Veteráni

Veteráni

Banda stoletých veteránů z jedné z mnoha vesmírných válek si koupí mladá vylepšená těla. A taková věc se samozřejmě musí oslavit.

15+ Varování

„Kolik už jsi měl kousků?“

Polkl jsem poslední zbytek piva a hlasitě si říhl.

„Pět, Smolíku, ale pořád mám formu.“

Žízeň mě už přešla, ale stále jsem měl spoustu vzpomínek, které bylo třeba zahnat a naopak spoustu věcí a hlavně kamarádů, na které bylo třeba vzpomínat. Werner, sedící vedle mě, praštil zrzavou servírku po zadku a objednal další rundu a pečený kolena. Kdepak, i ve světě genetický upravených potravin dávají lidé přednost pořádný flákotě od kosti. Jen to pivo už nechutná jako dřív. Ale to klidně může být věkem, však už jsme něco prožili. A to pivo už taky nejspíš mělo svá nejlepší léta za sebou.

„Klídek pánové, noc je ještě mladá a třeba ani nezůstane jenom u pití,“ řekl Werner a mrkl na servírku, která byla u pultu, o pár kroků vedle.

Podnik byl poloprázdný. Servírka ho moc dobře slyšela, a když si všimla jeho pohledu, projevila víc než čistě profesionální zájem. Buď je dobrá herečka a přilepšuje svému podnikání, nebo dává přednost jiným typům zábavy než je práce a levný alkohol. Když se Werner nedíval, občas se při pohledu na něj kousla do rtů.

Grade potáhl ze své dýmky, uvelebil se a přejel prstem po Datapadu. Nejprve projel sportovní výsledky, pak zprávy, a když zjistil, že tam není nic nového nebo zajímavého, tak ho zase stejným způsobem vypnul.

„Pořád stejný?“

Neodpověděl, jen přikývl. Porozhlédl jsem se zatím kolem. Musel jsem se otočit, protože jsem k hospodě seděl zády. Nějaké neonové bannery nabízející nové upravené pití, pár pseudotradičních cedulí a několik vystavených pravých papírových podtácků na zdi, dva štamgasti u stolu na druhé straně hospody a tři mladíci, kteří na nás vrhali propichující nevraživé pohledy. Vypadali na osadníky.

Otočil jsem se zpátky k ostatním a spustil jsem na Smolíka.

„Támhletěm vocasům se moc nelíbíme.“

Smolík vytáhl cigáro a zapálil si přesně ve chvíli, kdy servírka vyšla z kuchyně a donesla pečeni. Zaklel, třikrát popotáhl a típnul ho do popelníku. Přišla zrzavá výčepní, a jakmile položila půllitry, Werner ji vzal kolem pasu a shodil si ji na sebe. Servírka překvapeně zaječela, ale zdálo se, že tím její odpor končil.

„Kdypak končíš, zlatíčko?“

Zrzka se naoko zkoušela dostat z jeho sevření, ale on nepustil.

„Ale no tak no tak, nejprve bývá zvykem pozvat dámu na drink. Za hodinku budeš mít příležitost.“

Werner si ji přitiskl k ústům. Zkoušela se od něj odstrčit, ale nakonec se nechala.

„Jen se neboj, pití bude, i k jídlu se něco najde, a pak budeme mít celou noc. Mám možná nějaká léta, ale tenhle apetit jen tak něco neukojí,“ řekl jí a zkoušel ji znovu políbit.

Grade popotáhl z dýmky a odložil ji do stojánku na stole. Vyfoukl dým, vyčistil si pusu pivem a přesně ve chvíli, kdy se od sebe ti dva zase odtrhli, prohlásil:

„To bych řekl, táhne ti na sto třicet.“

Při téhle poznámce zrzka vyděšeně zmlkla, neboť patrně odhadovala náš věk na krásných pětadvacet. Vzhled klame. Pokusil jsem se to mezi servírkou a Wernerem trochu vyžehlit:

„Má recht, ale tady Werner investoval nemalý peníze, aby dostal vylepšený model. Teďka strčí do kapsy kdejakýho pornoherce.“

Jakmile jsem to dořekl, Werner se lišácky zasmál a přikývl. Tohle mám u něj. Zrzce se najednou zcela převrátily emoce z čirého znechucení na chtivý obdiv. Nechal ji, ať se mu vysmekne z náručí a pustil ji zpět k práci. Než odešla, tak mu ještě oblízla ucho a pravděpodobně špitla:

„Tak za hodinu.“

V hospodě začínalo být rušno. Přišlo pár dělníku z nedaleké továrny a pár zelenáčů z kasáren. Tuhle mladou generaci jsme už neznali, takže jsme neočekávali, že by nás někdo poznal a kromě trochy skrytého železa, by nás nemělo ani nic prozradit. Chtěli jsme to dneska pořádně rozjet jako za starých časů, a nepotřebovali jsme bandu nováčků, která by nás hltala a nedala nám pokoj.

Pustili jsme se do jídla a zrušili další rundu. Zrzka se kolem našeho stolu ochomýtala víc a víc, takže už jsme v podstatě nemuseli objednávat a sotva jsme dopíjeli jedno, už nám nesla další. Ideální stav.

Při osmém pivu jsme dojedli pečeně. Chvíli jsme ještě oblizovali kosti a trousili se na záchody, když přišla zrzka, sedla si Wernerovi na koleno a obtočila se kolem něj.

„Ahoj, kluci.“

Werner měl najednou ruce všude. Obzvlášť byl fascinovaný jejími vlasy. V tomhle sektoru moc zrzek není, a pokud, tak zdaleka nejsou takhle přítulné.

„Jak ti říkají, zlato?“

Zrzka se usmála, upila Wernerovi trochu piva a řekla:

„Diana.“

„Hezké jméno,“ komentovali jsme všichni, kromě Gradeho, který zíral do obrazovky.

Smolík si zapálil cigaretu a prohlásil:

„Měl jsi pravdu, ti mlaďasové na nás blbě čuměj.“

„Asi chtěli zasunout do servírky… bez urážky,“ řekl jsem směrem k Dianě.

Werner se zazubil.

„Tak to maj dneska pech, hošani.“

Provokativně se políbili a tentokrát si to Werner obzvlášť vychutnal. Smolík chvíli sledoval mlaďasy a pak mi přikývl, že to bylo, jak jsem říkal.

„Líbáš jako ďábel,“ okomentoval její výkon.

„A to není zdaleka všechno, v čem jsem dobrá,“ řekla a svůdně na něj mrkla.

Grade opět pokouřil z dýmky a zíral do Datapadu.

„Nebo maj tušení na starý zelený a chtěj zkoušet štěstí.“

Diana přestala líbat Wernera a zeptala se:

„Proč by to dělali?“

Jediná neměla tušení. Grade se té otázky chytl a poprvé za dnešní večer měl na obličeji jinou emoci než odtažitý nezájem. I když v jeho podání emoce znamenaly, že mu trochu cukaly koutky úst a dvakrát třikrát povytáhl obočí. Nejednalo se o žádnou poruchu náhradního těla, tohle byl prostě on.

„Hon na starý zelený znamená, že se loví staří veteráni. Oficiální finanční odměna za to žádná není a spousta lovců při tom přijde o život, ale někteří mladí naivkové to stále zkoušejí. Jediní, kdo se veteránů nedotknou, jsou ti z armády, nebo ti, kteří s armádou mají co do činění, například zásobovači. Stálo by je to víc než kariéru nebo život.“

Diana ho přerušila.

„Co stojí víc než život?“

Gradeho tohle vyrušení nevykolejilo a v klidu odpověděl.

„Třeba životy rodiny nebo přátel. Oficírové to neřeší, ale lidé z armády drží při sobě a pokud by nějaký takový zelenáč zkusil něco provést, mohl by se ráno probudit s uřezanýma varlatama nebo s hlavou matky.“

Dívka vyjekla, až ji musel Werner trochu utišit hlazením po hlavě a pevnějším objetím.

„A proč to teda zkoušejí?“ zeptala se ještě.

„Když už se to někomu podaří, tak to většinou znamená, že je buď hodně dobrej, nebo měl prostě jen velkou kliku. A na černým trhu jim za starý známky taky něco kápne. Je pár lidí, kteří dluží obzvlášť slavným vojákům pár pěkných pomst. Každopádně, tu a tam se tihle šťastlivci dostanou na seznam hledačů talentů, kteří jim občas dohodí nějakou fušku. Většina těch nejlepších lovců odměn nebo vrahů začínala právě na tomhle.“

Diana upila Wernerovi trochu piva a položila další otázku.

„A to to nezkusili třeba zakázat nebo tak?“

„Ale to víš, že jo. Ale na některý věci je zákon krátkej,“ odpověděl jsem pro změnu já.

Smolík se zasmál a vdechl trochu cigaretového kouře, takže začal kašlat.

„Jo, třeba na vyplácení veteránský penze,“ odlehčil situaci, když přestal. Věnoval jsem mu vztyčený palec, protože tohle bylo naše oblíbené nadávací téma. Hlasitý vznášedla, nevděčná mládež a bastardi, co vyplácí veteránskou penzi.

Werner vstal, a řekl své nové společnici:

„Jdu venčit hada, jsem zpátky jen to fikne.“

Ti dva si dneska užijí do bezvědomí. Zadíval jsem se na vyhaslou svíčku na stole a zapřemýšlel o jedné dívce, se kterou jsem se kdysi hodně družil. Nebyla to žádná květinka, ale byla ostrá jak dobře nabroušený bajonet. Potkal jsem ji u milic při jednom povstání a měla proklatě dobrou mušku a pevnou ruku.

Setkal jsem se s ní při jedné přestřelce, kdy mi zachránila záda před jedním neřádem. Pochopitelně jsem jí to pak náležitě oplatil a nejenom tím, že jsem jí kryl zadek, když se po ní střílelo. Když povstání potlačili, přidala se k armádě a skončila o pár soustav jinde. Nějakou dobu jsme si ještě psali a dvakrát jsme spolu dokonce propíchali opušťák, ale pak se kolem ní začal motat jeden továrník a ona začala myslet na svá starší léta. Opustila armádu, vdala se a vychovávala děti ve své haciendě.

Při vzpomínce na její zadeček jsem se usmál a Smolík si toho všiml. Naprosto ignoroval, že

Diana sedí vedle a povídal:

„Ti dva jsou skoro jako dobrý porno co? Člověk by si přál být… to jsou svině!“

Mrknul jsem a pozvedl obočí.

„Co je?“

Smolík se začal zvedat a pokynul mi, ať makám taky.

„Tři mladý, jdem přikrýt Wernera. Grade, pohlídej tady slečnu.“

Grade jen popotáhl z dýmky a kývl na Dianu. Smolík přišel ke mně a strčil mi do ruky boxera.

„Jako za mlada, tohle mi chybělo,“ zašeptal jsem natěšeně a nasadil si ho na ruku.

Smolík přikývl.

„To si piš. Nemůžu se dočkat.“

Vrazili jsme na pánské záchody přesně ve chvíli, kdy do chodby vyletěl jeden z mladých s pořezaným obličejem. Při vstupu dovnitř nám bylo hned jasné, čím to bylo. Zrcadlo. Na zemi byly střepy, vajgly od cigaret a kapky krve, slin a slz. A možná ještě něčeho jiného. Werner právě topil jednoho z mlaďasů v záchodě, zatímco druhý výrostek se držel za koule v rohu u kanálu, kam stékala moč z pisoárů.

„Koukám, že to Werner zvládá sám,“ prohlásil Smolík. Já se těšil na bitku, takže jsem byl spíš naštvaný než abych si oddychl, že je náš kamarád v pohodě.

Plivl jsem na mlaďasa v rohu, zklamaně ho nakop a poplácal Wernera po rameni, ať toho třetího neutopí.

„Člověk se těší, jak vyrazí pár zubů, a ty ho zatím připravíš o všechnu legraci.“

Werner vytáhl hlavu výrostka, počkal, až z něj steče trocha záchodový vody, pak na něj přitiskl trochu toaleťáku a na rozloučenou mu věnoval jedno čelíčko.

„Zábava bude, změnil bych lokál. Už tu není nic k lovení.“

„Diana ti nestačí?“ zeptal se Smolík s pozvednutým obočím.

Werner se praštil do čela.

„Pro vás, vocasové.“

Smolík chvíli stál, než mu to došlo a pak se usmál.

„A jo vlastně, to je fakt, něco bych si dal.“

Při té poznámce se promnul v rozkroku. Schovali jsme boxery a vydali se zpět ke stolům. Před záchody stál Grade s Dianou.

„Je načase změnit podnik, stejně mám dojem, že to pivo začali ředit,“ oznámil.

„Jestli to nebude tím novým upraveným metabolismem. Však mu dneska ještě zaneseme trubky,“ komentoval Gradeho poznámku Smolík. „Ale na to ředění bych si klidně vsadil,“ dodal ještě.

Zatímco jsme si brali kabáty, smířili jsme se se změnou a začali přemýšlet, kam jít.

„Ještě se stavíme v nějakým kiosku, potřebuju cigára,“ řekl Smolík.

Prošli jsme čtyři ulice, než jsme nějaký našli. Smolík zmizel uvnitř. Werner se chvíli rozhlížel po okolí, a když si všiml jedné postranní uličky, kde nikdo nebyl, olízl Dianě ucho a něco jí zašeptal. Diana se uchichtla a přikývla. Vzal ji za ruku a zmizel s ní v šeru uličky. Zůstal jsem já a Grade a i když jsem občas pěkný prase, nijak mě jejich povyražení nezajímalo. Grade přestal zírat do Datapadu a místo toho se jen opřel o zeď baráku, dal ruce do kapes, a sledoval ruch ulice. Po chvíli vyndal zase dýmku, nasypal si nový tabák a začal pokuřovat.

„No super, a co teď já mám jako dělat,“ řekl jsem a odplivl si.

„Doufat, že se tu objeví nějaká buchta.“

Pokrčil jsem rameny, taky se opřel a podíval se na něj.

„Snad tě taky nepopadla chuť.“

Zasmál se a zatřásl hlavou.

„Vůbec, dneska zůstane pěkně v kalhotách. Však jsem na to nikdy nebyl ne?“

Zasmál jsem se.

„Kdybys řekl jakýkoliv nesmysl, věřil bych, že bys v tý svý makovici vymyslel jak to provést. Ale tohle je snad jediná věc, u které ti fakt věřím, že to tak bude.“

Zacukaly mu koutky u úst. To znamenalo něco jako ušklíbnutí.

„Nemáš nějaký tip, kam jít dál?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny.

„Hospod je tu dost. Něco se najde. Když nepochodíme u normálních, můžem zkusit něco pro námořníky, marínu, nebo centrální.“

„Šoustaváci budou předražení. Cítej se pak jako doma.“

Grade vyfoukl velký obláček.

„A námořníci zase budou mít hnusný patoky.“

Znovu jsem si odplivl, tentokrát ne z nudy, ale protože se mi v krku vytvořil nějaký hlen.

„By ses divil. Už dávno nejsou námořnický pajzly plný pruhovaných triček, harpun a sudů s rumem. V jednom jejich podniku jsem byl a málem mě vyhodil vyhazovač. Maj to všechno hezky načančaný a vypulírovaný. Není to nic pro blátošlapy jako jsme … teda jako jsme byli my.“

„Beztak tě vyhodili, protože jsi tomu vyhazovači chtěl rozbít nos.“

Teď jsem se ušklíbl já.

„Stálo ho to dva zuby, ale zase jsem se proletěl a ani to přistání na štěrku nebylo tak zlý.“

Z kiosku vyšel Smolík se dvěma lahvemi v ruce. Přiběhl až k nám a ukázal nám, že to je lihovina z místních bobulí.

„Mrkejte na to, tuhle značku jsme přece pili kdysi dávno na Géčku… kde jsou ti dva?“

„Werner jí dělá prohlídku kalhotek.“

Smolík mi strčil jednu lahev do ruky. Druhou hned otevřel a dlouze se napil. Udělal jsem totéž a pochvalně jsme na sebe pokývli.

„Tohle je láska. Ta tě nikdy neopustí. Ne jako holky ve větru.“

„Ale bolehlav máš po ní, jako když týden nešukáš.“

Smolík se po poslední poznámce chytl za rozkrok a přikývl.

„To je fakt, chtělo by to nějaký zásun. Ale tady to je asi mrtvý. Už se ví, kam jdeme?“

Zatřásl jsem hlavou.

„Asi někam pro marínu.“

Byl nepříjemně překvapený.

„Ne, teďka jsme málem rozbili pár hub. Chci někam, kde to bude žít. Marína bude akorát brečet nad starými časy a poučovat nováčky.“

Mně tolik marína nevadila.

„Třeba tam budou nějaké nové nezkušené vojandy, které by si rády vyslechly nějaké historky.“

„Že jich marína má, každýmu ji přidělí jako za stara. Ne, radši bych někam do nějakýho klubu.“

Diana začala tak hlasitě vzdychat, že to došlo až k nám. Zpoza rohu na druhé straně se objevily dvě holky v maskáčových kalhotech. Všiml jsem si jich jako první a poklepal jsem na Smolíka.

„Vidíš to, co já?“

Smolík zamžoural očima a rozhlédl se.

„Cíl spatřen a zaměřen, ty vypadají moc pěkně.“

Strčil si dva prsty do pusy a zapískal na ně. Zamával jsem na ně rukou, ať přijdou blíž.

„Nebylo by lepší, abychom šli na druhou stranu?“ řekl Grade.

Pokrčil jsem rameny. Smolík souhlasil. Grade se zvedl a společně jsme přišli k oběma vojandám na druhé straně.

„My o vojandách a ony za dveřmi, vás nám seslalo samo nebe, kočičky,“ řekl Smolík.

Vojandy nebyly laciné zboží jako Diana. Projevit odvahu hned na začátku znamenalo první krok.

„Doufám, že budeš stejně hovorný, až ti moje kanady budou skřípat koule, chlapečku,“ řekla ta první, blondýna.

„Nebude to horší než vás vidět na cvičáku. To za nás měla marína nějakou úroveň,“ řekl Smolík.

„A jéje, další stařečci, co budou bulet, jak už to není jako dřív, pojď Kimmie, na tyhle starouše jsme moc dobrý.“

„Ty holky nás urazily, no to si přece nenecháme líbit, co ty na to Stromku, Grade?“

„Já se s holkama neperu, a Gradeho do toho netahej,“ stáhl jsem se. Jo, nechtělo se mi pouštět takovou kořist, ale rvát se mi nechce, aspoň zatím.

Holky se zastavily v půli kroku.

„Moment, Grade, Stromek. Ty budeš Werner!“ zajíkla ta druhá, kaštanová bruneta.

Ve Smolíkovi vařila krev, ale to prostě byla jeho smůla.

„Smolík, Werner provětrává ptáka támhle za rohem.“

Blondýna, která byla evidentně průbojnější, se při té poznámce zasmála. Ta se toho nebojí. Vsadím se, že si určitě střihla pár trojek nebo nějakou tu orgii.

„Odkud nás znáte?“ zeptal se Grade.

Kaštanová se chvíli radila s blondýnou, která poslouchala, aniž by nás spustila z dohledu.

„Kronika Děsivých.“

Podívali jsme se se Smolíkem na Gradeho.

„Ty vole, von to někdo čet. Grade, jsi třída,“ řekl jsem.

„To jste psal vy?“ zeptala se blondýna.

Grade pohlédl od tabletu a přikývl.

„No tak no tak, kočičky, než pan Grade rozdá autogramy, hodilo by se nejprve představit,“ využil šance Smolík.

Vzal jsem kaštanovou za bok a nabídl ji tu místní bobulovici.

„Napiješ se se mnou.“

Kaštanová kývla, vzala láhev a dopřála si několik velkých hltů. Správná marína pije pořádně a holky nebyly výjimkou.

„Já jsem Stacy,“ řekla blondýna a napila se od Smolíka.

„A já Kimberly, ale říkejte mi Kim.“

Objevil se Werner s Dianou, která vypadala přesně tak, jak se očekávalo. Sotva chodila, vlasy vypadaly jako z pračky a byla celá upocená. Werner naopak vypadal ve formě a v královské náladě. Klidně by si ještě pár kol dal, ale evidentně to nebylo na další kolo pouliční rychlovky. Visela na něm jako na vánočním stromečku.

„Copak nám tu přibylo za společnost, takové krásné exempláře ženského pohlaví,“ řekl, když přišel s Dianou k nám. Ta jen mlčela a postávala trochu opodál.

„Jsou to naše fanynky, naše krev. Krev děsivých.“

„No neke, takže vlastně rodina.“

„Což ovšem nebrání tomu, abychom se mezi sebou mohli pářit,“ zamumlal jsem. Kim to slyšela a také se u toho pousmála. Přesně to jsem chtěl.

„Už jste vymysleli, kam chcem jít?“ pokračoval Werner.

Smolík pokýval hlavou.

„Ještě ne, nějak se na to úplně nedostalo,“ řekl Grade, „shodli jsme se ale, že nechceme k dělníkům ani námořníkům. Možná nějaká mariňácká nálevna, nebo zkusit náhodu.“

Začal jsem k sobě víc přitiskávat Kim. Té se to líbilo a dokonce mě obejmula jednou rukou. Smolíkovi se podobně dařilo se Stacy, ale tam byli mnohem dál. Kdyby bylo po jejich, rozdali by si to přímo na místě. Minimálně Smolík by do toho šel hned.

„A co zkusit Svatou?“ řekla Kimmie.

Podívali jsme se na sebe, tenhle bar jsme neznali.

„Je to o pár ulic vedle, majitel nedělá rozdíl mezi tím, kdo odkud je. Zaplatíš vstupný a je to. Pro dělníky drahý, pro námořníky málo nóbl,“ dodala Stacy.

Smolík se zazubil.

„Takže pro nás jako dělaný, a mně se to zamlouvá. Do toho půjdu.“

Souhlasně jsme se na sebe všichni podívali a vydali se na cestu. Sjel jsem rukou z boku na její zadek a neubránil se trošku zmáčknout. Kim mě mírně bouchla pěstí do břicha.

„Ještě vydrž draku, jdeš na to moc zhurta.“

„Copak, copak? Nezamlouvá se ti rychlá akce?“

Zašklebila se.

„Jen aby nebyla moc rychlá, hezky počkej.“

Možná nebude tak špatné trochu si počkat. Jo, chtělo se mi na ni skočit hned, ale zřejmě se nedá takhle lacino. Na druhou stranu, bylo to s příslibem. Evidentně nebyla ten typ, co se nechává zvát na drinky, a pak šamstra obere o prachy a udělá z něj vola.

„Klídek hrdličky, času dost, do rána daleko,“ houkl na nás Werner, který se otočil. Diana trochu zaostávala tempem a celá na něm visela, takže jsme za chvíli šli vedle sebe.

„Ty víš, kde to je?“ zeptal jsem se Kim. Ta přikývla.

Zvolnili jsme tempo a šli vedle Wernera.

„Ve formě?“ zeptal jsem se ho.

Zazubil se.

„V nejlepší.“

Dál jsme to nekomentovali. Užívali jsme si neonová světla barů, noc plnou zábavy a alkoholové opojení. Dopili jsme s Kim bobulovici a flašku nechali u kandelábru na rohu jedné ulice. Občas jsme prošli kolem ožralů, náctiletých párů, pro které je tohle smyslem života, a kolem policejních hlídek, které řešily distribuci drog a vybíraly výpalný. V grupě jsme nikdy neřešili politiku, ta byla pro naše mladá léta, a i když jsme jim odpovídali tělem, věkem jsme byli dávno někde jinde. Bylo by zbytečné kazit si tím život.

Nad hlavami nám proletělo několik nákladních trajektů, které mířily směr orbitální stanice. Jsem rád, že už nemusím tam nahoru. Nikdy mi tam nebylo dobře.

„A co prachy? Jsme v pohodě?“ zeptal jsem se ještě Wernera.

Wernerovi chvíli trvalo, než odpověděl, dokonce jsem se nadechl, abych se zeptal znovu, když promluvil.

„Dal jsem je Grademu. Takže pohoda.“

Já sice nějaký v kapse ještě měl a na kartě i čipech jsem toho taky neměl málo, ale nikdy neuškodilo vědět, jak na tom člověk je. U Gradeho jsou peníze v bezpečí, protože na něj alkohol nemá takový vliv a hlavně nepije ho v takovém množství. Za pár hodin bude ze skupiny nejvíc při smyslech.

„To je fajn, nechce se mi na to myslet.“

„A dobře děláš.“

Chvíli jsme šli mlčky, když se mě pak Kim zeptala:

„Víš, přemýšlela jsem, v té vaší kronice bylo napsaný, že jste byli i na Col Bantě?“

„Jo, asi hodinu, pak jsme přišli o většinu divize, tak nás zase vrátili zpátky. Když na to tak vzpomínám, ten zbytek, co přežil, tedy vlastně i my, jsme tam ani nepřistáli. Teda, kromě Gradeho, ten tam chvíli pobyl.“

„Aha,“ řekla skoro smutně a pak mlčela a hleděla si cesty.

Trvalo několik minut, než jsem zase promluvil. Začínalo mi být špatně a dobře zároveň. Hlava byla v krásném opojení a břicho začínalo vykazovat první známky nepokojů.

„Čekala jsi nějaké hrdinské historky nebo tak něco?“

„No, možná trochu,“ řekla.

Zhluboka jsem se nadechl, abych nabral druhou mízu.

„Něco bych měl. Až dorazíme do toho podniku, tak mi připomeň Zlatou žílu.“

V podniku jsme byli za dvacet minut plynulé chůze s občasnými přestávkami na vyčištění žaludku a dalších měchýřů v těle. Tedy, holky čekaly opodál a asi hluboce přehodnocovaly své názory na válečné hrdiny. Do válečných pamětí a tříáčkových filmů se moc záběrů zvracejících ožralů nedostane.

Vyhazovač u Svatý vypadal, jako kdyby majitel přišel do přístaviště, vybral prvního pitomce, který neprošel dveřmi a postavil ho před vstup. Tvářil se, jako kdyby mu v hlavě chybělo pár koleček, a byl zázrak, že neměl pootevřenou hubu a neslintal.

Otočil jsem se k pokladně a dával jsem za nás s Wernerem a holkama svou poslední hotovost. Když jsem zaslechl Wernera, jak říká: „Až půjdu ven, tak si popovídáme. Jasan? K dámám se budeš chovat uctivě.“

Neviděl jsem, co se stalo. Kim mi pošeptala, že prý vyhazovač sahal Dianě na zadek. Bylo jasno. Ještě nějaká sebemenší záminka a Werner mu na chodník vyskládá zuby. Werner si to bude pamatovat, a pokud bude jen náznak nespokojenosti s místními službami, taky to dá patřičně najevo.

Dorazili jsme ke stolu k ostatním. K překvapení nás nově příchozích byl stůl prázdný. Žádné orosené půllitry, dokonce ani žádné drinky.

„Co se děje? Čekáte na nás?“ zkusil jsem věc odlehčit. Existují jen dvě věci, které jsou horší než smrt. Když vám manželka sebere výplatu a když je vysloužilý voják bez alkoholu.

„Ten chcípák sem ještě ani nedošel. Zkusili jsme automat, ale ten má poruchu.“

Začínal jsem být nasranej a chtěl rozbít pár hub. Nemám rád podniky, kde vybírají vstupný. Neváží si pak svých zákazníků. Prachy přece mají, tak proč by se starali o pár dalších. Mávl jsem na Wernera, ať jde se mnou. Přišli jsme oba k pultu, kde byl evidentně velmi nerudný hospodský. Nějaký mladý kluk, který vypadá, že ho to tu děsně baví.

„Poslyš příteli, já a mých pár kamarádů a kamarádek máme velkou žízeň. Vypadáš, že tomu rozumíš, takže tě poprosíme o pár pěkných orosených, dáme ti slušné spropitné a půjdeme si po svým, co ty na to?“ řekl jsem a zkoušel u toho nahodit ten nejmilejší úsměv, jaký jsem ze sebe vydoloval. Myslím si, že by mi v tu chvíli záviděli i nejlepší komediální herci všech dob.

Sám jsem byl trochu zvědav, jak zareaguje. Doufal jsem v pěkný úsměv a okamžité plnění půllitrů, ale zdálo se, že na to nedojde. Kluk se opřel a řekl:

„Koukejte si sednout a počkejte, až na vás přijde řada.“

Podíval jsem se na Wernera. Ten pokýval hlavou.

„Asi jsi mi moc dobře nerozuměl. Máme prachy, ty máš alkohol. My dáme prachy, ty alkohol a všichni odejdeme spokojení. Něco se ti na tom nelíbí?“

Natáhl se ke mně a zkusil nahodit co nejvražednější výraz.

„Opusťte tento podnik, nebo zavolám ochranku.“

Znovu jsem se podíval na Wernera, jestli to tenhle zobák myslí vážně. Werner akorát ukázal rukou, že řešení této nezodpovědnosti nechá na mě. Dobrá zpráva.

Prudce jsem chytil barmana za kravatu a zatáhl, takže se praštil obličejem o sklenice na pultu. Hned jsem jednu vzal a jednou ranou mu ji rozbil o hlavu. Uběhlo několik vteřin. Kluk se se zkrvavenou hlavou svezl na zem. Dva lidé od stolu vedle se zvedli. Buď štamgasti, nebo tajná ochranka, kdyby si někdo moc vyskakoval. Říkal jsem si, že by kluk takhle nemachroval, pokud by mu záda kryl jen ten blb u vchodu. Werner skočil za barový pult. Já v ruce pořád držel zbytek sklenice. Uběhly další dvě vteřiny. Popadly se židle a začala rvačka.

Marína začala dávat do huby ochrance, osadníci si začali vyskakovat na centrálu, centrála pro jistotu šla po všech kromě maríny. Chlápek z ochranky se na mě vrhnul, ale uskočil jsem stranou, takže spadl na zem. K mému překvapení se rychle zvedl a ohnal se pěstí. Tentokrát jsem nestihl uhnout, jak jsem si přál, takže mi olízl nos. Jednou rukou jsem se za něj bolestivě chytl a mé nervy vyhlásily poplach. Adrenalin mi proudil žilami jako v dobře natlakovaném potrubí. Sáhl jsem do kapsy, kde mi zůstal boxer a vrhl se na svého protivníka, který se mezitím stihl postavit a zaujmout bojový postoj.

Podařilo se mu mě trefit do ramene, ale bylo mu to k ničemu, protože jsem ho přitlačil ke stěně, kde byla hromada vyskládaných lahví. Porazili jsme police, ze kterých začaly padat lahve. Dal jsem mu několik rychlých úderů boxerem a nakonec ho uzemnil jednou lahví, kterou jsem mu roztřískl o hlavu. Otočil jsem se, abych zkontroloval ostatní, obzvlášť o holky u stolu jsem měl starost. V míchanici jsem je nenašel. Werner byl někde stranou. Všiml jsem si ale Smolíka, který vzal židlí jednoho osadníka.

Začal jsem se tlačit k Smolíkovi. Odstrčil jsem přitom dva osadníky. Protlačoval jsem se těly, které tvořily neprostupnou zeď a pomalu a jistě jsem se dostával k Smolíkovi. Všude zněly nadávky a lítaly rány. Konečně podařený večer.

„Vrať se do centrální soustavy, ty prase.“

„Až ty mi slížeš hlínu z bot!“

Smolík právě dostal zezadu nohou od židle. Svalil se na zem, ale zdá se, že byl při vědomí. Jenom si držel ruku na hlavě a prosakovala mu skrz prsty trocha krve. Natočil jsem k sobě toho hajzla, který na něj provedl tak nečestný výpad a dal mu boxerem pravý hák. Pak jsem se sklonil k Smolíkovi, podepřel ho, a začali jsme se tlačit ven.

Byli jsme akorát ve vstupní chodbě, když jsme potkali Wernera. Stál nad vyhazovačem, kopal do něj a mezi slovy křičel:

„Budeš…se… k dámám… chovat… slušně!“

Došli jsme k němu a poklepal jsem mu na rameno. Otočil se s nataženou pěstí, ale když nás uviděl, kopl naposledy do vyhazovače, podepřel Smolíka z druhé strany a dovedl nás o půl ulice vedle, kde byl malý parčík s lavičkami.

„Zrovna jsem tam pro vás šel. Všichni jsou venku. Začínalo to tam dost vřít. Grade vyvedl holky, Smolík jim kryl záda, ale zůstal vzadu. Jakmile jsi dal do držky tomu barmanovi, vzal jsem pár flašek a vyběhl za nima.“

Podíval jsem se na něj.

„Takže máme co pít?“

„Jojo, za to vstupný to stálo. Klidně bych ho dal ještě jednou, jen abych tomu barmanovi moh rozbít držku sám.“

Zasmál jsem se.

„Však sis schladil žáhu na tom vyhazovači.“

„A klidně bych se vrátil a rozbil mu hubu znova. Holkám na zadek sahat nebude.“

Posadili jsme Smolíka na lavičku, dali mu řádně napít a trochu mu polili ránu na hlavě. Zasykl, vzal si flašku a zahnal bolest dalším lokem.

„Co to vlastně piju?“

Podíval jsem se na Wernera.

„Nevím, vzal jsem od každýho trochu, co je tam napsaný?“

Smolík se zadíval na etiketu a chvíli luštil nápis.

„Florenta Deia, je to psaný nějakým strašně ozdobným hajzlem.“

Ani já, ani Werner jsme tu značku neznali. Ozval se překvapivě Grade, který vysvětlil, že se jedná o velmi kvalitní koňak. Werner si za to ode mě vysloužil poplácání po rameni.

„Super práce, jdu se na to vychcat. Něco mi tam nechte.“

Šel jsem doprostřed parčíku, kde byla stará litinová socha. Zcela bez jakýchkoliv zábran jsem rozepnul poklopec a spustil závod v močení na okrasné květiny. Podíval jsem se nahoru a omluvil se vytesanému staroušovi, když mi alkoholem zpožděná mysl nadhodila, kdo to tam vlastně je. Dokončil jsem akci a zavolal:

„Hele, pojďte se podívat, tomu nebudete věřit.“

První přišel Werner s Dianou.

„Co je? Co jsi našel?“ zavolal Smolík od lavičky. Pořád seděl.

Ukázal jsem rukou.

„Podívejte, koho jsem pochcal.“

Všichni příchozí se podívali na sochu. Byl to Grade, kdo si jako první odplivl.

„Hajzl jeden vyjebaná,“ řekl Werner klidným tichým hlasem. Diana se po něm překvapeně podívala.

„Koho tam máte?“ dobelhal se k ostatním Smolík. Pak se podíval na sochu a odkopl malý oblázek někam do záhonu. „Hajzl jeden.“

„Kdo to je?“ zeptala se Kim.

Všichni jsme se na ni podívali. Ticho prolomil Grade, který začal vysvětlovat.

„Tenhle člověk může za to, že byla nějaká válka. Byl v pozadí a tahal za nitky. Posranej Lord William Winchester. Nevěděl jsem, že tu má sochu, jinak bych mu ji sem osobně přišel strhnout.“

Nad poslední větou jsem se zamyslel a evidentně jsem nebyl sám. Stačil jediný pohled na Smolíka, Wernera a Gradeho, abychom v tom měli jasno. V jedné části parku byl podstavec s nějakou menší soškou vázy. Chytl jsem ho a začali jsme s ním lomcovat, dokud se nám nepodařilo ho odlepit od země. Pak jsme ho těžce vyzvedli až nahoru a hodili ho na sochu. Opakovali jsme to asi pětkrát, než se nám podařilo nalomit nohu sochy. Pak už stačil jen poslední úder, abychom ji zlomili a poslali na zem. Při dopadu se rozbila na několik kousků a všichni jsme pocítili pocit zadostiučinění.

„Stát, co to tam děláte, vandalové!“

Ozvaly se policejní píšťalky. Šly směrem od baru. Evidentně dorazila hlídka, která měla zpacifikovat rvačku, a pár aktivnějších strážníků šlo hledat výtržníky po okolí. Popadl jsem Kim za ruku a rozeběhl se s ostatními druhým směrem, který vedl více do centra.

Doufal jsem, že si to strážníci rozmyslí, ale evidentně měli dneska náladu, takže nás pronásledovali přes tři ulice. V tom Grade, který běžel první, zahnul do jednoho honosného domu. Aniž bych si stihl přečíst vývěsní štít, doběhl jsem s Kim a ostatními za ním, jen abych byl ještě v chodbě zastaven velkým a namakaným vyhazovačem.

Měl jsem chuť se prát, ale tenhle chlap byl jiná třída. Profesionál, ne jako ten pobuda před tím. Měl vyholenou hlavu, elegantní sako a už jen od pohledu jsem byl přesvědčen, že by mě dokázal umravnit několika dobrými chvaty. Nebyl sám, na pomoc mu přišel jeden s krátkým mariňáckým ježkem.

„Grade, kam jsi nás to sakra zaved,“ zanadával Smolík a vysloužil si od vyhazovače dost nepříjemný pohled.

Hned za námi doběhli čtyři strážníci. Natěšení a naštvaní. Jeden bez myšlení praštil obuškem a zasáhl Dianu do ramene, která zavyla bolestí. Werner chytil strážníka za ruku, druhou mu vrazil pěstí a ještě ho kopnul do slabin. Jeden další strážník mě chytil za triko, ale než mě stačil praštit a než jsem mu to stihl vrátit, vyhazovači nás od sebe oddělili. Poslali mě na záda, až jsem se otřásl. Nedělali rozdíl mezi muži zákona a námi, všechny odzbrojili a uzemnili.

Začal jsem vidět roztřeseně a přešla mě chuť na jakoukoliv bitku. Chtělo se mi spát, ale nebylo mi dopřáno.

Po pár desítkách vteřin, které trvaly skoro celou věčnost, přiběhla dáma, kterou jsem odhadl na majitelku podniku. Měla červené latexové oblečení, které dokonale kopírovalo její luxusní postavu. Zrzavé vlasy barvy zapadajícího slunce jí dosahovaly až k ramenům. V ruce měla i malý bičík, který patrně nestačila odložit. Jakmile promluvila hlasem, za který by se nestyděl kdejaký šikovatel, přešla mě hned nálada na jakékoliv básnické popisy a radši jsem se modlil, abych místo ve vazbě neskončil v nějakém jejím sklepě. Tahle krotitelka by si dokázala poradit s mnohem zlobivějšími hochy, než jsem já.

Rozhlížela se kolem, když její pohled upoutal sedící Grade. Ten jako jediný z nás chlapů nepřišel k ráně, ať už od policistů nebo vyhazovačů. Dala si ruku před pusu překvapením, chvíli mluvila s plešatým vyhazovačem, který jen přikývl a zmizel uvnitř v podniku.

Za dalších pár desítek vteřin jednomu policajtovi zazněl komunikátor, který jasně a zřetelně předal jednoduchý rozkaz.

„Koukejte se kurva vrátit na stanici!“

Vyhazovač se vrátil, kývl na toho s ježkem a vyprovodil policajty ven na ulici. Nebral si s nimi servítky. Nám ostatním pomohli na nohy. Kromě Gradeho, k tomu se sklonila dáma v latexu. Hladila ho jednou rukou na tváři a druhou ho držela za ruku. Nevycházel jsem z údivu a podle toho, jak se na něj dívali Werner a Smolík, tak jsem nebyl sám. Dokonce i dámy to překvapilo. Natáhla se k vyhazovači a něco mu zašeptala. Nerozuměl jsem co, protože jsem po těch ranách neslyšel úplně nejlépe.

Hned nato odešla s otřeseným Gradem dovnitř. Vyhazovač se na nás podíval s přátelským úsměvem, pokynul nám rukou a řekl: „Madam Win vás zve do svého salonku.“

Chvíli jsme se na sebe s ostatními nevěřícně a trochu s obavami koukali, ale nechtěli jsme v tom nechat Gradeho samotného a navíc se zdálo, že to bude v dobrém. Přijali jsme tedy její pozvání, kývli na plešatého vyhazovače, který na oplátku kývl nám, a vydali se za tím druhým, který nás provedl skrz luxusní podnik až do salonku v prvním patře, který byl nad celou místností.

Zkusil jsem zase obejmout Kim, ale byla nějaká naštvaná a sundala ze sebe mou ruku. Naprosto mi tím rozladila pohled na obrovský sál. Místo abych si užíval pohledu na bohatou výzdobu, jako jsou křišťálové lustry, hedvábné koberce, sametové potahy na židlích a různé umělecké tapisérie, tak jsem byl naštvaný, že nemám ke komu se přivinout.

Všude kolem stál velmi dobře vypadající personál, a co jsme tak koukali, tak i vybraná klientela. Nebýt latexové majitelky a sklepa plného tajemství, bylo by to tu jak v nějakém paláci na večírku zazobané smetánky.

Uvelebil jsem se na gauči. Kim si sice sedla vedle mě, ale držela si odstup. Mezitím jsem se rozhodoval, zda mi stojí za to dávat si předražené pití. Byl jsem navnaděný na Florentu, ale teprve zpětně mi došlo, že jsem se jí ani nenapil. Přišla k nám mladá vnadná servírka, která se jemným, avšak patřičným hlasem zeptala, zda si dáme něco k pití.

„Já… no… chlapi, jak jsme na tom s penězma? Můžem vůbec?“

Než stihli odpovědět, servírka řekla: „Všechno pití je na účet podniku.“

Tohle byla životně důležitá informace. V euforii jsem se zadíval na to děvče, které mělo hedvábné blonďaté vlásky lákající na dotek. Byla moc krásně a decentně nalíčená a její zelené oči mě doslova utopily. Bezpochyby si mého pohledu všimla. Dvakrát jsem zamrkal a řekl:

„Dvakrát Florentu Dei prosím.“

Chvíli psala na lístek a ještě se zeptala: „Budete si přát do vašeho drinku i posyp z varlantských červíků?“

Kdybych měl v puse nějakou vodu, okamžitě bych ji vyprskl překvapením. Podíval jsem se na servírku s dost znechuceným výrazem. Evidentně jsme byli na tyto vybrané vody příliš velkými burany, ale slečna byla profesionální a nedala nic najevo.

„Nemějte obavy, je to delikatesa. Nedovolila bych si…,“ řekla a vnadně se při tom usmála. Úplně mě z toho úsměvu na Kim přešla chuť, ale pravdou bylo, že bych si nejradši dal obě. Malá část mého já, ta střízlivější, se mi snažila vnutit realitu, že to nepůjde, ale ta druhá část doufala, že se někdo smiluje a ono to vyjde.

Mávl jsem rukou a přikývl. Chápavě se usmála a udělala si značku na papír. Pak vzala objednávky od ostatních a zmizela pryč. Objevil se Grade s madam Win. Měl obvázanou hlavu, ale tvářil se víc spokojeně než za celý večer. Ani jsem si nevšiml, že tu nebyl. Na rychlovku ale uběhlo příliš málo času, takže nejspíš mu jen opravdu obvázala rány. Možná se mi to zdálo, ale prvně jsem viděl u Gradeho náznak úsměvu. Usadila ho do svého křesla, sedla si mu na koleno, jednou rukou se ho držela za rameno a druhou ho hladila po tváři.

„Tedy, asi to neřeknu úplně podle tý etikety, však už mám taky něco v sobě, ale ještě nikdy jsem neviděl žensk… totiž dámu jako vy, která by měla zájem o někoho jako je Grade. Totiž, že by vůbec měla o někoho zájem. Vždycky sem si myslel, že dominy muže nenáviděj a proto je baví je řezat bičem. Co vy dva spolu vlastně máte? Nikdy o vás nemluvil,“ řekl Smolík.

Chvíli jsem nevěřil vlastním uším a poté ani očím, neboť Gradeho políbila na tvář a znovu pohladila po vlasech.

„S Winifred se známe už desítky let. Ještě za mlada, totiž za našeho pravého mládí jsme k sobě měli hodně blízko. Řekněme, že se stále ještě stýkáme, i když ne úplně tak často, jak bychom rádi. Chtěl jsem sem dneska zajít, ale když nás honili ti policajti, řekl jsem si, že bude lepší nedělat tajnosti a vzít vás sem s sebou.“

„A to se fakt necháváš od ní řezat?“

Win se zasmála.

„To bych svému miláčkovi nikdy neudělala.“

Začínal jsem mít chuť na ženské objetí. Těch vztahů a toho všeho jsem měl už po krk a rád bych se s Kim svalil do postele a celou noc zakončil něčím příjemným. Vzal jsem ji za bok a chtěl ji k sobě víc přitáhnout, ale praštila mě přes ruku a vykroutila se. Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Co je? Myslel jsem, že bys ráda…“

„Rozmyslela jsem si to,“ odsekla. Zkusil jsem ji znova obejmout, ale nechtělo se jí. Vstala jak podrážděná kočka, chytla svou blonďatou kamarádku a ve dveřích mi ještě věnovala vztyčený prostředník. Popadl jsem první věc ze stolu, která mi přišla pod ruku, a hodil jsem to jejím směrem. Chytře utekla stranou a k mému neštěstí trefil porcelánový popelník právě přicházející servírku, která nám nesla drinky. Nejenže mi není přáno pomazlení, ale už ani s tím pitím to nebude tak nadějné, jak se zdá. Servírka dostala zásah, upustila tác a padla na kolena. Pořezala si ruku. Pak nemotorně vstala,  a opřela se o zeď.  Asi se snažila přestát bolest a napravit své profesní selhání.

Trochu jsem se bál reakce madam Win, ale ta jen mávla rukou. Asi tu byli zvyklí na horší věci. Viděl jsem z okna, jak obě holky utekly. Najednou jsem ženský nechtěl ani vidět, ale nebyl jsem takový hajzl, abych neodčinil svůj průser. Přišel jsem k chudince servírce a vzal z kapsy čistý kapesník a otřel jí ruku.

„Ukažte mi, kde tu máte záchody, ta rána musí vyčistit.“

Jednou rukou jsem ji držel kolem ramene, druhou za zraněnou ruku a nechal se dovést k místnosti vedle baru. Ještě než jsme vstoupili dovnitř, tak jsem řekl Barmanovi, ať pošle nahoru někoho, kdo tam uklidí. Bez jakýchkoliv otázek mávl na dvě servírky a vše zařídil. Za to má u mě pomyslné plus.

Došli jsme k umyvadlům. Zprvu mě překvapilo, že záchody tu nejsou oddělené, ale když jsem si vybavil, kde to vlastně sem, tak už mi to tak zvláštní nepřišlo. Ke štěstí nás obou tu bylo prázdno. Servírce by to asi nevadilo, ale já s ní chtěl být strašně moc sám. I když mě trochu mrzelo, že to nebylo za lepších okolností. Strčil jsem pořezanou ruku pod proud studené vody a snažil se ji co nejjemněji umýt.

Několika ubrousky jsem jí usušil slzy. Cítil jsem se hrozně. Nevěděl jsem, co na to říct, takže jsem plácl první věc, co mě napadla:

„Mrzí mě to, jste moc hezká. Jak se vlastně jmenujete?“

„Leslie,“ pípla.

Hned v další chvíli jsem měl chuť se někde oběsit. Do pytle, zažil jsem takových věcí, prošel peklem, zabíjel lidi a strávil třicet let v jedný firmě, a přesto si nedokážu poradit s ukonejšením nějaký mladý dvacetiletý holky.

„Paní se bude zlobit,“ fňukla.

Zatřásl jsem hlavou.

„Nebojte se, s paní to nějak srovnám. Sklo zaplatím, nebyla to vaše chyba, já… byl jsem naštvaný a nevěděl jsem, co dělám. Madam to viděla. Můj dobrý kamarád je její dobrý známý, nějak to půjde.“

Začala tiše plakat.

„Ne, ono nejde o sklo, já upustila jsem… zahanbila jsem…“

Vypnul jsem vodu a prohlédl ji ruku, jestli v ní nemá střepy. Měla moc jemné ruce. Jedna ranka byla trochu větší, tak jsem ji obvázal tím kapesníčkem.

„Seženu vám nějakou náplast…“

Chytla mě za rukáv.

„Počkejte tu chvíli se mnou.“

„Jenom skočím pro náplasti a hned budu zpátky.“

Zatřásla hlavou.

„Vy to nechápete. Oni… oni mě vyhodí. Já,… madam Win neodpouští chyby.“

Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem tam s ní zůstal a držel ji za ramena, pomalu to přešlo k nesmělému a nakonec velmi pevnému objetí.

„Existuje jen jedna možnost. Říkal jste, že váš přítel je jejím dobrým známým, že?“

Nedošlo mi, kam tím směřuje.

„Jo jo. Známí z mládí, nebo tak něco. Stačí říct, a já to u ní vyžehlím.“

„Možná kdybych… pojďte se mnou.“

Chytla mě zdravou rukou a vyvedla do sálu. K mému překvapení jsme nešli do salonku, ale po schodech na druhé straně, kde byla hromada pokojů. Než jsme zmizeli za roh, všiml jsem si, jak na nás madam Win kouká s Gradem z okna salonku. Držel ji za bok a přikývl na mě. Věnoval jsem mu vztyčený palec a šel dál za Leslie.

Ze zavřených dveří se ozývaly různé zvuky, od práskání bičem až po milostné výkřiky. Strčila mě do jednoho pokoje a než jsem stihl cokoliv říct, tak zamkla dveře. Dohonily mě výčitky svědomí a chtěl jsem vycouvat.

„Počkejte, já, tohle nejde. Ublížil jsem vám, nemůžete.“

„Mlčet,“ řekla sice tvrdě, ale zároveň nijak hlasitě.

Shromáždil jsem v sobě všechny síly, které mi alkohol ještě nenalomil. Napřímil jsem se a vztyčil ruce.

„Ne. Ublížil jsem vám, máte pořezanou ruku. Tohle po vás přeci nemůžu chtít …“

Umlčela mě tím, že si sundala svůj kostýmek a stála přede mnou skoro celá nahá. Hlavou mi prolétla myšlenka, že má možná pravdu. Vlastně mozek doslova řval, a kdyby měl nohy, pořádně by mě nakopal do zadku. Vzpomeň si, kde ksakru jsi, myslíš si, že by si ta tvrdá ženská nechávala nějakou chudinku, která rozbije pár sklenic! Koukali jsme na sebe několik desítek vteřin a můj pohled pomalu sklouzával k jejímu obnaženému hrudníku. Pak jsem viděl, jak má na ruce pořád ten kapesníček.

„Tak si aspoň vemte nějakou náplast.“

Sáhla do nočního stolku, sundala kapesníček a zalepila si šrám na ruce. Mohlo mě napadnout, že v sado maso podniku bude nějaká první pomoc na oděrky a řezné rány na každém kroku. Když byla hotová, podívala se na mě a z mladé křehounké holubičky byl smrtící predátor.

Uvědomil jsem si, že jsem spokojený a nechal tomu volný průběh. Po prvním čísle jsem si říkal, že slečna má vrozený talent. Po druhém čísle jsem si vzpomněl na chudáka Smolíka, kterého vlastně ta Stacy taky opustila. Ale asi nebude mít štěstí. On ho vlastně nikdy neměl. Po čtvrtém a pátém čísle, které proběhly už za ranního světla, jsem nechal na pokoj donést dvě láhve Florenty Dei. Pořád jsem na to pití měl neskutečnou chuť. Dokonce i ty blbý červíky jsem si tam nechal přisypat.

Po vydatném spánku, který trval třináct hodin, mi přes mozek proletěla myšlenka, jak to, že nás nikdo odsud ještě nevyhodil. Není možný, aby naše pozvání od madam pokrylo tolik věcí. Pak jsem si vzpomněl, jak se kolem Gradeho protahovala jako kočka. Probudil jsem Leslie a začal ji líbat. Pomalu jsem se začal sklánět níž a níž. Asi po půl hodině pilné práce mi došlo, proč. Grade toho moc nenamluví, ale to neznamená, že by neuměl svůj jazyk používat. Některé věci člověk ocení až věkem a na některé mu nestačí ani celý život. Kurevská klika, že jich můžeme mít, kolik chcem. Ať žije třiadvacátý století.