Příležitost Zóna – Kapitola 3

Většina příběhů se zakládá na pravdě. Pokud tam někdo umře, měl bys přestat věřit ve šťastné konce.

Kapitola 3: Ke kořenům

Hned druhý den dopoledne za mnou přišel Mark s naléhavým sdělením, které nám kompletně změnilo plány. Nakonec nebudeme na Smetišti, ale máme se vrátit do Kordonu za Sidorovičem. Barman od něj dostal zprávu, že se má Mark setkat s nějakým svým kontaktem, který se dostal čerstvě do Zóny.

„Říkal ti Barman, kdo je ten tvůj kontakt?“

„Jenom kódové jméno. Arbat.“

„Ta slavná ulice z Moskvy?“

Mark pokrčil rameny.

„Nejspíš tam někde bydlí.“

„Jdeme ještě s někým? Nebo jsme jen my tři?“

„Máme tam být co nejrychleji. Bude lepší, pokud půjdeme sami. Kordon je sice nebezpečný, ale pořád se to dá zvládnout lépe, než jiné lokace. Cestou se zastavíme na Černém trhu. Nesu tam Barmanovu zásilku jednomu jeho člověku.“

„Mám taky něco vzít? Nebo to zvládneš?“ nabídl jsem se.

„V pohodě, zas tak těžké to není a Černý trh není daleko.“

Sotva to dořekl, tak přišel Féďa s plnou výbavou a přežvykoval žvýkačku.

„Tak jsem připraven a nakoupil jsem pár věcí, o které mi Sidorovič napsal.“

Byl jsem trochu vyjevený.

„Ty taky něco neseš? Jak to, že po mně nikdo nic nechce?“

„Máš kontakty?“

Smutně jsem zakýval hlavou.

„Nemám.“

„No tak vidíš. Ale neboj, jakmile Sidorovič uvidí, že ses vrátil živej a zdravej, tak třeba ho přemluvíme, aby tě přijal do sítě.“
„Sítě?“

„No, to je trochu vznešený název. Prostě má pár známých, kteří dělají tu špinavou práci. Přenášejí věci a tak. No, většinou se to hodí, když máš někam jít, tak to vezmeš s sebou. Máš drobný přivýdělek navíc.“

Na peníze tak jako všichni stalkeři jsem slyšel velmi dobře. Pochopitelně mě ta myšlenka velice zaujala a těšil jsem se, že bych mohl mít další příjem, kterým bych pak mohl přispět do skupinové pokladny a nemusel bych tak být pořád jen to páté kolo u vozu.

„Připraveni? Tak jdem.“

Všichni jsme vyrazili zhruba hodinu po poledni. Před cestou jsme se najedli, vyprázdnili a přidali do batohů poslední zapomenuté věci. Nikoho jsme nevzali s sebou. Zamkli jsme dveře skrýše, zapojili past s granátem a malým lankem, a opustili Bar. Do deseti minut jsme byli u stanoviště a do dalších dvaceti jsme byli na Černém trhu. Mark chvíli vyhledával onen Barmanův kontakt, ale bylo to jen malé zdržení.

Předali si zboží, Mark vyinkasoval zbytek peněz, které měl podle dohody dostat, a odešli jsme na další zastávku, do hangáru. Nedávno ho dobyli Samotáři, takže se ze sídla banditů stalo jedno z mála bezpečných míst Smetiště. Všichni tři jsme si připravili zbraně. Mark svou M4ku, já si vzal AKSU a Féďa vytáhl AKM.

„Zvětšíme rozestupy. Jdu první, Michail uprostřed, Féďa poslední. Deset metrů. Rychlý tichý přesun a skrčte se. Banditi nás budou ostřelovat, tak buďte co nejníž, tak abyste mohli běžet. Nezastavujeme, jasný?“

„Jasný.“ „Jasan.“

Kopíroval jsem Markovu cestu. Cením si jeho zkušeností a vážím si ho. Popravdě, bez něj bych byl už dávno mrtvý nebo okradený a postřelený, ale byl jsem rád, že jsem najednou nemusel jít vpředu. Bál bych se anomálií a nedodržoval tempo. Možná to věděl i on, jinak by nejspíš první nešel.

Banditi si udělali základnu, kde obírali stalkery hned u výlezu z tunelu, bohužel toho tunelu, kterým jsme museli projít. Někdo mi podrazil nohy a já padl hubou rovnou do hlíny a trávy. Pak mě odtáhli do křoví. Byl tam Mark a po chvíli přiběhl i Féďa. Kolem bylo ještě několik stalkerů.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Změna plánu,“ řekl rezignovaně Mark.

