Fallout: Equestria – Kapitola 14: Steelhooves

„Stáje nikdy neměly nikoho zachránit.“

Originál napsala KKat

Exploze!

Celý svět kolem se otřásl pod záplavou ostrých světel a uši drásajících zvuků. Po záblescích přišla tepelná vlna. Temnota byla prozářena výbuchy natolik, že bylo vidět jako ve dne.

Čas se zpomalil, jako by mi ta bohatá paleta vjemů přetížila mozek. Šrapnely a oheň mi způsobily hromadu bolestivých škrábanců po celém těle. Řev výbuchů po chvíli přešel do ohlušujícího pískotu a nakonec utichl úplně, protože jsem ztratila sluch. Nemohla jsem se ani hnout. Po celém obličeji jsem měla cákance krve z alicornky, která byla přímo před mýma očima roztrhaná na kusy.

Někdo mě strhnul k zemi. Velvet mě chránila vlastním tělem a štítem, který kolem nás vytvořila. Cítila jsem její teplou, lepkavou krev, jak se míchá s mojí. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že to nejsme my, na koho se střílí. Druhá pseudobohyně se otočila, vyvalila oči a vytvořila si vlastní štít. Příliš pozdě, rapidní série výbuchů byla tak silná, že nás s Velvet málem zabila, a to jsme jenom stály poblíž. Bohyně dostávala přímé zásahy. Štít selhal a zmizel, než vůbec stihl nabrat plnou sílu. A po chvíli zmizela i pseudobohyně, která byla pohlcena ohnivou explozí.

Čas zase začal běžet normálně a výbuchy přestaly. V očích se mi promítaly posmrtné záblesky pseudobohyní. Uši pořád ještě neslyšely nic kromě tichého pískotu. Ale konečně jsem viděla zdroj toho drtivého útoku. Viděla jsem to už někdy dříve. Na plakátu v náborovém centru, který jako by před námi obživl. Poník naprosto uzavřený v ocelově šedém brnění, a to včetně ocasu. Dávná relikvie z válečných časů – „Pancéřník“. Lampa na jeho čele zaměřila cíl a ohromná zbraň na pravé straně bojového sedla začala znovu střílet.

Avšak třetí pseudobohyně už měla dost času na vytvoření svého štítu. Exploze – z malých kovových jablek, na chlup stejných jako ty, které jsem hodila po drakovi, jenom mnohem menší a rychlejší – narážely proti štítu, zatímco alicornka stála uvnitř a tvářila se netečně, pohodlně a jenom drobet naštvaně. Plameny osvětlovaly její půlnočně modrou srst a nezdravě zelenou hřívu a její oči blýskaly jako brány do pekla.

Pancéřníkův granátomet se znovu zastavil. Na levé straně sedla se objevila velká krabice, která se otevřela a odhalila dvě rakety, které zamířily na kreaturu a zanechaly za sebou čáry dýmu.

Pseudobohyně mírně sklonila hlavu a její roh zajiskřil. Rakety se okamžitě otočily a zamířily zpět. Pancéřník se pokusil uhnout z cesty, ale nebyl čas. Rakety zamířily přímo na našeho obrněného zachránce a shodily ho z kopce. Tráva ještě několikrát vybuchla, jak cestou narazil na několik min, a pak narazil do chatky, kde padl a zůstal ležet.

Velvet mě přimáčkla ještě víc. Čekali jsme, jestli se Pancéřník nezvedne, a svět patrně čekal s námi. Ani po chvíli se tak nestalo a pseudobohyně udělala několik kroků vpřed. Slyšela jsem, jak se směje, i když mé uši neslyšely nic kromě toho hnusného zvonění. Pak mi došlo, že jsem měla pravdu – rozhodně užívají telepatii.

„Jak je vidět, náš takzvaný „Mocný Lovec Alicornů“ padl!“ ozval se majestátní, krutý hlas. „Bohyně bude nanejvýš potěšena.“

Dvě kulky dopadly na její štít a vykřesaly na něm dvě jiskry. Calamity se zvedl a vyrazil vpřed, celý zakrvácený po té bouři ohně a šrapnelu. Viděla jsem, jak se mu hýbe pusa. Nepochybně říkal něco sarkastického a vtipného.

Pseudobohyně (nebo alicorn, podle jejích slov) se otočila a posměšně si odfrkla.

Calamity vystřelil znovu, opět bezvýsledně.

Zkoušela jsem Velvet šťouchnutím naznačit, ať ze mě sleze, ale neudělala to. Její tělo byla mrtvá váha. Uvědomila jsem si, že kouzlo skončilo, a ucítila jsem nával paniky. Otočila jsem ji, a zjistila jsem, že je v bezvědomí, má v boku zaseknutý kus šrapnelu a krvácí. Otevřela jsem magií jednu z jejích lékárniček a začala vyndávat vše, co nám zbylo. Srdce se mi pozastavilo, když jsem viděla, jak málo toho je. Možná jsem i křičela, ale neslyšela jsem se.

Otevřela jsem druhou a doufala, že tam bude něco víc. Našla jsem tam akorát její šaty, lahvičku Kopu a… Mint-als Párty edici!

Hlas uvnitř mě zakřičel. Velvet na mně závisela. Umře, pokud jí nepomůžu. Musím být chytřejší! Musím být lepší! Ty Mint-alsy potřebuju!

Jak jsem trhla krabičkou, vypadla i koule paměti a zmizela v trávě. Popadla mě touha vzít si jenom jednu. Snad bude poslední. Jedna přece…

Svět se stal světlejším, jasnějším a mnohem čistším. Cítila jsem každou kapku deště, která na mě spadla. Cítila jsem každou bolístku, každičký šrám, ze kterého jsem krvácela. A najednou jsem mohla jasně myslet.

A znovu, ohromný záblesk, tentokrát s trochou ozónu, jak alicorn vyvolal blesk z mraků a poslal Calamityho k zemi. Otočila jsem se a chtěla jsem křičet, ale ztratila jsem hlas. Nebo možná ne, ale neslyšela jsem se.

Calamity se zachvěl a škubal sebou na zemi. Nebyl mrtvý ani v bezvědomí, ale rozhodně nebyl v kondici, kdy by mohl létat. Alicorna to nezajímalo. Na její tváři se objevil úsměv. Zlomyslný a chladnokrevný úsměv. Její roh vytvořil několik fialových světýlek, která se začala formovat v magické bodce.

Zkusila jsem se zvednout, ale nohy mě neposlouchaly. Zachvátila mě vlna nevolnosti. Věděla jsem, že jsem ztratila hodně krve a že mi pískání v uších narušuje rovnováhu, ale taky jsem věděla, že pokud něco neudělám, Calamity a Velvet natáhnou podkovy. Takže ať klidně zemřu, hlavně ať je zachráním.

A díky mému dopingu mě napadlo, jak to udělat.

Telekineze mě na rozdíl od mých nohou nezradila. Přitáhla jsem si odstřelovačku a pozvedla kouli paměti, kterou jsem hodila po alicornovi tak, aby ji zasáhla z boku. Popadla mě úzkost, když jsem si pohrávala s něčím pro Velvet tak cenným.

Pseudobohyně se otočila. Koutkem oka si všimla, že se něco hýbe. Reagovala dřív, než si uvědomila, co to je. Protože očekávala granát, soustředila svou magii na onen předmět, aby ho poslala zpět za mnou.

Koule paměti slabě zasvítila, když se jí alicorn dotkl svou magií. Zorničky se jí rozšířily, štít ochabl a magické bodce se rozpadly, jak se Alicorn ztratil ve vzpomínce.

Aktivovala jsem StaKoZaS a namířila jí na hlavu. Pak jsem zmáčkla spoušť.  

***                    ***                    ***

„Ne!“ zakřičela Velvet. Přes pískot v uších zněl její hlas jako odněkud z dálky a byl velmi tichý. Velvet odtrhla krabičku s Party-Time Mint-alsama od mé pusy a zabránila mi vzít si další. Už jsem měla dva, jeden před zabitím alicorna a druhý, abych zabránila masivnímu návalu deprese z uhasínajícího účinku toho prvního.

„Ale…!“ snažila jsem se přijít na něco, co by mi Velvet zbaštila. Teď jsem byla přece úžasná a mohla jsem každého přesvědčit. „Aspoň mi je nech u sebe. Mohla bych je potřebovat.“ A přitom jsem najednou nebyla schopna přemluvit tuhle nejkrásnější klisnu pustiny, aby mi nechala krabičku s prášky.

Dala jsem jí poslední léčivé lektvary, které její zranění léčily zoufale pomalu. Teď už nám zbývaly jen léčivé obvazy, a i těch bylo žalostně málo. Velvet byla pořád slabá ze ztráty krve a měla problém i s obyčejným stáním. Calamity potřeboval zafixovat nohu, protože Velvet nechtěla riskovat uzdravovací kouzlo, dokud se kosti nesrovnají. A co hůř, potřeboval si také pořádně odpočinout, aby se zotavil z popálenin od blesků.

A byl tu ještě další poník, co potřeboval pomoc.

Poslala jsem Velvet dozadu a přiblížila se k opancéřované postavě, která nehybně ležela za chatkou. Já jsem se se svou levitací mohla přes minové pole dostat relativně bezpečně. Velvet ne.

