„Vlastně nás považují za bohy. Na druhou stranu, kdo je může vinit?“
Originál napsala KKat
Ona!
Byla pořád stejně krásná, jako když jsem ji spatřila poprvé. Kdysi dávno, na narozeninové oslavě pro dceru Vrchní klisny. Velvet Remedy přišla zazpívat ohromující popěvek Všechno Nejlepší (Happy Birthday song). Byla jsem až smrtelně žárlivá na tu klisničku celé týdny.
Vlastně, byla ještě mnohem krásnější, než když jsem ji spatřila poprvé. Následovala jsem ji do pustin, abych ji viděla proti té stěně z rezavého železa, starého dřeva, krvavých stop a alkoholu –její písnička, tak čistá a majestátní proudila hřmotem téhle pakáže — dělalo jí to naprosto odlišnou.
Moje srdíčko se třepetalo jako motýl uvězněný ve sklenici. Jedna část k ní chtěla přiběhnout. Ta druhá, menší, ale neoblomná, ji chtěla seřvat za to, že jsem se z pohodlného místa ve Stájích dostala do tohohle krvavého chaosu; bylo úplně jedno, že poník, který mě dostal ze Stájí, jsem byla jen já sama.
Mé oči se opět soustředily na stráže, hlídkující kolem. I kdyby se nedívali mým směrem, během chvíle na mě narazí. Obě strany v mém srdci byly pryč. Místo toho jsem se pomalu vymotala zpět a utekla směrem, kterým jsem před tím přišla.
Tohle přidalo do plánu další překážku. Mou nejvyšší prioritou nyní bylo dostat Velvet Remedy ze zajetí. Netřeba dodávat, že ti ostatní zajatci z klecí pro mě byli neméně důležití. Ale tohle bylo mnohem osobnější. V hlavě jsem si přehrávala spoustu myšlenek a situací, jak bude šťastná, až mě uvidí.
Venku jsem ihned věděla, že jsem až po krk v problémech. Několik otrokářů, s tyčemi s lampami přivázanými na zádech, stáli venku a koukali na tělo plamenometčíka, kterého jsem před tím sundala. Moje akce nezůstane bez povšimnutí. Čtyři z nich, ti nejméně obrnění, se otočili a okamžitě se rozeběhli k středové stodole. Přitiskla jsem se ke zdi. Chtějí spustit poplach!
Bouří zazněl tichý výstřel a poník běžící jako první padl na zem se dvěma kulkami v těle. Dva ze tří zbylých běžců okamžitě padli na zem do bláta a pokoušeli se krýt a sledovat útočníka. Třetí stále běžel. Dokonce se dostal ke stodole tak blízko, aby krev z jeho těla omítla její zdi, jakmile ho Calamity zastřelil.
Většina ze čtyř dalších přiběhnuvších otrokářů spatřila Calamityho pozici a začala na něj pálit. Ale byl rychlý, bouře byla velká… a ještě mě dnes otrokáři nepřesvědčili o své mušce. Byla jsem potěšená a naprosto nepřekvapená, když střely z útočných pušek Calamityho naprosto minuly.
Ale tito čtyři střelci, nyní spolupracující ve skupině, se začali pohybovat ke stodole a znemožnili tak Calamitymu jakoukoliv možnost, jak by se mohl přiblížit. Rychle jsem seběhla ze schůdků k jedné starší polorozpadlé dřevěné budově vedle megastodoly, opakovací brokovnici nabitou a připravenou ke střelbě. Bylo zamčeno.
Vyndala jsem několik sponek a málem jsem i zničila šroubovák, jak jsem pospíchala. Zámek byl tvrdohlavý a lstivý a každý neúspěch mě ještě víc honil. Velmi jsem si přála, abych měla další Mint-al nejlépe příchuť Party Time.
Sponka praskla.
Zvuky ze stodoly za mými zády se najednou okamžitě změnily. Zpěv přestal. A opilé pazvuky byly nahrazeny výkřiky a rozkazy.
Horečně jsem vytáhla další sponku a zkusila vše znovu. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře stodoly a vyběhli poněchtiví otrokáři. Křik po krvi, znásilnění a smrti – se mi zarýval pod kůži, a vyvolávalo ve mně děs a hrůzu, že něco takového bylo mířené proti mně. Jestli mě chytí, budu si jen přát, abych byla mrtvý poník!
Dveře se konečně otevřely a bez jakéhokoliv dalšího zdržování jsem skočila dovnitř.
PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
Čtyři rychlé střely z brokovnice se postaraly o otrokářské stráže uvnitř (hráli karty na stole plného zátek a špačků cigaret) a nedaly jim ani vteřinu na reakci na nezvaného návštěvníka. Teprve po chvíli mi došlo, že jsem vlastně střílela na poníky, kteří jen vypadali jako otrokáři a byli na místě, kde by otrokáři měli být. Nestalo se náhodou něco podobného, když na mě Calamity kdysi také střílel?
V retrospektivě jsem si ale uvědomila, že jsem neměla žádný důvod litovat těchto dvou mrtvých. Jeden měl jako Znaménko pouta a druhý měl klíče od klecí, které plnily dvě třetiny místnosti.
Mé oči se rozšířily, jakmile jsem se rozhlédla kolem. Tohle nebyly klece jako v Ponyvillské knihovně. Tady žádní vězni nebyli. Tady byly zbraně a krabice s municí. A byla jich tu opravdu velká spousta.
Stála jsem ve zbrojnici!
Hlavou mi prolétlo několik myšlenek a každá překrývala tu předchozí: Vyhrála jsem jackpot! A tohle bylo pravděpodobně místo, kam všichni otrokáři měli namířeno jako první!
Okamžitě jsem zamkla dveře. Pak jsem je zabarikádovala. Ne moc těžce, abych se tu neuvěznila, neboť tím bych nikomu nepomohla, sobě tedy rozhodně ne. Ale dá mi to čas. Čas na prohledání okolí a zvážení dalších kroků. Skříňka, stůl a kovová lavice okamžitě posloužily. Zátky a herní žetony popadaly na zem, jak jsem ve spěchu levitovala nábytkem ke dveřím. Na lavici byl dokonce terminál, který, pokud mi to čas dovolí, by mi mohl posloužit jako dobré počtení. Možná bude výhodné, přečíst si, co skrývá.
Jako první ale musím vylepšit svůj arzenál.
*** *** ***
O sedm beden na náboje (půlka byla zamčená), dvě skříňky na zbraně a jeden kontejner s výzbrojí (také zamčen) později, jsem vypadala méně jako poník a více jako chodící zbrojnice. Byla tu spousta zbraní, ale většina v tak špatné kondici, že jsem mohla zachránit pouze tři, včetně jehlové pistole, protože opravářské kouzlo v PipBucku mi pomohlo rychle rozebrat ty nejhorší na užitečné díly. Kontejner s výzbrojí měl v sobě dvě bojová sedla, obě na mě byla příliš těžká, takže jsem se s nimi ani nezabývala.
Měla jsem munici pro vše kromě Malého Macintoshe a to včetně zbraní, které jsem ještě nikdy neviděla, jiskřivé baterie navržené pro magicky nabíjené zbraně a tři naváděné rakety. Naneštěstí ani jedno z bojových sedel nebylo pro ně postavené a nemohla jsem je použít.
Největší výhrou ale nebyla munice nebo zbraně, ale schéma na výrobu pistole, která střílí otrávené jehly! Bude to zbraň tichá, smrtící a jsem si naprosto jistá, že jsem většinu potřebných dílů viděla v obchodě Absolutně Všecko.
Chvíli trvalo, než otrokářům došlo, kde jsem našla svůj úkryt. Pokoušeli se dostat dovnitř, ale moc se jim to nedařilo, neboť zamčené dveře a stůl se skříňkou posloužily jako dobrá překážka. Když jsem skončila s opravou zbraní, konečně přestali kopat do dveří. Neměla jsem nejmenší pochyby o tom, že čekali venku na přepad, ale to mi pouze přidalo trochu času. Využila jsem ho k prozkoumání terminálu. A trvalo mi jen pár vteřin se do něj dostat. Heslo bylo „terminál“, což na mě nevykouzlilo ani tu nejmenší známku emoce nebo úžasu.
První záznam byl z dávna; několik let před apokalypsou. Další byly z posledních několika měsíců.
Záznam Jedna:
Dnes přišla překvapivá inspekce z Ministerstva Morálky. Moc dobře jsme věděli, že přijde a také jsem dostal instrukce, co mám dělat; ale nemohu uvěřit tomu, jak hladce všechno šlo. Schovali jsme jim ochutnávku našeho speciálního zboží a oni nám dali excelentní hodnocení? I kdyby bylo špatné, nechápal jsem, proč nás prostě a jednoduše nezmáčkli a nevzali si všechno. Bylo to až příliš dobré na to, aby to byla pravda, takže jsem se v tom trochu pohrabal. Kámoš mého kámoše, který pracuje v Ironshodu a dostane se dovnitř, mi dal pár drobečků: Podle něj samotná ministryně Morálky obchází nová pravidla ohledně kontrabandu. A protože tyto zákony kontroluje právě EmEmko (Ministerstvo Morálky), znamená to, že spousta fajnovýho zebřího zbožíčka se dostává do Equestrie přímo pod Princezniným frňákem. Podle mě to znamená, že by i pro nás z toho mohlo něco kápnout. A i kdyby Princezna měla jakékoliv podezření (a musela by být opravdu blbá, kdyby žádné neměla), ministryně je jediný poník, koho EmEmka nezavřou!