„Snažíme se také projít zpět do Kordonu, ale ti Banditi hlídají všechny východy. Celkem jich je pět. Ta roura je ale relativně ta nejbezpečnější, protože kromě banditů ti jiné nebezpečí nehrozí. Další dvě jsou velká zajížďka, takže taky nic no a ty dvě cesty tady a tady, to je takový půl napůl. Jedna má blízko Vortex, takže pokud jdeš metr vedle než máš, je po tobě. Ta další, tam se uhnízdila smečka psů, takže potichu to nepůjde.“

„Takže nezbývá než bojovat.“

„Přesně tak, mladej. Rozdělíme se na tři skupiny, jedna půjde tady do tý škarpy vedle silnice a poskytne nám krycí palbu. Tři půjdou tudy a dostanou se tak blízko, aby hodili jeden nebo dva granáty, případně postříleli zbytek. Dva půjdou sem a budou hlídat, aby nepřišly posily nebo mutanti. Rozumíte?“

„Jo, rozumíme.“

„Fajn, ty,“ ukázal na mě, „půjdeš tady do příkopu a občas je tam pokropíš.“

Rozdělil ještě zbytek skupiny a začali jsme se přesouvat na pozice. Já byl z naší trojice sám, kdežto Féďa a Mark měli být ti, kteří se mají dostat blízko k nim a postřílet zbytek. Přitiskl jsem se k hliněné škarpě a čekal, až ostatní dolezou, kam mají. Signál byl hozený granát na nepřátelské pozice.

Odjistil jsem AKSU a otevřel si kapsu, takže jsem měl další zásobník relativně rychle po ruce.

Granát bouchl rychleji, než bych čekal. Bandité začali pobíhat, vytahovat zbraně a krýt se za betonovými bloky a starými rourami. Svými krátkými brokovnicemi a pistolemi začali střílet kolem, ale mířili často úplně mimo, nebo neměli takový dostřel.

Kámoši vedle mě začali střílet. Většinou měli staré opakovací pušky nebo kalašnikovy. Přepnul jsem na jednotlivé střely, neboť bylo naprosto zbytečné, abych střílel více ran v krátkém čase. Vždy jsem si vyhlédl cíl a vystřelil, ale jen zřídka jsem se přiblížil k zásahu. Jednou se mi ale podařila šťastná trefa a banditu, který příliš vykoukl, jsem zasáhl do těla a on padl za zeď, takže jsem neviděl, jestli to byl zásah smrtící nebo ne.

Zásobník došel rychle. Ne tak rychle jako při plné dávce, ale i tak to bylo dřív, než mi bylo milé. Všechno je teď nějak dřív. Vyměnil jsem ho za nový a ten prázdný schoval do kapsy a opět začal střílet, tentokrát už pomaleji.

Ozval se druhý granát. Tohle by měl být konec. Chvíli jsem pozoroval stanoviště banditů a pak jsem řekl ostatním.

„Jdu prolízt do Kordonu, mějte se.“

Asi si o mně nemysleli pěkné věci, ale když viděli, že kolem není jediný bandita, začali jít pomalu za mnou. Během několika vteřin jsme byli v trubce. Skrčili jsme se a postupovali dopředu. Objevili jsme se hned u malé opuštěné základny. Byl tam velký nápis kamenem na zeď, kde stálo: „Sraz na farmě.“

Vzpomněl jsem si na základnu svobodných stalkerů, kterou jsme několik týdnů zpátky pomáhali ubránit. Spolu s ostatními jsme se tam rozeběhli a já doufal, že tam budou ostatní.

 

***

 

Na farmě bylo rušno. Z naší předchozí skupiny jsme dorazili jako první, což bylo docela překvapivé, neboť se čekalo, že jako první dorazí ti, kteří se bandity nezabývali a rovnou běželi k rouře. Také jsem trochu doufal, že se tu brzy objeví Mark nebo Féďa. Poté, co jsem se ohlásil Valeriánovi, který mě rád viděl, ale jinak mi nic nechtěl, jsem si sedl k ohni a čekal, zda se někdo neobjeví, ale skoro několik hodin tu nikdo nebyl.

Jakmile bylo po poledni, rozhodl jsem se, že čekat už nebudu. Doplnil jsem patrony do zásobníků, nechal vzkaz u Valeriána a rozhodl se pokračovat směrem k Sidorovičovi. Cesta by měla být bez anomálií, přesto jsem si radši dal do kapsy pár kamínků, kdyby náhodou bylo třeba někudy prokličkovat.

Pak už jen zbývalo se vydat opět na starou asfaltku, mířící k Sidorovičově doupěti.

Říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybych cestou našel nějaké artefakty nebo něco, co by se dalo zpeněžit, ale na to jsem byl až na příliš používané cestě. Nicméně Zóna vyslyšela mé trápení a něco mi přece jen dala. Smečku slepých psů, kteří mě zavětřili a rozhodli se mě roztrhat na cucky.

Prvotní myšlenku rozeběhnout se k vesnici jsem rovnou zavrhl a tu druhou vrátit se na farmu, taky. Místo toho jsem namířil zbraní na prvního psa a zmáčkl jsem kohoutek. Očekával jsem dávku, ale místo toho jsem akorát vystřelil jednu ránu, která ještě ke všemu trefila vedle. Zapomněl jsem si zbraň nastavit zpátky na automat.

„Co to ksakru…“

Než jsem stačil zbraň přepnout, pes byl u mě. Skočil na mě s otevřenou tlamou, skoro jsem až mohl spočítat všechny zuby. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho srazit opěrkou, což se mi podařilo, ale sotva dopadl, okamžitě byl na nohou a byl mnohem naštvanější a agresivnější než před tím. Mačkal jsem kohoutek, jak jen to šlo a dokázal jsem ho poslat k zemi nadobro. Stálo mě to ale docela dost ran.

