Fallout: Equestria – Kapitola 9: Pointa příběhu

„Ona je ta, která by měla být obležena cizinci, kudykoliv jde.“

Originál napsala KKat

Mraky.

Když jsem poprvé opustila Stáje a vystoupila ven do tohoto nového světa, připadal mi nepřirozeně velký a nebe bylo ukrutně vysoko. Teď ta všudypřítomná vrstva mraků – plující, dýchající, tmavnoucí, když má pršet – byla jen další strop. Šedý, stejně jako ten v údržbě Stájí. Úzký proužek světlého, úžasného modrého nebe, krásného a klidného, pokoušel a mučil ty dole, žijící ve věčném matném šeru. Naneštěstí pouze výjimečně, tak jako té první noci, se objeví v mracích malé mezery, skoro jako střelná zranění, která se jen pomalu hojí.

„Littlepip?“ zeptala se Velvet se svými myšlenkami jen kousek od těch mých, „Nezdá se ti vzduch tady venku nějaký divný? Den je tak teplý a jasný a vzduch je tu tak… těžký. Jako kdyby mě měl každou chvíli oblepit.“

„Jako kdyby byl jedovatý,“ souhlasila jsem. Calamity mlčel. Nejspíš to pro něj byl jen obyčejný vzduch, stejný po celá léta.

Na míle daleko ležely rozházené vraky pegasích vozidel, spadlých z nebe poté, co byla metropolis Cloudsdayle vyhlazena během jediného tlukotu kopytem. Některé nebeské kočáry v sobě ještě stále měly staré kostry těch chudáků, kteří byli usmrceni nebo smrtelně raněni megakouzly, ale jejichž těla nebyla úplně smetena z povrchu zemského.

Hory se tyčily po celém obvodu údolí, poseté černými stromy, na kterých a kolem kterých vyrostly další rostliny, živící se z jejich zuhelnatělých těl. Na obzoru jsem viděla starý a vybledlý obraz obrovské lahve Sparkle-Cola se stylizovanou mrkví. Byla jsem si jistá, třebaže písmena, která by mou domněnku potvrdila, byla už dávno vybledlá. Jeden žlutý poník s růžovou hřívou ji držel skoro v orgasmickém výrazu. Podle Calamityho, tyhle obrovské nápisy jménem billboardy stály kolem skoro každé důležitější letecké cesty mezi Cloudsdaylem a dalšími městy a propagovaly všemožné zboží a služby z celé Equestrie. Viděla jsem druhý billboard na opačné straně údolí, asi tak půl míle od nás. I z téhle dálky jsem dokázala poznat známý obraz hrdinného pegase s vybuchující duhou, jak bojuje s armádami zlých zeber. Radši tuhý než mít pruhy

Velký, uzavřený, otlučený vagon na dodávky ležel napůl zabořen do země. Logo na straně – sedm vzestupných kroužků – mi připadalo neskutečně povědomé. Nemusela jsem přemýšlet dlouho: když jsme přišli blíže, PipBucková automapa mi vše prozradila: Vrak Dodávek Ditzy Doo. Už si vzpomínám, kde jsem ty kroužky ve stejném vzoru viděla před tím – na titulní straně Návodu na přežití v pustinách.

Calamity sledoval vrak s podobným uvědoměním. Velvet na nás koukala, celá zmatená, že jsme se zastavili. „Co je?“

„Tady spadla Ditzy Doo,“ řekla jsem, plná hrůzy a neuvěřitelného smutku. Tohle … tohle by bylo jediné označení hrobu, kdyby ji nepotkal divnější osud.

„Kdo?“

„Ditzy Doo,“ zopakovala jsem, ztracená ve svých vlastních myšlenkách. Snažila jsem se představit si, jaké to asi bylo. Velvet, která to jméno neznala, se na mě podívala pohledem zvýrazňujícím skutečnost, že jí ta odpověď nebyla nic platná, a otočila se na Calamityho.

„Ayep.“

Velvet zaržála a obešla vrak. O chvíli později jsem ji slyšela zavolat: „Littlepip, mohla bys prosím sem?“ Její hlas měl tón… naděje? Přiklusala jsem k ní (vůbec ne jako malé šťěnátko, na které zavolal páníček).

 

Kolem vraku byla spousta krabic a beden, a ještě víc jich bylo zničených a rozmlácených uvnitř. Některé byly otevřené, ale ze všech bylo dávno vyrabováno cokoliv, co by mohlo mít nějakou hodnotu. Kromě sejfu a skříňky vzadu. To druhé bylo to, co Velvet zaujalo, neboť na rozdíl od všech ostatních botníků, které jsme našli, žádný na sobě neměl takhle jasné znaky: Tři žluté pruhy, ten prostřední s růžovým motýlkem. Jasný symbol Ministerstva Míru.

„Jasně, žádný problém,“ řekla jsem pyšně a při pohledu na Velvet plnou očekávání jsem vyndala vlásenku a šroubovák, když jsem viděla Velvet plnou očekávání. Otočila jsem se a začala otvírat nejprve zámek u sejfu. Slyšela jsem, jak Velvet kopla kopýtkem, a skoro jsem se usmála.

Zámek od sejfu se vzdal poměrně rychle. Podle toho, jak důkladně byl vyrabovaný zbytek vraku, bych čekala, že se někomu tenhle zámek podaří překonat daleko dřív. Copak jsem byla jediná tady venku, kdo uměl otevřít sejf?

Uvnitř byl jeden předmět, který okamžitě zaujal mou pozornost. Celý vnitřek sejfu byl zaplněn září růžové lahve s fosforeskující fialovo-červenou tekutinou:

Sparkle-Cola

RAD!

S osvěžujícím dotekem radiace a vlnou ředkvičkové příchutě!

(Jako kopanec do obličeje! S ředkvičkami!)

Lahev Sparkle-Coly RAD prolétla kolem mě, obklopená magií Velvetina rohu. Vyletěla až k jejím očím, které ji zhodnotily poměrně pohrdavým pohledem. „To je šílené. Jak mohl být kdokoliv tak hloupý, aby si myslel, že pití radiace může být zdravé?“

Má levitace nebyla dostatečně silná, abych láhev dokázala přenést od Velvet zpátky k sobě, a tak jsem při tom několikrát vzdychla. Velvet Remedy se na mě dívala docela vystrašeně, když spatřila, jak láhev putuje ke mně do batohu.

„Ty to nebudeš pít, že ne?“

Pokrčila jsem rameny. Vypadalo to docela chutně, a podle mého PipBucku ta radiace nebyla tak silná, aby se nedala smést kapkou lektvaru RadAway. Otočila jsem se k botníku a nechala tak Velvet zapomenout, nebo alespoň ignorovat můj nápoj v batohu.

Tento zámek nebyl jednoduchý. Sobecky odmítal vydat svá tajemství a po chvíli jsem zjistila, že byl opravdu nad mé možnosti. Ale já rozhodně nechtěla, aby Velvet Remedy viděla můj neúspěch. Naštěstí tu byla ještě jedna možnost… ale tu by také neměla vidět. „Tenhle je opravdu těžký … budu se muset pořádně soustředit. Velvet, mohla bys prosím odejít?“

Viděla jsem, že se jí do toho nechce, ale pak s dámskou grácií odešla. Jakmile byla mimo dohled, zapla jsem PipBuckové třídící kouzlo a vytáhla si jeden bonbónek Mint-als ze skrytého místa na dně batohu. Tohle nebyly ty skvělé Party-Time, ale na ten zámek jsem stejně nepotřebovala mluvit. Hodila jsem si jeden bonbónek na jazyk a začala žvýkat.

Efekt se dostavil téměř ihned. Jako kdyby se z mých smyslů sundal sépiový nádech z v němých filmů a nyní bylo všechno jasnější a silnější. Byla jsem víc naživu a pozornější než kdykoliv předtím. Tohle nebyly Party-Time a rozhodně nebyly tak sladké jako cukroví, ale stačilo to k tomu, abych donutila ten zámek zpívat.

Dokonce jsem venku slyšela Velvet Remedin hlas: „Calamity, mohu se tě na něco zeptat?“

„Ayep, si piš, že můžeš.“

„Jak je možné, že jsi jediný pegas, kterého jsem kdy v Equestrijských pustinách viděla? Myslela jsem si, že pegasové jsou stejně běžní jako jednorožci a zemní poníci.“

Mé uši ožily. Tahle konverzace nebyla soukromá, takže nebylo neslušné je poslouchat. A musela jsem přiznat, že jsem to také chtěla vědět.

Nastala pauza, pak Calamity zaržál a řekl: „Teda, slečna, keď máš ňákou votázku, deš do toho po hlavě.“

„Omlouvám se. Nevěděla jsem, že je to osobní…“

„Ne, ne. Měla bys to vědět. Asi.“ Slyšela jsem ho, jak si povzdechl, moje vnímání bylo na úžasné úrovni! A jak jsem předpokládala, najednou bylo lehké zámek otevřít, takže za chvíli cvaknul.

„Nenajdeš další pegase, pokud nejsó jak já.“ Dal si pauzu, jako kdyby mluvil o něčem opravdu vysilujícím. „Totiž, zpátky během války, byli pegasové Equestrijskou největčí silou. Byli sme elita. Nejlepší z nejlepších! Ale když zebry zničily Cloudsdayle, no… to bylo všechno, konec hry. Opustili sme válku, opustili sme Equestrii … i když, asi bychóm tam nahoře stejně sami nepřežili dýl než pár hodin. Tak sme uzavřeli nebe a začli se schovávat.“

„Zavřeli…nebe?“

„Ayep. Zapli tvořiče mraků na největčí výkon a nechali je běžet. Zachránili si další města, své rodiny. Zebry nemóhly zasáhnout něco, co neviděly. Teda, ne že by to nezkusily. Povedlo se jim pár šťastných zásahů, ale moc jech nebylo.“ Slyšela jsem, jak jeden z nich začal škrábat kopýtkem do země. „Od té doby není den, kdy by nebylo zataženo v Equestrii.“

Velvet Remedy zakašlala. „Ale…to je strašné!“

„Jasně, říkají, že brzy otevřou nebe a přiletěj sem všecko zachránit. Až budou připraveni. Až bude ten správný čas.“ Calamity zaržál v čistém opovržení.

„Říkaj to už víc jak dvě stě let. Ale ve skutečnosti sou až příliš líní a arogantní, než aby je to zajímalo. Dokud si budou říkat, že dělaj správnou věc, tak si budou žít nahoře. Zatímco vy tady dole trpíte kvůli otrokářům, nájezdníkům a dalším potvorám a snažíte se zachránit sebe a své blízké bez jejich pomoci.“ Znělo mi to spíš jako kdyby pegasové byli strachy bez sebe.

Otevřela jsem botník a začala prohlížet věci uvnitř.

„A ty?“ zeptala se Velvet.

„Já tam nahoře ňák nemoh žít s tou bandou plesnivejch jablek.“ Wow, Calamity, jsem strašně ráda, že tě máme na Equestrijské straně.

O pár chvil později se Velvet vrátila za mnou do vagonu. Ještě jednou se podívala na Calamityho. Pak si všimla, že jsem otevřela tu skříňku, takže s potěšením přešla přes odpadky na zemi, aby se mohla podívat.

Uvnitř bylo mnoho svitků, zničených poté, co se na ně vylila nějaká lahvička, skleněné zbytky zmíněné lahvičky, zarámovaný obrázek malého králíčka, malá Koule paměti v průhledné tašce (Majetek Ministerstva Míru – Pouze do určených kopyt – Nepovolaní diváci budou stíháni!), a knížka (Nadpřirození).

„Ach!“ Velvet zalapala po dechu a udělala zvuk, který bych dokázala jasně popsat jako jeknutí. (Squee). Koukala jsem na ni a rty se mi pomalu zvedaly do úsměvu, když mi došlo, že Velvet Remedy, úžasný jednorožec neskutečné krásy a hudebního talentu, která inspirovala více než tři sta fanoušků, byla také tak trochu fanynka.

„Tohle znám!“ prohlásila Velvet a levitovala s taškou s koulí, aby si ji prohlédla blíže. „Tohle je koule paměti. Používá se k nahrávání událostí, které nepotřebují jen zvuk, ale i obraz. Mnohem lepší, než když je vše natočené na kameru, a neskutečně vzácné!“ Velvet si vzala kouli a obrázek králíčka. Byla jsem překvapená, když knihu nechala být.

„Už jednu dávno mám. Ale měla by sis ji vzít, Littlepip, věřím, že ti bude k užitku.“ Myslím, že v jejím hlase byl náznak vtipu, a to na můj účet. Přesto jsem nebyla ten typ, který jen tak odložil knížku, zvlášť když mi ji doporučila Velvet Remedy.

Zrovna jsem dala knihu do batohu, když mi UDSko vybouchlo návalem červené. Ztuhla jsem. Kruci…to je dost nepřátel! V duchu jsem cítila, že nás otrokáři zase vyčmuchali. A podle počtu teček to vypadá, že tentokrát šli s armádou!

„Littlepip, co se děje?“

Úzkostlivě jsem zašeptala: „Běž najít Calamityho, potichu. Prosím.“ Otočila jsem se. Mezi tou spoustou červené byla mezera. Nebyli jsme úplně obklíčeni. „Potíže!“ A víc, než dokážeme unést!