Záznam Dvě:
Konečně jsem ty krámy smazal. Tři stovky a dokumenty, pro který nemám absolutně žádné použití (a spousta dalších o kterých by radši ani žádný záznam být neměl). Všechno, kromě toho jednoho podělanýho souboru s tou divnou vlajkou, která znemožňuje jakoukoliv manipulaci. A věř mi, zkoušel jsem to.
Vlastně ani nevim, proč se vůbec staráme o záznamy, kam pošleme zboží, když jdou všechny na to jedno a to samý zatracený místo. Nemám tucha, na co vlastně potřebuje Stern tolik otroků, ledaže by budovala armádu. Cokoliv to je, je to kurva velký a umírá tam kurva hodně poníků.
Šéf je ale mnohem více znepokojen s úmrtností při transportu. Třetina těch sviní nepřežije a za mrtvoly Stern nezkásneme. Mám vymyslet, jak je udržíme naživu aspoň, dokud nedostaneme zaplaceno. Možná, když je nadopujeme nějakýma lékama, tak se situace zlepší. Minulý týden jsem našel úkryt pod podlahou a byla tam krabice plná těchhle věcí.
Záznam Tři:
Konečně jsem šéfa přesvědčil, ať trochu rozvineme obchod s hříbaty. Mladí se dají dobře vzdělat, ovládat a vycvičit. Jasně, budeme to muset vzít trochu rapidně z úhlu „pozdějších investic“, protože neudělají tolik práce jako normální otroci, ale existuje spousta kupujících, kteří vidí v těchto mladých svůj potenciál. Bohužel, Stern taková není. Ta svině nemá trpělivost.
Zdá se, že směs Kopu a Sprintu, v malých dózách, dělá hotové zázraky s otroky na odpis, kteří by do Fillydelphie nedojeli. Co se s nimi stane, až je dostane do kopyt Stern, to už není moje starost. Ale stejně bych si měl promluvit s Whip Crackem, aby na ně nebyl tak tvrdý. Žádný chemikálie nedokážou poníka ochránit od ušlehání k smrti. Možná bych mohl navrhnout i lepší střídání tažných poníků.
Záznam Čtyři:
Cela ve staré šerifově stanici je perfektní pro držení dětí. Obyvatelé Appleloosy možná občas stavěli spíše na rychlost než na trvanlivost, ale určitě věděli, jak dělat klece. Jsem velmi rád, že kovové cely byly na seznamu věcí, které se tu nechaly, když se rozhodli všichni odejít. Stejně jako ten recept na jablečný koláč.
Vypadá to, že shromažďování dětí udělalo z napadání izolovaných obydlí mnohem větší risk. Rodiče mají tendenci nevnímat smrtelné nebezpečí, když si pro ně přijdeme, ale také toho docela dost vydrží, když se je snaží zachránit, takže i když pak musíme všechny dospělé pozabíjet, stále na tom dost vyděláme.
Záznam Pět:
Kurva fix! Celá zásilka, dva plné vagóny, zmasakrována. Podle důkazů to vypadá, že je napadla smečka Pekelníků (Hellhounds). Ten zkurvený Taint akorát všechno podělá. Také jsem slyšel, že Stern vyslala „speciálního zástupce“ aby se na naše operace podíval blíže. Zní to, jako by to tu chtěla všechno převzít. Je přesně ten typ pro nečekaná překvapení, která chrstne rovnou do ksichtu. A tenhle „speciální zástupce“ by si měl radši hlídat vocas.
Získali jsme nové stádo hříbat na převoz. Ta poslední várka nám vynesla hotové jmění. Další důvod, proč pracovat s hříbaty: stačí zastřelit jen jednoho před očima všech a budou poslušní.
Záznam Šest:
Poslední týden byl sakra vostrej. Stern jela opravdu natvrdo s tím svým „speciálním zástupcem“. Nikdo z nás o tom neměl ani ponětí! Řekněme prostě, že jsem se třásl jako ratlík, když se náš novej šéf dozvěděl o tom, co jsme říkali na začátku za jejími zády. Ale je poměrně snadné být chápavým a poslušným, když vás donutí vidět světlo na konci tunelu! A krom toho, stále máme to, co zbylo z našeho starého šéfa, jako připomínku, že se s náma ten novej kápo párat nebude.
Změna šéfa začala dělat divy a s otroky se jedná jinak. Má to i své dobré stránky, nový šéf si mě nespojil s tím trikem s Buckem a Dashem a naštěstí jsem byl schopen ji přesvědčit, že to byl nápad Ohryzka. Chudák Ohryzek. Takový osud bych mu snad ani nepřál.
Věčnou slávu žijící Bohyni!
Poté, co jsem dočetla poslední tečku, jsem byla připravena celé město zapálit pouze svou kypící se zlostí. V tuto chvíli jsem v duchu šachovala s pomyslným žebříčkem hodnot a záchrana Velvet Remedy začala být skoro na stejném místě jako otevření klecí s hříbaty. Začalo to ve mně vařit. Už jsem nechtěla být skrytá jako myš v díře. Chtěla jsem jít ven a postřílet pár svinských zlých poníků!
Občas pustiny vyslechnou vaše prosby a modlitby a darují vám, co si přejete, všemi čtyřmi kopyty. Sotva jsem odešla od terminálu a naštvaně přešlapovala, jak jsem se snažila soustředit svou telekinezi a odsunout stůl, celá barikáda bouchla a vyletěla mým směrem spolu s tlakovou vlnou a spoustou úlomků! Krev a agónie vyprskla z mého těla, když jsem zády narazila na zeď. Hlavou jsem se praštila o jednu kovovou bednu a na moment i ztratila vědomí. Ti vypráskaní otrokáři dveře odstřelili naváděnou raketou!
*** *** ***
Třásla jsem se šokem a bolestí a lačně jsem spolykala další léčivý lektvar. Ihned se mi rány začaly celit. Calamity mi držel přední kopýtko na svém místě, aby se mi mohl zacelit šrám, který mi ho málem oddělil. Tohle zranění nebylo ošklivé, bylo hrozné. Dokonce i s tolika lektvary budu mrzák, dokud se mi na to nepodívá nějaký pořádný doktor. Cukrátko byla až nepříjemně daleko a to jsem jen doufala, že bude umět vše potřebné.
Naštěstí, uklidnil mě Calamity, raketové bojové sedlo vyžaduje velkou péči, aby zaměřilo správně a to znamenalo, že poník, který ho opravdu neovládá jako součást svého těla, bude muset chvíli stát a připravovat se ke střelbě. A to z něj dělalo snadný cíl. Až příliš snadný pro někoho jako je Calamity.
Když už jsem mohla znovu stát, třebaže trochu malátně, okamžitě jsem ho spravila o všem, co jsem objevila. Věnoval mi jeden odhadující pohled, zatímco jsem tancovala kolem něj a říkala vše o Velvet, na co si mé srdíčko vzpomnělo, poté jsem (vděčně) odhopkala k bitevním sedlům, aby se na ně mohl podívat. Ani jedno z nich, jak zhodnotil od pohledu, nebylo alespoň trochu podobné jako to, které nosí a tudíž z něj nelze vzít ani náhradní díly.
Netroufali jsme si zůstat ve zbrojnici ani o trochu déle. Otrokáři se mohou vrátit každou chvíli. Rozdělili jsme se. Já se podívám po Velvet Remedy, zatímco on se usadí na střeše šerifovy kanceláře, odkud bude mít dobrý výhled a odstraní pár stráží. Setkám se tam s ním brzy, abych pak odemkla zámky na klecích, pak je odvede do bezpečí. Nebo jim alespoň dá naději a první přátelskou společnost od chvíle, co je zajali.
Proplížili jsme se a vydali se každý svou cestou do bouře. Otrokáři nás minuli jen o několik sekund.
*** *** ***
Rychle jsem se proplížila do jednoho vagónu a zavřela za sebou dveře; odklopýtala jsem pryč z malého obdélníku světla a zmizela ve tmě.
Byla tady!
„Už bylo načase!“ Byla ke mně otočená ocáskem, zatímco se dívala na tři žluté krabičky s jasně nakreslenými motýli v trojúhelníkovém vzoru. „Moc toho nesvedu bez …“
Podívala se na mě a zastavila se. Pomalu se ke mně otočila a zírala. „Ale…ne…“
Poslední půl hodinu si má fantazie vyhrála s představami jejího výrazu, jaký bude mít, až ji najdu. To překvapení! Ta radost! Tohle nebylo ani jedno z toho.
„Ach, ne! To ne!“ Její oči si prohlížely moje oblečení údržby Stájí Dvě (stále poznatelné i přes úpravy od Ditzy Doo) a zamířily k PipBucku na mém předním kopýtku. Velvet Remedy byla šokovaná a … smutná?
„Co tu děláš?“ zeptala se.
Napřímila jsem se. „Šla jsem za tebou ze Stájí. Přešla jsem celou Equestrijskou pustinu, abych tě našla. Jsem tu, abych tě zachránila!“ Věnovala jsem jí jeden z nejlepších vítězných úsměvů. Pak jsem se trochu lekla, jak to znělo a dodala jsem pokorně, „Nesleduji tě.“
„A teď děláš co.“ Zatřásla hlavou a procházela se kolem rozrušeně. „Tolik jsem se snažila, aby mě nikdo z vás nenásledoval. Tohle jsem vůbec nechtěla!“ Znovu se na mě podívala a určitě si všimla mých zranění. A zbraní.
„To ty jsi ten poník, který tu všude střílí? Jasně, že jsi, nebo ne?“
Počkat… proč jsem se najednou cítila, jakože jsem udělala něco špatně? „Ano. Jak jsem řekla, jdu tě zachránit.“
„Zachránit? Littlepip…“ Ach, můj ty…ona si pamatuje moje jméno! „…Nejsem zajatec. Jsem tu z mé vlastní vůle.“
Co? Co!??
„Jsi… tady… s otrokáři…“ Nemohla jsem říct, co mě bolí víc, hlava nebo srdce. „Ty… pracuješ s otrokáři!?“
Zírala na mě a klidným hlasem prohlásila. „A ty je tu kosíš jako mor. Kolik poníků dnes večer kvůli tobě umřelo, Littlepip?“
„Jsou to otrokáři!!“ Dýchala jsem těžce a viděla rudě.
„A co ti ostatní, kteří díky nim žijí? Tohle je město, Littlepip. Jsou tu obchodníci, krčmáři, dělníci. Zabila jsi někoho z nich? Jsi si jistá?“
„Ne, nezabila. Jsem si jistá!“ Tedy, pokud někdo z těch měšťáků nenosil brnění otrokářů, nestřílel jejich zbraněmi a nenaběhl na mě.
„A ti otroci? Myslíš si, že můžeš zabít otrokáře, bez toho, aby se pak pomstili? Opravdu si myslíš, že z těch ubožáků neudělají odstrašující příklad?“
Ne, pokud je napřed zachráníme, napadlo mě okamžitě. Ale nepřela jsem se, snažila jsem se uklidnit. Tohle byla Velvet Remedy! Musím jí dát šanci vysvětlit své činy. S nejklidnějším hlasem, který jsem dokázala vydat, jsem se zeptala: „Proč?“
Její hlas byl pořád stejný a vůbec nekolísal. Já jsem málem křičela a ona je pořád tak klidné. Nutilo mě to křičet ještě víc. „Když jsem opustila Stáje… a nechala zprávu, ať mě nikdo nehledá,“ při této poznámce se na mě dlouze podívala, „Objevila jsem jednu skupinu poníků, kteří bojovali s hroznou bestií. Přežil jen jeden, smrtelně raněn a bez nohy. Pomohla jsem mu.
Víš, že jsem vždycky chtěla být doktorkou? Obvázala jsem ho a přinesla ho zpět do jeho tábora. Byl to tábor otrokářů a bylo v něm pár poníků, kteří potřebovali mou pomoc, částečně i mezi zajatci.“ Velvet Remedy se podívala po pokoji, uvědomila jsem si, že tohle není její cela, ale její pokoj. „Od té doby jsem s nimi.“
Pořád jsem jen zírala. „Ale…pomáháš otrokářům!“
Velvet Remedy se ode mě odvrátila a dívala se na žluté krabičky s růžovými motýlky. Obyčejně, tak jako kdyby mluvila o počasí (Dnes bude zataženo s možnostmi deště, střelby a krvavého harašení), mi pověděla: „Jednou jsem četla v knize, kdysi když jsem byla stará jako ty, že když Fluttershy –Ministryně Míru samotná – přišla na bojiště, trvala na tom, že její zdravotníci pomůžou všem. Všem! Poníkovi, zebře, jí to bylo jedno…“
Podívala se na mě skoro sklesle a zeptala se: „Jak bych mohla jednat hůře?“
„Tohle je jiné!“
„Ou?“ oponovala, „Jak?“
Protože tihle otrokáři zabíjeli další poníky a prodávali je do otroctví a posílali je na jistou smrt, dokonce i hříbátka! A zebry byly no … zebry jen vyhladily naše města. Kopla jsem do podlahy. Dobře, možná jsem neměla nějaký logický důvod, proč to bylo jinak, ale ono se to vnímá jinak.
„Podívej,“ začala jsem rozumně, „Tihle otrokáři… když jednoho z nich zachráníš, bude moci zabít nebo ublížit dalším poníkům. Ničí životy. Ti otroci, kterým pomůžeš, ti jsou prodáni hrozným pánům, aby pracovali, dokud neumřou. Ti otrokáři tě jen používají, aby jejich zboží přežilo cestu do pekla.“
Velvet Remedy vypadala ublíženě. „A myslíš si, že to nevím? Co jiného mohu udělat? Jsem sama. A nedokážu nic! Nechala bys mě nechat ty chudáčky napospas jen, protože měli tu smůlu a jsou otroky?“
Nyní, konečně. Konečně jsem měla argument, který mohu použít a změnit její názor. „Můžeš mi je pomoci zachránit.“
Smutně potlačila svůj smích a zatřásla hlavou. „Zachránit je? My dva? Proti všem otrokářům?“ Prohlédla si mě. „Nechci nijak popírat tvé odhodlání… nebo arzenál. Ale budeme neskutečně přečíslení…“
Přistihla jsem se, jak se křením. „Nejsem sama. Mám podporu. A je to pegas!“
Byla na vážkách, ale přesto zatřásla hlavou. „I kdybychom to dokázali, tak potom co? Přinesla jsi s sebou i jídlo? Vodu? Jsme několik dní pochodu od nejbližší přátelské osady a spousta těch chudáků by cestu nepřežila. Jsou tam i hříbátka!“
Podívala se na mou nohu a její oči se rozšířily. „Ach ne!“ Ukázala na mé kopýtko. „A ty rozhodně nejsi v kondici pro takovou cestu. Kdybychom měli pár hodin, podívala bych se ti na to, ale…“
Sedla si a měla hlas plný pochyb a odmítnutí. „Ach, já obdivuji tvoje hrdinství a obětavost, ale opravdu sis tohle promyslela, Littlepip?“
„Jasně, že jsem si to promyslela,“ zakoktala jsem trochu naštvaně, ale upřímně. „Mám vlak!“
„Ach!“ Její oči se rozšířily překvapením. A poprvé jsem v jejím hlase slyšela naději a ne bolest. „To by…mohlo fungovat!“
*** *** ***
Calamity nás kryl z šerifovy kanceláře, dokud jsme se s Velvet Remedy neproplížili do cel uvnitř. Téměř pět desítek malých hřebců a klisen, páchnoucích špínou a zármutkem, se na náš příchod dívali se strachem v očích. Jejich strach se zmenšil, jakmile uviděli Velvet, která se na ně na oplátku příjemně usmála. „Mám pro vás dobré zprávy, poníci!“ řekla jemně a chvíli čekala s výrazem ve tváři, než přešla přes bezhlavé tělo jednoho ze stráží – Calamity vyčistil cestu. „Všichni pojedeme na výlet!“
Ihned jsem se dala do práce a začala otevírat první zámek. Sjela jsem pohledem vedle a obdivovala jsem, jak se stará o hříbátka a mazlí se s nimi přes kovové mříže. Byla patrně jejich jediným světlem v téhle hrozné temnotě. Všimla jsem si (a cítila jsem obdiv), že má na svých bocích dvě lékárničky v kovových krabicích jako batoh, a uvědomila jsem si, že její purpurový a zlatý pruh ve hřívě má určitou podobnost s růžovou a žlutou, tolik spojenou s Ministryní Míru. Vlastně, proč mě tohle nenapadlo? Ty kovové krabičky poskytují mnohem lepší ochranu a navíc chrání i boky!
Sponka konečně cvakla v zámku a mohla jsem otevřít klec. Poníci uvnitř mě pozorovali se smíšenými pocity: radost, naděje a strašlivá neochota si oba předchozí pocity připustit.
„Jdó na nás!“ zařval hlas Calamityho napříč deštěm. „Ježkovy…Littlepip, máme trable! Velký trable!“
Velvet Remedy se na mě podívala s velice nešťastným výrazem, jako kdyby se veškerá tvrdě vybudovaná naděje v mžiku rozpadla. Obratně jsem se připlížila k nejbližšímu oknu. Dva poníci šli uprostřed řeky, která dřív byla ulicí, k šerifově kanceláři a třetí, který je pozoroval z vrcholku vagónu, seskočil a přidal se mezi ně. Ti dva na stranách měli na sobě těžká bitevní sedla, ale mou pozornost stále upoutávala ta osoba mezi nimi.
Byla vysoká, tělo vyzařující zlomyslnost a sílu jakou jsem zatím u nikoho neviděla. Ve skutečnosti, nevypadala ani jako normální poník. Od kopýtek, k dlouhému spirálovitému rohu na hlavě až k jejím … křídlům! Okřídlený jednorožec!
Celá omráčená jsem si vzpomněla na jediné dvě postavy, které by odpovídali popisu, v mé paměti. „Celestia? Luna?“
Hlas té tajemné, temné klisny zazněl majestátně skrz celou bouři. „Dáme vám jen jednu možnost se vzdát. Udělejte tak. Jinak vám celá budova spadne na hlavu!“
Přeskočil mi hlas. Cítila jsem, jak mě nohy nesou kupředu a směřují mě ke dveřím. Ale zastavila jsme se, když jsem se zaměřila na myšlenku, že ani Bohyně Celestia ani Bohyně Luna by tyto hrozné poníky nepodporovaly. Kdokoliv tahle… stvůra byla, nezasloužila si moji úctu!
Ta zvláštní klisna odpověděla řehtavým smíchem. „Taková drzost!“ Zakuckala jsem se, když její roh zazářil nezdravě zelenou barvou a z jejího rohu vyletěl blesk, který trefil Calamityho přímo do hrudi a odhodil ho ze střechy do vzduchu.
„Calamity!!“ Okamžitě jsem reagovala a zachytila ho přesně ve chvíli, kdy padal spirálově na zem v bezvědomí a byl sotva metr nad minovým polem, které obklopovalo celou osadu. Zamrkal a otevřel oči, které se okamžitě rozšířily strachem, takže pak máchal kopýtky a snažil se odplavat vzduchem pryč.
„Ahhh…není to roztomilé?“ Klisna se otočila k otrokáři, zatímco jsem se snažila odlevitovat Calamityho do bezpečí. „Zabte ji.“ Otrokář vyběhl kupředu a několik hlavní na jeho sedle namířilo na tuto stářím a počasím opotřebovanou dřevěnou budovu.
Uslyšela jsem za mnou, jak Velvet Remedy mluví s hříbátky, „Ležte při zemi, všichni. Co nejníž to půjde!“ Otočila jsem se a spatřila, jak mává svým rohem, a podivila se, když cely obklopil slabě zářící štít. Teprve na poslední chvíli jsem si všimla, že tento štít, kterým obklopila děti, nepoužila na sebe.
Řev sedla otrokáře nezněl jako u ostatních zbraní, tohle byl řev naštvaného draka! Kulky trhaly celou budovu na padrť a mnoho z nich se dostalo i dovnitř. Padla jsem k zemi a proplížila se za kovový stůl. Cítila jsem, jak několik patron proletělo za mými zády a pak jak narážejí do stolu, který jsem vteřiny před tím překlopila.
Slyšela jsem Velvet Remedy zakřičet. Slyšela jsem ji padnout.
Řev na chvíli zastavil, protože sedlo potřebovalo popadnout dech. Vyskočila jsem, přední položila na proklepaný stůl a soustředěně se podívala z okna. Roh mi zazářil stejně, jako zazářily jedna, dvě tři, čtyři miny. Vylovila jsem je z bahna a hodila je na kulometčíka, který právě nabíjel. Klisna je spatřila a pochopila, co zamýšlím. Okamžitě se zakryla křídlem a obalila se zeleným polem energie, mnohem jasnější a silnější verzí ochranného kouzla, jaký použila i Velvet.
Otrokář se podíval na letící miny přesně ve chvíli, kdy začaly pípat. Udělal krok zpátky a jeho oči se rozšířily.
PÍP PÍP PÍP PÍP BUUUUUM!!!
Štít okřídlené jednorožky byl pokryt krví a orgány. Sice jen tak tak vydržel výbuch, ale … vydržel.
„To bylo působivé,“ zasmála se. „Ale je třeba si přestat hrát.“
Nevěnovala jsem jí pozornost. Soustředila jsem se na Velvet Remedy, která ležela ve zvětšující se kaluži krve. Tři kulky ji trefily, jedna jen škrábla, ale dvě měla hluboko v břichu. Co nejrychleji jsem otevřela jednu její lékárničku a přitiskla magický obvaz.
Dveře šerifovy kanceláře spadly na zem a odpluly do temnoty. „Pokračuj,“ provokovala, „ukaž, co umíš vykouzlit.“ Žádné kouzlo. Neměla jsem nic, co bych proti ní mohla ještě použít.
„Ou!“ zasmála se, jako kdyby mi četla myšlenky. „Žádná kouzla? Copak jsi jen chabou náhražkou jednorožce?!“
Skončila jsem s ošetřováním. Velvet zavyla bolestí. Srdce mi poposkočilo.
„A My doufali, že ten velký zabiják, co se rozhodl napadnout Naše město, bude pro Nás rovnocenným soupeřem. My se tak příšerně nudili.
Soustředila jsem se. Roh mi začal svítit.
„Opět telekineze? Jako když si hrají děti.“ Přistupovala blíž, ale zastavila se několik kroků od schůdků. „Za ty potíže, které jsi Nám způsobila… a co hůř, za plýtvání Naším časem svým žalostným snažením, nejprve zabijeme tvé přátele. Pak je nasekáme a napíchneme na krásnou velkou jehlu. A donutíme tě je sníst.“
Můj roh zářil jasněji. Začala jsem se z té snahy potit.
„…Ne, My si myslíme, že jimi nakrmíme hříbata a donutíme tě se dívat!“
Můj roh zablýskl a obklopila ho zář. Začala jsem se třást únavou.
„Pořád. Nejsem. Zaujata.“ Hlas té divné klisny byl ohromný a neskutečně vyplňující. Zář mého rohu doslova tekla skrz dveře a dírami po kulkách, ale ji to vůbec nezajímalo. „Takže co? Odlevituješ všechny poníčky pryč? Nemůžeš je poslat tak daleko, abychom je My nechytli. Nebo se snažíš přilevitovat všechny zbraně ze zbrojnice? I kdybys to dokázala, štít kolem Nás by zastavil každou kulku!“
Druhý záblesk vyletěl z mého rohu a obklopil ten první. Křičela jsem, když mnou pronikala ta ohromná energie.
Klisna se podívala ze strany na stranu. Otočila se, jestli není něco za ní, ale spatřila akorát tekoucí vodu a tmu. I když se soustředila, neviděla nic. „Ale dost, ukončeme to!“ otočila se ke mně.
„Pravda,“ řekla jsem, a malátně jsem se postavila do chodby, mé soustředění ze mě bralo tolik energie, že jsem se bála, že každou chvíli omdlím. „Jsem malá. Slabá… chabá.“ Moje zraněná noha třásla tak silně, že jsem drkotala zuby. Moje oči pálily bolestí. Sklonila jsem hlavu a dotkla se rohem podlahy. Skoro jako kdybych se jí klaněla. „Jsem ubohá náhražka jednorožce, co neumí kouzlit, kromě levitace, kterou zvládne každé malé dítě.“ Bez toho, abych zvedla svůj roh, jsem se jí podívala do očí. Takhle blízko, ji moje záře osvětlila. Viděla jsem, že není ve skutečnosti černá, ale tmavě zelená se zelenofialovou hřívou.
„Ale stala jsem se v ní velmi, velmi dobrá.“
Klisna se znovu, zcela obyčejně, rozhlédla, a zkoušela zjistit, co vlastně chci udělat. Ale neviděla jsem ani kousek předtuchy v jejím znuděném výrazu. „Hm… možná nejsi tak neschopná, když se to tak vezme. Přidej se k Nám. Přidej se k Jednotě. Staň se něčím jiným, než touhle troskou, jakou jsi.“
Třetí záblesk vyprskl z mého rohu. Světlo bylo oslepující. Moje zraněná noha s ukrutnou agónií bolesti selhala a já padla na koleno. „Ne!“
Klisna se odvrátila znechucením. „Copak to děláš?“
Slyšela jsem Calamityho chechot. „Kóká, ať se nepokóšíš o ňákou blbost a nevykouzlíš stín.“
„Cože?“ Klisna se podívala dolů. Poté podruhé spatřila mnohem jasnější světlo nad šerifovou kanceláří. O moment později se tiše létající vagón zastavil nad střechou, přesně nad ní. Její oči se rozšířily pochopením, když jsem ho nechala být.
<<<——======!!!PRÁSK!!! ======——>>>
Masivní tlaková vlna mě srazila a dostala se mi do nozder a plic. Kašlala jsem, snažila jsem se popadnout dech. Pokoušela jsem se postavit, ale zmohlo mě vyčerpání a zatemnilo se mi před očima.
Poznámka: Level Up.
Nová schopnost: Organizátor – Umíš si poskládat svůj inventář. Proto mnohem snáze přenášíš těch pár věcí navíc, které vždy potřebuješ. Předměty vážící dva a méně váží pro tebe polovic.