Jakmile se objevil druhý pes, už jsem měl zbraň přepnutou a spustil jsem svůj orchestr. Nebylo třeba nějak extra mířit, psi byli skoro u mě. Věnoval jsem jim jednu dlouhou dávku a dobrou polovinu jsem jich poslal do věčných lovišť.

Zbytek začal utíkat pryč. Měl jsem vnitřní nutkání vydat se dál, ale rozhodl jsem se, že ty vystřílené patrony mi budou chybět. Neposbíral jsem je, ale někde jsem slyšel, že někteří stalkeři kupují psí ohony. Třeba by za ně mohlo od Sidoroviče něco kápnout a pokud ne, třeba se hodí aspoň jako módní doplněk pro nějakého nováčka. Vzal jsem kudlu a každému usekl jeho ocas. Takže jsem brzy měl v batohu šest ohonů.

Nyní už mi nic nebránilo v cestě. Proto jsem se vydal k vesnici, ve které jsem byl během necelé čtvrt hodiny. Dlouho jsem tu nebyl a tak si mě strážný u vstupu nepamatoval. Nicméně stačilo, abych schoval zbraně a ukázal, že nemám žádný nůž v rukávu nebo tak a mohl jsem projít. Samotáři byli vítáni. Nic, co bych nevěděl a naštěstí se od nic nezměnilo. Nemarnil jsem čas a šel rovnou k Sidorovičovi. Ten mě viděl docela rád, ale nerad slyšel, že Mark ještě nedorazil. To jsem také slyšel docela nerad.

„Každopádně, když už jsi dorazil, jistě bys nerad marnil svůj i můj čas. Chceš mi něco nejdřív ty? Nebo mohu přejít ke své nabídce.“

Začal jsem vyndavat psí ohony a do toho mu oznámil: „Vlastně bych chtěl prodat tohle.“

Sidorovič si je znalecky prohlédl.

„Pár čerstvých psích ohonů,“ dodal jsem.

Podíval se na mě, jestli to myslím vážně a pak řekl: „Neočekáváš doufám za to nějaký těžký prachy, že ne?“

Znervózněl jsem.

„Jaká je nabídka?“

„Třicet rublů, jeden. Plus pade navíc za všechny, protože mám na ně poptávku, takže si zasloužíš něco navíc.“

Spolkl jsem nadávku a zeptal se na jednu konzervu s masem. Ještě jsem dnes nejedl.

„Dvě stovky.“

Spolkl jsem druhou nadávku. Ten parchant si to snad užívá. Mého váhání si všiml a proto to ještě podpořil.

„A bezpečné přespání k tomu.“

Něco mi asi uniklo.

„Za přespání už se tady platí?“

Negativně zakýval hlavou.

„To sice ne, ale objevilo se tu pár nových kluků a ještě se mi je nepodařilo řádně zpacifikovat. Pošlu vzkaz Wolfovi, myslím, že je v jednom podkroví ještě volná matrace.“

„Bylo by to fajn.“

„Chlapík, domluveno. Takže tyhle ohony beru, tady máš tu konzervu a cinknu Wolfovi, ten už něco vymyslí.“

„Ještě jedna věc. Jak toho Wolfa poznám?“

Sidorovič se zasmál.

„Velice snadno. Hledej nejlépe vybaveného cápka v celé vesnici.“

Vyběhl jsem ven z bunkru a přiběhl jsem do centra vesnice. Opravdu jsem byl docela blbej, protože Wolf doslova zářil na sto honů. Jeho vesta, zbraně, vypadal, jako kdyby sem prostě nepatřil. Všude nováčci s bundama a on má takovou výbavu. Přišel jsem až k němu a představil se.

„Vím, budeš bydlet hned tady vedle. Radím ti, nech si vedle odjištěnou pistoli, ti mladíci utekli do lesa a je možný, že budou něco zkoušet. Musíme jim to trochu ukázat. Jestli se ti podaří jednomu z nich ustřelit zadek, máš u mě láhev čistý.“

Podali jsme si ruce a ztvrdili dohodu. Pak jsem si lehl k ohni, poslouchal písničky na kytaru, upíjel vodu a nechal si hřát svou konzervu s masem. Pořád jsem vyhlížel, jestli se někdo z mé skupiny neobjeví. Byl bych vděčný za jakékoliv vodítko, ale bohužel mi nebylo přáno.

„Hej,… Michaile…, vstávej.“

Probudil jsem se a první věc, co mi prolétla hlavou, byla, že nemůžu zvednout pistoli. Ten někdo mě držel za ruku i za hubu, abych nemohl křičet. Snažil jsem se vysmeknout, ale nešlo to.

„Klid chlape, to jsem já, Féďa.“

Opravdu to byl on. V té tmě jsem ho nepoznal. Uklidnil jsem se a on mi dovolil si sednout.

„Jsem tak rád, žes přišel,“ šeptal jsem. Byla ještě tma. Nechtěl jsem přitahovat moc pozornosti. „Kde je Mark.“

„Klídek, Mark je v bezpečí. On mě sem poslal. Mám ti dát tohle.“

Podal mi artefakt Kamenná krev. Nic moc, taková drobnost, ale jakýkoliv artefakt je dobrý.