Velvet se okamžitě napjala, nervózně přikývla a pomalu odsud odklusala, jak nejtišeji dovedla. Cestou zavadila jen o jednu bednu. Obě jsme sebou cukly. Když se dostala na konec vagónu, zastavila a křikla: „Zombíci!“

Co? Žádní otrokáři? Přiběhla jsem k ní. Zrovna jsem začala přemýšlet o tom, jak jí vysvětlím vše o ghůlech, ale slova mi zmizela z úst, když jsem koukala do těch prázdných hladových pohledů běhajících v groteskních kolébajících se pohybech. Tohle rozhodně nebyli ghůlové: tohle byli jen zombíci! Vzpomněla jsem si na varování: Když vkročíš na špatný místo,  zjistíš, že jsi obklíčená celým stádem těch hladových kanibalských zombie bestií.

Přiblížila jsem se ke Calamitymu a zašeptala: „Pojď za mnou.“ Viděli jsme je, jak se přibližují. A ti nejbližší už na nás stihli vyrazit plnou rychlostí.

Mizíme!“

Běželi jsme. Běželi jsme jako kdybychom byli pronásledováni bandou monster, co nás chtěla sežrat. Jakože jsme fakt byli!

Zombíci zrychlili a přidali se k tomu honu, naše maso bylo jejich výhrou. Spousta z nich vyletěla do vzduchu a mířila na nás. Snažila jsem se telekineticky vzít jeden ze spadlých kočárů, ale sotva můj roh zajiskřil, záře zmizela a konec. Žádná magie, žádné telekinetické triky, které by nás mohly spasit.

Velvet Remedy vykřikla, jak na ni jeden zombík udělal nálet. Sklonila se, pegas ji přeletěl a narazil do stromu. Přeskočili jsme tělo a běželi jsme dál. Můj bok mě začal docela bolet.

Bolest se změnila v hromadu žhavých uhlíků škvařících můj bok, přiváděla mě k slzám a až šíleně rychle vysávávala moje zbytky sil. Další dva zombíci na nás udělali nálet. Calamity se zastavil a odplivl si. „Jebat na to!“ Smýkl sebou, otočil se a začal střílet. Střela odtrhla bezperé křídlo jednoho z pegasů, což způsobilo, že narazil do druhého vedle sebe. Oba dva okamžitě spadli a rozmázli se o jeden z napůl zabořených zbytků kovového vagónu navrženého tak, aby vozil menší vagóny.

Přímo před námi se ze země vynořil jeden z pasažérských kočárů, který vytvořil solidní barikádu. Calamity vzlétl a zařval: „Nezpomalujte! Ani na chvilu!“ Vmžiku se vyhnul dalšímu zombíkovi a nakopnul sedlo, aby přebil.

Velvet byla docela rychlá a začala získávat náskok, ale mé krátké nohy a bolavý bok mi začali hrozit strašlivou smrtí. Velvet zmizela za rohem pasažérského vagónu. Slyšela jsem stádo za mým ocáskem, kopýtka klapající po zemi v hladovém běhu, páchnoucí dechy za mým krkem. Nemohla jsem se otočit, pokud bych to zkusila, bylo by po mně. Místo toho jsem v naději, že mi moje menší velikost bude alespoň jednou k užitku, proskočila jedním vyskleným oknem.

Mé tělo, batoh i všechno ostatní hladce prolétlo oknem. Odrazila jsem se o jednu lavičku a zamířila rovnou k dalšímu naproti, aniž bych ztratila rychlost. Několik střepů mě pořezalo na krku a nohách, další se rozbily o mé brnění nebo je odrazil pryč můj batoh. Znovu jsem byla venku a skoro mi to vyšlo, jenomže moje ostřelovačka se zarazila o kus zakleslé kovové tyče, a s prudkým trhnutím a hlasitým bouchnutím mě zastavila u vagónu.

Byla jsem polapena! Pokoušela jsem se odstrčit, ale má kopýtka sotva polechtala zemi. Slyšela jsem klapot nekonečného stáda zombíků, kteří se právě dostali k tělu vagonu a rozdělili se na dva pruhy, každý na jedné straně. Otočila jsem se a snažila se ukousnout zaseklý popruh dřív, než se na mě vrhnou. Někde ve vzduchu Calamity vystřelil; slyšela jsem, jak kulky prostřelily vagón. Nemířil na zombíky. Zachvátila mě panika. Jestli mě nezabijí zombíci, udělá to jedna z Calamityho střel. (S hrůzou jsem si uvědomila, že by to byl daleko lepší osud, a pomodlila jsem se k Celestii, aby mu vnukla nápad mě zastřelit, až mě budou žrát!)

S posledním silným skousnutím se popruh přetrhl a já konečně byla volná. Instinktivně jsem kousla do ostřelovačky a teprve po chvíli si uvědomila, jak hloupé to ode mě bylo. Ztratila jsem tak tu cennou sekundu. Utíkala jsem tak rychle, jak mi moje nožičky a bok dovolily.

Zombíci už oběhli pasažérský vůz a přibližovali se. Jejich kopayta rozdupala trávu. Mnoho zombíků přeskakovalo vagón a z mé zkratky učinili směšné představení. Má jasná mysl a zvětšené vnímání mě pořádně trápily v kombinaci s tímto hororem. Slyšela jsem, jak se kolem mě třese zem. V duchu jsem počítala, kdy se ke mně dostanou. I přes dusání desítek kopyt jsem zaslechla zvláštní, slabé “pop”.

Mohutná exploze mě vyhodila do vzduchu,zatímco psažérský vůz byl pozřen ohněm a vypustil svou divokou magii. Viděla jsem pulzující kaskády barev vrhajících divné stíny, jak prýštící proudy magické energie vytryskly do vzduchu. Viděla jsem nahnilé kousky těl roztrhaných na kusy, některé i začaly hořet.

Dopadla jsem na zem a stále běžela, údolí se pořád třáslo, zatímco jsem se snažila držet tempo a rovnováhu. Kousky zombíků padaly na zem jako déšť. Kdesi vpředu stála Velvet Remedy a jen zírala na scénu za mnou, kterou jsem si radši ani nechtěla představovat.

Většina stáda byla zabita explozí, ale spousta dalších se z toho vzpamatovala a opět byla na nohou. A zanedlouho po nás opět půjdou. Calamity mě přeletěl a křičel na stojící Velvet, aby se otočila a běžela.

Naší jedinou ubránitelnou pozici byl shluk několika spadlých divných leteckých vozidel, namalovaných oprýskanou bledě modrou a šedou s několika stopami bílé. Za nimi údolí přecházelo do skalisek, kde by se nedalo nikde krýt.

Doběhli jsme přesně ve chvíli, kdy nás zombíci přeletěli o pár metrů. Velvet Remedy snížila těžiště, rozeběhla se na ně a jednoho nabodla na roh. „Blééé!“ řekla, když padl na zem. Bylo mi jí líto, takovou špínu bych na obličeji nechtěla. Snažila jsem se telekineticky zvednout Malého Macintoshe, ale moje magie to nedokázala. Rychle jsem se rozhlédla kolem ve snaze najít nějakou odlomenou tyč, kus železa, cokoliv, co bych mohla použít jako kopí.

Nakonec jsem našla ještě něco mnohem lepšího. Teda, alespoň jsem si to myslela. Když Calamity zastřelil jednoho blížícího se zombíka. Uskočila jsem na místo, kde se vysypal náklad jednoho z vozů. V několika malých trhlinách mezi mraky jsem spatřila krásné modré nebe. Moje Mint-alsy očištěná mysl rychle poznala, že to zvláštní zabarvení vozů mělo původně sloužit jako kamufláž. Tohle byl vojenský konvoj pegasů! A, požehnána buď Celestia, jeden z nich převážel střelecké věže!

Přeprogramování kouzelného systému PipBucku byla moje specializace. Hacknout věžičku, aby si z něj zkopírovala definice přítele a nepřítele byla hračka. Zvlášťě teď!

„Eh, Li´lpip? Víš, co děláš?“ zeptal se Calamity, který přistál u mě a zastřelil další zombíky.

Usmívala jsem se od ucha k uchu. „Si piš!“

***                    ***                    ***

„Celestia sleduj tě a opatruj,

na cestě tvé, kde ty nyní jsi.

Ať Luna posílí tvé odhodlání,

nechť kuráž tvou nikdo nepřivlastní si.

Zůstaň věrným, čestným a odvážným,

nezapomeň na ty, které zachránil jsi

a v našich srdcích pak navždy velikým se staneš…“

Velvet Remedin hlas přecházel mezi broukáním a zpěvem. Sledovat svůj idol, jak vytváří novou písničku, bylo něco úžasného. Calamity nic nenamítal, její písničky mu připadaly alespoň trochu povznášející nad ponurost pustiny, ačkoliv jeho občasné protočení očima naznačovalo, že si přál, aby nechala jednu verzi textu a nesnažila se furt najít ta perfektní souvětí.

Bylo to už několik hodin, co jsme nechali zombíky i údolí daleko za zády. Mraky začaly přecházet do mnohem temnější šedé. Tohle není bouře, prohlásil Calamity, aby nás uklidnil. Jen se začíná stmívat. (Jestli se někdy setkám s pegasy, pomyslela jsem si, budu jim muset poděkovat za to, jak strašně depresivní Equestrijská pustina je. Z nějakého důvodu to bylo horší, než ta jednotvárnost ve Stájích Dvě, protože jsem nikdy nevěřila, že by se Stáje mohly zlepšit. Nebo to možná jsou jen tlachy po té postMint-alové depresi.)

„No teda!“ vydechla Velvet, když jsme vylezli na jeden kopec a uviděli naprosto gigantický billboard, mnohem větší než kterákoliv budova, kterou jsem kdy viděla. Stál hned za dalším kopcem. Obrázek, překvapivě téměř nepoškozený, třebaže po staletích trochu opršelý, sestával pouze z velkého obličeje neskutečně růžového poníka s hřívou, která vlivem věku začala připomínat cukrovou vatu. Klisna se smála a její oči nás sledovaly.

Tenhle jsem viděla z vlaku. Byl dobře rozpoznatelný i v tomhle světle a z téhle dálky, a pořád – dobrotivá Celestie! – mi způsoboval nepříjemné mravenčení v zádech. Zírala jsem na něj, jak jsem šla blíž, a snažila si představit, jak asi vypadal před mnoha desetiletími, než ho oprýskal prach a písek a než ho omyly proudy dešťové vody. Tehdy by se tohle umístění dalo považovat za hravé, za výběžkem kopce, takže to vypadalo jako poník hrající si na schovávanou s celým podělaným okolím. Kdysi dávno…

„No to mi polib Lunu. Tohle vypadá tak neskutečně děsivě.“

Snažila jsem se to ze sebe setřást, otočila se od toho ohromného billboardu… a spatřila jsem plíživého sprite-bota, jak na mě zírá.

„Ahoj, Littlepip!“

Nejspíš bych utekla až do vedlejší země, kdyby mě Calamity nechytl za ocas. Držel mě, dokud ze mě tak nějak neodpadla panika. A mezitím Pozorovatel velice moudře odplul dál z dosahu mých kopýtek.

„Máš štěstí, že tě nemůžu telekineticky ukamenovat!“

Velvet Remedy vypadala, jako že by mi v tom ráda pomohla. Calamity nedůvěřivě zíral na sprite-bota, křídla roztáhlá a nohy v obranné pozici. „Li´lpip…?“

V tuhle chvíli jsem chtěla vědět jen jednu věc: „Pozorovateli, jsou v bezpečí?“

Sprite-bot zabzučel. „Ano. Vagón je na cestě. Ačkoliv Ditzy Doo teď bude mít nejspíš dojem, že se umíš nabourat do sprite-botů a posílat přes ně zprávy. Omlouvám se.“

„Li´lpip?“ Calamity by nejradši vrčel, kdyby mohl. „Já tý věci nevěřim!“

Takže, Pozorovatel našel způsob jak předat zprávu bez toho, aby celé Nové Appleloose prozradil, co dokáže. Po Calamityho slovech jsem si uvědomila, že já vlastně taky Pozorovateli nevěřím. A teď, když jsem věděla, že poníci, za které jsme bojovali, jsou v pořádku, mě napadlo pár dalších otázek. První a nejdůležitější byla: „Poslal jsi mě do hnízda nájezdníků a přesně jsi věděl, co a koho tam najdu, že ano?“

Calamity na něj přestal zírat a otočil se na mě. Nikdy jsem mu neřekla, proč jsem vlastně šla do Ponyvillské knihovny.

„Potřebovali pomoct.“

„Mohl jsi mi říct pravdu!“ vykřikla jsem.

„Ale no tak, vždyť jsem tě ani doopravdy neznal, ne? Vypadala jsi jako poník, který by mohl udělat i nějaké dobro, když k tomu přijde, ale…“

Teď jsem byla v ráži. „Lhal jsi mi!“

„Ne!“ kdyby to bylo možné, aby ten mechanický monotónní hlas měl nějaké emoce, rozhodně by nyní zněl naštvaně. „Řekl jsem ti, že ti nechci ublížit. A neublížil jsem. Řekl jsem ti, že tam najdeš něco, co ti pomůže přežít…“ sprite-bot přiletěl blíž. „A řekl bych, že jsi tam našla mnohem cennější věci než jen tu knihu. Nemám pravdu?“

Kruci, on má pravdu. Našla jsem tam Ditzy Doo, které jsem si cenila mnohem víc, než té knihy, kterou napsala (a ta byla na vysokém stupni žebříčku). A čím víc jsem o tom přemýšlela, napadlo mě, že vlastně i přátelství s Calamitym vzešlo z toho, co se tam stalo. I když trochu nepřímo, mohla jsem říct, že i mé známosti s Novou Appleloosou bylo dobré díky tomu, že mě poslal do Ponyvillské knihovny, a i možnost zachránit mnohem víc otroků, včetně Velvet Remedy (tedy „zachránit“ v jistém slova smyslu), vzešla z toho, kam mě nasměroval. Pořád bych mu nejradši prokopla čelní plát. Ale věděla jsem, že by to nebylo k ničemu dobré. Tenhle sprite-bot nebyl Pozorovatel.

Velvet Remedy prolomila ticho jako první. „Littlepip, copak se děje?“

Řekla jsem jim vše.

***                    ***                    ***

„Hups, už mi dochází čas…“ varoval nás Pozorovatel, když jsem skončila své vyprávění, které komentoval jen občas. Calamity pořád ještě na létajícího robota nepříjemně zíral.

„Tak, to bychom měli.“

„Co jsou Ministerstva?“ Viděla jsem spoustu narážek na Ministerstva v různých artefaktech zminulosti a myslela jsem, že by nám tato informace přišla vhod. Ale netušila jsem, že to byla patrně jedna z nejdůležitějších otázek mého života. (Nebo byla alespoň na Celestiině úrovni.)

Pozorovatel chvíli mlčel. Dlouho na to, abych začala mít podezření, že náš společník zase zmizel. Mluvil úmyslně pomalu: „Pamatuješ si, jak jsem ti řekl, abys zkusila najít svou ctnost? A jak jsem ti povídal o největších hrdinkách Equestrie?“

Přikývla jsem. „Zmínil jsi je, ano.“

„No…“ slova zněla skoro, jako kdyby ho velmi bolela. „Masakr u Littlehornu zlomil Princezně Celestii srdce. A potom už k válce zbýval jen kousek. Princezna Celestie se rozhodla, že už není ten správný poník, který by měl vládnout. Proto se stáhla, rezignovala a přenechala svou pozici své sestře, Princezně Luně…“

Užasle jsem poslouchala. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo o Bohyních mluvil takhle.

„Válka byla zničující, jak na frontě, tak tady v zázemí. Equestria trpěla mnoha tísněmi, trpěla jak problémy zevnitř, tak nepřátelskými armádami. Nedokážeš si představit, jaké to tu bylo.“

„A ty hrdinky, jak jsem ti říkal? Šest úžasných klisen se srdci na správném místě a ctnostnými dušemi, jejichž přátelství mělo sílu změnit celý svět. Princezna Celestie vždy byla jako jejich matka. Vnímala je, jednu obzvlášť, jako své děti. Milovala je a chtěla je chránit. Proto je chránila před vším, co by jim mohla válka způsobit, dávala jim úkoly v zázemí, posílala je na diplomatické mise například ke grifům nebo k národu buffalo, snažila se je prostě držet dál od bitev.

„Princezna Luna se s nimi prvně seznámila za velmi odlišných okolností. Vnímala je jako sobě rovné. A myslím si, že i jako její zachránce. Takže když se Princezna Luna ujala vlády, její nejcennější hrdinky měly sloužit jako Její osobní rádci. Chtěla, aby si každá založila svůj vlastní úřad. Měly jí radit a najít způsoby, jak tyto rady zužitkovat.“

„A to byla Ministerstva?“

„Ano.“

Podívala jsem se po prašné, zruinované pustině, která kdysi bývala krásnou Equestrijskou krajinou. „Nevypadá to, že se to podařilo.“

Chvíli bylo ticho. Pak Pozorovatel znovu promluvil. „Slyšela jsi někdy dávné rčení „Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly? Jestli z jejich příběhu plyne nějaké poučení, je to právě tohle.“

***                    ***                    ***

Když se začalo stmívat, narazili jsme na farmu, která vypadala celkem zachovale – žádná zvířata na polích, ale z komínu se kouřilo a z několika oken nás vítalo světlo, stejně jako z několika škvír kolem dveří do sila. Byli jsme opět jen tři, Pozorovatel s prasknutím zmizel a byl opět nahrazen ohranou patriotickou muzikou sprite-botů. Calamity ho bedlivě sledoval, dokud nezmizel z našeho dohledu.

Ze střechy slétl havran a přistál na několika sotva stojících plaňkách, vystupujících ze země. Poslední plaňka byla menší a prasklá. Těch pár bylo nejspíš kdysi plotem.

Rychle, ale opatrně jsme seběhli kamennou stráň a dostali jsme se k domu. Potřebujeme někde přespat, najít jídlo, a pokud možno i nějaké lékařské vybavení. Dům vypadal, jako kdyby nám ho poslala samotná Celestie. Naděje a pohostinnost zářila celou Equestrijskou pustinou, ale zdálo se nám to divné, ne-li přímo podezřelé.

Starý větrník bez dvou třetin čepelí zavrzal, když jsme kolem něj prošli.

„Možná to není tak dobrý nápad,“ začala jsem. To, že kolem nebylo žádné hnusné graffiti, ještě neznamenalo, že tenhle prostor není plný nájezdníků.

Velvet Remedy kolem mě prošla. „Opravdu bys neměla znít takhle unaveně Littlepip…“ Zvedla kopýtko, aby zaklepala na dveře, když se náhle otevřely a nás omylo krásné teplé světlo. Velvet mrkla, podívala se na prázdný prostor před sebou a pak se podívala dolů na malé hříbě.

Byla růžová. Křiklavě růžová! Bylo to zvláštní, jako kdybych znovu zírala na obličej z toho ohromného billboardu, jen mnohem, mnohem (mnohem!) menší. A mladší. A nemohu si pomoct, i nějak divnější. Nevím, jestli to bylo tím světlem, ale bylo to tu hodně zvláštní. Mé oči nejprve spatřily velkou jizvu na její hlavě, jako kdyby někam spadla hlavou napřed, a to za velké rychlosti. První mě napadlo, že skočila dolů ze střechy stodoly. Zkoušela létat? Podívala jsem se, jestli nemá křídla, ale rozhodně byla zemní poník. A taky měla prázdný bok. Byla mladá, ale ne zas tak moc mladá. Byla sotva o hlavu menší než já. Cítila jsem k ní sympatie, sama jsem dobře věděla, jaké to je snažit se najít své znaménko. Ona na to své čekala daleko déle, než já, ale pořád ho neměla… ne, moment.

Teprve po chvíli mi došlo, jak jsem se spletla. (Kdybych měla Mint-als, uvědomila bych si to ihned!) Její srst nebyla vlastně její srst.

Ona se nabarvila na růžovo!

Podívala jsem se na Calamityho a Velvet Remedy. Z jejich výrazů jsem poznala, že si toho všimli a také se jim to nelíbilo.

„Ahoj, drahoušku,“ Velvet začala. „Je tvá maminka…“

„JEŽKOVY VOČI!“ hříbátko vyskočilo a vykřiklo radostí. A pak rychle začalo kousat do svého kopýtka a vystrašeně oddechovala. „Ale ne! Jdete moc pozdě! Čekala jsem na vás celý den, ale dnes už máme zavřeno!“ Z očí jí vytryskly slzy.

Velvet Remedy udělala krok zpátky: „Ale ne. Je mi to moc líto, malá, ale my nejsme…“

Výraz zděšení byl okamžitě nahrazen obrovským úsměvem. „Jasně, že nejste! Jako kdybychom měli někdy zavřeno!“ zasmála se. Vyběhla z domu a otočila se s varovným výrazem. „Měli byste si pospíšit. Na těchto polích v noci chodí opravdu zlé věci!“ Po tomto důležitém prohlášení pak vyběhla s nadšeným výrazem a zajíknutím přímo k silu.

Podívali jsme se na sebe. Byla jsem zmatená. Calamity prostě jen pokrčil rameny a následoval tu malou růžovou klisničku.

Když jsme doběhli k silu, Velvet se zeptala: „Promiň, drahoušku, ale ještě jsme neslyšeli tvé jméno?“

„Ou!“ Růžová klisnička vyskočila. „Víí! Jasně! Promiň! Jsem prostě příliš nadšená! Jste první návštěvníci v muzeu no… po mnoha letech!“ Znovu se zasmála. „Ou, jsem Pinkie Bell!“

„Muzeum?“ zeptala jsem se a pozvedla obočí.

Pinkie Bell se napřímila a otevřela dveře sila. Uvnitř to vypadalo, jako kdyby tam vybuchla ohromná party. A rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu – mnohem víc to vypadalo, jako kdyby ta párty už proběhla a někdo dovnitř hodil granát, takže byl celý pokoj pokryt zbytky konfet a zdobení.

„Vítejte v muzeu Pinkie Pie!!“ Holčička pořád skákala. „Tohle muzeum je číslo jedna mezi všemi muzei Pinkie Pie v celé Equestrii!“

Calamity vrtěl hlavou, ale bylo vidět, že se usmívá. Velvet Remedy Calamityho tiše pokárala, ale on jen protočil očima. Tohle bylo divné, o tom nebylo pochyb. Ale: Žádní otrokáři, žádní nájezdníci, žádná ošklivá monstra – příjemná změna v tomto bizarním světě.

Pinkie Bell pořád nepřestala skákat, dokonce ani nezastavila, aby se nadechla. „A přišli jste právě včas, neboť akorát teď začíná prohlídka! Tak, kdepak máme průvodce. Doufám, že zase nespí… ne počkat! To jsem JÁ!“

„Muzeum“ byl jen jeden velký pokoj. Nebylo kam nás vést, ale Pinkie Bell udělala zastávku u každého exponátu. Spousta věcí byla vyzdobena nafukovacími balónky, nebo zaplavena konfetami.

„… a oni tancovali a tancovali, celý den a celou noc! A nejlepší na tom je, že tohle je to silo, kde Pinkie Pie jako malá klisnička vynalezla první party na světě a získala tak svoje znaménko!“

Velvet se ke mně naklonila a zašeptala: „Jsem si jistá, že oslavy existovaly mnohem déle než pouhých dvě stě padesát let.“ Jenomže Pinkie Bell byla v ráži a rozhodně se nenechala zastavovat kvůli otázkám.

„Během prvních let války Pinkie Pie cestovala po zemi, aby dělala oslavy pro Equestrijské vojáky, kteří šli rovnou do boje! Cítili se pak jako doma, a co je ještě důležitější, konečně se smáli a radovali!“ Pinkie Bell ukázala kopýtky na několik starých zarámovaných fotografií s Pinkie Pie, oblečenou v drahých šatech a podvazcích, jak tancuje na pódiu před tisíci poníky. „Tedy, pokud nebyla na super tajných misích pro Princeznu Celestii!“

„Vypadá mnohem menší,“ řekla jsem Velvet, a přemýšlela jsem o tom, jak neškodně klisnička vypadala ve srovnání s tím bláznivým billboardem sotva pár mil odsud.

„Pinkie Pie litovala jenom jedné věci: Toho, že nemohla pomoci všem vojákům, každý den! (Ačkoliv s trochou Sprintu k tomu byla velmi blízko!) Takže…“

Calamity zvedl kopýtko. „S Dash jako její kamarádkou nebo se Sprintem (V originálu Dash) jako tou drogou?“ Pinkie Bell si toho nevšimla.

Přiskákala blíž k jednomu plakátu. „…když jí Princezna Luna nabídla celé Ministerstvo, aby s ním dělala, cokoliv bude chtít, chytla příležitost za hřívu! A tak se zrodilo Ministerstvo Morálky!“

Tohle byl ten plakát PINKIE PIE TĚ SLEDUJE NAVŽDY, jenom mnohem zachovalejší. Postarší růžová klisna se zlomyslně smála, jako kdyby někoho bezvadně napálila. A když jsem nyní viděla celý obličej, přísahala bych, že v jejích očích je zvědavý pohled. Už jsem se necítila provinile, když na mě ten plakát zíral, jen jsem byla trochu nepříjemně na očích.

S nacvičeným švihem Pinkie Bell odkryla stůl s chemickou sadou a několika… vzorky. „Pinkie Pie vždycky uměla vařit. A když Princezna Luna (fůj) zakázala všechny drogy, které zaplavovaly Equestrii ze zebřích zemí, Pinkie Pie se rozhodla, že všem dokáže, jak mohou být drogy prospěšným a krásným dodatkem pro jakoukoliv party! Pracovala celé dny a noci, dokud nevytvořila směs Mint-als bonbonků s několika jejími oblíbenými přísadami a vytvořila… dun DUN DUN! Party Time Mint-als!!“ Pinkie Bell zvedla plechovku a všem nám je ukázala.

Tu plechovku chci!

Pinkie Bell vrátila plechovku k chemické sadě a pokračovala. Naprosto jsem ztratila ponětí, o čem její monolog byl, protože jsem se soustředila na to, abych si naprosto přesně zapamatovala, kde ta plechovka je.

„…a v té době udělalo Ministerstvo Morálky z Pinkie Pie ikonu, která se stala mystickou osobností, která stála po boku samotné Princezně Celestii a Princezně Luně!“

Fajn, tohle už bylo špatný.

„Malí hřebečci a klisničky věděli, že Pinkie Pie je vždy sleduje. Viděla vše, co oni dělali. A pokud byli hodní, chovali se přátelsky a mile, dělali své povinnosti a smáli  se a nikdy neříkali ošklivé lži, Pinkie jim na jejich narozeniny udělala úžasnou oslavu!“ Pinkie Bell zamávala kopýtkem jako varování. „Ale když byli zlobiví hřebečci a klisničky, Pinkie Pie jim přinesla kámen!“

Co to…?! Nevěřícně jsem se podívala na Velvet Remedy.

Mezitím se Pinkie Bell zastavila. Rozšířily se jí oči, s hlubokým nádechem do sebe natáhla vzduch a čekala. Sekundu, dvě, tři, čtyři… nakonec Pinkie Bell zklamaně vydechla. „Omlouvám se. Myslela jsem si, že přijde úžasné hudební číslo.“

Velvet Remedy se raději podívala jinam.

„Kromě toho, co jsem to chtěla říct… ach ano, jak Pinkie Pie dělá oslavy!“

Velvet Remedy se podívala zpět na malou klisničku a opatrně se zeptala: „Dělá? Zlato, víš, že Pinkie Pie je už dávno mrtvá, že ano?“

Pinkie Bell neztratila tempo ani náladu. „Ano, je mrtvá fyzicky! Ale její duch žije dál v nás všech!“

Sledovala jsem Velvet, jak zdvihla obočí. Pak se jen usmála a přijala její odpověď, a to na takové úrovni, jakou já bych nikdy nezvládla. Zatímco jsem se klepla do čela, Velvet se naklonila ke Calamitymu a zašeptala: „Myslím si, že duch Pinkie Pie má stalkera.“

Propásla jsem většinu další „prohlídky“, protože jsem se ji snažila pořád přemluvit, aby se rozloučila s něčím, co bylo pravděpodobně to nejcennější, co měla ve sbírce, ale byla jsem uzemněna, když Pinkie Bell oznámila, že nás chce o něco požádat. Taková nabídka.

„Zdá se, že mám tu jedinou kopii receptu na Party-Time Mint-als!…“ Dobře, věděla jsem, že tohle není pravda. Calamityho přítel také jednu měl, ale tohle by mohl být rychlejší a mnohem snadnější způsob, jak ho získat pro sebe. A proč bych se měla stresovat a říkat si o jednu plechovku, když můžu mít recept a udělat si jich, kolik budu chtít?!

„…A já se o něj s vámi podělím, pokud mi přinesete ten poslední předmět, který mi tu v Muzeu chybí. Limitovanou edici magické sošky Pinkie Pie! Přineste mi ji a já udělám oslavu, která zastíní všechny ostatní!“

***                    ***                    ***

„Neměla jsem si dělat legraci,“ řekla Velvet, když jsme nervózně lezli po schodech nahoru do ložnice Pinkie Bell, která trvala na tom, že zůstaneme přes noc.

Když nám Pinkie Bell vysvětlila, že bylo vyrobeno pár setů magických sošek pro každou Klisnu Ministerstva, okamžitě jsem si vzpomněla na tu sošku oranžového poníka s třemi jablky na boku. Najít další, a ještě k tomu Pinkie Pie, bylo nemožné. Na druhou stranu, Pinkie Bell přísahala, že sošky přežijí i apokalypsu. A navíc, našla jsem jednu a to jsem tady venku byla sotva týden.

Calamity si sedl na postel, ucho položil ke zdi, a sledoval jak Velvet naříká.

„Chudák klisnička. Je tak smutná.“

Calamity zamrkal. „Smutná? Poslóchala jsi to samé růžovo přebarvené klubko Sprintu, jako já?“

Velvet Remedy se zarazila. „Ale ano. A ta chudinka není šťastná. Rozhodně ne.“ Svěsila hlavu. „Je plná bolesti. Muselo se jí stát něco hrozného.“

Podívala jsem se na Velvet Remedy a byla znovu očarovaná jejími karmínovými a zlatými pruhy v sříbrno-bílé hřívě. Opět mi připomněla tu růžovou a žlutou Ministryní Míru. Tehdy jsem si ale myslela, že to byla buď náhoda, nebo osud. Nyní jsem přemýšlela, jestli to nebylo něco jako Pinkie Bellina nabarvená srst.

Velvet mě přistihla, jak zírám na její hřívu, a okamžitě si domyslela, o čem jsem předtím dumala. „To není to samé!“ řekla tiše.

Calamity věnoval více pozornosti zdi. Zničehonic vyskočil na kopýtka. „Je pryč. A jesli nechcem, aby se nám stalo něco děsnýho, měli bychom taky okamžitě zmizet.“ Zatáhl za kliku, ale nepohla se.

Bylo zamčeno.

„Možná se nás jen snaží chránit před těmi zlými věcmi, co v noci loví v polích?“ nadhodila jsem, aniž bych tomu doopravdy věřila.

Velvet Remedy mě přistrčila ke dveřím. A teď skoro naříkala: „To je jedno. My odcházíme. Nebudu tu zamčená jako v kleci.“

Calamity se přesunul k oknu a sledoval farmu dole. Protáhla jsem se, dala kopýtka na okap a škrábla se o sklo, jak jsem se protáhla ven. Chvíli jsem neviděla nic, jen černou temnou tmu. Pak na chvíli zavrzaly dveře, objevilo se barevné světlo a Pinkie Bell, která otevřela dveře jen natolik, aby se jimi mohla protáhnout.

Calamity čekal, bezhlučně, dokud se neotevřely dveře domu a neosvítily zem obdélníkem světla a stínem Pinkie Bell. Ve chvíli, kdy se zavřely, Calamity se otočil a vykopl okno.

Rána byla neskutečně hlasitá.

Útěk by byl šíleně obtížný, ne-li přímo nemožný, kdybychom neměli pegase, který by s námi sletěl dolů. Běželi jsme přes farmu, krčili se a snažili se skrýt se v těch nejtemnějších stínech noci. Schovávali jsme se u zdi stodoly, dokud mě to nepopadlo a já se nevplížila dovnitř.

Později jsem Calamitymu a Velvet řekla, že jsem si nebyla úplně jistá, proč jsem se tam vlastně vplížila, ale pravdou bylo, že jsem měla přesně dva důvody. Za prvé, recept na Party Time Mint-als nebyl v muzeu a neviděla jsem ho ani nikde v domě. Mohl být skryt naprosto kdekoliv – v knížce nebo pod kobercem – ale tipovala jsem, že Pinkie Bellina posedlost by jí nedovolila nedat ho někam na odiv. Takže jsem doufala, že bude ve stodole.

Za druhé, to divně svítící světlo mi nepříjemně připomínalo, jak pasažérský vůz vybouchl, když do něj Calamity střelil. Později jsem se ho na to zeptala, a on mi vysvětlil, že některé větší vagóny byly navržené, aby vezly několik desítek poníků, a používaly magické pole generované jiskrovými bateriemi, takže je mohl klidně táhnout i jeden poník. Stejně jako v jiskrových bateriích, i v magických motorech stále zůstávalo velmi mnoho energie. Calamity jim samozřejmě na takové úrovni nerozuměl, ale stačilo mu vědět, že pokud se do nich střelí, tak vybuchnou v docela velké explozi.

Taková exploze byla rychlá a neskutečně nebezpečná. Myšlenka, že by Pinkie Bell mohla mít něco takového, nebo to mohla dokonce používat, mě velmi znepokojovala.

***                    ***                    ***

„Na co to vlastně koukám?“

Bylo to malé, v geometrickém tvaru s doplňky, které se kroutily a procházely spolu navzájem. Celá věc byla velká asi jako košík jablek, a zářilo to nezdravými barvami.

Cítila jsem, jak mě to vtahuje. Ztrácela jsem se v tom. Musela jsem se zapřít, abych se od toho dostala. Rozhlédla jsem se a našla sejf. Jinak tu bylo všude téměř prázdno. Přiskočila jsem k němu a začala svou rutinu, kterou jsem považovala za jedinečnou.

Sejf se otevřel s lahodným zvukem odemčeného zámku.

Uvnitř byla moje odměna: recept na Party-Time Mint-als!

Ale tenhle nebyl můj. Prohledávala jsem mrtvé, rabovala jsem domy otrokářů a nájezdníků, ale tohle byla krádež od mladé kobylky, která měla k dospělosti ještě daleko.

Ale… Party-Time Mint-als! A ve skutečnosti to ani nebylo tak hrozné, stačí to zkopírovat do PipBucku. Hned to vrátím. To se přece nepočítá jako krádež!

Jenomže Pinkie Bell to nabídla jako odměnu za to, že jí s něčím pomůžeme. A to mě právě trápilo. Jako kdybych si brala odměnu, kterou jsem si nezasloužila.

Sedla jsem si a zírala do sejfu ani nevím jak dlouho. Nakonec jsem magií zvedla ještě jeden předmět, který byl v sejfu. Nahrávku s jedinou zprávou. Zkopírovala jsem si ji do PipBucku a okamžitě ji pustila.

Nepoznala jsem ten hlas, byl až příliš mladý. Aspoň tak mladý, jako byla Pinkie Bell teď.

„Peartree,

nájezdníci se včera vrátili. Nelíbilo se jim, že na ně tatínek minulý týden vyběhl s brokovnicí, takže tentokrát přišli v plné síle. Maminka nás schovala nahoře v ložnici a provedla kouzlo, které nás zneviditelnilo. Museli jsme jí slíbit, že budeme tiše. Ale Silver Bell…

Moje mladší sestřička vždycky uměla krásně zpívat, jako kdyby zvonilo tisíc malých zvonečků. Měli jsme to moc rádi, ale to kouzlo se občas aktivuje samo, když se Silver bojí nebo když je znepokojená. Nechtěla to, byla to nehoda.

Nájezdníci zabili maminku i tatínka, velmi pomalu a velmi brutálně. A museli jsme se dívat. Bylo to…

Pohřbila jsem je na konci východního pole. Jako náhrobky posloužilo pár planěk. Nesnáším je, protože nevydrží dlouho, ale nemohu vyrýt jejich jméno do skály, máma i táta si zaslouží mít své jméno nad svým hrobem.

Silver Bell má každý večer noční můry. Popravdě, já je mám také. A během dní to není o moc lepší. Prostě se jen schoulí do klubíčka a nebrečí, neusmívá se. Dokonce ji ani nemohu donutit jíst, nevím, co mám dělat.

Pokusím se ji vzít do Tenponské Věže. Slyšela jsem, že je tam hřebec, který se stará o sirotky. Bude to dlouhá cesta, a radši ještě zkusím získat nějaké zásoby od našich sousedů. Pokud tu ještě nebudu, až sem přijdeš, tak prosím nalož vagón. Vím, že tě nemohu žádat, abys šla s námi; máš spoustu vlastních, o které se musíš starat. Ale opravdu bych ti byla vděčná, kdyby ses zastavila rozloučit.

Jsi ta nejlepší kamarádka, jakou bych si mohla přát.

S láskou, Memory.“

Seděla jsem tam, neschopná pohybu. Ach svatá Bohyně Celestie…

„To jsi neměla slyšet!“ Otočila jsem se a uviděla Pinkie Bell (…vlastně ne, Silver Bell!) jak mi zírá do obličeje. „To. Není. Tvoje.“

Takhle blízko jsem měla mnohem lepší pohled na její jizvu. Hrůza, která doprovázela uvědomění, mě polila jako ledová voda. Silver Bell byla jednorožec. Ona si odřízla vlastní roh!

Udělala jsem krok zpět a vstoupila do sejfu.

„Chceš to tak moc? Nech si to!“ Pinkie/Silver Bell přiskočila k sejfu a chtěla ho zavřít.

Za ní se ozvala Velvet Remedy. „Nejsi jako Pinkie Pie.“

Pinkie/Silver Bell ztuhla. Pak se opatrně otočila ode mě. Pořád blokovala sejf a já se z nějakého důvodu nemohla přinutit, abych se protáhla ven.

„Nejsi vůbec jako Pinkie Pie,“ řekla Velvet Remedy, opatrně a klidně. Její hlas už nezněl jako obvinění. Byl spíš smutný. „Pokud vůbec, tak jsi leda její opak.“

Viděla jsem, jak se klisnička celá třese. Její emoce hrozily, že se každou chvilkou dostanou ven Jakoby chtěly vyletět ven z jejího těla.

„Nepřinášíš radost. Když se na tebe podívám, cítím jen smutek,“ pokračovala, jemným a uklidňujícím hlasem. „Pokud by se s tebou Pinkie Pie setkala, neudělala by oslavu…“

„Ale ano, udělala!“

Velvet se na chvíli zastavila. „Možná, že ano, ale ne proto, že by s tebou chtěla slavit. Udělala by oslavu, protože by jí z tebe bylo smutno. Chtěla by ti pomoct.“

„C-c-co ty v-víš!?“

„Vím, že smích, opravdový smích, není nucený. Není to něco, co si můžeš nakreslit, abys zakryla své city.“ Velvet Remedy pomalu kráčela k hříbátku, které bylo uvězněné mezi bezmyškelnovitým výbuchem a totálním zhroucením. „Vím, jak moc tě to uvnitř bolí. A není to ta bolest, která by se dala vyléčit oslavou. Nebo mým rohem.“

Když se k ní Velvet dostala, Pinkie/Silver Bell se třásla jako osika.

„To, co se stalo tvým rodičům, nebyla tvá vina. To, co se stalo tvé sestře, také nebyla tvá vina…“

Sestře? Najednou jsem si uvědomila, že na poli stály tři plaňky. Ta poslední zlomená, jako kdyby ji tam dal někdo malý, kdo to nedokázal udělat tak dobře. Vzpomněla jsem si na její starší sestru Memory, která se musela vydat k nejbližším sousedům, což pravděpodobně znamenalo, že musela ujít mnoho mil přes lovecké teritorium nájezdníků. Zlomilo se mi srdce.

„ALE! ANO! BYLA!“ a s tímto výkřikem se Silver Bell psychicky zhroutila. Velvet Remedy ji objala a nabídla jí rameno, do kterého by se mohla vyplakat.

Poznámka: Level Up.

 

Nová schopnost: Matematický génius – Jsi schopná nakonfigurovat logiku PipBuckového zaměřovacího kouzla. StaKoZaS je nyní o 20% víc suprovější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *