROJÍT JEN KLISNA MINISTERSTVA!}}

A kvůli tomu Red Eye zkoumá zkratková kouzla. Ale proč…?

Aha! Jasně! Blízký příbuzný nebo přímý potomek. Bohyně potřebovala i Velvet Remedy. Opět jsem pouze čistila cestu.

{{A KROMĚ TOHO, JEŠTĚ JEDNA VĚC BRÁNÍ JEDNOTĚ. JE TO… CHYBA, KTERÁ MUSÍ BÝT OPRAVENA, NEŽ MŮŽE BÝT JEDNOTA SESLÁNA VŠEM PONÍKŮM TÉTO ZEMĚ!}}

„Dyž vidim, vo čem ta Jednota je, tak mě to moc nežere,“ ozval se Calamity.

{{TO PROTOŽE JSI JEN PONÍK! TVŮJ DRUH NEDOKÁŽE V TOMTO SVĚTĚ ŽÍT! POUZE PŘEŽÍVÁTE! A TO JEŠTĚ ZTĚŽÍ! ALE MÉ DĚTI BUDOU VZKVÉTAT! MÉ DĚTI JSOU MOCNÉ! JSOU DALEKO SCHOPNĚJŠÍ ČELIT NEBEZPEČÍ TOHOTO SVĚTA! VŠECHNY JEDY, CO VÁS ZABÍJÍ, ČINÍ MÉ DĚTI SILNĚJŠÍMI!}}

„Tvé děti se nemohou množit,“ naznačila jsem. „Všichni alicorni jsou jen klisny. Nemáte hřebce. Chápu, že to je větší „zábava“, ale co se toho vzkvétání týče, tak nic moc!“

Hlas Bohyně byl chvíli zticha. Světla se přelívala a explodovala jedno po druhém. Objevovaly se další obličeje. Něco šeptaly, ale akorát mě z toho bolela hlava.

{{JAK BOHYNĚ ŘEKLA. CHYBA! TA SE DÁ ALE NAPRAVIT SPRÁVNOU MAGIÍ!}}

„Nech mě hádat. Chceš Raritinu černou knihu.“ Takže mě Bohyně přeci jen potřebovala. Někdo musel otevřít zámek.

***                   ***                   ***

Když nás eskorta odváděla zpátky k Sky Banditovi, přemýšleli jsme všichni o tom samém: co teď?

„Vy umíte všichni odezírat?“ zeptala se Xenith. Dobře, tak ne všichni.

Red Eye mě stále držel v koutě. Ale…

Zarazila jsem se v půlce kroku, jak kdyby mě někdo flákl přes ksicht balíkem sena. Ztratila jsem cit v končetinách a projela mnou vlna dalšího zděšení a uvědomění.

„Lilpip?“ zeptal se Calamity. Můj výraz ho znepokojil.

„Řekla… Red Eye jí neposlal žádného jednorožce už víc jak rok.“ Vzpomněla jsem si na to, co říkali otrokáři. Všechny ty Red Eyeovy, respektivě Sterniny, poznámky o jednorožcích.

A další jednorožec taky. Za tuhle dostaneme dobrou cenu.

Kdyby to nebyla jednorožka, hodil bych ji do jezera

„Jestliže Red Eye neposílal jednorožce Bohyni…“ řekla jsem temně, „znamená to, že si je schovává pro sebe.“

Dívala jsem se na ostatní v čirém zoufalství. „Red Eye mluvil o kontrole nad počasím, hýbáním slunce a měsíce. To by nezvládl, kdyby byl jen alicorn. Jenomže on jím nechce být. Chce se stát… …“ Ukázala jsem na Maripony. „Tímhle!“

Takovou moc by mohl získat jedině tím, že se pokusí napodobit to, co se stalo Trixie. A to by dokázal. Viděl ta videa. A jestliže si v Everfríském lese stavěl pevnost, která měla být novým domovem Bohyně, znamená to, že v Katedrále bude kopie Maripony.

Neposílal Bohyni jednorožce, protože ti mají nejsilnější magii ze všech poníků. Schovával si je, aby je mohl pozřít on sám!

Poznámka: Level Up.

Maximální Úroveň

Poznámka ke schopnostem: Plížení je nyní na maximální úrovni.

Nová schopnost: Telekineze na úrovni Celestie – Co dokážeš se svou levitační magií je obsahem legend. Umíš létat skoro jako pegas začátečník. A kdo ví, třeba jednou dokážeš pohnout sluncem.