„Máš ho prodat Sidorovičovi, ale nesmíš jít pod pět set. Trochu Sida zatlač, tohle je normální cena, ale bude tě chtít obrat. Kup si pak jídlo a vodu a zůstaň tu do pozítří večer. To bychom tu měli být. Máme ještě nějakou práci. Pokud se do té doby nevrátíme, sraz je za čtyři dny ve skrýši. Jasan?“

Nezmohl jsem se na nic jiného, než na přikývnutí. Féďa odběhl, rozloučil se a slezl po žebříku. Pak už jsem ho neviděl. Místo toho jsem zase usnul a probudil se až ráno.

 

***

 

Za Kamennou krev jsem dokázal ze Sidoroviče vymáčknout sedm stovek rublů. Usmlouval jsem za to potraviny a vodu na následující dva dny, ale Féďa ani Mark se neobjevili. Počkal jsem pak ještě půl den, ale neměl jsem už jídlo a déle jsem čekat nechtěl. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím odejít na vlastní pěst, ale nechtělo se mi jít samotnému.

Poptal jsem se po vesnici, zda někdo nechce jít do Baru se mnou, ale většinou jsem se setkal s výmluvami nebo jen s prostým odmítnutím bez důvodu. Jediný, kdo měl nějaký opravdu použitelný důvod proč tu zůstat, byl Wolf, a u toho jsem ani nečekal, že by se mnou šel. Proto jsem třetí den ve vesnici zašel do bunkru a zeptal se Sidoroviče, zda by mi mohl zjistit, jestli je někdo na farmě u Samotářů, kdo by se mnou šel dál.

„A co z toho budu mít?“ byla první věc, kterou mi na mou žádost řekl. Pravdou bylo, že jsem neměl, co dát na oplátku, neboť z peněz mi nic nezbylo a nechtěl jsem se vzdát ničeho ze svého majetku, abych zaplatil za jeho informace.

„No, přemýšlel jsem, že bys mě přidal do své sítě kontaktů, na Markovo doporučení, mohl bych pro tebe udělat pár služeb.“

Sidorovič se na mě díval jako na vola.

„Kdyby sem přišel Mark, tak ani nemrknu a zjistím mu vše do poslední věci, co si řekne. Když sem přijde někdo jako ty, třebaže pod Markovou ochranou, kdo sice platí včas, ale ještě se neprokázal, nemůže čekat, že mu dám všechno jen tak zadarmo a s tou sítí, to jsi mě tedy pobavil. Pro tebe tam není místo.“

Protočil jsem očima a nahodil špatný úsměv.

„Musí existovat něco, jak ti pomoci, neumřít u toho a dostat to, co potřebuji. Tady kolem je spousta nemotorných nováčků a Wolf, kterého nelze využít naplno. Určitě se najde nějaká práce pro někoho, kdo už je pár týdnů v Zóně.“

Nyní přicházela ta obchodní část celého rozhovoru. Sidorovič se dlouze usmál a předložil svou nabídku. Měl jsem odejít do blízkého mlýna a tam počkat na jeden kontakt, který večer dorazí. Nechtělo se mi zase čekat, ale zdálo se, že nemám na výběr. Sidorovič mi bohužel neřekl kdy, takže jsem tam musel čekat celou dobu a nemohl jsem se mezitím zdržet pod mostem, kde byla hlídka Samotářů.

Kontakt nedorazil ani po setmění. Pro jistotu jsem se skryl v jednom rohu, nevšímaje si místní drobounké hmyzoidní zvěřiny a pavučin a měl natažený a připravený samopal. Troufnu si říct, že kdokoliv nezvaný přijde, bude hned zastřelen. Jenomže sotva jsem se takhle připravil, došlo mi, že já vlastně ani nevím, jak můj kontakt vypadá nebo jak ho poznám, takže vlastně budu muset vsázet na svůj instinkt a na to jsem byl ještě hodně nezkušený a blbý, aby se z toho nevyvinul nějaký průser.

„Kurva fix,“ zaklel nějaký nově příchozí. Neměl zapnutou baterku a právě zakopl o spadlé prkno. „Můj palec.“

Podle obrysů jsem viděl, že má v ruce pistoli. Skryl jsem se za bednu a řekl:

„Jsi Sidův kontakt?“

Odpovědí mi bylo pár ran, které se, přesně jak jsem tušil, zaryly do mého krytí. Namířil jsem a zmáčkl spoušť, ale zbraň se zasekla. Asi špatná patrona nebo tak něco, ale přišel jsem tak o svou výhodu palebné převahy. Neznámý byl sice u mě docela blízko, ale pořád měl pistoli. Vystřelil ještě několik střel a pak mu v pistoli došla munice. V tu dobu jsem udělal ty dva rychlé kroky k němu a zkusil ho trefit pažbou z AKSU.

Nenapadlo mě ji zkusit v té rychlosti zprovoznit, prostě mi něco řeklo, že by to nebylo bezpečné a zcela to negovalo fakt, že nejsem na boj muž proti muži ani vycvičen, ani připraven. Nicméně zasáhnout jsem ho dokázal. Zařval bolestí a vrhl se na mě. Svalil mě na záda a projela mnou vlna bolesti. Udělali jsme několik sudů a nakonec zůstal nahoře a snažil se mě probodnout nožem, který se mu objevil v ruce. Jednou rukou mě ale nestačil držet všude, takže jsem mu stihl dát pěstí do čelisti, což ho trochu zdrželo od jeho úderu.

