Fallout: Equestria – Kapitola 22 – Jako zemní poníci

Kapitola 22: Jako zemní poníci

„Modlím se za bezpečí všech dobrých poníků, kteří přijdou do Fillydelphie, dokonce i otroků. Ale nemůžeme očekávat, že za nás Bohyně udělá všechnu práci.“

Průmysl.

Spike nám pověděl, že nedokázal pochopit slovní spojení „Jako zemní poníci“, dokud nenavštívil Fillydelphii. Najednou jsem chápala, proč, a to i přesto, že jsem na obzoru viděla jenom její ruiny.

Průmysl byl hlavním tahounem Equestrie už dávno před válkou. K čemu by byly vlaky bez oceláren vyrábějících plechy a kolejnice? Kdo by postavil vysoké Manehattanské mrakodrapy, kdyby nebylo vysokonákladových, špičkových skláren? Jak mohl mít malinký Ponyville módní návrhářku, která pracuje s látkami nejvyšší kvality, bez textilního průmyslu? Většina poníků o tom moc nepřemýšlela – co sejde z očí, to sejde z mysli. Když někdo žije v idylické malé vesničce nebo výstavních Equestrijských městech, snadno zapomene. Pokud tedy nežije v Equestrijském centru strojírenství – v mece průmyslu zemních poníků.

Fillydelphia.

Tohle všechno mi řekl SteelHooves. Když už bylo jasné, že míříme někam, co není jen taková větší verze staré Appleloosy, hned jsem se ho začala ptát na všechno možné. Už napůl cesty mezi Manehattanem a Fillydelphií mi PipBuck začal zachytávat vysílání z Fillydelphie.

Byla to ta samá hudba, kterou vyhrávají sprite-boti, ale občas byla přerušena nějakou Red Eyeovou zprávou. Ale čím jsme byli blíže, tím častěji byly vysílány ony rozhovory, a to s mnohem větší hloubkou, než jsem čekala. Během pár chvil ke mně Red Eye mohl mluvit stejně, jako mluvil k ostatním obyvatelům Fillydelphie. A jeho slova mě znepokojovala. Velmi.

***                    ***                     ***

„…máme tu Strýčka a Tětičku Ovocníkovi, mírumilovný milujcí pár, oddaný už před desíti lety. Žijí ve svém malinkém domečku s malinkou zahradou na okraji Roameru. Žádné děti, dva psi a slunečnice, kterou Tetička Ovocníková pojmenovala Celestia.

Jaké monstrum, ptali se mě, by přesídlilo Tetičku a Strýčka Ovocníkovi, odtrhlo je od jejich mírumilovného života bez cíle a donutilo je tahat vozíky s kovovým šrotem?

Mostrum, opravdu. Ale takové, které má oči otevřené a namířené do budoucnosti. Budoucnosti Equestrie. Před dvěma sty lety jsme přišli o náš skvělý národ, ale budeme ho mít znovu! A kde budou všichni Ovocníkovi s jejich malými domečky za dvě stě let? Nikde, ztraceni v propasti času bez jakékoliv známky v zápisech historie. Ale… co bude mít význam za dvě stě let? Továrna!

A díky této továrně a mnoha podobným bude Equestrie znovu vybudována. Díky práci Strýčka a Tetičky Ovocníkových bude opět opravena naše národní infrastruktura a nastane nový zlatý věk – zlatý věk Jednoty! Equestrie se zrodí jako fénix z vlastního popela! Ale ne bez naší pomoci, ne bez naší práce.

Tohle je důležité. Tohle znamená rozdíl. Tohle přetrvá!“

Po Red Eyeových slovech zazněl obrovský potlesk stovek kopyt. Nadšení davu bylo nahrubo ustřiženo a nahrazeno hlubokým hlasem:

„A tady to máte: Red Eyeův projev při znovuotevření továrny Čestná Ocel. Podle našich informací nás Red Eye tento týden navštíví znovu, aby se podíval na výsledky její práce. A nyní, muzika. Začneme mou nejoblíbenější: Pochod Paraspritů…“

Opět začala hrát stará známá hudba s harmonikou a bubny.

Vypnula jsem přijímání a vytáhla sluchátko. Red Eye, jak se zdálo, nežil ve Fillydelphii. Ale navštěvoval ji. A teď ji navštíví během pár dní. Řekla jsem o tom svým kolegům.

Velvet Remedy ležela skrčená na jedné z laviček Sky Banditu s Pyrelight spící vedle ní. Svítící hromádka emeraldově zelené a zlaté tvořila kontrast k její černé srsti. Udivovalo mě, jak se jí ten moržárový fénix držel. Obvykle by každý ptačí mazlíček potřeboval klec.

SteelHooves přikývl, ale neotočil se ke mně. Pozoroval zemi pod námi už od doby, co jsme přeletěli poslední okrajovou ruinu Manehattanu. Pokoušela jsem se to nedělat.

„Mám pro vás špatnou novinu, děcka,“ zavolal Calamity. „Začíná škytat. Budem ji muset někde na chvilu vodložit a vyměnit baterky.“

„Všude kolem tu jsou jen spálené stromy, skály a hlína,“ odpověděl SteelHooves. „Nic, kde bys chtěl přistávat.“

Vytáhla jsem dalekohled a podívala se z okna. S mojí závratí to nebylo vůbec snadné. „Co hledáme?“

SteelHooves dál pozoroval zemi. „Cokoliv, kde nás nedostanou pekelníci.“

Pekelníci. Vzpomněla jsem si, jak o nich Homage jako DJ Pon3 mluvila. Podle všeho se vyskytovali mezi Manehattanem a Fillydelphií. Představovala jsem si je jako vzteklé psy, takové, které měli Strýček a Teta Ovocníkovi, jen zlejší. Nejspíš přerostlí a zmutovaní, jako bloodwingové. Ovšem, když jsem o nich slyšela poprvé, bylo mi řečeno, že dokážou snadno povraždít celý vagon otrokářů. Ale to jsem koneckonců dokázala taky. A mě by těžko někdo označil jako děsivou.

SteelHoovesův vyrovnaný hlas mi na druhou stranu posunul hranici pochyb. Nenapadalo mě nic, co by v tomto prastarém ocelovém vojákovi vzbudilo byť i náznak neklidu. „Co jsou pekelníci?“ Viděla jsem, jak se Pyrelight otřásla. Odpověď bude asi něco daleko horšího, než jsem čekala. V momentě, kdy i téměř nesmrtelný pták začíná mít strach…

Podezření se potvrdilo, když se na mě SteelHooves s Calamitym podívali, jako kdybych se zeptala na nějakou pitomou otázku. Třeba jako co je to pistole.

„Nevíš, co jsou to pekelníci?“ zeptal se SteelHooves. „A rozhodla ses cestovat do Fillydelphie? Aniž bys věděla, co nás čeká při cestě tam?“

Velevet se ke mně přidala. „Nikdy jsem o pekelnících neslyšela.“

SteelHooves se praštil do čela se zvukem plechové ozvěny. Calamity zamumlal něco jako „stájníci“.

„Buď nám to můžete vysvětlit,“ navrhla Velvet, „nebo můžete oba pokračovat v tom vašem melodramatu.“

SteelHooves se naježil. „Pekelníci,“ zaržál, „jsou prostě a jednoduše ty nejnebezpečnější příšery v celé Equestrijské pustině. Radši bych čelil alicornům.“

Vyměnily jsme si s Velvet pohledy. Mlčela. „Hm… to jsi toho řekl hodně. Jsou tyhle věci nějakým tajemstvím?“ zasmála jsem se.

Calamity si narovnal klobouk a podíval se na nás přes levé křídlo. „Už ste někdy slyšeli vo Nádherným Oudolí?“

Moje „Ano“ bylo vyřčeno ve stejnou chvíli jako Velvetino „Ne“. Pekelníci mi v paměti moc nezůstali, zato hrůzostrašný tvar Nádherného Údolí se do mé paměti otiskl jako děsivá socha tajemných pověstí a nočních můr. Podívala jsem se na zničené pláně pod námi. Všude akorát hnědá hlína a zčernalé stromy. Nevypadalo to jako scenérie vylíčená v obrazu v Twilightině Athéneu, ale ten byl nakreslen ještě před koncem světa. Mohlo to být…

„Mezi Manehattanem a Fillydelphií je tedy to? Nádherné Údolí? Jsme teď nad ním?“ Hledala jsem něco, co vypadalo jako Maripony. V dálce jsem spatřila jednu velkou budovu s mnoha komíny. Vypadala neponičeně. Vybíhaly z ní stovky kabelů, které byly držené nad zemí obrovskýmí kovovými kostrami.

Calamity se zasmál. „Ale houbeles. Nádherný Oudolí je blíž k Ponyvillu než Fillydelphii.“ Najednou jsem byla šťastná za to, že mě hned během mé první noci mimo Stáje chytli otrokáři. Bez nich bych mohla dojít na dost nepěkná místa. „Ale… co všecko víš vo Nádherným Oudolí?“

„No… tam je Maripony,“ začala jsem a snažila si vzpomenout na vše, co jsem slyšela, zatímco jsem dumala, co Calamity tou otázkou sleduje. SteelHooves mlčel, což znamenalo, že si myslí, že Calamity míří správným směrem. (Nebo to možná bylo prostě tím, že SteelHooves je prostě SteelHooves.) „Maripony tam byla postavená, protože se tam těžila spousta drahokamů, ale jakmile bylo všechno vytěženo, udělali z ní něco jiného.“ Olízla jsem si rty a snažila se přijít na něco dalšího. „V těch vykopaných tunelech se začaly skladovat magické toxiny. A také to bylo druhé místo zasažené megakouzly…“

„Druhé místo, hm?“ zaržál Calamity. „To sem nevěděl.“

„Nevíš to nejdůležitější,“ vložil se do hovoru SteelHooves.

Důležitější než megakouzla, radiace a magické toxiny? Dívala jsem se střídavě na Calamityho a na SteelHoovese.

„Ayep. Když se poníci rozhodli vytěžit Nádherné Oudolí, měli malej problém. Už tam někdo bydlel…“

Velvet Remedy se zděsila. „Počkat… oni vytěžili poníkovské domovy?“

„Ne poníkovské,“ řekl SteelHooves. „Drahokamy znamenaly magické energetické zbraně. Byly klíčovým zdrojem pro vedení války. Bylo rozhodnuto, že všichni obyvatelé Nádherného Údolí se musí přestěhovat. Údolí patřilo národu Equestrie, a bylo potřeba.“

Cítila jsem, jak mi v krku narůstá knedlík.

„Ale ne všicky vobyvatelé to tak brali. Jakmile to poníci všecko vytěžili, některé rodiny se do těch jeskyní vrátili.“

„Vrátili se… tam, kde Ministerstvo Magických Věd skladovalo nebezpečný magický odpad?“

„A kde zebry odpálily moržárovou bombu,“ doplnil SteelHooves.

„Bohyně,“ zajíkla se Velvet. „A… přežili? Ti chudáčci… co že to vlastně byli?“

„Diamantoví psi (Diamond dogs),“ prohlásil Calamity.

Hrklo ve mně. Coooo… „Moment, chcete mi říct, že potvory, které Rarity porazila fňukáním, jsou teď ty nejstrašlivější příšery v Equestrijské pustině?“

„Ayep.“

Nevěřícně jsem se podívala na SteelHoovese, ale ten přikývl. „Jsou velký. Jsou rychlý. A jsou ukrutně agresivní. Mají pařáty, které trhají brnění, jako kdyby bylo z bavlny. Dokonce jsem jednoho viděl, jak se prorval alicorním štítem.“

„Kurva. No, jsem ráda, že jsme tady nahoře, odkud na ně můžeme střílet, zatímco oni se na nás nedostanou!“ Zarazila jsem se. „Že nemůžou lítat, že ne?“

„Ne,“ řekl Calamity. Oddychla jsem si. „Ale umějí hrabat. Rychle. A prakticky skrz cokoliv. Když jdou po tobě, podkopou se zemí, až dokud nejsou přímo pod tebou. Země se trochu zatřese a to je všecko varování, který dostaneš, než tě roztrhaj na kusy. A rozhodně nezůstanou venku, kde na ně můžeš střílet.“

„A co hůř,“ prohlásil SteelHooves, „Jsou chytří. Nejsou zvířata jako mantikóry nebo bloodwingové. Získali magické energetické zbraně, naučili se je vyrábět a přizpůsobili je svým pařátům. Nemají magii na vytváření nových, ale dostali se do zbrojnice Nádherného Údolí a ukořistili jich stovky – všechny pravděpodobně přestavěli.“

„Takže…“ řekla Velvet pomalu. „Oni na nás střílet můžou a my na ně ne.“

Natočila se ke mně a uštěpačně poznamenala: „Díky Littlepip. Miluji, kudy všudy mě vodíš.“

***                    ***                     ***

„Co je tohle za místo?“ zeptala jsem se a dívala se na obrovské tovární komíny. Vyšla jsem ze Sky Banditu na střechu budovy. Všude kolem mě byly kovové struktury, vypadaly jako jakési kostry obrů, které se táhly až k Manehattanu a Fillydelphii.

Tohle místo bylo obrovské a poskytovalo nejlepší ochranu před pekelníky.

„Elektrárna,“ odpověděl SteelHooves. „Obrovské pece spalovaly uhlí a vytvářely energii pro všechna nemagická zařízení, která přišla s Equestrijskou technologickou revolucí. Před válkou jich byly po celé Equestrii stovky.“ Ukázal na kabel, který visel z jedné z těch kovových koster. „Tohle všechnu tu energii posílalo do měst.“

Téda. Vytáhla jsem dalekohled a podívala se na jednu řadu kovových struktur. Zhruba o jednu míli dál jich několik spadlo, což celou linii narušilo. Tohle bylo mnohem větší než uhelné parní stroje ve vlacích, které jsem viděla v Nové Appleloose a Křižovatce R-7.

Calamity se odsedlal z postroje Sky Banditu a připravoval se, že zaleze pod vagon, zatímco Velvet mu podala několik jiskrových baterií z batohu.

Zandala jsem dalekohled a podívala se na střechu. Na jedné straně byla malá věžička s dveřmi. Moje zvědavost začala křičet. Pokrčila jsem rameny a přišla k těm dveřím. Zároveň jsem i vytáhla šroubovák a vlásenku. Proč se nepodívat, že.

Potěšilo mě, když jsem zjistila, že jsou dveře zamčené. Klekla jsem si a dala se do práce.

Cvak. Jaký to krásný zvuk. Otevřela jsem dveře. Z věže vedly schody nahoru a taky přímo do elektrárny.

Když jsem vstoupila do té tmy, ozval se hluboký hlas. „Kam si myslíš, že to jdeš?“

„Na průzkum,“ usmála jsem se. SteelHooves zavrtěl hlavou, ale přidal se ke mně.

Schody vedly do místnosti s balkónem, který vypadal, jako že byl navržen na přistávání pegasů. Druhou půlku místnosti zabral obrovský nákladní výtah. Na dveřích bylo nakreslené kulaté logo společnosti (Energetika Mořský Koník: Hydroelektrárny, Uhlí, Kanalizace). Rozpadalo se a postupně mizelo v zapomnění.

Zbytek pokoje vyplňovala obrovská okna s výhledem na Fillydelphii a Manehattan. Obě města byla tak daleko, že se téměř schovávala za horizontem, ale Fillydelphia byla blíž a viděla jsem mraky nad ní: Velké, černé mraky s rudým podsvícením. Viděla jsem také Fillydelphskou slonovinovou věž, která protínala mraky jako jehla.

„Tý jo. Dokonce i nebe nad Fillydelphií vypadá… děsivě.“

„Red Eye nejspíš zprovoznil několik továren,“ poznamenal SteelHooves.

Přikývla jsem, aniž bych měla tušení, proč by to mělo měnit mraky. Pak jsem se znovu zamyslela. Podívala jsem se na ty obrovské komíny elektrárny a řekla si, že ty továrny asi takovou moc fakt mají.

Pod prasklými žárovkami s nápisy „výstup generátoru #11“ a „nakládací prostor sektor #7“ byly čtyři krabice s municí. Klekla jsem si k nim. Dvě byly prázdné, další dvě zamčené. Jednu jsem otevřela snadno, ale munice uvnitř nepasovala do žádné z našich zbraní. Byl to jakýsi velký, děsivý kalibr. Čtvrtá krabice byla, k mému velkému překvapení, zaseknutá. Někdo se ji pokusil otevřít a nepovedlo se mu to. Byl to první důkaz, že v Pustině někdo otevírá staré zámky. Někdo jiný než já. Naneštěstí mu to vůbec nešlo.

Sedla jsem si. Nevěděla jsem, jak otevřít zablokovaný zámek, tedy kromě toho, že bych ho odstřelila. Což by pravděpodobně zničilo obsah krabice. Tahle věc byla navržená tak, aby zámky nešly jen tak odstřelit.

Zvedla jsem ji a zkusila ji vylomit, ale to taky nešlo. Poník by myslel, že když má někdo sílu zvednout lokomotivu, mohl by mít dost sil otevřít malou krabici, ale to ne. Levitace prostě jen neguje váhu objektů uvnitř pole, dokud toho… samozřejmě, nenechám. V magii nebylo dost síly, aby zničila zámek. Měla bych větší šanci s páčidlem. Zkusila jsem to znovu. A selhala. Znovu. A zase selhala. A pak jsem konečně tou krabicí mrskla, jak nejvíc jsem dovedla. Náraz nezpůsobil krabici žádné poškození, jen odřel zeď.

„Už jsi hotová?“ zeptal se jemný ženský hlas ze schodiště. „Nebo si to s tou krabicí zkusíš vyřídit kopyty?“

Začervenala jsem se a podívala se na Velvet. „Ehm… jak to jde Calamitymu?“

Povzdechla si a podívala se z okna na střechu pod námi. „Myslíš, že se bude ve Fillydelphii moci vykoupat?“ Pak se podívala na SteelHoovese. „Předpokládám, že lázně tam asi nemají.“

Zasmála jsem se. Hodně štěstí. Dostat ho do lázní se ti asi jen tak nepodaří, i kdyby je tam měli!

***                    ***                     ***

Schodiště dolů vedlo do kanceláří a odpočinkové místnosti. Zatímco jsme se SteelHoovesem prozkoumávali kanceláře, Velvet zkusila ulovit nějaké zbytky jídla z něčeho, co kdysi bývalo zaměstnanecká lednička. Byla jsem přesvědčená, že cokoliv najde, bude vegetariánská strava, jakkoliv bude lednička plná.

Kanceláře měly okna na opačných stranách. Vzadu vedla okna ven, ale za ta staletí byla tak zaprášená, že se oslabené světlo sotva dostalo dovnitř.

Na druhé straně byla okna, která nabízela náhled na hlavní podlaží elektrárny, které bylo plné obrovských generátorů a celé zdi s vestavěnými pecemi. Nahoře u stropu byla železná lávka, která vedla do něčeho, co vypadalo jako kancelář Vrchní klisny na vzdáleném konci.

„Proč jsou železné lávky nad velkými stroji dominantní výstavbou?“

Vybavila se mi děsivá vzpomínka ze Zbrojovky Ironshod. Toto místo se ale naštěstí zdálo opuštěné. Podívala jsem se okolo, jestli tu někde nejsou věžičky, ale jak se ukázalo, byly zničené. Dolů vedly další lávky a schody. Na jedné lávce byly zbytky něčeho, co kdysi bývalo mozkobotem, a také pár hromádek růžového popela. Další důkazy o sběračích a prospektorech, co tu byli před námi.

Otočila jsem se a chtěla se podívat do hlavní kanceláře. Ale ne se SteelHoovesem. Předchozí zkušenosti mě naučily, že někdo tak těžký jako on by se opravdu, OPRAVDU neměl pohybovat po něčem tak vratkém.

SteelHooves si prohlížel zarámovaný obrázek na druhé zdi. Skoro vybledlá stránka z novin. Přišla jsem se na ni podívat a musela se opřít, abych na ni vůbec dosáhla. Ten, kdo ji pověsil, vůbec nepomyslel na menší poníky.

Hlavní článek měl u sebe obrázek téhle elektrárny (nebo alespoň nějaké, která by mohla být jejím dvojčetem):

Elektrárna Energetiky Mořský Koník #12 otevřena navzdory protestům

Pegasí a Jednorožčí protestující poukazují na dopad na životní prostředí

Tento příběh byl skoro po celé stránce a upozadil menší články („Letošní Slavnost Letního Slunovratu bude hostit Fillydelphský prestižní hotel Alpha-Omega“ a „Ceny uhlí se zvyšují kvůli zhoršujícím se vztahům s národem zeber. Princezna Celestie slibuje rozhodné řešení již brzy“).

Napadla mě jedna myšlenka. Tehdy v Nové Appleloose o tom Calamity mluvil…

Všechno uhlí je v daleké předaleké zemi… plné zeber!

Stoupla jsem si na všechny čtyři a otočila se na SteelHoovese.

„Počkat,“ řekla jsem. Již podruhé jsem se cítila fakt pitomě. „Equestrie neměla žádné uhlí!“ Ukázala jsem na elektrárnu. „Chcete mi říct, že jste postavili celou Equestrijskou infrastrukturu na zdroji, který jste neměli?“

SteelHooves neodpověděl.

„To je… nesmysl! Proč krucinál?“

SteelHooves se jen díval, jak jsem si procházela svým mentálním zásekem a snažila se to pochopit. Pak konečně odpověděl. „Co je za problém? Měli jsme zdroje, které zebry chtěly, ony měli uhlí. Obchodovali jsme. Všichni byli spokojeni.“

Jasně. Dokud si nějací poníci… nebo nějaké zebry… neuvědomili, že už nemají dost, aby to fungovalo. A rozhodli se, že se nechtějí dělit.

Otočila jsem se a podívala se na stůl se zářivě čistým hrnečkem na kafe. Zajímalo mě, jak se v tomhle světě plném ruin, prachu a smetí dokázal takový hrneček udržet v naprosto skvělé kondici. Podívala jsem se na ostatní stoly. Nebyl na nich jediný hrneček, ze kterého bych se nechtěla napít, možná kromě toho jednoho, kde se utopilo mládě radioaktivního švába. Pokrčila jsem rameny. Výrobce hrnečků na kávu nejspíš použil při výrobě trochu magie. Malé kouzlíčko, které mělo chránit hrnky před zbytky kávy, z nich udělalo nejčistší věci v celé Equestrii.

Několik jich na sobě mělo tovární znak: Energetika Mořský Koník: Hydroelektrárny, Uhlí, Kanalizace. Dobře, takže Equestrie nebyla čistě závislá jen na energii od zeber, ale tato elektrárna jasně ukazovala, jak moc byla.

Pobaveně jsem zafrkala. Jednorožci nám dali sílu svou magií. Zemní poníci díky vodě a kamení a… „Ale do pytle!“ řekla jsem, když jsem si náhle uvědomila, že jsme nechali Calamityho na střeše úplně samotného.

***                    ***                     ***

Přiběhli jsme na střechu a našli Calamityho stále ponořeného do práce. „Nemělo by to trvat dýl než pár minut,“ řekl. Půlku těla měl stále ještě pod vagonem. „Proč…? Co ste tak vystrašeni?“

Pyrelight kroužila nad námi a hledala jakékoliv známky nebezpečí. (Nebo jídla. Nebo malých blyštivých předmětů).

„Nic,“ řekl SteelHooves. Ale Velvet popošla o krok dopředu a přinesla ruličku papíru, který vytáhla ze sedla.

„Našla jsem něco, na co by ses měl podívat,“ řekla vábně. „Výroba a opravování věcí je koneckonců tvá parketa.“

Calamity vylezl z pod vagonu a podíval se. Velvet Remedy znechuceně cukla zpět. Byl úplně špinavý, přesně jak se bála. „Jasnačka, co pro mě máš?“

Velvet poodešla kousek od Calamityho a rozvinula ruličku papíru, čímž odhalila nakreslené schéma. Papír byl plný fleků od krve, ale většina textu byla čitelná. Calamity se naklonil, a prohlížel si nápisy.

Koutkem oka jsem uviděla Pyrelight, jak zamířila střemhlav dolů pod hranici střechy. O chvíli později se objevil zášleh zeleného plamene. Naše malá lovkyně přiletěla zpátky a v zobáku měla pečenou veverku. Shodila ji vedle Velvet a začala hodovat. V duchu jsem se divila, jak Velvet, která se před chvílí skoro štítila umazaného Calamityho, teď celá rozjařená sledovala masožravé praktiky moržárového fénixe.

Calamity zapískal. „Teda, někdo tu byl opravdu fakt… vynalézavej.“ Podíval se na Velvet. „Kdes to našla?“

„Na stole pod zbytky mrtvého jednorožce,“ zamračila se. Podle podtónu v jejím hlase jsem pochopila, že to nejspíš nebyla jen kostra, ale rozkládající se tělo. Takže nějaká nedávná oběť, nejspíš jeden z těch hledačů. „Nejspíš pro to ten poník umřel.“

„Jak umřel?“ zeptal se Calamity naléhavým hlasem.

Velvet Remedy, zdravotník každým coulem, rychle odpověděla. „Zasáhla ji magická zbraň. Neproměnila ji v popel, ale usmažila jí půlku obličeje a krku,“ řekla chmurně.

Calamity zamračeně přikývl. „To znamená… asi nic.“

„Elektrárna má robotickou ochranku, která disponuje magickými energetickými zbraněmi,“ řekla jsem. „Už jsem je viděla dřív.“

Calamity si oddechl. Pyrelight odhlédla od svého jídla, zatímco jí kus grilované veverky visel ze zobáku.

„Tohle je návrh na vyrobení helmy z pařátů pekelníka. Problém je, že ji nemůže nosit jednorožec,“ řekl nám. Bylo mi jasné, jaký byl důvod. Nedokázala bych si nikdy představit, vyměnit roh za takovou helmu. „Ale byla by to určitě fajn věc, kdybych chtěl někdy vyměnit střílení za narážení hlavou.“

***                    ***                     ***

„Jedno z dětí se mě zeptalo, Red Eyei, jaké máš Znaménko?“

Ve sluchátku mi zněl charismatický hlas Red Eyeho, zatímco jsem se vydala zpět do elektrárny. Tentokrát jsem nechala SteelHoovese s Calamitym a jako společnici vzala Velvet. Nikdo se nebude pohybovat sám.

„Odpověděl jsem mu, nemám žádné.“

Zastavila jsem se a přidržela kopýtko u sluchátka. Pokud vím, tak jediní poníci bez znaménka jsou děti a alicorni. Byl Red Eye alicorn? Rozhodně tak nemluvil. A pokud vím, nikdy jsem žádného mužského alicorna nikdy neviděla. Na žádného si nevzpomínám.

„Ovšemže, další otázkou bylo „Proč, Red Eyei? Proč nemáš Znaménko?“ No, protože jsem si vybral žádné nemít. Proč bych ho chtěl mít? Copak má malý obrázek na mém boku rozhodnout o mé budoucnosti? Pokud budu dělat něco, co mám rád, potřebuji na to obrázek na zadku, co by mi to řekl? Jasně, že ne.

Pro mnoho poníků jsou Znaménka spíš o tom, čím nemohou být. Jak můžete být skvělým vědcem, když je vaším Znaménkem motyka? Nebo úžasným umělcem, když na boku máte stoh slámy? Kdo vám dá takovou šanci?

Ale jestli na boku nic nemáte, vaše možnosti jsou nekonečné. A volba je plně na vás. Proto jsem si nechal Znaménko sundat. Proto si všechny Děti Jednoty vybraly totéž. V nové Equestrii nás všechny požehná Bohyně, osvobodí nás od našich okovů Znamének.

Ale než nadejde ten den, čeká nás ještě spousta práce. A v očekávání toho dne jsme se rozhodli udělat první krok.“

Když jsem došla k lávce, vypnula jsem vysílání. Nechtěla jsem, aby mi tyhle nesmysly narušili soustředění, které jsem téhle cestě chtěla dopřát.

„Velvet, počkej tady. Jenom projdu do té kanceláře naproti…“

„Protože to přesně znamená „že se nikdo nebude pohybovat sám“, že?“ vynadala mi.

Povzdychla jsem si a stoupla na plošinu. „Nechci riskovat, že se to pod námi propadne…“ Zastavila jsem se uprostřed věty, ale bylo pozdě.

„Takže… tím chceš říct, že jsem tlustá?“ řekla medově sladkým hlasem. „Proto už tě tak nepřitahuji? A to jsem si myslela, že to je kvůli tomu… vagónu. Ale ne, je to, protože jsem tlustá.“

Praštila jsem se do čela. „Velvet… já…“

„Ale ne,“ řekla a začala ještě více kroužit svými boky, když mě předešla na plošině. „Je dobře, že jsi mi to konečně sdělila. Všechna ta dobrodružství… přestala jsem hlídat svou linii, že?“

„Velvet…“

Starší jednorožka si urovnala hřívu, otočila se na mě přes rameno a lákavě našpulila ústa. Zaplavila mě vlna vzrušení smíchaná s obrovskou hanbou. Přiložila si k ústu kopýtko a zamyšleně ho cucala. „Asi jsem i trochu zestárla.“

U Luniny svědící dělohy!

Šla jsem za ní se svěšenou hlavou. Levitací jsem držela většinu své váhy mimo plošinu. Celou tu cestu si mě dobírala. Byla to ta nejdelší lávka na světě.

***                    ***                     ***

Zrovna jsem se snažila dostat přes zámek do něčeho, co jsem si v duchu označila jako „Kancelář Vrchní klisny“, když Velvet skousla pás na mém brnění a zatáhla. V hlavě se mi okamžitě objevily dvě možnosti. Buď bylo něco špatně a ona mi to potřebovala dát potichu vědět, nebo se rozhodla k mému trestu přidat kousance. Obě dvě možnosti byly stejně pravděpodobné.

Zdola se ozvalo zašustění.

Dobrá, nechtěla mě trestat. Pomalu a opatrně jsem položila nástroje, neboť jsem je nechtěla náhodou upustit a zbytečně tak na nás upozornit. Nahlédla jsem přes hranu plošiny. Pod námi, mezi masivními generátory, bylo roztrhané tělo Pancéřníka. Strachem jsem zalapala po dechu a skoro vykřikla SteelHoovesovo jméno, ale tohle nebyl on. Tenhle pancíř patřil klisně. Nad tělem stálo démonické stvoření, které mělo jen velmi okrajově psí znaky. Bylo třikrát větší než obrněný poník, kterého právě teď trhalo masivními pařáty na kusy. Pancíř pro něj byl asi stejnou překážkou jako papírový obal.

Pekelník se zastavil a začal čenichat. Vstal do plné výšky a pak bolestně zakňučel a padl zpět na čtyři. Měl poraněnou a rozmašírovanou nohu. Pancéřnice se měla štěstí aspoň na jeden dobrý zásah.

Pes vzal velmi zvláštně navrhlou magickou energetickou pušku z podlahy a začal se čenichat po okolí. Velvet se přitiskla k plošině. Já zase zalezla za hranu. Obě dvě jsme zadržely dech.

Uslyšeli jsme zavrčení, zakňučení a zašustění. Pohyboval se… ale kam?

Opatrně jsem zvedla šroubovák a vlásenku. Doufala jsem, že tou kanceláří vede cesta ven. Nechtěla jsem se plazit přes tu sáhodlouhou plošinu. Pokud nás ucítí, musíme odsud rychle zmizet.

Zámek cvakl. Otevřela jsem dveře až mě to cvaknutí málem ohlušilo.

Obě jsme uslyšely zvláštní zvuk zespoda.

Obě jsme okamžitě a potichu přiběhly dovnitř a já za námi potichu zavřela dveře. Bylo pozdě. Viděla jsem, jak to monstrum leze po schodech nahoru jako opice – opice vytvořená ze smrti.

Okamžitě jsem se podívala na místo, kde ve Zbrojovce Ironshod byly dveře, ale neměly jsme štěstí. Rychle jsem se podívala po pokoji – stůl, terminál, zeď, skříňka na zbraně (proč jsou v elektrárně zbraně?), kartotéka, lednička, různý shnilý nábytek. Žádná úniková cesta.

Bude trvat jen několik vteřin, než se pekelník proseká dovnitř. Bude mu to trvat o krapínek déle, kvůli jeho zraněné noze, než se dostane přes plošinu.

Velvet skočila do vzdáleného rohu. Její roh začal svítit. Krucinál… k čemu jí to bude, když se ta příšera dokáže prosekat štítem alicornů?

Vytáhla jsem Malého Macintoshe a odstřelovačku. Ačkoliv jsem tomu dávala jen malou šanci, že bych tu příšeru dokázala strefit, než ke mně přiskočí a rozsápe mě na cucky.

Čekaly jsme.

Čím více vteřin uběhlo, tím více jsem napočítala promarněných příležitostí na výměnu munice za něco silnějšího. Ale čím víc se mi do toho chtělo, tím jistější jsem si byla, že přesně v tu chvíli, co vyprázdním Malého Macintoshe, vtrhne pekelník dovnitř.

Velvet se třásla, ale držela štít. Dívala se na mě kradmými pohledy, které jsem nedokázala pochopit, ale nedovolila si ani pípnout.

Čekaly jsme dalších několik vteřin. Podle mého odhadu už byl pekelník dávno u dveří. Copak čekal venku? Nebo odešel? Snažila jsem se myslet skrz mlžný opar strachu. SteelHooves řekl, že tyhle potvory jsou chytré. Mohl by něco vymyslet. Ale copak by to asi bylo? Co bych plánovala, kdybych byla ztělesněním smrti? Zraněným ztělesněním.

Co bych neudělala je vtrhnout dovnitř dveřmi, na jejichž opačné straně jsou poníci připravení mě zastřelit. Ne, já bych vytvořila past.

Vytváří past!

Sdělila jsem tuhle myšlenku Velvet, když ona podala jednu svou. „Stopuje podle pachu,“ špitla. „Co když šla jinam?“

To si nemyslím. Ta příšera musela slyšet, že jsem zavřela dveře. Ale pokud má Velvet pravdu, znamená to, že šla za SteelHoovesem a Calamitym! Plýtváme časem, který nemáme!

Ovšem, pokud jsem měla pravdu já, vyběhly bychom ven a spustily past.

***                    ***                     ***

Opatrně jsem po malých krůčkách došla ke dveřím. Byla jsem skoro u nich, když jsem z druhé strany uslyšela zvuk. Krátký, tichý a záhadný.

Odskočila jsem a běžela pozpátku, dokud můj ocas nenarazil na zeď. Přikrčila jsem se a namířila své zbraně proti dveřím. Všechny.

***                    ***                     ***

I když mi tělem procházely vlny nepředstavitelného strachu, už mě nebavilo čekat. Mé nervy byly pocuchané ze záplavy adrenalinu. Ze zatuchlé místnosti mě bolela hlava. Myslela jsem, že jsem ten zvuk slyšela ještě několikrát nato a opakovaně, ale bylo to tak tiché, že to klidně mohly být jen hrátky mé splašené mysli.

Pokud se ta příšera vydala za SteelHoovesem a Calamitym, už bylo dávno po nich. Pokud šla po nás, byla ochotná čekat navěky.

„Dobrá,“ zavrčela jsem. „Zjistím, kvůli čemu tu máme umřít. A pak odcházím. Pomalu a opatrně. Očekávám past.“

Velvet přikývla. „Hlavně se drž od toho pekelníka dál. Mám plán.“

Velvet Remedy má plán? Velvet? Rychle jsem setřásla překvapený výraz. Byla chytrá a schopná, i když ne úplně moudrá pro Pustinu. A kromě toho, jednou to přijít muselo.

Začala jsem se skříňkou na zbraně. Ale stejně jako ta krabice s náboji nahoře, i tady byl zámek zablokovaný. Nenávidím toho neschopného pitomce. SteelHooves a Calamity jsou nejspíš mrtví, nás to brzy čeká taky, a tehle kretén zmrvil zámek.

Podívala jsem se na stůl, ale ten byl odemčený a prázdný. Kartotéka byla také odemčená, ale uvnitř zůstala spousta popela ze spálených dokumentů a složek a taky pár částečně roztavených nahrávačů bez nahrávek. Můj rival v odemykání zámků vše otevřel, jen aby to uvnitř mohl zničit, ne vyrabovat.

Přišla jsem k terminálu. Bylo těžké ho naháčkovat, ale ne tak těžké jako terminál Pinkie Pie. Ale buď ho můj rival smazal nebo měl terminál naprogramováno smazat veškerý obsah. Obrazovka byla prázdná.

Zbyl sejf na zdi, který jsem cíleně nechala až na konec. Prohlédla jsem si ho. Chtěla jsem zapískat nad tím uměním, ale rychle jsem tu myšlenku spolkla. Zámek byl dosud nejkomplikovanějším, jaký jsem kdy chtěla otevřít. A taky nejzatvrzelejším. Můj rival to nejspíš také zkusil a zvoral to tu, ale tenhle zámek byl odolný i proti zaseknutí. Ten svinskej zámek mi dokonce zlomil sponku, abych ho nemohla otevřít. Vytáhla jsem ji telekinezí.

První pokus se nepodařil a druhý taky ne. Potřetí už to vypadalo nadějně a dokonce jsem si i myslela, že to mám, ale to se mi jen znovu zničila sponka.

Krucinál! Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to podaří bez Party-Time Mint-alsů.

Ale tentokrát je nebudu brát! Už nechci.

Místo toho jsem vytáhla všechny nástroje na otvírání zámků. A znovu a znovu, dokud se mi to konečně nepodařilo.

Sejf klikl a otevřel se.

Uvnitř byla pěkná hromádka předválečných zlatých mincí, dva zásobníky velmi děsivých nábojů, StealthBuck a koule paměti. A také zlatá spona na sedlo s nápisem „Železný poník“. (Pokud to je Železný poník, proč je spona zlatá?). Vzala jsem vše kromě spony.

Skryly jsme se s Velvet za stolem. Skrčila jsem se a magií otevřela dveře. Telekineze obalila dveře, klika cvakla a otevřely se.

První věc, co jsem uviděla, byl pekelník na druhé straně plošiny, jak míří na něco, co jsem neviděla. První věc, co jsem uslyšela, byla symfonie pípání. To se spustily magické energetické miny, které pekelník připevnil ke dveřím.

PÍP! PÍP! PÍP!

PÍP! PÍP! PÍP!

PÍP! PÍP! PÍP!

PÍP! PÍP! PÍP!

PÍP! PÍP! PÍP!

Chtěla jsem instinktivně třísknout dveřmi, ale pokud by nás to nezabilo, exploze by zničila můstek. Všechny miny jsem obalila telekinezí a pokusila se je s modlidbou k Celestii odtrhnout a hodit je pryč.

Pekelník po mně vystřelil oranžovým paprskem. Trefil otevřený sejf a málem roztavil sponku.

Ty zpropadené miny se nechtějí odtrhnout. Jako by je tam přilepil zázračným lepidlem. (A když o tom tak přemýšlím, asi to tak i bylo).

PÍP! PÍP! PÍP!

Už nebyl čas. Zavřela jsem dveře a skryla se.

Exploze roztavila stěnu.

Utrhla dost podlahy, aby stůl propadl do místnosti pod námi. Aniž bychom o tom přemýšleli, skočily jsme s Velvet za ním. Poslední věc, kterou si myslím, že jsem viděla, než jsem skočila do temnoty, byla Pyrelight nad místností s generátory, a pekelníka, jak se ji snaží trefit střelbou z pušky. Poslední věc, kterou jsem slyšela, byl drásavý zvuk kovu.

***                    ***                     ***

Pokaždé, když jsem šlápla na přední levou nohu, projela mnou vlna bolesti. Když vezmu v úvahu to, čemu jsme právě unikly, byla jsem za to šťastná. Zvrtla jsem si kopyto. Ale všechny mé končetiny byly tam, kde měly být.

Chodba vedla kolem koupelen na jedné straně a toho, co jsem považovala za odpočinkovou místnost pro předáky, která měla i automaty. Na druhé straně chodby byly tři zarámované plakáty. Všechny měly jiný obrázek, ale měly stejné slovo napsané velkým tučným písmem:

POKROK.

Na plakátech byly: lokomotiva, která sama tahala několik pasažérských vagonů. Poníci, kteří obdivovali jednokolejku nad svými hlavami. A klisna, která skoro orgasmickým pohledem koukala na létajícího pavoučího robota oprašujícího její nábytek. Osvětlení posledního plakátu šíleně blikalo.

Než jsme došli ke schodišti, našli jsme další dva roztrhané Pancéřníky. K mému zděšení byla jediná cesta ven zpět k místnosti s generátory. Velvet Remedy i zašeptala. „Až řeknu, běž jako o život.“

Projela mnou vlna strachu. „Nevím, klik toho právě teď zvládnu,“ řekla jsem. Mým opravdovým strachem bylo, že její plán je ohrozit sebe sama, aby ochránila mě.

„Tak zkus levitovat, abys netlačila tolik na to zraněné kopýtko,“ doporučila. „A neboj, znám ten pohled. Budu hned za tebou, slibuji.“

Upřímnost nebyla Velvetinou ctností. „To bys měla, nebo se pro tebe vrátím.“

Přikývla. Měla jsem před sebou Malého Macintoshe naládovaného magicky obohacenými patronami. Nadechla jsem se.

Opatrně jsme vstoupili na hlavní podlaží Elektrárny číslo 12 Energetiky Mořský Koník. Téměř okamžitě jsme si všimli zraněného pekelníka. Stál na jednom z těch generátorů a střílel na Pyrelight, která se jeho střelám vyhýbala a občas vychrlila zelený oheň jeho směrem.

Pyrelight odváděla jeho pozornost. Zpětně jsem si uvědomila, že ty divné zvuky, které jsem slyšela za dveřmi, byly střely z té jeho magické pušky.

Poznámky pro mé budoucí já: Zaprvé, Pyrelight je ochotna riskovat svůj život pro Velvet Remedy (a nejspíš i pro mě). Zadruhé, Pyrelight je úžasný, schopný letec a umí se vyhýbat střelám. Zatřetí, pekelníci vás nejspíš zabijí padesáti různými způsoby, ale neumí moc dobře střílet.

Pekelníkovi trvalo jen malý okamžik, než si nás všiml a zuřivě se na nás vrhl. Trochu zakňučel, když dopadl na zraněnou nohu, ale tou zdravou zamířil okamžitě k nám. Jeho rychlost mě ohromila a já zapomněla střílet.

Světlo opustilo Velvetin roh, transformovalo se do koule a zamířilo na pekelníka. Trefilo ho do ramene. Příšera padla na zem a okamžitě ztratila koordinaci pohybů. Dopředu se pohybovala už jen setrvačností.

„Běž!“ zakřičela Velvet a zamířila pryč z místnosti. Přeskakovala zbytky z plošiny, které před tím spadly na zem. Já vyrazila hned za ní. Zpomalovala mě bolest, ale dalo se to zvládnout. Pekelník se po mě natáhl pařáty. Rychle jsem odskočila stranou. Pokoušel se za mnou plazit, ale dokázal jen děsivě vrčet. Pekelník byl paralyzován a nedokázal vstát.

Velvet se náhle zastavila a kývala hlavou, ať běžím dál. Znepokojilo mě to, ale neprotestovala jsem. Když jsem doběhla ke schodišti na druhé straně, uslyšela jsem, jak volá na Pyrelight.

***                    ***                     ***

„Zabila jsi to?“ zeptala jsem se a těžce oddechovala. Pyrelight vletěla do Sky Bandita přes rozbité okno a Velvet přiběhla dovnitř těsně po ní.

Uhelně černá jednorožka skočila do pasažérského vagónu.

Byla jsem napřed jen o malý kousek, ale i tak jsem stihla zakřičet varování SteelHoovesovi a Calamitymu, zatímco jsem popadala dech. (I když to nejspíš znělo jako „Aaaaa! Pekelník… generátory… puška… Velvet… kouzlo… Pryč! Pryč! PRYČ!“) Calamity sotva zapnul postroj, když Velvet doběhla na střechu.

Calamity roztáhl křídla a s několika máchnutími nás dostal do vzduchu.

Velvet Remedy zavrtěla hlavou. I ona se snažila popadnout dech. „Zabít? Ale proč bych to dělala? Nemám ve zvyku zabíjet své pacienty.“

Mrkla jsem. „Cožetomělobýt?“

„Umrtvovací kouzlo,“ usmála se. „Ten chudáček určitě trpěl bolestmi.“

Zírala jsem na Velvet, jako kdyby najednou vyplivla všechny svoje zuby.

„Navíc, velmi příjemným vedlejším účinkem je znehybnění pacientů. Po operačním sále se ti běhá těžko, když necítíš nohy.“ Usmála se chytře a zamrkala očima.

Padla jsem na zadek.

No ty vole. Tak tohle byl ten plán… vole.

Trochu jsem se vzpamatovala. „Ale určitě jsi… určitě jsi tu příšeru nevyléčila, že ne?“

Velvet se podívala vzhůru. Vzala jsem to jako ne. Osobně bych tu potvoru zabila, kdybych věděla, že nic nezmůže. Ale svým způsobem jsem ráda, že mi to Velvet před tím neřekla. Trápila jsem se, jestli pustina Velvet neožebračila o ten její úžasný soucit, který ji činil tak skvělou. Obrousila její charakter, o tom není pochyb. Ale bylo fajn vědět, že Velvet Remedy je (podle mého „Pinkie Pie smyslu“) pořád stejná.

A to i přesto, že jsem s ní z úcty ke třem roztrhaným Pancéřníkům opravdu nesouhlasila.

„Kdy ses to naučila?“ zeptala jsem se užasle.

Velvet elegantně pohodila svou hřívu na stranu. „Když jsme byli v Tenponské Věži, jak jsi byla… mimo. Doktor Pomocníček měl na prodej pěknou sbírku léčivých kouzel ze zásob Ministerstva Míru.“ Velvet se tesklivě usmála. „Jak se zdá, Fluttershyino Ministerstvo mělo celé oddělení jednorožců, které pracovalo na léčivých kouzlech.“

Poník v hlavě mi zazvonil na poplach, ale byl ignorován. „Ty můžeš kupovat kouzla?“

Velvet se zasmála. „Pokud tím kupovat myslíš pronajmout výcvik, tak ano.“

„Ale… Doktor Pomocníček je zemní poník.“

„Ano,“ usmála se. „Ale jeho asistent je takový milý hřebeček s rohem. A mimochodem, nebuď tak posmutnělá. Pochybuji, že jsi něco prošvihla. Jakékoliv cvičení na světě ti je k ničemu, pokud nemáš pro to kouzlo přirozený talent. Nikdy se mi nepodaří seslat blesky, nebo změnit kámen na cylindr, či snad vyrobit dveře jen ze vzduchu. Je jedno, kolik zátek nebo hodin tréningu by se na to promarnilo. Zpěv a medicína, to jsou mé dary.“

Snažila jsem se držet náladu na uzdě. „Jasně, a můj dar je to jediné pitomé kouzlo, které umí každý jednorožec. To první, co se naučíme. A to je všechno.“ Jako mít PipBuck za znaménko. Ztělesnění průměrnosti.

„Ne,“ vynadala mi. „Tvůj dar je to kouzlo umět lépe než kdokoliv za posledních dvě stě let.“

Věnovala jsem jí slabý, ale vděčný úsměv. Pravda, znělo to tak mnohem lépe.

***                    ***                     ***

„Vomlouvám se,“ řekl Calamity, když visel z postroje a už nemával křídly. Sky Bandit byl obklopený mým levitačním kouzlem a proti temnému nebi slabě svítil. Snažila jsem se nás dostat na železniční křižovatku, která byla tři pilíře vysoká. Vypadala masivně, měli bychom být před pekelníky v bezpečí. Skvělé místo na přenocování.

„Není proč se omlouvat,“ trvala jsem na svém. Calamity letěl hodiny s jedinou zastávkou u elektrárny a pak zase pokračoval. Záviděla jsem mu jeho výdrž.

„Sem jen letěl a letěl,“ zaskučel, “a pak jsem ňák doletěl.“ Podíval se na zříceninu křižovatky. „Zvládneš to tak daleko?“

„V pohodě,“ řekla jsem. No, vlastně to tak úplně v pohodě nebylo. Už teď jsem cítila únavu a ta křižovatka byla ještě tak na půl hodiny letu. Nedokážu nás udržet tak dlouho, ale po tom, co pro nás Calamity udělal, by mě za uši vytahali, kdybych nás nedostala ještě o trochu blíže.

Letěli jsme po nebi, ale zoufale pomalu.

„Pořád tomu nemohu uvěřit…“ zatrápilo mě, „totiž, myšlenka, že si můžeš koupit kouzlo, mě nikdy nenapadla.“ Povzdechla jsem si. „Totiž, to asi vysvětluje, proč je Velvet naše diplomatka a obchodnice a já jsem…“

„Opravářka toustrů?“ doplnil Calamity, když mi docházela slova. Zasmála jsem se a přikývla.

Přiletěla Pyrelight a zahákla se pařáty za bojové sedlo rezavého pegase. Roztáhla křídla a začala máchat. Jako kdyby doufala, že s mou magií sama odtáhne celý Sky Bandit.

„Ježkovy voči!“ zasmál se Calamity. „Za chvilku vám budu ouplně zbytečnej.“

Zděsila jsem se. „To neříkej ani náhodou!“

„No, jen se mi zdá, že ti venku nejsem moc platnej. Poslední dobou se mi zdá, že jsem víc času mimo dobrodružství, než dřív.“

Otevřela jsem pusu, abych mu řekla, že to není pravda… ale neřekla jsem ani slovo, když jsem si uvědomila, že má pravdu. Místo toho jsem řekla: „Calamity, jsi můj nejbližší a nejdražší přítel…“ Pokud nepočítám Homage, řekla jsem si v duchu. „Děláš mě silnou, a to i psychicky. Pořád tě budu potřebovat.“

„Jasně, to říkáš teď.“

„A na další dobrodružství jdeme spolu. Ty a já. Přísahám.“

Zapadající slunce se dostalo pod hladinu mraků a zahalilo celé okolí do oranžové a rudé. Vytvořilo to kontrast proti tmavě černým mrakům nad Fillydelphií. Jako by se snad celé postapokalyptické město propadlo do pekla.

„Téda!“

Nad městem visely tmavé tečky. Byly jsme dost blízko, abychom je viděli, ale jen trochu. Calamity si jich také všiml a poprosil mě o dalekohled. Podíval se na vzdušný prostor mezi nebem a siluetou města.

„Ale kruci,“ řekl. Podal mi dalekohled, abych se taky mohla podívat. Dívala jsem se na Fillydelphii a viděla hromadu ohňů. Komíny neustále valily kouř. Vzadu byl zbytek obrovské horské dráhy. Temná silueta Fillydelphie mířila až k nebi. A pak jsem je konečně uviděla…

Desítky růžových kouliček, vytvarovaných do děsivého úsměvu s ušima i hřívou. Létaly nad ruinami. „Pinkie Pieiny balónky.“

„Vony maj méno?“ Calamity mi zatřásl ramenem. „Každopádně, zajímá mě víc, co ti poníci maj v těch… Pinkie Pieiných balóncích. Rozhodně tam jen tak nepoletíme.“

Podívala jsem se znovu a přiblížila jsem si pohled, jak jen mi to dalekohled dovolil. Viděla jsem zemní poníky s puškami dlouhými jako dva dospělí poníci. Měly optiku a vypadaly naprosto hrozivě. Takhle nějak by vypadala moje odstřelovačka, kdyby vyrostla do dospělosti.

„Protitankové pušky,“ řekl Calamity. Teď už jsem věděla, na co jsou ty moje nové dlouhé patrony z elektrárny.

Měl pravdu. Přiletět s pegasy taženou bombou na jejich dostřel byla sebevražda. Od křižovatky jdeme pěšky. Dostaneme se do Fillydelphie po kopytech. Jen doufám, že jsme už dávno za hranicemi teritoria pekelníků.

***                    ***                     ***

„Jak mohly božské Princezny Celestie a Luna dovolit, aby se z naší země stalo něco takového? Jak mohly Klisny Ministerstev dovolit největšímu a nejúžasnějšímu národu světa zahynout v moržárovém ohni a agonii? Odpověď je jednoduchá.

Neschopnost.

Po celé generace tvrdě pracující poníci Equestrie velebili naši úžasnou zemi, a její vůdci seděli na vrcholu a kradli jejich plody. A nejen oni, ale i další napříč celou zemí. Užívali si plody tvrdé práce, aniž by se jedinkrát pořádně zapotili. Leželi na zádech, spali na mracích, promarnili své dny jako paraziti živící se potem pracujících. Pracujících jako jste vy. Pracujících jako jsem já.

Stali se sobeckými a línými. A lenost, mí drazí poníci, z té se rodí stupidita.

Zkáza, kterou přinesli k našim dveřím, byla neodvratitelná. Nedokázali udělat nic lepšího, protože sami nebyli lepšími. Ale dnes všichni pracujeme. A zítra, až naše dílo dokončíme, vyjdeme vstříc a budeme přijati milující náručí bohyně. Změníme se. A staneme se Jednotou. Všichni budeme sklízet plody naší práce. Společně. Jako sobě rovni…“

Vypnula jsem Red Eyeovo vysílaní. Nějak se mu vždy podařilo mě celou rozhodit. Byl tak nepříjemně přesvědčivý. Poslouchat tohle pár týdnů a zcela by mě dostal.

Calamity padl vyčerpáním přesně ve chvíli, kdy jsme se dostali na křižovatku, a tiše chrápal kousek od nás. Bylo tu několik dalších vagonů a aut, včetně velké dodávky Sunrise Sarsaparilly, která mířila do Fillydelphie. Na boku byla vybledlá malba smějící se Celestie, která vesele pozoruje šťastné konzumenty jejího nápoje. Na vzdáleném rohu bylo několik kamuflovaných kočárů. Bezpochyby část vojenského konvoje, jehož druhou půlku rozmačkal spadlý pilíř z přejezdu výše. Chtěla jsem ho prohledat,… ale Calamitymu jsem něco slíbila. A i když prohledávání kufrů nákladních vozů není velké dobrodružství, určitě by mi to neodpustil. A byl by v právu.

Velvet také spala. Měla v náručí Pyrelight, která slabě zářila. Moržárový fénix se tvářil pyšně, a pokud mě zdání neklamalo, i majetnicky.

SteelHooves byl na hlídce. Nikdy jsem ho neviděla spát. Potřebujou vůbec ghůlové spát? Nemám tušení.

„Mám tě ráda,“ řekla jsem a usmívala se na mytického ptáčka. „Jsi…“ Chtěla jsem říct jednoduchá, ale po mé chybě s Velvet, jsem si dávala víc pozor na to, co říkám. „…přímá. Nemusím se bát, jestli proti mně něco neplánuješ nebo nemáš nějaká tajemství. Dívala ses na nás… troufnu si říct ze zvědavosti? Pokud ano, máme něco společného.“

Fénix potěšeně zapískal.

„Velvet ti pomohla a ty ses rozhodla s ní zůstat. Přátelství, jednoduché a nekomplikované.“

Fénix zavrněl.

„Vybrala sis dobře,“ dodala jsem, když jsem se podívala na Velvet. „Je to opravdu skvělý speciální poník.“ Natáhla jsem se a dotkla se znaménka na jejím boku. Zpívající ptáček.

Pyrelight zavřeštila a vychrlila na mě malý zelený plamen. PipBuck mi okamžitě krátce zaklikal a ztichl. Stáhla jsem své kopyto a zasmála se „Neboj, já už ti ji neukradnu. Je celá tvoje.“ Pak jsem ještě dodala. „Možná jsem ji kdysi chtěla, ale teď… už je to dávno pryč.“

Zelenozlatý fénix zavrtěl hlavou. Pokusila jsem se vše vysvětlit. „Velvet mě dala do klece. Bylo to pro moje dobro… byla jsem nemocná a ubližovala jsem si. Ale potom…“ Přestala jsem. „Jsme prostě jen dobré kamarádky.“

Pyrelight se to zdálo jako dostatečné. Ale nehodlala jsem hladit Velvetin bok, abych si to oveřila.

***                    ***                     ***

Nedařilo se mi usnout. Ten strastiplný den a nervozita z toho, co mě všechno ještě čeká, mi nedovolovalo se uklidnit. Nemohla jsem si dovolit být nevyspalá a mdlá, ale to jen přilévalo oheň do ohně. Nedokázala jsem se ke spánku ani přinutit. Už jsem to zkoušela.

Možná by pomohlo nějaké rozptýlení. Vytáhla jsem kouli paměti z elektrárny. Chvíli jsem si ji prohlížela a procházela svůj mentální seznam. Nejsem v bitvě ani nehrozí nějaké nebezpečí, takže bych měla být v bezpečí. Na druhou stranu, tyhle koule jsou vždy trochu loterie. Vzpomínka na nevolnost z poškozené koule byla ještě příliš čerstvá.

Taky jsem přemýšlela, jestli jsem nedostatek spánku nepoužila jen jako omluvu pro mou zvědavost. Asi jo. No, dobrá tedy. Kdo nemá své stinné stránky?

<-=======ooO Ooo=======->

Vzpomínka obsahovala něco úžasného, skvělého, zázračného, inspirujícího. Sluneční svit!

Čistý slunečný svit. Nezastíněný a neznásilněný vrstvou mraků. Ta ohnivá koule na nebi byla jak děsivá, tak úžasná. Živoucí symbol samotné bohyně Celestie. Ten svit byl mocný, že odhaloval stíny a temnotu a očišťoval od nich všechen prostor. Byl teplý a soucitný, nosil s sebou mír a naději.

Sluneční svit byl pro mě stejný zázrak jako PipBuck pro poníky z pustiny. Ale pro toho, jehož očima jsem nyní koukala, byl stejně každodenní jako pro mě.

Stála jsem na balkoně s několika oblečenými džentlníky a dívala se dolů do foyer pod námi, silně osvětleného slunečním svitem pronikajícím čistými okny, které byly minimálně tři poschodí nad námi. Scéna venku byla idylická. Barevní poníci, draze oblečení, šli za svými pochůzkami po ulicích z dlažebních. Kolem byly záhony s trávou, geometricky uspořádané do přesných tvarů s cestičkami a obrovským bazénkem. Budova naproti byla obehnaná řadou stromů, ale byla stejně velká a majestátní jako ta, ve které jsem stála.

Balkony a mezaniny byly po celém obvodu atria. Velké květináče hostovaly desítky plně vzrostlých jabloní. A všude bylo rušno. Po krátkém pohledu po okolí se můj host soustředil na světlou mramorovou podlahu níže, kde právě nějaký dav hlasitě vyřvával.

Byla to malá skupina, která otevřeně nadávala malé postavě uprostřed. Zebře.

„Vrať se, odkud jsi přišla!“

„Copak si můžeš jen tak nakráčet do Ministerstva?“

„Radši tuhý než mít pruhy!“

„Copak tu děláš, špionko prašivá?“

Pak se ozval hlas, který přeřval celý dav. Byl to hlas mně již známého poníka. Oranžové klisničky s blonďatou hřívou, která si to právě rázovala schodištěm. „Zklidni hormon, Zecora není žádnej špion.“

Applejack vmžiku rozehnala celý dav poníků, kteří s reptáním odešli zpět ke své práci. Během necelé minuty stála sama uprostřed chodby jen s tou zebrou. Ostatní po nich neustále pokukovali, a to velmi nepříjemně. Applejack dokonce tyhle pohledy vracela, čímž donutila několik plašších poníků uhnout pohledem, nebo přidat do kroku.

Podívala se na zebru omluvným pohledem. „Zecoro, neměla bys tu takhle cválat. Není to bezpečný.“

„Myslela jsem, že mohu navštívit přítelkyni mou,“ řekla exotickým a zvláštně melodickým hlasem. „Mělo mě napadnout, že vzbudím reakci tak zlou.“

„Víš, venku je válka,“ poznamenala Applejack. Podrbala se za uchem a vypadala velmi rozpačitě.

„Poníci mě nevidí rádi, to i Ponyville ví,“ řekla zklamaně. „Vám se zebry zdají zvláštní, ale poník… poník se nikdy nezmění.“

„Pěkně děkuju,“ zamračila se Applejack. Pak si povzdechla. „Prostě tě někam vodvedu, dobře? Pojď se mnou…“ Applejack se zastavila a rozhlédla se po mohutném atriu. „Někde bych tu měla mít kancl.“

Tohle je její Ministerstvo a ona ani neví, která kancelář je její?

„Slečno Applejack, jsem tak rád, že vás…“ džentlník zavolal z jiného schodiště. Pak se zastavil, když uviděl zebru. „Ježkovy voči.“

„Ech,“ Applejack se zamračila a praštila do čela. „Ty taky, Starshine? Zecora je fajn. Je to moje kamarádka.“

„Ale… ale ovšem!“ řekl džentlník elegantně. „Proti zebrám nic nemám. Vlastně, moje společnost je jediná v Canterlotu, která je najímá.“ No není to ale pokryteckej chlápek. „Ať si Ministerstvo Propagandy říká, co chce…“

„Ministerstvo Projevu,“ opravila ho Applejack.

„Myslím, že přesně to jsem řekl,“ usmál se a otočil se na zebru. „Mimochodem, Zecora, správně? Pokud někdy budete shánět práci, zastavte se u mě. Každý, za koho se Slečna Applejack zaručí, je u mě vít…“

„Chtěl jsi něco, Starshine?“ přerušila ho Applejack netrpělivě.

„Ach ano. Chtěl bych vám vyjádřit vděk za to, že Ministerstvo Válečných Technologií podpořilo rozšíření našich poboček v Stalliongradu a Manehattanu. Vše pracuje jako dobře namazaný stroj a nečekám nic než stoprocentní úspěch.“

„Ech… už sem ti říkala, že úplatky neberem. Takhle to tu neděláme.“

„Ovšem, ovšem. Zapomeňte na to!“ omluvil se. „Je to jen přátelský dar. Nic víc.“ Nechtěl ji v žádném případě urazit. Slizoun. Vše, co dělal, nebo říkal, ve mně vzbuzovalo negativní reakci. A jak se zdálo z jejího pohledu, Applejack ho také neviděla ráda.

„Zecoro,“ řekl a podíval se na zebru. „Jaký je váš názor na veřejnou dopravu?“

Hřebec vedle mě tiše promluvil a vynutil si tak mou pozornost. Přestala jsem sledovat dění dole:

„Jestli se teď bude i veřejně promenádovat se zebrama, tak nás veřejnost potopí.“

Můj host přikývl.

„Pánové, myslím, že bychom si měli promluvit o jejím důchodu.“

<-=======ooO Ooo=======->

Když vzpomínka skončila, zamrazilo mě v zádech. Byla to jedna z těch vzpomínek, kterou si někdo schovává na vydírání. Odstrčila jsem ji pryč.

***                    ***                     ***

„SteelHoovesi?“ přišla jsem opatrně k Pancéřníkovi. „Chtěla bych si s tebou promluvit o Applejack a jejím Ministerstvu.“

Helma obrněného pancéřníka se na mě otočila. Nic neříkal.

„Znal jsi ji… nejspíš lépe než kdokoliv kromě její rodiny a nejbližších přátel. Co… co se stalo?“

„Megakouzla vybouchla,“ odsekl. „Všichni umřeli.“

Povzdychla jsem si. Takže takhle to viděl. Zkusila jsem to znovu. „Co se stalo mezi ní a Ministerstvem Technologie?“

„Dáváš mi rozkaz, abych ti to řekl?“ zeptal se zvláštně.

„Ne…“ řekla jsem, ta otázka mě uvedla do rozpaků. „Ptám se tě. Já jen… jen jsem to chtěla vědět.“

 

„Protože bude takticky výhodné tu informaci znát?“

Svěsila jsem hlavu. „Ne. Protože…“ nejistě jsem přestala. „Protože jakkoliv hloupě to zní, není mi to jedno.“ Překvapila mě vlastní slova a stejně tak mě překvapila i pravda, která se za nimi skrývala. Z nějakého důvodu mi opravdu nebyla jedno ta skupinka šesti poníků z období před dvěma sty lety. Klisny Ministerstev. Nevěděla jsem proč. Nedávalo to smysl. Ale z nějakého důvodu ve mně mé náhledy do minulosti vyvolaly něco víc než jen pouhou zvědavost.

Možná to způsobilo naše setkání se Spikem. Jeho příběhy o radostné minulosti a dobrodružství těchto blízkých kamarádek tohle pouto rozhodně posílily. Doufala jsem, že alespoň jednu z nich potkal šťastný konec.

I když mě realita každou chvíli přesvědčovala o opaku. Věděla jsem, že mohu alespoň doufat. Podívala jsem se na okolí. Nocí zahalená pustina. Slavě ozářené rudé mraky nad Fillydelphií, které odrážely ohně pod nimi.

Peklo. Skutečně jsme mířili do pekla.

Vystrašil mě hluboký SteelHoovesův hlas.

„Applejack nechtěla být úřednicí,“ začal. O tom jsem neměla pochyb. Podívala jsem se na ghůla, který kdysi byl jejím milencem. „Nebylo to jako řídit farmu nebo Zimní Výmet…“ slyšela jsem, jak se uvnitř helmy zasmál. „…Se kterým stejně potřebovala pomoc od Twilight. Takže jen najala partu podnikatelů, ať to vedou za ni.“

Přemýšlela jsem, kolik takových bylo se mnou na tom balkoně.

„Chtěla,“ pokračoval s podtónem nostalgie. „aby Ministerstvo Technologie podporovalo a sponzorovalo podniky, které tvoří ony technologické a průmyslové pokroky. Ministerstvo podporovalo cestu zemních poníků a jejich způsoby, jak udělat Equestrii lepší.“

SteelHooves se díval na horizont, soustředěný na Fillydelphii. Jeho hlas byl stle strohý, ale mně bylo jasné, že to pro něj byla velmi citlivá konverzace. Pozorně jsem poslouchala.

„Applejack nechtěla strkat kopyto do podniků cizích poníků o nic víc než by si přála, aby někdo strkal kopyta do její farmy. Věřila, že poníci jsou od přírody dobří, a že je povedou jejich vlastní ctnosti…“

Najednou se na mě podíval a jeho hlas byl nahořklý a zklíčený. „Problém je, že podniky a korporace nejsou poníci. Nemají dobrou povahu. Jsou jako… počítače. Hodnotí risk a zisk. Pokud čísla nejsou dost velká, jsou schopni naházet hříbátka do kol jejich strojů, aby promazaly tok kapitálu.“ Najednou jsem si vzpomněla na počítač Crusader ve Stájích Dvacet Devět.

„Když se Applejack vrátila na Ministerstvo po smrti svého bratra, chtěla jen soustředit snahu ministerstva, aby vytvořila lepší brnění. To, které by fungovalo tam, kde to staré selhalo. Aby se už ten incident nikdy neopakoval.

Ale čím déle zůstávala, tím horší věci objevovala. Co nebylo zkorumpované, bylo mimo jakoukoliv kontrolu. Zkusila to napravit. Vrátit všemu trochu citu.“

 

SteelHooves mlčel a dlouze na mě zíral. Kontroloval, jestli jsem všemu rozuměla a možná se rozhodoval, jestli mi má to tajemství svěřit.

A pak vše dokončil. „A to není věc, kterou by sis získala poníky na svou stranu. Někteří to neviděli rádi.“

***                    ***                     ***

„Znáte slovo, které nesnáším víc než jakékoliv jiné? Otrok.

Ano, všechny nás svázaly okovy průmyslu. Ale je to také okov, který nás drží pohromadě. Okov vzájemné zodpovědnosti. Pokud tyto okovy zničíme, staneme se akorát hloupými nájezdníky, těmi nejnenasytnějšími pijavicemi na naší skvělé Equestrii.

Pokud jsem otrok, protože si nemohu dělat, co chci, to není svoboda! Svoboda je bezcenná, zničující, neproduktivní… poukaz na opuštění budoucnosti, kterou dokážeme vybudovat jen společně… to není svoboda. Je to anarchie a ta je to nejhorší. Dobří, tvrdě pracující a čestní poníci Equestrie by něco takového nechtěli. A co vy?

Nájezdníci jsou důkazem našich chyb z minulosti. Sobectví, lenost, chtíč. Berou si, co nedokážou sami vytvořit. A zničí, co nedokážou vzít. Zaplavili Equestrijskou pustinu jako termiti a hladově hltají už tak dost poničené kosti našeho skvělého národa. Dokonce i na Fillydelphii si brousí zuby. Jsou za Zdí.

Odpočívejte v bezpečí, mí drazí poníci. Až přijde znovuzrození, nebude v novém světě pro takové parazity místo. Ti, kteří se nepřidají k Jednotě, budou ušlapáni pod našimi kopyty. Na věky věků budou vymazáni ze světa.

Již brzy tento čas nastane. Každým dnem jsou armády Dětí Jednoty silnější a mocnější. Až Bohyně vyšle své Děti, vytvořené k Jejímu obrazu, vyčistit pustinu. Ano, vy, kteří jste termiti, nájezdníci, Pancéřníci a kanibalové, mám pro vás jediný vzkaz:

Již brzy nastane Očista!“

Poznámka: Level Up.

Poznámka ke schopnostem: Prolamování zámků je nyní na 100%.

Nová schopnost: Chytrý Rychlík – Díky tvé pohyblivosti a reflexům dokážeš zasáhnout, kde to nejvíc bolí a sama nepříteli takový zásah zabránit. Máš dodatečných 5% k šanci na kritický zásah, zatímco tvůj nepřítel má o 25% k šanci méně. Tato schopnost platí, jen pokud máš oblečené lehké nebo žádné brnění.