Po alicorním myšlenkovém monologu a označení, které můj PipBuck náhle dal chatce, mi došlo, že tohle je pravděpodobně SteelHooves. Na to jsem Mintalsky opravdu nepotřebovala.

Velký lovec alicornů… což znamenalo, že jich je víc. Desítky, možná i stovky. Ta myšlenka byla strašidelná. SteelHooves dva z nich zabil díky momentu překvapení a úžasné palebné síle. A měla jsem kurevské štěstí, že se mi podařilo zabít třetího, než nás všechny zamordoval. Minule jsem potřebovala vagón. Tahle stvoření nebyla neviditelná, ale byla mocná a strašně špatně se zabíjela.

Obrněný hřebec (teda, alespoň jsem to tak odhadovala podle tvaru brnění) se od konce bitvy nepohnul. Přidřepla jsem si ke zraněnému Pancéřníkovi (a spadlo mi pár obvazů, takže mi z ran zase začala téct krev). Jeho brnění bylo ještě působivější, když jsem si měla šanci ho prohlédnout zblízka. Mělo vlastní filtr vzduchu, kompletní systém podpory života, dokonce i automatické dávkování léčiv. Zranění od raket bylo daleko menší, než by mělo být, ale i tak bylo brnění na několika místech proražené a pořádně pocuchalo svého nositele.

Pokusila jsem se mu sundat helmu, ale úchyty byly skryté. Našla jsem ale zástrčku, přes kterou jsem mohla propojit PipBuck s vlastním systémem helmy. Vyndala jsem nářadí a už jsem začala přemýšlet, jestli helma náhodou nemá vlastní UDS, StaKoZaS, a možná i ještě něco navíc. Kdokoliv to brnění navrhoval, určitě spolupracoval se Stáj-Techem.

„Nedělej to,“ řekl hlas zevnitř. Byl hluboký, dunivý a neskutečně mužný.

Uskočila jsem leknutím. Někdo tam uvnitř pořád ještě žil! Pohánělo mě Party-Timové sebevědomí, a tak jsem k němu přistoupila a pokusila se ho ujistit: „Jsem vyškolená opravářka PipBucků,“ zalhala jsem, ale jen trochu. „Jsem si jistá, že mohu pomoct.“

„Ne. Nemůžeš,“ opět promluvil, ale nepohnul se. Helma se neotočila, aby se na mě podívala. „Brnění dostalo ochromující zásah. Nic nefunguje. Léčení, samooprava… celý kouzelný systém spadnul.“

Posadila jsem na zadek, jak mě zasáhla jeho bolest. „Můžeš…“

„Bez magické energie se ani nepohnu. Umřu tady. Nyní už jsem doopravdy mrtvý.“ Hluboký hlas z brnění zněl smířeně a přijal tu myšlenku s klidem. „Ale pár jsem jich vzal sebou. A pokud vím, tak jsem zachránil Stájníka. Jako poslední dějství to ušlo.“

Moje přemrštěná pověst mě úplně zaskočila. Vyklubal se ve mně obrovský neklid. Nebylo správné, aby pro mě jiní poníci riskovali život, protože si myslí, že jsem nějaká hrdinka, někdo důležitější než oni.

Zírala jsem na Pancéřníka, který nebyl mrtvý, ale ochromený. Pokud bylo brnění bez energie, tak by napojení stejně nefungovalo. Podívala jsem se na Velvet a přála si, abych se o léčení naučila něco víc a nespoléhala celou dobu jenom na ni. Zvážila jsem, že bych jí pomohla přeletět přes minové pole.

Pak jsem se otočila na padlého pancéřového poníka. „Dobře… ty jsi SteelHooves, že jo?“

„Jak jsi to… jo, aha.“

Aha co? Setřásla jsem ze sebe zmatení a pokračovala: „Přivedu zdravotníka.“ Bez dalších slov jsem se otočila a soustředila svou magii na Velvet. Vzlétla a šokovaně vyjekla. Pak se začala pohybovat směrem k nám.

„Littlepip, polož mě dolů!“

„Minové pole,“ řekla jsem suše.

„Dobře, přesuň mě, a potom mě polož dolů.“

O chvíli později se k nám připojila. Zaržála na mě jako dáma a pak se podívala na obrněného lovce. Vysvětlila jsem jí, co mi řekl, a vzpomněla jsem si na plakát v klinice Cukrátka: „Nemusíš být Pancéřník, abys byl hrdina. Přidej se k Ministerstvu Míru.“  Podívala jsem se na Velvet a bylo mi jasné, že ten plakát také někde viděla. Zajímalo by mě, jestli si ho také pamatuje tak dobře.

***                    ***                    ***

„Nemusíš se obtěžovat,“ trval na svém SteelHooves. „Pro mě už se nedá nic udělat. Však jsem si něco prožil…“

„Nesmysl,“ řekla Velvet, ignorujíc SteelHoovsovu morbiditu. „Jen tě musím dostat ven…“

„Ne,“ zazněl hluboký hlas znovu.

„Prosím?“ zeptala se Velvet zmateně. Zkoumala brnění několik minut a vypadala stále více znepokojeně. „Brnění tě ochránilo před popáleninami a škrábanci, ale určitě jsi utrpěl mnoho nárazů. Vnitřní krvácení by mohlo…“ jak mluvila, snažila se sundat jeho brnění magií.

„Nesundávej mé brnění.“

Velvet Remedy si odfrkla. „Ale no tak, už jsem si tím prošla u Calamityho. Pokud nesundám tvé brnění, nemohu tě ošetřit…“

„Jestli mi ho sundáš, tak zemřu.“

Zamrkala a zírala na něj. Neměla jsem Velvetin lékařský zrak, ale dokázala jsem si představit, že jediná věc, která ho drží pohromadě, je to brnění.

Velvet ukročila zpět a zrušila své kouzlo. „To zní jako chyba návrhu.“

„Brnění mě má udržet naživu,“ řekl SteelHooves na svou obranu. „Otevři mi plát chránící levý bok.“ Velvet tak učinila a otevřela systém na vstřikování drog a léčiv. Od Kopu až po…

„Některé tyhle drogy ani neznám,“ řekla Velvet překvapeně.

„Brnění má v sobě vylepšený ošetřovací modul. Pokud by fungoval, už bych byl dávno na kopytech.“

Pořád jsem koukala na ty stříkačky. „Ale nevypadá to, že by to mělo systém pro Party…“

„Littlepip!“ okřikla mě Velvet.

Ukročila jsem zpět a přikrčila se. Přestala jsem myslet na drogy a začala se věnovat sytému tohohle magicky posilněného brnění. Kdyby tohle byl PipBuck, snadno bych mohla…

„Moment,“ vyhrkla jsem. Věděla jsem naprosto přesně, co je třeba udělat.

Velvet Remedy se na mě podívala. „Littlepip…“ zavrčela na mě výhrůžně. Ani jsem se jí nedivila. Došlo mi, že asi neoceňuje, jak rychle mi to teď myslí. (Kdyby jo, třeba by mi ty Mint-alsy tak rychle nesebrala.)

„Ne, vím jak mu pomoct! Můžu obnovit energii brnění a restartovat jeho systém kouzel,“ usmála jsem se. „Návrhář brnění použil technologii Stáj-techu. Je to stejné jako oprava PipBucku.“

Velvetin výraz se zmírnil. „No dobře, tak tu jen tak nestůj,“ řekla, usmála se, ustoupila mi z cesty a dávala si pozor, aby se moc nepřiblížila k minovému poli.

Přikročila jsem k němu a pak se ke mně navrátila realita. Dostavila se deprese z odeznění účinku Party-Time Mint-alsů a mně došlo, že jsem udělala obrovskou chybu. Stačil krátký moment a byla jsem neschopná, neznalá a blbá.

„J-Já nemohu,“ zakňučela jsem.

„Ale vždyť jsi teď říkala…“

„Nemám nářadí.“ Chtělo se mi plakat. Pancéřník umře, uvězněný ve svém brnění, protože jsem nebyla vystudovaná Stáj-techová opravářka PipBucků. Neochotně jsem si přiznala, že jsem u sebe neměla klíč k systému kouzel.

Velvet Remedy, pořád ještě malátná ze ztráty krve, ke mně přišla, obtočila kolem mě svůj ocas a konejšivě mi něco zašeptala do ucha.

„Klíč k systému kouzel?“ SteelHoovesův hlas zněl najednou daleko víc nadějně. „Jeden možná najdete ve Stájích Dvacet Devět.“

***                    ***                    ***

Jsme na cestě do dalších stájí, řekla jsem si a celá jsem se otřásla. Přiznávám, že spíše strachem, než kvůli mým zraněním. Velvet Remedy mě znovu obvázala.

Calamity ke mně přikulhal. „Pamatuj Littlepip, tohle nejsó tvoje Stáje.“ Přikývla jsem, stále ještě pod vlivem post-PTM deprese. Věděla jsem, že nejsem ani fyzicky ani mentálně připravená na takový hazard, ale SteelHooves potřeboval naši pomoc. A my mu ji dlužili.

„Změnil jsem názor,“ protestoval Pancéřník. „Nemohu vám dovolit, abyste kvůli mně šli do Stájí.“ Jeho naděje byla okamžitě přebitá jeho tvrdohlavou pýchou, kterou jsem chápala i odmítala. Tak jsem nakonec nebyla jediný poník, který se cítil přeceňován.

„Opravdu? Tak pojď a zastav nás,“ navrhla Velvet. A poté dodala: „Aha, ty vlastně nemůžeš, že?“

„Ke svým pacientům se chováš opravdu hrozně,“ řekl hlas zevnitř.

Podívala jsem se na nás tři. Nebyli jsme ve stavu, abychom šli do neznáma, kde nejspíš číhalo nebezpečí. Vždyť jsme sotva stáli.

„Neřeknu vám, kde je vstup,“ řekl SteelHooves ve snaze nás odradit.

Calamity zaržál. „Dekl vod šachty označenej Stáje Dvacet Devět? Nedaleko vlakový zastávky Fetlock?“ Steelhooves mlčel. Calamity se přiklonil k nám a zašeptal: „A to si Velvet myslela, že pod tím vosobákem není nic zajímavýho.“

Cesta nám trvala daleko déle, než jsem si pamatovala. Šli jsme opatrně a pečlivě se vyhýbali všem červeným značkám na UDSku. V tuhle chvíli by nás zabilo i pár radioaktivních švábů.

Calamity letěl, aby si nenamáhal nohu. Prohlédl si osobák a prohlásil až trochu moc nadšeně: „Teda dófám, že nás svou levitací zase překvapíš, Littlepip. Pokud jsme náhodou nenašli regulátor toku a já vo tom nevim, tak to bude na tobě.“

Lehla jsem si. Potřebovala jsem se plně soustředit na vagón (Cestovka Sky Bandit, poznamenala jsem si), což znamenalo neplýtvat energií na zbytečnosti. Rozsvítil se mi roh a celý  obrovský vagón obklopila magická energie. Zatlačila jsem a soustředila celou svou vůli na pohnutí vozidlem. Roh mi zableskl a obalil se svítící vrstvou energie. Vagón se začal třást a skřípal. Z čela mi vyrazil pot. Začala jsem mít problémy s dýcháním. Velvet Remedy odněkud zdáli vyjádřila obavy o mé zdraví, ale neposlouchala jsem. Roh zableskl podruhé a objevila se druhá vrstva energie. Celý vagón se zvedl o několik stop a přesunul se na chodník.

Jemně jsem ho položila a zhroutila se vyčerpáním. Viděla jsem dekl od šachty. Jupí! Je čas jít spát.

***                    ***                    ***

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Dost dlouho na to, aby ses pořádně vyspala,“ uklidnila mě Velvet. „Také jsem si trochu zdřímla.“

Byli jsme v krátkém údržbářském tunelu. Na konci se napojoval na síť tunelů, která se rozléhala pod celým Fetlockem. Na druhé straně byly tři schody a ohromné dveře Stájí Dvacet Devět. Calamity stál na třech nohách (tu zraněnou měl zvednutou) a zíral na řídící mechanismus.

„Zdá se, že máme konečnó,“ prohlásil. Vypadalo to, že se Stáje Dvacet Devět nikdy neotevřely, a bez přístupového hesla se dovnitř nejspíš nedostaneme. Přesto jsem se dala do práce. Hlavě se moc přemýšlet nechtělo a bylo jasné, že by mi Mint-aly (i kdyby to nebyla Party Time příchuť) velmi pomohly. Nechtěla jsem ale, aby si Velvet a Calamity mysleli, že se bez nich neobejdu. Jasně, že obejdu, jen prostě zlepšovaly mé schopnosti.

Jakmile jsem se dostala do systému a chvíli si s ním hrála, našla jsem něco zajímavého. „Já… myslím, že jsem našla zadní vrátka.“

„Kde?“ zeptal se Calamity a hledal další šachtu. „Je to daleko?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, do systému. Klíč se třemi díly, který obejde normální bezpečnostní opatření.“

„Jaký klíč?“ zeptala se Velvet.

„Hlasový. Jsou třeba tři různé hlasy,“ oznámila jsem jim. A než kdokoliv prohlásil, že jsme vlastně tři, tak jsem dodala: „Musí to být tři určité hlasy. Je jedno, co říkají, ale záleží na tom, kdo to říká.“

Zajímavá zadní vrátka. Zajímalo by mě, kdo to vše navrhl. A jestli všechny stáje měly tuhle bezpečnostní trhlinu.

„Jaké tři hlasy?“

Chvíli jsem přemýšlela a proklínala svůj pomalý mozek. „Já… no…“ A pak jsem si vzpomněla na kód ke Stájím Dvě. CMC3BFF. „Už asi vím.“

První hlas nám zabral nejdéle, to proto, že jsme neměli jeho nahrávku. Místo toho jsme seděli, poslouchali rádio DJ Pon3ho a čekali, až na ni dojde řada. Poprvé a naposled jsem byla vděčná za to, jak omezený je jeho repertoár.

„Dobrý večer, poníci! Tady váš pokorný host, DJ Pon3, pán radiových vln. Je čas, abych vstoupil do hry, ale nejprve nějaké novinky! Zdá se, že náš pustinný křižák ze Stájí Dvě využije každé příležitosti k záchraně. Z mých zdrojů jsem se dozvěděl, společně se svými pomocníky pomohl nájezdníkům z Shattered Hoofu proti hromadě otrokářů, kteří je chtěli zotročit a zdecimovat. A aby toho nebylo málo, tak zabila i draka!“

Krucinál Luno, proč to nikdy není „Calamity a jeho grupa nebo Velvet Remedy a její družina”?

„Nevím, jestli s tebou v tomhle souhlasím, Stájníku. Zachraňovat nájezdníky? Někteří si prostě zaslouží, aby je někdo zotročil.“

Super.

„A další zprávy: Množí se nám tu zprávy o pekelnících, kteří útočí na poutníky v pustině mezi Manehattanem a Fillydelphií. Prosím vás, pokud opravdu musíte jít tím směrem, mějte s sebou alespoň pořádně vyzbrojenou eskortu. A jestli ne, tak to nedělejte. Tohle byl tip na přežití od DJ Pon3ho. Nechte naladěno pro další tipy, včetně „Granáty se nejí, zlato“ a „Nájezdníci nechtějí být tvým přítelem.“ Ale nejprve trocha muziky. Tohle je Sweetie Belle a její písnička „Těžké časy jsou za námi“…“

Zbystřila jsem. „Tady je!“

Přiběhla jsem k řídícímu panelu, nechala strojek s hlasovým rozpoznávacím kouzlem chvíli poslouchat pár slok a zapsala si do paměti, abych písničku nahrála pro případ, že bych měla tu neskutečnou smůlu a musela jít dodo dalších stájí.

Hned poté jsem pustila dvě další nahrávky:

„Přístupový kód ke dveřím Stájí Dvě je … CMC3BFF.“

„Ahoj! Jmenuji se Scootaloo a pravděpodobně mě znáte (protože jsem fakt hodně známá) díky mým úžasným vystoupením, jako třeba na loňském GALLoPS, nebo prostě jako zakladatele Červeného jezdce…“

se Dveře do Stájí Dvacet Devět se s ohromným skřípotem a vřískáním starého železa začaly hýbat.

Podívala jsem se na Velvet, jak míří ke dveřím. Měla učesanou hřívu a měla na sobě ty nádherné šaty, které zakrývaly většinu jejích obvazů. Podívala jsem se na Calamityho, který jen pokrčil rameny. „Um… Velvet?“

„Poprvé se setkáme s poníky z jiných Stájí. Chceme přeci vzbudit ten nejlepší dojem,“ řekla vznešeně. „Obzvlášť, když budeme jejich první návštěvníci. Chceme vypadat jako vyslanci.“ Podívala se na mě, a poté se otočila zpět. „Pokud byste vešli jako první, vypadali bychom jako dobyvatelé.“

Dveře se otevřely a Velvet bez dalšího čekání vstoupila dovnitř. Calamity přikulhal blíž a sledoval, jak mizí uvnitř. „Vona je fakt něco, viď.“

„Ano…“ řekla jsem a cítila se ohromená. Podívala jsem se na Calamityho, který zíral skrz vchod na Velvet. „…ona…“ A pak mi to došlo. Calamity nekoukal na Velvet, on na ni koukal. V hlavě se mi rozsvítilo. „…ne!“

Ne, prostě… ne.

„Ne?“ zeptal se zmateně, ale stále na ni zíral.

Koktala jsem. „Ne jakože ne. Totiž … ano. Ano je. Ona je…“ Moje.

Kruci!

***                    ***                    ***

Tohle nebylo fér.

To já milovala Velvet. Mnohem déle, než se vůbec seznámila s Calamitym. Jasně, věděla jsem, že u ní nemám šanci. Ale byla to… ona! A já byla … jen já. A bylo mi jasné, jak to dopadne.

Ale… kruci.

Představila jsem si Calamityho, jak úspěšně svedl moji Velvet. Hodila jsem tu myšlenku do temné, hluboké díry. Pak jsem ji tam pohřbila. A pak jsem na tom hrobě postavila dům, do kterého jsem se přestěhovala.

Raději jsem se soustředila na čistý neuvěřitelně ponurý interiér Stájí Dvacet Devět. Na první pohled vypadaly dokonale zachovale. Ale iluze se rozplynula, když jsem uslyšela, jak Velvet zalapala po dechu.

Velvet ustupovala dál od zbytků jakési kostry, která byla napůl překouslá dveřmi.

Velvet vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít. Calamity k ní přiběhl a podržel ji. Tohle teda začínalo dobře.

Před námi byly dvoje kovové dveře, za kterými se skrývaly dvě místnosti: Údržba a Atrium. Na UDSku nebyla žádná červená, nebylo na něm vůbec nic kromě mých dvou společníků. Tyhle Stáje byly prázdné. Teda, aspoň v dosahu mého kouzla. Panovalo tady naprosté ticho, snad kromě všudypřítomných bzučících světel a jemného hučení generátorů.

„Tohle je hrobka,“ řekl Calamity.

Údržba by nás měla dovést přímo do místnosti opravářů PipBucků. Ale Atrium nás dovede ke klinice a my zoufale potřebovali doplnit zásoby. Potřebovali jsme být připraveni pro případ, že se tu ve Stájích Dvacet Devět něco skrývalo. Řekla jsem to Velvet a Calamitymu, a oba souhlasili. Calamity trochu sykl, když se jeho zraněná noha dotkla podlahy.

Vykročila jsem vpřed a nechala otevřít dveře Atria. Vešla jsem dovnitř a zděsila se, neboť jsem spatřila alespoň tři tucty koster dalších poníků. Byly rozeseté po celé místnosti, ale nejvíc jich bylo u mých kopyt. Musela jsem použít telekinezi, abych nám udělala cestu mezi “šťastlivci”, kteří stihli doběhnout do stájí dřív, než megakouzla zničila Manehattan. Cítila jsem, jak ve mně vřel vztek. Poté jsem si připomněla, že tohle nebyly moje Stáje.

V Atriu bylo hodně odpadků. Lahve od piva a whiskey, skotské a vína. Většina byla prázdná a lahve byly často rozbité. Šaty a saka byly mastné a opotřebované zubem času. Na druhé straně místnosti visel rozhlasový amplion, který byl prostřílený jako řešeto.

„Myslíte, že tyhle…?“ ozvala se Velvet. Dívala se za nás, přesně nad dveře, kterými jsme prošli. Byly nad nimi dvě automatické věžičky. Měly energii, ale nezdálo se, že by nás sledovaly. UDSko napovídalo, že nejsou nebezpečné, i když okolí nám napovídalo jinak.

Podívala jsem se nahoru, kde běžně bývá kulaté okno do kanceláře Vrchní klisny, ale žádné tam nebylo. Tam, kde mělo být okno, byla jen šedá zeď. Schody, které měly mířit k ostraze a kanceláři Vrchní klisny, tam sice byly, ale byl na nich pouze nápis “Ostraha”.

Přistihla jsem se, jak mě znepokojuje nesprávnost v designu Stájí. Už zase.

Za mnou Calamity zašeptal Velvet: „Už před tím reagovala na Stáje zle.“ Co je? To je snad jasný, ne? „Měli bysme na ni dávat pozor.“

Skvělý. A teď se z nich stanou moji rodiče. Aarrgh. „Dobře, zdá se, že tu nehrozí žádné větší nebezpečí. Měli bychom se rozdělit a ušetřit tak čas. Velvet, jdi prohlédnout zásoby kliniky.“ Bylo to bezpečné. Viděla jsem do kliniky přes okno v Atriu. “Calamity a já půjdeme dolů do údržby.”

Velvet protestovala: „Ne, Calamity půjde se mnou.“

Jen tak tak jsem se udržela, abych nezadupala.

Velvet Remedy pokračovala: „Chtěla bych tu jeho nohu vyléčit, co nejrychleji to půjde. Jakmile ji správně usadím, budu ji moci uzdravit magií.“

Fajn, zareptala jsem v duchu. Poté jsem řekla, jak nejpříjemněji jsem dokázala: “Jistě, žádný problém. Stejně nepotřebuji pomoct s hledáním místnosti opravářů PipBucků.” Tedy za předpokladu, že není zbytek stájí navržen nějak bizarně. “Vrátím se, než budete hotoví.”

 

Odklusala jsem zpátky dveřmi, když mě Velvet zastavila svým jemným hlasem. „Littlepip? Je všechno v pořádku?“

Mávla jsem kopytem. „Jasně, jen jsem trochu… vyčerpaná. Však víš, ztráta krve a tak.“ Mile jsem se usmála. Vypadala, jako by se snažila tvářit přesvědčeně. „Dobře, jsem trochu překvapená, ale jsem šťastná. Je fajn, když se mí dva přátelé mají rádi.“

Calamity zakašlal. „Cože to?“ zaržál. „Dyť vona je nafoukaná a věčně idealizující elitářka, kerá by rači naše nepřátele léčila, než střílela.“

Velvet Remedy mu jeho nadávky oplatila. „A on je zase vznětlivý buran, který si myslí, že pustinu napraví tím, že ji utopí v krvi.“

U bohyní, copak to nemůže být jasnější!

Radši jsem utekla, abych nezačala křičet.

***                    ***                    ***

Zbytek cesty dolů jsem si připomínala, že je vlastně dobře, že spolu mí přátelé takhle vycházejí. A taky že bylo nesmyslné být žárlivá, když jsem vlastně neměla žádnou šanci. Pokud s nimi chci i nadále vycházet, bude lepší, když tyhle city pohřbím někde velmi hluboko.

Zajímalo mě, kdy to vlastně všechno začalo. Bylo to čerstvé? Byly tam snad nějaké náznaky, které jsem neviděla, nebo nechtěla vidět?

Myšlenka, že bych je při tom načapala, mi nasadila do hlavy tak nechutný obrázek, že jsem ho okamžitě roztrhala a spálila. Tohle bude těžké.

Přesně jsem věděla, co by mi pomohlo tyhle myšlenky lehce překonat. Malý poníček v hlavě mi pod nos strkal malou plechovku plnou vy-víte-čeho. Ať si trhne, chci mít ještě chvíli klid.

Na UDSku se mi objevila malá značka. Nebyla nepřátelská. Copak se jeden z nich vydal až sem dolů za mnou? A pokud jo, jak je možné, že mě předběhl?

O chvíli později se objevil údržbářský robot a svými mechanickými končetinami začal čistit zdi. Tak proto tu bylo všechno tak čisté. Trochu mě naštvalo, že jsme takovéhle roboty neměli v údržbě Stájí Dvě. Všechny zdi Údržby jsem musela mýt já sama.

Robot začal čistit mým směrem. Uhnula jsem mu z cesty a skryla se v opravně robotů. Místnost byla plná údržbářských robotů v různých fázích opravy. Byla tu hromada nástrojů, která by značně obohatila Calamityho dílnu, takže jsem je začala sbírat.

Kancelář za opravnou byla spálená na uhel. Uvnitř jsem našla dvě ohořelé kostry s částečně rozebraným zdravotnickým robotem. Zdálo se, že jeden z nich udělal zásadní chybu, když ho opravoval. Což patrně spustilo robotův plamenomet.

Údržbářský robot projel chodbou.

Vzadu v kanceláři byl sejf. Barva kolem něj byla spálená a sloupaná, ale sejf samotný nebyl požárem vůbec poškozen. Vyndala jsem šroubovák a vlásenku, ale jakmile jsem se dotkla sejfu, zjistila jsem, že nebyl zamčený. Nejenže jsem se cítila blbě, teďka mi ještě připadalo, že mě někdo podvedl.

Uvnitř byla láhev jablečné whiskey, krabička dvě stě let starých (Staromódní gurmán) Medových bonbonů, plechovka (bohužel normálních) Mint-alsů, pár údržbářských záznamů a jedna nahrávka. Nechala jsem záznamy stranou a stáhla si nahrávku do PipBucku.

„Tady Mender, zaznamenávám průběh diagnózy Cannikinova údržbářského robota. Celou noc jsem procházel jeho programováním, neboť jsem chtěl mít záznam hotový, než začne pohřeb.

Z toho, co zatím vím, tak u robota nastala chyba v základním kódování Stáj-techu během automatických updatů. To jediné by vysvětlovalo, proč Cannikin dostal šálek vařicího průmyslového ředidla místo kávy.

Všichni, co říkali, že se Cannikin jednou upije k smrti, se teď nejspíš koušou do jazyka. A jestli ne, tak by měli. Viděl jsem toho chudáka, než ho zpopelnili. Celá ústa i s krkem měl rozpuštěná. Budu z toho mít noční můry ještě nejmíň týden.

Chci si dnes promluvit s Shadowhorn. Rád bych vypnul všechny domácí pomocníky, abychom je mohli prohlédnout. Samozřejmě že to bude stát nějakou tu práci, a hlavně moře času.

Vím, není to ode mě hezké, že využívám Cannikinovy smrti k prosazení svých názorů, ale tohle je prostě další důkaz toho, že potřebujeme nějakou autoritu i uvnitř Stájí. Jak můžou poníci ze Stáj-techu správně řídit Stáje, když tu ani nejsou, aby viděli, co se tu děje?“

Tohle bylo nečekané. A děsivé. Snažila jsem se nemyslet na chudáka Cannikina, který mi přicházel na mysl a zamazával tak myšlenku na Stáje bez Vrchní klisny. Stáje řízené přímo ze Stáj-techu.

***                    ***                    ***

Místnost opravářů PipBucků byla přesně tam, kde měla být. Byla jsem překvapená, potěšená a zároveň i trochu otrávená.

Klíč k systému kouzel byl zamčený ve skříni s hromadou dalších upravených nástrojů pro přesnou práci, kterých se učeň jako já nesměl dotknout. Znovu jsem vytáhla šroubovák a vlásenku.

O pár minut později bylo moje brnění naložené vším možným, co bych mohla potřebovat k složitější opravě PipBucků. A čistě teoreticky bych měla mít i vše potřebné k opravě SteelHoovesova brnění. A pro případ nouze jsem si vzala i pár baterií a malé relé vytvářející magické pole.

Kanceláři chyběla hamaka, kterou můj učitel ve Stájích Dvě tak často využíval. Zavrtěla jsem hlavou, a před odchodem jsem se ještě naposledporozhlédla kolem. Na stole jsem mezi dalšími předměty uviděla audiodeník.

Zůstat tu a přehrát si deník? Nebo se vrátit ke Calamitymu a Velvet a doufat, že se nebudou líbat. Dobře, deník vyhrál.

„Shadowhorn nás dneska ráno svolala na schůzku. Včera jsme jen tak tak unikli obrovské katastrofě. Ten idiot Buckbright vyrobil svému synkovi vzduchovku a dal mu ji k narozeninám. Pak ho přivedl dolů k reaktoru, kde ho učil střílet. Co si sakra myslel? Děcko minulo švába a udělalo dirku v systému údržby prostředí. Poškrábal tím čip na filtraci vody. Naštěstí funguje dobře, ale pár centimetrů vedle a celé Stáje by byly v opravdu velkém průšvihu.

Jako šéfová údržby, Shadowhorn zavedla nová bezpečnostní pravidla. Nejsou oficiální, dokud neprojdou skrz Stáj-tech, ale stejně je budeme dodržovat. Pokud Stáj-tech nechce, aby za ně rozkazoval někdo jiný, tak ať si sem nakráčí a řeknou něco proti.“

***                    ***                    ***

Velvet mi dala tři sklenice extra silných lektvarů na obnovu síly. „Vypij je. Do deseti minut budeš v plné kondici.“

Byla jsem šokovaná. „Neměli bychom je vzít s sebou a použít jednotlivě?“

Velvet Remedy zavrtěla hlavou. Vypadala mnohem lépe, než před pár minutami. Sundala si šaty a obvazy. Její kůže vypadala skvěle, byla naprosto zdravá a panensky čistá. Na zádech měla zavěšených několik kapaček s trubičkami, které vedly kamsi pod její levé rameno. „Není třeba, už jsem jich pár zabalila, a nabrala jsem i hromadu obvazů, nějaké svorky, pár transfúzních jednotek a hromadu dalších věcí. Poprvé po dlouhé době jsme na tom se zásobami velmi dobře. Řekla bych, že tahle klinika byla dar od bohyní, ale svrběl by mě jazyk.”

Pozvedla jsem obočí a vypila první lektvar. Pak mi Velvet podala nahrávku. „Našla jsem to, když jsem… obstarávala zásoby.“ Ušklíbla jsem se nad faktem, že nechce použít slova jako “sběr” nebo “rabování”.

Vypila jsem dva z těch lektvarů a třetí si uložila do batohu. Vzpomněla jsem si na Velvet, jak byla celá potrhaná a zkrvavená, a rozhodla jsem se, že si ten třetí schovám pro případ nouze. Tak holt budu vyléčená jenom částečně, to vydržím..

Calamity také vypadal mnohem lépe. Stěžoval si, že po Velvetině kouzlu nebyla výztuha potřeba, ale ona trvala na tom, že ji musí nosit ještě aspoň den.

Vešla jsem do kliniky a začala hledat nějaké klidné místo k poslechu nahrávky. Zamračila jsem se. Nečekala jsem žádné dobré zprávy, těch bylo v pustině minimum. A jak se zdálo, tak ve Stájích obzvlášť.

Vzadu v klinice jsem našla chemickou laboratoř. Na chvíli jsem neměla na nahrávku ani pomyšlení. Když jsem viděla všechny ty prášky a přísady, uvědomila jsem si, že mám všechno potřebné, abych si uvařila vlastní Party-Time Mint-als! A když ta možnost byla na dosah, nemohla jsem odolat. Byla by to promarněná příležitost.

Jakmile jsem začala pracovat, vzpomněla jsem si, proč jsem vlastně vešla dovnitř. Pustila jsem si nahrávku, zatímco jsem drtila obyčejné, nudné Mint-alsy na prášek.

„Ach…“

Ten hlas byl tak zoufalý, že jsem nahrávku okamžitě vypla. Nechtěla jsem ji poslouchat. Několik dlouhých minut jsem se soustředila na vaření chemikálií. Nahrávka na mě chvíli zírala z pultu, než jsem se odhodlala ji znovu zapnout.

„Jak se to jen mohlo stát?!

Doktor a já jsme vyšli ven jen na pár minut. Když jsme se vrátili, klinika byla uzavřená a spustil se hasící systém, který zaplavil celou kliniku tím… tím…

Trvalo nám celou hodinu, než jsme ji dokázali otevřít. Pokoušeli jsme se prorazit okno, ale bylo z tvrzeného skla. Proč by dávali do okna tvrzené sklo? Všichni uvnitř se udusili. Citronka tu byla jen proto, aby jí vyndali stehy. Plánovala pro svou dcerku Znaménkovou oslavu a vyprávěla mi, jakou příchuť na koláč vybere z výdejových automatů. Novorozeně Pomerančových bylo pořád na dětském oddělení! Ale ne! Nejspíš jim to ještě nikdo neřekl…!“

Znovu jsem ji vypla. Moje srdce bylo zamotané jako gordický uzel. Jedna má část chtěla brečet. Druhá část se potřebovala na něco vykřičet. Pochopitelně tu nebylo na co. Tak jsem se vyřádila na kohoutku a rozmlátila ho za to, že mi nedal vodu. Bylo to hloupé, ale cítila jsem se lépe. Přimíchala jsem do směsi trochu vody ze své lahve, zamíchala a připravila ji k pečení.

Z mého soustředění mě vyrthl až zvuk kulometné střelby. Všechny myšlenky na deníky, Mint-alsy nebo chemii zmizely, když jsem uslyšela Velvetin jekot. Mí přátelé byli v nebezpečí!

Otočila jsem se a všimla si dvou červených značek na UDSku. Ty věžičky se obrátily proti nám. Doběhla jsem k centrální místnosti kliniky a viděla Velvet a Calamityho, jak se kryjí za převrženým stolem. Dvě věžičky (nad nyní zavřenými dveřmi) střílely na kliniku. Celé okno bylo poseté prasklinami. Vypadalo, že to už dlouho nevydrží.

Vytáhla jsem Malého Macintoshe a přesunula se na místo, kde jsem mohla obě věžičky zaměřit přesně ve chvíli, kdy sklo praskne. Neměla jsem se čím krýt, ale pokud budu rychlá a budu mít jen trochu štěstí, tak krytí nebudu potřebovat.

Okno se rozsypalo jako jiskřivý skleněný vodopád. Cítila jsem, jak mě první kulka zasáhla do hrudi, ale naštěstí neprošla skrz brnění. Okamžitě jsem zapla StaKoZaS a zaměřila dvakrát obě věžičky. Druhá kulka mi prostřelila přední nohu mezi PipBuckem a kolenem, když jsem vypálila první ránu. A druhou.

PRÁSK! PRÁSK!

První věžička explodovala. Druhá se otočila a začala střílet na mě místo mých kamarádů.

PRÁSK! PRÁSK!

Poslední kulka mě trefila do boku a s hlasitým křupnutím se odrazila od rukojeti mojí brokovnice. Druhá věžička explodovala.

Sesunula jsem se k zemi. Už zase mě všechno děsně bolelo. Tentokrát jsem ale byla naprosto bez obav. Měla jsem u sebe Calamityho a Velvet a byla jsem v klinice. Když už jsem se nechala postřelit, tak jedině tady. Na nejlepším možném místě s nejlepší možnou společností.

Sotva jsem se dotkla země, okamžitě jsem se zase vyškrábala na nohy. Má zranění mě nezajímala. Krvácela jsem, kulhala, ale dobelhala jsem se zpátky k chemické laboratoři. Musela jsem se ujistit, že se mé Party-Time Mint-als nespálí. Mí přátelé už byli v bezpečí a já se zaměřila na druhou, ale stejně důležitou prioritu.

***                    ***                    ***

Dveře z Atria se zavřely a zamkly. Byli jsme uvězněni.

Bylo to spíše otravné, než vyloženě znepokojující. Dokázala jsem otevřít jakékoliv dveře z kanceláří Ostrahy. Ale dostat se k nim znamenalo projít několika místy, kde nás ten poblázněný bezpečnostní systém mohl napadnout ze zálohy.

Podívala jsem se na své společníky. Začala jsem nás považovat za ostřílené bojovníky z pustiny (tedy, alespoň mě a Calamityho). Nebyla jsem tu venku dlouho, ale čas byl mohutný žár, který ze mě jednoho ukoval. Několik věžiček nepředstavoval pro zabijáky draků žádnou hrozbu.

Vynadala jsem si. Takovéhle myšlenky jsou nebezpečné. Poslední věc, co potřebuji, je věřit těm žvástům z rádia.

Velvet se na mě smutně koukala. Myslím, že jsem byla dostatečně rychlá, ale i přesto jsem měla pocit, že mě prokoukla. Od té doby ze mě nespustila oči a její vyčítavý pohled se mi propaloval do duše.

Calamity zíral na něco na zdi. Nejprve jsem si myslela, že to je další předválečný plakát. Studoval je se stejným zápalem, se kterým  Velvet studovala cokoliv spojené s Ministerstvem Míru. Ale když jsem přišla blíž, stále kulhajíc na zafačovanou nohu, uviděla jsem, že to je mapa Stájí. Prohlédla jsem si cestu k Ostraze. Nahoře byla zbrojnice, ale tam, kde měly být pokoje Vrchní klisnu a její rodinu, byly pokoje pro VIP. Na místě kanceláře Vrchní klisny bylo prázdno.

Zamračila jsem se. „Začínám tyhle Stáje nesnášet.“

Velvet se podívala na kostry, ale stále mě měla v dohledu. „Byly… byly ty další taky takhle zlé?“

„Horší,“ zaržál Calamity.

Přesunuli jsme se ke dveřím a zastavili se u nástěnky s připíchnutými poznámkami. Otřásla jsem se. Někdo přes celou nástěnku nakreslil něčím, co vypadalo jako krev, nápis: „PŘESTAŇTE NÁS ZABÍJET!“

„Ale ne,“ zašeptala Velvet. K mému překvapení vzala jednu poznámku, která byla mezi seznamem nových bezpečnostních pravidel a obrázků se dvěma hledanými hříbátky, jejichž usměvavé obličeje pohlížely na kostry v atriu celá staletí. Na  lístku, který si Velvet vzala, bylo načmárané velké krvavé “Ň” z nápisu. Zajímalo by mě, jak u Luniny hřívy byla schopná najít něco důležitějšího než obrovskou prosbu po smilování psanou tekutinami umírajícího poníka.

Velvet otočila lísteček, abychom si ho mohli prohlídnout i my s Calamitym.

Oslava třech měsíců přežití!

Dnes večer v Atriu!

Od desíti do čtyři.

Zahraje samotná Vinyl Scratch

(alkohol bude podáván po dvanácté)

Calamity hvízdnul a naklonil si klobouk. „Vinyl Scratch. Původní DJ Pon3, teda alespoň podle některých. Takže nakonec přežila Manehattanský útok.”

Podívala jsem se na Calamityho takovým způsobem, že musel přehodnotit svou definici „přežití“.

Tyhle Stáje fakt nenávidím.

***                    ***                    ***

Další věžičky už nebyly hrozbou, a to díky opatrnému postupu a Malému Macintoshovi. Přebila jsem, když jsme vkročili do kanceláří Ostrahy. Sedla jsem si, abych prolomila terminál, a s respektem sundala sedící kostru poníka a položila ji do rohu k ostatním. Velvet Remedy se za ně začala modlit.

Calamity zamířil ke zbrojnici a doufal, že ji dokáže otevřít bez mé pomoci. Když zjistil, že to nepůjde, otočil se se zklamaným výrazem. Počkala jsem, dokud neukročil stranou, a otevřela je skrz snadno prolomený terminál. Poposkočil, pak se na mě podíval a s lišáckým úsměvem zmizel uvnitř. Drobná, ale dobře míněná pomsta. Pořád jsem cítila mrkve.

Otočila jsem se k terminálu a našla hromadu bezpečnostních záznamů. Nejprve jsem si prohlédla ty pozdější.

Záznam 67:

Tohle je šílené!

Víc jak polovina obyvatel je mrtvá. Nejprve jsme si mysleli, že to jsou jen bláznivé nehody, ale teď je to jasné. Jako by se Stáje obrátily proti nám! Včera se uzavřela škola a dovnitř vnikla plazma. Dvacet tři hřebečků a klisniček zemřelo brutální smrtí, jejich těla se doslova roztekla! Slyšeli jsme jejich řev! Měl jsem tam synovce. Sotva dostal Znaménko. Chtěl být velkým umělcem!

Má sestra nemůže přestat plakat. Zavřela se v pokoji se všemi fotkami, které s ním má. Někdo za tohle musí být zodpovědný. Někdo musí zaplatit!

Třásla jsem se, a nebylo to kvůli bolesti. Podívala jsem se na další záznam.

Záznam 43:

Shadowhorn včera umřela poté, co ji málem uškvařilo vedení, když se včera ráno snažila otevřít bezpečnostní panel se svým PipBuckem. Stalo se to velmi brzy poté, co Buckbright a jeho syn zemřeli při té nehodě s výtahem! Tyhle stáje jsou smrtelná past.

Pustila jsem další.

Záznam 72:

Může za to Stáj-tech. Musí to být jejich chyba! Ty kurvy ve Stáj-techu nás zavřely v téhle malé pastičce a zabíjejí nás. Už to ani není po jednom. Vraždí nás ve skupinách!

Co za sadistického bastarda tohle mohlo udělat!? Zabíjejí i děti!

Copak si neuvědomují, že jsme poslední nadějí pro celý náš druh? Tyhle Stáje nás měly zachránit. Co za zkurvenýho idiota by mohlo hrát tyhle vražedné hry s posledními přeživšími svého druhu?

Nemůžeme se k nim ani dostat. Je to všechno jako na dálkové ovládání.

Pustila jsem další, i když mě Velvet poprosila, abych přestala.

Záznam 73:

Cha chá. Dělají si z nás legraci, že jo? Napadlo mě, že vlastně ani nevíme, jestli megakouzla vůbec vybuchla. Věříme, že je svět zničen, protože nám Stáj-Tech řekl, že je. Ale co když ne? Celá Equestrie pokračuje ve svém krásném životě v krásném slunečném světě nad námi, zatímco my tady dole křičíme a umíráme. A to jen proto, že si nějaký hnusák chtěl udělat dobrej den.

Tohle je jediná možnost, která v tomhle šílenství dává smysl.

Chtěla jsem pustit další, když mě Velvet odstrčila.

„COŽE!?“ zakřičela jsem z hloubi těla. Tělo se mi třáslo a cítila jsem se, jako bych měla každou chvíli vybuchnout.

„Littlepip,“ řekla. Uvědomila jsem si, že pláču. „Musíš přestat.“

***                    ***                    ***

Calamity a Velvet mě poslali prohledat pokoje VIP, zatímco vypínali všechny bezpečnostní systémy a otevírali všechny dveře. To bylo fajn. Chtěli, abych popadla dech. Abych se uklidnila. Chtěla jsem jít někam dál od nich a něco roztřískat.

Viděla jsem rudě jako nikdy dřív. A dokonce jsem ani nemohla napadnout zdroj svého vzteku, protože byli všichni mrtví. Dlouhá desetiletí, staletí. Tělo se mi pořád třáslo.

První pokoj patřil Vinyl Scratch. Původní DJ Pon3. Vkročila jsem dovnitř.

V pokoji ode dne té oslavy nikdo nebyl. Tři měsíce poté, co se dveře Stájí zavřely a uvěznily všechny uvnitř.

Procházela jsem se kolem. Hromady nahrávek, nahrávací zařízení, mixpulty. Malý luxusní prostor na jezení a spaní. Soukromá koupelna s vanou.

Chtěla jsem si vybít vztek, ty nahrávky by se krásně ničily. Ale nemohla jsem. Ničit věci, které tihle poníci (i když jenom krátce) milovali, to nebylo jako mlátit poníky, co vytvořili tohle místo. Pouze bych pokračovala v jejich práci. Místo toho jsem raději vzala pár nahrávek a dala si je do batohu. Až se vrátím k ostatním, předám je Velvet, aby je zamkla v lékárničce, kde budou v bezpečí před palbou. Pořád jsem si pamatovala na to jablko.

Uvnitř byl sejf. Čekala jsem. Cítila jsem se divně, otevírat sejf nějaké celebrity, i když byla dlouho mrtvá, ale s dlouhým nádechem jsem vyndala nástroje a dala se do práce. Uvnitř jsem našla starou hračku, několik zarámovaných fotografií, pár plakátů a krabičku, která vypadala, jako by ji někdo vytáhl z ohně. Uvnitř byly čtyři koule paměti. Jedna mě zaujala. Byl na ní nápis: Pinkiina poslední párty. Dala jsem ji do batohu a šla do dalšího pokoje.

Na dveřích bylo napsáno: Shadowhorn.

Klisna, která vedla údržbu, byla také VIP? I když jsem měla oči zamlžené vztekem, stejně jsem si říkala, že tohle je přinejmenším divné.

Vešla jsem dovnitř. Uvnitř byl neskutečný nepořádek. Všude byly součástky a šrot. Rozdělané projekty na stole. Na stěnách visela schémata různých stájních systémů. Jeden byl stržený ze stěny a za ním se skrýval sejf. Znovu jsem se dala do práce. Uvnitř byla další nahrávka. Vypadala až podezřele podobně té, kterou jsem našla v kanceláři Vrchního hřebce.

Musela jsem si ji poslechnout. Jedna část mojí mysli na mě řvala, ať to nedělám. Nevěnovala jsem jí pozornost. Místo toho jsem si ji přehrála a poslechla si známý hlas. Zněl odhodlaně, ale také unaveně a smutně. Jako by dotyčný poník nenáviděl svůj vlastní scénář.

„Ahoj Shadowhorn! Následující nahrávka je jen pro tvé uši. Mluvím k tobě, protože jsi byla vybrána pro tuhle důležitou práci, díky tvé loajalitě a citu pro povinnost jak k této společnosti, tak k poníkům kolem tebe.

Jmenuji se Scootaloo a asi mě znáte… ale, koho to zajímá. Je mi z toho zle…

…zkusím to znovu…

Ahoj, jmenuji se Scootaloo a jsem víceprezidentka Stáj-techu. Pokud toto posloucháte, znamená to, že úroveň hrozby dosáhla úrovně Omega a všichni občané vybraní pro úkryt ve Stájích Dvacet Devět se bezpečně dostali do toho nejlepšího úkrytu, který kdy byl postaven.

Moc mě to mrzí. Přála bych si udělat něco víc.

Krucinál, přála bych si, aby se tomu všemu dalo nějak předejít…

…ale místo toho je na nás, abychom zachránili, koho můžeme a pokusili se předejít tomu, aby se to stalo znovu. Tyto Stáje byly vybrány, aby se účastnily velmi důležitého společenského projektu. První úkol Stájí Dvacet Devět je, tak jako u všech ostatních, zachránit životy poníků uvnitř. Ale…

…ale Stáje mají ještě důležitější úkol, než jenom zachránit jednotlivce. Tady ve Stáj-techu chápeme, že záchrana poníků nemá smysl, pokud se později stejně navzájem pozabíjí. Musíme přijít na to, co jsme udělali špatně. Musíme najít lepší cestu. A musíme být připraveni ji rozšířit hned, jakmile se dveře Stájí otevřou. Musíme být silní, abychom přežili to, co naši současní vůdcové provedli celé Equestrii…

…kruci. Jak se tohle mohlo stát? Sakra, kruci, do hajzlu!…

My… Asi jsme to udělali, protože jsme poníci. Snažíme se dělat to nejlepší. Máme ty nejlepší úmysly. Ale když se něco nepodaří, jsme zmatení a znepokojení. Nebo naštvaní. Nebo smutní. Nejsme schopní vybrat to nejchytřejší řešení ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebujeme.

Špatná rozhodnutí, rozhodnutí na základě emocí… to ta nás dovedla do této války, kterou nikdo nechtěl. To ta nás dovedla na hranici zkázy… a pokud toto posloucháte…

…tak jsme tu hranici překročili.

…K čertu s tím. K čertu s námi.

…

…Omlouvám se. Nemám tohle ráda. Přála bych si, aby svět byl jako zamlada. Ale přání jsou jen přání.

…ksakru, copak nedokážu ani jednu nahrávku nahrát podle scénáře? Asi přemýšlíte, jak se vás to týká a proč vám to říkám. Nebojte se, má to smysl. Tohle není jenom tak nějaké vzdychání nějakého Stáj-tech poníka, který vlastně už dávno… umřel… nebo ne?

…

Vaše stáje mají originální design. Navzdory oficiální dokumentaci, tyhle stáje nemají žádné spojení se Stáj-techem. Místo toho jsme nahradili pozici Vrchní klisny naším nejnovějším počítačem třídy Crusader.

Crusader je ten nejpokročilejší stroj, který jsme kdy vytvořili, a využívá nejmodernější principy arkánové technologie. Je schopen nezávisle myslet a umí vytvářet a učit se. Vyrobili jsme pouze tři. Další dva patří Ministerstvu Magických Věd a Ministerstvu Úžasnosti.

Cílem tohoto experimentu je odstranit emoce z procesu rozhodování. Abychom viděli, zda je možné řídit společnost pragmaticky a podle logiky.

A jako vždy, pokud se něco pokazí, je tu záloha. Tou zálohou jsi ty. Dostaneš nahrávku s kódy, které mají počítač Crusader v případu nouze vypnout. Pokud se tak stane, všechny automatické systémy stájí se vypnou také, takže by se tak mělo učinit pouze v případě, kdy jsou ohroženy životy obyvatel Stájí. Mezi VIP pokoji a kanceláří Ostrahy je vmezeřená přístupová cesta, kudy se dá k počítači dostat.

Programování Crusaderu se také dá přepsat magickým otisknutím mozku poníka přímo do základního systému. Díky tomu se v podstatě sám stanete Crusaderem a převezmete kontrolu nad automatickými systémy. Následky pro poníka, který toto provede, ale bohužel nikdy nebyly testovány, a proto to velmi důrazně nedoporučuji.

Za každou cenu se ale snažte, aby k vypnutí nedošlo.

Děkuji vám. Od nás všech. Od celé Equestrie. Hodně štěstí a ať poníci ze Stájí Dvacet Devět žijí dlouho a blaze.“

***                    ***                    ***

Najít bezpečnostní uličku bylo snadné. Přehrávala jsem si tu zprávu znovu, tentokrát ve sluchátku. Pořád ještě mi to nedávalo smysl, ale aspoň to už nebylo tak neskutečně zlodušské. Musela jsem vědět víc.

Vytáhla jsem bezpečnostní panel a našla hromadu trubek a drátů. Uvnitř byla malá žlutooranžová krabička se vstupem. Vzpomněla jsem si, že poslední poník, co se zkusil dostat dovnitř, byl uškvařen elektřinou. Pokud bych se připojila vlastním PipBuckem, mohla bych se odsoudit k smrti. Naštěstí jsem měla jinou možnost.

Vytáhla jsem Velvetin PipBuck, poprvé od chvíle, co jsem ji našla. Byl moc krásný, ale pro ni měl mnohem horší význam. Držela jsem ho levitací a připojila se přes něj do počítače.

O pár minut později jsem dostala hromadu dat. Jeden záznam mě zaujal:

>Nalezena chyba:

>Čip na filtraci vody funguje jen na 98%

>Analyzuji poškození

>Šance na opravu čipu k plné funkčnosti: 0%

>Analyzuji možnosti

>Povrchová radiace dosahuje 1300% přežitelné úrovně

>Zachování poníkovského života vyžaduje přísné příděly a snížení Stájní populace o 0,02%

>Zahajuji příděly vody

>Analyzuji postradatelnou populaci

>Zahajuji snížení populace

To mě dostalo. Zírala jsem na tu zprávu a můj vztek se měnil v čirou hrůzu. Podobných záznamů tu bylo několik. Během pár měsíců se stav čipu stále zhoršoval a pokaždé, když se tak stalo, Crusader zabil část populace. A to jen proto, že si bezcitně spočítal, jak zachránit „poníkovský život“ jako takový.

Po třech měsících čip selhal úplně. A Crusader jednal v zájmu poníkovského života.

***                    ***                    ***

Vypila jsem zbytek lahve jablečné whiskey a užívala si to pálení. Vztek vyprchal a byl nahrazen strnulostí, která byla ještě horší.

Rozhodla jsem se opustit tohle hrozné místo, alespoň na malou chvíli. Sedla jsem si a soustředila se na kouli paměti.

Během chvíle jsem byla obklopená záblesky a ohromným řevem. Koule se nějak poškodila a já byla uvězněná v noční můře vzpomínek a závratí. Zkusila jsem utéct, ale nebylo kam.

Pak se svět ustálil. Nebyl to můj svět. Byla jsem si jistá, že jsem se pozvracela, ale nebyla jsem to já, takže jsem to nemohla potvrdit.

<-=======ooO Ooo=======->

Kolem mě byla ohromná párty. Barevná světla, šílená výzdoba a muzika, při které se poníci sami od sebe roztancovávali. Stála jsem u mixpultů a kývala hlavou do rytmu. Všude kolem byli poníci. Tancovali, jedli a schovaní v rozích za květináči dělali věci, které by jejich rodiče přivedly do rozpaků.

Postarší bledě modrá pegaska s duhovou hřívou přiletěla k pultům a s nadšeným výrazem řekla:

„Super muzika, Vinyl Scratch! Tvoje párty jsou prostě nejlepší!“ Na své roky vypadala stále velmi dobře, a když byla mladá, musela být opravdu roztomilá. A tu její hřívu chci!

Ty jo, copak si ji Vinyl Scratch prohlížela nějak důvěrněji? Koukala na ni shora dolů… ne, moment, to jenom kývala do rytmu.

„Jasan,“ řekla povědomá oranžová klisna s kovbojským kloboukem a žlutou hřívou. V ocasu měla pár červených mašlí, které barevně ladily s jejím znaménkem. Vypadala mnohem starší, než jak byla vytesaná na sochách. Dokonce ještě víc než na té fotce z novin. Tahle nestárla tak elegantně. Zajímalo by mě, jestli to bylo kvůli tomu stresu, který zažívala po ty dlouhé roky. „Fluttershy a Rarity se budó stydět za to, že tu nesou.“

Její přízvuk mi hned připomněl Calamityho.

Oranžová klisna vylezla k mixpultům a podívala se na modrou pegasku, která se usmála nazpátek. „Určo doletíš bezpečně domů, Rainbow?“

„Ale kušuj!“ řekla pegaska s duhovou hřívou a poplácala tu oranžovou po rameni. „Ještě nikdy jsem neodletěla z Pinkieniny oslavy, abych dorazila bezpečně dom… už skoro dvacet let!“

Oranžová klisna jí věnovala jeden zvláštní pohled. „Nezkusilas žádnej z těch… tvrdších věcí… že ne?“

„Ale vůbec,“ Rainbow dupla a zopakovala se. „Víš…“ ubrala na hlase, který začínal být příliš hlasitý. „… že se nikdy takových věcí ani nedotknu.“ Dala si kopyto na hruď a pyšně prohlásila: „Rainbow Dash nepotřebuje žádné posilovače!“

Oranžový poník si oddychl. Uvědomila jsem si, že se koukám na tajemnou klisnu Ministerstva Úžasnosti, na tu, jejíž rebelie dala Calamitymu titul Dashite. Nevěděla jsem, co si myslet. Ale musím uznat, že měla tu správnou hřívu.

„Slyšela sem, že tu mají něco, čemu říkají sprint!“ řekla spiklenecky. „Pinkie říká, že mě to prej udělá rychlejší.“ Přistála na zemi v hrdinské poloze a prohlašovala: „Jasně, že nic takovýho neberu, AJ. Sprint na Dash? (Dash on Dash – slovní žert). To by porušilo zákony Equestrie. Zákony fyziky!“

Objevil se poník jablečné zelené barvy, přiběhl k oranžové klisně (která se nejspíš jmenovala AJ) a něco jí zašeptal do ucha. Rainbow Dash na ně chvíli zírala. „Taaaakže, AJ, kdo je ten tvůj nový přítel?“

„Nemusíš se přec takhle ptát,“ naježila se AJ.

„Aw, kdybys chtěla společnost,“ Rainbow Dash zaklepala AJ na její Znaménko, „mohla ses zeptat mě.“

Zemní klisna usadila Rainbow pohledem. „Moje korouhev nemíří tímhlenc směrem.“ Něco ve mně zesmutnilo. „A tvoje taky ne.“ Smutek byl pryč. „Jsi vopilá,“ dodala oranžová klisna zbytečně, ale přesně. Uhnula z cesty zelené klisně, která přinesla tác s občerstvením.

Rainbow Dash se zasmála. „Tak představíš mi toho tvýho nabíječe, nebo ne?“

AJ protočila očima, než ho představila. „Tohle je Seržant „SteelHooves“ Applesnack. Sloužil s Big Macintoshem. Apples, drahoušku, tohle je Rainbow Dash. Stará přítelkyně, o které jsem nadá… ti říkala.“

To nebylo možné.

„To není možný!“ Rainbow Dash zopakovala mé myšlenky. Pak k nim přišla a řekla: „Ty chodíš s cápkem, co se jmenuje Applesnack?“ (Snack znamená svačina, taky se to rýmuje s Applejack, několikanásobný vtip). Pegaska spadla na zem a začala se smát.

Postarší oranžová klisna protočila očima. Nepodívala se na jejího smějícího se společníka a zaržála. „Hlavně se neudus.“ Někde jinde v místnosti se rozpoutala hádka.

„Applejack a Applesnack!“ Rainbow Dash se pokusila postavit, ale pak opět spadla v dalším záchvatu smíchu. „Tohle tak moc bolí!“

Napadlo mě, že jeho titul je jen náhoda. Poznala bych to najisto podle hlasu, ale zatím nepromluvil. Díval se na starou kamarádku své přítelkyně s důstojným, ale zlomyslným úsměvem.

Můj pohled se otočil směrem k balkónu, kde se strhla hádka, která začala na sebe pomalu poutat pozornost všech okolo. Okamžitě jsem poznala Pinkie Pie, ale fialová jednorožka, která od ní odcházela, mi nebyla vůbec povědomá.

„Ale no tak,“ řekla Pinkie Pie a přiskočila k ní. „Opravdu jsi nečekala, že upeču košíčky, aniž bych alespoň jednou ochutnala, že jsou dobré, že ne?“

„Odcházím,“ řekla fialová kobylka. „Neměla jsem tu být.“ Přes okolní hluk byla sotva slyšet.

Pinkiin hlas byl ale tak razantní, že by přehlušil i rockovou muziku. „Ale no tak, nebuď taková, Twilight! Tohle je pááártyyyy! Bav se!“ zazpívala jako mantra.

Fialová jednorožka se dívala dopředu a ignorovala ji, dokud poník neposkočil před ni. „Bav se! Bav se! Bav se! Bav se!“ opakovala to jako mantru.

Jednorožka se zastavila s jednímedno předním kopytem ve vzduchu. A zírala. Vypadalo to, že se o něčem rozhodovala. Na chvíli se mohly události ubrat dvěma různými směry. Pak si ale odhodlaně dupla.

„Já se nebavím, Pinkie Pie,“ řekla nebezpečně hlasitým tónem. „A chceš vědět tajemství? Ty. Taky. Ne!“

Pinkie se zasmála. „Ale ovšem, že se bavím. Je tu dort, zmrzlina, košíčky, nejlepší muzika, pití, fáborky a…“

„A tohle?“ řekla jednorožka a z nedalekého stolu přitáhla levitací krabičku. Hned jsem poznala, co to je.

„Ovšem! Hlavně tohle!“ Růžová klisna skoro zářila. Slyšela jsem, jak Applejack vedle zasténala.

Twilight otevřela plechovku a vysypala na podlahu všechny Party-Time Mint-alsy. Některé spadly na schody, jiné z balkonu. Růžový poník se lekl a skočil na zem, aby je pochytal. Chtěla jsem se přidat, ale byla jsem jen spolujezdec.

„Už mě nebaví ti lhát,“ zakřičela Twilight nahlas. „Abych tě pořád kryla před Princeznou jako ostatní. Už to dělat nebudu.“

Pinkie se nasupeně podívala na Twilight, zatímco sbírala Mint-alsy. „Nemuselas to dělat, ty trdlo-brdlo-zlobidlo.“

„Už nejsi párty poník, Pinkie. Jsi jen závislák. Stejně jako polovina poníků na tvých oslavách.“ Fialová jednorožka zírala na růžovou klisnu a vypustila vztek, který se v ní nejspíš hromadil už nějakou dobu. „A je to venku. Chci zpátky svou kamarádku. Chci svou Pinkie Pie. A ty jí nejsi. Ale jestli ji někdy najdeš, tak ať mi zavolá.“

Písnička skončila, muzika přestala hrát. V celém pokoji bylo najednou ticho.

„Twi…“

„Neříkej mi Twi. Nebude to fungovat. Buď se vzpamatuj a přiznej si to…“ Jednorožka se dlouze nadechla a sklopila pohled.

„…nebo je s tímhle přátelstvím konec!“

Twilight se otočila a odešla pryč. Růžová klisna vypadala, jako by jí někdo píchnul do balónku. Dokonce i její hříva spadla.

Applejack vedle mě znovu zasténala. „Ale ne, Twi.“

Rainbow Dash, která se dlouho nemohla přestat smát, sklopila křídla a řekla: „Má tak nějak pravdu.“ Pak začala pomalu odlétat k východu. I tak byla pryč dřív, než Twilight vůbec došla ke dveřím.

Twilight se otočila a podívala se směrem k Pinkie, i když ne přímo na ni. Hlasem, který nejspíš nedorazil až k balkonu, řekla: „Pokud se rozhodneš být zase mou Pinkie Pie… a doufám, že ano… a budeš potřebovat pomoct, víš, kam zavolat.“ Pak odešla ven ze dveří do něčeho, co vypadala jako deštivá Manehattanská noc. Dveře se za ní zavřely.

<-=======ooO Ooo=======->

Vypadla jsem z té vzpomínky, jako by mě někdo kopnul do žaludku. (Ve skutečnosti jsem se opravdu pozvracela.)

Napadla mě hrozivá myšlenka. Opřela jsem se o zeď a ujistila se: „Nejsem taková…“

„…ale musím s tebou být opatrná,“ řekla jsem plechovce Party-Time Mint-alsů v batohu. „Nesmím dovolit, aby si Calamity nebo Velvet mysleli, že s tebou mám problém. Nechci ztratit své přátele jenom proto, že mě mají za závisláka.“

Poznámka Level Up:

Nová schopnost: Tvrzená kůže (první úroveň) – Tvrdé zkušenosti Equestrijské pustiny tě vycepovaly. Za každou úroveň této schopnosti vydržíš o tři body poškození víc.