Šlo o okamžiky, když bodal, podařilo se mi chytnout jeho ruku. Napnul svaly. Já napnul svaly. Povalil jsem ho na stranu. Nůž mu padá z ruky. Beru ho do ruky, ale neznámý bere iniciativu. Dostal jsme ránu do tváře a padám na stranu. Neznámý se znovu vrhá na mě, ale já bodám. Teprve nyní poznávám oblečení banditů a všímám si jeho překvapeného výrazu. Shodil jsem ho na stranu a bodl ho ještě jednou do krku.

Vyhrál jsem, ale cítil jsem se hrozně, a kdyby tu měl nějakého kolegu, stačilo by akorát zmáčknout spoušť. Ještě chvíli čekám s nožem, připravený ve stínu. Když se nikdo neobjevil, sebral jsem svých pět švestek a prohledal banditu. Měl pouze makarova bez další munice a nůž, který už se oficiálně stal mým majetkem.

„Kowalski, jsi tam ještě?“ ozvalo se mi PDA.

„Jo, jsem tu pořád, kdy dorazí ten kontakt? Měl jsem tu nezvané návštěvníky.“

„S tím jsem počítal, vrať se zpátky do vesnice a hejbni kostrou. Za dvacet minut, ať jsi u mě v bunkru a hlavně nechoď přes pole, nebo skončíš v nějaké anomálii nebo tě něco sežere. Přiběhni po asfaltce.“

Sidorovič se odmlčel a já si připadal jako blb. Zneužívaný a podvedený blb. Žádný kontakt nikdy přijít neměl. Testoval si mě. Nehodlal jsem tu zůstat už ani vteřinu a proto jsem se vydal ihned na cestu přesně podle instrukcí.

Sidorovičova tvář byla celá pozitivní. Já naopak vypadal jako čerstvě zbitý pes a také jsem se tak i cítil.

„Takže?“ byla první věc, kterou jsem řekl.

„Ale no tak, takhle se chová můj nový přírůstek do sítě kontaktů?“

Pozvedl jsem obočí překvapením a máchal rukou.

„Říkal jsi, že … mě do ní nechceš, není tam pro mě místo. To jsi říkal.“

Obchodník se opřel jednou rukou o pult a židle se prohnula pod jeho vahou, jak se naklonil ke mně.

„Říkal jsem, že není místo pro zbabělce a vocasy, co se o sebe nedovedou postarat. Nicméně, tím, že jsi přerušil jeden kontrakt, který jsem nechtěl ve svém rajónu ani vidět, jsi prokázal svou hodnotu a navíc jsi mi tím i udělal nemalou službu.“

Pořád jsem nechápal, třebaže jsem dostal odpovědi na stříbrném podnosu. Teprve s odstupem mi to začalo docházet. Do toho mlýnu měl přijít ještě někdo, kdo měl být patrně lépe vybaven, proto jsem odtamtud musel zmizet ihned. Stejně tak by tomu mohl nahrávat i fakt, že Markovy a Féďovy zvláštní úkoly by mohly být průzkum nebo zastavení podobných kontraktů se stejnými skupinami. Bylo ale fajn slyšet, že mé obavy o nadcházející cesty nebyly tak velké. Konečně jsem se dostal do Sidovy sítě a Mark na mě konečně bude aspoň trochu pyšný.

„Dobře tedyyy…nooo, zjistil jsi teda pro mě něco o nějaké další skupině, co půjde do Baru?“

Sidorovič přikývl.

„Zítra dopoledne vyráží jedna skupina z Farmy do Baru. Zastávka pouze Černý trh, maximálně hodina. Když vyrazíš ráno, budeš v Baru před večeří.“

To by mi dalo víc jak den času než by dorazil Mark a Féďa. Měl jsem neskutečný štěstí.

„To zní dobře. Chtěl bych ještě jednu věc. Ten bandita měl makarova a mně je k ničemu. Dal bys mi za něj něco k snědku?“

„Jasně, bez problému. Mám tu půlku chleba, nikdo ho nechce, ale ještě není dost tvrdej na to, abych ho dal pryč. Ještě se dá jíst.“

Nemohl jsem si vybírat. Nevím, co jsem za starou pistoli vlastně čekal.

„Tak dobře, jen by mě zajímala jedna věc, co děláš se starým chlebem?“

Sidorovič se od srdce zasmál.

„Pálím ho v kamnech, docela to hřeje.“

 

***

 

Na farmě jsem se moc nezdržel. Prakticky ihned jsem vyrazil se skupinou, která šla do Baru. Byli to zkušení stalkeři, každý už v Zóně byl nějaký ten pátek. Patrně sem přišli na výpomoc, neboť válka s bandity byla trochu na spadnutí, ale já do toho moc neviděl. Nevšímal jsem si těchhle frakčních válek, pokud se mě nějak přímo netýkaly. A pokud vím, Mark je na tom podobně.

„Takže do Baru jo?“ zeptal se mě jeden z nich. Přikývl jsem.

„Co tam budeš dělat?“

„Do toho ti nic není.“

Podívali se na sebe, pokrčili rameny a vydali jsme se na cestu. Když jsme šli kolem překlopeného náklaďáku, jeden z nich se na mě podíval a řekl:

„Máš nabitou a připravenou zbraň?“

Ukázal jsem AKSU v ruce.

„No jasně.“

„To je dobře, protože si zastřílíme. Banditi obsadili průchod a ještě se nám ho nepodařilo vyčistit.“

Negativně jsem zakýval hlavou.

„Počkej, já se nechci zúčastnit žádné frakční války.“

Celá skupina se zastavila a stalker se na mě naštvaně podíval.

„No to bych se na to, Lišáku, slyšels to? Tak panáček se nechce zapojit do žádné frakční války, ale užívat volné průchody, to by se mu chtělo. Copak? Máš s banditama nějakej problém? Možná, že s nimi spolupracuješ a bodneš nám při nejbližší příležitosti kudlu do zad. Takže bych tě měl raději rovnou zastřelit, co ty na to?“

U poslední věty na mě vytáhl pistoli. Já na něj namířil AKSUem.

„Ne, to jsem neřekl. Bandity v lásce nemám a nevadí mi jich pár postřílet.“

„Hodnej kluk,“ řekl a stáhl zbraň. „A neměj strach, lup rozdělíme poctivě. Určo ti z toho taky něco kápne.“

To už mi znělo zajímavě. Žádný stalker neodmítne možnost se někde napakovat, pokud mu vyloženě neteče do bot. Jsem rád, že se tohle malé nedorozumění nakonec přešlo.

„Máte nějaký plán?“

Stalkeři se dali do pohybu.

„Krýt se za stromy a nenechat se zabít. To je plán.“

Jakmile jsme byli blízko stanoviště, které jsme chtěli dobýt, krčili jsme se u stromů a přebíhali od jednoho ke druhému. Na hlídce byl jen jeden bandita, který nás ale brzy zpozoroval. Střílet na něj nemělo cenu, takže jsme jen všichni odjistili zbraně a přidali do kroku.

Než se u brány objevili první bandité, byli jsme už dávno na dostřel. Jeden stalker zalehl a pořádně to všechno pokropil. Nic sice netrefil, ale pro efekt to stačilo a bandité tak měli mnohem horší mušku.

Bohužel pro nás, jejich hlavní výzbroj byly brokovnice a těm byla nějaká přesnost jedno. Být tohle frontální útok bez krytí, ležíme všichni v hlíně postřílení jak zajíci, nicméně plán krýt se za stromy nám poskytl důležitou taktickou výhodu a v kombinaci s krycí palbou a krátkými rychlými sprinty to docela i fungovalo.

Vždy jeden nebo dva další vystřelili a pak jsme po jednom přebíhali dál, dokud se dva z nás nedostali až k cihlovému plotu. Jeden pak kryl stranu, aby se náhodou neobjevil nějaký bandita a druhý pak hodil granát směrem k hlavnímu domu. Z mého pohledu za stromem jsem nedokázal poznat, jestli dům trefil, ale střelba neustala. Jistá změna na bojišti tu ale cítit byla, banditi už se neobjevovali u vchodu a závory, protože tam by ihned schytali dávku.

Místo toho jeden z nich vylezl na pozorovací věž. Já zrovna v tu chvíli přebíhal od jednoho stromu k dalšímu, takže jakmile jsem ho viděl na žebříku, okamžitě jsem začal střílet, nicméně ani jednou jsem ho netrefil a když se dostal nahoru, rychle jsem uskočil k nejbližšímu stromu. Přesně v tu chvíli, kdy jsem dopadl, se na mé předchozí místo vrhla dávka střel. Zkusil jsem se podívat na druhou stranu, ale bohužel odtamtud jsem nemohl pozorovatelnu zaměřit. Bandita se zatím začal věnovat dalším a vyplýtval tak celý zásobník svého Vipera. To mi poskytlo výhodu a začal jsem na něj střílet jednotlivými ranami. Jedna ho přece jen zasáhla a bandita na věži padl.

„Pojechali! Makám, makám, dělejte!“ zakřičel jeden z našich. Všichni jsme přiběhli k cihlové ohradě a připravili se na finální útok. Jeden ze stalkerů vytáhl docela raritní kousek. Z kapsy vyndal zábleskový granát. Všichni jsme si zkontrolovali munici, on ho hodil, počkali jsme pět vteřin, prásk a běželi jsme. Bandité byli zaskočeni a něco takového nečekali, takže jsme je postříleli jako prasata na porážce.

Byli jsme pořád ještě pozorní a vyadrenalinovaní k boji, takže jsme byli připraveni na jakékoliv překvapení. K našemu štěstí se ale žádné nekonalo.

„Hotovo, Lišáku, zavolej Valeriánovi, ať sem pošle nějaký chlapy. Vy ostatní, seberte, co můžete.“

Podle nepsaného pravidla – ober, co jsi zastřelil, jsem vylezl na pozorovací věž, abych posbíral svou kořist. Vyndal jsem z Vipera munici, jeden celý zásobník, a prohrábl mrtvole kapsy. Měl v nich ještě pár patron, Makarova a rezervní zásobník a čokoládovou tyčinku. Žádné peníze, žádné léky, nic dalšího, ale i tohle málo se dalo považovat za velmi dobrou kořist.

Na věži jsem si ale všiml malé bedničky od nářadí. Okamžitě jsem si k ní klekl a pln nadšení ji otevřel. K mému překvapení byla úplně prázdná, asi ji bandité vybrali a nechali ji zde, protože pro ni neměli využití. Rozhodl jsem se ji vzít ji do skrýše, tudíž jsem si ji dal do batohu. Ten teď sice vážil víc, ale nebyla to taková hrůza, aby se to nedalo zkousnout.

Valeriánovi chlapi se objevili do hodiny. Pro nás to znamenalo, že můžeme pokračovat v cestě. Proj jiné to bylo mnohem důležitější, protože díky nám teď byla cesta do Smetiště volná. Tedy alespoň ta první část. Bandité teď nemají v Kordonu předmostí a Stalkeři tak mohou přemýšlet o dobytí Smeťáku.

Na Černém trhu se v podstatě nic nestalo. Zastavili jsme se tam na hodinku, abychom nabrali síly a kvůli občerstvení, ale hned jakmile jsme byli aspoň trochu v pohodě, jsme zase vyrazili. Stanoviště Povinnosti pro nás také neznamenalo žádný velký zádrhel. Než byl čas k večeři, prošli jsme kolem strážných do Baru. Prodal jsem tam Vipera a další nepotřebné věci a koupil jsem si jídlo na dva dny. Z peněz mi nic nezbylo, ale aspoň jsem nemusel nic doplácet. Ve skrýši jsem si pak pořádně odpočinul.

Mark s Féďou měli přijít druhý den večer. Jenomže se neobjevili. Nechtěl jsem opouštět skrýš, když jsme měli domluvenou schůzku, ale druhý den také nepřišli. Proto jsem se rozhodl, že se poptám u Barmana na nějakou práci a půjdu se podívat třeba na Smeťák. Aspoň nebudu marnit čas a vydělám si na jídlo.

A hlavně doufám, že se do té doby objeví Mark s Féďou a budeme zase spolu.

 

***

 

Mark ani Féďa se už neobjevili. Abych zabil čas, navštívil jsem Sváťu. Tedy, spíš jsem přišel k strážným u základny Povinnosti a nechal si dovést zprávu, že je pořád v limbu a nemůžu za ním. Měl jsem takové podezření, že bych za nimi nemohl ani, kdyby byl vzhůru. Poněvadž jsem neměl co dělat a nechtěl jsem se jen tak flákat, odešel jsem za Barmanem pro nějakou práci.

Barman se na mě chvíli díval, ale pak se se mnou domluvil. Měl jsem se stavit na základně Svobody v Temném údolí. Samozřejmě inkognito a zjistit, jestli se tam ještě stále nachází stalker jménem Fajnovka. Dluží mu prý nějaké služby, ale dál jsem po tom nepátral a Barman mě ani nenechal. Znělo to jednoduše, na jejich základně už jsem byl, ale i tak to mohlo být nebezpečné. Navíc Temné údolí není moc příjemné místo. Ještě jsem si u něj koupil dva antirady z peněz ze skrýše a zmizel jsem známou cestou přes Smetiště.  Než jsem se nějak stačil rozkoukat, tak mě na začátku Temného údolí zastavila hlídka Svobody.

„Stůj a ruce vzhůru.“

Splnil jsem, co po mně žádali. Vysvětlil jsem jim, kdo jsem a co přesně chci. Chvíli na sebe koukali a pak jeden řekl.

„No tak jo, běž, ale žádný blbosti. Jo a až ho najdeš. Nasyp mu za mě do hlavy zásobník. Dluží mi prachy, hajzl.“

„Takže na základně není?“

„Na základně ho už nikdo týdny neviděl. Nejspíš se někam zdejchnul a skrývá se v ňáký díře.“

Strážní nevěděli, kde se skrývá, ale informace, že na základně není, mi ušetřila hodně nepříjemností. Proto jsem zamířil jinam. Nedaleko od základny byl takový ostrůvek, a vypadalo to, že ještě nedávno tu někdo byl. Zamířil jsem tam a říkal si, že bych odtamtud mohl mít lepší výhled po okolí a mohl bych tak určit, kam přesně poté půjdu.

Cestu mi jen drobně znepříjemnila místní bažinná havěť, jako byli komáři. Naštěstí je to brzy přestalo bavit, zvlášť když jsem prošel kolem několika anomálií. Na ostrově žádní komáři nebyli a domněnku o bývalé obydlenosti mi potvrdilo několik pár dní starých mrtvol žoldáků. Asi se tu hodně střílelo. Všichni byli už dávno jen kost a kůže, neměli rozhodně nic cenného. Nevadí. Aspoň jsem na ně nemusel střílet a ušetřilo mi to spoustu problémů.

Podíval jsem se ještě po okolí a našel něco jako posed. Vylezl jsem nahoru a rozhlédl se. Nějaká továrna, farma, kde už jsem byl a základna Povinnosti. Rozhodl jsem se začít u farmy a rovnou jsem přešel z AKSU na brokovnici. Pokud tam ještě budou další flaksy, jakože jsem si byl téměř jistý, bude lepší po nich střílet tímhle. A taky do ní byla levnější munice.

Na farmě flaksy nebyly. Místo nich se tam potulovalo pár stalkerů. Evidentně nepatřili k sobě, ale tuto myšlenku i dojem mi vyvrátil jeden z nich, který říkal, že se zde chce založit nový tábor pro svobodné, něco jako taková oáza pro svobodné stalkery, protože je tu spousta prostoru, Svoboda o něj nemá zájem a někoho na pomoc se žoldáky, bandity a mutanty rádi uvítají. Zeptal jsem se, kdo to tady vede. Odkázal mě na jednoho bývalého svoboďáka uvnitř jednoho z prasečáků.

„Je tam vzadu. Vypadá na fakt dobrýho chlapa, já mám na lidi čuch.“

Přišel jsem tam k němu a začal se s ním bavit. Stalker venku nekecal, opravdu se s ním povídalo dobře a vyprávěl fakt skvělé věci o budoucnosti tohohle opevnění. Nakonec než jsem se s ním rozloučil, tak jsem se ho zeptal, jak se vlastně jmenuje.

„No, ostatní mi říkají Dobroděj. Jinak, pokud se budeš chtít vrátit a pomoct, přijď kdykoliv, jsi vítán.“

Přikývl jsem hlavou a odešel. Bylo to navýsost jasné. To jméno si teď musel vymyslet. I kdyby to nebyla pravda, jakož mi to nepřišlo pravděpodobné, svůj úkol jsem splnil a šel ho napráskat Barmanovi. Pro jistotu jsem si trochu pospíšil. Cestu jsem znal a stejně jsem chtěl být co nejdřív u výplaty. Barman ale z toho moc nadšený nebyl.

„Dobře, takže předpokládejme tedy, že se opravdu jedná o Fajnovku. Mám tu pro tebe připravenou odměnu, dvě masové konzervy. Protože jsi ale svůj úkol nesplnil a lajdáky nemám rád, dostaneš je, až uděláš ještě jednu věc. Postaráš se, aby Fajnovka už nikdy s nikým nevyjebal.“

Opatrně jsem se zeptal: „A co ty služby, co ti dluží?“

„Jeho PDA mi jako satisfakce bohatě postačí, spoléhám na tebe.“

Zakýval jsem hlavou.
„Není to za dvě konzervy trochu málo?“

Barman se poškrábal na bradě.

„No tak dobře, přihodím ti něco navíc.“

To už znělo lépe. Rozloučil jsem se a vyrazil zpět do údolí, i když mě nekonečně štvalo, že jsem pořád pajdal sem a tam. Barman mi dokonce dal další dva antirady jako dárek. Evidentně čekal něco pořádného. V Temném údolí jsem rovnou běžel k farmě, ale místo stavby nového sídla jsem našel jen pár ožebračených stalkerů. Všichni seděli svázaní u stromu a mohli hovořit o štěstí, že je nepotkal nějaký mutant. Evidentně tu byli krátce. Rozvázal jsem je.

„Ten parchant Dobroděj, málem nás všechny postřílel a sebral nám všechny věci.“

„A kterým směrem běžel?“

Stalker ukázal směrem ke Kordonu. Dobroděj to asi chce vzít oklikou. Rozeběhl jsem se rovnou za ním. Měl na zádech mnoho věcí, rozhodně nebyl moc rychlý, a jestliže utekl teprve před chvílí, měl jsem slušnou šanci ho dohonit. Jenomže stejně tak si mohl někde počkat, problesklo mi hlavou. Rozhodl jsem se tedy pokračovat indiánským během, deset metrů běžet, dalších deset jít. Toho prašivého Fajnovku jsem našel během několika desítek minut.

Lehl jsem si do škarpy vedle a namířil na něj. Dokonce jsem si zkušeně posunul mířidla, tak jak mě to naučil Mark. Přepnul jsem na jednotlivé výstřely a zkusil ho trefit. Kulka ho minula o celé dva metry odhadem. Vypálil jsem další a k mému štěstí se Fajnovka zastavil a otočil, místo aby běžel co nejrychleji pryč. Druhá rána už ho trefila a složila k zemi. Přepnul jsem na automat a pomalu mířil k němu.

Bál jsem se, aby nevstal a nestřílel zpět, ale zvětšující se kaluž krve mě přesvědčila o opaku.

Posbíral jsem všechny věci a odešel zpět na Farmu. Stalkeři si rozebrali zpět své vybavení. Mně připadla Fajnovkova výstroj. V batohu měl nějaké konzervované ovoce, dvě housky v igeliťáku a Kamennou krev. Ke kořisti patřil taky poměrně udržovaný Kalašnikov 74. Rozhodl jsem se, že dám Kalašnikov i s municí stalkerům, na podporu Farmy.

„Bratře, zachránil jsi nám život a ještě jsi nás obdaroval. Pokud budeš cokoliv potřebovat, přijď sem a my ti pomůžeme. Jsi tu kdykoliv vítán.“

Pro mě tu práce skončila, nebo alespoň pro dnešek. Odešel jsem směr Bar, kde jsem si znovu popovídal s Barmanem a předal mu PDA. Neslídil jsem po tom, co v něm bylo, prostě jsem jen sebral odměnu (přihodil k tomu celý jeden plný zásobník do AKSU) a zamířil jsem do skrýše, kde jsem pojedl.

A přesně jakmile jsem dojedl poslední sousto, tak se vrátil Mark a Féďa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *